Dlouho patřil mezi „béčka“, o kterých se mluvilo nejméně, dnes je naopak možná tím nejvíce vědecky zkoumaným. Vitamin B3 totiž hraje klíčovou roli v mitochondriích, a jeho hladina proto souvisí například s rychlostí stárnutí nebo rizikem řady závažných onemocnění.

Popis

Vitamin B3 zahrnuje vlastně vitaminy dva: kyselinu nikotinovou a nikotinamid. A aby to bylo ještě komplikovanější, používá se pro oba ještě další název: niacin a niacinamid. Výraz „niacin“ vznikl spojením slov nicotinic + acid + vitamin už ve 40. letech minulého století. V této době se totiž vitamin B začal průmyslově vyrábět a používat k obohacování potravin, a přitom vznikla obava, že by si název „nikotinová“ mohli lidé spojovat s tabákem a třeba si kvůli tomu myslet, že cigarety obsahují vitaminy. (1, 2)

V těle se vitamin B3 využívá především k tvorbě dvou životně důležitých látek: nikotinamidadenindinukleotidu (NAD+), který je nezbytný pro tvorbu energie v mitochondriích, a nikotinamidadenindinukleotidfosfátu (NADP+), který se využívá k syntéze některých látek a k ochraně buněk. (1, 2)

Historie

Historie vitaminu B3 se začala psát už v roce 1735, kdy španělský lékař Gaspar Casal poprvé popsal záhadnou nemoc, která později získala jméno pelagra. Projevovala se pomocí „tří D“: dermatitis (zánětlivé kožní projevy) – diarhorea (průjem) – demence. Projevy byly často velmi vážné a nezřídka nemoc dokonce končila smrtí. Tehdy šlo ale o pouhý popis příznaků, příčinu Casal neznal, což se nezměnilo ještě po několik století. Po celou tu dobu se spekulovalo se, že může jít o infekci, otravu nebo dědičné onemocnění, ale nikoho nenapadlo, že nemoc může souviset s výživou. (3)

Případů postupně přibývalo, což souviselo s faktem, že se do Evropy rozšířila do té doby neznámá plodina: kukuřice. Její zrna sice vitamin B3 obsahují, ale jen ve velmi těžko vstřebatelné podobě. Pokud je tedy lidská strava založena převážně na kukuřici, postupně dojde ke vzniku pelagry. V druhé polovině 18. století se například v Itálii stala natolik rozšířenou, že tam v roce 1771 došlo k založení specializované nemocnice právě pro pacienty s touto nemocí.

Zatímco v Evropě se pelagra v dalších letech stávala stále vzácnější, v 19. století začala představovat velký problém hlavně v USA. A situace se v následujících desetiletích neustále zhoršovala: počátkem 20. století nemoc postihovala zvláště v jižních amerických státech statisíce lidí.

Na lepší časy se začalo blýskat až mezi roky 1914 a 1927, kdy americký lékař Joseph Goldberger provedl sérii experimentů, které prokázaly, že pelagra není infekční, ale naopak souvisí s chudou stravou založenou převážně na kukuřici. V roce 1937 pak přišlo další důležité zjištění, které nemocným konečně přineslo naději na konkrétní pomoc: americký biochemik Conrad Elvehjem se tehdy zaměřil na onemocnění podobné pelagře, které postihovalo psy, a zjistil, že ho lze úspěšně léčit pomocí kyseliny nikotinové. (3)

Právě rok 1937 proto často bývá označován za okamžik objevu vitaminu B3, přestože samotná kyselina nikotinová byla v té době již známá poměrně dlouho. Poprvé byla syntetizována v roce 1867 a poté se používala ve fotografii, aniž by někdo tušil, že má něco společného se zdravím. Z jídla byla poprvé izolována v roce 1912 Casimirem Funkem, který se snažil najít lék na nemoc beri-beri, která je pro změnu způsobena nedostatkem vitaminu B1. Na ni ovšem kyselina nikotinová nezabírala, tak se o ni přestal zajímat, aniž by tušil, o jak důležitý objev jde.

Průmyslově se kyselina nikotinová začala vyrábět ve 40. letech 20. století, a protože byla poměrně levná, začaly se s ní v USA ve velkém obohacovat potraviny. Díky tomu se pelagra brzy stala minulostí. (3)

V 50. a 60. letech začala nová éra vitaminu B3. Zjistilo se totiž, že jeho vysoké dávky dokáží účinně snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Niacin se tak stal prvním účinným hypolipidemikem a dlouho byl i tím absolutně nejužívanějším, než ho z trůnu vytlačily statiny. (4)

Třetí vlna zájmu o něj pak započala v 90. letech minulého století, kdy začala být intenzivně zkoumána jeho role v mitochondriích a v oblasti longevity. (20)

Zdroje vitaminu B3

Pro niacin není možné striktně použít označení „esenciální živina“ protože může částečně vznikat i uvnitř lidského těla, a to z aminokyseliny tryptofanu. Tento způsob jeho získávání je ale spíš jen okrajový, protože na niacin se přeměňují jen asi 2 % přijatého tryptofanu. Nezbytný je proto i příjem potravou. (5)

Vitamin B3 je obsažený je jak v živočišných, tak i rostlinných potravinách. Z těch živočišných ho nejvíce obsahují maso, vnitřnosti a ryby, kde se nachází přímo ve formě NAD+ a NADP+ – tedy ve formách, v nichž je přítomen i přímo v lidských buňkách. Molekuly těchto látek jsou však poměrně velké, a proto je jejich větší část rozložena na části, které se v buňkách znovu skládají dohromady, a pouze malá část se vstřebá v nezměněné podobě. (5)

Z rostlinných zdrojů jsou na vitamin B3 nejbohatší arašídy, slunečnicová semena a houby shi-také, skvělým zdrojem jsou také kvasnice. Najdeme ho i v obilovinách, zejména kukuřici, tam se ale vyskytuje v obtíže vstřebatelných formách. (5)

Pomoci může i konzumace potravin bohatých na tryptofan, jako jsou vejce, sýry, tvaroh, krůtí maso či dýňová semena, jejich vliv je ale jen omezený, stejně jako případné užívání tryptofanu. Ten má sice coby doplněk stravy řadu zajímavých benefitů, k získání 10 mg niacinu či jeho ekvivalentů by ale bylo zapotřebí zkonzumovat cca 600 mg tryptofanu, což úplně nedává smysl. (5)

Role NAD+ v mitochondriích

Z vitaminu B3 v těle vzniká látka jménem nikotinamiddinukleotid neboli NAD+, která je spolu se svou redukovanou formou NADH klíčová pro funkci mitochondrií.

Mitochondrie jsou energetická centra buňky, v nichž dochází k přeměně živin na energii. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá nejen celkový energetický výdej, ale vlivem nedostatku dostupné energie se zhoršuje i funkce tkání a orgánů napříč celým tělem. Pro celou řadu chronických onemocnění je ostatně typická právě dysfunkce mitochondrií. (6)

Živiny jsou v mitochondriích přeměňovány na energii pomocí oxidace, a proto v mitochondriích neustále probíhá spousta oxidačně-redukčních reakcí. K jejich průběhu je nezbytná řada enzymů, a právě NAD+ je koenzymem (nebílkovinnou součástí) jednoho z nich. Pokud je jeho hladina v mitochondriích nízká, klesá míra oxidace („spalování“) tuků i glukózy a produkce energie se výrazně snižuje. (6)

NAD+ se navíc podílí i na ochraně mitochondrií. Nejde sice o antioxidant, jako je třeba vitamin C, ale pokud je ho v mitochondriích dostatek, oxidace živin i následné redukční procesy jsou účinnější, nedochází při nich k „úniku“ elektronů, a tím pádem vzniká méně reaktivních forem kyslíku (volných radikálů). (7)

NAD+ také aktivuje enzymy sirtuiny, včetně SIRT-3, který je považován za klíčový ochranný systém mitochondrií. Reguluje totiž aktivitu mitochondriálních antioxidačních enzymů, zlepšuje jejich stabilitu a ochranu mitochondriální DNA, transport elektronů a reguluje oxidaci tuků. (8)

Role NADP+

Kromě NAD+ v těle vzniká i další důležitý koenzym, NADP+ (případně jeho redukovaná forma NADH). Ten se využívá k syntéze řady látek a pro další důležité procesy, jako je například:

• Tvorba mastných kyselin a tuků, včetně například fosfolipidů tvořících buněčné membrány. (9)
• Tvorba cholesterolu – proto jsou játra, kde cholesterol vzniká, jedním z hlavních míst vysoké spotřeby NADP+.
• Tvorba oxidu dusnatého (NO) – jde o látku, která rozšiřuje cévy, a tím reguluje krevní tlak a zajišťuje dostatečné prokrvení tkání. Vzniká rozkladem aminokyseliny argininu pomocí enzymu NO-syntáza, který pro svoji funkci potřebuje NADPH, což je redukovaná forma NADP+. (10)
• Antioxidační ochrana – NADPH je nezbytný pro regeneraci vnitřních antioxidačních enzymů, jako je například glutathion. (11)
• Funkce imunitního systému – ačkoliv NADPH částečně funguje jako antioxidant, imunitní buňky (konkrétně neutrofily a makrofágy) ho zároveň využívají i k tvorbě volných radikálů, konkrétně reaktivních forem kyslíku, které pomáhají ničit bakterie. (12)

NADPH vzniká zejména v cytoplazmě, vyskytuje se ale i v mitochondriích, kde přispívá k jejich ochraně. (13)

Projevy deficitu

Nemoc vzniklá výrazným deficitem vitaminu B3 se nazývá pelagra (viz výše). V našich zeměpisných šířkách je ale v současnosti velmi vzácná, vyskytuje se spíše jen ve velmi chudých populacích rozvojových zemí, a to zejména těch, které se živí převážně kukuřicí. (2)

V kukuřici se totiž vitamin B3 nachází převážně ve formě tzv. niacinogenů, které se obtížně vstřebávají. Řešením může být tzv. alkalizace kukuřičných zrn, která biologickou využitelnost výrazně zvýší. (14)

Mezi projevy mírného deficitu patří například suchá pokožka s tendencí k zánětům, zarudnutí a otok jazyka, trávicí potíže, poruchy paměti, únava, apatie či bolesti hlavy. (2)

Účinky vitaminu B3

Stárnutí

Hladina NAD+ prokazatelně souvisí s aktivitou sirtuinů. Jde o skupinu sedmi enzymů, které jsou důležité funkcí mitochondrií a rychlost stárnutí. NAD+ funguje jako jejich kofaktor, bez něj jsou zcela neaktivní. Působení SIRT je přitom epigenetického charakteru – působí jako tzv. histondeacetylázy, tedy enzymy regulující epigenetickou reakci jménem acetylace histonů. Zároveň jsou nezbytné pro tvorbu a ochranu mitochondrií. (20)

Nemoci srdce a cév

Vitamin B3 se v minulosti běžně užíval při léčbě tzv. hyperlipidémií, tj. zvýšené hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. K dosažení účinku ovšem bylo zapotřebí vysokých dávek, které často vyvolávaly vedlejší účinky, zejména trávicí potíže a pálení či zarudnutí kůže. Postupně byl proto vytlačen statiny. Ukazuje se ovšem, že i když užívání statinů vede k výraznému poklesu hladiny cholesterolu (celkového i LDL), přesto nestačí k dostatečnému snížení kardiovaskulárních rizik. Proto jsou zkoumány i další látky a pozornost se opět obrací i k niacinu. (16)

Na hladinu cholesterolu působí vitamin B3 dvěma cestami: Zaprvé v játrech potlačuje produkci VLDL, což jsou lipoproteiny velmi nízké hustoty, a zároveň zvyšuje aktivitu enzymu periferní lipoprotein lipáza, což ve výsledku vede ke snížení jak VLDL, tak následně i LDL cholesterolu. Zároveň blokuje v tukové tkáni produkci intracelulární lipázy, čímž brání přesunu triacylglycerolů (TAG) do jater. Vyšší hladina TAG přitom znamená vyšší produkci VLDL, což může vést i ke zvýšení počtu LDL částic. Podpořit může i zvýšení HDL cholesterolu. (2, 4, 15, 16)

Niacin má ovšem i další pozitivní účinky na kardiovaskulární systém: Při jeho užívání dochází k poklesu úmrtnosti na kardiovaskulární choroby (u osob se zvýšeným rizikem až o 11 %) i rizika závažných klinických příhod, jako je například infarkt myokardu, a zpomaluje rozvoj aterosklerózy.  Vykazuje i protizánětlivé účinky, které se mohou uplatnit jak při léčbě aterosklerózy, tak i při nemocích ledvin a plic (zvláště efektivní je přitom zejména u osob s nadváhou či obezitou). Jako velice účinný se přitom ukázal v kombinaci se statiny. (16, 17)

Funkce mozku, deprese, mentální výkonnost

Lidský mozek spotřebuje asi 20 % energie vznikající v organismu. A protože vitamin B3 (NAD+) je pro tvorbu energie nezbytný, je funkce mozku na jeho hladinu velmi citlivá, a i mírný deficit se proto může projevit například kognitivními problémy. (5, 18)

Vitaminu B3 je důležitý také při depresích – několik studií ukázalo, že jeho nízký příjem je spojen právě s vyšším rizikem deprese. Zatím ale neexistují důkazy, že by vyšší dávky vitaminu fungovaly i v léčbě deprese. (5, 18)

Podobná souvislost platí i v případě Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních chorobách, jako je Parkinsonova a Huntingtonova choroba: Například observační studie, která sledovala více než 3 700 seniorů, ukázala, že vyšší příjem niacinu je spojený s nižším rizikem Alzheimerovy choroby a pomalejším úbytkem mentálních schopností, přímý přínos suplementace vitaminu B3 byl ale zatím prokázán jen v případě zvířat a buněčných kultur. (19)

Velmi přínosné může být užívání vitaminu B3 po mozkové mrtvici, kdy přerušení dodávky kyslíku obvykle poškozuje neurony i dlouhé hodiny po obnovení krevního zásobení příslušné části mozku. Opakované i jednorázové dávky niacinu přitom prokazatelně vedou k omezení buněčné smrti neuronů a poškození jejich výběžků a podporují také regeneraci nervových buněk. Jeho podání má přitom smysl i řadu hodin po samotné mozkové příhodě: například v rámci jedné studie vedlo podání léku Niaspan (niacin s prodlouženým uvolňováním) 24 hodin po mrtvici ke zlepšení průtoku krve mozkem a tvorbě nových cév. (5)

Migréna

Vitamin B3 může pozitivně ovlivnit změny v průsvitu cév, které jsou pro migrénu typické, stejně jako produkci serotoninu a změny v mitochondriálních regulačních sítích. Díky tomu může působit jak preventivně, tak i terapeuticky v případě akutního záchvatu migrény. (5)

Diabetes

Výzkumy ukazují, že při obezitě a diabetu 2. typu bývá obvykle narušena rovnováha NAD+. Jeho aktivita v buňkách bývá nižší, zhoršuje se funkce sirtuinů i celých mitochondrií a stoupá aktivita enzymů, které NAD+ spotřebovávají. Souvislosti hladiny různých forem vitaminu B3 a inzulinové rezistence sice nejsou tak silně prokázané, jako třeba v případě vitaminu D3. není totiž zcela jasné, jestli je problém přímo nedostatek niacinu, nebo spíše narušený metabolismus NAD+. (21)

V rámci jedné studií například podávání vitaminu B3 osobám s diabetem nevedlo k významnému poklesu hladiny glukózy ani glykovaného hemoglobinu, došlo ale ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů a zvýšení hladiny HDL cholesterolu. To je také důležité zjištění, protože v souvislosti s diabetem výrazně stoupá riziko kardiovaskulárních onemocnění. (22)

Diabetici by se ovšem měli vyhnout užívání niacinu (kyseliny nikotinové), protože zvláště v důsledku jeho vyšších dávek může dojít ke zvýšení inzulinové rezistence a hladiny glukózy v krvi. Bezpečnější se v tomto směru zdá niacinamid. (23, 24)

Slibné výsledky mají studie zaměřené na účinky nikotinamid ribosidu u diabetiků, jeho zkoumání je ale zatím spíše v počátcích. (25)

Diabetici a lidé trpící obezitou by se ale rozhodně měli zaměřit na zlepšení metabolismu NAD+ ve svých buňkách. Prokázaný pozitivní vliv má v tomto směru zejména pravidelný pohyb, mírná kalorická restrikce a kvalitní spánek. (26)

Pokožka
Niacin, a zvláště pak niacinamid, má výrazný pozitivní vliv na kvalitu a zdraví pokožky, a to jak při vnitřním užití, tak i jako součást kosmetických přípravků. Podporuje například tvorbu ceramidů, mastných kyselin a dalších látek, čímž omezuje ztráty vody, zlepšuje kožní bariéru i odolnost pokožky. Zvláště vhodný je pro suchou a citlivou pleť a také při atopické dermatitidě. (27)

Výhodný je i při akné, kde působí protizánětlivě, snižuje tvorbu kožního mazu a zlepšuje bariérovou funkci kůže. (28)

Účinný je i v boji proti stárnutí pokožky, zejména z důvodu vlivu UV záření, dále zlepšuje elasticitu kůže, pomáhá redukovat jemné vrásky, snížit nadměrnou pigmentaci a celkově zlepšit texturu pleti. (29)

Užívání a kontraindikace

Vlastní vitamin B3 je možné užívat ve dvou formách: niacin (kyselina nikotinová) a niacinamid (nikotinamid). Niacin má dobře prokázaný efekt, ale více potenciálních negativních účinků – při předávkování může způsobit trávicí obtíže, hepatotoxicitu, hyperurikemii (zvýšenou hladina kyseliny močové) a kožní potíže, zejména ve smyslu zčervenání, svědění a pálení kůže. Bezpečnější je z tohoto pohledu nikotinamid, u nějž je riziko vedlejších účinků výrazně nižší. (30)

Pokud chceme podpořit hladinu NAD+ v mitochondriích, je také možné užívat i metabolity vitaminu B3, konkrétně niacinamid ribosid (NR) nebo niacinamid mononukleotid (NMN). Ty zvyšují tuto hladinu efektivněji, a mají také jen minimální riziko vedlejších účinků, zároveň jsou ale i mnohonásobně dražší. Užívat je možné i samotný NAD+, pro jeho účinnost ale zatím chybí dostatečná klinická data, nehledě na to, že velká část přijatého množství se stejně nejprve v trávicím traktu rozloží, aby se teprve v buňkách složila zpět do původní molekuly. (21)

Účinnost přeměny vitaminu B3 na NAD+ klesá s věkem, zhoršuje ji ale také chronický zánět, spánkový deficit, narušení cirkadiánních rytmů, obezita, inzulinová rezistence, nedostatek pohybu a nadměrná konzumace alkoholu. Klíčový je také dostatek enzymu NAMPT – jeho produkci je možné zvýšit například pravidelným pohybem nebo kalorickou restrikcí. (30)

Užívání samotného vitaminu B3 není vhodné pro osoby s onemocněním jater, aktivními vředy trávicího traktu (může způsobit podráždění) a dnou (může zvýšit hladinu kyseliny močové). Vyšší dávky nejsou vhodné pro diabetiky.

Zvláště u vyšších dávek pak mohou být problematické i kombinace s některými léky, zejména s některými statiny, léky na vysoký krevní tlak a ředění krve nebo antidiabetiky.

Problematická je i kombinace s alkoholem, která výrazně zatěžuje játra.

Dávkování

Doporučená denní dávka niacinu i niacinamidu je 16 mg pro muže a 14 mg pro ženy, v těhotenství a při kojení pak 18, resp. 17 mg. Jedná se ale o celkový denní příjem, kam se kromě doplňků stravy započítává obsah vitaminu B3 v potravinách.

Jako horní tolerovatelný limit pro doplňky stravy se pro niacin v EU uvádí 10 mg (v USA ale 35 mg), pro niacinamid, který je výrazně lépe tolerován pak až 900 mg. Pro nikotinamid ribosid nejsou doporučené dávky stanoveny, většina provedených studií ale ukazuje dlouhodobou dobrou toleranci dávek kolem 1 000 mg/den, v případě krátkodobého užívání pak až 2 000 mg/den.

Vhodné kombinace

Obecně platí, že všechny vitaminy skupiny B se lépe vstřebávají, pokud jsou užívány společně, tedy buď pouze ve formě B-komplexu, nebo v kombinaci B-komplexu s konkrétním vitaminem, jehož příjem je třeba podpořit nejvíce.

Studií zaměřených na kombinaci některé z forem vitaminu B3 s jinými doplňky stravy zatím bylo provedeno překvapivě málo. Zde jsou některé možné fungující kombinace:

Mentální výkonnost a funkce mozku: B3 + selen (31)

Stárnutí, metabolismus NAD+: niacinamid + D-ribóza (32), vitamin B3 + EGCG

Akné: niacinamid + zinek (33)

Diabetes: niacin + chrom (ve formě chromnikotinátu) (34)

Krásný, majestátní strom, jehož koruna stín v topickém horku, ale také poklad přírodní medicíny – to je neem. Jeho léčivé účinky ocení diabetici, lidé s kardiovaskulárními problémy, působí však i proti rakovině, zubnímu kazu, akné nebo žaludečním vředům.

