Když se řekne „přetrénování“, laik si obvykle představí sportovce, který to s tréninkem trochu přehnal, a teď si prostě musí jen trochu víc odpočinout, aby byl zase v pohodě. Jenže tak to bohužel není. Přetrénování je totiž stav, který dotyčnému neznemožní pouze podat maximální výkon, ale často mu zkomplikuje i každodenní normální fungování – mnohé příznaky ostatně velmi připomínají symptomy deprese. Jak tedy přetrénování vzniká? A lze s tím něco dělat?

Jak trénink působí na tělo?

Sportovní trénink je nádhernou ukázkou toho, jak funguje epigenetika. Samotná přítomnost „sportovních genů“ v naší DNA totiž ještě nic neznamená. Pokud po rodičích zdědíme geny, které nás předurčují třeba ke skvělým silovým výkonům, ale v běžném životě budeme vzpírat maximálně půllitr piva, olympijský vzpěrač se z nás nestane. Naše tělo totiž z principu neplýtvá, a tak v tomto případě zůstanou příslušné geny vypnuté a my nebudeme mít ani svaly, ani sílu.

Jakmile ale začneme trénovat, budou se dít věci. Optimálně dávkovaná, pravidelně opakovaná zátěž třeba v podobě návštěv posilovny totiž způsobí, že se na ni naše tělo postupně adaptuje: v naší DNA se postupně aktivují geny, které mají za úkol nejen tvorbu svalové hmoty a síly, ale i třeba zpevnění našich kloubů, kostí, vazů a šlach, aby se předešlo jejich poškození vlivem častého zvedání železa.

Aby ale růst výkonnosti ve sportu fungoval, musíme své tělo opakovaně dostávat do stavů, které nebývají úplně příjemné. „Trpíme“ přitom nejen při tréninku, ale i po něm – chodíme ze schodů pozadu, protože jinak nám to namožené svaly neumožní, prožíváme stavy extrémní únavy… A je to tak správně, protože růst výkonnosti není nic jiného než adaptace na stres, který svému tělu způsobíme tréninkem.

Když překročíme hranici

Stavům, které jsem popsala, se odborně říká funkční přetížení neboli FOS (z anglického functional overreaching). Pro růst výkonnosti jsou přitom naprosto nezbytné. Když totiž následně tělu poskytneme dostatek odpočinku, nezareaguje na poškození svých struktur (například v podobě mikrotrhlinek ve svalech) a vyčerpání energetických zdrojů tím, že vše obnoví na původní úroveň, ale na určitou dobu vše ještě o malinko vylepší nad výchozí stav – jde o tzv. princip superkompenzace. Pokud se tedy právě do tohoto časového okna trefíme dalším tréninkem, můžeme si v něm naložit o trochu víc. A když to budeme dělat opakovaně, naše výkonnost postupně poroste.

Tohle je ovšem ideální stav, kterého se v praxi nepodaří vždycky dosáhnout. Na jedné straně může nastat situace, kdy impulzy v podobě tréninku nejsou dostatečné, tj. nevytváří pro tělo dostatečný stres, na který je třeba se adaptovat, nebo třeba přicházejí příliš pozdě, když už superkompenzace odezní. V tom případě naše výkonnost stagnuje.

Ještě horší ale je, když jsou impulzy naopak příliš silné, přicházejí příliš brzy (tedy před dosažením superkompenzace), anebo se vyskytnou situace narušující naši regeneraci – třeba dlouhodobý stres v práci, nedostatek spánku, špatná výživa apod. Pokles výkonu po zátěži pak trvá déle, adaptace se nedostavuje a výkonnost stagnuje, či dokonce klesá.

Pokud nerovnováha mezi zátěží a regenerací netrvá moc dlouho, tělo sportovce se z toho snadno zotaví. Jenže když tělu nakládáme příliš delší dobu, dojde právě k tomu překročení tenké hranice, což už se neprojeví pouze na výkonnosti, ale může se objevit i narušení hormonálního a imunitního systému, zhoršení spánku, nálady…Tady už nestačí si pár dnů odpočinout, z tzv. nefunkčního přetížení (non-functional overreaching, tedy NFOS) se sportovec běžně zotavuje několik týdnů.

Pokud narušení funkce postihne velký počet systémů v našem těle a jde o dlouhodobý stav, mluvíme o syndromu přetrénování čili OTS (overtraining syndrome). Z něj může návrat k plnému tréninku trvat i řadu měsíců.

Od svalů, pře hormony až po mozek

Narušení tělesných funkcí je při přetrénování opravdu multisystémové. Nejde tedy zdaleka jen o pokles výkonnosti. Zde je pár příkladů, co všechno se při NFOS nebo OTS děje:

1. Narušení produkce energie

Zejména pro vytrvalostní aktivity platí, že při optimálním dávkování zátěže vedou k růstu počtu mitochondrií (nejen) ve svalech a ke zlepšování jejich funkce. Mitochondrie jsou přitom pro sportovní výkonnost zásadní, protože v nich dochází k přeměně živin na energii. Jenže při NFOS či OTS se karta obrací: V těle vzniká spousta volných radikálů, které mitochondrie poškozují, jejich funkce se tak zhoršuje a svaly i zbytek těla trpí nedostatkem energie.

Při dlouhodobém přetížení navíc dochází k aktivaci genu PARP1, a tím i zvýšení produkce stejnojmenné bílkoviny. Jde v podstatě o reakci na buněčné poškození, protože právě PARP1 má za úkol opravovat poškození DNA. Problém ale je, že přitom spotřebovává látku NAD+, která je nezbytná pro průběh reakcí, v nichž se živiny přeměňují na energii. Mění se ale i produkce dalšího mitochondriálního hráče, acetyl-CoA. Tím se opět snižuje dostupnost energie pro svaly, ale stoupá i bolestivost svalů, úbytek jejich hmoty a objevují se i známky zánětu.

2. Epigenetické změny

Epigenetické změny jsou na jednu stranu základem toho, jak se naše tělo adaptuje na tréninkové podněty, jenomže při přetrénování se namísto pozitivních epigenetických změn začnou v naší DNA hromadit ty negativní. Týká se to přitom všech hlavních epigenetických reakcí: metylace genů, modifikace histonů i produkce microRNA.

Zvláště zajímavé jsou přitom právě poslední jmenované – mikro RNA. Jde o krátké úseky ribonukleových kyselin, které nenesou žádnou genetickou informaci, zato ale dokáží zablokovat proces, při kterém se podle jednotlivých genů tvoří bílkoviny. Při přetrénování se přitom mění produkce nejen microRNA, které mají vliv na svaly (na růst svalové hmoty, funkci mitochondrií, zánět či regeneraci), ale i například jejich produkce v srdeční tkáni. Přesné důsledky jsou zatím předmětem výzkumů, ale je pravděpodobné, že tyto změny nejen znemožní srdci správně reagovat na trénink, ale mohou také zvýšit riziko vzniku fibrózy srdečního svalu či arytmií, zhoršit vedení nervových vzruchů v srdeční tkáni či snížit schopnost srdce se správně stahovat.

3. Změny ve střevním mikrobiomu

Velmi náročná fyzická zátěž nemusí nutně zhoršit kondici obyvatel našich střev. Právě naopak. Když například vědci sledovali skupinu veslařů, kteří absolvovali extrémní, 33 dní trvající závod přes Atlantik, zjistili v jejich střevním mikrobiomu změny veskrze pozitivní, například zvýšení druhové rozmanitosti i počtu bakterií produkujících butyrát či zlepšení produkce některých aminokyselin. Tyto změny navíc přetrvávaly i tři měsíce po závodě.

