Všechny buňky těla potřebují energii. Jak ji získají? Možnosti jsou dvě: buď využijí makroživiny z jídla, tedy sacharidy, tuky a bílkoviny, anebo sáhnou do vlastních zásob.

Ve svém těle přitom máme zásoby všech tří makroživin:

• Sacharidy se v něm skladují v podobě tzv. glykogenu, což je polysacharid tvořený spoustou molekul glukózy, podobně jako třeba škrob. Uložený je v našich svalech a játrech a jeho zásoby množství jsou omezené – pokud bychom například běželi nebo jeli na kole, a přitom spalovali pouze sacharidy, vydržel by nám glykogen maximálně na hodinu a půl, a to ještě jen v případě, že jsme velmi dobře trénovaní (tréninkem lze totiž zásoby glykogenu výrazně navýšit).
• Tuky jsou uloženy v tukové tkáni a jejich zásoby jsou ve srovnání se sacharidy obrovské, a to i u velmi štíhlých lidí.
• Bílkoviny či jejich stavební kameny, aminokyseliny, se coby zdroj energie v těle neskladují, v případě velkého energetického deficitu ale začíná tělo rozkládat svalovou tkáň, aby využilo bílkoviny, ze kterých je tvořena.

Rozklad svalových bílkovin je ovšem věc, kterou nechtějí ani sportovci, ani ti, kdo se snaží zhubnout, protože v obou případech je úbytek svalové hmoty nežádoucí. Zabránit se tomu můžeme správně nastavenou energetickou bilancí (tj. vyhneme se vysokému energetickému deficitu), pravidelným posilováním, dostatečnou konzumací kvalitních bílkovin a vhodnou volbou intenzity při dlouhotrvající zátěži. A také tím, že naučíme tělo efektivně využívat zbývající dvě živiny, tedy sacharidy a tuky.

V dnešním článku se přitom podíváme právě na tuky – ne že by efektivita metabolismu sacharidů nebyla důležitá, ale to by vydalo na samostatný článek.

Spalování vs. oxidace

Ještě, než se pustíme do využívání energetických zdrojů, trochu si ujasníme terminologii.

Ačkoliv se termíny „pálení“ nebo „spalování“ ve spojení s tuky běžně používají, z odborného hlediska nejsou správné. V buňkách totiž nemáme žádná kamna, ve kterých by mohly živiny shořet. Energie v nich z tuků a glukózy vzniká v mitochondriích chemickou reakcí, která se nazývá oxidace. A protože nejznámější oxidační reakcí je hoření, vzniklo přesvědčení, že se tuky spalují.

V dalším textu se proto už budu držet termínu „oxidace“.

Využít tuky, nebo sacharidy?

Pomineme-li ne úplně žádoucí využívání bílkovin, mají buňky možnost využívat k získávání energie jak sacharidy (konkrétně glukózu), tak tuky. Neplatí to pouze pro buňky mozkové, které jsou odkázány výhradně na glukózu. Podle čeho se ale rozhodnou?

V první řadě záleží na tom, co tělo umí využívat lépe. Velká část lidí má totiž nízkou tzv. metabolickou flexibilitu, což znamená, že jejich tělo neumí dobře přepínat mezi oxidací sacharidů a tuků a preferuje jako zdroj energie cukry, protože je to jednodušší. To je v první řadě spojeno s neochotou těla hubnout, a v druhé řadě s nízkou fyzickou zdatností ve smyslu vytrvalosti.

Při pohybu totiž naše svalové buňky potřebují mnohem více energie než v klidu a opět mají dvě možnosti, jak ji získat: z tuků nebo glukózy. Jakou možnost zvolí, přitom závisí zaprvé na zmíněné metabolické flexibilitě a za druhé na intenzitě pohybu.

Sacharidy: rychlá energie, omezené zásoby

Hlavní výhodou glukózy coby zdroje energie je to, že se v buňkách oxiduje velice rychle, a proto může v krátké době poskytnou velké množství energie. Když tedy vykonáváme pohyb vysoké intenzity, například rychlý běh (ale v případě začátečníků jakýkoliv běh), svaly potřebují v krátkém čase hodně energie, a proto budou využívat primárně sacharidy.

Jak už jsem ale řekla, zásoby sacharidů v podobě glykogenu jsou omezené, a proto jsme takovou intenzitu pohybu schopni udržet jen omezenou dobu.

Tuky: pomalá energie, spousta zásob

Pokud se tedy chceme v pohybu udržet déle, musíme zapojit do hry tuky. K tomu ale musíme zvolit nižší intenzitu pohybu. Tukové zásoby jsou totiž sice v těle tak velké, že i hodně hubeným lidem vystačí na dlouhé hodiny pohybu, jenže tuky se oproti cukrům oxidují výrazně pomaleji, a proto jsou schopny plnohodnotně zajišťovat energii jen pro nízkou intenzitu zátěže.

Jenže tohle není samozřejmost. Pokud má totiž člověk nízkou metabolickou flexibilitu, tj. neumí optimálně přepínat mezi využíváním tuků a sacharidů, jeho schopnost oxidovat tuky je nízká, a to v klidu i při zátěži.

6 faktorů, které ovlivňují metabolickou flexibilitu

Schopnost využívat tuky je z části dána geneticky, velký vliv má ale i epigenetika a další faktory, které můžeme ovlivnit i my sami. Které to jsou?

1. Množství a funkce mitochondrií

Oxidace živin za účelem získávání energie probíhá v buňkách na konkrétním místě: v organelách jménem mitochondrie. Právě na množství a funkci mitochondrií v první řadě závisí celkové množství energie, kterou je naše tělo schopno vyprodukovat. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá náš energetický výdej. To se projeví jak tendencí přibývat na váze, tak i špatnou fyzickou výkonností, protože naše schopnost vykonávat pohyb určité intenzity je přímo závislá na tom, kolik živin dokážou naše svalové buňky přeměnit na energii.

Množství mitochondrií a jejich funkce ovšem přímo souvisí i se schopností využívat tuky coby zdroj energie. Více kvalitních mitochondrií totiž s sebou přináší i lepší transport mastných kyselin do mitochondrií a vyšší aktivitu enzymů, které jsou potřebné pro jejich oxidaci. (Mastné kyseliny jsou součást tuků využívaná právě jako zdroj energie.)

A jak můžeme tvorbu a aktivitu mitochondrií podpořit?

Pohyb

To je absolutně nejúčinnější způsob. Ne každý pohyb je ale stejně efektivní.

Univerzální cestou jsou vytrvalostní aktivity mírné až střední intenzity – jde o čistě aerobní aktivity (do 70 % maximální tepové frekvence, u začátečníků níže). Někdy se tomu říká „konverzační tempo“, protože jde o tempo, při němž jsme schopni mluvit v celých větách. U trénovaných osob to tedy může být běh, u netrénovaných ale spíše jen chůze.

Další možností jsou aktivity vysoké intenzity, na úrovni anaerobního prahu nebo i nad ním, tato cesta je ale vhodná spíše pro zkušenější sportovce. Tyto intenzivní tréninky je navíc třeba zařazovat jen omezeně, pouze jako doplněk méně intenzivních, aerobních aktivit.

Otužování

Pravidelná expozice chladu aktivuje mitochondrie v hnědé tukové tkáni a může zvýšit i celkovou mitochondriální aktivitu a míru oxidace tuků. Efekt je ale výrazně menší než u pravidelného pohybu.

Omezení dostupnosti sacharidů

Glukóza je pro buňky dostupnějším zdrojem energie než tuky, a proto mají tendenci ji upřednostňovat. Pokud dostupnost sacharidů omezíme, podpoříme tím aktivitu enzymů, které v buňkách aktivují dráhy spojené s tvorbou nových mitochondrií. Tím se zvýší kapacita buněk pro oxidaci tuků.

Jak toho dosáhnout? Pomoci může:

• omezení příjmu sacharidů,
• trénink nalačno, prodloužení intervalů mezi jídly,
• klasický i přerušovaný půst,
• u sportovců pak aerobní trénink s nízkými zásobami glykogenu.

Je však třeba postupovat opatrně – jakmile cokoliv z toho přeženeme, zvýší se naše stresová zátěž, což může zkomplikovat jak hubnutí, tak růst výkonnosti. Pokud navíc třeba trénink nalačno či s nízkou hladinou glykogenu zařadí začátečník, jeho tělo nedokáže sacharidy plnohodnotně nahradit tuky, může dojít kromě nárůstu stresu i ke zvýšenému rozkladu svalové hmoty.

Dostatek mikronutrientů

Aby mohly mitochondrie dostatečně efektivně přeměňovat živiny na energii, potřebují k tomu dostatek některých mikroživin, jako jsou například:

• železo
• hořčík,
• vitaminy skupiny B, zejména B3
• koenzym Q10
• měď
• zinek

Doplňky stravy

Kromě doplňků s obsahem výše zmíněných mikronutrientů dokáží aktivitu mitochondrií zvýšit i polyfenoly, například:

• resveratrol
• EGCG
• quercetin
• hydroxytyrosol

Jejich účinnost ale stoupá, pokud se pravidelně věnujeme pohybu.

Spánek a stres

Tvorba a aktivita mitochondrií je regulována geny, které souvisí s naším cirkadiánním rytmem, tedy s „vnitřními hodinami“. Dostatečný, a hlavně pravidelný spánek ve vhodnou dobu tedy podpoří i oxidaci tuků. Škodlivě naopak působí chronický stres.

2. Inzulinová rezistence

Inzulinová rezistence je stav typický pro diabetes 2. typu, ale i pro obezitu. Spočívá v tom, že tkáně ztrácejí citlivost na inzulin, takže je ke snížení hladiny glukózy v krvi zapotřebí mnohem větší množství tohoto hormonu.

Jenže inzulin neovlivňuje pouze metabolismus sacharidů, ale blokuje i tvorbu enzymů, které jsou nutné pro uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně. Lidé, kteří trpí inzulinovou rezistencí, proto hůře využívají vlastní tukové zásoby, a zároveň je ochotněji vytvářejí. Dalším důsledkem je zvýšená koncentrace tukových látek v krvi. Inzulinová rezistence také zhoršuje funkci mitochondrií, které pak nedokážou tuky efektivně oxidovat.

Co pomůže inzulinovou rezistenci snížit?

Pohyb

Ano, opět ten pohyb. Výzkumy totiž jasně ukazují, že pokud pomineme léky, je právě pohyb jednoznačně nejúčinnější cestou, jak inzulinovou rezistenci snížit. Jako nejefektivnější se ukazuje kombinace aerobního pohybu („konverzační tempo“) se silovým tréninkem.

Redukce viscerálního tuku

Redukce hmotnosti je další účinnou cestou ke snížení inzulinové rezistence. Významný vliv má přitom i relativně malý úbytek váhy, například o 5-10 %. Ještě důležitější je ale snaha o snížení množství viscerálního neboli vnitřního tuku. Ten totiž ve velkém produkuje zánětlivé cytokiny a zvyšuje inzulinovou rezistenci.

Zdravá strava

Inzulinovou rezistenci zhoršuje jídelníček bohatý na sacharidy s vysokým glykemickým indexem a nasycené tuky, převaha příjmu energie nad výdejem a také konzumace tzv. ultrazpracovaných potravin. Pomoci naopak může zvýšení příjmu vlákniny.

Více spánku, méně stresu

Obojí má na inzulinovou rezistenci značný vliv.

Doplňky stravy

Prokázaná je účinnost například u:

• omega-3 nenasycených mastných kyselin
• hořčíku
• nopalu nebo jiných zdrojů berberinu
• kořene pampelišky
• kurkuminu
• EGCG,
• neemu
• hydroxytyrosolu z oliv
• skořice

I tady ovšem platí, že bez přidání pohybu a změn v jídelníčku je jejich vliv jen omezený.

3. Úroveň kondice

Kromě podpory tvorby a funkce mitochondrií je pravidelný pohyb důležitý i pro to, že s růstem sportovní výkonnosti zároveň roste i ochota těla využívat tuky. Podstatou růstu výkonnosti je totiž adaptace na zátěž, kterou svému tělu ordinujeme. Pravidelná zátěž přitom působí jako epigenetickou cestou: Díky ní se mj. aktivují geny zapojené do metabolismu tuků.

Pokud organismus pravidelně vystavujeme aerobní zátěži nižší intenzity, která je poháněna energií z tuků, roste schopnost těla tuky využívat, a to opravdu hodně – i více než dvojnásobně! Zatímco netrénovaný člověk dokáže za minutu zátěže spálit maximálně něco kolem půl gramu tuku, u elitních vytrvalců to může být 1-1,5 g tuku.

S pravidelným tréninkem navíc roste nejen kapacita těla tuk využívat, ale posouvá se vzhůru i maximální intenzita, při které je ještě schopno energii z tuků získávat. Zkušený vytrvalec tak naplno oxiduje tuky při intenzitě (tepové frekvenci), při níž už začátečníci dávno jedou výhradně na cukry. Typickým příkladem jsou maratonci, kteří právě schopnost využívat tuky při vyšší intenzitě nejvíce systematicky rozvíjejí, a díky jsou schopni efektivně využívat tuky ještě při intenzitě těsně pod anaerobním prahem.

Pokud se snažíte zhubnout, měla by vás zajímat hodnota označovaná jako FatMax. Jde o intenzitu, při které ještě využíváme velké procento energie z tuků, ale zároveň máme vysoký energetický výdej. Čím výše se tato hodnota nachází, tím snáze hubneme, a právě pravidelný trénink ji posouvá velmi efektivně.

Schopnost těla využívat tuky ovlivňuje i silový trénink, ovšem ve srovnání s tím vytrvalostním výrazně méně.

4. Transport mastných kyselin

Aby se mohly tuky ze tělesných zásob přeměnit na energii, musí se do mitochnodrií nějak dostat. K tomu jsou zapotřebí dva kroky:

• Nejprve musí proběhnout tzv. lipolýza, tedy rozklad molekuly tuku na glycerol a mastné kyseliny
• Mastné kyseliny následně musí vstoupit do mitochondrií, kde mohou být zoxidovány

 A právě proces jejich vstupu do mitochondrií, pokud nefunguje správně, je často jednou z hlavních brzd metabolické flexibility.

Klíčovou roli tu hraje látka jménem karnitin palmitoyl transferáza-1, zkráceně CPT-1. Ta představuje jakýsi klíč k bráně do mitochondrií: Když je CTP-1 aktivní, tuky mohou vstoupit dovnitř, roste míra jejich aktivace a sval je více využívá jako palivo. Když je naopak jeho aktivita nízká, tuky zůstávají mimo mitochondrie a svalové buňky upřednostňují sacharidy.

Co ovlivňuje aktivitu CPT-1?

Negativní vliv má inzulinová rezistence, ten pozitivní pak například:

Pravidelný trénink

Opět je tu efektivnější především vytrvalostní, tedy aerobní zátěž.

Snížení zásob glykogenu

Ať už k vyčerpání glykogenu využijeme půst, dietu s nízkým podílem nebo náročný trénink, vždy se tím zvyšuje aktivita CPT-1.

Karnitin

Tato látka nejen pomáhá aktivovat CPT-1, ale zároveň i sama o sobě umožňuje vstup mastných kyselin s dlouhým řetězcem do mitochondrií. Její užívání tak sice může zlepšit schopnost těla využívat tuky, a tím i vytrvalost, efekt je ale mnohem menší, než obvykle tvrdí výrobci doplňků stravy. Sportovcům ale může karnitin pomoci i s podporou regenerace a prokrvení.

5. Rovnováha střevního mikrobiomu

Střevní mikrobiom neovlivňuje oxidaci tuků přímo, ale prostřednictvím řady jiných mechanismů. Jeho nerovnováha například zvyšuje inzulinovou rezistenci, snižuje metabolickou flexibilitu, funkci mitochondrií (například prostřednictvím tvorby butyrátu), ale negativně ovlivňuje třeba i hormonální regulaci pocitů hladu.

Rovnováhu střevního mikrobiomu nejlépe podpoří pestrá strava bohatá na vlákninu, polyfenoly a fermentované potraviny, pravidelný pohyb a dostatečný spánek. Narušuje ji naopak nadbytek cukrů, tuků, alkoholu a ultrazpracovaných potravin.

6. Hormonální rovnováha

Kromě již zmiňovaného inzulinu hrají velkou roli například pohlavní hormony. Ženy například díky pohlavnímu hormonu estrogenu oxidují tuky o něco ochotněji než muži, ovšem při menopauze tato schopnost výrazně klesá, což je jednou z příčin častého přibývání na váze v tomto období.

Důležité jsou také hormony štítné žlázy, které jsou nezbytné pro produkci buněčné energie i efektivní oxidaci tuků. Proto bývá hypofunkce štítné žlázy často spojena s přibýváním na váze.

Dlouho patřil mezi „béčka“, o kterých se mluvilo nejméně, dnes je naopak možná tím nejvíce vědecky zkoumaným. Vitamin B3 totiž hraje klíčovou roli v mitochondriích, a jeho hladina proto souvisí například s rychlostí stárnutí nebo rizikem řady závažných onemocnění.

Popis

Vitamin B3 zahrnuje vlastně vitaminy dva: kyselinu nikotinovou a nikotinamid. A aby to bylo ještě komplikovanější, používá se pro oba ještě další název: niacin a niacinamid. Výraz „niacin“ vznikl spojením slov nicotinic + acid + vitamin už ve 40. letech minulého století. V této době se totiž vitamin B začal průmyslově vyrábět a používat k obohacování potravin, a přitom vznikla obava, že by si název „nikotinová“ mohli lidé spojovat s tabákem a třeba si kvůli tomu myslet, že cigarety obsahují vitaminy. (1, 2)

V těle se vitamin B3 využívá především k tvorbě dvou životně důležitých látek: nikotinamidadenindinukleotidu (NAD+), který je nezbytný pro tvorbu energie v mitochondriích, a nikotinamidadenindinukleotidfosfátu (NADP+), který se využívá k syntéze některých látek a k ochraně buněk. (1, 2)

Historie

Historie vitaminu B3 se začala psát už v roce 1735, kdy španělský lékař Gaspar Casal poprvé popsal záhadnou nemoc, která později získala jméno pelagra. Projevovala se pomocí „tří D“: dermatitis (zánětlivé kožní projevy) – diarhorea (průjem) – demence. Projevy byly často velmi vážné a nezřídka nemoc dokonce končila smrtí. Tehdy šlo ale o pouhý popis příznaků, příčinu Casal neznal, což se nezměnilo ještě po několik století. Po celou tu dobu se spekulovalo se, že může jít o infekci, otravu nebo dědičné onemocnění, ale nikoho nenapadlo, že nemoc může souviset s výživou. (3)

Případů postupně přibývalo, což souviselo s faktem, že se do Evropy rozšířila do té doby neznámá plodina: kukuřice. Její zrna sice vitamin B3 obsahují, ale jen ve velmi těžko vstřebatelné podobě. Pokud je tedy lidská strava založena převážně na kukuřici, postupně dojde ke vzniku pelagry. V druhé polovině 18. století se například v Itálii stala natolik rozšířenou, že tam v roce 1771 došlo k založení specializované nemocnice právě pro pacienty s touto nemocí.