Popis

Název „neem“ označuje strom s českým názvem zederah indický (latinsky Azadirachta indica, čeleď Meliaceae). Někdy se mu také říká „nimba“, což je název pocházející ze starověkého sanskrtu, který je zároveň synonymem pro stav dobrého zdraví. Jde o stálezelený strom běžně dorůstající výšky 10-20 m, občas až 30 m. Má širokou korunu, sudozpeřené listy a malé bílé květy s výraznou vůní. Je extrémně odolný, nevadí mu sucho, vysoké teploty ani chudá půda. Všechny části stromu se vyznačují výraznou hořkou chutí. (1, 8)

Neem se pěstuje především v jižních oblastech Asie a Afriky a prakticky všechny jeho části jsou už po staletí využívány v rámci tamních tradičních léčebných systémů, jako je například ájurvéda. V současnosti se k léčebným účelům se nejčastěji využívá extrakt z listů či kůry nebo olej ze semen. (1)

Historie

Neem patří mezi vůbec nejstarší používané léčivé rostliny – tedy alespoň mezi ty, o nichž z tohoto pohledu existují písemné záznamy. Pod názvem „Arista“ (= ten, který zahání nemoci) je zmiňován je už ve védských textech, které jsou více než 4 000 let staré. (2)

Systematické popisy využití neemu se hojně nacházejí v klíčových staroindických lékařských textech vzniklých mezi lety 1 500 a 500 př. n. l. (např. Charake Samhita, Sushruta Samhita nebo Ashtanga Hridaya). V té době byl využíván zejména v léčbě kožních onemocnění, infekcí, horečky a k čištění krve. Zmiňován je ovšem i v mnoha starověkých náboženských spisech, kde je mu připisován ochranný a rituální význam. (2)

Vědecké zkoumání neemu započalo ve 40. letech minulého století, kdy z něj byly izolovány účinné látky nimbin a nimbidin, v druhé polovině 20. století pak začaly přibývat studie potvrzující jeho léčivé účinky. (3)

Jakousi historickou perličkou je pak patentový spor probíhající na přelomu tisíciletí. V roce 1995 získaly dvě evropské společnosti patent na využití extraktu z neemu v rámci přípravku na hubení plísní. To se ovšem nelíbilo Indii coby státu i několik organizacím. Argumentovaly, že tyto účinky neemu jsou známy stovky až tisíce let, po celou tuto dobu se běžně využívají v indickém zemědělství, a proto přípravek rozhodně není možné označit za nový vynález, který by mohl spadat pod patentovou ochranu (v patentovém právu se tomu říká „prior art“). V roce 2000 byl proto patent zrušen, což byl důležitý krok v ochraně tradičních znalostí. (4)

Účinné látky

Neem obsahuje řadu unikátních sloučenin – vědecké výzkumy v něm potvrdily přítomnost více než tří stovek bioaktivních látek. Zajímavou látkou je zejména triterpen jménem nimbin, který má antipyretické (proti horečce), fungicidní, antialergické, antiseptické a protizánětlivé účinky. Kromě něj jsou tu hojně zastoupeny i další látky s protizánětlivým a antioxidačním působením, jako jsou flavonoidy, endoperoxidy, saponiny nebo enzymy proteinkinázy a fosfodiesterázy. Mezi další účinné složky obsažené v menších koncentracích patří katechiny, nimbiny, limonoidy, taniny, alkaloidy, terpenoidy či kyselina gallová. (1, 2, 5)

Listy neemu navíc obsahují glykoproteiny. Ty dokáží velice účinně modulovat imunitní systém, a díky tomu jsou například schopné regulovat růst nádorů. Nachází se v nich i aminokyselina prolin, která je nadějnou substancí pro léčbu Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. (1, 6, 7)

Léčivé účinky

Ájurvéda a další tradiční systémy využívají různé části neemu k léčení řady nemocí a stavů, a to včetně těch nejzávažnějších, jako je rakovina, srdečně cévní choroby či cukrovka. Moderní vědecké výzkumy řadu z těchto vlivů na zdraví potvrdily a ukázaly, že neem na tělo působí prostřednictvím řady mechanismů: je to silný antioxidant s protizánětlivým a epigenetickým působením, podporuje detoxikaci a opravy DNA, ovlivňuje buněčný cyklus a signální dráhy, stejně jako programování buněčné smrti, autofagie či imunitní odpovědi. (1)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Řada sloučenin obsažených v neemu má sama o sobě výrazný antioxidační potenciál. Pro extrakt z listů byla ale navíc prokázána schopnost zvyšovat hladiny důležitého vnitřního antioxidantu glutathionu. (1)

Laboratorní studie navíc ukázaly, že antioxidační a protizánětlivé účinky neemu mohou drát roli i při zánětlivých střevních onemocnění, pro které je typický úbytek vnitřních antioxidačních enzymů. (1, 9)

Neem rovněž obsahuje dvě látky s výraznými protizánětlivými účinky: limonoid a epoxyazadiradion. První jmenovaný navíc dokáže efektivně zmírňovat bolest a otok. Protizánětlivými účinky se vyznačují všechny části rostliny, extrakty z kůry a listů navíc snižují i horečku. (1, 21)

Diabetes, srdce a cévy

Když vědci v rámci jedné z klinických studií podávali osobám trpícím metabolickým syndromem po 12 týdnů různě vysoké dávky extraktu z listů a větviček neemu (od 125 do 500 g 2x denně), došlo u nich k významnému zlepšení řady ukazatelů souvisejících s rizikem či projevy diabetu a nemocí srdce a cév: Snížila se hladina glukózy (nalačno i postprandiální), glykovaného hemoglobinu i inzulinová rezistence. Klesla také míra zánětu, oxidačního stresu, hladina cholesterolu, a zlepšil se i stav cévního endotelu.

Neem dokáže dle studií výrazně potlačit produkci enzymů α-amylázy a α-glukosidázy. Tyto enzymy jsou nezbytné pro využití sacharidů z potravy, a jejich snížená produkce tedy vede k omezení vstřebávání sacharidů z trávicího traktu. (10)

Nádorová onemocnění

Zatím pouze laboratorní studie ukázaly velký potenciál neemu v oblasti prevence a léčby nádorových onemocnění. Má chemoprotektivní i epigenetické účinky, ovlivňuje zejména buněčné dráhy i aktivitu genů souvisejících s proliferací (buněčným růstem) a apoptózou (buněčnou smrtí). Zvyšuje aktivitu tumorsupresorových genů a snižuje aktivitu onkogenů. Protirakovinné účinky má více sloučenin obsažených v neemu, velmi zajímavý je ale v tomto směru azadiramid A nacházející se v jeho listech, který zastavuje růst buněk a podporuje apoptózu u hormonálně podmíněných nádorů prsu (zde již úspěšně proběhly i studie na lidských dobrovolnících). Důležitá je také schopnost extraktu z neemu ovlivňovat protinádorovou imunitu. (1, 11, 12, 21)

Neem může rovněž zabránit tvorbě metastáz. Nedávno vyvinutý japonský preparát kombinující neem s medicinálními houbami a extraktem z rýže například blokuje tvorbu metastáz při rakovině tlustého střeva. (13)

Zuby a dásně

Neem je tradiční součástí přípravků ústní hygieny, zejména zubních past a ústních vod. V oblastech jeho přirozeného výskytu byly dokonce dříve používány k čištění zubů přímo větvičky neemu. Jedna ze studií přitom potvrdila, že ústní voda na bázi neemu účinně snižuje výskyt zubního plaku a zánětu dásní, a to podobně efektivně jako ústní vody s obsahem antibakteriální látky chlorhexidinu. (15, 22)

Dvě malé klinické studie také ukázaly, že zubní pasta nebo gel s obsahem extraktu z listů dokáže ničit bakterie Streptococcus mutans, která jsou původcem zubního kazu. Laboratorní studie pak ukázaly jeho schopnost potlačovat množení dalších patogenů, které se běžně vyskytují v ústní dutině, ať už jde o zlatého stafylokoka, bakterii Enterococcus faecalis nebo kvasinky Candida albicans. (22)

Antivirové, antibakteriální, protiplíšňové a antiparazitické účinky

Antimikrobiální účinky neemu se ovšem neomezují jen na ústní dutinu. Jeho schopnost ničit řadu virů, bakterií a plísní byla sice zatím prokázána převážně jen v rámci laboratorních a experimentálních studií, jejich výsledky jsou však velmi slibné. Neem totiž dokáže účinně narušovat buněčné membrány mikroorganismů, a tím způsobovat jejich smrt. (16)

Extrakt z neemu prokázal účinnost proti řadě bakterií (včetně zlatého stafylokoka). Je schopen ničit i například herpetické viry, virus HIV, COVID-19 nebo virus způsobující horečku dengue. Má rovněž výrazné fungicidní účinky, které je možno využít jak v zemědělství k ochraně rostlin, tak i například při boji s kvasinkou Candida albicans a plísněmi Aspergillus nebo Rhizopus. (22)

Neem může být nadějnou rostlinou i v boji proti malárii – řada laboratorních studií i jedna menší klinická ukázaly schopnost extraktů z různých částí rostliny ničit různé kmeny plazmodií, což jsou parazité, kteří malárii způsobují. Výzkumy naznačily i možnou účinnost proti dalším parazitům, například proti prvokovi způsobujícímu leishmaniózu nebo proti některým parazitickým červům. (22)

Antikoncepční účinky

Nejste zrovna fanoušci hormonální antikoncepce ani jiných medicínských metod? I v této oblasti vám může neem podat pomocnou ruku. Při snaze zabránit nechtěnému těhotenství ho totiž tradiční léčebné systémy využívají velmi často, a tyto jeho účinky potvrdily i laboratorní studie (klinické výzkumy na lidských dobrovolnících zatím chybí). Zvláště olej z neemu má totiž velmi silné spermicidní účinky – spermie se po kontaktu s ním stávají během několika desítek vteřin nepohyblivými. (1)

V rámci studií na zvířatech byl olej aplikován jak samcům, tak samicím. Když například vědci aplikovali potkaním samcům jedinou injekci oleje do chámovodů, došlo u nich k zablokování plodnosti po dobu 9 měsíců, aniž by to u nich narušilo produkci pohlavních hormonů nebo libido. U samic potkanů byl použit vaginální krém obsahující 10 % neemového oleje a 1 % extraktu z mýdlových ořechů. Jeho aplikace stačila k zabránění otěhotnění až na 3 měsíce – opět bez ovlivnění hormonálního cyklu. Podobných výsledků bylo dosaženo i v případě opic. (1)

Žaludeční vředy

Menší klinická studie potvrdila pozitivní vliv neemu na zdrví žaludku a jeho protivředové působení. Když byl dobrovolníkům podáván extrakt z kůry neemu (30 mg 2x denně po dobu 10 dnů), došlo u nich ke snížení produkce žaludeční kyseliny (o 77 %) i její enzymatické aktivity a také k  výraznému snížení závažnosti vředu v jícnu, žaludku i dvanáctníku. (17)

Studie na zvířatech rovněž ukázaly, že extrakt z listů může pomoci chránit žaludeční sliznici před negativním působením alkoholu. (21)

Mozek a nervová soustava

Podle experimentálních studií má neem ochranný efekt na nervové buňky a snižuje míru zánětu a oxidativního poškození v oblasti nervové soustavy. Díky tomu by mohl působit proti Alzheimerově i Parkinsonově chorobě, k potvrzení je ale zapotřebí dalších výzkumů. (18)

Ochrana jater

Studie na zvířatech ukázaly, že extrakt z listů neemu zlepšuje ochranu jater před působením některých toxických chemikálií (včetně alkoholu) a vedlejších účinků léků. (21)

Hojení ran, péče o pokožku

Extrakt z listů neemu urychluje hojení různých typů ran, ať už vnikly v důsledku poranění nebo chirurgického zákroku. (21)

Silné antibakteriální účinky neemu se využívají i v boji proti akné a kožním patogenům. Například v jedné studii, v niž osoby s akné používaly pleťovou vodu s obsahem neemu a kurkumy, došlo ke zlepšení stavu u 79 % dobrovolníků. (21, 31)

Neem je také často používanou složkou přírodních kosmetických prostředků, ať už jde o krémy, tělová mléka, šampóny nebo kondicionéry, spolehlivé důkazy o účinnosti zde ale chybí. To samé platí pro ekzémy – tradiční léčebné systémy neem využívají jako pro podporu regenerace ekzematické pokožky, tak pro zmírnění svědění, přesvědčivé vědecké důkazy o účinnosti ale zatím nejsou k dispozici.

Užívání a kontraindikace

Ačkoliv se doplňky z neemu u nás běžně prodávají, není schválen ani jako potravina, ani jako lék. EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) jej řadí mezi tzv. novel foods, zatím ale u této klíčové organizace neprošel bezpečnostním posouzením, a nejsou jasně stanoveny doporučené dávky ani omezení jeho užívání. Doplňky stravy s obsahem neemu je tak zapotřebí užívat opatrně, ideálně pod dohledem ošetřujícího lékaře. (19)

Nejčastěji se vnitřně užívá extrakt z listů, obvykle v maximální dávce 500 mg 2x denně (v klinických studiích se obvykle využívají dávky od 300 do 500 mg denně). Vedlejší účinky jsou zde málo časté a spíše mírné, obvykle ve formě gastrointestinálních potíží (nevolnost, průjem apod.) nebo kožních reakcí (vyrážka, svědění).

Naopak poměrně rizikové je vnitřní užívání oleje z neemu, který může zvláště ve vyšších dávkách působit toxicky a poškozovat vnitřní orgány, zvláště pak ledviny, játra a nervový systém. Zvláště citlivě na něj mohou reagovat děti. (20)

Velká opatrnost je namístě i v okamžiku, kdy užíváte jakékoliv léky. Například schopnost neemu snižovat hladinu glukózy v krvi může být problematická pro uživatele léků na diabetes, protože může dojít k hypoglykémii. Neem rovněž působí jako imunostimulant, což představuje problém při užívání imunosupresiv (například při autoimunitních chorobách). Může také zesilovat účinky léků předepisovaných při vysokém krevním tlaku. (21)

Naopak velmi vhodná může být kombinace neemu s některými antibiotiky, kterým pomáhá „otvírat dveře“. Narušuje totiž bakteriální biofilmy a zvyšuje propustnost buněčných membrán mikrobů, čímž umožní účinné látce antibiotika snáze vstoupit přímo do jejich buněk. Záleží ale na konkrétním léku – u některých antibiotik totiž může jejich účinnost naopak snižovat.

Vhodné kombinace

V rámci tradičních léčebných systémů se neem jen zřídka využívá samostatně, většinou je součástí bylinných a jiných směsí. I některé moderní studie potvrdily účinnost tohoto přístupu, protože neem má s řadou rostlinných složek synergické účinky, tj. navzájem zvyšují svou účinnost. Výzkumů na toto téma však zatím proběhlo jen málo. Zde jsou některé možné kombinace, jejichž účinnost byla potvrzena:

Protizánětlivé působení: neem + kurkumin (23)

Hojení ran: neem + kurkumin (23)

Dentální hygiena: neem + kurkumin (23)

Antimikrobiální působení: neem + čekanka + pískavice (27)

Malárie: neem + guava + citronová tráva (28)

Diabetes: neem + Gynura procumbens (29)

Ájurvéda ovšem běžně využívá ke kombinování s neemem i řadu dalších rostlin, jako je například amla (zde byl potvrzen synergický efekt), guduchi, triphala nebo ashwagandha. Samostatně jej tento léčebný systém nevyužívá prakticky nikdy, protože ho považuje za příliš „ochlazující“ a „vysušující“.

Účinnost neemu může pomoci zvýšit i použití některých nosičů, jako je například kokosový olej. (24)

Nevhodná je ale například kombinace s aloe vera, která může zhoršit vstřebávání některých živin z trávicího traktu. (25) Problematická může být i kombinace neemu s některými jinými silnými antioxidanty, jako je například EGCG ze zeleného čaje. Neplatí totiž, že čím více antioxidantů, tím lépe – vysoké dávky naopak mohou antioxidační ochranu zhoršovat. (26)

Popis

Termín „kril“ se používá pro hejna drobných mořských korýšů, kteří se živí mořskými řasami bohatými na omega-3 nenasycené mastné kyseliny a poté sami slouží jako potrava pro větší mořské živočichy (někdy se využívá i anglická varianta názvu „krill“). Nejčastěji se pro výrobu doplňků stravy využívá tzv. antarktický kril pocházející z moře obklopující Antarktidu. Tito korýši jsou sice malí, přesto ale dohromady pravděpodobně tvoří největší biomasu ze všech mnohobuněčných organismů na zemi. (1, 2)

Přestože je kril mimořádně bohatý na bílkoviny, pro lidskou výživu se nevyužívá, protože získávání proteinů z tohoto zdroje je velice obtížné. Na vhodných technologiích se ovšem pracuje, protože využití tak obrovské zásobárny kvalitních bílkovin by mohlo být jednou z cest, jak nasytit rostoucí lidskou populaci. V posledních letech ale výrazně roste obliba doplňků stravy obsahující olej extrahovaný z krilu. (2)

Účinné látky

Olej z krilu je v první řadě zdrojem omega-3 nenasycených mastných kyselin s dlouhým řetězcem, a to jak EPA, tak DHA. Dle analýz obsahuje 13,8-20,3 % EPA a 5,6-17,4 % DHA. (1)

Oproti omega-3 ve formě rybího tuku má ovšem tři zásadní výhody:

1. Je považován za méně znečištěný zdroj. U oleje z ryb je například vyšší riziko kontaminace rtutí a dalšími toxickými látkami. (3)
2. Má lepší biologickou využitelnost. Zatímco v rybím tuku jsou omega-3 vázány na triglyceridy nebo etylestery, v oleji z krilu se váží na fosfolipidy. Díky tomu mají vynikající absorpci ve střevech a lépe zvyšují hladinu omega-3 v krevní plazmě i v buňkách. (4, 5)
3. Jeho využívání je udržitelnější. Zatímco ryb v oceánech ubývá, množství krilu zatím výrazněji neklesá. I když samozřejmě platí, že pokud si doplňky stravy z něj získají větší oblibu, bude nutné jeho využívání regulovat. (2)

Kromě omega-3 se v krilu vyskytují i další mastné kyseliny, zejména kyselina linolová, palmitová, palmitoolejová a myristová.

Další zajímavou složkou oleje z krilu je astaxantin. Ten má zaprvé výrazné pozitivní účinky na zdraví a zadruhé svým antioxidačním potenciálem přirozeně chrání olej proti oxidaci a prodlužuje jeho trvanlivost. (2)

Zdraví prospěšnou součástí oleje z krilu jsou i samotné fosfolipidy, které jsou v lidském těle základní složkou buněčných membrán. Z chemického hlediska jde o sloučeniny tuků (tj. glycerolu a masných kyselin), fosfátové skupiny a tzv. polární hlavičky (ty jsou různé dle typu fosfolipidu). Důležité přitom je, že molekuly fosfolipidů mají dvě části: nepolární (tj. rozpustnou v tucích) a polární (rozpustnou ve vodě). Díky tomu se samy uspořádávají do dvojvrstev, které tvoří základ buněčných membrán.

Hlavním fosfolipidem krilového oleje je fosfatidylcholin, kterého je ve v něm obsaženo cca 34 %. Jeho polární hlavička je totiž tvořena cholinem, který je pro člověka důležitou esenciální živinou. (6)

Kromě toho obsahuje krilový olej i steroly, malé množství cholesterolu a vitaminů rozpustných v tucích.

Vliv krilu na zdraví

Účinky omega-3 nenasycených mastných kyselin

Tyto látky patří mezi klíčové esenciální živiny, jejichž deficit se může negativně projevit například na funkci mozku a nervové soustavy, kardiovaskulárního systému nebo zvýšením úrovně zánětu v těle. Navíc mají výrazný vliv na epigenetické reakce v těle, zejména na metylaci genů. Velká část naší populace přitom trpí jejich nedostatkem – průměrný omega-3 index (obsah v membránách červených krvinek) české populace je 3,56 %, zatímco optimální hodnota je 8 % a více. (7)

Roli omega-3 v organismu a přínosy jejich užívání jsem podrobně rozebrala v článku zde », proto jen stručně:

• Jsou nezbytné pro správný vývoj plodu v těhotenství, zejména pro vývoj mozku.
• V dětství nedostatek omega-3 (zejména DHA) zhoršuje kognitivní funkce, stejně jako emoční a sociální chování. V dospělosti jejich konzumace zpomaluje úbytek kognitivních funkcí s věkem a snižuje riziko Alzheimerovy choroby.
• Zmírňují míru zánětu v těle.
• Snižují riziko kardiovaskulárních onemocnění.
• Podporují prevenci a léčbu autoimunitních onemocnění.
• Snižují riziko vzniku depresí.
• Zmírňují negativní následky kouření na zdraví.
• Usnadňují redukci hmotnosti.
• Podporují funkci štítné žlázy.
• Jsou nezbytné pro fungování imunity.
• Jejich užívání je vhodné při poruchách spánku.
• Jsou důležité pro funkci očí.
• Podporují sportovní výkonnost.

Účinky astaxantinu

Velké množství pozitivních účinků má také obsažený astaxantin, což je barvivo z rodiny karotenoidů, které se v přírodě nevyskytuje příliš často. Jedním z jeho nejlepších zdrojů jsou přitom právě mořští korýši.

I astaxantin má epigenetické účinky a k tomu i celou řadu příznivých dopadů na zdraví:

• Jde o velice silný antioxidant s protizánětlivými účinky.
• Podporuje prevenci a léčbu nádorových onemocnění a nemocí srdce a cév.
• Coby účinný imunostimulant zlepšuje množení imunitních buněk i tvorbu protilátek.
• Je vhodný při diabetu a podpoře hubnutí.
• Chrání nervové buňky, podporuje paměť a kognitivní výkonnost a snižuje riziko Alzheimerovy, Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby.
• Zvyšuje tvorbu pohlavních hormonů i plodnost obou pohlaví.
• Zlepšuje rovnováhu střevního mikrobiomu, má pozitivní vliv na mitochondrie.
• Podporuje ochranu pokožky před UV zářením a zpomaluje stárnutí.
• Zlepšuje funkci a ochranu očí.

Více informací s odkazy na zdroje opět najdete v samostatném článku zde »

Účinky cholinu (fosfatidylcholinu)

Cholin je esenciální živina, tj. naše tělo ji neumí vytvořit, a proto jsme odkázáni na jeho příjem v rámci stravy. Ve formě fosfatidylcholinu je součástí buněčných membrán a má i celou řadu důležitých funkcí v organismu, včetně epigenetických účinků. Jeho doplňování tak může mít vliv například na následující oblasti: (8)

Těhotenství a dětství: je nezbytný pro správný vývoj plodu a pro vývoj mozku a kognitivních schopností v období nitroděložního vývoje i v raném dětství. Doplňování cholinu v těhotenství se může projevit lepší kognitivní výkonností dětí v dalším životě. Jeho nedostatek pak vede nejen ke zhoršené funkci mozku, ale i jater.

Játra: cholin je důležitý pro funkci jater i jejich ochranu před oxidativním stresem a zánětem. Jeho nedostatek podporuje vznik zánětu a ztučnění jater, které může vyústit v jejich cirhózu nebo nádorové onemocnění.

Srdce a cévy: pomáhá snížit krevní tlak, zmírňuje srdeční fibrózu a hypertrofii, má ochranné účinky při arytmiích. Konzumace cholinu také zmírňuje riziko úmrtí ze všech příčin.