Jenže je rozdíl, když člověk absolvuje takto náročnou výzvu, ale má po ní dostatečné podmínky pro regeneraci, a když je dlouhodobě přetěžován třeba ve spojení s energetickým deficitem, stresem, dehydratací apod. V takovém případě se může například zhoršit integrita střevní stěny, klesnout schopnost bakterií produkovat butyrát anebo střevní diverzita (tj. celkový počet druhů mikrobů obývajících naše střeva). Důsledkem pak bývá například zhoršení regenerace, zvýšení intenzity zánětu, narušení imunity, zhoršení funkce mitochondrií, ale i některé negativní procesy v rámci nervové soustavy.

4. Vliv na hormonální systém

Tahle problematika je celkem komplikovaná. Nejde totiž jednoduše říct, že by třeba přetrénování zvýšilo kortizol a snížilo testosteron. U přetrénovaných osob totiž často bývají například klidové hodnoty stresových hormonů zcela normální. Mění se ale způsob, jak hormonální systém reaguje na zátěž.

Při normálním tréninku je totiž v pořádku, když se aktivuje osa HPA (hypotalamus – hypofýza – nadledviny), a tím stoupne například produkce kortizolu a ACTH (adrenokortikotropní hormon – je produkován hypofýzou a stimuluje nadledviny). Právě to je totiž projev toho „správného“ stresu vyvolaného zátěží, který vyvolá žádoucí adaptace, a tedy i růst výkonnosti. Při přetrénování jde ale spíš o to, že organismus už na další stres nereaguje.

Pro NFOS a OTS je také typický pokles hladin testosteronu a zvýšení estradiolu (jeden z estrogenů), a to i u mužů. Klesá také produkce růstového hormonu, který je nezbytný nejen pro růst svalové hmoty a síly, ale i pro regeneraci, růstového faktoru IGF-1, prolaktinu a v některých případech i hormonů štítné žlázy. U sportovců s OTS tím může dojít k poklesu adaptace na zátěž až o 90 %.

5. Vliv přetrénovaní na mozek

Přetrénovaní často doprovázejí výrazné psychické příznaky: únava, ztráta motivace, depresivní nálady, poruchy spánku a soustředění, úzkost nebo změny chuti k jídlu. Celkově jde o velmi podobné příznaky jako při depresi. Nejde samozřejmě přímo říct, že by každý sportovec s depresí musel být nutně přetrénovaný, překryv je tu ale poměrně značný.

Dochází přitom k mnoha biochemickým změnám v oblasti mozku:

• Snižuje se produkce BDNF, což je jakýsi růstový faktor pro mozek: je důležitý pro tvorbu nových neuronů, ochranu těch stávajících i pro vznik jejich vzájemných propojení (synapsí), což je důležité pro proces učení a paměť. Proto může přetrénování provázet i zhoršení kognitivní výkonnosti, to se ale týká až spíše OTS než NFOS.
• Jedna z klasických hypotéz o přetrénování se týká ovlivnění serotoninového systému. Nemusí přitom docházet pouze ke snížené dostupnosti tohoto neurotransmiteru, ale spíše o pokles citlivosti celého serotoninového systému (tj. serotoninu se vytváří dost, ale mozek na něj dostatečně nereaguje). Důsledkem mohou být nejen negativní nálady, ale i zvýšená centrální únava.
• Ovlivněn je pravděpodobně i systém dalších neurotransmiterů, zejména dopaminu. To pak narušuje nejen motivaci a chuť trénovat, ale také tzv. subjektivní vnímání námahy, kdy je například stejné tempo a doba běhu vnímány jako mnohem hůře snesitelné a udržitelné.
• Zhoršení nálady či mentální výkonnosti může být způsobeno i zvýšením úrovně celotělového zánětu.

Jak z toho ven?

Příčinou přetrénování je sice nevhodně nastavený trénink (případně jeho nevhodný poměr k regeneraci a další stresové zátěži), neznamená to ale, že k jeho vyřešení stačí začít trénovat lépe. Naopak bývá nezbytné tréninkovou zátěž výrazně snížit až zcela vynechat – dle intenzity potíží na i dobu týdnů až měsíců – a poté se opatrně a postupně vracet normálnímu zatížení.

Zároveň je nutné řešit i další okolnosti, které ke vzniku problémů mohly přispět. Často to například bývá RED-S neboli syndrom relativní energetické nedostatečnosti ve sportu. Slovo „relativní“ je v názvu problému proto, že se nejedná vyloženě o anorexii. Sportovec (častěji sportovkyně) se jídlu vyloženě nevyhýbá a z pohledu nesportovce může jíst i celkem normálně, jen zkrátka jeho energetický příjem neodpovídá celkovému zatížení.

Důležitou prioritou je i obnovení pravidelného spánku, řešení hormonální nerovnováhy, ale i psychologická péče.

Prevence především

Vzhledem k tomu, jak složité bývá se z přetrénování dostat, je důležité hlídat, aby k němu vůbec nedošlo. Zde je pár důležitých zásad:

• Tréninkovou zátěž nenavyšujte skokově, ale postupně. Nikdy nezvyšujte zároveň objem, intenzitu a frekvenci tréninků, ale vždy jen jeden z těchto ukazatelů. Zařazuje odpočinkové dny, řešte aktivní i pasivní regeneraci.
• Sledujte údaje z chytrých hodinek: například HRV, klidovou tepovou frekvenci, tepovou frekvenci při zátěži určité intenzity (tj. když vám například při určitém tempu srdce bije rychleji než obvykle), tréninkovou zátěž, spánkové hodnoty, respirační frekvence, Body Battery apod. Spíše než absolutní hodnoty ale řešte odchylky od vašeho normálu a jejich vývoj v čase. Není tedy třeba panikařit při jakémkoliv zhoršení hodnot, ale je nutné je řešit v kontextu s celkovou únavou, vývojem výkonnosti apod.
• Nepodceňujte stavy zvýšené únavy, ale ani dlouhodobější ztrátu motivace či „obyčejné“ radosti z pohybu a závodění. Pokud se k nim přidá pokles výkonnosti, horší spánek nebo změny nálady, je vhodné trénink přehodnotit.
• Když prožíváte období zvýšeného stresu (ve škole, práci či rodině), je vhodné snížit tréninkovou zátěž.
• Pokud vás trápí změny nálad (depresivní či úzkostné příznaky) či poruchy soustředění, zamyslete se, zda to nemůže souviset s nastavením tréninku a nedostatkem regenerace. Zároveň svou psychiku včas řešte s odborníkem.
• Jakmile začnete trpět nespavostí nebo se zhorší kvalita vašeho spánku, okamžitě to řešte a opět snižte tréninkovou zátěž.
• Přijímejte dostatek energie i jednotlivých živin (bílkovin, sacharidů, mikronutrientů).
• Ženy by si měly všímat změn v menstruačním cyklu – varovným signálem může být nejen úplné vymizení menstruace, ale i prodlužování a nepravidelnosti cyklu, zvlášť pokud jdou ruku v ruce s únavou a poklesem výkonnosti.

A co doplňky stravy?

V této oblasti zatím existuje jen velmi málo výzkumů – vlastně zatím neproběhla žádná studie, která by prokázala přímý přínos některého doplňku stravy či byliny při přetrénování. Přínosné ale určitě mohou být v rámci prevence a také při řešení jednotlivých projevů OTS a NFOS.