Zatímco v Evropě se pelagra v dalších letech stávala stále vzácnější, v 19. století začala představovat velký problém hlavně v USA. A situace se v následujících desetiletích neustále zhoršovala: počátkem 20. století nemoc postihovala zvláště v jižních amerických státech statisíce lidí.

Na lepší časy se začalo blýskat až mezi roky 1914 a 1927, kdy americký lékař Joseph Goldberger provedl sérii experimentů, které prokázaly, že pelagra není infekční, ale naopak souvisí s chudou stravou založenou převážně na kukuřici. V roce 1937 pak přišlo další důležité zjištění, které nemocným konečně přineslo naději na konkrétní pomoc: americký biochemik Conrad Elvehjem se tehdy zaměřil na onemocnění podobné pelagře, které postihovalo psy, a zjistil, že ho lze úspěšně léčit pomocí kyseliny nikotinové. (3)

Právě rok 1937 proto často bývá označován za okamžik objevu vitaminu B3, přestože samotná kyselina nikotinová byla v té době již známá poměrně dlouho. Poprvé byla syntetizována v roce 1867 a poté se používala ve fotografii, aniž by někdo tušil, že má něco společného se zdravím. Z jídla byla poprvé izolována v roce 1912 Casimirem Funkem, který se snažil najít lék na nemoc beri-beri, která je pro změnu způsobena nedostatkem vitaminu B1. Na ni ovšem kyselina nikotinová nezabírala, tak se o ni přestal zajímat, aniž by tušil, o jak důležitý objev jde.

Průmyslově se kyselina nikotinová začala vyrábět ve 40. letech 20. století, a protože byla poměrně levná, začaly se s ní v USA ve velkém obohacovat potraviny. Díky tomu se pelagra brzy stala minulostí. (3)

V 50. a 60. letech začala nová éra vitaminu B3. Zjistilo se totiž, že jeho vysoké dávky dokáží účinně snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Niacin se tak stal prvním účinným hypolipidemikem a dlouho byl i tím absolutně nejužívanějším, než ho z trůnu vytlačily statiny. (4)

Třetí vlna zájmu o něj pak započala v 90. letech minulého století, kdy začala být intenzivně zkoumána jeho role v mitochondriích a v oblasti longevity. (20)

Zdroje vitaminu B3

Pro niacin není možné striktně použít označení „esenciální živina“ protože může částečně vznikat i uvnitř lidského těla, a to z aminokyseliny tryptofanu. Tento způsob jeho získávání je ale spíš jen okrajový, protože na niacin se přeměňují jen asi 2 % přijatého tryptofanu. Nezbytný je proto i příjem potravou. (5)

Vitamin B3 je obsažený je jak v živočišných, tak i rostlinných potravinách. Z těch živočišných ho nejvíce obsahují maso, vnitřnosti a ryby, kde se nachází přímo ve formě NAD+ a NADP+ – tedy ve formách, v nichž je přítomen i přímo v lidských buňkách. Molekuly těchto látek jsou však poměrně velké, a proto je jejich větší část rozložena na části, které se v buňkách znovu skládají dohromady, a pouze malá část se vstřebá v nezměněné podobě. (5)

Z rostlinných zdrojů jsou na vitamin B3 nejbohatší arašídy, slunečnicová semena a houby shi-také, skvělým zdrojem jsou také kvasnice. Najdeme ho i v obilovinách, zejména kukuřici, tam se ale vyskytuje v obtíže vstřebatelných formách. (5)

Pomoci může i konzumace potravin bohatých na tryptofan, jako jsou vejce, sýry, tvaroh, krůtí maso či dýňová semena, jejich vliv je ale jen omezený, stejně jako případné užívání tryptofanu. Ten má sice coby doplněk stravy řadu zajímavých benefitů, k získání 10 mg niacinu či jeho ekvivalentů by ale bylo zapotřebí zkonzumovat cca 600 mg tryptofanu, což úplně nedává smysl. (5)

Role NAD+ v mitochondriích

Z vitaminu B3 v těle vzniká látka jménem nikotinamiddinukleotid neboli NAD+, která je spolu se svou redukovanou formou NADH klíčová pro funkci mitochondrií.

Mitochondrie jsou energetická centra buňky, v nichž dochází k přeměně živin na energii. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá nejen celkový energetický výdej, ale vlivem nedostatku dostupné energie se zhoršuje i funkce tkání a orgánů napříč celým tělem. Pro celou řadu chronických onemocnění je ostatně typická právě dysfunkce mitochondrií. (6)

Živiny jsou v mitochondriích přeměňovány na energii pomocí oxidace, a proto v mitochondriích neustále probíhá spousta oxidačně-redukčních reakcí. K jejich průběhu je nezbytná řada enzymů, a právě NAD+ je koenzymem (nebílkovinnou součástí) jednoho z nich. Pokud je jeho hladina v mitochondriích nízká, klesá míra oxidace („spalování“) tuků i glukózy a produkce energie se výrazně snižuje. (6)

NAD+ se navíc podílí i na ochraně mitochondrií. Nejde sice o antioxidant, jako je třeba vitamin C, ale pokud je ho v mitochondriích dostatek, oxidace živin i následné redukční procesy jsou účinnější, nedochází při nich k „úniku“ elektronů, a tím pádem vzniká méně reaktivních forem kyslíku (volných radikálů). (7)

NAD+ také aktivuje enzymy sirtuiny, včetně SIRT-3, který je považován za klíčový ochranný systém mitochondrií. Reguluje totiž aktivitu mitochondriálních antioxidačních enzymů, zlepšuje jejich stabilitu a ochranu mitochondriální DNA, transport elektronů a reguluje oxidaci tuků. (8)

Role NADP+

Kromě NAD+ v těle vzniká i další důležitý koenzym, NADP+ (případně jeho redukovaná forma NADH). Ten se využívá k syntéze řady látek a pro další důležité procesy, jako je například:

• Tvorba mastných kyselin a tuků, včetně například fosfolipidů tvořících buněčné membrány. (9)
• Tvorba cholesterolu – proto jsou játra, kde cholesterol vzniká, jedním z hlavních míst vysoké spotřeby NADP+.
• Tvorba oxidu dusnatého (NO) – jde o látku, která rozšiřuje cévy, a tím reguluje krevní tlak a zajišťuje dostatečné prokrvení tkání. Vzniká rozkladem aminokyseliny argininu pomocí enzymu NO-syntáza, který pro svoji funkci potřebuje NADPH, což je redukovaná forma NADP+. (10)
• Antioxidační ochrana – NADPH je nezbytný pro regeneraci vnitřních antioxidačních enzymů, jako je například glutathion. (11)
• Funkce imunitního systému – ačkoliv NADPH částečně funguje jako antioxidant, imunitní buňky (konkrétně neutrofily a makrofágy) ho zároveň využívají i k tvorbě volných radikálů, konkrétně reaktivních forem kyslíku, které pomáhají ničit bakterie. (12)

NADPH vzniká zejména v cytoplazmě, vyskytuje se ale i v mitochondriích, kde přispívá k jejich ochraně. (13)

Projevy deficitu

Nemoc vzniklá výrazným deficitem vitaminu B3 se nazývá pelagra (viz výše). V našich zeměpisných šířkách je ale v současnosti velmi vzácná, vyskytuje se spíše jen ve velmi chudých populacích rozvojových zemí, a to zejména těch, které se živí převážně kukuřicí. (2)

V kukuřici se totiž vitamin B3 nachází převážně ve formě tzv. niacinogenů, které se obtížně vstřebávají. Řešením může být tzv. alkalizace kukuřičných zrn, která biologickou využitelnost výrazně zvýší. (14)

Mezi projevy mírného deficitu patří například suchá pokožka s tendencí k zánětům, zarudnutí a otok jazyka, trávicí potíže, poruchy paměti, únava, apatie či bolesti hlavy. (2)

Účinky vitaminu B3

Stárnutí

Hladina NAD+ prokazatelně souvisí s aktivitou sirtuinů. Jde o skupinu sedmi enzymů, které jsou důležité funkcí mitochondrií a rychlost stárnutí. NAD+ funguje jako jejich kofaktor, bez něj jsou zcela neaktivní. Působení SIRT je přitom epigenetického charakteru – působí jako tzv. histondeacetylázy, tedy enzymy regulující epigenetickou reakci jménem acetylace histonů. Zároveň jsou nezbytné pro tvorbu a ochranu mitochondrií. (20)

Nemoci srdce a cév

Vitamin B3 se v minulosti běžně užíval při léčbě tzv. hyperlipidémií, tj. zvýšené hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. K dosažení účinku ovšem bylo zapotřebí vysokých dávek, které často vyvolávaly vedlejší účinky, zejména trávicí potíže a pálení či zarudnutí kůže. Postupně byl proto vytlačen statiny. Ukazuje se ovšem, že i když užívání statinů vede k výraznému poklesu hladiny cholesterolu (celkového i LDL), přesto nestačí k dostatečnému snížení kardiovaskulárních rizik. Proto jsou zkoumány i další látky a pozornost se opět obrací i k niacinu. (16)

Na hladinu cholesterolu působí vitamin B3 dvěma cestami: Zaprvé v játrech potlačuje produkci VLDL, což jsou lipoproteiny velmi nízké hustoty, a zároveň zvyšuje aktivitu enzymu periferní lipoprotein lipáza, což ve výsledku vede ke snížení jak VLDL, tak následně i LDL cholesterolu. Zároveň blokuje v tukové tkáni produkci intracelulární lipázy, čímž brání přesunu triacylglycerolů (TAG) do jater. Vyšší hladina TAG přitom znamená vyšší produkci VLDL, což může vést i ke zvýšení počtu LDL částic. Podpořit může i zvýšení HDL cholesterolu. (2, 4, 15, 16)

Niacin má ovšem i další pozitivní účinky na kardiovaskulární systém: Při jeho užívání dochází k poklesu úmrtnosti na kardiovaskulární choroby (u osob se zvýšeným rizikem až o 11 %) i rizika závažných klinických příhod, jako je například infarkt myokardu, a zpomaluje rozvoj aterosklerózy.  Vykazuje i protizánětlivé účinky, které se mohou uplatnit jak při léčbě aterosklerózy, tak i při nemocích ledvin a plic (zvláště efektivní je přitom zejména u osob s nadváhou či obezitou). Jako velice účinný se přitom ukázal v kombinaci se statiny. (16, 17)

Funkce mozku, deprese, mentální výkonnost

Lidský mozek spotřebuje asi 20 % energie vznikající v organismu. A protože vitamin B3 (NAD+) je pro tvorbu energie nezbytný, je funkce mozku na jeho hladinu velmi citlivá, a i mírný deficit se proto může projevit například kognitivními problémy. (5, 18)

Vitaminu B3 je důležitý také při depresích – několik studií ukázalo, že jeho nízký příjem je spojen právě s vyšším rizikem deprese. Zatím ale neexistují důkazy, že by vyšší dávky vitaminu fungovaly i v léčbě deprese. (5, 18)

Podobná souvislost platí i v případě Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních chorobách, jako je Parkinsonova a Huntingtonova choroba: Například observační studie, která sledovala více než 3 700 seniorů, ukázala, že vyšší příjem niacinu je spojený s nižším rizikem Alzheimerovy choroby a pomalejším úbytkem mentálních schopností, přímý přínos suplementace vitaminu B3 byl ale zatím prokázán jen v případě zvířat a buněčných kultur. (19)

Velmi přínosné může být užívání vitaminu B3 po mozkové mrtvici, kdy přerušení dodávky kyslíku obvykle poškozuje neurony i dlouhé hodiny po obnovení krevního zásobení příslušné části mozku. Opakované i jednorázové dávky niacinu přitom prokazatelně vedou k omezení buněčné smrti neuronů a poškození jejich výběžků a podporují také regeneraci nervových buněk. Jeho podání má přitom smysl i řadu hodin po samotné mozkové příhodě: například v rámci jedné studie vedlo podání léku Niaspan (niacin s prodlouženým uvolňováním) 24 hodin po mrtvici ke zlepšení průtoku krve mozkem a tvorbě nových cév. (5)

Migréna

Vitamin B3 může pozitivně ovlivnit změny v průsvitu cév, které jsou pro migrénu typické, stejně jako produkci serotoninu a změny v mitochondriálních regulačních sítích. Díky tomu může působit jak preventivně, tak i terapeuticky v případě akutního záchvatu migrény. (5)

Diabetes

Výzkumy ukazují, že při obezitě a diabetu 2. typu bývá obvykle narušena rovnováha NAD+. Jeho aktivita v buňkách bývá nižší, zhoršuje se funkce sirtuinů i celých mitochondrií a stoupá aktivita enzymů, které NAD+ spotřebovávají. Souvislosti hladiny různých forem vitaminu B3 a inzulinové rezistence sice nejsou tak silně prokázané, jako třeba v případě vitaminu D3. není totiž zcela jasné, jestli je problém přímo nedostatek niacinu, nebo spíše narušený metabolismus NAD+. (21)

V rámci jedné studií například podávání vitaminu B3 osobám s diabetem nevedlo k významnému poklesu hladiny glukózy ani glykovaného hemoglobinu, došlo ale ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů a zvýšení hladiny HDL cholesterolu. To je také důležité zjištění, protože v souvislosti s diabetem výrazně stoupá riziko kardiovaskulárních onemocnění. (22)

Diabetici by se ovšem měli vyhnout užívání niacinu (kyseliny nikotinové), protože zvláště v důsledku jeho vyšších dávek může dojít ke zvýšení inzulinové rezistence a hladiny glukózy v krvi. Bezpečnější se v tomto směru zdá niacinamid. (23, 24)

Slibné výsledky mají studie zaměřené na účinky nikotinamid ribosidu u diabetiků, jeho zkoumání je ale zatím spíše v počátcích. (25)

Diabetici a lidé trpící obezitou by se ale rozhodně měli zaměřit na zlepšení metabolismu NAD+ ve svých buňkách. Prokázaný pozitivní vliv má v tomto směru zejména pravidelný pohyb, mírná kalorická restrikce a kvalitní spánek. (26)

Pokožka
Niacin, a zvláště pak niacinamid, má výrazný pozitivní vliv na kvalitu a zdraví pokožky, a to jak při vnitřním užití, tak i jako součást kosmetických přípravků. Podporuje například tvorbu ceramidů, mastných kyselin a dalších látek, čímž omezuje ztráty vody, zlepšuje kožní bariéru i odolnost pokožky. Zvláště vhodný je pro suchou a citlivou pleť a také při atopické dermatitidě. (27)

Výhodný je i při akné, kde působí protizánětlivě, snižuje tvorbu kožního mazu a zlepšuje bariérovou funkci kůže. (28)

Účinný je i v boji proti stárnutí pokožky, zejména z důvodu vlivu UV záření, dále zlepšuje elasticitu kůže, pomáhá redukovat jemné vrásky, snížit nadměrnou pigmentaci a celkově zlepšit texturu pleti. (29)

Užívání a kontraindikace

Vlastní vitamin B3 je možné užívat ve dvou formách: niacin (kyselina nikotinová) a niacinamid (nikotinamid). Niacin má dobře prokázaný efekt, ale více potenciálních negativních účinků – při předávkování může způsobit trávicí obtíže, hepatotoxicitu, hyperurikemii (zvýšenou hladina kyseliny močové) a kožní potíže, zejména ve smyslu zčervenání, svědění a pálení kůže. Bezpečnější je z tohoto pohledu nikotinamid, u nějž je riziko vedlejších účinků výrazně nižší. (30)

Pokud chceme podpořit hladinu NAD+ v mitochondriích, je také možné užívat i metabolity vitaminu B3, konkrétně niacinamid ribosid (NR) nebo niacinamid mononukleotid (NMN). Ty zvyšují tuto hladinu efektivněji, a mají také jen minimální riziko vedlejších účinků, zároveň jsou ale i mnohonásobně dražší. Užívat je možné i samotný NAD+, pro jeho účinnost ale zatím chybí dostatečná klinická data, nehledě na to, že velká část přijatého množství se stejně nejprve v trávicím traktu rozloží, aby se teprve v buňkách složila zpět do původní molekuly. (21)

Účinnost přeměny vitaminu B3 na NAD+ klesá s věkem, zhoršuje ji ale také chronický zánět, spánkový deficit, narušení cirkadiánních rytmů, obezita, inzulinová rezistence, nedostatek pohybu a nadměrná konzumace alkoholu. Klíčový je také dostatek enzymu NAMPT – jeho produkci je možné zvýšit například pravidelným pohybem nebo kalorickou restrikcí. (30)

Užívání samotného vitaminu B3 není vhodné pro osoby s onemocněním jater, aktivními vředy trávicího traktu (může způsobit podráždění) a dnou (může zvýšit hladinu kyseliny močové). Vyšší dávky nejsou vhodné pro diabetiky.

Zvláště u vyšších dávek pak mohou být problematické i kombinace s některými léky, zejména s některými statiny, léky na vysoký krevní tlak a ředění krve nebo antidiabetiky.

Problematická je i kombinace s alkoholem, která výrazně zatěžuje játra.