Mozek: cholin je nejen důležitou strukturní součástí nervových buněk, ale zároveň podporuje i jejich ochranu a je nezbytný pro tvorbu neurotransmiteru acetylcholinu. Jeho doplňování zpomaluje zhoršování kognitivních funkcí s věkem a snižuje riziko Alzheimerovy choroby.

Prokázané účinky oleje z krilu

Kromě studií mapujících pozitivní účinky jednotlivých složek krilu existuje řada těch, které se zaměřily přímo na užívání krilového oleje. Podle nich může být přínosný zejména v těchto oblastech:

Srdce a cévy

Užívání oleje z krilu vede podle studií ke zvýšení hladiny HDL cholesterolu a ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů. Někdy se uvádí i pozitivní vliv na snížení krevního tlaku, ten však zatím nebyl spolehlivě prokázán. (9)

Protizánětlivé působení

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny mají velice silné protizánětlivé působení (zvláště to platí pro EPA), a to samé platí o astaxantinu, který je rovněž v krilu obsažen. Ukazuje se přitom, že olej z krilu pomáhá zmírňovat zánět efektivněji než omega-3 z rybího tuku: V rámci jedné ze studií například 1 000 mg krilového oleje denně dokázalo snížit zánětlivé markery účinněji než 2 000 mg omega-3 z ryb. (10)

V dalším výzkumu se zase ukázalo, že konzumace oleje z krilu má za následek efektivnější snížení poměru omega-3 a omega-6 nenasycených mastných kyselin než užívání rybího tuku. To je velice důležité, protože právě vysoký poměr omega-6 a omega-3 vede ke zvýšení míry zánětu v těle. (11)

Diabetes

Kril může být užitečný i při diabetu. U pacientů s cukrovkou 2. typu například došlo po 17týdenním užívání oleje z krilu nejen ke zmírnění inzulinové rezistence, ale také ke snížení rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. (12)

Bolesti kloubů

Výrazný protizánětlivý účinek je pravděpodobně důvodem, proč olej z krilu dokáže účinně zmírňovat bolest kloubů, a to jak u osob trpících artrózou, tak u pacientů s revmatoidní artritidou. Pouhých 300 mg denně po dobu 1 týdne stačilo například v rámci jednoho z výzkumů k tomu, aby se míra vnímané bolesti u dobrovolníků zmírnila v průměru o 19,3 % a hodnota CRP (ukazatel míry zánětu) klesla téměř o 30 %. U kontrolní skupiny užívající placebo se přitom v průběhu studie zhoršila jak bolest, tak CRP. (13)

PMS a bolestivá menstruace

Olej z krilu může být vhodnou volbou i pro ženy trpící premenstruačním syndromem a dysmenorrheou (tj. menstruačními bolestmi). Jeho užívání zmírnilo nepříjemné fyzické i psychické příznaky podobně efektivně jako konzumace rybího oleje, u uživatelek krilu ovšem došlo k výraznějšímu snížení spotřeby léků. (14)

Deprese

Řada studií ukázala, že omega-3 mohou pomoci zmírnit příznaky deprese, a to jak samotné, tak v kombinaci s antidepresivy – například při jejich užívání spolu s léky obsahujícími setralin došlo nejen ke zvýšení účinnosti léčby, ale také ke zmírnění jejich negativních vedlejších účinků. (15, 16)

Přepokládá se přitom, že by olej z krilu mohl být při depresích účinnější než omega-3 z ryb. Důvodem je nejen jeho vyšší vstřebatelnost, ale i fakt, že je v něm vazba omega-3 na fosfolipidy prakticky totožná se způsobem, jakým se tyto mastné kyseliny vážnou na fosfolipidy v buněčných membránách. Proto by mohl na mozkové buňky působit efektivněji. Zatím sice neproběhl dostatek klinických studií, které by to přesvědčivě prokázaly, výzkumy na zvířatech ovšem ukazují, že DHA, která je klíčovou součástí buněčných membrán, by se při užívání krilového oleje mohla do membrán mozkových buněk zabudovávat o něco efektivněji. (15, 16)

Olej z krilu je zároveň ve srovnání o rybím tukem efektivnější při snižování kardiovaskulárních rizik u depresivních pacientů. Ti jsou přitom nemocemi srdce a cév ohroženi výrazně více než průměrná populace. (16)

Mozek

V rámci preklinických studií snížil olej z krilu u pokusných zvířat zánět i oxidativní stres v oblasti mozku, stejně jako výkonnost v kognitivních testech. Dostatečné výzkumy na lidských dobrovolnících zatím chybí. (17)

Sportovní výkonnost

Pokud se olej z krilu užívá ve spojení se silovým tréninkem, zlepšuje funkci svalů i růst svalové hmoty. Pro samotné omega-3 pak byl prokázán i vliv na urychlení regenerace po zátěži a ve spojení s vytrvalostním tréninkem schopnost zlepšovat funkci plic a VO2max. (19-22)

Užívání a kontraindikace

Pro dávkování oleje z krilu zatím neexistují žádná oficiální doporučení. Je možné vycházet z údajů pro příjem omega-3, kterých se doporučuje denně doplňovat 250-500 mg, někdy i 1 g. Většina výrobců doplňků stravy radí denně užívat 250-500 mg oleje z krilu, v rámci vědeckých studií byly nejčastěji využívány dávky od 300 mg do 1 g.

Jak pro omega-3, tak pro kril ovšem platí, že mohou snižovat srážení krve. Vyšším dávkám by se proto měli vyhnout lidé s poruchami srážlivosti a ti, co užívají Warfarin nebo jiné léky na ředění krve. I v případě ostatních osob platí, že by se do užívání vysokých dávek (od 2 g omega-3 a 1 g oleje z krilu neměli pouštět bez dohledu lékaře či jiného odborníka). Kril také není vhodný pro osoby s alergií na ryby nebo mořské plody. (18)

Při nákupu doplňků stravy je třeba dbát na jejich kvalitu a spolehlivý zdroj. Byly totiž zaznamenány případy, kdy někteří výrobci falšovali své produkty, do nichž přidávali sójové fosfolipidy, sójový olej nebo arašídový olej. (1)

Vhodné kombinace

Zatím bylo provedeno jen velice málo studií, které by zkoumaly účinky oleje z krilu v kombinaci s jinými doplňky stravy. V zásadě by ale mělo být možné jej kombinovat s většinou bylina a živin, které se využívají v kombinaci s omega-3 nebo astaxantinem – tedy například s vitaminem D3, kurkuminem nebo rozmarýnem.

Pro jeho výrazné účinky na sexualitu a plodnost se mu někdy říká „zelená viagra“, kotvičník zemní toho ale umí mnohem víc – například pomáhá s problémy v oblasti močových cest, podporuje imunitu, funkci srdce a cév a dokonce dokáže snížit hladinu krevní glukózy.

Rod kotvičník (Tribulus) zahrnuje asi 20 druhů rostoucích na různých místech světa. Ájurvéda využívá k léčení tři druhy běžně se vyskytující v indii: Tribulus cistoides, Tribulus alatus a kotvičník zemní (Tribulus terrestris). V západní fytoterapii si pak největší popularitu získal právě poslední jmenovaný.

Kotvičník zemní je jednoletý keř, který se přirozeně vyskytuje ve středomořských, subtropických, ale i pouštních klimatických oblastech. Nejběžnější je v Indii, kde roste prakticky na celém území, a to včetně horských oblastí až do nadmořské výšky 3 300 m. Hojně se vyskytuje také v Číně, na jihu USA, v Mexiku, Španělsku a Bulharsku. Je vysoký 10–60 cm a pokrytý jemnými chloupky. Listy jsou vstřícné, eliptické nebo kopinaté. Kvete žlutě, plody mají světlou, zelenožlutou barvu a hvězdicovitý tvar, který může připomínat kravské kopyto. V každém z jeho částí je několik semen. (1)

K léčení se nejčastěji využívá plod, méně často kořen.

Účinné látky

Kotvičník obsahuje řadu zajímavých látek, a to zejména ze skupiny saponinů, flavonoidů, glykosidů, alkaloidů, sterolů a taninů. Za pozornost stojí zejména furostanolové a spirostanolové saponiny, které jsou zodpovědné za mnoho pozitivních účinků rostliny. Jejich konkrétní obsah a poměr se ale u rostlin z různých geografických oblastí liší, a proto mohou mít kotvičníky pocházející z různých částí světa i mírně odlišné účinky na organismus. Z flavonoidů se v kotvičníku vyskytují například kaempferol nebo kvercetin quercetin. Z kotvičníku ovšem byly izolovány i některé látky, které zatím v jiných rostlinách nebyly zaznamenány – například tribulusterin nebo terrestriamid. (1)

Historie

Historie využívání kotvičníku zemního je velice dlouhá. Popsán je například v lékopise Šen-nung pojmenovaného podle jeho údajného autora Šen-nunga, druhého ze tří mýtických císařů. Ten se narodil ve 28. století př. n. l. a je považován za otce tradiční čínské medicíny. V tomto lékopise je kotvičník popisován jako velice cenný lék pro obnovu oslabených jater, pro léčbu plnosti na hrudi, zánětu prsů, očních potíží, sexuálních dysfunkcí a dalších problémů. (1)

V ájurvédě, tj. tradiční indické medicíně, se kotvičník zemní využívá k léčbě impotence, pohlavních chorob a sexuální slabosti a je také základní složkou tradičního ájurvédského léku Gokshurad Guggul používaného k podpoře funkce močového ústrojí a odstraňování močových kamenů. K podpoře sexuálních funkcí se tradičně používá i v Bulharsku. V tradiční arabské medicíně unani jde zase o oblíbené diuretikum, mírné projímadlo a celkové tonikum. (1, 2)

Léčivé účinky

Močové cesty

Kotvičník zemní je velmi účinné diuretikum, za což vděčí pravděpodobně vysokému obsahu dusičnanů, esenciálních olejů a draselných solí. Jeho užívání vede nejen ke zvýšenému vylučování moči (srovnatelnému s použitím léku furosemid), ale i ke zvýšenému vylučování sodíku a chloridů bez ovlivňování vylučování draslíku. Díky tomu může být užitečný i při vysokém krevním tlaku. (1, 3, 4)

Kombinace diuretického působení se zvýšením napětí hladkého svalstva může dokonce podpořit uvolňování močových kamenů. Některé studie naznačují i schopnost kotvičníku omezovat tvorbu močových kamenů. (5, 6)

Sexualita a plodnost

Přezdívka „zelená viagra“ nebyla kotvičníku dána náhodou. Jeho užívání totiž vede ke zvýšenému uvolňování oxidu dusnatého z cévní výstelky a nervových zakončení, což je účinek podobný právě tomu, který nabízí Viagra a podobné léky. Oxid dusnatý přitom podporuje relaxaci nejen hladké svaloviny cév, ale i topořivých tkání penisu (dle studií na zvířatech se relaxace topořivých tkání zlepší díky kotvičníku o 10 %). To umožní lepší prokrvení penisu, které se projeví efektivnější erekcí. (7)

Zajímavé přitom je, že užívání kotvičníku pomáhá mužům také zmírnit problémy s předčasnou ejakulací. (7)

Naopak často zmiňovaná schopnost kotvičníku zvyšovat hladinu mužského pohlavního hormonu testosteronu (případně jeho derivátu DHT) je pravděpodobně mýtus vzniklý nesprávnou interpretací vědeckých studií. Ve většině případů sice platí, že když se nějaký účinek byliny prokáže na zvířatech, funguje podobně (byť třeba méně výrazně i u lidí). Jenže právě u kotvičníku to neplatí. Když byl podáván zvířatům, skutečně u nich došlo ke zvýšení hladiny testosteronu, studie na lidských dobrovolnících však tuto jeho schopnost nepotvrdily, byť určitou pozitivní roli tu může hrát fakt, že kotvičník pomáhá chránit Leydigovy buňky varlat, v nichž se testosteron tvoří, před působením těžkých kovů a dalších toxických chemikálií. Ke zvýšení hladiny testosteronu ale u lidských dobrovolníků došlo při užívání některých kombinací bylin, jejichž byl kotvičník součástí. (8-10)

Co už ovšem některé studie na lidských dobrovolnících potvrdily, je pozitivní vliv kotvičníku na mužskou plodnost – po jeho podávání došlo ke zlepšení u řady parametrů spermií, jako je jejich počet či pohyblivost. (11)

Byla by ovšem chyba považovat kotvičník výhradně za mužskou bylinou – ženám totiž může například efektivně pomoci zvýšit libido neboli sexuální touhu. (12)

Imunita

V laboratorních podmínkách dokázaly saponiny z kotvičníku výrazně zvýšit fagocytózu, což je proces, který je umožňuje nespecifické složce imunitního systému reagovat na přítomnost patogenů. Podpořil ale i tzv. specifickou imunitní reakci, konkrétně tvorbu protilátek. (1, 13, 14)

Všechny části rostliny kotvičníku zemního rovněž vykazují antibakteriální účinky proti řadě druhů bakterií, jejich konkrétní míra a šíře spektra bakterií, proti kterým působí, se ale v rámci výzkumů výrazně lišil podle oblastí, z níž testovaná rostlina pocházela. Nejvyšší antibakteriální účinky vykazoval kotvičník z Turecka a Íránu, o něco nižší rostliny z Indie, zatímco kotvičník původem z Jemenu žádnou antibakteriální aktivitu nevykazoval. (13, 14)

Diabetes

Extrakt z kotvičníku pomáhá diabetikům hned několika cestami. Důležitá je zejména jeho schopnost potlačit tvorbu enzymu alfa-reduktáza, který je nezbytný pro štěpení vazeb v polysacharidech a disacharidech obsahujících glukózu – tedy i ve škrobech a sacharóze. To má za následek, že část z těchto sacharidů zůstane po jejich konzumaci nevyužita. Tím se nejen snižuje nárůst glukózy v krvi (zejména nárůst tzv. postprandiální glykémie), ale také se snižuje energetická hodnota zkonzumované stravy. (1, 15–17)

Kotvičník rovněž výrazně snižuje tvorbu aldózareduktázy, což je důležité v prevenci vzniku komplikací diabetu, ať už jde o poškození nervů nebo srdečně cévní onemocnění. Zatímco u zdravého člověka se většina glukózy metabolizuje pomocí glykolýzy a pentózového cyklu, při zvýšené hladině cukru v krvi ale kapacita těchto procesů nestačí a část glukózy (až 30 %) se přeměňuje na sorbitol a následně na fruktózu. Tyto procesy ale výrazně zvyšují oxidativní stres v buňkách a mohou vést k jejich poškozování a následně ke vzniku diabetických komplikací. Enzym aldózareduktáza je přitom nezbytný právě pro přeměnu glukózy na sorbitol, a pokud ho není dostatek, tato reakce neprobíhá. (1, 15–17)

Srdce a cévy

Saponiny a polyfenoly obsažené v kotvičníku poměrně efektivně snižují v krvi jak hladinu celkového cholesterolu a triglyceridů, tak i LDL cholesterolu a VLDL cholesterolu (VLVD je lipoprotein s velmi nízkou hustotou, který je z pohledu rizika vzniku aterosklerózy vysoce rizikový). Studie na zvířatech dokonce ukázaly, že omezuje poškození cévního endotelu a podporuje jeho opravy. To je velice důležité, protože právě poškození endotelu (výstelky) cév podporuje průběh aterosklerotických procesů. Kotvičník navíc snižuje hladinu triglyceridů v játrech. (1, 18–20)

Kotvičník je rovněž vhodný v rámci podpory léčby některých kardiovaskulárních onemocnění, ať už jde o ischemickou chorobu srdeční, vysoký tlak, aterosklerózu mozkových cév nebo trombózu. Navíc chrání buňky srdeční svaloviny, a dokonce pomáhá zlepšit funkci srdce po prodělaném infarktu. (21–23)

Sportovní výkonnost

Užívání kotvičníku je velice oblíbené mezi sportovci a některé výzkumy i tady pozitivní vliv potvrzují. Jak už jsme zmínili výše, tato bylina sice s největší pravděpodobností neumí ovlivnit hladinu testosteronu, a dokonce ani hladinu dihydrotestosteronu (DHT), přesto ale dokáže podpořit svalovou sílu a některé studie prokázaly i vliv na růst svalové hmoty (jiné to ale nepotvrdily). Důvodem zde není ani podpora tvorby růstového faktoru s anabolickými účinky IGF-1 – ani to totiž studie nepodpořily. Důvodem prospěšnosti kotvičníku pro rychlostně silové sportovce tak může být například jeho schopnost snižovat hladinu IGFBP-3 (vazebný protein 3 pro inzulinu podobné růstové faktory), což v důsledku vede ke zvýšení aktivity IGF-1. Kotvičník také může pomoci udržet příznivý poměr testosteronu vůči stresovému hormonu kortizolu, jehož nadbytek vede k úbytku svalové hmoty. Navíc pomáhá zmírnit zánětlivé procesy ve svalech, a zkrátit tak dobu regenerace po zátěži. (24–28)

Sportovci (zvláště ti vrcholoví) by ovšem měli být velmi opatrní při výběru konkrétního doplňku stravy. Byla totiž zaznamenána řada případů, kdy preparáty z kotvičníku obsahovaly anabolické steroidy či jiné zakázané látky. Není přitom jasné, jestli šlo o úmyslnou, nebo neúmyslnou kontaminaci.

Deprese a úzkost

Kotvičník obsahuje alkaloid harmin, což je velice zajímavá látka z pohledu péče o duševní zdraví. Jde totiž o tzv. inhibitor monoaminooxidázy, a díky tomu pomáhá v mozku regulovat hladinu dopaminu. Tento princip je mimochodem podstatou fungování antidepresiv z kategorie MAOI. (1)

Zánět a bolest

Kotvičník má i poměrně silné protizánětlivé působení, přičemž potlačuje produkci hned několika látek, které se na vzniku zánětu podílejí, například enzymů COX-2, iNOS a některých prozánětlivých cytokinů. Studie na zvířatech navíc ukázaly, že dokáže zmírňovat bolest, a to dokonce lépe než Aspirin. (1)

Nádorová onemocnění

V rámci studií na zvířatech byly prokázána zejména schopnost kotvičníku působit v rámci prevence vzniku zhoubných nádorů, ale i potenciál podpory léčby některých typů rakoviny, včetně například nádorů jater. Pomáhá například blokovat nadměrnou proliferaci (rychlé nekontrolované množení) nádorových buněk a podporovat jejich apoptózu neboli buněčnou smrt. Lépe než extrakt z plodů tu ovšem fungoval extrakt z kořene kotvičníku zemního. (1, 29)

Parazité

Jedna ze studií prokázala účinnost kotvičníkového extraktu proti hlístici Caenorhabditis elegans. (30)

Zubní kaz

V rámci laboratorních studií prokázal extrakt z plodů kotvičníku zemního schopnost působit proti bakterii Streptococcus mutans, která způsobuje zubní kaz. Potlačoval přitom jak její růst, tak schopnost adheze (přichycení na povrchu zubů a dásní) a produkci kyselin narušujících sklovinu. Studie na lidských dobrovolnících zatím chybí. (31)

Užívání a kontraindikace

Doporučené dávkování kotvičníku je u prášku z plodů 3–6 g denně, případně 20–30 g plodů na přípravu odvaru. Pro přípravu odvaru z kořene se používá 20–30 g. V rámci výzkumů ale byla potvrzena jen bezpečnost denního užívání dávky 750–1500 mg prášku z plodů po dobu 90 dní. (1, 32)

Při dodržení maximální dávky 1500 mg po dobu 90 dní byly v rámci výzkumů zaznamenány jen občasné mírné vedlejší účinky, jako jsou bolesti žaludku, křeče nebo průjem. Existují také ojedinělé případy poškození jater a ledvin, které mohou souviset právě s užíváním vyšších dávek kotvičníku. (1)

Opatrnost je na místě i při kombinování kotvičníku s léky. Tato bylina totiž zvyšuje vstřebávání některých antidiabetik, například metformin hydrochloridu. To může mít za následek nebezpečné snížení hladiny glukózy v krvi. Vhodná není ani kombinace s antidepresivy ze skupiny SSRI a lithiem a některými dalšími preparáty. Pokud tedy užíváte jakékoliv léky, je vždy v hodné konzultovat užívání kotvičníku s ošetřujícím lékařem. (1, 33)

Vhodné kombinace

Kotvičník je často kombinován s bylinami a živinami ovlivňujícím sexuální zdraví, hormonální rovnováhu a sportovní výkonnost, jako je ashwagandha, maca, reishi, ženšen, zinek, selen nebo arginin. Zatím však proběhlo jen velice málo studií, které by zkoumaly účinnost jednotlivých kombinací.

Sexualita: kotvičník + ženšen + arginin (34), kotvičník + ashwagandha + mucuna pruniens (35), kotvičník + maralí kořen + Tongat Ali (Eurycoma longifolia) (36)

Sportovní výkonnost: kotvičník + ženšen + oves (37)

Syndrom polycystických vaječníků: kotvičník + ashwagandha (38)

1. Vyhýbejte se umělým sladidlům

Nápoje a potraviny ochucené umělými sladidly jsou nám většinou předkládány jako dietnější a také zdravější alternativa produktů slazených cukrem, opak je ale pravdou. Umělá sladidla totiž prokazatelně zvyšují riziko kardiovaskulárních nemocí, ať už jde o vysoký krevní tlak, cévní mozkovou příhodu či ischemickou chorobu srdeční.

Sladidla jsou totiž podvod na mozek. Ten totiž na jejich sladkou chuť zareaguje stejně, jako bychom konzumovali cukr – tedy vydá pokyn ke zvýšenému vylučování inzulinu. A protože sladidla jsou sladká opravdu hodně (například aspartam je 200× sladší než cukr), je tato reakce opravdu silná.

Pokud si nápoj nebo pokrm se sladidly dáme jen občas, nic se nestane. Pokud je ale konzumujeme pravidelně, může to například vést ke vzniku inzulinové rezistence i dalších problémů souvisejících s metabolismem (například zvýšení aktivity signální molekuly CX3CL1). V důsledku toho pak dochází ke zvýšení zánětu v oblasti cév a vzniku endoteliální dysfunkce, což jsou důležité podmínky pro rozvoj aterosklerózy.

2. Přidejte do jídelníčku draslík

„Omezte solení.“ Tuhle radu si většinou od lékaře vyslechne každý, kdo trpí vysokým krevním tlakem nebo jinými kardiovaskulárními problémy. Rada je to důležitá, protože nadměrný příjem sodíku skutečně může přispět ke zvýšení krevního tlaku. Platí to přitom zejména u mužů, ženy jsou na nadbytek tohoto prvku citlivé méně, za což vděčí odlišné molekulární struktuře ledvin.

