Nebezpečný fluor: číhá v lyžařských voscích i teflonových pánvích

Běžkujete? A co mažete? Pokud jsou to stále vosky s fluorem, je na čase s tím přestat. Ohrožujete totiž nejen horskou přírodu, ale i své vlastní zdraví. Tzv. per- a polyfluorované látky se však nevyskytují pouze v lyžařských voscích, ale všude okolo nás. Dostávají se do našich těl, kde zůstávají dlouhé roky a škodí.

Žádného sportovního fanouška nemohly zkraje letošní zimy minout diskuse o zákazu vosků s fluorem na lyžařských závodech. Leckdo si možná přitom položil otázku: „Má vůbec smysl něco takového zakazovat? Není to jen nějaký další výmysl zelených aktivistů, který ve výsledku vůbec nic neovlivní?“

Odpověď je jednoznačná: Smysl to má. A velký. Vosky jsou totiž jen první krok, protože úplný zákaz těchto extrémně nebezpečných látek je do budoucna nezbytný. Řada z nich totiž patří mezi tzv. věčné chemikálie, které se v přírodě prakticky nerozkládají a hromadí se nejen v půdě a vodě, ale i v tělech rostlin a živočichů – včetně těch našich.

Per- a polyfluorované látky se přitom nacházejí všude kolem nás. Nějaké jejich zdroje určitě máte i doma – například v teflonových pánvích, voděodolných oděvech s membránami typu Gore-Tex, v obalech potravin, těsnicích materiálech… Některé z nich, například kyselina perfluoroktanová, byly již kvůli prokázané toxicitě a karcinogenitě zakázány (s malými výjimkami), bohužel jejich náhražky obsahující fluor však nejspíš nejsou k lidskému tělu a přírodě obecně o nic přívětivější.

Zatajíme, ututláme

Alarmující přitom je, že o toxických účincích fluorovaných látek se ví již dlouhá desetiletí, především zásluhou velkých průmyslových gigantů však byly tyto poznatky dlouho bagatelizovány.

První studie zaměřená na toxicitu látky jménem polytetrafluoretylen, známé spíše jako teflon, proběhla již v roce 1959. Tehdy totiž tato látka kontaminovala tabák při výrobě cigaret, po jejichž kouření lidé pociťovaly příznaky podobné chřipce. Následná studie ukázala, že pro krysy je teflon zahřátý na 300 °C smrtelný. Většina vědců však výsledky zpochybňovala. Bohužel zdaleka ne naposledy. To nejhorší z hlediska nerespektování vědeckých poznatků totiž mělo teprve přijít.

Píše se rok 1973. V době, kdy byla téměř bez povšimnutí publikována studie ukazující, že pro křepelky je při zahřátí teflon smrtelný, si lékař firmy DuPont, která sídlí v Západní Virgínii a vyrábí právě teflon, všímá znepokojující věci: U zaměstnanců se podezřele často vyskytují zvýšené hodnoty jaterních enzymů. Vedení se to samozřejmě nelíbí, tak se trochu čachruje s čísly a interní zpráva firmy nakonec uvádí, že žádné důkazy o zdravotních problémech neexistují. Ne že by firma nic nepodnikla. Dokonce zakládá a financuje laboratoř, která potvrzuje, čeho se firma bojí: pro zvířata je teflon toxický. Zprávy o výzkumech jsou ale na pokyn „shora“ označeny jako důvěrné a na veřejnost se nedostanou. Nic zásadního nezmění ani velmi znepokojující událost – dvěma zaměstnankyním se rodí děti s vývojovými vadami. Následuje sice zákaz práce na některých pracovištích pro ženy v plodném věku, rozhodnutí je ale prezentováno pouze jako preventivní opatření.

V roce 1980 jsou zjištěny výrazně zvýšené hladiny fluorochemikálií v krvi zaměstnanců továrny 3M, která patří pod DuPont, i nyní ale převáží názor, který říká: „Jasně, mají toho v krvi víc, ale na jejich zdraví to žádné negativní účinky nemá.“

Od 80. letech se už sice začínají ve větší míře objevovat studie na zvířatech, které ukazují, že per- a polyfluorované látky mohou způsobovat například nevratné poškození jater, DNA, poruchy metabolismu lipidů či zvýšený výskyt nádorů, výsledky však jsou stále bagatelizovány a nic se neděje.