Dávkování

Doporučená denní dávka niacinu i niacinamidu je 16 mg pro muže a 14 mg pro ženy, v těhotenství a při kojení pak 18, resp. 17 mg. Jedná se ale o celkový denní příjem, kam se kromě doplňků stravy započítává obsah vitaminu B3 v potravinách.

Jako horní tolerovatelný limit pro doplňky stravy se pro niacin v EU uvádí 10 mg (v USA ale 35 mg), pro niacinamid, který je výrazně lépe tolerován pak až 900 mg. Pro nikotinamid ribosid nejsou doporučené dávky stanoveny, většina provedených studií ale ukazuje dlouhodobou dobrou toleranci dávek kolem 1 000 mg/den, v případě krátkodobého užívání pak až 2 000 mg/den.

Vhodné kombinace

Obecně platí, že všechny vitaminy skupiny B se lépe vstřebávají, pokud jsou užívány společně, tedy buď pouze ve formě B-komplexu, nebo v kombinaci B-komplexu s konkrétním vitaminem, jehož příjem je třeba podpořit nejvíce.

Studií zaměřených na kombinaci některé z forem vitaminu B3 s jinými doplňky stravy zatím bylo provedeno překvapivě málo. Zde jsou některé možné fungující kombinace:

Mentální výkonnost a funkce mozku: B3 + selen (31)

Stárnutí, metabolismus NAD+: niacinamid + D-ribóza (32), vitamin B3 + EGCG

Akné: niacinamid + zinek (33)

Diabetes: niacin + chrom (ve formě chromnikotinátu) (34)

Svá dietní selhání lidé často vysvětlují větou: „Já prostě nemám pevnou vůli.“ Jenže podle moderních psychologických směrů něco jako vůle vůbec neexistuje. Tedy alespoň ne ve smyslu nějaké konstantní vnitřní síly, kterou někteří lidí mají a jiní ne. Je sice pravda, že někteří lidé jsou více cílevědomí a ukáznění než jiní, zároveň ale existuje spousta okolností, které právě tyto vlastnosti výrazně ovlivňují. A mezi ně patří například stres, silné negativní emoce nebo psychické problémy typu depresí či úzkosti.

Proč stres sabotuje hubnutí?

Stres představoval v minulosti lidstva velmi užitečný mechanismus: Strach a podobné silné emoce totiž v těle aktivují hormonální změny, které nám umožňují se vypořádat s ohrožením života – tj. lépe bojovat či utíkat a snáze přežít případné zranění. Jenže souvislosti s chronickým stresem bez nutnosti boje či útěku nám právě tyto mechanismy nejenom ničí zdraví, ale také komplikují hubnutí.

Aby totiž mohl člověk bojovat či utíkat, potřebuje energii. Spoustu energie. Proto vlivem stresu například stoupá hladina cukru v krvi, jejíž dlouhodobé zvýšení vede ke vzniku inzulinové rezistence. A ta následně zvyšuje nejen riziko diabetu, ale i přibývání na váze. Zejména stresový hormon kortizol nás navíc svým působením na mozek a hormonální systém vede k tomu, abychom jedli více a dávali přitom přednost kaloricky bohatým potravinám, a zároveň podporuje ukládání tuku, zejména toho viscerálního (vnitřního), který je z pohledu zdraví obzvláště rizikový.

Stres má navíc další nepříjemné souvislosti. V první řadě vede ke zvýšení únavy, což má za následek ještě větší touhu po kaloricky vydatném jídle, zejména pak po sladkostech, které jsou rychlým zdrojem energie. Bohužel nám ale tato energie vydrží jen krátce. Po dávce cukru totiž dojde k rychlému nárůstu hladiny glukózy v krvi, což aktivuje vylučování inzulinu a důsledkem je prudký pokles této hladiny následovaný velkou chutí k jídlu. Únava související se stresem navíc vede k poklesu motivace, což se projeví nejen zhoršenou sebekontrolou v oblasti jídla, ale i nechutí k fyzické aktivitě.

Často tu navíc vzniká začarovaný kruh, protože přibývání na váze je pro velkou část lidí zdrojem dalšího stresu a psychického nepohodlí.

Stres navíc obvykle narušuje spánek. Spánkový deficit následně mění produkci hormonů regulujících chuť k jídlu, a navíc ještě více zvyšuje míru stresu. Takže začarovaný kruh číslo 2.

Když se jídlem řeší negativní emoce

Jídlo je zároveň velmi efektivní způsob, jak regulovat silné nepříjemné emoce – dle výzkumů se nadpoloviční většina obézních lidí přejídá, když čelí negativním emocím. A opět přitom obvykle nesáhnou po misce salátu, ale po potravinách bohatých na cukr a tuk.

Jenže když se člověk přejí, následuje pocit viny, což je jen další, opravdu silná negativní emoce. A co ji účinně zmírní? Jasně, zase jídlo… Máme tu tedy začarovaný kruh číslo 3, který často vyústí v tzv. záchvatovité přejídání – kolotoč nekontrolovaného jedení a následných pocitů viny, při kterém emoční závislost na jídle nebezpečně připomíná závislost na drogách.

Co bylo první: deprese, nebo obezita?

Prokázána je také souvislost deprese s přibýváním na váze. A vztah je to opět oboustranný. Obézní lidé mají například o 55 % vyšší šanci, že podlehnou depresi, a samotná deprese současně znamená o 58 % vyšší riziko obezity.

To samé v bledě modré platí i pro úzkost: Lidé s generalizovanou úzkostnou poruchou mají často narušenou osu HPA (hypothalamus – hypofýza – nadledviny), což způsobuje chronicky zvýšenou hladinu kortizolu. Ten následně zvyšuje chuť k jídlu a podporuje ukládání viscerálního tuku. A nárůst váhy je opět jen dalším zdrojem úzkosti.

Důležitou roli hrají i těžké životní situace: lidé, kteří zažili nepříznivé životní události až traumata, mají výrazně vyšší riziko obezity. 90 % provedených studií přitom potvrdilo výraznou souvislost prožitého traumatu s tzv. záchvatovitým přejídáním.

8 cest ze začarovaného kruhu

Z toho, co jsem napsala výše, je jasné, že za neúspěšným hubnutím většinou není nějaký imaginární deficit vůle, ale spíše procesy „uvnitř naší hlavy“. A velkou část z nich můžeme pozitivně ovlivnit, čímž se nejen zvýší šance na shození nadbytečných kilogramů, ale zároveň nám bude celkově na světě lépe.

Těžší formy depresí a úzkostí samozřejmě vždy patří do rukou odborníka. Spoustu věcí ale můžeme zlepšit i my sami. Co tedy pro svou psychiku i snižování váhy můžete udělat?

1. Určete si priority a hlídejte si osobní prostor

Můžete samozřejmě podnikat spoustu opatření, které vám pomohou zmírnit stres a psychickou zátěž (viz níže), zároveň je ale vhodné se zaměřit na to, co je vyvolává. Některé okolnosti samozřejmě neovlivníme, třeba když nám onemocní nebo zemře někdo blízký, když nás opustí partner, soused nám vytopí byt… Spoustu věcí ale udělat můžeme: seřadit si priority a vnést do svého života systém, abychom se přednostně zabývali tím, co je opravdu důležité, učit se regulovat své emoce a také se naučit důsledně si chránit svůj životní prostor a naučit se říkat ne – třeba odmítnout, když na nás v práci vrší další a další úkoly, nebo omezit pomoc druhým, pokud nás vede k ničení sebe sama.

2. Zaměřte se na spánek

Pokud se vám povede spát déle a kvalitněji, zlepšíte tím jak produkci hormonů regulujících chuť i jídlu, tak i míru sebekontroly. S únavou a nevyspáním totiž klesá výkon části mozku jménem prefrontální kortex, která vyhodnocuje přicházející impulzy a řídí rozhodovací procesy – včetně rozhodování o tom, jestli s dáme další sušenku.

3. Hýbejte se, ale s mírou

Pohyb nám pomůže nejen zvýšit energetický výdej, ale zároveň i snížit míru stresu. Kromě toho ale podporuje v mozku produkci nervového růstového faktoru BDNF, který je nezbytný pro vznik a ochranu mozkových buněk – včetně těch v oblastech související se sebekontrolou a rozhodovacími procesy. Jen je potřeba to s pohybem nepřehnat, protože když je ho příliš, funguje jako další stresová zátěž.

4. Meditujte

Pravidelná meditace nejen snižuje hladinu kortizolu, ale dokonce přímo ovlivňuje strukturu mozku. Způsobuje například nárůst hmoty prefrontálního kortextu (té části mozku zodpovědné za rozhodování a sebekontrolu) a naopak snížení reaktivity amygdaly, která spouští stresové reakce.

5. Udržujte vyváženou hladinu glukózy

Jsou lidé, kteří snadno hubnou třeba pomocí přerušovaného půstu, jiným to ale nefunguje. Právě pro ně je naopak výhodnější častější jídlo, protože příliš dlouhé pauzy mezi jídly u nich vyvolají příliš vysoký pokles hladiny glukózy, což vede nejen k většímu hladu, ale i zhoršení sebekontroly. U lidí s vyšší hladinou kortizolu je přitom toto nebezpečí o něco vyšší, protože připravenosti těla na boj či útěk nedostatek cukru v krvi rozhodně neprospívá.

Zároveň je třeba řešit i to, co jíme, tj. vyhýbat se jídlům, která způsobují prudký nárůst hladiny glukózy následovaný neméně rychlým poklesem. Každé jídlo by proto mělo obsahovat dostatek kvalitních bílkovin a vlákniny (například ve formě zeleniny, luštěnin a celozrnný obilovin). Velkou chybou je dát si něco sladkého jen tak, bez předchozí konzumace bílkovin a vlákniny.

6. Choďte na terapii

Velmi účinnou cestou, jak přimět hlavu, aby přestala hubnutí bojkotovat, může být i psychoterapie. Potvrzené účinky má například kognitivně behaviorální terapie, a to jak při přejídání z důvodů stresu, tak i při záchvatovitém přejídání. Pomůže nám totiž zvládnout klasické „myšlenkové pasti“, například: „Dnešek byl náročný a stresující, tak si zasloužím sladkou odměnu,“ nebo „Už jsem tu dietu porušil, tak už je to stejně jedno. Dám si další kousek čokolády.“ Dobré výsledky přináší i nácvik relaxačních technik a dalších způsobů regulace stresu a emocí.

7. Upravte medikaci

Užíváte léky na depresi, nebo úzkost nebo jiné psychické potíže? Pak je důležité vědět, že některé z nich mohou podporovat přibývání na váze, protože způsobují metabolické změny, zvyšují chuť k jídlu nebo mají sedativní efekt, který vede i k omezení fyzické aktivity. Časté je to u antidepresiv typu SSRI či některých antipsychotik. Proto je vhodné sledovat ve spolupráci s lékařem během léčby tělesnou hmotnost či metabolické parametry, a při negativních změnách se pokusit o úpravu medikace.

8. Zkuste doplňky stravy

Existuje celá řada živin a bylin, které nám mohou pomoci zlepšit adaptaci těla na stresovou zátěž – především tzv. adaptogeny. Řada doplňků stravy pomáhá při depresích a úzkostech, jiné zase ovlivňují různé procesy související s ochotou těla hubnout. Zde je pár příkladů těch, které kombinují vliv na psychické faktory i hubnutí:

Rhodiola »

Tato bylina patří mezi nejúčinnější adaptogeny. Zmírňuje únavu, zvyšuje pocit energie a podporuje ochranu těla některými negativními dopadu stresu na zdraví (např. zlepšuje ochranu nervových buněk nebo omezuje kolísání hladiny krevního cukru). Navíc při stresu zlepšuje fyzickou i mentální výkonnost, což se může pozitivně projevit i na rozhodovacích procesech.

Kromě toho pomáhá zmírnit deprese i úzkost a také přímo podporuje hubnutí – kromě potlačení vzniku nových tukových buněk je zvláště účinná je při záchvatovitém přejídání způsobeném stresem, kdy účinně tlumí chuť k jídlu. Efekt se přitom dostavuju už hodinu po užití první dávky!

Šafrán »

Blizny krokusu setého patří mezi nejúčinnější přírodní protidepresivní prostředky, navíc je možné je kombinovat i s antidepresivy (včetně velké části nejčastěji předepisovaných léků z kategorie SSRI). Pomáhají i proti úzkosti.

Šafrán navíc omezuje vstřebávání tuků z trávicího traktu (o 12 %!), pomáhá stabilizovat hladinu krevní glukózy i snižovat chuť k jídlu. Zvláště efektivně přitom funguje při přejídání z psychických příčin.

Maca »

Další silný adaptogen pomáhá chránit nervové buňky jak před volnými radikály, tak i před negativními vlivy dlouhodobě zvýšené hladiny stresových hormonů. Kromě toho pomáhá zmírnit úzkost. Hubnutí pak podporuje zejména pomocí zmírnění inzulinové rezistence a podpory tvorby leptinu.

Maralí kořen »

Jeho užívání účinně snižuje hladinu kortizolu i dalších stresových hormonů, stejně jako míru úzkostí.

Hubnutí pak podporuje několika cestami: snižuje přibývání na váze vlivem stravy s vysokým podílem tuku, zmírňuje inzulinovou rezistenci, podporuje tvorbu hormonů leptinu (zvyšuje pocit sytosti) a adiponektinu (podporuje odbourávání tuků). Efektivně zmírňuje i přibývání na váze u žen v menopauze – mj. i proto, že potlačuje odbourávání svalové hmoty. Je možné jej kombinovat s rhodiolou.

Hořký pomeranč »

Díky vysokému obsahu synefrinu patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky na snižování hmotnosti. Zvyšuje totiž termogenezi a intenzitu metabolismu, podporuje využívání tuků coby zdroje energie, omezuje vstřebávání sacharidů z trávicího traktu. a dle preklinických studií by mohl i ve střevech podporovat produkci hormonu GPL-1 (na receptory pro tento hormon se váže populární lék Ozempic). Kromě toho pomáhá zmírnit úzkost i deprese. I hořký pomeranč je možné kombinovat s rhodiolou – společně vedou nejen ke snížení chuti k jídlu, ale podporují i úbytek viscerálního tuku.

Lék Ozempic byl původně vytvořen pro diabetiky. Jde o bílkovinu jménem semaglutid, která se hodně podobá lidskému hormonu ze skupiny inkretinů, označovaného zkratkou GLP-1 (glucagon-like peptide-1). Bílkovinný řetězec semaglutidu se od GLP-1 liší v oblasti pouhých dvou aminokyselin, což je dost na to, aby to semaglutid ochránilo před degradací, ale zároveň to nezměnilo jeho schopnost chovat se v těle jako skutečný GLP-1.

Glukóza pod kontrolou

Díky tomu se semaglutid poměrně pevně váže na receptory určené pro GLP-1, a díky tom má několik účinků, které jsou důležité pro diabetiky: Zaprvé podporuje tvorbu inzulinu. Za druhé potlačuje produkci jeho protihráče, hormonu glukagonu. A za třetí mírně zpožďuje vyprazdňování žaludku, čímž se prodlouží doba, kdy po jídle dojde k vzestupu hladiny glukózy.

Receptory pro GLP-1 se ovšem nenacházejí pouze v trávicím traktu a slinivce, ale také v mozku, konkrétně v hypothalamu. A když se semaglutid naváže na ně, způsobí to poměrně výrazný pokles chuti k jídlu. A to je přesně ten okamžik, kdy naše kila začnou jít neuvěřitelným způsobem dolů.

Semaglutid tak vlastně splnil sen všech, kdo marně zápasí s nadváhou: konečně je tu ta kouzelná pilulka, kterou stačí spolknout a kila jdou dolů úplně sama (Ozempic se sice aplikuje injekčně, na trhu jsou už ale i léky užívané orálně).

A to ještě není všechno – aktivace GLP-1 receptorů totiž může pomoci třeba i lidem s artrózou a revmatoidní artritidou. Vede totiž nejen ke snížení zánětu, ale dokonce i omezuje apoptózu (buněčnou smrt) buněk chrupavky! Navíc pomáhá i při osteoporóze, omezuje úbytek svalové hmoty a pomáhá udržet kognitivní schopnosti.

Proč hledat přírodní alternativy?

Je tu tedy vůbec nějaký háček? Bohužel ano. Když pomineme poměrně vysokou finanční náročnost preparátů se semaglutidem a hrozící jo-jo efekt po skončení léčby, je tu ještě i riziko vedlejších účinků, z nichž některé nejsou úplně zanedbatelné.

U méně než pěti procent uživatelů léku Ozempic byly například hlášeny potíže v oblasti trávicích systému, například nevolnost, zvracení, průjem, nebo naopak zácpa. Vyskytly se ovšem i případy akutního poškození ledvin vyžadující hemodialýzu, které vznikly následkem dehydratace způsobené právě zvracením a průjmem. Hlášeny byly i případy onemocnění žlučníku, slinivky či zhoršení diabetické retinopatie (poškození oční sítnice). Což už je dobrý důvod k položení otázky, zda je možné účinek semaglutidu nahradit nějakými přírodními prostředky.

Co může pomoci?

Látek, které se vážou na GLP-1 receptory nebo podporují produkci GPL-1 hormonu se v přírodě nachází celá řada. Špatná zpráva ovšem je, že ačkoliv prokazatelně dokážou pomoci v regulaci hladiny glukózy a zároveň zmírňovat chuť k jídlu, účinnosti léků se semaglutidem bohužel nedosahují. Spíš představují jen bonus navíc, který zvýší účinnost změn životního stylu a pomohou tělu, aby na ně reagovalo o něco ochotněji. Na druhou stranu ale mají oproti lékům i mnohé výhody, například v podobě minima vedlejších účinků, rozsáhlého pozitivního vlivu na zdraví, možnosti dlouhodobého užívání a v neposlední řadě i nižší ceny.

Ne, nechci tu nikoho odrazovat od užívání semaglutidu, u řady lidí totiž může být výhodné. Když například člověk trpí morbidní obezitou, je pro něj těžké dodržovat zásady zdravého životního stylu a hubnout přirozenou cestou. Obezita má totiž tu nehezkou vlastnost, že do snah hubnout neustále „hází vidle“.