Vitaminy a minerály – nejde sice říci, že pro přetrénování je typický nedostatek určitého mikronutrientu, vždy je ale vhodné se zaměřit na to, jestli má dotyčný sportovec dostatek tří důležitých živin: železa, vitaminu D3 a hořčíku. Vhodné je sledovat i příjem zinku, selenu, vápníku (hlavně při RED-S) a jódu. Markery stresu mohou pomoci snížit vitaminy C a E, naopak únavu může způsobit i nedostatek vitaminů skupiny B.

Adaptogeny – obecně zlepšují adaptaci organismu na stres, a to včetně stresu fyzického. Často zmírňují i únavu a negativní psychické příznaky, a naopak mohou pomoci zlepšit fyzickou výkonnost. Zajímavá je v tomto směru zejména rhodiola (zvláště v kombinaci s ginkgo bilobou), ashwagandha a ženšen.

Kreatin – zlepšuje adaptaci na trénink, zotavení po zátěži i některé kognitivní procesy.

Omega-3 – snižují zánět, mohou zmírňovat svalové poškození po zátěži, jsou nezbytné pro fungování mozku.

Kurkumin – sice neexistují důkazy, že by ovlivňoval vznik či léčbu přetrénování, jde ale o jeden z nejsilnějších přírodních prostředků na podporu regenerace a redukci celotělového zánětu.

Koenzym Q10 – zlepšuje funkci mitochondrií a energetický metabolismus.

Šafrán – zmírňuje depresivní příznaky, ovlivňuje HPA osu, reakci organismu na stres a produkci neurotransmiterů.

Tryptofan – ani tady sice neexistují žádné důkazy, že by tato aminokyselina přímo ovlivňovala prevenci nebo léčbu přetrénovaní, některé mechanismy jejího působení jsou ale velmi zajímavé. Jde totiž o prekurzor serotoninu a melatoninu, čímž může ovlivnit jak negativní psychické příznaky, poruchy spánku i centrální únavu. Zároveň je ale potřeba postupovat opatrně – část přebytečného tryptofanu se totiž přeměňuje na kynurenin a některé z jeho metabolitů mohou mít naopak negativní účinky.

Medicinální houby – zajímavý může být například cordyceps, reishi nebo hericium. Působí nejen jako adaptogeny, ale mají pozitivní vliv i na střevní mikrobiom, zánět a imunitu.

Snad málokterý vitamin je tak oblíbenou součástí doplňků stravy pro podporu zdraví a krásy vlasů, nehtů a pleti. Vitamin B7 neboli biotin toho ale dokáže mnohem víc: je nezbytný pro správné fungování metabolismu, pomůže ochránit nervy, snížit hladinu cukru v krvi nebo podpořit imunitu a funkci mitochondrií.

Popis

Vitamin B7 neboli biotin (někdy také označovaný jako vitamin H) je ve vodě rozpustná látka, která patří mezi esenciální živiny. Sice jej v určitém míře vytvářejí některé bakterie ve střevním mikrobiomu, toto množství je ale tak malé, že nestačí k pokrytí našich potřeb, a proto jsme odkázáni na jeho příjem potravou.

Jeho bohatým zdrojem jsou zejména živočišné potraviny – nejvíce ho obsahují játra a další vnitřnosti, o něco méně pak maso (včetně rybího), vaječné žloutky a mléčné výrobky. Zároveň je ale možné ho plnohodnotně doplňovat i z rostlinných zdrojů, nachází se například v luštěninách, celozrnných obilovinách, semenech, ořeších, houbách a některých druzích zeleniny.

V organismu je biotin funguje jako kofaktor neboli nebílkovinná součást enzymů. Právě v enzymech je přitom na rozdíl od ostatních vitaminů skupiny B poměrně pevně vázán. Po jejich rozkladu pak může být recyklován pomocí enzymu biotinidázy.

(1, 2)

Historie

Objev biotinu souvisí s poměrně obskurním výživovým trendem: pojídání syrových vaječných bílků. To, co by dnes dobrovolně dělal málokdo, bylo v první polovině 20. století v některých skupinách populace běžné. Syrový bílek byl totiž tehdy považován za levný zdroj kvalitních dobře stravitelných bílkovin a doporučoval se například v rámci léčby některých onemocnění (dnes naopak víme, že je mnohem hůře stravitelný než bílek tepelně upravený). V 2. polovině minulého století se pak podobný trend rozšířil hlavně mezi kulturisty a jinými sportovci, k čemuž přispěla i ikonická scéna z filmu Rocky, v níž hlavní hrdina začíná den vypitím obsahu pěti syrových vajec „na ex“.

Přitom už v roce 1927 popsala Margarete Boas tzv. egg white injury neboli zdravotní potíže potkanů krmených syrovými bílky – šlo zejména o vypadávání srsti, kožní potíže, neurologické příznaky a poruchy růstu. Podobné potíže byly později popsány i u lidí konzumujících syrové bílky, důvod však zatím nebyl znám – spekulovalo se například o možných toxických látkách, které by bílky mohly obsahovat.

Samotný biotin poprvé izolovali Fritz Kögl a Benno Tönnis v roce 1936 (paradoxně z vaječných žloutků) a počátkem 40. let byla popsána jeho chemická struktura. Klíčový objev, který tyto poznatky propojil, pak přišel v roce 1941 zásluhou Esmonda Emersona Snella. Ten totiž v syrových bílcích objevil bílkovinu avidin, který s biotinem vytváří velice pevnou vazbu a znemožňuje tak jeho vstřebávání.

Role vitaminu B7 v organismu

Výrazný deficit biotinu se projevuje především vypadáváním vlasů, kožními záněty, únavou, depresemi, neurologickými problémy či křečemi, tento stav je ale poměrně vzácný – kromě lidí konzumujících větší množství syrových bílků se objevuje například u pacientů na intravenózní výživě bez obsahu biotinu, při těžké podvýživě nebo při vrozeném deficitu enzymu biotinidázy, který v těle biotin regeneruje. Vážnějším nedostatkem by teoreticky mohli trpět i vegani, jejichž jídelníček obsahuje především rafinované obiloviny a průmyslově zpracované rostlinné potraviny. Naopak mírný deficit je poměrně běžný, a to zejména v těhotenství. (5)

Metabolismus živin

Jak už jsem zmínila, biotin je coby kofaktor důležitou součástí enzymů. Zejména jde o enzymy jménem karboxylázy – konkrétně ho nejdeme v pyruvátkarboxyláze, acetyl-CoA karboxyláze 1 a 2, propionyl-CoA karboxyláze a methylkrotonyl-CoA karboxyláze. To jsou pro fungování těla zcela nezbytné enzymy, které zajišťují správný průběh metabolismu všech živin. Bez biotinu by tedy naše tělo trpělo kritickým nedostatkem energie i některých důležitých stavebních kamenů. (6)

Pyruvátkarboxyláza je navíc nezbytná i pro tzv. glukoneogenezi, tj. tvorbu molekul glukózy z jiných než sacharidových zdrojů, což je proces, který se aktivuje při hladovění. Teoreticky by tedy mohl například podpořit i metabolickou flexibilitu například při přerušovaném půstu a zlepšit toleranci této dietní metody (při hraničním deficitu by například mohlo hrozit vyšší riziko nadměrné únavy či výkyvů glykemie), vědecké důkazy pro to ale zatím chyb. (6)