Kromě jeho příjmu sodíku je ale dobré zároveň do stravy přidat více jeho protihráče, tedy draslíku. Jakmile to uděláme, naše ledviny začnou vylučovat více sodíku, což může pomoci krevní tlak efektivněji snížit. Na tento postup přitom reagují o něco lépe muži než ženy.

Na draslík jsou bohaté zejména potraviny rostlinného původu. Velké množství jej obsahují například brambory, čočka, fazole, banány, jablka, brokolice chřest, meloun, špenát, chřest, listová zelenina a další.

3. Spěte – déle, ale hlavně kvalitněji

Souvislost mezi spánkem a zdravím je známá již dlouho, spánkový deficit prokazatelně zvyšuje nejen riziko nemocí srdce a cév, ale i třeba obezity nebo diabetu. Dosavadní výzkumy se ale zaměřovaly především na celkovou dobu spánku. Poslední vědecká zjištění ovšem říkají, že kromě ní hraje výraznou roli i kvalita spánku.

Výraznými rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění je tzv. spánková apnoe, tedy krátké zástavy dechu v průběhu spánku, které se často objevují zejména u lidí, kteří hlasitě chrápou. A právě časté apnoe způsobují v těle řadu negativních epigenetických změn, které zvyšují riziko řady onemocnění, včetně těch kardiovaskulárních. Jejich výskyt může například až 10x zvýšit riziko mozkové mrtvice! O spánkové apnoi si přečtěte zde »

Srdci a cévám ovšem nesvědčí ani časté porušování pravidel spánkové hygieny, tedy když například chodíme spát v různou dobu, když se těsně před ulehnutím věnujeme náročným mentálním nebo fyzickým činnostem, jíme těžká jídla nebo se z různých důvodů často probouzíme.

4. Už žádné jídlo s sebou!

Nedávný čínský výzkum ukázal, že i zdánlivě neškodná věc, jako je častá dovážka či donáška jídel z restaurací může zvýšit riziko nemocí srdce a cév. Problém tu samozřejmě nepředstavuje samotný fakt, že si jídlo sníte jinde než v restauraci, ale jeho doprava v plastových krabičkách.

Pokud se totiž do nich uloží horké jídlo, dojde k mnohem výraznějšímu uvolňování mikroplastů a škodlivých chemikálií (BPA, ftaláty a další), než když se do krabiček umístí jídlo chladné. Vyšší expozice těmto látkám pak způsobuje změny ve střevním mikrobiomu, které následně zvyšují míru zánětu v těle. A právě zánět v oblasti cév jej faktor, který urychluje rozvoj aterosklerózy.

5. Doplňujte hořčík a déčko

Dostatečný příjem hořčíku je nezbytný pro správné prokrvení srdečního svalu, což je důležité v prevenci a léčbě ischemické choroby srdeční. Jeho deficit ovšem výrazně zvyšuje i riziko dalších srdečně cévních onemocnění (včetně mozkové mrtvice) i úmrtí na ně. Užívání hořčíku navíc zlepšuje kvalitu spánku, což se rovněž projeví na kardiovaskulárním zdraví.

Další nezbytnou živinu pro zdraví srdce představuje i vitamin D3. Jeho deficit v populaci je velice častý, což vede ke zvýšení rizika řady vážných onemocnění, choroby srdce a cév nevyjímaje. Dlouhodobé užívání déčka tak například snižuje riziko srdečního infarktu o 19 %, přičemž efekt je vyšší u lidí užívajících statiny nebo jiné léky na srdečně cévní nemoci.

6. Sázejte stromy a meditujte v lese

Zajímavý výzkum proběhl v americkém Detroitu, kde došlo vlivem oteplování klimatu k přemnožení druhů hmyzu likvidujících stromy. Ukázalo se, že v oblastech, kde došlo k nejvyššímu úbytku stromů, se následně zvýšil výskyt kardiovaskulárních onemocnění o 25 %!

Přesný důvod, proč stromy v okolí bydliště prospívají srdci, vědci neznají, ale spekulují o spolupůsobení několika faktorů: snížení stresu, zmírnění znečištění ovzduší, a celkového zlepšení klimatu, které vede k zvýšení míry pohybu (zvláště v letním období) i sociálních interakcí ve venkovním prostředí.

Zoufat si ale nemusíte ani v případě, že bydlíte v centru města, kde je o stromy nouze. Stačí chodit pravidelně do lesa. Srdci a cévám totiž prospívá jakýkoliv pobyt mezi stromy, a dvojnásob to platí, pokud jej spojíme třeba s meditací, cvičením jógy apod. V Japonsku dokonce vznikla metoda jménem lesní terapie (Shinrin-yoku), která spojuje pobyt v lese s řízenou meditací zaměřenou na zapojení smyslů. Výzkumy přitom ukazují, že tato metoda vede ke snížení hladiny stresových hormonů, krevního tlaku i srdeční frekvence.

7. Pijte zelený čaj

Rozsáhlá japonská studie, která sledovala více jak 40 000 osob po dobu 11 let, ukázala, že lidé konzumující denně aspoň pět šálků zeleného čaje, měli o 16 % nižší riziko předčasného úmrtí a výskyt kardiovaskulárních chorob byl u nich nižší dokonce o 26 %.

Důvodem je pravděpodobně vysoký obsah epigalokatechin galátu neboli EGCG, který se vyznačuje řadou příznivých účinků na kardiovaskulární systém – snižuje například krevní tlak a hladinu LDL cholesterolu. EGCG je možné konzumovat i ve formě doplňku stravy. Více zde »

8. Vsaďte na středomořskou stravu

Středomořská strava snižuje riziko úmrtí na kardiovaskulární choroby o 9 %. Jedním z důvodů je přitom hojná konzumace olivového oleje. Olivy totiž obsahují řadu zajímavých látek s pozitivním vlivem na srdce a cévy, jako je například hydroxytyrosol, kyselina maslinová nebo kyselina oleanová.

Tyto látky mají výrazné antioxidační a protizánětlivé účinky, snižují hladinu celkového i LDL cholesterolu i míru jeho oxidace a snižují krevní tlak. Více zde »

Také hydroxytyrosol je možné konzumovat coby doplněk stravy.

9. Přidejte vlákninu

Dostatek vlákniny je důležitý pro rovnováhu střevního mikrobiomu, která úzce souvisí i se zdravím srdce a cév. V rámci výzkumů tak například pouhé přidání vlákniny do jídelníčku vedlo ke snížení krevního tlaku.

10. Jezte vejce

Není to tak dávno, co byla vejce kardiakům zakazována kvůli obsahu cholesterolu. Postupem času se ale ukázalo, že opak je pravdou. Například čínský výzkum, který po devět let sledoval více než 400 000 osob, ukázal, že ti, kteří konzumují alespoň jedno vejce týdně, mají o 26 % nižší riziko mozkové mrtvice než ti, kteří je jedí jen zřídka. Pouhých 5 vajec týdně pak snížilo riziko ischemické choroby srdeční o 12 %.

Daří se jí v nadmořských výškách nad 4 000 m, kde jiné rostliny nepřežijí. Válečníci Incké říše ji využívali ke zvýšení energie a odolnosti, moderní výzkumy pak potvrdily její schopnost zlepšovat sexuální zdraví, plodnost a sportovní výkonnost, ale i zmírňovat nepříjemné projevy menopauzy. Seznamte se s řeřichou peruánskou neboli macou.

Výskyt a popis

Pokud jde o místo pro život, jen těžko si lze představit horší podmínky. Maca je totiž doma v Peruánských Andách, kde roste v nadmořské výšce od 4 000 do 4 500 metrů. Musí proto čelit nejen extrémně nízkým teplotám, silnému větru a intenzivnímu slunečnímu záření, ale musí také umět získat dostatek živin z převládajícího skalnatého podloží. Pěstuje se sice také v Číně, tamní rostliny však mají odlišný obsah účinných látek a mohou tedy mít i odlišné účinky (většina studií zaměřená na účinky macy, z nichž tento článek vychází, přitom zkoumala pouze rostliny původem z Peru). Patří do čeledi brukvovité, je tedy příbuzná třeba s kapustou či brokolicí. (1)

Kvůli nehostinným podmínkám je nadzemní část macy jen malá – rostlina obvykle dorůstá výšky okolo 15 cm, má redukovaný hlavní stonek, peřenodílné listy a hrozny krémově bílých až nazelenalých květů. Plodem je nažka s jedním semínkem uvnitř. To hlavní se ale nachází o něco níže – jako potravina i k léčení se totiž využívá především tzv. hypokotyl (hlíza), tedy zdužnatělá část mezi stonkem a kořeny. Je dlouhá až 14 cm a pro přežití rostliny je zcela zásadní, protože představuje zásobárnu vody a živin. Hypokotyly mají různé barvy, od smetanové po černou, což je dáno odlišným zastoupením obsažených látek – zejména karotenoidů a tokyanů. Různé barvy macy proto mají i mírně odlišné účinky. (1, 2)

Hypokotyly macy jsou důležitou součástí jídelníčku domorodých obyvatel Peru, často jich zkonzumují více než 100 g denně. Jsou velmi tvrdé, proto se obvykle vaří – nejen ve vodě, ale i v mléce nebo ovocných šťávách. Mohou se také mlít na mouku nebo využívat k přípravě koktejlů, „kávy“, pudinků, džemů či alkoholických nápojů. Konzumují se jak čerstvé, tak sušené – v této formě je možné je skladovat i několik let. U nás se maca nejčastěji prodává ve formě prášku nebo kapslí, Janča a Zentrich ovšem doporučují i její homeopatické zpracování, které je podle nich účinné zejména v oblasti podpory hormonální rovnováhy. (1, 2, 9)

Historie

V Peru je maca prokazatelně konzumována už více než 2000 let, a to nejen jako potravina, ale i v rámci tradiční medicíny. V období Incké říše ji válečníci využívali ke zvýšení energie a vitality, vyzdvihovány byly ale i jaké afrodiziakální účinky nebo schopnost léčit revmatismus, anémii, neplodnost či respirační potíže. (1)

Význam macy byl v historii tak velký, že se dokonce v době španělské kolonizace využívala i jako platidlo. Španělé také macou krmili hospodářská zvířata, aby zlepšili jejich plodnost narušenou životem ve vysokých nadmořských výškách. (1)

Divoce rostoucí maca (Lepidium meyenii Walp.) byla poprvé popsána německým botanikem Gerhardem Walpersem v roce 1843. Od roku 1990 se pak používá odlišný název pro domestikovanou macu Lepidium peruvianum Chacon, která se od té divoké mírně odlišuje (morfologicky, složením účinných látek a částečně i geneticky). Český botanický název je „řeřicha peruánská“, mnohem známější je zde ale rostlina pod domorodým názvem „maca“. (1)

Složení

Maca je velmi bohatá živiny – obsahuje cca 10 % bílkovin, 59 % sacharidů, 2 % tuků (z mastných kyselin je zastoupena zejména kyselina linolenová, palmitová a olejová) a 8,5 % vlákniny. Najdeme v ní také řadu vitaminů a minerálů, například vitamin C, E, některé vitaminy skupiny B, železo, vápník, měď, zinek a draslík. Tyto výživové parametry ale mají význam spíš pro obyvatele And, kteří macu konzumují jako běžnou součást jídelníčku. (1, 2)

Pokud macu užíváme spíše jako doplněk stravy, budou nás hlavně zajímat další obsažené látky, které jsou zodpovědné za její léčivé účinky. Mezi ty nejvýznamnější patří zejména polynenasycená mastná kyselina macaen a její amidy (macamidy), což jsou látky, které v jiných rostliných druzích nebyly popsány. Dále se zde nachází 9 druhů glukosinolátů, několik alkaloidů, fytoestrogeny, prostaglandiny či fytosteroly (například ß-sisterol, kampesterol, brasikasterol či stigmasterol), které pomáhají snižovat hladinu cholesterolu. Zajímavou složkou je také (1R,3S)-1 methyltetrahydro- -β-karbolin-3-karboxylová kyselina, která působí jako inhibitor monoaminooxidázy. Látky schopné potlačit produkci tohoto enzymu se přitom využívají například v léčbě depresí nebo Parkinsonovy choroby. (1, 2) 

Jednotlivé barevné odrůdy macy se přitom liší nejen obsahem barviv (zejména karotenoidů), ale i podílem dalších účinných látek. (1)

Léčivé účinky

Sexualita a plodnost

Maca je tradičně využívána k podpoře mužské plodnosti a také jako afrodiziakum pro obě pohlaví, což potvrdily i vědecké výzkumy. Právě tato oblast účinků macy ostatně byla zatím nejlépe prozkoumána v rámci klinických studií. (9)

Jedna z nich například ukázala, že denní dávka 1,5 nebo 3 g macy užívaná po dobu 12 týdnů vede u mužů k výraznému zvýšení sexuální touhy. Prospět také může mužům trpících mírnou erektilní dysfunkcí – u nich došlo v rámci jedné studie po 12 týdnech užívání 2,4 g macy jak ke zlepšení schopnosti erekce a celkové pohody při sexu, tak i ke zlepšení psychické a fyzické výkonnosti. (10, 11)

Zejména černá a žlutá maca dokáže výrazně podpořit tvorbu spermií, zvýšit celkový objem ejakulátu i pohyblivost spermií. Přesný mechanismus účinku ale zatím nebyl popsán – navzdory častému tvrzení totiž maca ve skutečnosti nezvyšuje produkci testosteronu ani jiných mužských pohlavních hormonů. Je ale možné, že zlepšuje biologickou dostupnost testosteronu nebo vazebnou kapacitu receptorů pro tento hormon. (1, 3-6)

Červená maca je zase efektivní při benigní hyperplasii (zbytnění) prostaty. (1, 7)

Schopnost macy zvyšovat sexuální touhu byla prokázána také u žen v menopauze a u žen užívajících antidepresiva (u mužů byly výsledky výzkumů zaměřených na libido smíšené) (12, 15)

Menopauza

Sexuální touha není jedinou oblastí, v níž může maca ženám v menopauze pomoci. Klinické studie potvrdily, že dokáže výrazně zmírnit prakticky všechny typické symptomy menopauzy, tedy i například návaly horka, noční pocení, změny nálad (ve smyslu depresí i úzkostí), pokles energie a vitality, poruchy paměti nebo problémy se spánkem, a také zlepšit celkové zdraví žen v tomto období života. (8, 9, 13, 14, 25)

Ovlivnění hormonální rovnováhy žen v menopauze ovšem prokázaly pouze některé z provedených studiích, zatímco v jiných zůstaly hladiny hormonů nezměněny. Některé z nich ovšem ukazují, že maca by mohla efektivně zvyšovat hladinu progesteronu, což je důležité jak přímo v menopauze, tak především v období premenopauzy a perimenopauzy, kdy se již objevují mnohé nepříjemné příznaky, ale stále ještě nedošlo k vymizení menstruačního krvácení. (9, 26)

Sportovní výkonnost

Dvě studie zaměřené na profesionální sportovce (mužského pohlaví) ukázaly také poměrně výraznou schopnost macy podporovat sportovní výkonnost. U sledovaných dobrovolníků došlo po užívání 1,5 g macy po dobu 60 dní ke zvýšení maximální rychlosti i VO2max, což je důležitý parametr vytrvalosti. Ve druhé studii pak vedlo užívání 2 g po dobu pouhých dvou týdnů u vytrvalců ke zkrácení doby potřebné na uběhnutí 40 km, přičemž bylo u nich zároveň zaznamenáno zvýšení sexuální touhy. (16, 17)

Studie na zvířatech pak ukázaly, že maca může pomoci zvýšit tvorbu ATP (látka, ze kterou buňky čerpají energii) a zásobního polysacharidu glykogenu, chránit svalové mitochondrie před volnými radikály, zmírňovat poškození svalových buněk vlivem intenzivní zátěže a také výrazně snižovat celkovou míru únavy, což se u pokusných myší projevilo například zlepšením výkonnosti ve testu plavání do vyčerpání. Zajímavé přitom bylo, že zvýšenou odolnost vůči únavě u zvířat provázely pozitivní změny ve střevním mikrobiomu, což ukazuje, že maca může fungovat i jako prebiotikum. Laboratorní studie pak prokázaly i anabolické účinky. (9, 22)

Mozek a nervová soustava

11 preklinických studií ukázalo na neuroprotektivní účinky macy, tj. na schopnost chránit nervové buňky před poškozením volnými radikály, vysokou hladinou kortikosteroidů, nezdravou stravou a dalšími vlivy. Za tento efekt vděčí rostlina především obsaženým macamidům, které blokují účinky některých enzymů a epigenetickou cestou potlačují produkci bílkovin podporujících apoptózu (buněčnou smrt) nervových buněk. (9, 19)

Některé studie ukázaly na potenciál macy podporovat vznik nových nervových buněk, zlepšovat kognitivní výkonnost a paměť a zmírňovat úzkostné příznaky. Dvě preklinické studie navíc naznačily, že po mozkové mrtvici pomůže maca zmenšit poškozenou oblast mozku a zmírnit otok mozkové tkáně. (9, 21, 23)

Srdce a cévy

Maca ovlivňuje tvorbu enzymů, které regulují krevní tlak – zejména reninu a angiotenzin konvertujícího enzymu (ACE). V jedné ze studií vedlo užívání černé macy (3 g denně po 12 týdnů) ke snížení systolického krevního tlaku. Zlepšuje také funkci mitochondrií v srdeční tkáni a snižuje míru jejího poškození po prodělaném infarktu. Má také antitrombotický efekt a obsažené fytosteroly mohou pomoci snížit hladinu cholesterolu. (1, 9, 18)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Některé složky macy mají silné antioxidační působení. Preklinické studie rovněž ukázaly, že maca efektivně potlačuje produkci cytokinů a dalších látek zvyšujících intenzitu zánětu (např. TNF-α, IL-6 či IL-8), a naopak podporuje tvorbu protizánětlivého IL-1. Protizánětlivé působení se uplatnilo i na modelech zbytnění prostaty, plicní fibrózy a hepatitidy. (9)

Maca má zároveň i protibolestivé účinky. V rámci studií přitom pomohla potlačit nejen bolest spojenou se zánětem, při níž se maximální analgetické účinky se projevily 15 minut po požití, ale i bolest neuropatickou, tedy způsobenou poškozením nervových vláken (zde byl maximální účinek po 30 minutách). (9, 20)

Diabetes a hubnutí

Podle výsledků laboratorních studií dokáže maca zlepšit schopnost buněk vstřebávat glukózu, což je důležité pro diabetiky. Pokusy na zvířatech pak ukázaly její schopnost zmírňovat inzulinovou rezistenci a zvýšit hladinu leptinu (hormon zvyšující pocit sytosti), což se projevilo sníženou chutí k jídlu a omezením přibývání na váze. (9)

Trávení

Maca rovněž podporuje také trávení, zejména vyprazdňování žaludku, střevní peristaltiku a stravitelnost přijatých živin.

Ochrana před sluncem

Fakt, že maca prosperuje ve vysokohorských oblastech, kde je vysoká intenzita slunečního svitu, pravděpodobně souvisí i s její schopností chránit pokožku před sluncem. V rámci jedné studie poskytl krém s obsahem extraktu z macy podobnou ochranu před UVB zářením jako krém s faktorem SPF30. (24)

Osteoporóza

Maca může být také účinným prostředkem proti řídnutí kostí, ať už je způsobená hormonálními změnami v menopauze nebo jinými příčinami. Pozitivně ovlivňuje kostní buňky osteoblasty, které se podílejí na ukládání minerálů a tvorbě kostní hmoty, epigenetickou cestou aktivuje geny řídící výstavbu kostí i estrogenové receptory typu alfa i beta. (25)

Další účinky

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že maca má imunostimulační a protinádorové působení. (9)

Užívání a kontraindikace

Doporučenou denní dávkou je 5–7 g prášku, který je možné užívat v kapslích nebo rozmíchaný ve vodě či jiném nápoji. V rámci provedených výzkumů ale byly účinné i dávky výrazně nižší, mezi 1 a 2 g denně. Využít je možné i různě typy extraktů. Pro dosažení maximálního účinku je vhodné macu užívat 3-4 měsíce. (1, 2, 5)

Užívání macy je považováno za bezpečné. V rámci proběhlých studií nebyly hlášeny žádné závažnější vedlejší účinky – u některých dobrovolníků se vyskytly jen mírné vedlejší účinky, jako je nevolnost, bolest hlavy či podráždění. V rámci studií na zvířatech nebyla zaznamenána toxicita pro játra či nervovou soustavu ani při užití velmi vysokých dávek (více než 1 g denně na kilogram tělesné hmotnosti), ve výzkumech na lidských dobrovolnících byla prokázána bezpečnost užívání 2-3 g prášku po dobu 12 týdnů, stejně jako denní konzumace 115 g čerstvé macy. Z důvodu malého množství provedených studií ale není doporučována těhotným a kojícím ženám a dětem. (1, 9)

Prakticky ale neexistují studie zkoumající možné interakce macy s léky. Hlášena byla pouze jedna nežádoucí interakce s antidepresivem mianserin. Předpokládá se také možné interakce s enzymem CYP3A4, který se účastní odbourávání některých léků. (9)

Vhodné kombinace

V nabídce doplňků stravy se maca velice často objevuje v kombinaci s adaptogeny či bylinami podporujícími sexuální zdraví a plodnost, jako je ashwagandha, pískavice, reishi, kotvičník, ženšen, suma a další. Prakticky ale neexistují žádné studie, které by účinnost a výhodnost těchto kombinací potvrzovaly. Jedinou výjimkou je malá studie zkoumající účinky kombinace macy a sumy u žen po menopauze. V rámci podpory sexuálního zdraví a plodnosti by mohla být vhodná také kombinace se zinkem nebo vitaminem D3. (27)

Na první pohled se může zdát, že je ho v běžné stravě dost a nikdo tak nemůže trpět jeho nedostatkem, ve skutečnosti je ale řada situací, kdy se vyplatí vitamin B1 doplňovat i nad rámec běžného jídelníčku. Vůbec první objevený vitamin je nezbytný třeba pro fungování našeho mozku a srdce, ale je to také účinný pomocník proti zánětu a bolesti.

Vitamin B1 patří mezi tzv. esenciální živiny. Živočichové včetně člověka jej totiž na rozdíl od rostlin, hub a bakterií nedokáží ve svých tělech vytvářet, a jsou proto odkázáni na jeho příjem v potravě.