A nejde přitom jen o to, že s desítkami kilogramů navíc má člověk jen velmi omezené možnosti věnovat se pohybovým aktivitám. Obezita totiž způsobuje například i tzv. leptinovou rezistenci, kdy mozek nereaguje na „hormon sytosti“ leptin, což má za následek nezvladatelnou chuť k jídlu. Dalším problémem je celotělový zánět, který při obezitě vzniká – ten totiž nejen zvyšuje riziko řady vážných onemocnění, ale i zároveň ztěžuje i hubnutí. Ozempic či jiný podobný lék tak může být doslova spása, protože dokáže obéznímu člověku omezením chuti k jídlu a regulací hladiny glukózy pomoci výrazně zhubnout, čímž u něj nejen sníží riziko civilizačních onemocnění, ale také mu umožní sportovat a zdravě jíst. Pak už jde jen o to, aby si tyto návyky skutečně osvojil a dosaženou hmotnost si udržet. Když se totiž po skončení léčebné kúry vrátí k předchozímu životnímu stylu, dostaví se stejný jo-jo efekt jako po jakékoliv jiné dietě.

Pokud ale někdo trpí jen nadváhou, jsou léky zbytečné. Pro takového člověka je pak mnohem výhodnější upravit životní styl ve smyslu zařazení pravidelného pohybu, dodržování zdravého jídelníčku s optimální energetickou hodnotou, zdravého spánku, redukce stresu apod. A k tomu třeba přidat i přírodní doplňky stravy, které ho v jeho snažení podpoří – ať už vazbou na GLP-1 receptor nebo jiným mechanismem. A jaké jsou možnosti?

Nopal

Plody nebo listy opuncie obsahují velký podíl vlákniny, která omezuje vstřebávání tuků a sacharidů z trávicího traktu. Zároveň ale obsahují i látku jménem berberin, která se váže na GLP-1 receptory. Proto je nopal efektivní jak v rámci podpory redukce hmotnosti, tak i pro diabetiky. Těm pomáhá snížit hladinu glukózy, a to včetně hladiny postprandiální (tj. měřené 90–120 minut po jídle).

Dalšími bohatými zdroje berberinu jsou například dřišťál nebo celík.

Kurkumin

Také kurkumin obsahuje určité množství berberinu, který se váže na GLP-1 receptory, zároveň ale v těle poměrně efektivně podporuje tvorbu vlastního GLP-1, a navíc i další užitečné látky ze skupiny inkretinů označované zkratkou GIP (glukózodependentní inzulinotvorný peptid). Ten například velmi efektivně chrání buňky slinivky a zlepšuje jejich regeneraci.

Hubnutí kurkumin podporuje také svým pozitivním vlivem na funkci mitochondrií, protizánětlivým působením a regulací epigenetických reakcí souvisejících s obezitou. Diabetikům pak pomůže také zlepšit produkci enzymu AMPK, který je nezbytný mj. pro vstřebávání glukózy z krve do buněk.

Čekanka

Velmi efektivním způsob podpory tvorby GLP-1 je zvýšená konzumace vlákniny, zejména pak inulinu a fruktooligosacharidů, které patří mezi rozpustnou vlákninu. Velmi bohatý zdroj těchto látek představuje čekanka, která navíc efektivně podporuje i tvorbu dalšího inkretinu potlačujícího chuť k jídlu – peptidu PPY. Konzumace čekanky také pomáhá snížit inzulinovou rezistenci i hladinu glukózy i glykovaného hemoglobinu.

Dalšími bohatými zdroji inulinu a fruktooligosacharidů jsou například artyčoky, topinambury, česnek, pórek nebo cibule. Důležité přitom je, že tyto látky působí jako prebiotikum, tedy potrava pro střevní bakterie. Právě nerovnováha ve střevním mikrobiomu totiž může přispívat ke vzniku obezity, protože jedny z produktů střevních bakterií, mastné kyseliny s krátkým řetězcem (zejména butyrát) rovněž podporují produkci GLP-1.

EGCG

Extrakt ze zeleného čaje s obsahem epigalokatechin galátu (EGCG) je poměrně oblíbeným „spalovačem tuků“. Hubnutí podporuje několika cestami: pomáhá zvýšit celkový energetický výdej (zejména prostřednictvím aktivace mitochondrií), podporuje využití tuků coby zdroje energie, snižuje vstřebávání glukózy a tuků z trávicího traktu, potlačuje diferenciaci tukových buněk a snižuje chuť k jídlu. Zejména na posledním zmíněném účinku se přitom podílí i fakt, že je EGCG schopno podpořit produkci GLP-1 v trávicím traktu.

Diabetikům pak EGCG pomůže snížit inzulinovou rezistenci i zlepšit tvorbu inzulinu.

Šišák bajkalský

Bylina oblíbená v tradiční čínské medicíně obsahuje látku bajkalein, která se ochotně váže na GLP-1 receptory. Tím pomáhá nejen hubnout a snižovat inzulinovou rezistenci, ale i zmírňovat kognitivní potíže.

Probiotika

Schopnost podporovat produkci GLP má i řada bakterií, které je možno užívat jako probiotika. Jde zejména o některé bifidobakterie (např. Bifidobacteriium brevis, Bifidobacteriium infantis a Bifidobacteriium longum), laktobacily (např. Lactobacillus acidophilus, Lactobacillus bulgaricus, Lactobacillus casei a Lactobacillus plantarum) nebo bakterie Streptococcus thermophylus a Akkermansia muciniphila.

Další živiny a byliny podporující tvorbu GLP-1: resveratrol, zázvor, skořice, syrovátka

20–30 % – tak velká část naší populace trpí ztučněním jater, tedy chorobou, pro kterou je charakteristické ukládání tuků v jaterní tkáni a následné poškození jaterních buněk. Dříve se tato nemoc odborně nazývala nealkoholické ztučnění jater (NAFLD) – slovo „nealkoholické“ bylo v názvu proto, aby se přesně vymezila příčina. Velmi podobné jaterní poškození totiž způsobuje i nadměrné popíjení alkoholu. Dnes se ale stále častěji využívá název „metabolicky podmíněné ztučnění jater“ (MAFLD), protože to přesně vystihuje, co je její příčinou: tedy porucha metabolismu.

Tuk je zabiják jaterních buněk

Proč vlastně vadí, když máme v játrech tuk? Důvod je jednoduchý: kapénky tuku, které se zde ukládají, poškozují jaterní buňky. V důsledku toho v játrech nejprve vzniká steatóza, což je stav, kdy je více než 5 % jaterních buněk poškozeno kapénkami tuku. To ještě samo o sobě nemusí znamenat problém – činnost jater je sice už v takovém okamžiku zhoršena, ale člověk to většinou vůbec nezaznamená. Pokud se to ale nezačne řešit, problémy se zhoršují.

Nejprve vzniká tzv. fibróza jater, což je zmnožení vaziva v jaterní tkání. Ta už jejich funkci narušuje výrazněji, ale stále to nemusí být fatální. I když se totiž dlouho mělo za to, že se fibróza nedá vyléčit, ukazuje se, že ji lze zvrátit. Pokud se ale o to dotyčný nepokusí a rozhodne se nezměnit svůj životní styl, za nějakých 15–20 let se z jaterní fibrózy vyvine jaterní cirhóza. Ano, slyšíte správně – i lidé, kteří alkohol nepijí vůbec nebo jen omezeně, mohou onemocnět cirhózou.

Další komplikací, k níž může ztučnění jater časem vést, je vznik nádoru jater.

Rizikové faktory ztučnění jater

Na vzniku tohoto problému se podílejí především těchto pět faktorů:

1. Obezita

Ta je opravdu výrazným rizikovým faktorem je obezita. Jestliže jsme psali, že ztučnění jater postihuje 20–30 % populace, tak v případě osob s obezitou je to dokonce 75 %! Zvláště problematický je přitom hlavně tzv. viscerální neboli vnitřní tuk. Ztučnění jater se ale bohužel občas nevyhýbá ani lidem štíhlým.

2. Dědičnost

Některé případy ztučnění jater mohou být způsobeny geneticky. Existují totiž genetické varianty, které zvyšují riziko tohoto onemocnění. Problematický je zde především tzv. polymorfismu PNPLA GG, o němž se předpokládá, že svého nositele činí citlivějším vůči negativním faktorům životního stylu a prostředí.

3. Epigenetické vlivy (životní styl)

Právě životní styl a prostředí tu ovšem hrají stěžejní úlohu. Ukazuje se totiž, že největší podíl na vzniku ztučnění jater mají faktory epigenetické – tedy ty, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů v naší DNA. A ty většinou souvisejí právě se životním stylem a životním prostředím. Mnohé z nich přitom vznikají již v dětství, nebo dokonce i v rámci nitroděložního vývoje. Velká role epigenetických změn je ale na druhou stranu dobrá zpráva, protože tyto změny jsou z velké části vratné.

Na epigenetických změnách souvisejících se ztučněním jater se podílí většina známých epigenetických reakcí: metylace genů, modifikace histonů (hlavně acetylace a metylace) i regulace pomocí microRNA. Zajímavé přitom je, že takto postiženy bývají zejména geny, které souvisejí s metabolismem, zánětem či diabetem druhého typu, a také geny ovlivňující funkce dvou buněčných organel: mitochondrií, v nichž dochází k přeměně živin na energii, a peroxizomů, které se zapojují do metabolických dějů a odbourávání toxinů (například peroxidu vodíku). Proto není náhoda, že ztučněním jater často trpí lidé, kteří jsou nejen obézní, ale také jsou postiženi inzulinovou rezistencí, diabetem 2. typu nebo kardiovaskulárními onemocněními.

4. Střevní mikrobiom

Velkou roli tu hraje i rovnováha střevního mikrobiomu. Její narušení totiž vede ke zvýšení propustnosti střevní stěny, což má za následek, že se do jater dostávají látky podporující zánět (například lipopolysacharidy) a také myeloidní buňky, které rovněž zvyšují riziko ztučnění jater. Některé produkty střevních bakterií naopak riziko tohoto onemocnění snižují – zejména jde o mastné kyseliny s krátkým řetězcem, tedy o butyrát, propionát a acetát. Narušený střevní mikrobiom také zhoršuje metabolismus žlučových kyselin, což rovněž přispívá ke vzniku a rozvoje ztučnění jater.

Stav střevního mikrobiomu rovněž úzce souvisí se vznikem obezity a inzulinové rezistence, což jsou důležité rizikové faktory ztučnění jater.

5. Zánět

Ukazuje se také, že v počátcích vzniku ztučnění jater bývá většinou přítomen zvýšený zánět, který následně vývoj onemocnění zhoršuje. Typická je také zvýšená produkce volných radikálů (nejen) v játrech. Některé výzkumy poukazují také důležitou roli některých imunitních buněk, zejména pak druhu T buněk označovaného jako CD8+. Ty jsou do jater přitahovány v souvislosti s pochody, které provázejí poškození jaterních buněk, a poté přispívají k jejich dalšímu ničení.

Jak se léčí tučná játra?

Klasická medicína v současnosti nemá k dispozici žádnou účinnou léčbu nealkoholického ztučnění jater, a sází tak především na úpravu životního stylu. Některé studie ukázaly možnou účinnost léků, které se používají při diabetu (např. liraglutid, remogliflozin nebo elafibronol). Velkým příslibem do budoucna jsou i léky, které fungují na principu epigenetiky – například miravirsen, který působí jako antagonista microRNA-122, či léky ovlivňující produkci enzymů histondeacetyláz.

My se ale podíváme na to, jak můžeme svým játrům od škodlivého tuku pomoci sami, pomocí změny životního stylu a epigeneticky působících živin a bylin.

6 zásad výživy při ztučnění jater

Změny v jídelníčku jsou pro ty, kdo se potýkají se ztučněním jater, naprostý základ. Zde jsou hlavní body, na které je třeba se zaměřit:

1. Omezte cukry a tuky

Právě kombinace vysokého příjmu sacharidů a tuků způsobuje výrazné negativní změny jak v metylaci genů, tak i v oblasti rovnováhy střevního mikrobiomu.

2. Vynechte fruktózu

Kromě sacharózy jde třeba dát velký pozor i na příjem fruktózy. Tento monosacharid bývá často doporučován diabetikům, protože se v těle metabolizuje jinou cestou než glukóza, jenže ve skutečnosti je (nejen pro ně) velice škodlivý. Způsobuje totiž změny v DNA mitochondrií, a tím výrazně zhoršuje funkci těchto organel. Kromě čisté fruktózy je vhodné omezit i konzumaci potravin a nápojů slazených glukózo-fruktózovým sirupem.

3. Vsaďte na středomořskou dietu

Jako prospěšná se naopak ukázala tzv. středomořská dieta, ideálně se sníženým podílem tuků. Pro středomořskou dietu je typický vysoký příjem ryb a mořských plodů, olivového oleje, luštěnin, ořechů, kvašených mléčných výrobků a bylin, a nízká konzumace jednoduchých cukrů a průmyslově zpracovaných potravin.

4. Více rostlinných potravin

Pozitivně působí i zvýšení podílu rostlinných složek ve stravě, zvláště pak její obohacení o zeleninu, luštěniny a celozrnné obiloviny, a snížení podílu potravin živočišných. Navýšení konzumace vlákniny, ke kterému díky tomu dojde, zároveň vede ke zlepšení rovnováhy střevního mikrobiomu.

5. Žádný alkohol

Samozřejmostí by mělo být výrazné omezení konzumace alkoholu. Při jeho odbourávání se totiž v játrech zvyšuje oxidativní stres, což přispívá ke zhoršování jejich stavu.

6. Více cholinu

Důležité je dbát také na to, aby naše strava obsahovala dostatek cholinu – nízkocholinové diety totiž vedou ke vzniku a zhoršování ztučnění jater. Nejvíce cholinu obsahují vaječné žloutky, vnitřnosti, luštěniny, obilné klíčky, kvasnice a listová zelenina.

Prospěšné by teoreticky mohlo být užívání probiotik, zatím však chybí studie na lidských dobrovolnících, které by to prokázaly. U zvířat ale bylo pozorováno zlepšení stavu ztučnění jater po užívání laktobacilů.

Výživa těhotných žen

Velkou pozornost výživě by pak měly věnovat těhotné ženy. Pokud se totiž budoucí maminka v těhotenství přejídá, konzumuje stravu s vysokým obsahem cukrů a tuků, a zvláště pokud přitom trpí inzulinovou rezistencí či jinými metabolickými problémy, výrazně tím u svého dítěte zvyšuje riziko vzniku ztučnění jater v dalším životě.

Velkou roli tady přitom hraje opět střevní mikrobiom, který dítě získává od své matky během porodu: Když například vědci v rámci jedné studie odebrali mikrobiom ze stolice miminek, které se narodily obézním matkám, a implantovali ho myším, vyvinul se u zvířat zánět jater a měly zvýšené riziko vzniku ztučnění jater. U dětí samotných pak může řadu epigenetických škod napravit kojení, které je nejpřirozenější cestou k obnově rovnováhy střevního mikrobiomu.

Další pozitivní změny životního stylu

Redukce hmotnosti

Protože obezita představuje při vzniku ztučnění jater zásadní rizikový faktor, je vhodné se vedle celkového ozdravění jídelníčku také zaměřit přímo i na úpravu hmotnosti. Nemusí jít přitom o žádné razantní zásahy, velký pozitivní efekt má i snížení váhy o jednotky kilogramů. U osob, které snížily svou hmotnost o pouhých 5 % (tedy například o 5 kg při váze 100 kg) byl například zaznamenáno 10% snížení ztučnění jater. Snížení váhy o 7–10 % pak vedlo i ke snížení zánětu a podílu poškozených jaterních buněk.

Více pohybu

Pravidelný pohyb je důležitý nejen v rámci redukce hmotnosti, ale pomáhá také snížit inzulinovou rezistenci, působí protizánětlivě a má i přímý pozitivní vliv na míru ztučnění jater. Vhodná je zejména kombinace aerobního pohybu, tj. zátěže na úrovni 55–70 % maximální tepové frekvence (např. chůze, plavání, kolo, u trénovaných osob i běh) s posilováním. Aerobnímu pohybu je důležité se věnovat alespoň 150 minut týdně, posilování pak 30–60 minut týdně, a to ideálně se submaximální zátěží (tj. s takovou, s níž dokážeme udělat 8-10 opakování daného cviku).

Pohyb ve spojení s dietními omezeními přitom může pomoci zvrátit i poměrně závažné poškození jater. Jedna ze studií například zkoumala skupinu dobrovolníků, u nichž biopsie prokázala více než 30% ztučnění jater. Poté, absolvovali 10týdenní aerobní program ve spojení s omezením kalorického příjmu, došlo k výraznému zlepšení stavu u více než 85 % z nich.

Užitečné doplňky stravy

Vitaminy a minerály

U osob trpících ztučněním jater byla v rámci výzkumů zjištěna zvýšená hladina homocysteinu, a proto je vhodné dbát na příjem látek, které právě hladinu homocysteinu pomáhají snížit – zejména kyseliny listové a vitaminu B12. Jedna studie dokonce přímo prokázala i souvislost hypometylace genů u obézních osob s inzulinovou rezistencí a rizikem ztučnění jater s nízkou hladinou kyseliny listové.

Doporučováno bývá i doplňování vitaminů C a E nebo selenu.

Ostropestřec mariánský

Nejznámější „jaterní“ bylina působí na játra hned několika cestami. Kromě toho, že pomáhá zmírnit ztučnění jater, podporuje i regeneraci tohoto orgánu, což platí i pro regeneraci jaterních buněk poškozených v důsledku ztučnění. Důležitý je i fakt, že ostropestřec pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci, která je významným rizikovým faktorem ztučnění jater. Kromě toho má i silný antioxidační efekt – nejen, že obsahuje látky s antioxidačním účinkem, ale navíc pomáhá v játrech udržovat vysokou hladinu silného antioxidantu glutathionu. Účinný je i při fibróze jater.