Vitamin B7 je nezbytný také pro tvorbu mastných kyselin, regulaci oxidace tuků, tvorbu buněčných membrán a podílí se na odbourávání některých aminokyselin. (7)

Epigenetické účinky

Biotin má dokonce i přímé epigenetické účinky. Zaprvé se přímo váže na tzv. histony, což jsou bílkoviny, na kterých je „namotána“ DNA a které rozhodují o tom, zda budou geny v dané oblasti aktivní. Biotinizace histonů ovšem hraje v epigenetické regulaci mnohem menší roli než například acetylace nebo metylace. Vitamin B7 ovšem může aktivitu genů ovlivňovat i prostřednictvím transkripčních faktorů – právě tímto způsobem ovlivňuje například geny souvisejících s metabolismem sacharidů a tuků. (3, 7, 8)

Vliv na imunitní systém

Zatím pouze experimentální studie ukazují, že může hrát důležitou roli i ve fungování imunitního systému a regulace zánětu. Ovlivňuje tvorbu, zrání, aktivitu a metabolismus některých imunitních buněk (zejména T-buněk, NK buněk a makrofágů) a při jeho deficitu také stoupá tvorba zánětlivých cytokinů. (9)

Přínos užívání biotinu

Stejně jako v případě ostatních vitaminů, i tady platí, že největší přínos mají z užívání biotinu lidé, kteří trpí jeho nedostatkem, ať už z důvodu nedostatečného příjmu stravou nebo některé z genetických či metabolických poruch, jako je například deficit biotinidázy nebo deficit holokarboxylázové syntázy. (10)

Neurologické problémy

Biotin užívaný ve vysokých dávkách je standardní léčbou při tzv. biotin-thiamin-responzivní bazální gangliové chorobě. Jde o genetickou poruchu, která postihuje nervový systém, zejména pak část mozku jménem bazální ganglia, která se podílí na regulaci pohybu. (10)

Hodně diskutovaná je biotinová léčba v případě roztroušené sklerózy a neuropatií. V roce 2011 totiž v rámci jedné studie dostávali pacienti trpící optickou neuropatií (poškozením zrakového nervu) a dalšími neurologickými obtížemi velmi vysoké dávky biotinu (100-300 mg denně) a následně došlo u všech k výraznému zlepšení zrakových funkcí. Později se ukázalo, že jeden z nich trpěl roztroušenou sklerózou, která poškození zrakového nervu způsobila. (11)

Možnou prospěšnost užívání biotinu při roztroušené skleróze pak ukázalo i několik preklinických studií. Při této chorobě totiž dochází k degradaci myelinových obalů nervových vláken, která jsou nezbytná pro vedení nervových vzruchů. Podle studií na zvířatech přitom právě vysoké dávky biotinu zvyšují produkci mastných kyselin s dlouhým řetězcem, čímž podporují tvorbu myelinu. Zvláště vhodná je tu kombinace biotinu s vitaminem B1 a B5. (10)

Předpokládá se také, že biotin celkově pomáhá chránit nervové buňky díky příznivému vlivu na jejich metabolismus a podílí se na správné vedení nervových vzruchů také díky podpoře tvorby tzv. neurotransmiterů, jako je glutamát, aspartát a GABA (k jejich tvorbě je zapotřebí pyruvátkarboxláza obsahující biotin).

Diabetes a kardiovaskulární systém

Biotin sice není zahrnut do oficiální léčby diabetu, jeho silné zapojení do metabolismu živin a regulace genů souvisejících s metabolismem ale naznačuje, že by mohlo být jeho užívání prospěšné při tomto problému. A potvrdily to i některé studie, stejně jako i určitý přínos pro zdraví srdce a cév. Při užívání biotinu sice nedošlo k ovlivnění produkce inzulinu nebo glykovaného hemoglobinu, u sledovaných dobrovolníků byl ale zaznamenán pokles hladiny glukózy na lačno, stejně jako mírné snížení hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. (14)

Vlasy, nehty, pokožka

Biotin bývá obvyklou součástí doplňků stravy užívaných ke kosmetickým účelům. Nejlépe prokázaný účinek má jeho užívání při nízké kvalitě nehtů. Několik menších studií ukázalo, že u sledovaných dobrovolníků díky tomu dochází ke zmírnění lomivosti nehtů i zvětšení tloušťky nehtové ploténky. Naopak mnohem slabší důkazy jsou v případě vlivu na kvalitu vlasů a pokožky. Pokud člověk trpí deficitem biotinu, může v této oblasti dojít při jeho užívání k výraznému zlepšení, u lidí s normální hladinou však přesvědčivé důkazy chybí. (15)

Imunita a zánět

V této oblasti sice zatím neproběhly potřebné klinické studie, ty experimentální ale měly velmi zajímavé výsledky. Biotin sice pravděpodobně nemá přímý účinek na imunitní buňky, výrazně ale ovlivňuje jejich metabolismus i zánětlivou signalizaci, což se při jeho podávání může projevit zlepšením imunity a zmírněním zánětu. (16)

Funkce mitochondrií

Tato oblast je zatím prozkoumaná jen velmi málo. Nicméně platí, že všechny enzymy, jejichž součástí je biotin, mají souvislost s mitochondriálním metabolismem – například pyruvát karboxyláza je nezbytná pro produkci ATP, což je látka sloužící jako zdroj energie pro všechny buňky v těle. Užívání biotinu by proto mohlo být prospěšné i v rámci snahy zpomalit stárnutí nebo pro podporu sportovní výkonnosti, přesvědčivé důkazy ale zatím chybějí.

Užívání a kontraindikace

Vzhledem k tomu, že biotin je v těle z velké části recyklován, je obvykle doporučované denní množství poměrně nízké – například EFSA (Evropská agentura pro bezpečnost potravin) doporučuje denní příjem 40 µg denně, pro kojící ženy pak 45 µg. Nejedná se ovšem o doporučenou denní dávku (ta nebyla stanovena), ale o tzv. přiměřený příjem. Běžné doplňky stravy s biotinem přitom obvykle obsahují 30–300 µg, kosmetické doplňky však využívají dávkování mnohem vyšší, až 10 mg. Pro léčebné účely se pak využívají dávky až 300 mg. (12)

Biotin je obecně považován za bezpečný, k vedlejším účinkům nedochází ani při užívání velmi vysokých dávek. Pozor je třeba dát pouze na jednu věc: zvláště ve vyšších dávkách může zkreslovat výsledky některých laboratorních testů, například stanovení hladin štítné žlázy, pohlavních hormonů, kortizolu nebo vitaminu D. Proto je nutné alespoň 3 dny před plánovanými odběry ukončit užívání doplňků stravy s biotinem. (13)

Vhodné kombinace

V této oblasti bohužel zatím proběhlo jen málo výzkumů, protože pro terapeutické účely je biotin obvykle využíván samostatně. Neexistuje tak například žádná studie, která by prokázala synergické působení vitaminu B7 s nějakou jinou látkou (tj. že by navzájem zvyšovaly svoji účinnost). Hojně testovány byly spíše jen konkrétní komerční kosmetické produkty s obsahem biotinu, u kterých ovšem nelze přesně určitě, která ze složek za účinky stojí.