V lidském organismu se vyskytuje cca 25-30 mg thiaminu, a to v mnoha formách (např. estery, thiamindifosfát a trifosfát, adenosin thiamin difosfát a další). Protože jde o vitamin rozpustný ve vodě, v těle se ukládá jen ve velmi malých množstvích, přičemž případný nadbytek se vyloučí převážně močí (méně pak stolicí a potem). Pokud jej ve stravě přijímáme nedostatek, vzniká jeho deficit za 2-3 týdny. (1)

Doporučená denní dávka thiaminu je 1,1 mg pro dospělé ženy a 1,2 mg pro muže, což je množství, které není problém získat z běžné stravy (viz tabulka). Těhotné a kojící ženy potřebují denně 1,4 mg. Denní potřeba ale výrazně stoupá v případě těžkých infekcí, mnohočetných zraněních a operacích, kdy může nezbytná dávka vitaminu B1 stoupnout i na více než stonásobek – například pro 70kg pacienta může v podobných situacích činit 100-300 mg denně. (2-4)

Historie

Historie objevu vitaminu B1 začíná v roce 1889 a kryje se s objevem vitaminů jako takových. Na sklonku 19. století byly totiž vědcům známy pouze makroživiny, tedy sacharidy, bílkoviny a tuky, zatímco o mikroživinách neměl nikdo ani tušení. Holandský lékař Christiaan Eijkman tehdy v oblasti dnešní Indonésie zkoumal závažné onemocnění beri-beri, které bylo v té době známé již velmi dlouho – poprvé bylo popsáno ve staročínských spisech již v roce 2600 př. n. l. Na konci 19. století ale začal jeho výskyt narůstat, a to zejména v oblastech, kde lidé hojně konzumovali průmyslově zpracovanou, leštěnou rýži. A když Eijkman začal tuto rýži podávat kuřatům, zjistil, že se u nich vyvinuly příznaky připomínající beri-beri. Bylo tedy jasné, že se leštěním z rýže odstranilo něco, co následně lidem a ptactvu chybělo.

Na jeho poznatky v roce 1906 navázal anglický biochemik Frederick Gowland Hopkins, který pokusná zvířata krmil směsí izolovaných bílkovin, sacharidů a tuků. Zjistil, že tato kombinace nedokáže zajistit jejich trvalý růst, a proto usoudil, že běžná strava musí obsahovat ještě něco dalšího. Jeho myšlenka ale ve vědeckých kruzích prorazila až o pět let později zásluhou polského biochemika Casimira Funka. Ten v potravinách objevil látky ze skupiny aminů, které byly v nepatrných množstvích nutné pro udržení zdraví. Nazval je vitaminy podle kombinace slov „vitální“ a „amin“.

V roce 1913 zjistil Američan Elmer McCollum, že existují dva základní typy vitaminů. Ty první, které byly rozpustné v tucích, nazval „faktor A“, a druhé, rozpustné ve vodě, obdržely název „faktor B“. Další důležitý objev v podobě izolace prvního čistého vitaminu ale přišel až v roce 1926. Holanďané Barend Jansen a Wilem Donath navázali na svého krajana Eijkmana a vrátili se k výzkumu nemoci beri-beri. Z částí rýže odstraněné při leštění izolovali krystalickou látku, a když ji podali ptákům trpícím beri-beri, příznaky nemoci zmizely. Objevená sloučenina byla coby první známý „faktor B“ později pojmenována vitamin B1, nebo také thiamin (podle toho, že v molekule kromě aminové skupiny obsahuje také atom síry).

Objev měl ve vědeckém světě mimořádný ohlas, a proto se v 30. letech ve velkém rozjel výzkum zaměřený na objevování a syntézu vitaminů. V roce 1936 se v laboratořích společnosti Merck povedlo vitamin B1 připravit uměle. Postup to byl sice velmi složitý, zahrnující 15 náročných kroků, brzy se však získaná látka začala využívat k obohacování potravin, zejména pak chlebové mouky. (5)

Výskyt

Nejdůležitějšími zdroji vitaminu B1 pro člověka jsou celozrnné obiloviny, maso (nejvíce ho obsahuje to vepřové) a luštěniny a ořechy. Naopak bílá pšeničná mouka a leštěná rýže ho obsahují velmi málo a mezi bohaté zdroje nepatří ani ovoce a zelenina. Část potřebného thiaminu je také vytvářena ve střevním mikrobiomu. (1)

Obsah vitaminu B1 v některých potravinách (1)

Samotná konzumace potravin bohatých na vitamin B1 ovšem nestačí. Existují totiž některé faktory, které ničí buď samotný vitamin, nebo zhoršují jeho vstřebávání.

V případě obilovin hraje roli jejich průmyslové zpracování. Vitamin B1 v nich totiž není rozložen rovnoměrně – nejvíce se jej nachází v otrubách a klíčku, což jsou části, které jsou během mletí, rafinace nebo leštění většinou odstraněny. Například rafinovaná bílá pšeničná mouka tak obsahuje až o 80 % méně thiaminu než ta celozrnná. V případě rýže pak platí, že pokud si chceme dopřát tu bílou, měli bychom dát přednost té parbolizované – tato průmyslová úprava je totiž šetrnější než leštění.

Jak příjem vitaminu B1 podpořit?

Pokud sázíme na příjem vitaminu B1 ze stravy, je důležité znát postupy a faktory, které snižují jeho obsah v potravinách nebo narušují jeho vstřebávání:

Kuchyňská úprava

Značná část vitaminu B1 se ničí při tepelné úpravě. Například u masa činí ztráty v závislosti na druhu a kulinářském postupu 10– 80 % – nejvíce se ho ztratí při vaření, méně při pečení a smažení. Nepřívětivější je v tomto směru smažení v trojobalu, který výrazně omezuje odpařování vody obsažené v mase, bohužel je ale smažení jinak nejméně zdravým způsobem přípravy, takže ho nelze s klidným svědomím doporučit. U obilovin se vitamin B1 ztrácí při vaření i pečení, přičemž ztráty jsou například výrazně nižší u žitného než u pšeničného chleba. (1)

Thiamin rozpustný ve vodě, a proto se ho značná část při vaření nebo namáčení potravin vylouhuje do vody. Z tohoto důvodu je například při přípravě obilovin vhodné využívat postupy, kde se voda nevylévá. Zajímavé také je, že obsah vitaminu B1 v pečivu výrazně klesá při použití prášku do pečiva – dokonce o více než 50 %. Prášek do pečiva je totiž zásaditý a thiamin je v zásaditém prostředí nestabilní. Stabilitu při tepelné úpravě obecně zvyšuje přítomnost škrobu, bílkovin a fruktózy, zatímco glukóza ji snižuje. (1)

Zajímavé jsou poznatky ohledně stability vitaminu B1 v česneku – pokud česnek před konzumací nebo tepelnou úpravou rozdrtíme (prolisujeme), obsažení allicin reaguje z thiaminem a vznikne v tucích rozpustná sloučenina allilthiamin, která se vyznačuje velmi dobrým vstřebáváním i vysokou stabilitou. (1)

Antihistaminové faktory

Pokud se snažíme zvýšit přísun thiaminu, měli bychom se také vyhýbat potravinám, které obsahují tzv. antithiaminové faktory, tedy látky, jež vitamin B1 inaktivují nebo blokují jeho vstřebávání. Jejich častá konzumace spolu s jídlem nebo doplňky stravy tak může způsobovat jeho nedostatek. Patří sem například:

• syrové nebo fermentované ryby a korýši (jejich tepelná úprava tuto vlastnost zruší),
• káva a čaj (jejich destruktivní působení zase částečně omezí užívání vitaminu B1 spolu s vitaminem C nebo organickými kyselinami, které se vyskytují v mnoha druzích ovoce a zeleniny.
• Sušené ovoce nebo víno konzervované pomocí sloučenin obsahujících síru (tj. především oxid siřičitý a siřičitany) – ty totiž thiamin štěpí a způsobují tak jeho masivní ztráty.
• Chlorovaná voda – také zbytkový chlór ve vodě, v níž se potraviny vaří, štěpí obsažený vitamin B1. (1)

Faktory narušující biologickou využitelnost

Vstřebávání vitaminu B1 z potravy klesá vlivem stárnutí, některých trávicích problémů a některých genetických poruchách. Vyšší potřebu mají rovněž lidé trpící obezitou a kuřáci, a to včetně kuřáků pasivních. Problematické je nadužívání alkoholu – nedostatkem thiaminu trpí až 80 % alkoholiků. Ke zvýšeným ztrátám pak dochází při užívání diuretik. Zvýšení poptávky po vitaminu B1 může způsobit i stres z jakékoliv nemoci – některé studie ukázaly, že při hospitalizaci jeho deficit roste, a zvláště výrazně stoupá v případě vzniku sepse. (1, 10, 19)

Funkce vitaminu B1 v těle

V lidském těle hraje thiamin a od něj odvozené sloučeniny řadu důležitých rolí:

• V aktivní formě TPP slouží jako kofaktor (nebílkovinná součást) enzymů zapojených do metabolismu sacharidů, některých aminokyselin a mastných kyselin.
• Nezbytný je také pro syntézu nukleových kyselin, tuků, myelinu (sloučenina obalující nervová vlákna, nezbytná pro přenos nervových vzruchů) a neurotransmiteru, stejně jako pro antioxidační ochranu.
• V mitochondriích jsou na thiaminu závislé některé klíčové enzymy podílející se na produkce buněčné energie.

Důsledky deficitu vitaminu B1

Pokud máme v těle deficit thiaminu, dochází k narušení řady procesů na buněčné úrovni: (1)

• Snižuje se oxidační metabolismus, s jehož pomocí získáváme energii z makroživin.
• Selhává tvorba adenozin trifosfátu (ATP), což je sloučenina, kterou využívají buňky jako zdroje energie. Naše buňky totiž neumějí získat energii přímo z živin, všechny proto musí nejprve projít biochemickou přeměnou, v níž se uvolněná energie uloží do chemických vazeb v ATP.
• Roste překyselení organismu v důsledku zvýšené produkce kyseliny mléčné neboli laktátu.
• Snižuje se produkce některých neurotransmiterů, například acetylcholinu, glutamátu, aspartátu a GABA, což má negativní důsledky na fungování mozku a nervové soustavy.
• Zhoršuje se tvorba nukleových kyselin (DNA a RNA) a glutathionu, který je důležitým vnitřním antioxidantem.
• Vznikají poruchy při syntéze hemu – molekuly, která je součástí červených krvinek a umožňuje přenos kyslíku krví.

Nejvíce jsou na nedostatek vitaminu B1 citlivé orgány, které jsou z hlediska produkce buněčné energie nejvíce závislé na ATP vzniklém oxidativní dekarboxylací, což je mozek a srdce.

Potíže související s hladinou thiaminu

Výrazný nedostatek vitaminu B1 má za následek onemocnění beri-beri, které má dvě formy: suchá (nervová) se projevuje neurologickými příznaky, jako je ztráta citlivosti a slabost končetin, bolesti svalů, sníženou kognitivní výkonností, psychickými potížemi, nebo dokonce až ochrnutím. Vlhká (kardiální) forma se projevuje kardiologickými příznaky (srdeční abnormality projevující se abnormálním EKG, edémem, tachykardií až akutním městnavé srdeční selhání).

Nemoc beri-beri se sice u nás nevyskytuje, týká se spíše jen velmi chudých oblastí světě, negativní vliv na fungování organismu však může mít i mírný deficit vitaminu B1. Zde jsou oblasti, v nichž se může negativně projevit:

Mentální výkonnost

Obecně u všech vitaminů skupiny B platí, že jejich užívání zpomaluje úbytek kognitivních funkcí s věkem a snižuje riziko demence. Souvislost příjmu samotného vitaminu B1 s kognitivní výkonností byla prokázána především u populace nad 60 let, podceňovat by ji ale neměly ani mladší ročníky. Užívání thiaminu pomáhá zachovat mentální zdraví u osob ve vyšším věku, a dokonce zlepšuje kognitivní funkce u osob trpících Alzheimerovou chorobou. Některé studie ukázaly i souvislost příjmu vitaminu B1 se schopností abstraktního uvažování. Příjem thiaminu rovněž pomáhá zmírnit zánětlivé procesy a oxidativní stres v mozku.  (7-9)

Podle některých důkazů může nedostatek vitaminu B1 souviset přímo se vznikem neurodegenerativních onemocnění, jako je Alzheimerova, Parkinsonova a Huntingtonova choroba. Důvodem přitom může být mj. i zapojení thiaminu do metabolismu sacharidů – zvláště při vzniku Alzheimerovy choroby totiž hraje důležitou roli inzulinová rezistence v oblasti mozku. (19)

Srdce a cévy

U osob, které trpí kardiovaskulárními chorobami, je nedostatek vitaminu B1 častější než u zbytku populace – některé studie například ukazují, že jím trpí až 90 % pacientů se srdečním selháním. Řada studií také ukazuje, že zvýšený příjem vitaminu B1 pomáhá snížit riziko zvýšení krevního tlaku, ischemické choroby srdeční, infarktu myokardu a celkové úmrtnosti na kardiovaskulární choroby. Tato souvislost je zvláště výrazná u starších mužů, osob s nadváhou, kuřáků a osob s nadměrnou konzumací alkoholu. Užívání thiaminu také dokáže zlepšit stav pacientů s již vzniklou ischemickou chorobou srdeční. Některé studie rovněž ukázaly pozitivní vliv na hladkou svalovinu tepen, což se projeví nižší tendencí k tvorbě aterosklerotických plátů. (10, 19)

Diabetes

Vitamin B1 je nezbytný pro metabolismus sacharidů, a proto je logické, že jeho hladina bude souviset s rizikem diabetu. Proto není náhoda, že lidé s cukrovkou 2. typu mají plasmatickou hladinu thiaminu v průměru o 76 % nižší než zdraví lidé! Jedna ze studií také ukázala, že užívání thiaminu po šest týdnů pomáhá zvýšit produkci inzulinu a snížit hladinu cukru v krvi. Jeho dostatečný příjem rovněž vede ke snížení rizika kardiovaskulárních komplikací u diabetiků. (10, 11, 19)

Riziko sepse

Sepse je závažný stav selhání důležitých orgánů z důvodu reakce organismu na infekci. Ukazuje se přitom, že pokud je v organismu nízká hladina vitaminu B1, stoupá riziko, že pacient na následky sepse zemře. (11)

Deprese a jiné psychické potíže

Nízká hladina vitaminu B1 zvyšuje riziko depresí. To samé platí i pro vitaminy B2, B3, B6 a B12. Jedna ze studií rovněž ukázala, že zvýšený příjem thiaminu je vhodný pro pacienty, kteří začínají užívat antidepresiva – pomůže jim totiž zmírnit příznaky v době, než léky začnou působit. Thiamin se navíc ukazuje jako účinná prevence poruch nálad u osob s vysokou mírou pracovního stresu – příznivé účinky se zde v rámci výzkumů projevily po 12 týdnech užívání. (12-14)

Deficit vitaminu B1 je ale častý i u dalších problémů souvisejících s psychikou – popsán byl například u lidí s bipolární poruchou, schizofrenií a mentální anorexií. Souviset může i s úzkostnými příznaky. (19)

Migréna

Lidem s migrénou i jinými typy bolesti hlavy je obvykle doporučován zvýšený příjem vitaminu B2, ukazuje se ale, že přínosná může v tomto směru být i „jednička“. Její užívání například pomůže snížit frekvenci záchvatů migrény. (16, 17)

Zánět a bolest

Vitamin B1 má silné protizánětlivé účinky, které jsou způsobeny zejména jeho schopností snižovat produkci zánětlivých cytokinů. Díky tomu například může pomoci snížit zánět, otok a bolest při artritidě. Zvláště u mladých žen pak pomáhá zmírnit i menstruační bolesti a křeče. Několik studií rovněž ukázalo, že vitaminy B1, B6 a B12 zesilují účinek léků proti bolesti. (18, 20)

Vitamin B1 v doplňcích stravy

Ačkoliv se vitamin B1 nachází v potravinách v dostatečném množství, bývá někdy prospěšné sáhnout po doplňcích stravy. Týká se to nejen situací, kdy jeho potřeba stoupá (ve vyšším věku, při nemocích, po úrazech a operacích), ale i v případě narušeného trávení. V potravinách je totiž thiamin vázán na bílkoviny, zatímco v doplňcích stravy se většinou vyskytuje volný, takže je pro tělo snáze a rychleji využitelný. A jakou konkrétní formu zvolit?

V první řadě je nutné říci, že je prakticky nemožné užívat jakoukoliv „přírodní formu“. Thiamin se sice nachází v celé řadě přírodních zdrojů, je v nich ale jen ve velmi malých množstvích. Jeho získávání z potravin je proto ekonomicky nerentabilní, a to samé platí i pro jeho biosyntézu (např. pro mikrobiální fermentaci). V doplňcích stravy i obohacených potravinách se proto až na malé výjimky nachází výhradně syntetický vitamin B1.

Většina vitaminu B1 v potravě se také nachází ve fosforylovaných formách – ty naprosto převažují v živočišných potravinách, v těch rostlinných se v omezené míře nachází i volný thiamin. Fosforylované formy převažují také uvnitř našeho těla, to ale samo o sobě nic neznamená. Tyto formy jsou totiž ve střevech nejprve přeměněny na volný thiamin, a teprve ten je vstřebáván do krevního řečiště – z části pomocí specifických transportérů a z části, pokud jej přijmeme ve větším množství, přechází pasivně přes střevní stěnu. Uvnitř buněk je pak thiamin přeměněn na fosforylovanou formu, například na TPP. (1)

V doplňcích stravy se vitamin B1 nejčastěji nachází ve třech formách:

Volný thiamin

Čistá, ve vodě rozpustná forma thiaminu se v doplňcích stravy nachází nejčastěji (někdy se namísto něj využívá i thiamin hydrochlorid nebo thiamin nitrát, což jsou podobné látky s podobnými vlastnostmi). Nevýhodou této formy je nižší biologická dostupnost (6, 26)

Lipofilní forma

Výrazně lépe jsou na tom lipofilní (tj. v tucích rozpustné) deriváty thiaminu. Jako první byl v roce 1950 představen allilthiamin izolovaný z česnekového extraktu (viz výše) a na základě znalosti jeho struktury byly poté vyvinuty podobné syntetické produkty. Z nich je v doplňcích stravy nejčastěji využíván benfothiamin, méně často pak sulbuthiamin a fursulthiamin. (6)

Lipofilní deriváty mají hned několik výhod: Jsou snadněji absorbovány ve střevě, jsou stabilnější (nepodléhají rozkladu pomocí enzymů), a především se snáze dostávají přímo do buněk. Buněčné membrány jsou totiž tvořeny látkami tukové povahy, takže látky rozpustné v tucích jimi mohou procházet přímo, zatímco ty rozpustné ve vodě k tomu potřebují speciální přenašeče. Proto se lipofilní formy thiaminu vstřebávájí lépe než jeho čistá, ve vodě rozpustná varianta, a proto se využívají i pro terapeutické účely. (6)

Fosforylované (koenzymové) formy

Další možnou složku doplňků stravy představují výše zmíněné fosforylované formy thiaminu, někdy též označované jako koenzymové (což platí i pro některé další vitaminy skupiny B). Obvykle jde o thiamin difosfát, označovaný také jako thiamin pyrofosfát nebo zkratkou TPP. Často se využívá také thiamin monofosfát neboli TMP (některé doplňky stravy využívají také chloridy TPP nebo TMP). (24, 26)

Koenzymové formy thiaminu jsou sice totožné s formou thiaminu, která je v lidské těle přítomna coby koenzym (nebílkovinná součást enzymů), ve skutečnosti ale jejich užívání není vůbec výhodnější než konzumace čistého thiaminu. Většina fosforylovaných derivátů se totiž ze střeva nevstřebává přímo, ale musí být nejprve přeměněna právě na thiamin. Ten se poté vstřebává do krve, aby mohl být v buňkách přeměněn zpět na fosforylovanou formu. Jinými slovy: fosforylovaná forma tělu neušetří práci, ale naopak mu ji přidá, protože znamená nutnost jednoho kroku navíc. Navíc platí, že pokud člověk ve střevech nemá dostatek enzymů schopných přeměnit TPP na thiamin (k tomu často dochází například při cukrovce, srdečních onemocněních, zvýšené hladině kortizolu nebo při užívání hormonální antikoncepce), část TPP z doplňku stravy zůstane nevyužita. A když k tomu připočteme fakt, že koenzymové formy jsou coby doplňky stravy dražší než thiamin, je jasné, že jejich užívání nedává smysl. (24, 26)

Užívání a kontraidikace

Užívání doplňků stravy s thiaminem je obecně bezpečné, pouze u vysokých dávek se mohou vyskytnou některé vedlejší účinky typu nevolnost, podráždění a svědění pokožky, pocení nebo alergických reakcí. Bezpečné jsou i v těhotenství. Pokud jde o kombinování s léky, nejsou známy žádné vážné interakce a jen málo středně silných interakcí – například s některými antibiotiky (např. azithromycinem, erythromycinem či roxithromycinem). Jeho užívání také může zkreslit výsledky některých laboratorních vyšetření, takže je v tomto případě třeba lékaře informovat. (21, 23)

U některých léků byl naopak popsán jejich výrazný negativní vliv na hladinu thiaminu či možnosti jeho využití v těle, a proto je (po konzultaci s ošetřujícím lékařem) vhodné při jejich užívání konzumaci vitaminu B1 navyšovat. Jde například o: diuretikum furosemid, který výrazně zvyšuje vylučování vitaminu B1 močí,

• lék na srdce digoxin, které snižuje schopnost srdečních buněk vstřebat a využít thiamin (velmi problematická je zejména kombinace furosemidu a digoxinu),
• chemoterapeutikum fluorouracil, který zase blokuje přeměnu thiaminu na aktivní formy. (24, 25)

Vhodné kombinace

Thiamin je vhodné kombinovat s jinými vitaminy skupiny B, protože navzájem zvyšují svoje vstřebatelnost a využitelnost – například vitamin B1 podporuje absorpci vitaminu B2. Tato dvojice vitaminů může být velmi prospěšná i při migréně, to samé ale platí i pro kombinaci B1 + B6 + B9 + B12. Vhodná je i kombinace s hořčíkem, který podporuje přeměnu thiaminu na biologicky aktivní formu. Při některých problémech, jako je například sepse, pomáhá kombinace B1 s vitaminem C. (16, 17, 22, 27)

Látka, která se nachází uvnitř každé naší buňky a je nezbytná pro její správné fungování a pro produkci buněčné energie – to je koenzym Q10 neboli ubichinon. Přestože vzniká v našem těle, mohou nastat situace, kdy ho máme nedostatek. Kdy je tedy vhodné ho doplňovat? A při jakých zdravotních potížích nám může pomoci?