Resveratrol

Důležitou roli při vzniku ztučnění jater hrají enzymy jménem sirtuiny, zejména SIRT-1. S přibývajícím věkem a také při obezitě klesá v játrech hladina tohoto enzymu, což je činí náchylnější k negativním epigenetickým změnám souvisejících se ztučněním jater. Právě resveratrol patří mezi nejúčinnější přírodní aktivátory sirtuinů. Omezuje také apoptózu (buněčnou smrt) jaterních buněk, chrání játra před nekrózou, působí proti jejich ztučnění a také proti fibróze neboli zmnožení vaziva v játrech, které obvykle předchází vzniku cirhózy. Snižuje také riziko rakoviny tohoto orgánu.

Pro lepší biologickou využitelnost je vhodné resveratrol kombinovat například s kurkuminem nebo quercetinem.

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy patří mezi přírodní látky s nejsilnějším epigenetickým působením, kdy efektivně ovlivňuje všechny základní epigenetické reakce. Má pozitivní vliv na játra, kdy pomáhá zmírnit nejen jejich ztučnění, ale prospěšný je i při fibróze či cirhóze tohoto orgánu. Navíc podporuje regeneraci jaterních buněk a pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci.

Rozmarýn

Také oblíbená středomořská bylinka se vyznačuje všestranným pozitivním vlivem na játra. Pozitivně ovlivňuje metabolismus tuků v játrech a pomáhá zmírnit jejich ztučnění, fibrózu, a dokonce i cirhózu. Má také výrazný ochranný vliv na jaterní buňky.

Artyčok

Tradiční středomořská zelenina se vyznačuje všestranně pozitivním vlivem na játra a týká se to i jejich ztučnění. V rámci jedné z klinických studií například vedlo dvouměsíční užívání extraktu z listů artyčoku u osob trpících ztučněním jater ke zlepšení řady parametrů jaterních testů i ultrazvukového vyšetření. Artyčok navíc zlepšuje v játrech produkci vnitřních antioxidačních enzymů, a tím je chrání proti volným radikálům.

Olivy

Olivy obsahují hned tři látky s pozitivním vlivem při ztučnění jater. Nejúčinnější z nich je hydroxytyrosol, což je silný antioxidant s protizánětlivými účinky. Snižuje míru zánětu jaterní tkáně, zlepšuje stav při nealkoholickém ztučnění jater, přičemž zároveň brání ukládání tuků do jaterní tkáně. Zlepšuje také funkci mitochondrií (nejen) v jaterní tkáni, zmírňuje inzulinovou rezistenci a zlepšuje integritu střevní bariéry.

Dalšími zajímavými látkami z oliv jsou kyseliny maslinová a oleanová, které rovněž zlepšují stav při nealkoholickém ztučnění jater. První jmenovaná navíc dokáže zmírňovat i akutní jaterní poškození.

Butyrát

Mastné kyseliny s krátkým řetězce, mezi něž butyrát patří, snižují riziko vzniku ztučnění jater. Klíčová je přitom jejich dostatečné produkce střevními bakteriemi, zvláště při narušeném střevním mikrobiomu ale může být výhodné i užívání butyrátu ve formě doplňků stravy.

Klinické studie na toto téma zatím chybí, výzkumy na myších ukázaly, že užívání butyrátu snižuje zánět jater a zpomaluje postup jejich ztučnění. Podávání v průběhu březosti pak v rámci studií snížilo riziko ztučnění jater u potomků těchto myší.

Testosteron je sice primárně mužský pohlavní hormon, to však neznamená, že by ho ženy ve svém těle neměly. Tzv. androgeny, mezi něž patří, totiž nevznikají pouze ve varlatech, ale i nadledvinách, tukové tkáni, a dokonce i ve vaječnících. Testosteron se tedy vyskytuje i v ženském těle, kde plní řadu důležitých funkcí, jen je ho tu 7–10× méně než v těle mužském. Tedy za normálních okolností.

Někdy se ovšem stane, že ženské vaječníky začnou produkovat testosteronu a dalších androgenů nadbytek. Děje se tak při tzv. syndromu polycystických vaječníků (PCOS), který patří mezi velice častá gynekologická onemocnění – podle odhadů jím trpí cca 10 % žen v plodném věku.

Název syndromu vychází z toho, že se při něm většinou ve vaječnících spousta malých cyst, tedy váčků naplněných tekutinou. Řada žen ale trpí příznaky PCOS, přestože ve vaječnících žádné cysty nemá, stejně jako existují ženy s cystami ve vaječnících, které netrpí žádnými projevy nemoci.

Nejčastější příznaky

Jak se pozná, že žena PCOS trpí? V první řadě tím, že se u ní vyskytuje zvýšená hladina androgenů, narušena ale bývá i produkce dalších hormonů, například luteinizačního hormonu. S tím souvisí řada typicky mužských znaků – řídnutí vlasů, nadměrný růst ochlupení (zejména na hrudníku, zádech a v obličeji) nebo hromadění tuku v oblasti pasu. Často se nadměrně tvoří akné, ale i tmavé skvrny na kůži na zadní straně krku, v podpaží a pod prsy. Typický je nepravidelný menstruační cyklus a problémy s otěhotněním, které jsou mj. často způsobeny nepřítomností ovulace.

To však nejsou jediné obtíže, které PCOS přináší – ženy, které jím trpí, mívají například výrazně vyšší riziko vzniku diabetu, kardiovaskulárních onemocnění, ztučnění jater nebo rakoviny endometria, typická je také zvýšená míra zánětů v těle.

K potvrzení diagnózy se pak využívá ultrazvuk (sleduje se zejména velikost vaječníků, přítomnost cyst a tloušťka děložní sliznice) a krevní testy zjišťující hladinu androgenů.

Spousta genů ve hře

Přesné příčiny PCOS známé nejsou. Studie prokázaly vysoký podíl dědičnosti – dcery žen s PCOS mají ve srovnání s běžnou populací až 5× vyšší riziko, že tímto syndromem onemocní.

„Tvrdá dědičnost“ zde ale nehraje až takovou roli – odhadem jen 10 %. To, co se tady dědí především, totiž nejsou geny, ale epigenetické změny v oblasti DNA. K problémům dcer přispívají také androgeny, které kolují v krvi matky v průběhu těhotenství a také dysfukce její placenty – ta totiž za normálních okolností produkuje enzym aromatázu, která nadbytečný testosteron eliminuje, u matek s PCOS je ale tvorba tohoto enzymu narušena.

Tímto způsobem se navíc mohou na další generace přenášet i poruchy metabolismu, které s PCOS souvisejí – k jeho rozvoji totiž prokazatelně přispívá i obezita a inzulinová rezistence.

Nedá se přitom říci, že by za rozvoj PCOS mohl jeden jediný gen. Negativní epigenetické změny (zejména ve smyslu odlišné míry metylace DNA, ale i modifikace histonů a tvorby microRNA) zde totiž postihují velké množství genů – odhalena jich byla více než stovka. Mj. šlo i o geny, které souvisejí s rozvojem zánětu, nádorových onemocnění nebo s inzulinovou signalizací.

K rozvoji PCOS ale mohou přispívat i toxiny z životního prostředí – typicky ty, které patří mezi hormonální disruptory (například Bisfenol A), ale také třeba nikotin. Prokázána je i souvislost s rovnováhou střevního mikrobiomu.

Životní styl je základ

Klasická medicína léčí PCOS pomocí úpravy životosprávy, často je doporučována hormonální antikoncepce, dále antiandrogeny, které však mají řadu vedlejších účinků, v případě snahy o početí pak léky vyvolávající ovulaci. Někdy se využívají také antidiabetika. Co dalšího může žena trpící PCOS pro sebe dělat?

Vzhledem k tomu, že při vzniku a rozvoji PCOS hrají velkou roli epigenetické reakce, je velice důležité dbát při tomto onemocnění na zdravý životní styl – právě životní styl totiž naše epigenetické vzorce ovlivňuje opravdu výrazně.

Základ je pochopitelně zdravá výživa. Vzhledem k tomu, že se na vzniku a rozvoji PCOS podílí inzulinová rezistence, je důležité co nejvíce omezit konzumaci sacharidů s vysokým glykemickým indexem – tj. zejména vyřadit z jídelníčku sladkosti či výrobky z bílé mouky.

Příznaky PCOS pomáhá regulovat také protizánětlivá strava, tj. omezení sacharidů s vysokým glykemickým indexem, živočišných tuků, vysoce zpracovaných potravin a potravních aditiv, a naopak hojná konzumace zeleniny, celozrnných produktů, luštěnin a dalších zdrojů vlákniny, olivového oleje, ryb, bobulového ovoce atd.

Prokazatelné pozitivní účinky má také DASH dieta (s angl. Dietary Approaches to Stop Hypertension), která se využívá ke snížení rizika kardiovaskulárních chorob. Omezuje konzumaci živočišných tuků a červeného masa, a naopak doporučuje ryby, drůbež, zeleninu, ovoce a celozrnné obiloviny.

Zcela zásadní by měla být i snaha o udržení zdravé tělesné hmotnosti. Obezita totiž příznaky PCOS prokazatelně zhoršuje. Naopak k jejich výraznému zmírnění stačí, pokud svou tělesnou hmotnost snížíme o pouhých 5 %.

Vhodný je i pravidelný pohyb – nejen kvůli udržení hmotnosti, ale i vzhledem k jeho epigenetickému působení. Především díky tomu totiž pomůže zmírnit jak příznaky PCOS, tak i riziko diabetu a kardiovaskulárních onemocnění.

Pozitivní vliv mají i postupy snižující míru stresu (včetně například jógy a meditace), stejně jako kvalitní spánek.

Byliny a doplňky stravy

Přírodních látek a bylin, které mohou při PCOS pomoci se zmírněním příznaků, podporou otěhotnění či snížení rizika souvisejících civilizačních chorob, je k dispozici poměrně hodně. Zde je pár příkladů.

Coleus forskohlii – bylinka původem z Himaláje dokáže při PCOS velice efektivně regulovat hormonální i imunologickou rovnováhu, přičemž ji lze dobře kombinovat i s konvenčními léky. Zvyšuje také pravděpodobnost, že se ženě s PCOS podaří otěhotnět. Více o bylině zde »

Resveratrol (+ quercetin) – nejen pokusy na myších, ale i klinické studie ukázaly, že resveratrol pomáhá při PCOS snížit produkci testosteronu ve vaječnících i nadledvinách, ale normalizuje i vylučování luteinizačního hormonu. Zároveň má pozitivní vliv i na inzulinovou rezistenci. Velmi vhodná je zde kombinace resveratrolu s quercetinem, který nejen zlepšuje jeho využitelnost, ale přispívá k účinku i svými epigenetickými a protizánětlivými vlastnostmi. Více zde »

Šišák bajkalský – užívání extraktu z kořene této byliny prokazatelně zmírňuje příznaky PCOS, podporuje pokles volného i celkového testosteronu a reguluje hladiny dalších důležitých hormonů. Kromě toho pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci a zlepšuje reprodukční funkce. Více zde »

Kyselina listová – je důležitým zdrojem metylu, a tím podporuje optimální metylaci DNA.

Genistein – polyfenol získávaný ze sóji pomáhá regulovat vylučování pohlavních hormonů, zmírňuje příznaky PCOS i inzulinovou rezistenci. Více zde »

Šafrán – blizny krokusu setého jsou známé především svými pozitivními účinky při depresích, pomoci však mohou i při PCOS. Pomáhají totiž regulovat hormonální rovnováhu a zmírňovat příznaky tohoto syndromu. Více zde »

Omega-3 – dostatečný příjem těchto nenasycených mastných kyselin je při PCOS zcela zásadní, ať už pro jejich protizánětlivé účinky nebo schopnost regulovat hormonální rovnováhu a zmírňovat inzulinovou rezistenci. Pokud jich strava neobsahuje dostatek, je vhodné je doplňovat formou doplňků stravy. Více zde »

Vitamin D3 – tento vitamin pomáhá regulovat zánětlivé procesy, zmírňuje inzulinovou rezistenci a snižuje riziko kardiovaskulárních chorob. Jeho podávání ženám s PCOS navíc v rámci studií vedlo ke zmírnění tvorby testosteronu, zlepšení pravidelnosti menstruačního cyklu i dozrávání vajíček ve folikulech. Více zde »

Zinek, hořčík – užívání zinku při PCOS pomáhá nejen regulovat hormonální rovnováhu, ale také zmírňovat zánět i řadu příznaků syndromu, jako je vypadávání vlasů či kožní problémy. Doplňování hořčíku zase v rámci výzkumů vedlo ke zmírnění produkce testosteronu a nadměrného ochlupení. Nízká hladina hořčíku je ostatně pro ženy s PCOS typická. Více zde »

Ostropestřec – oblíbená jaterní bylina může pomoci i při PCOS. Působí totiž protizánětlivě a pomáhá snížit hladinu testosteronu. Více zde » https://www.epivyziva.cz/ostropestrec-mariansky/

Gurmar – gymnéma lesní, známější pod jménem gurmar, patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky pro snížení hladiny cukru v krvi a inzulinové rezistence, a proto je velice vhodná i při PCOS. Navíc pomáhá snížit hladinu testosteronu v krvi. Více zde »

Kurkumin – barvivo z kořene kurkumy patří mezi nejúčinnější přírodní protizánětlivé prostředky a pomáhá též snížit hladinu glukózy v krvi a inzulinovou rezistenci. Podporuje také správnou funkci vaječníků. Více zde »

Pomoci může také užívání probiotik.

Oblíbená středomořská zelenina nejen skvěle chutná, ale představuje i bohatý zdroj polyfenolů a dalších unikátních látek. Díky tomu patří mezi nejúčinnější přírodní substance ovlivňující funkci jater, žlučníku, srdečně cévního systému a dalších tkání v těle.

Popis

Artyčok zeleninový (Cynara scolymus) je rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Vyskytuje se především ve Středomoří, kde je běžnou součástí jídelníčku – největším producentem je Itálie. Roste i v teplejších oblastech ČR, vzhledem k tomu, že nesnáší mrazy pod -10 °C, je ale její pěstování u nás problematické. Vzhledem trochu připomíná bodlák. Má cca 1 metr vysokou lodyhu a peřenoklané listy. Na vrcholu lodyhy vyrůstá květní úbor, který se v nezralém stavu konzumuje jako zelenina. Květy jsou fialovomodré, plodem je nažka. (1, 2, 6)

Ve fytoterapii se obvykle užívá list, který se sbírá v době květu, tj. v červenci a srpnu, méně časté je užití kořene. Z listů se obvykle připravuje odvar, který ale vaří jen krátce – cca 2 minuty, možné je i užívání extraktu z listů. (6)

Historie

Artyčok byl prokazatelně konzumován už ve starověku – jeho vyobrazení byla nalezena na staroegyptských oltářích a tabulkách. První písemná zmínka o něm pochází ze 4. století před naším letopočtem, kdy jej ve svých textech zmiňuje starořecký filosof Theofrastos. Ve starém Římě se pak využíval nejen jako oblíbená zelenina, ale i pro své léčivé účinky – zejména na podporu trávení. Pak zprávy o jeho pěstování a konzumaci mizí a znovu se objevují až v 16. století. Tehdy se využíval k léčení jaterních chorob a dny, ale také jako pochoutka vyšších společenských vrstev. (2)

Účinné látky

Artyčok je zdrojem nenasycených mastných kyselin, jako je kyselina palmitová, stearová, olejová a linoleová. Z pohledu působení na zdraví je však rovněž důležitý i vysoký podíl polyfenolů, sterolů, organických kyselin či karotenoidů. Nejdeme zde například rutin, quercetin, apigenin, luteolin, cynarin, deriváty kyseliny kávové, kyselinu chlorogenovou a její deriváty, beta-sisterol, campesterol a řadu dalších zajímavých látek. Nechybí ani enzymy, stejně jako některé důležité vitaminy a minerály – například hořčík, draslík, mangan, měď či železo, stejně jako rozpustná vláknina inulin, která představuje velice účinné prebiotikum. Obsah účinných látek se liší podle částí rostliny –nejvyšší koncentraci prospěšných polyfenolů například najdeme v listech. (1, 2)

Léčivé účinky

Účinné látky obsažené v artyčoku patří mezi silné antioxidanty s protizánětlivými účinky – jejich protizánětlivý efekt je dokonce srovnatelný s léky obsahujícími indometacin. Řada z těchto substancí má rovněž epigenetické účinky, tj. schopnost ovlivňovat aktivitu genů v naší DNA. Výrazné je i působení artyčoku na rovnováhu střevního mikrobiomu. (1, 2, 14, 25)

Žlučník, trávení

Artyčok patří mezi nejúčinnější bylinné látka na podporu funkce žlučníku. Velice efektivně ovlivňuje produkci žluči a tok žluči. V jedné studii, zkoumající účinky intraduodenálního podání jedné dávky artyčokového extraktu, došlo u dobrovolníků k bezprostřednímu navýšení produkce žluči – za 30 minut po podání o 127,3 %, za 60 minut o 151 %. (3)

Další studie pak potvrdily celkovou schopnost artyčoku zmírňovat trávicí potíže – po dvou měsících užívání extraktu z listů došlo u sledovaných osob s trávicími obtížemi (zejména s tzv. syndromem dráždivého tračníku) ke zmírnění symptomů v průměru o 26,4 % a ke zvýšení skóre kvality života o 20 %. (4)

Velmi efektivní se pak v oblasti podpory trávení ukázala kombinace artyčoku se zázvorem – u osob, které ji v rámci jednoho z výzkumů užívaly 1x denně, došlo již po 14 dnech k výraznému snížení výskytu nevolností, pocitu těžkosti, nadýmání a dalších trávicích potíží. (5)

Tradiční fytoterapie využívá artyčok i k podpoře funkce slinivky. (6)

Játra

Artyčok představuje rovněž tradiční bylinný prostředek pro podporu funkce jater, a i tuto jeho schopnost potvrdila moderní věda. Zvyšuje například v játrech produkci enzymů superoxid dismutázy a katalázy, které chrání jaterní tkáň před působením volných radikálů, a podporuje její odolnost vůči toxickým chemikáliím (například tetrachloridu). Studie na zvířatech ukázaly i účinnost proti viru hepatitidy (žloutenky) typu C, kdy aktivně brání jeho vstupu do jaterních buněk. (2, 8, 9)