Nejlépe zdokumentovány jsou výsledky kombinace biotinu, kolagenu a případně i dalších složek. Například doplněk stravy s obsahem biotinu, kolagenu, kyseliny hyaluronové a vitaminů C a E prokázal velice slušnou účinnost v oblasti zmírnění hloubky vrásek, hydratace pleti a padání vlasů, kde byl výrazně účinnější než samotný kolagen. Zajímavých výsledků dosáhlo i zkoumání směsi biotinu, kolagenu, vitaminů C a E, zinku a aceroly. (17-19)

O něco méně výrazné účinky prokázaly kombinace se zinkem, křemíkem, ostatními vitaminy skupiny B, aminokyselinami či bylinami, jako je přeslička, saw palmeto, kurkuma, ashwagandha nebo extrakt z hroznových jadérek (OPC).

Za praktickou lze obecně považovat také kombinaci biotinu s jinými vitaminy skupiny B – pro většinu z nich totiž platí, že navzájem zvyšují svoji biologickou využitelnost.

Všechny buňky těla potřebují energii. Jak ji získají? Možnosti jsou dvě: buď využijí makroživiny z jídla, tedy sacharidy, tuky a bílkoviny, anebo sáhnou do vlastních zásob.

Ve svém těle přitom máme zásoby všech tří makroživin:

• Sacharidy se v něm skladují v podobě tzv. glykogenu, což je polysacharid tvořený spoustou molekul glukózy, podobně jako třeba škrob. Uložený je v našich svalech a játrech a jeho zásoby množství jsou omezené – pokud bychom například běželi nebo jeli na kole, a přitom spalovali pouze sacharidy, vydržel by nám glykogen maximálně na hodinu a půl, a to ještě jen v případě, že jsme velmi dobře trénovaní (tréninkem lze totiž zásoby glykogenu výrazně navýšit).
• Tuky jsou uloženy v tukové tkáni a jejich zásoby jsou ve srovnání se sacharidy obrovské, a to i u velmi štíhlých lidí.
• Bílkoviny či jejich stavební kameny, aminokyseliny, se coby zdroj energie v těle neskladují, v případě velkého energetického deficitu ale začíná tělo rozkládat svalovou tkáň, aby využilo bílkoviny, ze kterých je tvořena.

Rozklad svalových bílkovin je ovšem věc, kterou nechtějí ani sportovci, ani ti, kdo se snaží zhubnout, protože v obou případech je úbytek svalové hmoty nežádoucí. Zabránit se tomu můžeme správně nastavenou energetickou bilancí (tj. vyhneme se vysokému energetickému deficitu), pravidelným posilováním, dostatečnou konzumací kvalitních bílkovin a vhodnou volbou intenzity při dlouhotrvající zátěži. A také tím, že naučíme tělo efektivně využívat zbývající dvě živiny, tedy sacharidy a tuky.

V dnešním článku se přitom podíváme právě na tuky – ne že by efektivita metabolismu sacharidů nebyla důležitá, ale to by vydalo na samostatný článek.

Spalování vs. oxidace

Ještě, než se pustíme do využívání energetických zdrojů, trochu si ujasníme terminologii.

Ačkoliv se termíny „pálení“ nebo „spalování“ ve spojení s tuky běžně používají, z odborného hlediska nejsou správné. V buňkách totiž nemáme žádná kamna, ve kterých by mohly živiny shořet. Energie v nich z tuků a glukózy vzniká v mitochondriích chemickou reakcí, která se nazývá oxidace. A protože nejznámější oxidační reakcí je hoření, vzniklo přesvědčení, že se tuky spalují.

V dalším textu se proto už budu držet termínu „oxidace“.

Využít tuky, nebo sacharidy?

Pomineme-li ne úplně žádoucí využívání bílkovin, mají buňky možnost využívat k získávání energie jak sacharidy (konkrétně glukózu), tak tuky. Neplatí to pouze pro buňky mozkové, které jsou odkázány výhradně na glukózu. Podle čeho se ale rozhodnou?

V první řadě záleží na tom, co tělo umí využívat lépe. Velká část lidí má totiž nízkou tzv. metabolickou flexibilitu, což znamená, že jejich tělo neumí dobře přepínat mezi oxidací sacharidů a tuků a preferuje jako zdroj energie cukry, protože je to jednodušší. To je v první řadě spojeno s neochotou těla hubnout, a v druhé řadě s nízkou fyzickou zdatností ve smyslu vytrvalosti.

Při pohybu totiž naše svalové buňky potřebují mnohem více energie než v klidu a opět mají dvě možnosti, jak ji získat: z tuků nebo glukózy. Jakou možnost zvolí, přitom závisí zaprvé na zmíněné metabolické flexibilitě a za druhé na intenzitě pohybu.

Sacharidy: rychlá energie, omezené zásoby

Hlavní výhodou glukózy coby zdroje energie je to, že se v buňkách oxiduje velice rychle, a proto může v krátké době poskytnou velké množství energie. Když tedy vykonáváme pohyb vysoké intenzity, například rychlý běh (ale v případě začátečníků jakýkoliv běh), svaly potřebují v krátkém čase hodně energie, a proto budou využívat primárně sacharidy.

Jak už jsem ale řekla, zásoby sacharidů v podobě glykogenu jsou omezené, a proto jsme takovou intenzitu pohybu schopni udržet jen omezenou dobu.

Tuky: pomalá energie, spousta zásob

Pokud se tedy chceme v pohybu udržet déle, musíme zapojit do hry tuky. K tomu ale musíme zvolit nižší intenzitu pohybu. Tukové zásoby jsou totiž sice v těle tak velké, že i hodně hubeným lidem vystačí na dlouhé hodiny pohybu, jenže tuky se oproti cukrům oxidují výrazně pomaleji, a proto jsou schopny plnohodnotně zajišťovat energii jen pro nízkou intenzitu zátěže.

Jenže tohle není samozřejmost. Pokud má totiž člověk nízkou metabolickou flexibilitu, tj. neumí optimálně přepínat mezi využíváním tuků a sacharidů, jeho schopnost oxidovat tuky je nízká, a to v klidu i při zátěži.

6 faktorů, které ovlivňují metabolickou flexibilitu

Schopnost využívat tuky je z části dána geneticky, velký vliv má ale i epigenetika a další faktory, které můžeme ovlivnit i my sami. Které to jsou?

1. Množství a funkce mitochondrií

Oxidace živin za účelem získávání energie probíhá v buňkách na konkrétním místě: v organelách jménem mitochondrie. Právě na množství a funkci mitochondrií v první řadě závisí celkové množství energie, kterou je naše tělo schopno vyprodukovat. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá náš energetický výdej. To se projeví jak tendencí přibývat na váze, tak i špatnou fyzickou výkonností, protože naše schopnost vykonávat pohyb určité intenzity je přímo závislá na tom, kolik živin dokážou naše svalové buňky přeměnit na energii.

Množství mitochondrií a jejich funkce ovšem přímo souvisí i se schopností využívat tuky coby zdroj energie. Více kvalitních mitochondrií totiž s sebou přináší i lepší transport mastných kyselin do mitochondrií a vyšší aktivitu enzymů, které jsou potřebné pro jejich oxidaci. (Mastné kyseliny jsou součást tuků využívaná právě jako zdroj energie.)

A jak můžeme tvorbu a aktivitu mitochondrií podpořit?

Pohyb

To je absolutně nejúčinnější způsob. Ne každý pohyb je ale stejně efektivní.