Popis

Z pohledu struktury je koenzym Q10 velice zajímavá sloučenina. Skládá se totiž ze dvou částí s různými vlastnostmi: „hlavička“ tvořená látkou jménem benzochinon je rozpustná ve vodě, zatímco „ocásek“ tvořený tzv. izoprenovými jednotkami je rozpustný v tucích. „Ocásek“ molekule koenzymu umožňuje pevně se zakotvit v buněčné membráně, zatímco „hlavička“ slouží jako pohyblivý přenašeč elektronů. Desítka v názvu koenzym Q10 odkazuje na počet tzv. izoprenových jednotek v postranním řetězci – jejich počet se sice může lišit, ale nejčastěji se jich zde nachází právě 10. Pro koenzym Q10 se rovněž používá název ubichinon, setkat se ale můžete i s jeho anglickou variantou ubiquinon. (1, 2)

A proč je koenzym Q10 v buňkách tak důležitý? Především z těchto tří důvodů:

1. Je nezbytný pro produkci energie.

Důvodem je právě jeho schopnost přijímat a odevzdávat elektrony – to je totiž podstatou chemických reakcí jménem oxidace a redukce. A právě ty intenzivně probíhají v mitochondriích během přeměny živin na energii. Pokud tedy v mitochondriích není dostatek koenzymu Q10, celé naše tělo začne trpět nedostatkem energie. V mitochondriích totiž nemůže v dostatečné míře vznikat látka jménem ATP (adenosin trifosfát), kterou buňky využívají jako zdroj energie pro své fungování. (1-3)

2. Neutralizuje volné radikály.

Při tvorbě energie v mitochondriích totiž vzniká velké množství volných radikálů kyslíku. Koenzym Q10 je silný antioxidant, který je dokáže efektivně ničit, a protože se nachází přímo u jejich „zdroje“, je v tom velice úspěšný. Jeho antioxidační kapacita je proto důležitá pro ochranu mitochondrií i celých buněk. (1-3)

3. Reguluje aktivitu genů

Prokázány byly i epigenetické účinky koenzymu Q10, tj. jeho schopnost ovlivňovat aktivitu jednotlivých genů v DNA. Když byl například v rámci jedné studie podáván skupině seniorů, odhalili vědci v jejich svalové tkáni 115 genů, jejichž aktivita byla odlišná oproti skupině užívající placebo. (7)

Historie

Koenzym Q10 objevil v roce 1957 Frederick Loring Crane, když se svým týmem zkoumal mitochondrie získané z hovězího srdce. Zároveň také popsal schopnost této látky podstoupit reverzibilní (vratnou) oxidaci a redukci. Původní označení sloučeniny znělo Q-275, později pak byla oficiálně pojmenovaná ubichinon. Navzdory tomu je ale stále mnohem známější pod názvem koenzym Q10). (1, 4)

Práva na výrobu koenzymu Q10 byla poté prodána do Japonska a tamním vědcům trvalo 10 let, než vyvinuli technologii průmyslové fermentace umožňující výrobu této látky. Poté byly zahájeny klinické studie a v roce 1976 byl koenzym Q10 v Japonsku schválen jako lék určený k léčbě kardiovaskulárních onemocnění. (6)

V roce 1978 byla biochemikovi Peteru Mitchellovi udělena Nobelova cena za objev důležité role koenzymu Q10 v produkci energie v mitochondriích. To spolu s japonskými výzkumy zvýšilo zájem o tuto sloučeninu. (6)

Vznik a výskyt

Většina potřebného koenzymu Q10 vzniká uvnitř našeho organismu, a to napříč všemi tkáněmi. Pro jeho tvorbu je potřeba řada živin, například aminokyseliny (tyrosin nebo fenylalanin), stopové prvky nebo osm vitaminů – například kyselina pantotenová (vitamin B5) a pyridoxin (vitamin B6). V lidském těle se nejvíce vyskytuje v orgánech s vysokou rychlostí metabolismu, a tedy vysokou hustotou mitochondrií, jako je srdce, mozek, játra nebo ledviny. (1, 5, 6)

Kromě toho se odhaduje se, že zhruba 25 % koenzymu Q10 přítomného v plazmě pochází ze stravy. Nejvíce ho obsahuje maso (včetně rybího) a vnitřnosti, dalšími poměrně bohatými zdroji jsou rostlinné oleje (například sójový a řepkový), některé ořechy a semena. Průměrný denní příjem potravou je 3-6 mg. (5)

Kdo je ohrožen nedostatkem?

Existuje celkem 11 tříd léků, které koenzym Q10 vyčerpávají. Mezi ty nejlépe prozkoumané patří z tohoto pohledu statiny (tj. léky na snížení cholesterolu), zdaleka však nejsou jediné. Zásoby této látky mohou vyčerpávat i beta-blokátory, hormonální antikoncepce, hormonální substituční terapie, některá diuretika, antidiabetické léky, chemoterapeutika apod. (6)

Produkce koenzymu Q10 klesá s věkem, a proto je jeho deficitem ohrožena starší populace. Pokles jeho tvorby začíná již po 25. roce věku a v 80 letech je zhruba na polovičních hodnotách oproti mladé populaci. Jeho hladina v těle klesá rovněž po namáhavých pohybových aktivitách, některých metabolických poruchách a při některých onemocněních (například u pacientů s rakovinou, diabetem nebo srdečně cévními chorobami). (1, 8)

Poměrně vzácný je naopak tzv. primární deficit koenzymu Q10. Ten je způsoben vzácnou genetickou poruchou, při níž se vyskytují mutace na genech zapojených do tvorby této látky. (5)

Koenzym Q10 a zdraví

Antioxidační a protizánětlivé účinky

Není náhoda, že při většině onemocnění, která jsou charakteristická zvýšeným oxidativním stresem, se v těle pacientů nachází deficit koenzymu Q10. Tato látka totiž funguje jako „lapač“, který brání úniku elektronů uvolňovaných v rámci reakcí, během nichž se v mitochondriích přeměňují živiny na energii. Tím omezuje produkci tzv. lipidových peroxylových radikálů, a chrání tak před oxidací tuky a bílkoviny obsažené v buněčných a mitochondriálních membránách, volné lipoproteiny i mitochondriální DNA. Jeho doplňování je proto vhodné při všech patologických stavech spojených se zvýšeným oxidativním stresem. (1, 3)

Koenzym Q10 navíc v buňkách pomáhá udržovat rovnováhu meziproduktů, které vznikají v rámci reakcí zajišťujících produkci buněčné energie (např. NADH, NADPH či FADH2), což je také velice důležitá funkce. Nerovnováha těchto látek totiž zvyšuje intenzitu zánětlivých procesů v těle, a narušuje procesy buněčného růstu a apoptózy (programované buněčné smrti). (1)

Srdečně cévní choroby

Asi nejlépe prozkoumanou oblastí vlivu koenzymu Q10 na zdraví jsou srdečně cévní onemocnění. Zde je výběr některých zjištění:

• Užívání koenzymu Q10 zlepšuje řadu rizikových faktorů srdečně cévních onemocnění. Jde například o funkci cévního endotelu, což je vnitřní výstelka cév, která umožňuje jejich roztažení a zvýšení průtoku krve. Zároveň se snižuje míra zánětu v cévách a klesá i hladina celkového cholesterolu a systolický krevní tlak. (1, 5)
• U osob s tzv. městnavým srdečním selháním, což je neschopnost srdce pumpovat dostatek krve do tkání těla, došlo vlivem užívání koenzymu Q10 ke snížení míry úmrtnosti o 39 % a ke zlepšení zátěžové kapacity. (14).
• Přínos byl zaznamenán i u osob s ischemickou chorobou srdeční. Při této nemoci (dříve označované jako angina pectoris) se vlivem aterosklerózy věnčitých tepen zhoršuje krevní zásobení srdečního svalu, což se projevuje bolestí na hrudi, zejména pak při zátěži. Podávání koenzymu Q10 zde vedlo ke zmírnění intenzity příznaků, zlepšení tolerance fyzické zátěže a zmírnění změn na EKG, které jsou pro nemoc typické. (5, 15)
• Když byl koenzym Q10 podáván dobrovolníkům po dobu 1-2 týdnů před plánovanou operací srdce, došlo u nich ke zmírnění tzv. ischemicko reperfúznícho poškození. Jde poškození srdečního svalu vznikající poté, co v něm byl nejprve omezen a poté zase obnoven průtok krve. (5)
• U pacientů, kterým byla po infarktu myokardu provedena angioplastika a poté měsíc užívali koenzym Q10, zaznamenali vědci půl roku po operaci nižší míru zánětu a oxidativního stresu.

Sportovní výkonnost

Intenzivní pohybová aktivita zásoby koenzymu Q10 vyčerpává, což je důležitá informace zejména pro sportovce. K poklesu hladin přitom v rámci jedné studie došlo už po jediné náročné aktivitě! Vyrovnání hladiny následně nastalo po měsíc trvající suplementaci. Jako velmi efektivní se ukázalo jeho užívání 14 dní před očekávanou velmi namáhavou aktivitou (např. před náročným závodem). Projevilo se to nižší mírou antioxidačního poškození, vyšší aktivitou vnitřních antioxidačních enzymů, nižší intenzitou zánětlivých procesů, a dokonce i lepšími krevními parametry, jako je hladina hemoglobinu, množství červených krvinek nebo hladina vaskulárního endoteliárního růstového faktoru, který je nezbytný pro tvorbu nových krevních cév či pro hojení poranění. (1, 9-11)

Nicméně přímý vliv suplementace na výkonnost sportovců spolehlivě prokázán nebyl, pouze v rámci jedné ze studií došlo k mírnému zvýšení maximální pracovní zátěže při jízdě na kole. (13)

Stárnutí

S věkem produkce koenzymu Q10 v těle výrazně klesá. To má za následek zhoršení samotného procesu produkce buněčné energie, ale i zhoršení antioxidační ochrany, a to zejména v oblasti samotných mitochondrií. Kvůli tomu mohou být mitochondrie nadměrně poškozovány, což má za následek zhoršení jejich funkce, a dokonce to může vést i k jejich zániku. Pro proces stárnutí je přitom typické, že ubývají mitochondrie v tkáních napříč celým tělem a zhoršuje se jejich funkce. Užívání Q10 rovněž dle výzkumů zpomaluje úbytek mentálních funkcí vlivem stárnutí a pozitivně ovlivňuje také vnější známky stárnutí, jako je tvorba vrásek a celková kvalita pleti – pro tento účel je přitom vhodné kombinovat vnitřní a vnější aplikaci (ve formě krému). (5, 26, 27)

Pokusy na zvířatech pak naznačují, že by mohlo užívání koenzymu Q10 podpořit tvorbu nových mitochondrií i zvýšení energetického metabolismu, a zpomalit tak procesy stárnutí. (12)

Neurodegenerativní onemocnění

Parkinsonova choroba – i při tomto onemocnění byl v těle nemocných zjištěn deficit koenzymu Q10 a typická je zde i mitochondriální dysfunkce, stejně jako vyšší poměr oxidovaného Q10 vůči redukovanému. V jedné studii zaměřené na pacienty v časném stádiu onemocnění bylo zaznamenáno zpomalení procesu zhoršování příznaků v dlouhodobém horizontu (4-8 let) při užívání 1200 mg denně. Další studie pak ukázala přínos užívání 300 mg/den pro pacienty, kteří byli současně léčeni lékem Levodopa. (5, 17, 18)

Huntingtonova choroba – jde o neurodegenerativní onemocnění projevující se zhoršenými motorickými a kognitivními funkcemi, obvykle se začne projevovat ve 4. dekádě života. Při rozvoji onemocnění přitom hraje velkou roli mitochondriální dysfunkce. Pokusy na zvířatech ukázaly, že podávání koenzymu Q10 zde může zlepšit motorické funkce a zpomalit atrofii mozku a poškozování neuronů, důkazy o účinnost jeho užívání u člověka ale zatím chybí. (5)

Dědičné ataxie – přínos užívání koenzymu byl potvrzen také u dvou dědičných neurodegenerativních onemocnění, u Friedreichovy ataxie a spinocereberální ataxie. (5)

Alzheimerova choroba – i pro toto onemocnění je charakteristická mitochondriální dysfunkce a zvýšená míra oxidativního poškození v oblasti mozku. Výzkumy na zvířatech ukázaly, že užívání koenzymu Q10 podporuje zvýšení počtu mitochondrií v mozkových neuronech i jejich funkci. Jako zvláště účinná se zde ukázala jeho kombinace s kurkuminem, která u pokusných zvířat dokázala významně zlepšit paměť a schopnost učení. (19)

Nádorová onemocnění

Nízká hladina koenzymu Q10 byla zaznamenána u osob trpících rakovinou prsu, plic a slinivky, takže se předpokládá pozitivní efekt jeho užívání i při těchto onemocněních. Jeho podávání současně s chemoterapií navíc pomáhá zmírnit únavu a celkově zlepšit kvalitu života nemocných. (5)

Revmatoidní artritida

Antioxidační a protizánětlivé účinky koenzymu Q10 se mohou uplatnit i při zánětlivém autoimunitním onemocnění kloubů jménem revmatoidní artritida, pro které je ostatně typická i mitochondriální dysfunkce, zejména v oblasti kosterního svalstva. U sledovaných dobrovolníků bylo zaznamenáno zlepšení celkového indexu příznaků i zmírnění zánětlivých procesů. (20, 21)

Fibromyalgie

Jde o onemocnění, které se projevuje bolestivostí a nepříjemnými pocity v různých částech těla, zejména pak v končetinách, ale i poruchami spánku, nálady a nadměrnou únavou. Celkem 15 studií přitom ukázalo, že užívání koenzymu Q10 dokáže všechny uvedené příznaky zmírnit. (21)

Plodnost

Užívání koenzymu Q10 může být užitečné i pro páry, které se snaží o početí miminka, zvláště pak pro ty ve vyšším věku. Pomůže totiž podpořit plodnost obou pohlaví. Po 25. roce života se i vlivem poklesu hladin koenzymu Q10 zhoršuje antioxidační ochrana vajíček, což negativně ovlivňuje jejich kvalitu a životaschopnost. Užívání Q10 pak může pomoci tento proces zvrátit. U mužů pak stejnou cestou pomůže zvýšit počet spermií i jejich pohyblivost. (28, 29)

Migréna

Abnormální funkce mitochondrií je typická i pro toto nepříjemné onemocnění. Několik studií ukázalo, že užívání koenzymu Q10 může pomáhá zmírnit frekvenci migrenózních záchvatů, jejich závažnost i dobu trvání. (30)

Plicní onemocnění

Prokázán byl rovněž přínos koenzymu Q10 při onemocněních dýchacího systému, jako je chronická plicní obstrukční choroba a astma. (31)

Užívání a kontraindikace

Běžné doplňky stravy obsahují 100-300 mg koenzymu Q10, pro léčebné účely se pro pacienty s výrazným deficitem Q10 využívají denní dávky 1 200 až 3 000 mg pro dospělé, pro děti pak 30 mg na kilogram váhy. Koenzym Q10 je rozpustný v tucích, a proto se užívá spolu s jídlem obsahujícím tuk. Množství nad 100 mg se obvykle rozděluje do 2-3 denních dávek, protože to zvyšuje jeho biologickou využitelnost. Q10 se totiž vstřebává poměrně pomalu a kapacita organismu pro jeho využití je v rámci jednorázové dávky omezená. (5, 6)

Doplňky stravy s koenzymem Q10 využívají jeho obě formy, tj. oxidovanou (ubichinon) a redukovanou (ubichinol). V marketingových strategiích se přitom často tvrdí, že druhá s forem má lepší biologickou dostupnost. Toto tvrzení však nebylo nikdy dostatečně prokázáno. Naopak jsou z pohledu vstřebatelnosti výhodné průmyslové postupy, které brání krystalizaci účinné látky uvnitř kapsle. (6)

Užívání doplňků stravy s koenzymem Q10 je považováno za bezpečné. Žádné závažnější negativní vedlejší účinky nebyly prokázány ani při užívání „megadávky“ 3 000 mg/den po dobu osmi měsíců. Mírnější vedlejší účinky typu nevolností, průjmu, pálení žáhy či snížení chuti k jídlu se sice u řady dobrovolníků v rámci studií vyskytovaly již při dávkách překračujících 200 mg/den, pokud ale došlo k rozdělení užívaného množství do více denních dávek, došlo k jejich vymizení. (1)

Koenzym Q10 ovšem může snižovat účinnost některých léků, například medikamentů na ředění krve (Warfarin), léčbu zeleného zákalu nebo chemoterapeutik. Pokud tedy berete jakékoliv léky, je užívání koenzymu Q10 vhodné konzultovat s ošetřujícím lékařem. (5)

Vhodné kombinace

Antioxidační ochrana: koenzym Q10 + vitaminy C a E (1)

Srdce a cévy: koenzym Q10 + omega-3 + kyselina alfa-lipoová (5), koenzym Q10 + hořčík + selen (5), koenzym Q10 + kurkumin (20)

Mentální výkonnost a neurodegenerativní onemocnění: koenzym Q10 + kurkumin (19), koenzym Q10 + omega-3 (22), koenzym Q10 + resveratrol (24)

Diabetes a metabolický syndrom: koenzym Q10 + kurkumin (20)

Revmatoidní artritida: koenzym Q10 + kurkumin (20), koenzym Q10 + omega-3 (23)

Stárnutí: koenzym Q10 + resveratrol (25)

Důvodů, proč nám škodí UV záření, je hned několik: Zaprvé přímo poškozuje strukturu buněk pokožky, což vede ke zvýšené produkci volných radikálů a zvýšení míry zánětlivých procesů. Někdy může být poškození tak výrazné, že může dojít i ke vzniku mutací, tj. změnám v DNA příslušných buněk, k tomu ale naštěstí nedochází příliš často. Mnohem častější jsou ale epigenetické změny, tedy změny měnící aktivitu některých genů v DNA. Ty pak zvyšují například riziko nádorového bujení nebo urychlují stárnutí pokožky.

Negativně na nás ovšem působí i horko, kterému jsme v posledních letech v létě vystaveni čím dál tím častěji. Poměrně známou věcí je, že vysoké teploty způsobují zvýšenou zátěž kardiovaskulárního systému. Aby se totiž tělo efektivně ochlazovalo, je třeba dostat více krve do podkoží, a tak se srdce jednoduše musí více snažit. A když se k tomu přidá například dehydratace, která krev zahustí, nebo špatný stav cév omezující jejich průchodnost, může být zátěž pro srdce opravdu značná.

Negativní působení horka ale může být ještě záludnější. V důsledku vysokých teplot se totiž zvyšuje propustnost střevní stěny, a kvůli tomu se mohou do krevního řečiště dostat ze střev patogeny nebo toxické látky. Výsledkem je zvýšení míry zánětů v celém těle, což zvyšuje riziko vzniku řady nemocí, případně zhoršení průběhu těch stávajících. Proto je právě v létě důležité pečovat o střevní mikrobiom, jehož rovnováha je pro udržení integrity střevní stěny zásadní.

Výživa pro zdraví během léta

Velkým pomocníkem pro udržení dobrého zdraví během letních měsíců je naše strava. Při sestavování jídelníčku bychom měli dodržovat následující pravidla:

• Měl by obsahovat co nejvíce živin s antioxidačním a protizánětlivým účinkem (ovoce, zelenina, olivový olej, luštěniny, celozrnné obiloviny…) a naopak co nejméně těch, které zánět podporují, tedy například jednoduchých cukrů, nasycených tuků, alkoholu, potravních aditiv apod.
• Důležitý je dostatečný příjem vlákniny (alespoň 30 g denně), která je nezbytná pro udržení rovnováhy střevního mikrobiomu. Jejím nejlepším zdrojem jsou celozrnné obiloviny, luštěniny, zelenina (hlavně ta košťálová), ovoce, ale i třeba nápoje z čekanky. Jídelníček můžeme navíc doplnit i potravinami s obsahem probiotik, jako jsou kvalitní jogurty, kvašená zelenina, kvašené nápoje (např. kombucha) apod., popřípadě doplňky stravy s probiotiky.
• Vyhněte se konzumaci nezdravých jídel a nápojů po více dní za sebou. Problematická může být v tomto směru letní dovolená – ať už třeba ta all-inclusive, při které si dopřáváme hodně alkoholu a přejídáme se, nebo ta nízkonákladová, při které se živíme instantními pokrmy. Ty totiž obsahují málo kvalitních živin, a naopak spoustu potravních aditiv, která ničí střevní mikrobiom.
• Zařaďte živiny, které přímo zvyšují odolnost pokožky vůči UV záření. Nejznámější je v tomto směru beta-karoten, kromě něj je tu ale i řada dalších, leckdy účinnějších (viz níže).
• Samozřejmostí by měla být dostatečná hydratace. Jakmile přijímáme málo tekutin, tělo omezí pocení, čímž se zhorší termoregulace. Zároveň dojde k zahuštění krve, což nadměrně zatíží srdce i ledviny.