Další studie pak potvrdily i účinnost artyčoku při tzv. nealkoholickém ztučnění jater, kdy došlo po 2 měsících užívání 600 mg extraktu k výraznému zlepšení parametrů ultrazvukového vyšetření i funkčních jaterních testů, a také při steatohepatitidě. (10, 12)

Srdce a cévy

Artyčok podporuje vylučování žlučových kyselin a jejich akumulaci ve střevech, což je pravděpodobně jeden z hlavních mechanismů, díky nimž pomáhá snižovat hladinu cholesterolu. Potlačuje také tvorbu enzymu HMG-Coa reduktázy, která je nezbytná pro syntézu cholesterolu. (1)

Schopnost snižovat cholesterol přitom byla potvrzena nejen studiemi na zvířatech, ale i na lidských dobrovolnících – například při užívání 450 mg extraktu 4x denně došlo u sledovaných osob ke snížení celkového cholesterolu o 18,6 % a LDL cholesterolu o 22,9 %. V další studii pak došlo např. k 10% snížení hladiny triglyceridů v krvi. Zároveň chrání LDL cholesterol před oxidací. (1, 7)

Dalším zajímavým účinkem artyčoku je podpora produkce enzymu iNOS (syntáza oxidu dusnatého). Ten je nezbytný právě pro tvorbu oxidu dusnatého, což je molekula způsobující vazodilataci neboli roztažení cév. To má za následek pokles krevního tlaku a lepší prokrvení tkání celého těla. Zjištěna byla také jeho schopnost potlačovat tvorbu enzymu způsobující konverzi angiotenzinu, což se rovněž může projevit snížením krevního tlaku, přínosný pak v tomto směru může být i vysoký obsah draslíku. Artyčok přitom dokáže účinně snižovat jak systolický, tak i diastolický krevní tlak. (1, 2, 13)

Dna

Dvě z látek, jež jsou v artyčoku poměrně hojně zastoupeny, luteolin a kyselina kávová, ovlivňují produkci enzymů souvisejících se vznikem dny a pomáhají snižovat hladinu kyseliny močové v krvi. (11)

Diabetes a hubnutí

Artyčok může být užitečný i pro diabetiky 2. typu. Pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci i hladinu glukózy v krvi (až 6 hodin po užití) a pozitivní vliv má také na hladinu glykovaného hemoglobinu. Pomáhá také snížit tzv. postprandiální glykémii, tj. rychlý nárůst hladiny glukózy po jídle. To je důležité nejen pro diabetiky, ale i pro osoby, které se snaží zhubnout. Rychlý nárůst glykemie totiž způsobí uvolnění velkého množství inzulinu. To má pak za následek rychlý pokles glykemie, po kterém následuje nástup hladu. (1, 2)

Jedna ze studií, v níž byl extrakt z artyčoku podáván dobrovolníkům s diabetem, u nich ostatně zaznamenala nejen lepší kontrolu hladiny glukózy v krvi, ale také snížení obvodu pasu, celkového tuku a viscerálního tuku, který je významným rizikovým faktorem většiny civilizačních onemocnění. Zároveň došlo i ke snížení hladiny cholesterolu. (16)

Antimikrobiální aktivita

Kromě výše zmíněného viru hepatitidy typu C dokáže artyčok ničit i některé bakterie – například E. coli, Clostridium, Campylobacter a dokonce i Stafylococcus aurelus. (2)

Nádorová onemocnění

Prokázány byly i protinádorové účinky artyčoku, a to například při rakovině prsu, vaječníků, střev či jater. Vhodné je také jeho užívání spolu s chemoterapeutickými léčivy, kdy pomáhá zmírnit některé jejich negativní účinky (například škodlivý vliv na játra a ledviny). (2)

Pokožka a vlasy

Na procesu stárnutí pleti se významnou měrou podílejí krevní a lymfatické cévy v pokožce, konkrétně narušená integrita jejich stěn. Vlivem něj dochází ke zhoršení zásobování buněk pokožky kyslíkem a živinami i zpomalení procesu odstraňování tekutin, odpadních látek a toxinů z mezibuněčného prostoru. Polyfenoly obsažené v artyčoku přitom nejenom pomáhají chránit pokožku před UV zářením a působením škodlivých volných radikálů, ale zároveň ovlivňují expresi genů souvisejících se stárnutí a také funkci cévního endotelu. Díky tomu artyčok podporuje tvorbu oxidu dusnatého, který způsobuje roztažení cév, a navíc má i angiogenní efekt, tj. přispívá k tvorbě nových krevních vlásečnic zásobujících pokožku. Dochází tak ke zlepšení mikrocirkulace krve a lymfy, což má za následek zpomalení procesu stárnutí. Pozitivní efekt extraktu z artyčoku se zde navíc projevuje nejen při vnitřním užívání, ale i při vnější aplikaci, tj. jako přísada pleťových krémů. (17-19)

UV záření a s ním spojená zvýšená míra oxidativního poškození ovšem nepoškozuje pouze pokožku, ale má negativní vliv i na vlasové folikuly. V nich totiž oxidativní procesy poškozují melanin a proteiny, což se negativně projeví jak na struktuře vlasů, tak i na jejich barvě (tj. například i tendenci k šedivění.) Polyfenoly z artyčoku přitom mohou pomoci i zde, a to opět nejen při vnitřním užívání, ale i jako součást šamponů. (20, 21)

Sexualita

Z užívání extraktu z artyčoku mohou těžit i muži s poruchami erekce. Důvodem zde není jen podpora produkce oxidu dusnatého, která umožní lepší prokrvení penisu. Obsažený luteolin totiž působí jako tzv. inhibitor fosfodiesteráz. A právě potlačení produkce těchto enzymů vede k zvýšení účinku oxidu dusnatého v topořivých tělesech penisu, a tím i zlepšení erekce. Na stejném principu ostatně funguje i Viagra a podobné léky. (22, 23)

Sportovní výkonnost

Antioxidační účinky artyčoku mohou být přínosné i pro sportovce – v rámci výzkumů totiž artyčok u sportovců výrazně snížil oxidativní poškození svalové tkáně po intenzivní zátěži, což umožnilo zkrácení doby regenerace. (24)

Užívání a kontraindikace

Užívání artyčoku je obecně považováno za bezpečné, v rámci výzkumů se nevyskytly žádné závažnější vedlejší účinky – jen zřídka byly hlášeny přechodné trávicí obtíže, zejména nadýmání a plynatost. Doporučován není pouze těhotným a kojícím ženám, ale to spíše jen z důvodů nedostatečného počtu provedených studií, které by jeho bezpečnost v tomto období potvrdily. (2, 28)

Artyčok by ale neměl být užíván s antidiabetiky – vzhledem k tomu, že sám snižuje hladinu krevního cukru, by mohlo dojít k jejímu přílišnému poklesu. Nevhodné je také jeho užívání spolu s léky, které se štěpí v játrech, protože může ovlivňovat jejich efektivitu i vedlejší účinky. Zároveň interaguje s genem CYP450 a opatrnost je tedy na místě i v případě léků, které jsou metabolizovány se zapojením této skupiny genů. A v neposlední řadě by se ho měly vyvarovat osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. (29)

Co se týče dávkování, tak v klinických studiích byly obvykle užívány dávky od 600 mg do 2 700 mg (obvykle rozdělených na menší části užívané v průběhu dne). (2)

Vhodné kombinace

Játra: artyčok + ostropestřec (32), artyčok + čekanka (26)

Trávení: artyčok + zázvor (5)

Nádorová onemocnění: artyčok + kurkumin + rozmarýn + pampeliška (30), artyčok + omega-3 (27)

Antioxidační efekt: artyčok + kurkumin + rozmarýn + pampeliška (30)

Srdce a cévy: artyčok + kurkumin + opuncie + česnek (31), artyčok + omega-3 (1)

Diabetes: artyčok + bílé fazole (1)

Hubnutí: artyčok + bílé fazole (1)

Vysoký krevní tlak neboli arteriální hypertenze patří mezi vůbec nejčastější zdravotní potíže. V naší republice postihuje podle odhadů 35 % lidí ve věku 25-64 let. Snaha o jeho snížení je přitom velice důležitá, protože jeho přítomnost zdvojnásobuje riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.

Lékaři rozlišují dva typy zvýšeného krevního tlaku: zhruba 10 % osob postihuje tzv. sekundární hypertenze, která je důsledkem nějakého jiného onemocnění – například některých chorob ledvin, nádorů nadledvin apod. 90 % lidí pak trpí hypertenzí primární, jejíž příčina není přesně známá. Přímo na buněčné úrovni ovšem s primární hypertenzí souvisí řada jevů, které jsou naopak popsány dobře, a které dokážeme pozitivně ovlivnit i zcela přírodními způsoby – úpravou životosprávy, doplňky stravy i pomocí látek, které jsou obsaženy v mnoha běžných potravinách.

Příčina č. 1: Epigenetické vlivy

To, že naše DNA obsahuje určitý gen, ještě neznamená, že se jeho přítomnost skutečně musí projevit. Existují tzv. epigenetické reakce, které dokáží měnit aktivitu jednotlivých genů, a některé z nich dokonce zcela vypnout, nebo naopak zapnout. Tyto epigenetické změny hojně vznikají v průběhu nitroděložního vývoje i celého dalšího života, a některé z nich můžeme dokonce i zdědit. A právě ony hrají důležitou roli i při vzniku vysokého krevního tlaku.

Velmi úzce s vysokým krevním tlakem souvisí epigenetická reakce jménem metylace genů – rozdíly v metylaci související s vysokým krevním tlakem byly odhaleny na celkem 13 místech DNA. Tyto změny často vznikají již v průběhu nitroděložního vývoje – jejich riziko se například zvyšuje, pokud má matka dlouhodobě zvýšenou hladinu krevního cukru, trpí preeklampsií nebo je vystavena znečištěnému ovzduší.

Narušení optimální metylace genů ovšem může vzniknout i v průběhu dalšího života. Rizikovými faktory je zde zejména obezita, kouření a nezdravá strava (zejména přemíra cukrů a nasycených tuků ve stravě). Obecně také platí, že negativních metylačních vzorců přibývá s věkem. Pozitivně naopak působí pravidelný pohyb a také řada doplňků stravy.

Užitečné doplňky stravy

Resveratrol – barvivo obsažené zejména v hroznovém víně má výrazné epigenetické účinky a pomáhá rovněž snižovat krevní tlak. Jeho výhodou je, že jej lze kombinovat s léky na zvýšení krevního tlaku, jejichž účinnost přitom výrazně zvyšuje.

Quercetin (kvercetin) – tento polyfenol obsažený v řadě druzích rostlinných potravin prokázal v rámci výzkumů schopnost účinně snižovat krevní tlak. Jedním z mechanismů je přitom i ovlivnění epigenetických procesů v těle.

Kurkumin – barvivo z kořene kurkumy patří mezi přírodní látky s nejsilnějším epigenetickým působením a prokazatelně také pomáhá snížit krevní tlak.

EGCG – i epigallokatechin gallát, jehož nejbohatším zdrojem je zelený čaj, vyniká silným epigenetickým působení i schopností snižovat hypertenzi.

Zázvor – další koření s epigenetickým působením je známé především svými protizánětlivými účinky, dokáže ale i efektivně zmírňovat krevní tlak. V tomto směru dokonce prokázal srovnatelnou účinnost s látkou nifedipine, která je často užívanou složkou léků proti hypertenzi.

Genistein – polyfenol hojně obsažený zejména v sójových bobech kombinuje své epigenetické působení se schopností fungovat jako fytoestrogen (látka podobná ženskému pohlavnímu hormonu estrogenu). Díky tomu je velice efektivní při snižování krevního tlaku u žen po menopauze.

Příčina č. 2: nerovnováha střevního mikrobiomu

Poměrně zásadním způsobem může výši krevního tlaku ovlivnit také střevní mikrobiom. Rozsáhlá studie srovnávající složení střevní populace u lidí s normálním a vysokým krevním tlakem u nich například zjistila rozdílné zastoupení celkem 45 kmenů mikroorganismů, přičemž 27 z nich patřilo mezi bakterie rodu Firmicutes. Ty jsou významné tím, že produkují látku butyrát, která na buněčné úrovni ovlivňuje řadu procesů v organismu, a to včetně krevního tlaku. Souvislost s krevním tlakem ale byla prokázána i u rodu Lactobacillus. Další výzkumy ukázaly, že vyšší systolický tlak bývá spojen s nižší druhovou rozmanitostí střevních obyvatel.

Zcela zásadní je pro stav střevního mikrobiomu dostatečná konzumace vlákniny – v rámci výzkumů dokonce došlo k poklesu krevního tlaku po pouhém přidání vlákniny do jídelníčku. Negativně naopak působí příjem soli – jídelníček s jejím zvýšeným obsahem totiž ve střevech vede ke snížení počtu bakterií Lactobacillus a vyšší tvorbě zánětlivých cytokinů, což se může projevit právě nárůstem krevního tlaku.

Užitečné doplňky stravy

Probiotika – užívání probiotik, zejména bakterií Lactobacillus se v rámci výzkumů projevilo nejen snížením krevního tlaku, ale i redukcí váhy zúčastněných dobrovolníků.

Butyrát – při nerovnováze střevního mikrobiomu je možné konzumovat jako doplněk stravy i tuto látku, kterou za normálních okolností produkují střevní bakterie.

Příčina č. 3: Inzulinová rezistence

Inzulinová rezistence je typická pro diabetes 2. typu. Jde o stav, kdy tkáně ztrácejí citlivost vůči hormonu inzulinu, a v důsledku toho stoupá hladina glukózy v krvi. Inzulinová rezistence se u osob s vysokým krevním tlakem vyskytuje velice často, a některé výzkumy naznačují, že může k jeho vzniku výrazně přispívat. Inzulin totiž stimuluje sympatický nervový systém, vyvolává hypertrofii (zbytnění) hladké svaloviny cév a ovlivňuje metabolismus sodíku.

Užitečné doplňky stravy

EGCG – podporuje aktivitu inzulinu a citlivost tkání vůči tomuto hormonu.

Quercetin (kvercetin) – i tato látka pomáhá snížit inzulinovou rezistenci. To je patrně důvodem, proč na jeho užívání ve výzkumech vlivu na krevní tlak velmi dobře reagovali zejména diabetici.

Kurkumin – stejně jako quercetin, i kurkumin prokázal vysokou schopnost snižovat krevní tlak u diabetiků, mj. i díky svému pozitivnímu vlivu na inzulinovou rezistenci.

Příčina č. 4: Stresové hormony

Stresové hormony způsobují v našem těle změny, které mají za úkon zvýšit naši šanci na přežití v život ohrožujících situacích. Například zvyšují hladinu krevního cukru či způsobují stažení některých cév, čímž umožňují pracujícím svalům získat více energie a kyslíku pro případný boj či útěk. Pokud ovšem zažíváme chronický, dlouhodobý stres, může nadměrné vylučování stresových hormonů vést ke vzniku řady potíží, včetně vysokého krevního tlaku.

Když například vědci po 6,5 roku sledovali hladiny stresových hormonů u 400 lidí, kteří na začátku studie měli normální krevní tlak, zjistili, že každé zdvojnásobení hladin čtyř nejdůležitějších stresových hormonů bylo spojeno s 21-31% zvýšením rizika hypertenze.

Užitečné doplňky stravy

Rhodiola – tato rostlina patří mezi adaptogeny, tj. látky s pozitivním vlivem na odolnost vůči stresu, přičemž dokáže před jeho účinky chránit i kardiovaskulární systém. Přispívá také i přímo ke snížení krevního tlaku.

Mučenka – její plody jsou známy především svou schopností zmírňovat úzkost a podporovat spánek, velmi efektivně ale také pomáhají snížit krevní tlak.

Příčina č. 5: Systém renin – angiotenzin

Ledviny obvykle vnímáme především jako „filtr“ zajišťující odstraňování škodlivin a odpadních látek z těla, tento orgán se ale zároveň podílí velkou měrou i na regulaci krevního tlaku. V buňkách ledvin se totiž nacházejí receptory, které monitorují tlak a hladinu sodíku v krvi. Pokud dojde ke snížení krevního tlaku, začnou uvolňovat enzym renin, který je nezbytný pro vznik angiotenzinu II. Ten má silný vazokonstrikční účinek: způsobuje stažení krevních cév, a tím i zvýšení krevního tlaku.

Pokud je tedy funkce systému renin – angiotenzin narušena, může docházet ke zvýšení krevního tlaku. K tomu často dochází při ledvinových onemocněních, ale také při diabetu. K narušení tohoto systému navíc často dochází již v nitroděložním vývoji, například v důsledku špatné výživy matky.

Užitečné doplňky stravy

Granátové jablko – efektivně potlačuje tvorbu angiotenzinu II. V jedné studii například došlo k významnému snížení krevního tlaku po 4 týdnech pití šťávy z granátového jablko.

Butyrát – také látka produkovaná některými střevními bakteriemi efektivně potlačuje produkci angiotenzinu II, a to i v případě, že ji užíváme ve formě doplňků stravy.

EGCG – katechiny za zeleného čaje patří mezi velmi efektivní inhibitory angiotenzinu II.

Příčina č. 6: špatná funkce svaloviny cév

Ve stěnách cév se nachází hladká svalovina, která svým stažením či uvolněním reguluje průsvit cév, což má vliv i na krevní tlak: Pro srdce je zkrátka náročnější, pokud má do zúžených cév krev „protlačit“. Už jsme zmiňovali, že angiotenzin II zvyšuje stažení těchto svalů, a tím i krevní tlak. Kromě toho ale existují i látky, které je naopak uvolňují, a tím podporují pokles tlaku.

Tou první je oxid dusnatý (NO) – malá signální molekula, která v těle vzniká působením enzymu eNOS (nitroxid syntáza) z dusičnanů obsažených v potravě. Narušení bioaktivity NO je přitom pro hypertenzi typické. (více o NO zde: https://www.epivyziva.cz/?s=oxid+dusnat%C3%BD). Pro zvýšení produkce NO je důležitá dostatečná konzumace zeleniny, která je pro tělo důležitým zdrojem dusičnanů. Pomůže ale i omezení celkového kalorického příjmu.