Univerzální cestou jsou vytrvalostní aktivity mírné až střední intenzity – jde o čistě aerobní aktivity (do 70 % maximální tepové frekvence, u začátečníků níže). Někdy se tomu říká „konverzační tempo“, protože jde o tempo, při němž jsme schopni mluvit v celých větách. U trénovaných osob to tedy může být běh, u netrénovaných ale spíše jen chůze.

Další možností jsou aktivity vysoké intenzity, na úrovni anaerobního prahu nebo i nad ním, tato cesta je ale vhodná spíše pro zkušenější sportovce. Tyto intenzivní tréninky je navíc třeba zařazovat jen omezeně, pouze jako doplněk méně intenzivních, aerobních aktivit.

Otužování

Pravidelná expozice chladu aktivuje mitochondrie v hnědé tukové tkáni a může zvýšit i celkovou mitochondriální aktivitu a míru oxidace tuků. Efekt je ale výrazně menší než u pravidelného pohybu.

Omezení dostupnosti sacharidů

Glukóza je pro buňky dostupnějším zdrojem energie než tuky, a proto mají tendenci ji upřednostňovat. Pokud dostupnost sacharidů omezíme, podpoříme tím aktivitu enzymů, které v buňkách aktivují dráhy spojené s tvorbou nových mitochondrií. Tím se zvýší kapacita buněk pro oxidaci tuků.

Jak toho dosáhnout? Pomoci může:

• omezení příjmu sacharidů,
• trénink nalačno, prodloužení intervalů mezi jídly,
• klasický i přerušovaný půst,
• u sportovců pak aerobní trénink s nízkými zásobami glykogenu.

Je však třeba postupovat opatrně – jakmile cokoliv z toho přeženeme, zvýší se naše stresová zátěž, což může zkomplikovat jak hubnutí, tak růst výkonnosti. Pokud navíc třeba trénink nalačno či s nízkou hladinou glykogenu zařadí začátečník, jeho tělo nedokáže sacharidy plnohodnotně nahradit tuky, může dojít kromě nárůstu stresu i ke zvýšenému rozkladu svalové hmoty.

Dostatek mikronutrientů

Aby mohly mitochondrie dostatečně efektivně přeměňovat živiny na energii, potřebují k tomu dostatek některých mikroživin, jako jsou například:

• železo
• hořčík,
• vitaminy skupiny B, zejména B3
• koenzym Q10
• měď
• zinek

Doplňky stravy

Kromě doplňků s obsahem výše zmíněných mikronutrientů dokáží aktivitu mitochondrií zvýšit i polyfenoly, například:

• resveratrol
• EGCG
• quercetin
• hydroxytyrosol

Jejich účinnost ale stoupá, pokud se pravidelně věnujeme pohybu.

Spánek a stres

Tvorba a aktivita mitochondrií je regulována geny, které souvisí s naším cirkadiánním rytmem, tedy s „vnitřními hodinami“. Dostatečný, a hlavně pravidelný spánek ve vhodnou dobu tedy podpoří i oxidaci tuků. Škodlivě naopak působí chronický stres.

2. Inzulinová rezistence

Inzulinová rezistence je stav typický pro diabetes 2. typu, ale i pro obezitu. Spočívá v tom, že tkáně ztrácejí citlivost na inzulin, takže je ke snížení hladiny glukózy v krvi zapotřebí mnohem větší množství tohoto hormonu.

Jenže inzulin neovlivňuje pouze metabolismus sacharidů, ale blokuje i tvorbu enzymů, které jsou nutné pro uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně. Lidé, kteří trpí inzulinovou rezistencí, proto hůře využívají vlastní tukové zásoby, a zároveň je ochotněji vytvářejí. Dalším důsledkem je zvýšená koncentrace tukových látek v krvi. Inzulinová rezistence také zhoršuje funkci mitochondrií, které pak nedokážou tuky efektivně oxidovat.

Co pomůže inzulinovou rezistenci snížit?

Pohyb

Ano, opět ten pohyb. Výzkumy totiž jasně ukazují, že pokud pomineme léky, je právě pohyb jednoznačně nejúčinnější cestou, jak inzulinovou rezistenci snížit. Jako nejefektivnější se ukazuje kombinace aerobního pohybu („konverzační tempo“) se silovým tréninkem.

Redukce viscerálního tuku

Redukce hmotnosti je další účinnou cestou ke snížení inzulinové rezistence. Významný vliv má přitom i relativně malý úbytek váhy, například o 5-10 %. Ještě důležitější je ale snaha o snížení množství viscerálního neboli vnitřního tuku. Ten totiž ve velkém produkuje zánětlivé cytokiny a zvyšuje inzulinovou rezistenci.

Zdravá strava

Inzulinovou rezistenci zhoršuje jídelníček bohatý na sacharidy s vysokým glykemickým indexem a nasycené tuky, převaha příjmu energie nad výdejem a také konzumace tzv. ultrazpracovaných potravin. Pomoci naopak může zvýšení příjmu vlákniny.

Více spánku, méně stresu

Obojí má na inzulinovou rezistenci značný vliv.

Doplňky stravy

Prokázaná je účinnost například u:

• omega-3 nenasycených mastných kyselin
• hořčíku
• nopalu nebo jiných zdrojů berberinu
• kořene pampelišky
• kurkuminu
• EGCG,
• neemu
• hydroxytyrosolu z oliv
• skořice

I tady ovšem platí, že bez přidání pohybu a změn v jídelníčku je jejich vliv jen omezený.

3. Úroveň kondice

Kromě podpory tvorby a funkce mitochondrií je pravidelný pohyb důležitý i pro to, že s růstem sportovní výkonnosti zároveň roste i ochota těla využívat tuky. Podstatou růstu výkonnosti je totiž adaptace na zátěž, kterou svému tělu ordinujeme. Pravidelná zátěž přitom působí jako epigenetickou cestou: Díky ní se mj. aktivují geny zapojené do metabolismu tuků.

Pokud organismus pravidelně vystavujeme aerobní zátěži nižší intenzity, která je poháněna energií z tuků, roste schopnost těla tuky využívat, a to opravdu hodně – i více než dvojnásobně! Zatímco netrénovaný člověk dokáže za minutu zátěže spálit maximálně něco kolem půl gramu tuku, u elitních vytrvalců to může být 1-1,5 g tuku.

S pravidelným tréninkem navíc roste nejen kapacita těla tuk využívat, ale posouvá se vzhůru i maximální intenzita, při které je ještě schopno energii z tuků získávat. Zkušený vytrvalec tak naplno oxiduje tuky při intenzitě (tepové frekvenci), při níž už začátečníci dávno jedou výhradně na cukry. Typickým příkladem jsou maratonci, kteří právě schopnost využívat tuky při vyšší intenzitě nejvíce systematicky rozvíjejí, a díky jsou schopni efektivně využívat tuky ještě při intenzitě těsně pod anaerobním prahem.

Pokud se snažíte zhubnout, měla by vás zajímat hodnota označovaná jako FatMax. Jde o intenzitu, při které ještě využíváme velké procento energie z tuků, ale zároveň máme vysoký energetický výdej. Čím výše se tato hodnota nachází, tím snáze hubneme, a právě pravidelný trénink ji posouvá velmi efektivně.

Schopnost těla využívat tuky ovlivňuje i silový trénink, ovšem ve srovnání s tím vytrvalostním výrazně méně.