V průběhu 90. let ale lidé žijící v poměrně široké oblasti kolem DuPontu začínají všímat, že se děje něco divného. Podezřele velké množství z nich trpí nádorovými onemocněními, poruchami štítné žlázy a dalšími problémy a dochází i k úhynům domácích zvířat. Podezření opět padá na továrnu, nenajde se však žádný právník, který by se mocnému gigantu postavil. Teprve v roce 2000 se ukazuje, že DuPont na rozsáhlém území Západní Virginie postupně kontaminoval podzemní vody kyselinou perfluoroktanovou – nebezpečnou látkou, která patří mezi karcinogeny. Kontaminovanou vodu přitom pravidelně pilo kolem 70 000. Tohle už se naštěstí ututlat nepodaří.

Po letech navíc znovu probíhá studie zaměřená na dělníky DuPontu, kteří byli vystaveni působení kyseliny perfluoroktanové. A ani ta nedopadá pro firmu dobře. U dělníků totiž byla například zaznamenána 2x vyšší úmrtnost na komplikace spojené s diabetem, vyšší výskyt nádorů ledvin a močového měchýře a také kardiovaskulárních onemocnění. Začíná se mluvit o zákazu per- a polyfluorovaných látek, zůstává však jen u toho mluvení. A to s malými výjimkami platí dodnes.

Proč nám vlastně škodí?

„Per- a polyfluorované látky jsou jedny z nejhorších kontaminantů, které kdy lidstvo dokázalo vyrobit,“ vysvětluje prof. RNDr. Tomáš Cajthaml, Ph.D., DSc. z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „Představují značné enviromentální i zdravotní nebezpečí, protože se v životním prostředí prakticky nerozkládají. Jejich chemické vazby jsou totiž velice pevné – jediná možnost, jak je zničit, je řízené spalování při teplotách nad tisíc stupňů. To je také jeden z důvodů, proč jsou materiály s jejich obsahem tak oblíbené, protože jsou velmi odolné. A navíc mají unikátní vlastnosti – odpuzují například vodu i olej, proto se uplatňují třeba v outdoorovém či dětském oblečení.  Používají se ale i jako impregnace pro papírové potravinářské obaly, jsou v teflonovém nádobí, z něhož se prokazatelně uvolňují, anebo třeba v pečicím papíru. Z rozhodnutí EU by alespoň do budoucna potravinářské obaly tyto látky obsahovat neměly, v současnosti je ale stále mají a my navíc nemáme šanci, jak to zjistit,“ upozorňuje.

„Některé tyto látky už jsou zakázány pro prokázanou toxicitu a karcinogenitu, jenže zatím to vedlo pouze k tomu, že byly nahrazeny jinými, ovšem velmi podobnými,“ pokračuje prof. Cajthaml. „A kdykoliv se otestovala kterákoliv z těchto náhrad, zjistilo se, že je také toxická. Přitom netoxické náhrady existují, jen by se muselo chtít. A všechny tyto látky se navíc v přírodě akumulují, takže je dnes už najdeme ve všude na planetě, ve všech oceánech, na všech kontinentech. Akumulují se i v potravním řetězci a člověk jich, coby vrchol tohoto řetězce má v sobě pravděpodobně nejvíc.“

Mění děje v buňce i naše geny

A jak vlastně tyto látky v těle škodí? Podle prof. Cajthamla je problém především jejich nezničitelnost spolu s tím, že škodí přímo na buněčné úrovni. A mají přitom vliv prakticky na všechny buněčné procesy.