Pro procesy přenosu signálu v buňkách hladké svaloviny je pak potřeba i látka cAMP (cyklický aminomonofosfát), která v buňkách funguje jako tzv. druhý posel.

Užitečné doplňky stravy

Coleus forskohlii – bylina původem z Himaláje efektivně podporuje tvorbu cAMP. Když byla podávána osobám s vysokým krevním tlakem, došlo u tří čtvrtin z nich k jeho významnému poklesu.

Granátové jablko – ovlivňuje produkci NO hned několika způsoby: obsahuje dusičnany, z nichž NO vzniká, podporuje tvorbu eNOS, a chrání vzniklý NO před oxidací volnými radikály.

EGCG – epigallokatechin gallát ze zeleného čaje pomáhá zvýšit aktivitu eNOS.

OPC – také extrakt z hroznových jader bohatý na oligomerní proantokyanidiny pozitivně ovlivňuje produkci NO. To vede k roztažení cév a poklesu krevního tlaku. Genistein – podporuje tvorbu oxidu dusnatého.

Inzulin – tento hormon hraje při vzniku diabetu stěžejní roli, protože umožňuje přeměnu glukózy na zásobní polysacharid glykogen. Jenže zatímco u cukrovky I. typu slinivka břišní produkuje inzulinu nedostatek, při vzniku diabetu II. typu je mnohem důležitější tzv. inzulinová rezistence neboli snížení citlivosti tkání na inzulin. V obou případech je ale výsledek stejný: produkovaný inzulin nestačí na to, aby sacharidy přijaté ve stravě tělo využilo jako zdroj energie, a proto roste hladina glukózy v krvi.

Pokud je hladina glukózy v krvi zvýšená krátkodobě, nic zásadního se neděje. Když je ale vyšší dlouhodobě, dochází k poškozování řady orgánů a tkání v těle – zejména srdečně cévního systému, nervů, ledvin a očí.

Vznik cukrovky II. typu je přitom velmi dlouhodobý proces – odhaduje se, že první výraznější změny v citlivosti tkání na inzulin se objevují již cca 15 let před stanovením diagnózy. Na prevenci této nemoci by tedy měl člověk myslet již v mládí. Nic ztraceno ovšem není ani v případě, že již byl diabetes diagnostikován – pokud je totiž člověk ochoten zásadně změnit svůj životní styl, může se dostat zpět do stavu, že bude mít hladinu cukru v normě i bez použití jakýchkoliv léků.

Na následujících řádcích najdete přehled nejdůležitějších mechanismů, které se na vzniku diabetu podílejí, a samozřejmě i rady, jak je dostat pod kontrolu.

1. V hlavní roli geny? Ano, ale…

Ačkoliv se diabetes II. typu často vyskytuje v rámci rodin, genů, které by s ním přímo souvisely, bylo identifikováno jen málo. To však neznamená, že by geny při jeho vzniku roli nehrály. Daleko větší vliv ovšem mají vlivy tzv. epigenetické. Jde o vnější faktory, které v těle ovlivňují průběh několika základních biochemických reakcí – zejména tzv. metylaci genů, modifikaci histonů a regulaci pomocí microRNA. Tyto reakce pak zásadním způsobem ovlivňují aktivitu řady genů: některé mohou dokonce zcela vypnout, či naopak zapnout.

Mezi nejvýraznější faktory, které ovlivňují epigenetické reakce související se vznikem cukrovky, patří nezdravá výživa, nedostatek pohybu, toxiny z prostředí, kouření a obezita. Epigenetické vlivy přitom hrají důležitou roli při vzniku všech tzv. civilizačních onemocnění, a právě u diabetu je jejich působení zcela zásadní. V beta-buňkách slinivky, v nichž dochází k tvorbě inzulinu, objevili vědci u diabetiků změněné epigenetické vzorce u více než 850 genů!

Působení epigenetických faktorů přitom hraje roli už v rámci nitroděložního vývoje, kdy životní styl a tělesná hmotnost matky může zásadním způsobem ovlivnit, zda její dítě bude v dospělosti trpět cukrovkou.

Jak podpořit správné epigenetické procesy?

V podstatě vším, co spadá do zdravého životního stylu – především vyváženou stravou, v níž se vyplatí omezit zejména celkový příjem sacharidů (zvláště pak těch jednoduchých, s vysokým glykemickým indexem), pravidelným pohybem a nekouřením.

2. Sirtuiny: sníží cukr v krvi a zpomalí stárnutí

Epigenetické procesy související se vznikem diabetu a jeho komplikací jsou mj. ve velké míře ovlivněny enzymy jménem sirtuiny. V těle savců je jich přítomno celkem sedm a označují se zkratkami SIRT-1 až SIRT-7.

Tyto enzymy jsou nezbytné pro průběh jedné z epigenetických reakcí – acetylace histonů. Jde o reakci, která ovlivňuje bílkoviny vytvářející prostorovou strukturu DNA a která je nutná, aby byl příslušný gen „zapnutý“ – tedy aby se podle něj vytvářely bílkoviny.

Sirtuiny jsou proto zcela nezbytné pro řadu klíčových procesů uvnitř buněk, a pokud se jich v organismu nedostává, dochází zaprvé k urychlení procesů stárnutí a zadruhé k výraznému zvýšení rizika řady vážných onemocnění – jde zejména o metabolické poruchy včetně diabetu, ale třeba i o neurodegenerativní choroby. Jde proto o jeden z klíčových faktorů, které spolupůsobí na vzniku cukrovky, a jejich aktivace může výrazně pomoci i v léčbě.

Klíčový je zde zejména SIRT-1, který hraje důležitou roli v metabolismu glukózy, aktivuje beta-buňky slinivky, v nichž se vytváří inzulin, zlepšuje využití glukózy ve svalech, čímž pomáhá snížit hladinu cukrů v krvi, podporuje funkci mitochondrií a reguluje tvorbu tuků. Bez významu ale nejsou ani další členové sirtuinové rodiny: SIRT-2 je nezbytný pro absorpci glukózy v játrech a udržování metabolické rovnováhy, SIRT-3 je klíčový pro regulaci funkce mitochondrií…

Jak sirtuiny aktivovat?

Velmi efektivní cestou je pravidelný pohyb, zejména vytrvalostního charakteru (chůze, kolo, plavání a pro trénované osoby i běh). Pozitivně působí také kalorická restrikce, tj. omezení celkového příjmu kalorií. Velmi účinným aktivátorem sirtuinů je resveratrol z hroznového vína.

3. AMPK: vysaje cukr z krve

Dalším enzymem, který je v prevenci a léčbě diabetu zásadně důležitý, je aktivovaná protein kináza, zkráceně AMPK. Tato látka je totiž nezbytná jak pro transport glukózy z krve do svalové tkáně, tak pro produkci energie uvnitř svalových buněk. Právě svaly jsou přitom v metabolismu glukózy klíčové – máme jich v těle poměrně velké množství, takže spotřebují glukózy mnohonásobně více než třeba mozek či jiné tkáně.

Pokud tedy naše tělo produkuje dostatek AMPK, výrazně se zlepšuje regulace hladiny glukózy v krvi. Tento enzym zároveň podporuje citlivost tkání vůči inzulinu, vznik nových mitochondrií a zmírňuje zánětlivé procesy. Kromě toho zlepšuje energetický metabolismus a podporuje využívání tuků jako zdroje energie, což je důležité pro hubnutí.
Jak podpořit produkci AMPK?

I tady je velice účinný pravidelný pohyb, na rozdíl od sirtuinů ale produkci AMPK lépe podporují intenzivní pohybové aktivity, třeba posilování s vyšším zátěžemi či opakované sprinty (pokud ovšem zdravotní stav jedince podobný druh pohybu umožňuje). Prospěšné jsou ale i vytrvalostní druhy pohybu. Pozitivně působí i omezení jednoduchých cukrů a celkového příjmu kalorií. Z doplňků stravy jsou vhodné zejména kvercetin, resveratrol, kurkumin, genistein, omega-3 či šišák bajkalský.

4. Mitochondrie: elektrárny spalující cukr

Zcela klíčovou roli při vzniku diabetu hrají mitochondrie, což je vlastně logické. Jde totiž o organely, v nichž buňky produkují energii, a pokud je jejich funkce narušena, vázne mj. proces získávání energie z glukózy. Funkce mitochondrií se navíc zhoršuje s věkem, což také sedí – riziko vzniku diabetu totiž rovněž velkou měrou závisí na věku.

Pro diabetiky je přitom typické, že se funkce mitochondrií zhoršuje hned v několika klíčových orgánech a tkáních:

Mitochondrie v kosterních svalech – svaly jsou největším „požíračem“ glukózy, a pokud jsou postiženy sníženou citlivostí vůči inzulinu, jde o klíčový faktor rozvoje diabetu II. typu. U diabetiků bylo pozorováno výrazné zpomalení tvorby ATP, což je sloučenina, která vzniká právě v mitochondriích oxidací glukózy nebo tuků a z níž sval přímo čerpá energii pro svou práci. Tento stav je přitom způsoben právě narušenou funkcí mitochondrií. Důležité přitom je, že tento stav lze plně zvrátit – pokud se diabetik začne pravidelně věnovat pohybu, funkce jeho svalových mitochondrií se obnoví. Nejúčinnější jsou v tomto směru vytrvalostní aktivity, při nichž tepová frekvence dosahuje 60-70 % maxima (pro netrénované osoby jde obvykle spíše o chůzi než běh).

Mitochondrie slinivky – tento orgán ve svých beta-buňkách nejen produkuje inzulin, ale zároveň funguje jako „senzor“ monitorující hladinu glukózy v krvi. Díky tomu může vylučovat inzulin přesně podle momentální potřeby. Když jsou však beta-buňky dlouhodobě vystaveny zvýšené hladině cukru v krvi, dochází k narušení jejich mitochondrií a následně i jejich funkce.

Jaterní mitochondrie – diabetici ve srovnání s ostatní populací trpí výrazně častěji nealkoholickým ztučněním jater. Jejich jaterní tkáň má totiž výrazně sníženou citlivost vůči inzulinu, což bývá doprovázeno zvýšeným ukládáním tuku v tomto orgánu. Není však zatím jasné, co je příčina a co následek – tj. jestli ztučnění jater podporuje vznik diabetu, nebo naopak.

Mitochondrie tukové tkáně – není náhoda, že obezita patří mezi nejvýznamnější rizikové faktory diabetu. Mitochondrie v tukové tkáni obézních pacientů totiž mívají zásadně narušenou funkci. To vede ke vzniku zánětlivých procesů a dalších změn, které následně narušují funkci mitochondrií v dalších tkáních.

Mitochondrie v srdečně cévním systému – u diabetiků byla rovněž zjištěna dysfunkce mitochondrií jak ve výstelce cév, tak přímo v srdečním svalu. To je pravděpodobně jedním z důvodů, proč cukrovka výrazně zvyšuje riziko srdečně cévních problémů.

Mitochondrie v nervovém systému – diabetici mají prokazatelně vyšší riziko řady typů demencí, včetně Alzheimerovy choroby, a i zde je jednou z příčin dysfunkce mitochondrií v mozkové tkáni. Tentýž stav v periferních nervech zase souvisí s tzv. diabetickou neuropatií.

Jak podpořit funkci mitochondrií?

Jak už jsme uvedli, zcela zásadní je pravidelný pohyb aerobního charakteru. Důležité je ve stravě omezit množství sacharidů – ty totiž vyvolávají v buňkách zánětlivé procesy, které mitochondrie poškozují. Pozitivně působí i omezení celkového kalorického příjmu. Z doplňků stravy podpoří funkci mitochondrií již zmíněný resveratrol, velmi efektivní je také užívání butyrátu, glycinu a vitaminu B2.

Více o mitochondriích zde »

5. Zaměřeno na střeva

Střevní mikrobiom, tedy soubor mikroorganismů obývajících naše střeva, je v posledních letech častým předmětem vědeckého zkoumání. Ukazuje se totiž, že jeho nerovnováha souvisí se vznikem celé řady vážných onemocnění, a výjimkou není ani diabetes II. typu.

Obecně je důležité, aby byl střevní mikrobiom co nejvíce druhově rozmanitý a aby v něm převažovaly prospěšné mikroorganismy nad těmi potenciálně patogenními. Konkrétně hrají v prevenci a léčbě diabetu prospěšnou roli zejména laktobacily, bifidobakterie, jinak je ale obtížně jednotlivé typy mikroorganismů označit jako prospěšné, či naopak škodlivé, protože vždy záleží na konkrétní rovnováze, či naopak nerovnováze ve střevech konkrétního člověka. Typickým příkladem mohou být bakterie Bacteroides – ty jsou obecně považovány za spíše škodlivé, protože podporují průběh zánětlivých procesů, zároveň ale hrají prospěšnou roli v metabolismu glukózy.

Jak podpořit rovnováhu střevního mikrobiomu?

Složení obyvatelstva našich střev negativně ovlivňuje například přemíra jednoduchých cukrů a nasycených tuků, opatrnosti je třeba v užívání antibiotik, zejména v raném dětství. Pozitivně působí konzumace probiotik, například kysaných mléčných výrobků či kvašené zeleniny, potravin bohatých na omega-3 nenasycené mastné kyseliny, rozpustnou i nerozpustnou vlákninu, vitaminy A, C, D a vitaminy skupiny B, rostlinné polyfenoly a beta-glukany. Z doplňků stravy jsou kromě probiotik vhodné například kurkumin, boswelie, EGCG, čekanka, resveratrol, kvercetin či medicinální houby.

Více o střevním mikrobiomu zde »

6. Zánět ničí celé tělo

Dalším faktorem, který se podílí na vzniku většiny civilizačních onemocnění včetně cukrovky, je zvýšená intenzita zánětlivých procesů. Z tohoto pohledu je extrémně škodlivá zejména obezita – když se totiž v těle nahromadí větší množství tukové tkáně, začínají do ní pronikat některé typy imunitních buněk, a následně se tvoří celá řada látek podporujících vznik zánětlivých procesů. Při obezitě navíc dochází ke ztučnění jater a slinivky, což zvyšuje inzulinovou rezistenci. Zánětlivé látky navíc poškozují i přímo oblasti slinivky, které jsou zodpovědné za vylučování inzulinu a detekci hladiny cukru v krvi. Snaha o zmírnění zánětlivých procesů v těle by proto měla být zásadním krokem ve snaze o zlepšení celkového zdraví a zmírnění rizika diabetu.

Jak zmírnit zánět

Nejdůležitější je zde úprava stravy, a to zejména snížení množství sacharidů. Platí přitom, že i poměrně malé omezení „rychlých“ cukrů, tj. glukózy, fruktózy a sacharózy, může mít na snížení zánětů poměrně zásadní účinek. Jídelníček by měl také obsahovat hodně omega-3, a naopak méně omega-6 nenasycených mastných kyselin a také vysoké množství rostlinných polyfenolů. Dalším klíčovým krokem by měla být snaha o redukci hmotnosti. Z doplňků stravy jsou účinné zejména kurkumin, EGCG, rozmarýn, šišák bajkalský, zázvor, či omega-3.

Více o zánětech zde »

7. Přírodní prostředky v prevenci a léčbě

Některé přírodní látky, které jsou pro diabetiky obzvlášť prospěšné, jsme už zmínili výše, jejich množství je ale mnohem vyšší. Zde uvádíme abecední seznam těch nejzásadnějších. Důležité je ale vědět, že jde často o látky velice účinné, a proto mohou, zvláště ve vyšších koncentracích, interagovat zejména s antidiabetickými léčivy a léky na ředění krve. Pokud tedy užíváte léky, je vždy na místě konzultace s ošetřujícím lékařem.

Acacia catechu
Aloe vera
Borůvka
Boswelie
Caralluma
Cordyceps (housenice)
Cynomorium (hlízenec)
Čekanka
Černucha setá
Česnek
EGCG (epigallokatechin gallát)
Eukalyptus
Genistein
Granátové jablko
Gurmar
Indol-3-karbinol
Kozinec blanitý
Kurkumin
Kustovnice
Kvercetin
Manuka (Leptospermum)
Mochyně
Moringa
Nimba
Nopál (opuncie)
Oregano
Oroxylum
Ostropestřec
Pepř (piperin)
Resveratrol
Rozmarýn
Rutin
Řebříček
Schizandra
Skořice
Tymián
Šalvěj
Zázvor
Žen-šen

Mitochondrie jsou organely, kterým se často říká „buněčné elektrárny“. Jejich hlavním úkolem je totiž „spalovat“, tedy oxidovat živiny, a získávat tak energii pro fungování všech buněk v těle. Když mitochondrie fungují nedostatečně, buňky strádají, což se může projevit vznikem některých vážných onemocnění, včetně například Alzheimerovy choroby či autismu. Tentýž problém ovšem nastává i v případě obezity.

Více o mitochondriích »

Je to vlastně logické: když mitochondrie špatně fungují, produkují málo energie, takže energetický výdej klesá. Když se ale jejich funkce zlepší, nebo dosáhneme dokonce toho, že jejich počet v buňkách vzroste, získáme ideální podmínky k tomu, aby naše tělo začalo lépe „spalovat“.

„Já přiberu snad i z vody“

Pokud chceme funkci mitochondrií zlepšit, je důležité vědět jednu důležitou věc: mitochondrie totiž mají uvnitř svou vlastní DNA. Jejich fungování tedy tolik nezávisí na genech uložených v buněčném jádře, protože si nesou geny vlastní.

Platí přitom, že obézní lidé mají v průměru v mitochondriích menší počet kopií DNA než lidé štíhlí. A nejen to – jejich mitochondriální DNA je mnohem více zasažena epigenetickou reakcí jménem metylace, která aktivitu jednotlivých genů v DNA snižuje, a dokonce je může i zcela vypnout. Počet aktivních genů v mitochondriích obézního člověka tak může být mnohonásobně menší než u jedince štíhlého.

To funkci mitochondrií ovlivňuje poměrně zásadně – jejich schopnost produkovat energii klesá, a s ní i celkový energetický výdej. Důsledkem je pocit, že člověk snad „přibere i z vody“. Zásadně je přitom ovlivněna zejména schopnost mitochondrií oxidovat mastné kyseliny, a tedy i využívat jako palivo tukové zásoby. To pak výrazně zhoršuje i ochotu těla hubnout.