4. Transport mastných kyselin

Aby se mohly tuky ze tělesných zásob přeměnit na energii, musí se do mitochnodrií nějak dostat. K tomu jsou zapotřebí dva kroky:

• Nejprve musí proběhnout tzv. lipolýza, tedy rozklad molekuly tuku na glycerol a mastné kyseliny
• Mastné kyseliny následně musí vstoupit do mitochondrií, kde mohou být zoxidovány

 A právě proces jejich vstupu do mitochondrií, pokud nefunguje správně, je často jednou z hlavních brzd metabolické flexibility.

Klíčovou roli tu hraje látka jménem karnitin palmitoyl transferáza-1, zkráceně CPT-1. Ta představuje jakýsi klíč k bráně do mitochondrií: Když je CTP-1 aktivní, tuky mohou vstoupit dovnitř, roste míra jejich aktivace a sval je více využívá jako palivo. Když je naopak jeho aktivita nízká, tuky zůstávají mimo mitochondrie a svalové buňky upřednostňují sacharidy.

Co ovlivňuje aktivitu CPT-1?

Negativní vliv má inzulinová rezistence, ten pozitivní pak například:

Pravidelný trénink

Opět je tu efektivnější především vytrvalostní, tedy aerobní zátěž.

Snížení zásob glykogenu

Ať už k vyčerpání glykogenu využijeme půst, dietu s nízkým podílem nebo náročný trénink, vždy se tím zvyšuje aktivita CPT-1.

Karnitin

Tato látka nejen pomáhá aktivovat CPT-1, ale zároveň i sama o sobě umožňuje vstup mastných kyselin s dlouhým řetězcem do mitochondrií. Její užívání tak sice může zlepšit schopnost těla využívat tuky, a tím i vytrvalost, efekt je ale mnohem menší, než obvykle tvrdí výrobci doplňků stravy. Sportovcům ale může karnitin pomoci i s podporou regenerace a prokrvení.

5. Rovnováha střevního mikrobiomu

Střevní mikrobiom neovlivňuje oxidaci tuků přímo, ale prostřednictvím řady jiných mechanismů. Jeho nerovnováha například zvyšuje inzulinovou rezistenci, snižuje metabolickou flexibilitu, funkci mitochondrií (například prostřednictvím tvorby butyrátu), ale negativně ovlivňuje třeba i hormonální regulaci pocitů hladu.

Rovnováhu střevního mikrobiomu nejlépe podpoří pestrá strava bohatá na vlákninu, polyfenoly a fermentované potraviny, pravidelný pohyb a dostatečný spánek. Narušuje ji naopak nadbytek cukrů, tuků, alkoholu a ultrazpracovaných potravin.

6. Hormonální rovnováha

Kromě již zmiňovaného inzulinu hrají velkou roli například pohlavní hormony. Ženy například díky pohlavnímu hormonu estrogenu oxidují tuky o něco ochotněji než muži, ovšem při menopauze tato schopnost výrazně klesá, což je jednou z příčin častého přibývání na váze v tomto období.

Důležité jsou také hormony štítné žlázy, které jsou nezbytné pro produkci buněčné energie i efektivní oxidaci tuků. Proto bývá hypofunkce štítné žlázy často spojena s přibýváním na váze.

Dlouho patřil mezi „béčka“, o kterých se mluvilo nejméně, dnes je naopak možná tím nejvíce vědecky zkoumaným. Vitamin B3 totiž hraje klíčovou roli v mitochondriích, a jeho hladina proto souvisí například s rychlostí stárnutí nebo rizikem řady závažných onemocnění.

Popis

Vitamin B3 zahrnuje vlastně vitaminy dva: kyselinu nikotinovou a nikotinamid. A aby to bylo ještě komplikovanější, používá se pro oba ještě další název: niacin a niacinamid. Výraz „niacin“ vznikl spojením slov nicotinic + acid + vitamin už ve 40. letech minulého století. V této době se totiž vitamin B začal průmyslově vyrábět a používat k obohacování potravin, a přitom vznikla obava, že by si název „nikotinová“ mohli lidé spojovat s tabákem a třeba si kvůli tomu myslet, že cigarety obsahují vitaminy. (1, 2)

V těle se vitamin B3 využívá především k tvorbě dvou životně důležitých látek: nikotinamidadenindinukleotidu (NAD+), který je nezbytný pro tvorbu energie v mitochondriích, a nikotinamidadenindinukleotidfosfátu (NADP+), který se využívá k syntéze některých látek a k ochraně buněk. (1, 2)

Historie

Historie vitaminu B3 se začala psát už v roce 1735, kdy španělský lékař Gaspar Casal poprvé popsal záhadnou nemoc, která později získala jméno pelagra. Projevovala se pomocí „tří D“: dermatitis (zánětlivé kožní projevy) – diarhorea (průjem) – demence. Projevy byly často velmi vážné a nezřídka nemoc dokonce končila smrtí. Tehdy šlo ale o pouhý popis příznaků, příčinu Casal neznal, což se nezměnilo ještě po několik století. Po celou tu dobu se spekulovalo se, že může jít o infekci, otravu nebo dědičné onemocnění, ale nikoho nenapadlo, že nemoc může souviset s výživou. (3)

Případů postupně přibývalo, což souviselo s faktem, že se do Evropy rozšířila do té doby neznámá plodina: kukuřice. Její zrna sice vitamin B3 obsahují, ale jen ve velmi těžko vstřebatelné podobě. Pokud je tedy lidská strava založena převážně na kukuřici, postupně dojde ke vzniku pelagry. V druhé polovině 18. století se například v Itálii stala natolik rozšířenou, že tam v roce 1771 došlo k založení specializované nemocnice právě pro pacienty s touto nemocí.

Zatímco v Evropě se pelagra v dalších letech stávala stále vzácnější, v 19. století začala představovat velký problém hlavně v USA. A situace se v následujících desetiletích neustále zhoršovala: počátkem 20. století nemoc postihovala zvláště v jižních amerických státech statisíce lidí.

Na lepší časy se začalo blýskat až mezi roky 1914 a 1927, kdy americký lékař Joseph Goldberger provedl sérii experimentů, které prokázaly, že pelagra není infekční, ale naopak souvisí s chudou stravou založenou převážně na kukuřici. V roce 1937 pak přišlo další důležité zjištění, které nemocným konečně přineslo naději na konkrétní pomoc: americký biochemik Conrad Elvehjem se tehdy zaměřil na onemocnění podobné pelagře, které postihovalo psy, a zjistil, že ho lze úspěšně léčit pomocí kyseliny nikotinové. (3)

Právě rok 1937 proto často bývá označován za okamžik objevu vitaminu B3, přestože samotná kyselina nikotinová byla v té době již známá poměrně dlouho. Poprvé byla syntetizována v roce 1867 a poté se používala ve fotografii, aniž by někdo tušil, že má něco společného se zdravím. Z jídla byla poprvé izolována v roce 1912 Casimirem Funkem, který se snažil najít lék na nemoc beri-beri, která je pro změnu způsobena nedostatkem vitaminu B1. Na ni ovšem kyselina nikotinová nezabírala, tak se o ni přestal zajímat, aniž by tušil, o jak důležitý objev jde.