„Tyto látky mají zajímavou schopnost: velice dobře se váží na proteiny,“ vysvětluje. „Jenže veškeré buněčné procesy jsou řízeny právě proteiny, ať už jsou to enzymy či jiné regulační látky. A když se perfluorovaná sloučenina na enzym naváže, tak ho buď inaktivuje, nebo alespoň změní jeho vlastnosti. Dojde tak k buněčné dysbalanci, a ta se může projevit prakticky jakkoliv. Proto jsou také projevy toxicity těchto látek neskutečně pestré a jejich mechanismy zatím nejsou zcela popsány. Ví se například, že v buňkách výrazně zvyšují míru oxidativního stresu. Ale neví se, jestli je to například tím, že narušují membrány a poškozují mitochondrie, nebo třeba tím, že narušují naše vnitřní ochranné mechanismy vůči oxidativnímu stresu.“

Existují také první důkazy, že perfluorované látky, zejména kyselina perfluorooktanová mají schopnost ovlivňovat epigenetické reakce v organismu a tím i aktivitu některých genů v DNA. Negativní změny v metylaci genů byly například nalezeny u novorozenců, jejichž matky měly v těle zvýšenou hladinu této látky. Zasažen byl u nich mj. o gen PTBP1, který může souviset s rozvojem nádorových onemocnění v dalším životě a pravděpodobně i s rozvojem kardiovaskulárních chorob.

Další studie pak například ukázaly, že negativní epigenetické účinky kyseliny perfluorooktanové a dalších perfluorovaných látek mohou vést k narušení regulace metabolismu lipidů, zvýšenému ukládání tuků a zvýšenému riziku fibrózy a rakoviny ledvin. Zkoumání epigenetických účinků těchto látek je ale zatím jen v počátcích, takže i zde si ještě budeme muset na přesnější informace počkat.

Vosky už jen bez fluoru!

Ale zpátky k lyžařským voskům. V nich se fluorované uhlovodíky používají právě pro svoji vysokou schopnost odpuzovat vodu, což lyžím po namazání zajišťuje skvělé skluzné vlastnosti.

Lyžařské vosky podle prof. Cajthamla představují jen malé procento příčin světového znečištění per- a polyfluorovanými látkami, jen asi 1 až 2 procenta. Proto také předpokládá, že význam jejich zákazu budou mnozí lidé bagatelizovat, nicméně dodává, že je velice důležitý. Jde totiž o znečištění, které probíhá v nejpřísněji chráněných horských oblastech se vzácnými biotopy.

Před bagatelizací problému lyžařských vosků varuje i RNDr. Jaroslav Semerád, Ph.D. z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR, který se zabývá právě kontaminací horských oblastí fluorovanými látkami.

„V běžeckých stopách jsme zaznamenali vysoké koncentrace těchto chemikálií, které častokrát překračují i koncentrace naměřené v čistírnách odpadních vod,“ uvádí Dr. Semerád. „Nejvíce znečištěné jsou samozřejmě frekventované lyžařské trasy, křižovatky a stadiony. Zároveň jsme také v lyžařských voscích zjistili přítomnost řady věčných chemikálií, včetně karcinogenní perfluorooktanové kyseliny,“ dodává s tím, že u lidí, kteří často používají lyžařské vosky byly v krvi zjištěny zvýšené koncentrace perfluorovaných látek.

A co dál?

Pokud jde o lyžařské vosky s fluorem, tam je řešení jednoduché: Přestože jejich zákaz zatím platí pouze pro profesionální lyžaře, měli bychom je okamžitě přestat používat i my ostatní. Chráníme tím přírodu i sami sebe. Například nejznámější výrobce vosků, značka SWIX, již žádné vosky s fluorem nenabízí a podle zástupců značky mají jejich bezfluorové alternativy vosků kategorie HF a LF používaných rekreačními lyžaři zcela srovnatelné vlastnosti. Plnohodnotné alternativy stoprocentních fluorkarbonových urychlovačů zatím k dispozici nejsou, ale intenzivně se na nich pracuje.

Co se týče ostatních zdrojů nebezpečných poly- a perfluorovaných látek, tam jsou už bohužel naše možnosti omezené. Platí tam už totiž to, co jsme nedávno zmiňovali v článku o mikroplastech »: můžeme omezit používání předmětů, které je obsahují, ale vyhnout se jim zcela nedokážeme, protože už jsou prostě všude. Můžeme tedy jen zvyšovat obecnou odolnost svého těla vůči jejich negativnímu působení – tj. dbát na zdravý životní styl a popřípadě vsadit i na doplňky stravy s epigenetickým působením. A samozřejmě můžeme šířit tyto informace dál, aby vznikl tlak, který třeba v blízké budoucnosti povede k úplnému zákazu per- a polyfluorovaných látek. Už aby to bylo!