Užitečné doplňky stravy

Lutein a zeaxantin – jde karotenoidy s výraznými antioxidačními a epigenetickými účinky. Nacházejí se zejména ve vejcích, kukuřici, ovoci a zelenině žluté barvy a zelenině s tmavě zelenými listy. Chrání před UV zářením nejen pokožku, ale i oční sítnici, zmírňují bolest a zánět po spálení pokožky a zpomalují stárnutí pleti. Více zde ›

Ginkgo biloba – extrakt z tohoto stromu dokáže velice efektivně zlepšovat prokrvení, čímž podpoří termoregulaci a zmírní zátěž srdce v horku. Zároveň chrání pokožku před vlivem UV záření a zpomaluje její stárnutí. Více zde ›

Hydroxytyrosol – v době, kdy nebyly k dispozici účinné opalovací krémy, si lidé ve Středomoří aplikovali při pobytu na slunci na pokožku olivový olej. Účinnost tohoto postupu proti působení UV paprsků potvrdily i výzkumy, které ukázaly, že je za tento efekt je zodpovědný polyfenol hydroxytyrosol, který je v olivách obsažený. Navíc jde o velice silný antioxidant s protizánětlivými účinky. Více zde ›

Coleus forskohlii – bylina rostoucí na svazích Himaláje je jediným známým zdrojem forskolinu. Ten v buňkách podporuje tvorbu látky cAMP, která je nezbytná pro přenos informací uvnitř buněk. Zvýšení produkce cAMP v pokožce pomáhá zpomalit její stárnutí, zlepšuje její ochranu vůči UV záření i působení volných. Více zde ›

OPC – oligomerní proantokyanidyny, které se hojně vyskytují například v hroznových jadércích, chrání pokožku před UVB zářením a pozitivně ovlivňují epigenetické procesy, které souvisejí s rizikem vzniku kožních nádorů. Více zde ›

Astaxantin – karotenoid, který se nachází například v mase lososů, krevet a humrů, patří mezi velmi silné antioxidanty s epigenetickými a protinádorovými účinky. Chrání pokožku proti působení UV záření a volných radikálů, zlepšuje její bariérovou funkci a působí proti vzniku vrásek a dalších projevů stárnutí. Více zde ›

Nopál – plody opuncie jsou známé především jako pomocník při hubnutí. Jedna z obsažených látek, berberin, má ale i výrazný pozitivní vliv na schopnost termoregulace.

Rhodiola – tato bylinka patří mezi silné adaptogeny, tj. látky podporující adaptaci na stresové podněty. Vědecké výzkumy přitom potvrdily i přímo její schopnost podporovat adaptaci těla na horko. Více o rhodiole zde ›

Máta – její chladivý efekt například v nápojích je v letním horku velmi příjemný, nejde ale jen o pocit. Její hlavní účinná látka, mentol, totiž výrazně zlepšuje prokrvení, čímž přispívá k lepší termoregulaci.

Granátové jablko – toto ovoce patří mezi nejúčinnější „podporovatele“ produkce oxidu dusnatého, což je látka roztahující cévy a zlepšující prokrvení. Tím může velmi usnadnit termoregulaci a snížit zátěž srdce v horkém počasí. Zároveň obsahuje řadu silných antioxidantů a protizánětlivých látek. Velice vhodná je jeho kombinace s kurkuminem, který nejenom podpoří jeho prokrvující efekt, ale navíc pomůže zlepšit integritu střevní stěny.

Cholesterol je steroidní sloučenina tvořící životně důležitou složku buněčných membrán všech obratlovců včetně člověka. Je nezbytný pro život a jeho nedostatečná tvorba vede k závažným stavům. Jeho distribuce v těle není rovnoměrná, liší se dle tkání i typů buněk. Jeho vysokou koncentraci najdeme zejména v mozku.

V organismu má hned několik důležitých úloh. Je nepostradatelnou strukturní součástí buněčných membrán, slouží ale i k syntéze žlučových kyselin, steroidních hormonů nebo oxysterolů.

Navzdory tomu ale cholesterol nepatří mezi esenciální látky – tedy takové, které je nutné přijímat potravou. Dokáže ho totiž vytvářet každá jaderná buňka našeho těla. Například mozek je dokonce odkázán výhradně na cholesterol, který vzniká v jeho vlastních buňkách – cholesterol totiž neumí překonat tzv. hematoencefalickou bariéru oddělující krevní oběh od mozku, takže ten z potravy se do mozkové tkáně vůbec nedostane.

Když je cholesterolu příliš

Teoreticky bychom tedy žádný cholesterol ve stravě konzumovat nemuseli – ostatně třeba taková veganská strava neobsahuje prakticky žádný a na její konzumenty to rozhodně nemá žádné negativní důsledky. Naopak v živočišných tucích je ho obsaženo poměrně dost – například v rámci typické „západní stravy“ přijmeme denně 300-500 mg cholesterolu. To ale klade velké nároky na systémy, které mají za úkol udržovat jeho přiměřenou hladinu. Co se tedy s přijatým cholesterolem děje?

Lipidy z potravy jsou vstřebávány v tenkém střevě a „balené“ do velkých částic lipoproteinových částic jménem chylomikrony. Cholesterol je totiž nerozpustný ve vodě, a tudíž se nerozpouští ani v krevní plazmě. Chylomikrony jsou následně rozváženy po celém těle, aby tam mohly být využity nebo uskladněny. Jejich zbytky, které obsahují relativně více cholesterolu, se pak dostávají do jater, kde se zapojí do jaterních lipidových drah.

Nadbytečný cholesterol může být v těle skladován (ve formě cholesterol esterů), eliminován oxidací anebo přeměněn na žlučové kyseliny.

Jak už jsme řekli, z hlediska našeho zdraví je důležité, aby všechny tyto procesy probíhaly správně. A protože ve všech hrají roli epigenetické mechanismy, je důležité mít správně nastavenou aktivitu příslušných genů v naší DNA.

Kdy cholesterol škodí?

Cholesterolu byl dlouho považován za hlavní příčinu vzniku aterosklerózy. Šlo o tzv. lipidovou teorii, která vycházela z prokázané souvislosti mezi hladinou LDL cholesterolu a progresí aterosklerózy. Pokud je tato hladina vysoká, dochází k průniku LDL částic do tzv. subendoteliálního prostoru (tedy pod cévní výstelku), kde se hromadí a časem dochází ke vzniku aterosklerotických lézí.

Postupem času se ovšem ukázalo, že vlastní hladina cholesterolu není při vzniku aterosklerózy tím hlavním problémem. Pokud jsou totiž naše cévy v dobré kondici, nemusí k ničemu negativnímu dojít.

Úplně prvním krokem při vzniku aterosklerózy je totiž tzv. endoteliální dysfunkce, tedy špatný stav cévní výstelky (endotelu). Pokud tato tkáň není v optimálním stavu, zvyšuje se její propustnost. Tak skrz ni mohou začít pronikat makrofágy i právě částice LDL cholesterolu. Ruku v ruce s tím jde i zvýšená intenzita zánětlivých procesů, která je způsobena například nevhodnou stravou, obezitou, inzulinovou rezistencí, vysokým tlakem, kouřením a dalšími faktory. Vysoký krevní tlak zároveň zvyšuje propustnost endotelu, a to samé platí pro hypoxii neboli nedostatečné okysličení. To vše tedy zvyšuje pravděpodobnost, že se cholesterol dostane tam, kde může začít škodit.

Jinými slovy: pokud jsou naše cévy v naprostém pořádku, (mírně) zvýšená hladina cholesterolu nás nijak zásadně neohrožuje. Pokud ale zároveň trpíme nadváhou, vysokým krevním tlakem, cukrovkou nebo jinými negativními faktory, je velmi pravděpodobné, že naše cévy a jejich endotel nebudou zrovna v optimální kondici. A v tento moment se zvýšená hladina cholesterolu stává významným rizikovým faktorem aterosklerózy.

Hodný, nebo zlý?

Nutno také připomenout známý fakt, že není cholesterol jako cholesterol. Existuje totiž „hodný“ HDL cholesterol s vysokou hustotou a „zlý“ LDL s nízkou hustotou, rozdíly jsou ovšem i v rámci těchto kategorií. Například v rámci LDL cholesterolu jsou z pohledu rizika vzniku aterosklerózy tzv. malé denzní LDL, které díky své menší velikosti snáze pronikají do prostoru pod endotelem, což je při rozvoji aterosklerózy důležitý krok.

Zvýšená koncentrace malých denzních LDL bývá zároveň provázena i vyšší hladinou triacylglycerolů a nižší hladinou HDL cholesterolu, který je naopak z pohledu rizika kardiovaskulárních onemocnění prospěšný, protože působí proti vzniku aterosklerózy, a to hned několika cestami: pomáhá odstraňovat cholesterol z prostoru pod endotelem, zlepšuje jeho transport do jater, má protizánětlivé a antioxidační účinky a potlačuje vznik krevních sraženin. Dokonce umí transportovat antioxidanty skrze endotel a chránit tak před oxidací LDL částice v subendoteliálním prostoru.

Nebezpečná oxidace

LDL cholesterol navíc v tzv. intimě cév (tedy v prostoru pod endotelem) podléhá různým chemickým reakcím, z niž nejvíce prozkoumaná je oxidace. Právě oxidace prostřednictvím volných radikálů přitom zvyšuje aterogenní vlastnosti LDL cholesterolu – čím více jsou jeho částice oxidací pozměněny, tím vyšší riziko pro cévy znamenají.

Produkty oxidace LDL cholesterolu navíc mění produkci cytokinů, poškozují buňky endotelu potlačují tvorbu enzymu NO-syntáza, což má za následek snížení produkce oxidu dusnatého, který je nezbytný pro vazotilataci. Silně modifikované LDL navíc nejsou v dostatečné míře odstraňovány pomocí tzv. scavengerových receptorů, což je při ochraně cév důležitý proces.

Problém je i v tom, že když se LDL částice nacházejí v subendoteliálním prostoru, antioxidanty z krevní plazmy se k nim dostanou jen ve velmi omezené míře, čímž se urychluje proces jejich oxidace. Jde tedy o jakýsi začarovaný kruh, který nebývá úplně jednoduché rozetnout.

Co na to epigenetika?

Pojďme se ještě ve stručnosti podrobněji podívat na některé epigenetické a jiné biochemické procesy, které hrají důležitou roli v regulaci hladiny cholesterolu. Pomůže nám to totiž v hledání optimálních cest k jejímu snížení.

Proteiny SREBF a SREBP – pokud přijímáme cholesterol ve stravě, je důležité, aby byla dobře regulována tvorba jeho tvorba uvnitř těla. Nitrobuněčná hladina cholesterolu je tak v těle neustále snímána a následně pomocí tvorby bílkovin   SREBF a SREBP.

microRNA – důležitou roli zde hrají zejména microRNA 33a a microRNA 33b. Ty totiž regulují aktivitu genů, jež se podílejí na tvorbě a transportu cholesterolu i homeostáze lipoproteinů. Některé léky klasické medicíny se zaměřují právě na regulaci tvorby microRNA 33, mají však četné vedlejší účinky. Důležitá je ale i microRNA 122, která představuje je klíčový regulátor metabolismu cholesterolu a mastných kyselin v játrech dospělých.

Sirtuiny – tyto enzymy jsou známé zejména svou schopností zpomalovat procesy stárnutí, zároveň ale pomáhají regulovat hladinu cholesterolu. Platí to zejména pro trojici označované zkratkami SIRT-1, SIRT-2 a SIRT-6. Více o sirtuinech zde (https://www.epivyziva.cz/sirtuiny-novy-klic-k-dlouhovekosti-i-zdravi/).

Histondeacetylázy (HDAC) – jde o enzymy, které řídí klíčovou epigenetickou reakci jménem acetylace histonů. Výzkumy například ukazují, že pokud dojde ke zvýšení hladiny HDAC3, vede to k výraznému snížení tvorby cholesterolu i jeho hladiny v krvi.

HMG-CoA reduktáza – jde o enzym, který je nezbytný pro syntézu cholesterolu v játrech. Na potlačení jeho tvorby se mj. podílejí i léky z kategorie statinů.

Enzym AMPK – tento enzym je známý hlavně svou schopnost snižovat hladinu krevního cukru, zároveň je ale nezbytný i pro metabolismus tuků.

Enzymy CYP7A1 a CYP27A1 – jde o enzymy, které jsou nezbytné při přeměně cholesterolu na žlučové kyseliny. Tato reakce probíhá v játrech a je klíčová při udržování rovnováhy mezi tvorbou, příjmem a vylučováním cholesterolu. Pokud je žlučových kyselin vytvářen nedostatek, vylučování cholesterolu vázne.

Scavengerové receptory – tyto receptory se vyskytují na povrchu makrofágů, buněk hladkého svalstva i endotelu. Scavenger znamená v angličtině „zametač“ což plně vystihuje funkci těchto buněk: pomáhají totiž z cév odstraňovat přebytečný LDL cholesterol.

Antioxidační enzymy – důležitou roli v prevenci aterosklerózy hrají i antioxidanty, které jsou schopny bránit oxidaci LDL cholesterolu. Jde přitom nejen o antioxidanty z potravy, ale i antioxidační enzymy vznikající uvnitř našeho těla.

Hormonální regulace – důležitou strategií v boji se aterosklerózou je inhibice systému RAS (renin – angiotenzin – aldosteron). Jeho zvýšená aktivita je spojena nejen s vysokým krevním tlakem, ale i s vyšším oxidačním stresem a endoteliální dysfunkcí. Z hlediska prevence aterosklerózy má tak jeho inhibice minimálně stejný význam, jako snižování hladiny LDL cholesterolu.

Pomoc z přírody

Klasická medicína disponuje řadou léků schopných snižovat hladinu cholesterolu (zejména jde o léky z kategorie statinů), jejich nevýhodou je však množství negativních vedlejších účinků. Zvláště v situaci, kdy výše hladiny cholesterolu ještě nedosahuje závratných hodnot, proto může být výhodnější pokusit se ji snížit přírodní cestou.

Základem by vždy měla být úprava životosprávy: zdravá strava s nízkým podílem cukrů s vysokým glykemickým indexem a živočišných tuků, pravidelná pohybová aktivita, dostatek kvalitního spánku (riziko kardiovaskulárních chorob například zvyšuje tzv. spánková apnoe – viz zde », regulace stresu a udržování optimální tělesné hmotnosti. Často opomíjeným faktorem je i podpora rovnováhy střevního mikrobiomu.

Užitečným pomocníkem pak mohou být i některé doplňky stravy:

Červená rýže

Červená kvasnicová rýže je tradiční fermentovaná potravina, která je hojně konzumovaná v zemích východní Asie, zejména v Číně, Japonsku a Koreji. Vzniká fermentací rýže pomocí speciálního druhu houby jménem Monascus purpureus. Obsahuje spoustu unikátních látek s pozitivním vlivem na organismus, z pohledu působení na hladinu cholesterolu jsou ale významné především monakoliny, zejména pak monakolin K. Ten má dokonce stejnou strukturu jako lék ze skupiny statinů – lovastatin, vzhledem k synergickému působení ostatních látek v červené kvasnicové rýži jej ale stačí užívat méně, a výrazně nižší jsou tak i jeho negativní vedlejší účinky.

Monakolin K působí na epigenetické bázi – je schopen potlačit tvorbu enzymu HMG-CoA reduktázy nezbytného pro proces tvorby cholesterolu a aktivuje také procesy, které vedou k vychytávání LDL cholesterolu z krevního oběhu a jeho následné degradaci. Snížení cholesterolu navíc podporují i některé z pigmentů obsažených v červené rýži, které v játrech potlačují syntézu cholesterolu a mastných kyselin a jejich užívání vede nejen ke snížení hladiny LDL cholesterolu, ale i triglyceridů v krvi.

Více zde »

Artyčok

Další velmi efektivní přírodní prostředek ke snížení hladiny cholesterolu je artyčok. Užívání extraktu z této středomořské zeleniny například vedlo v rámci jedné ze studií k poklesu hladiny celkového o 18,6 % a LDL cholesterolu dokonce o 29 %! Navíc má schopnost zmírňovat oxidativní stres v oblasti endotelu, potlačuje tvorbu enzymu HMG-Coa reduktázy, která je nezbytná pro syntézu cholesterolu, a zapojuje se i do metabolismu hormonu angiotenzinu. Pozitivně ovlivňuje také krevní tlak.

Více zde »

EGCG

Epigalokatechin galát obsažený hojně zejména v zeleném čaji představuje velmi efektivní přírodní prostředek na regulaci hladiny cholesterolu v krvi. Snižuje vstřebávání cholesterolu z trávicího traktu, zvyšuje produkci žlučových kyselin, které jsou nutné pro jeho odbourávání, ovlivňuje aktivitu scavengerových receptorů, brání akumulaci cholesterolu v játrech a potlačuje produkci enzymů nezbytných pro tvorbu cholesterolu, včetně HGM-CoA reduktázy.

Více zde »

Hydroxytyrosol

Polyfenol z oliv dokáže účinně snižovat hladinu celkového i LDL cholesterolu a triglyceridů, a zároveň zvyšovat hladinu HDL cholesterolu. Má také výrazné antioxidační účinky, a to i v oblasti cévního endotelu, a podporuje produkci vnitřních antioxidačních enzymů, například superoxid dismutázy (SOD). Zároveň působí silně protizánětlivě, kdy ovlivňuje i zánětlivé markery přímo na úrovni mitochondrií. Olivové polyfenoly zlepšují i funkci endotelu a pomáhají snížit krevní tlak.  

Výhodou hydroxytyrosolu je skvělá biologická dostupnost i rychlost jeho působení – ke snížení hladiny oxidovaného LDL cholesterolu došlo v rámci jedné ze studií již hodinu po konzumaci první dávky! Navíc pozitivně ovlivňuje i krevní tlak.

Více zde »

Resveratrol

Také barvivo získávané například ze slupek hroznového vína pomáhá snížit hladinu celkového i LDL cholesterolu a triglyceridů, a naopak zvýšit hladinu HDL cholesterolu. Jde také o velice efektivní prostředek, jak v počátcích vzniku aterosklerózy zamezit jejímu dalšímu rozvoji.

Resveratrol působí hned několika cestami: Jde o silný antioxidant s protizánětlivým působením a zároveň o jeden z nejúčinnějších přírodních prostředků na podporu produkce sirtuinů. Podporuje také produkci AMPK.

Více zde »

Astaxantin

Barvivo, které je obsaženo v mase lososů, humrů a krevet a také některých mořských řasách, snižuje hladinu celkového i LDL cholesterolu a také množství cirkulujících lipidových částic.

I on přitom kombinuje několik různých mechanismů: zlepšuje například vychytávání cholesterolu játry, potlačuje produkci HMG-CoA reduktázy a tím i syntézu cholesterolu, ovlivňuje hladinu bílkovin SREBP, které se podílejí na rovnováze tvorby a vylučování cholesterolu, a prostřednictvím ovlivnění vylučování pankreatické lipázy potlačuje vstřebávání tuků z trávicí soustavy.

Více zde »

Ženšen pětilistý

I tato bylina dokáže velmi účinně snižovat hladinu cholesterolu. Navíc je efektivní i při snižování krevního tlaku – v tomto směru se ukázala podobně efektivní jako lék Indapamid.

Další živiny a byliny s pozitivním vlivem na hladinu cholesterolu:

Kurkumin »

OPC »

Butyrát »

Maralí kořen »

Chmel otáčivý »

Ginkgo biloba »

Ostropestřec mariánský »

Testosteron je sice primárně mužský pohlavní hormon, to však neznamená, že by ho ženy ve svém těle neměly. Tzv. androgeny, mezi něž patří, totiž nevznikají pouze ve varlatech, ale i nadledvinách, tukové tkáni, a dokonce i ve vaječnících. Testosteron se tedy vyskytuje i v ženském těle, kde plní řadu důležitých funkcí, jen je ho tu 7–10× méně než v těle mužském. Tedy za normálních okolností.

Někdy se ovšem stane, že ženské vaječníky začnou produkovat testosteronu a dalších androgenů nadbytek. Děje se tak při tzv. syndromu polycystických vaječníků (PCOS), který patří mezi velice častá gynekologická onemocnění – podle odhadů jím trpí cca 10 % žen v plodném věku.

Název syndromu vychází z toho, že se při něm většinou ve vaječnících spousta malých cyst, tedy váčků naplněných tekutinou. Řada žen ale trpí příznaky PCOS, přestože ve vaječnících žádné cysty nemá, stejně jako existují ženy s cystami ve vaječnících, které netrpí žádnými projevy nemoci.

Nejčastější příznaky

Jak se pozná, že žena PCOS trpí? V první řadě tím, že se u ní vyskytuje zvýšená hladina androgenů, narušena ale bývá i produkce dalších hormonů, například luteinizačního hormonu. S tím souvisí řada typicky mužských znaků – řídnutí vlasů, nadměrný růst ochlupení (zejména na hrudníku, zádech a v obličeji) nebo hromadění tuku v oblasti pasu. Často se nadměrně tvoří akné, ale i tmavé skvrny na kůži na zadní straně krku, v podpaží a pod prsy. Typický je nepravidelný menstruační cyklus a problémy s otěhotněním, které jsou mj. často způsobeny nepřítomností ovulace.

To však nejsou jediné obtíže, které PCOS přináší – ženy, které jím trpí, mívají například výrazně vyšší riziko vzniku diabetu, kardiovaskulárních onemocnění, ztučnění jater nebo rakoviny endometria, typická je také zvýšená míra zánětů v těle.

K potvrzení diagnózy se pak využívá ultrazvuk (sleduje se zejména velikost vaječníků, přítomnost cyst a tloušťka děložní sliznice) a krevní testy zjišťující hladinu androgenů.

Spousta genů ve hře

Přesné příčiny PCOS známé nejsou. Studie prokázaly vysoký podíl dědičnosti – dcery žen s PCOS mají ve srovnání s běžnou populací až 5× vyšší riziko, že tímto syndromem onemocní.

„Tvrdá dědičnost“ zde ale nehraje až takovou roli – odhadem jen 10 %. To, co se tady dědí především, totiž nejsou geny, ale epigenetické změny v oblasti DNA. K problémům dcer přispívají také androgeny, které kolují v krvi matky v průběhu těhotenství a také dysfukce její placenty – ta totiž za normálních okolností produkuje enzym aromatázu, která nadbytečný testosteron eliminuje, u matek s PCOS je ale tvorba tohoto enzymu narušena.

Tímto způsobem se navíc mohou na další generace přenášet i poruchy metabolismu, které s PCOS souvisejí – k jeho rozvoji totiž prokazatelně přispívá i obezita a inzulinová rezistence.

Nedá se přitom říci, že by za rozvoj PCOS mohl jeden jediný gen. Negativní epigenetické změny (zejména ve smyslu odlišné míry metylace DNA, ale i modifikace histonů a tvorby microRNA) zde totiž postihují velké množství genů – odhalena jich byla více než stovka. Mj. šlo i o geny, které souvisejí s rozvojem zánětu, nádorových onemocnění nebo s inzulinovou signalizací.

K rozvoji PCOS ale mohou přispívat i toxiny z životního prostředí – typicky ty, které patří mezi hormonální disruptory (například Bisfenol A), ale také třeba nikotin. Prokázána je i souvislost s rovnováhou střevního mikrobiomu.