Na dysfunkci mitochondrií přitom reagují všechny tkáně v těle, v některých se však projevuje výrazněji. Za prvé je to mozek, kde následný nedostatek buněčné energie souvisí třeba se vnikem zmíněné Alzheimerovy choroby, velmi výrazně se ale dysfunkce mitochondrií projevuje i v tukové tkáni – v ní klesá jak počet mitochondrií, tak i jejich velikost a tvar.

V hlavní roli inzulin

Ukazuje se také, že funkce mitochondrií velice úzce souvisí s tzv. inzulinovou rezistencí neboli sníženou citlivostí tkání na inzulin. Tento stav velice lidé trpící diabetem II. typu. Ten totiž na rozdíl od I. typu není způsoben ani tak nedostatečnou tvorbou inzulinu, ale tím, že jsou tkáně na tento hormon méně citlivé, a kvůli tomu hladina cukru v krvi stoupá.

Více o diabetu zde »

Vysoká hladina glukózy je přitom nebezpečná mj. právě kvůli negativnímu působení na mitochondrie. Zvyšuje totiž intenzitu procesů, které „vypínají“ geny v mitochondriální DNA. Pokud je tedy kvůli inzulinové rezistenci hladina cukrů vysoká, zhoršuje se funkce všech mitochondrií v těle. A to znamená nejen snížení produkce energie, ale také zvýšení rizika vzniku řady onemocnění.

Důležitým krokem, jak hubnutí podpořit, je tedy snížení inzulinové rezistence, a tím i hladiny cukrů v krvi. Podstatná je zde samozřejmě úprava jídelníčku, zejména ve smyslu omezení celkového příjmu sacharidů, zvláště pak těch s vysokým glykemickým indexem, které způsobují rychlý nárůst hladiny glukózy. Sem patří zejména sladkosti, výrobky z bílé mouky, ale i mnohé vysoce průmyslově zpracované potraviny.

Velmi efektivní cestu, jak snížit inzulinovou rezistenci i hladinu cukru v krvi, představuje podpora produkce enzymu AMPK (aktivovaná protein kináza). Tento enzym totiž výrazně zlepšuje funkci mitochondrií a podporuje i jejich množení. Zároveň zefektivňuje transport glukózy z krve do svalů a také podporuje alternativní cesty získávání energie, tj. i využívání tuků namísto cukrů.

Velmi efektivním aktivátorem AMPK je pravidelný pohyb. Funguje i celkové omezení energetického příjmu, ale i důraz na snížení intenzity zánětlivých procesů v těle. Když je totiž míra zánětů vysoká, produkce AMPK klesá. Obezita je přitom charakteristická právě tím, že při ní v těle neustále probíhá chronický zánět, jenže tím se zároveň ochota zhubnout zhoršuje. Účinné proto může být omezení prozánětlivých složek jídelníčku (opět jde zejména o vysokou konzumaci cukrů), a naopak přidání těch protizánětlivých, jako je například zelenina, olivový olej či ryby a mořské plody.

Kromě hladiny cukru ovšem funkci mitochondrií negativně ovlivňuje i hladina tuků v krvi.

Klíčová úloha sirtuinů

Velmi zásadní úlohu ve funkci mitochondrií hrají enzymy jménem sirutiny. Ty jsou často zmiňovány v souvislosti se stárnutím – pokud totiž tělo produkuje sirtuinů nedostatek, stárneme rychleji. Jeden z nich, SIRT1, ale kromě toho zásadním způsobem snižuje v mitochondriální DNA aktivitu genu DNMT1, který úzce souvisí s přibýváním na váze.

Účinnou cestou, jak sirtuiny aktivovat, je například přerušovaný půst, který je v posledních letech při hubnutí velmi populární, zároveň ale může zpomalit i rychlost stárnutí.

Více o přerušovaném půstu zde »

Proč podpořit střevní mikrobiom?

Rovnováha v oblasti střevního mikrobiomu je zcela klíčovou podmínkou zdraví celého těla. Z hlediska vlivu na mitochondrie je zásadní především přítomnost bakterií, které produkují butyrát. Tato mastná kyselina s krátkým řetězcem může zaprvé sloužit pro mitochondrie jako zdroj energie a za druhé výrazně podporuje jejich funkci ve smyslu zlepšení produkce energie. Butyrát dokonce ovlivňuje aktivitu některých genů mitochondriální DNA, chrání mitochondrie před poškozením, a dokonce i zvyšuje citlivost buněk na inzulin, takže může pomoci ke zmírnění inzulinové rezistence.

Pro podporu množení těch správných bakterií je velmi důležitá zejména konzumace vlákniny, která jim slouží jako potrava. Prospěšné jsou zejména tzv. fruktooligosacharidy, které se nacházejí například v čekance a některých houbách, důležitá je i celkově vysoká konzumace zeleniny.

Zaměřeno na microRNA

microRNA jsou krátké řetězce ribonukleových kyselin, které nenesou žádnou genetickou informaci, dokáží však zcela zablokovat proces, v němž podle DNA vznikají bílkoviny. Působení microRNA tedy stejně jako metylace DNA patří mezi epigenetické procesy, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů.

Poslední výzkumy přitom ukázaly jak spojitost mikroRNA s funkcí mitochondrií, tak i s obezitou – ostatně obézní osoby mají koncetraci jednotlivých microRNA odlišnou od osob štíhlých. Zvláště citlivě reagují na změny jejich hladin mitochondrie v tzv. hnědé tukové tkáni, která je za normálních okolností schopna produkovat vysoké množství energie při termoregulaci. A právě dysfunkce mitochondrií v hnědé tukové tkáni ovlivňuje funkci mitochondrií poměrně zásadně.

Zlepšení rovnováhy v oblasti microRNA lze dosáhnout především zlepšením kvality stravy a dostatkem pohybu.

A zase ten pohyb

Ano, píšeme o něm skoro v každém článku, jenže tak to prostě je: Pohyb patří mezi nejdůležitější faktory ovlivňující průběh epigenetických reakcí v těle, takže je zcela nezbytný jak pro hubnutí, tak i pro udržení zdraví.

Při hubnutí má samozřejmě pohyb význam pro zvýšení celkového energetického výdeje, ale zároveň hraje důležitou roli i jeho schopnost podporovat funkci mitochondrií a ovlivňovat průběh epigenetických reakcí v těle. Přestože tedy má na samotnou energetickou bilanci mnohem nižší vliv než třeba úprava stravy, díky své schopnosti zvýšit ochotu těla hubnout je jeho role zcela zásadní.

A jaký pohyb zvolit? Z hlediska nárůstu počtu mitochondrií (především jde o nárůst ve svalové tkáni) jsou ideální pohybové aktivity nízké intenzity, například v rozmezí 60-65 % maximální tepové frekvence. To znamená, že není nutné hned běhat po parku, protože tato intenzita odpovídá běhu jen u dobře trénovaných osob. Většina populace se do této intenzity dostane spíše při svižnější chůzi, vhodné je také třeba kolo či usilovné plavání. Výhodou takto nízkých intenzit je i fakt, že díky nim výrazně stoupá ochota těla využívat tuky jako palivo. Navíc jsou také poměrně bezpečné.

Dle výzkumů je rovněž efektivní, pokud v rámci jedné pohybové aktivity začneme nízkou intenzitou, na kterou naváže intenzita střední (cca 70-80 % maximální tepové frekvence). Pro představu – ta už může představovat běh u větší části populace, ale stále zdaleka ne u každého.

V rámci podporu funkce mitochondrií i produkce AMPK dobře fungují i pohybové aktivity vysoké intenzity, ty by však mě podstupovat pouze člověk zdravý – zvláště netrénované osoby nad 40 let by se do nich určitě neměli pouštět bez lékařského vyšetření.

Chytré doplňky stravy

Řada bylin a živin má poměrně výraznou schopnost podpořit jak funkci mitochondrií, tak i produkci AMPK, metylaci DNA či produkci microRNA. Zde je pár tipů.

Kvercetin – tato látka je velice efektivní pro osoby s nadváhou, i diabetiky. Zvyšuje totiž produkci AMPK ve svalech, tukové tkáni a játrech, ale zároveň omezuje jeho tvorbu v hypothalamu, takže nedochází ke zvýšení chuti k jídlu. Patří také mezi velmi účinné aktivátory sirtuinů a snižuje inzulinovou rezistenci.

Resveratrol – patří mezi nejúčinnější aktivátory sirtuinů, zvyšuje tvorbu AMPK ve svalové tkáni, působí pozitivně na střevní mikrobiom, snižuje míru zánětů v těle i inzulinovou rezistenci. Navíc jde o fytoestrogen, který je schopen zmírnit přibývání na váze u žen v menopauze.

Genistein – epigeneticky působící substance ze sójových bobů zmírňuje inzulinovou rezistenci a patří také mezi aktivátory AMPK. Coby fytoestrogen je také velmi účinná u žen v menopauze.

Kurkumin – jde o jednu z přírodních substancí s nejvýraznějšími epigenetickými účinky. Pomáhá regulovat míru metylace DNA i tvorbu microRNA, podporuje tvorbu AMPK ve svalech a játrech a zároveň má výrazné protizánětlivé účinky. Pomáhá také snížit inzulinovou rezistenci.

EGCG – epigalokatechin galát je známý svými účinky na hubnutí. Vděčí za to schopnosti aktivovat AMPK i podporovat schopnost těla využívat jako zdroj energie tuky..

Butyrát – mastná kyselina s krátkým řetězcem je důležitým zdrojem energie pro mitochondrie a podporuje i jejich funkci. Produkují bakterie, které jsou součástí střevního mikrobiomu, zároveň je ale možné její hladinu v krvi zvyšovat i prostřednictvím užívání doplňků stravy.

Glycin – jde o aminokyselinu, která je běžnou součástí stravy. Když byl ale navíc podáván osobám velmi vysokého věku (nad 90 let), došlo u nich k výraznému zlepšení funkce mitochondrií.

Vitamin B2 – od tohoto vitaminu se odvozuje látka jménem flavin adenin dinukleotid, která je pro funkci mitochondrií zásadně důležitá.

OPC – oligomerní proantokyanidy, které se nacházejí například v hroznových jadércích patří mezi velmi účinné regulátory microRNA. Kromě toho výrazně zlepšují funkci mitochondrií a chrání je před působením volných radikáků. Zvláště efektivně přitom působí na mitochondrie v hnědé tukové tkáni. Snižují také inzulinovou rezistenci.

Parkinsonova choroba je po té Azheimerově druhé nejčastější neurodegenerativní onemocnění. Trápí zejména seniory, může se však vyskytnout i mnohem dříve. Navenek se projevuje především nezvladatelným třesem, narušením jemné, a později i hrubé motoriky, ztrátou stability a koordinace, ale i poruchami spánku či kognitivními problémy. Na buněčné úrovni je pak charakteristický vznik tzv. Lewiho tělísek, což jsou shluky tzv. alfa-synukleinového proteinu v nervových buňkách, které je poškozují, a úbytkem některých typů neuronů.

Přesné příčiny vzniku Parkinsonovy nemoci nejsou známy. Určitou, nikoliv však zásadní roli hrají genetické dispozice – jde zejména o přítomnost určitých variant genů SNCA (ten kódu vznik výše zmíněného alfa-synukleinového proteinu), PARK2, PINK1, PARK7, LRRK2, VPS35 a CHCHD2. Poměrně velkou úlohu pak mají vlivy, které označujeme jako epigenetické. Jde o vlivy zejména z vnějšího prostředí (strava, životní styl, působení toxinů…), které v těle spouštějí biochemické reakce, jež výrazně ovlivňují aktivitu genů v naší DNA.

Vypnuté a zapnuté geny

Důležitý je ovšem i fakt, že u řady genů vědci objevili rozdíl v jejich expresi – tedy tím, jestli jsou zapnuté a vznikají podle nich bílkoviny, nebo vypnuté. Tyto rozdíly přitom byly nalezeny u genů ve zdravých a postižených částech mozku i mezi zdravými a nemocnými osobami.

Velké rozdíly byly nalezeny zejména u genu SNCA. U něj je z hlediska rizika vzniku choroby výhodné, aby byl vypnutý, protože pak nedochází ke vzniku alfa-synukleinového proteinu, který v neuronech vytváří škodlivé shluky. Lidé trpící Parkinsonovou chorobou ovšem mají v tzv. promotoru tohoto genu sníženou úroveň metylace, což znamená jeho vyšší aktivitu (zapnutí). Zajímavé přitom je, že nejčastěji používaný lék L-dopa úroveň metylace tohoto genu zvyšuje.

Jiné geny jsou naopak u pacientů s Parkinsonovou nemocí metylovány nadměrně, tj. jejich aktivita je snížena, často až k úplnému vypnutí. Celkově byly rozdíly v metylaci nalazeny už u více než 9 900 genů! Tyto procesy přitom úzce souvisejí se stárnutím organismu, proto také výskyt choroby prudce stoupá ve vyšším věku. Prof. Horvath, který poprvé přišel s termínem epigenetické hodiny (vyjadřuje skutečné stáří organismu podle míry epigenetických změn), ostatně zjistil, že u pacientů s Parkinsonovou nemocí je právě epigenetické stárnutí urychleno.

Rozdíly mezi zdravými lidmi a pacienty s Alzheimerovou chorobou však nebyly znamenány pouze u metylace genů, ale také u dalších epigenetických reakcí – acetylace histonů a regulace pomocí microRNA. Nemocné osoby mají například v některých částech mozku výrazně sníženou hladinu microRNA s označením 133b.

Vyhněte se toxinům

Co ale změny v epigenetických vzorcích způsobuje? Jde zejména o vlivy z vnějších prostředí. Mezi ty nejvýznamnější patří látky s toxickými účinky. Výzkumy například prokázaly, že lidé s Parkinsonovou chorobu mají v mozku zvýšenou hladinu polychlorovaných bifenylů (PCB).

Velké riziko představují i některé toxické látky, které se často vyskytují v potravinách. Zejména to jsou některé pesticidy, které se používají k ochraně ovoce a zeleniny, ale často se vyskytují i v mléčných výrobcích, nebo β-methylamino-L-alanin, který je často nacházen v rybím mase.

Roli může hrát i užívání drog – potvrzené je například negativní epigenetické působení metamfetaminu (pervitin).

Naopak zajímavé je, že ačkoliv kouření je pro svůj epigenetický vliv rizikovým faktorem dlouhé řady onemocnění, v případě Parkinsonovy choroby naopak může riziko vzniku snižovat. Potvrzen byl také ochranný účinek kofeinu a kávy – podle výzkumu z roku 2012 mají její pijáci o 25 % nižší riziko, že onemocní.

Pomůže změna jídelníčku?

Prokazatelně pozitivní vliv na vznik nemoci má tzv. středomořská dieta, která je charakteristická vysokou konzumací ryb, olivového oleje, červeného vína a aromatických bylin – ostatně všechny tyto suroviny mají výrazné pozitivní epigenetické účinky.

Smíšených výsledků dosahovaly výzkumy v případě působení mléčných výrobků. Některé výzkumy prokázaly zvýšené riziko při vysoké konzumaci mléka, smetany a zmrzliny, jiné ovšem nikoliv. Jedna z teorií říká, že negativně by mléčné výrobky mohly působit zejména u osob s intolerancí laktózy, což je ostatně problém, jehož výskyt stoupá s věkem.

Roli může hrát i inzulinová rezistence, tedy stav, kdy je v krvi vysoká hladina cukru nikoliv z důvodu nedostatečné produkce inzulinu, ale kvůli snížené citlivosti tkání na tento hormon. Neurodegenerativní nemoci, tedy i Parkinsonova a Alzheimerova choroba, ostatně bývají označovány za diabetes III. typu. Proto se zcela jistě vyplatí snížit konzumaci sacharidů. Řešením by však rozhodně neměla být jejich náhrada umělými sladidly. Například aspartam totiž může narušovat transport některých neurotransmiterů a podporovat degeneraci mozkových buněk.

Zajímavé také je, že vyšší výskyt nemoci byl prokázán u lidí, kteří často konzumují konzervované ovoce a zeleninu. Příčinou zde mohou být polychlorované bifenyly (PCB), které se často používají do materiálu vnitřní strany plechovek. Za negativním vlivem konzumace smažených potravin pak pravděpodobně stojí reakce jménem peroxidace lipidů.

Užitečné doplňky stravy

Výrazný pozitivní vliv naopak mohou mít doplňky stravy obsahující látky, které v sobě spojují epigenetické, antioxidační a protizánětlivé účinky.

Omega-3 – dvě z těchto mastných kyselin, DHA a EPA, které najdeme zejména v rybím tuku, mají výrazné epigenetické účinky. Vyznačují se ochranným působením na nervové buňky, snižují tvorbu kyseliny arachidonové, která má neurodegenerativní účinky, podporují tvorbu růstového faktoru BDNF, který má pozitivní vliv na funkci mozku, a působí protizánětlivě.

EGCG – epigalokatechin galát ze zeleného čaje je prokazatelně účinný jak v prevenci, tak i pro zastavení postupu Parkinsonovy choroby. Má rozsáhlé epigenetické účinky, působí výrazně protizánětlivě, chrání nervové buňky a podporuje jejich regeneraci, zlepšuje kognitivní schopnosti, má výrazné antioxidační účinky, a dokonce přímo zasahuje do procesu shlukování alfa-synukleinového proteinu.

Kurkumin – také barvivo obsažené v kořeni kurkumy brání shlukování proteinů poškozujících neurony a má silné neuroprotektivní, antioxidační a protizánětlivé účinky. Dále brání poškození mitochondrií nervových buněk a v časných fázích choroby pomáhá doplnit hladinu mozkového dopaminu.

Resveratrol – další z rodiny rostlinných barviv s epigenetickým efektem má výrazné antioxidační, protizánětlivé a neuroprotektivní účinky, a navíc má pozitivní vliv na procesy související se stárnutím. Při podávání pacientům s Parkinsonovou nemocí došlo už po několika týdnech k poměrně výraznému zlepšení pohybových i kognitivních schopností.