Životní styl je základ

Klasická medicína léčí PCOS pomocí úpravy životosprávy, často je doporučována hormonální antikoncepce, dále antiandrogeny, které však mají řadu vedlejších účinků, v případě snahy o početí pak léky vyvolávající ovulaci. Někdy se využívají také antidiabetika. Co dalšího může žena trpící PCOS pro sebe dělat?

Vzhledem k tomu, že při vzniku a rozvoji PCOS hrají velkou roli epigenetické reakce, je velice důležité dbát při tomto onemocnění na zdravý životní styl – právě životní styl totiž naše epigenetické vzorce ovlivňuje opravdu výrazně.

Základ je pochopitelně zdravá výživa. Vzhledem k tomu, že se na vzniku a rozvoji PCOS podílí inzulinová rezistence, je důležité co nejvíce omezit konzumaci sacharidů s vysokým glykemickým indexem – tj. zejména vyřadit z jídelníčku sladkosti či výrobky z bílé mouky.

Příznaky PCOS pomáhá regulovat také protizánětlivá strava, tj. omezení sacharidů s vysokým glykemickým indexem, živočišných tuků, vysoce zpracovaných potravin a potravních aditiv, a naopak hojná konzumace zeleniny, celozrnných produktů, luštěnin a dalších zdrojů vlákniny, olivového oleje, ryb, bobulového ovoce atd.

Prokazatelné pozitivní účinky má také DASH dieta (s angl. Dietary Approaches to Stop Hypertension), která se využívá ke snížení rizika kardiovaskulárních chorob. Omezuje konzumaci živočišných tuků a červeného masa, a naopak doporučuje ryby, drůbež, zeleninu, ovoce a celozrnné obiloviny.

Zcela zásadní by měla být i snaha o udržení zdravé tělesné hmotnosti. Obezita totiž příznaky PCOS prokazatelně zhoršuje. Naopak k jejich výraznému zmírnění stačí, pokud svou tělesnou hmotnost snížíme o pouhých 5 %.

Vhodný je i pravidelný pohyb – nejen kvůli udržení hmotnosti, ale i vzhledem k jeho epigenetickému působení. Především díky tomu totiž pomůže zmírnit jak příznaky PCOS, tak i riziko diabetu a kardiovaskulárních onemocnění.

Pozitivní vliv mají i postupy snižující míru stresu (včetně například jógy a meditace), stejně jako kvalitní spánek.

Byliny a doplňky stravy

Přírodních látek a bylin, které mohou při PCOS pomoci se zmírněním příznaků, podporou otěhotnění či snížení rizika souvisejících civilizačních chorob, je k dispozici poměrně hodně. Zde je pár příkladů.

Coleus forskohlii – bylinka původem z Himaláje dokáže při PCOS velice efektivně regulovat hormonální i imunologickou rovnováhu, přičemž ji lze dobře kombinovat i s konvenčními léky. Zvyšuje také pravděpodobnost, že se ženě s PCOS podaří otěhotnět. Více o bylině zde »

Resveratrol (+ quercetin) – nejen pokusy na myších, ale i klinické studie ukázaly, že resveratrol pomáhá při PCOS snížit produkci testosteronu ve vaječnících i nadledvinách, ale normalizuje i vylučování luteinizačního hormonu. Zároveň má pozitivní vliv i na inzulinovou rezistenci. Velmi vhodná je zde kombinace resveratrolu s quercetinem, který nejen zlepšuje jeho využitelnost, ale přispívá k účinku i svými epigenetickými a protizánětlivými vlastnostmi. Více zde »

Šišák bajkalský – užívání extraktu z kořene této byliny prokazatelně zmírňuje příznaky PCOS, podporuje pokles volného i celkového testosteronu a reguluje hladiny dalších důležitých hormonů. Kromě toho pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci a zlepšuje reprodukční funkce. Více zde »

Kyselina listová – je důležitým zdrojem metylu, a tím podporuje optimální metylaci DNA.

Genistein – polyfenol získávaný ze sóji pomáhá regulovat vylučování pohlavních hormonů, zmírňuje příznaky PCOS i inzulinovou rezistenci. Více zde »

Šafrán – blizny krokusu setého jsou známé především svými pozitivními účinky při depresích, pomoci však mohou i při PCOS. Pomáhají totiž regulovat hormonální rovnováhu a zmírňovat příznaky tohoto syndromu. Více zde »

Omega-3 – dostatečný příjem těchto nenasycených mastných kyselin je při PCOS zcela zásadní, ať už pro jejich protizánětlivé účinky nebo schopnost regulovat hormonální rovnováhu a zmírňovat inzulinovou rezistenci. Pokud jich strava neobsahuje dostatek, je vhodné je doplňovat formou doplňků stravy. Více zde »

Vitamin D3 – tento vitamin pomáhá regulovat zánětlivé procesy, zmírňuje inzulinovou rezistenci a snižuje riziko kardiovaskulárních chorob. Jeho podávání ženám s PCOS navíc v rámci studií vedlo ke zmírnění tvorby testosteronu, zlepšení pravidelnosti menstruačního cyklu i dozrávání vajíček ve folikulech. Více zde »

Zinek, hořčík – užívání zinku při PCOS pomáhá nejen regulovat hormonální rovnováhu, ale také zmírňovat zánět i řadu příznaků syndromu, jako je vypadávání vlasů či kožní problémy. Doplňování hořčíku zase v rámci výzkumů vedlo ke zmírnění produkce testosteronu a nadměrného ochlupení. Nízká hladina hořčíku je ostatně pro ženy s PCOS typická. Více zde »

Ostropestřec – oblíbená jaterní bylina může pomoci i při PCOS. Působí totiž protizánětlivě a pomáhá snížit hladinu testosteronu. Více zde » https://www.epivyziva.cz/ostropestrec-mariansky/

Gurmar – gymnéma lesní, známější pod jménem gurmar, patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky pro snížení hladiny cukru v krvi a inzulinové rezistence, a proto je velice vhodná i při PCOS. Navíc pomáhá snížit hladinu testosteronu v krvi. Více zde »

Kurkumin – barvivo z kořene kurkumy patří mezi nejúčinnější přírodní protizánětlivé prostředky a pomáhá též snížit hladinu glukózy v krvi a inzulinovou rezistenci. Podporuje také správnou funkci vaječníků. Více zde »

Pomoci může také užívání probiotik.

Popis

Název „propolis“ je tvořen řeckými slovy „pro polis“, což v překladu znamená „ve prospěch města“. Nejedná se ale o město lidské, ale včelí, tedy o úl. Právě propolis je totiž pro přežití včelstva zásadní. Jeho hlavní složkou tohoto včelího produktujsou pryskyřice, které včely sbírají z pupenů stromů – zejména z topolů, bříz, jehličnanů, ale i dalších druhů a míchají ji s voskem a enzymy ze svých slinných žláz. Výsledkem je lepkavá látka ve formě granulí, jejichž barva se pohybuje od žlutou, přes červenou až po hnědou. (1)

Včely propolis v úlech využívají zejména jako stavební materiál a těsnicí prostředek, který zároveň v úlu pomáhá snižovat vibrace, udržovat homeostázu a proudění vzduchu, brání hnilobným procesům a poskytuje včelímu společenstvu ochranu vůči vetřelcům, včetně těch z řad škodlivých mikrobů. Zároveň jde o důležitý prostředek tradiční medicíny, jehož pozitivní účinky na lidské zdraví potvrdila celá řada výzkumů. (1)

Složení

Hlavní složkou propolisu jsou pryskyřice (50-70 %), dále se zde hojně vyskytují oleje a vosky (30-50 %) a pyl (5-10 %). Kromě toho je zde ale i celá řada látek, jejichž podíl je řádově nižší, ale jejich působení je velmi efektivní, a to nejen v rámci úlu, ale i na lidský organismus. (2)

Propolis je unikátní koktejl obsahující obrovské množství látek, které mohou pozitivně ovlivňovat lidské zdraví – popsáno jich bylo přibližně 300. Kromě pryskyřic s desinfekčními účinky jsou to zejména fenoly, které jsou zodpovědné za většinu pozitivních účinků propolisu. Z fenolů jsou zde nejvíc zastoupeny flavonoidy, jejichž obsah je považován za hlavní kritérium kvality propolisu. Právě flavonoidy přitom mají silné antioxidační, antimikrobiální protizánětlivé, protinádorové a antialergické účinky. Protizánětlivým a antimikrobiálním působením se vyznačují také obsažené terpeny a organické kyseliny. V propolisu se nacházejí i některé vitaminy (B, C, E) a široké spektrum minerálních látek a stopových prvků (hořčík, vápník, železo, zinek, mangan, měď, vanad, stříbro, a další). (1, 2)

Je ovšem důležité mít na paměti, že složení propolisu se může výrazně měnit. Závisí přitom jak na druhu včel, které jej produkují, ale i na místě sběru i době odběru (hlavně z pohledu výskytu rostlin v dané lokalitě). Například evropské včely Apis mellifera hojně sbírají zejména látky vylučované pupeny topolů, a proto je jimi produkovaný propolis bohatý právě na látky obsažené v topolech (obsahuje hodně flavonoidů a flavonů, a naopak méně fenolů a esterů). Podobné složení má i propolis původem z Číny, zatímco propolis z tropických oblastí (např. z Brazílie) má složení odlišné, a mohou se tak mírně lišit i jeho účinky na zdraví. (2)

Historie

Propolis se prokazatelně využíval již od starověku, ve starém Egyptě byl například důležitou součástí balzamovacích směsí. První písemné zmínky o jeho využití v léčení pocházejí z doby okolo roku 300 př. n. l. Velmi populární byl zejména ve starověkém Řecku a Římě, ve svých spisech ho zmiňují například Hippokrates, který jej využíval k léčbě ran a vředů, a Aristoteles. Plinius starší ho pak popisuje jako čisticí prostředek vhodný ke zmírnění bolestí šlach. (1)

Léčivé účinky

V tradiční medicíně se propolis využíval především pro své antimikrobiální a protizánětlivé účinky a schopnost podporovat hojení ran (včetně těch hnisajících). Používal se také na léčbu nachlazení, bolestí v krku, astmatu, zubních kazů nebo žaludečních vředů. Moderní vědecké výzkumy pak potvrdily především jeho antimikrobiální, antioxidační, protizánětlivé, protinádorové a mnohé další účinky. (1,2)

Existují rovněž důkazy, že propolis působí i na bázi epigenetiky, tj. že je schopný ovlivňovat aktivitu genů v naší DNA. Některé jeho složky například mohou fungovat jako epigenetické modulátory v rakovinných buňkách – konkrétně třeba fenolické kyseliny obsažené v propolisu potlačují tvorbu enzymu DNA metyltransferázy, která ovlivňuje intenzitu epigenetické reakce jménem metylace genů. Prokázán byl i vliv propolisu na další epigenetickou reakci, regulaci pomocí microRNA – konkrétně u nádorových onemocnění působí pozitivně jeho schopnost regulovat tvorbu microRNA-223. Epigenetické mechanismy se podílejí i na protizánětlivém působení propolisu. (1, 3, 4)

Neméně důležité je i pozitivní působení propolisu na střevní mikrobiom. (33)

Antimikrobiální účinky a podpora imunity

Propolis vyniká svou schopností ničit bakterie, viry i plísně. Hlavním mechanismem působení je zde přímá interakce s buňkami mikrobů, například potlačení tvorby DNA a RNA v buňkách mikrobů, narušení buněčných membrán či snížení pohyblivosti mikrobů. Tato schopnost se uplatňuje se nejen při ochraně úlů před mikroskopickými vetřelci, ale po staletí je využívána i v přírodní medicíně. V rámci antimikrobiálního působení na živé organismy pak hraje důležitou roli i podpora imunitního systému. (1, 2)

Účinnost propolisu byla prokázána například v případě kvasinek Candida a Aspergillus, řady bakterií (potlačuje například množení např. E. faecalis, streptokokům nebo zlatému stafylokokovi) a také širokého spektra virů – například virů Herpes simplex 1 a 2 (původce oparů), chřipky typu A i B, rhinovirů, a dokonce i v případě viru HIV. Nedávné studie ukazují i účinnost proti COVID-19. (1, 2, 5)

Propolis má navíc i řadu pozitivních účinků na imunitní systém – celkově zlepšuje obranyschopnost organismu, modifikuje imunitní reakce, zlepšuje produkci širokého spektra imunitních buněk a ovlivňuje tvorbu imunomodulačních cytokinů, které jsou důležité pro udržení homeostázy. V pokusech na zvířatech rovněž zlepšil schopnost jejich imunitního systému rozpoznávat a ničit patogeny, a to i ve stresových podmínkách. (19)

Protizánětlivý a analgetický efekt

Za to, že nás něco bolí, jsou zodpovědné tzv. nociceptory – specializovaná nervová zakončení, která se nacházejí například v kůži, svalech, pojivových tkáních, cévách či vnitřních orgánech. Pokud jsou nociceptory podrážděny, dochází ke vzniku bolesti. Toto podráždění přitom mohou způsobit různé podněty – mechanické, chemické, tepelné… Důležitou roli zde také hraje zánět, který výrazně zvyšuje citlivost nociceptorů. (1)

Propolis přitom zmírňuje bolest hned několika cestami: jednak má přímý antinociceptivní účinek (tj. snižuje podráždění nociceptorů), dále aktivuje opioidní receptory, které bolest tlumí, a ještě vykazuje silný protizánětlivý účinek, kdy potlačuje tvorbu zánětlivých prostaglandinů i cytokinů a má vliv i na imunitní mechanismy související se vznikem zánětu (např. migraci neutrofilů a makrofágů). Mezi nejefektivnější protizánětlivé a protibolestivé složky propolisu patří zejména flavonoidy a terpeny, například artepillin, vestitol, kaempferol, quercetin, chrysin, galangin, pinocembrin kyselina kávová nebo fenetylester kyseliny kávové. Některé z těchto látek přitom působí na epigenetickém principu, kdy potlačují aktivaci zánětlivých genů. (1)

Nádorová onemocnění

Propolis ovlivňuje celou řadu mechanismů, které souvisí s nádorovým bujením. Ovlivňuje například aktivitu některých genů a proteinů ovlivňujících vznik a růst zhoubných nádorů (například genů TP53 a CDKN1A a proteinů MMP2, TIMP2, Bcl2 a Bax), působí cytotoxicky, ovlivňuje buněčnou signalizaci související se vznikem rakoviny, potlačuje proliferaci (rychlé nekontrolované dělení buněk), podporuje apoptózu (mechanismus, kterým poškozená buňka zničí sama sebe, aby se nemohla dále dělit), a potlačuje i tzv. angiogenezi, což je tvorba nových cév nutných k zásobování rostoucího nádoru. Důležité je zde také antioxidační a protizánětlivé působení propolisu. (3, 4)

Cytotoxické působení propolisu bylo prokázáno například v případě rakoviny prsu, střeva, děložního čípku a plic. Nadějně se jeví dokonce i v případě tzv. tripl-negativního karcinomu prsu, což je agresivní typ nádoru, který většinou odolává chemoterapii. Výzkumy ukázaly, že jedna ze složek propolisu – kyselina p-kumarová zde podporuje epigenetickou reakci jménem demetylace genů, která výrazně snižuje životaschopnost nádorových buněk. (3)

V současné době dokonce probíhá vývoj léků, které kombinují propolis s nanočásticemi pro usnadnění jeho průniku do nádorových buněk. (4)

Diabetes

Důležitou roli při vzniku diabetu hrají enzymy amyláza a α-glukosidáza, které jsou nutné pro získávání glukózy ze škrobů a disacharidů (tj. i ze sacharózy). Jednou z možností léčby diabetu jsou proto léky, které se zaměřují právě na potlačení tvorby α-glukosidázy, a tím pomáhají snížit hladinu glukózy, zejména pak její postprandiální vrcholy (tj. zvýšení po jídle). Nevýhodou těchto léků jsou ale četné vedlejší účinky, například bolesti žaludku či průjem. (1)

Produkci amylázy a α-glukosidázy lze ovšem účinně snižovat i pomocí některých přírodních prostředků, a právě propolis je jedním z nich. Jeho účinné látky (například kyseliny mangiferonová a ambolová) navíc působí efektivně nejen na potlačení tvorby zmíněných enzymů, ale pomáhají také zmírnit inzulinovou rezistenci, a to zejména působením na inzulinové receptory. To vše ve výsledku vede ke snížení hladiny glukózy v krvi. (1, 6, 7)

Srdce a cévy

Propolis vykazuje také ochranný efekt na kardiovaskulární systém. Pomáhá snížit hladinu cholesterolu a triglyceridů v krvi a důležitý je zde i jeho antioxidační efekt. (8, 9)

Zdraví ústní dutiny

Propolisová tinktura se tradičně využívá k výplachům ústní dutiny. Zde pomáhá ničit škodlivé bakterie a kvasinkové infekce a podporuje aktivitu některých typů imunitních buněk. Navíc pomáhá udržovat rovnováhu v oblasti poměru kostních buněk, a tím pomáhá zmírnit úbytek kostní hmoty v oblasti čelistí, a zároveň podporuje tvorbu dentinu, což je látka tvořící podklad celého zubu. (2)

Hojení ran

Propolis je tradičním prostředkem na ošetřování nejrůznějších kožních poranění. Uplatňuje se zde přitom nejen jeho desinfekční a antimikrobiální působení, ale také jeho přímý pozitivní vliv na procesy hojení. Podporuje například tvorbu vaskulárního endoteliárního růstového faktoru, ovlivňuje ukládání kolagenu v průběhu hojení, zlepšuje produkci interferonů imunitními buňkami, snižuje počet tzv. žírných buněk a zlepšuje migraci keratinocytů. V jedné studii dokonce propolis vykazoval výraznější účinky na podporu hojení než sulfadiazin stříbrný. Jeho antioxidační vlastnosti jsou navíc užitečné i při léčbě popálenin. (1, 10-13)

Žaludeční a dvanáctníkové vředy

Vředy na žaludku či dvanáctníku vznikají z nerovnováhy mezi zánětlivými a ochrannými procesy v oblasti sliznic trávicího traktu. Propolis zde proto díky kombinaci protizánětlivého, ochranného a hojivého působení patří mezi účinné přírodní prostředky. (1)

Alergie

Propolis snižuje uvolňování histaminu, a může být proto efektivní i při zmírňování alergií. Navíc přímo působí na T-buňky, které jsou pro vznik alergií klíčové, a zmírňuje tvorbu imunoglobulinu E. Osvědčil se například při alergické rýmě (ke zmírnění potíží došlo po 2 týdnech užívání), a dokonce i při asmatu, kde jeho podávání vedlo ke snížení četnosti záchvatů a celkovému zlepšení dechových funkcí. (14, 15, 19)

Deprese a úzkost

Propolis vykazuje také ochranný efekt na nervový systém. V pokusech na myších jeho podávání vedlo ke zmírnění účinků stresu i příznaků deprese a úzkosti. Za tyto účinky jsou zodpovědné především obsažené polyfenoly, zejména pak chrysin a fenetylester kyseliny kávové. Ochranný efekt na nervový systém byl prokázán dokonce i při působení radiace. (1, 16)

Játra a ledviny

Potvrzen byl rovněž ochranný efekt propolisu na jaterní a ledvinové funkce. (1)

Stárnutí pokožky

Stárnutí pokožky se projevuje ztluštěním epidermis, tvorbou vrásek, suchostí a ztrátou elasticity. Mezi jeho důležité příčiny patří působení UV záření, které mj. způsobuje degradaci kolagenu, zvýšení úrovně zánětlivých a oxidativních procesů, a dokonce i poškození DNA kožních buněk. Tyto procesy naopak dokáží efektivně zpomalovat mnohé přírodní látky, zejména pak ty ze skupiny flavonoidů. Mezi ně patří i flavonoidy obsažené v propolisu, například chrysin, apigenin, kaempferol, galangin, naringerin nebo quercetin. (17)

Lupenka

Lupenka neboli psoriáza je závažné kožní zánětlivé onemocnění s auutoimunitním pozadím, které výrazně narušuje kvalitu života. I zde mohou výraznou úlevu přinést látky ze skupiny polyfenolů a flavonoidů, včetně těch obsažených v propolisu. Například luteolin při lupénce výrazně snižuje tvorbu zánětlivých cytokinů i proliferaci kožních buněk, ovlivňuje imunitní funkce a celkově snižuje poškození pokožky, příznivé účinky zde mají i quercetin, chrysin, kaempferol a další látky. Ústup příznaků byl zaznamenán jak v případně vnitřního užívání, tak i vnější aplikace formou krému, a to po třech měsících léčby. (17, 18)

Akné

Akné je dalším kožním problémem, při kterém je užitečná kombinace antibakteriálního, hojivého a protizánětlivého působení propolisu. Vhodná je zde opět jak zevní, tak vnitřní aplikace. (22)

Užívání a kontraindikace

Propolis se může užívat buď vnitřně (obvyklá dávka je 400-500 mg denně, její bezpečnost byla prokázána při 13 měsících užívání), nebo zevně ve formě tinktury, pasty či krému. Ředěná tinktura se rovněž využívá k výplachům ústní dutiny, k tomuto účelu se propolis přidává i do zubních past a ústních vod. (20)

Propolis je obecně považován za bezpečný, může ale vyvolávat alergické reakce, a to jak při vnitřním užívání, tak při aplikaci na pokožku a sliznice. Vyvarovat by se jej proto měly osoby citlivé na včelí produkty. Těhotným ženám se nedoporučuje, protože jeho bezpečnost v tomto období nebyla dostatečně prokázána. V době kojení je za bezpečnou považována dávka 300 mg denně po dobu 10 měsíců. (20)

Podobně jako řada dalších přírodních produktů může i propolis snižovat krevní srážlivost. Vyvarovat by se jej proto měly osoby s poruchou krevní srážlivosti a lidé užívající léky na ředění krve (např. warfarin). Nevhodné je i užívání spolu s léky ovlivňujícími funkci jater. Jeho užívání je vhodné vysadit i 2 týdny před plánovanými chirurgickými zákroky. (20)

Vhodné kombinace

Imunita, antimikrobiální působení: propolis + česnek + hlíva ústřičná (23), propolis + zinek (24), propolis + echinacea + vitamin C (25), propolis + zázvor (27), propolis + mateří kašička (32)

Akné: propolis + tea tree + aloe vera (21)

Hojení ran: propolis + kurkumin (26)

Srdce a cévy: propolis + granátové jablko (28), propolis + mateří kašička (31)

Nádorová onemocnění: propolis + resveratrol (29)

Ledviny: propolis + mateří kašička (30)