Průmyslově se kyselina nikotinová začala vyrábět ve 40. letech 20. století, a protože byla poměrně levná, začaly se s ní v USA ve velkém obohacovat potraviny. Díky tomu se pelagra brzy stala minulostí. (3)

V 50. a 60. letech začala nová éra vitaminu B3. Zjistilo se totiž, že jeho vysoké dávky dokáží účinně snižovat hladinu cholesterolu v krvi. Niacin se tak stal prvním účinným hypolipidemikem a dlouho byl i tím absolutně nejužívanějším, než ho z trůnu vytlačily statiny. (4)

Třetí vlna zájmu o něj pak započala v 90. letech minulého století, kdy začala být intenzivně zkoumána jeho role v mitochondriích a v oblasti longevity. (20)

Zdroje vitaminu B3

Pro niacin není možné striktně použít označení „esenciální živina“ protože může částečně vznikat i uvnitř lidského těla, a to z aminokyseliny tryptofanu. Tento způsob jeho získávání je ale spíš jen okrajový, protože na niacin se přeměňují jen asi 2 % přijatého tryptofanu. Nezbytný je proto i příjem potravou. (5)

Vitamin B3 je obsažený je jak v živočišných, tak i rostlinných potravinách. Z těch živočišných ho nejvíce obsahují maso, vnitřnosti a ryby, kde se nachází přímo ve formě NAD+ a NADP+ – tedy ve formách, v nichž je přítomen i přímo v lidských buňkách. Molekuly těchto látek jsou však poměrně velké, a proto je jejich větší část rozložena na části, které se v buňkách znovu skládají dohromady, a pouze malá část se vstřebá v nezměněné podobě. (5)

Z rostlinných zdrojů jsou na vitamin B3 nejbohatší arašídy, slunečnicová semena a houby shi-také, skvělým zdrojem jsou také kvasnice. Najdeme ho i v obilovinách, zejména kukuřici, tam se ale vyskytuje v obtíže vstřebatelných formách. (5)

Pomoci může i konzumace potravin bohatých na tryptofan, jako jsou vejce, sýry, tvaroh, krůtí maso či dýňová semena, jejich vliv je ale jen omezený, stejně jako případné užívání tryptofanu. Ten má sice coby doplněk stravy řadu zajímavých benefitů, k získání 10 mg niacinu či jeho ekvivalentů by ale bylo zapotřebí zkonzumovat cca 600 mg tryptofanu, což úplně nedává smysl. (5)

Role NAD+ v mitochondriích

Z vitaminu B3 v těle vzniká látka jménem nikotinamiddinukleotid neboli NAD+, která je spolu se svou redukovanou formou NADH klíčová pro funkci mitochondrií.

Mitochondrie jsou energetická centra buňky, v nichž dochází k přeměně živin na energii. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá nejen celkový energetický výdej, ale vlivem nedostatku dostupné energie se zhoršuje i funkce tkání a orgánů napříč celým tělem. Pro celou řadu chronických onemocnění je ostatně typická právě dysfunkce mitochondrií. (6)

Živiny jsou v mitochondriích přeměňovány na energii pomocí oxidace, a proto v mitochondriích neustále probíhá spousta oxidačně-redukčních reakcí. K jejich průběhu je nezbytná řada enzymů, a právě NAD+ je koenzymem (nebílkovinnou součástí) jednoho z nich. Pokud je jeho hladina v mitochondriích nízká, klesá míra oxidace („spalování“) tuků i glukózy a produkce energie se výrazně snižuje. (6)

NAD+ se navíc podílí i na ochraně mitochondrií. Nejde sice o antioxidant, jako je třeba vitamin C, ale pokud je ho v mitochondriích dostatek, oxidace živin i následné redukční procesy jsou účinnější, nedochází při nich k „úniku“ elektronů, a tím pádem vzniká méně reaktivních forem kyslíku (volných radikálů). (7)

NAD+ také aktivuje enzymy sirtuiny, včetně SIRT-3, který je považován za klíčový ochranný systém mitochondrií. Reguluje totiž aktivitu mitochondriálních antioxidačních enzymů, zlepšuje jejich stabilitu a ochranu mitochondriální DNA, transport elektronů a reguluje oxidaci tuků. (8)

Role NADP+

Kromě NAD+ v těle vzniká i další důležitý koenzym, NADP+ (případně jeho redukovaná forma NADH). Ten se využívá k syntéze řady látek a pro další důležité procesy, jako je například:

• Tvorba mastných kyselin a tuků, včetně například fosfolipidů tvořících buněčné membrány. (9)
• Tvorba cholesterolu – proto jsou játra, kde cholesterol vzniká, jedním z hlavních míst vysoké spotřeby NADP+.
• Tvorba oxidu dusnatého (NO) – jde o látku, která rozšiřuje cévy, a tím reguluje krevní tlak a zajišťuje dostatečné prokrvení tkání. Vzniká rozkladem aminokyseliny argininu pomocí enzymu NO-syntáza, který pro svoji funkci potřebuje NADPH, což je redukovaná forma NADP+. (10)
• Antioxidační ochrana – NADPH je nezbytný pro regeneraci vnitřních antioxidačních enzymů, jako je například glutathion. (11)
• Funkce imunitního systému – ačkoliv NADPH částečně funguje jako antioxidant, imunitní buňky (konkrétně neutrofily a makrofágy) ho zároveň využívají i k tvorbě volných radikálů, konkrétně reaktivních forem kyslíku, které pomáhají ničit bakterie. (12)

NADPH vzniká zejména v cytoplazmě, vyskytuje se ale i v mitochondriích, kde přispívá k jejich ochraně. (13)

Projevy deficitu

Nemoc vzniklá výrazným deficitem vitaminu B3 se nazývá pelagra (viz výše). V našich zeměpisných šířkách je ale v současnosti velmi vzácná, vyskytuje se spíše jen ve velmi chudých populacích rozvojových zemí, a to zejména těch, které se živí převážně kukuřicí. (2)

V kukuřici se totiž vitamin B3 nachází převážně ve formě tzv. niacinogenů, které se obtížně vstřebávají. Řešením může být tzv. alkalizace kukuřičných zrn, která biologickou využitelnost výrazně zvýší. (14)

Mezi projevy mírného deficitu patří například suchá pokožka s tendencí k zánětům, zarudnutí a otok jazyka, trávicí potíže, poruchy paměti, únava, apatie či bolesti hlavy. (2)

Účinky vitaminu B3

Stárnutí

Hladina NAD+ prokazatelně souvisí s aktivitou sirtuinů. Jde o skupinu sedmi enzymů, které jsou důležité funkcí mitochondrií a rychlost stárnutí. NAD+ funguje jako jejich kofaktor, bez něj jsou zcela neaktivní. Působení SIRT je přitom epigenetického charakteru – působí jako tzv. histondeacetylázy, tedy enzymy regulující epigenetickou reakci jménem acetylace histonů. Zároveň jsou nezbytné pro tvorbu a ochranu mitochondrií. (20)

Nemoci srdce a cév

Vitamin B3 se v minulosti běžně užíval při léčbě tzv. hyperlipidémií, tj. zvýšené hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. K dosažení účinku ovšem bylo zapotřebí vysokých dávek, které často vyvolávaly vedlejší účinky, zejména trávicí potíže a pálení či zarudnutí kůže. Postupně byl proto vytlačen statiny. Ukazuje se ovšem, že i když užívání statinů vede k výraznému poklesu hladiny cholesterolu (celkového i LDL), přesto nestačí k dostatečnému snížení kardiovaskulárních rizik. Proto jsou zkoumány i další látky a pozornost se opět obrací i k niacinu. (16)

Na hladinu cholesterolu působí vitamin B3 dvěma cestami: Zaprvé v játrech potlačuje produkci VLDL, což jsou lipoproteiny velmi nízké hustoty, a zároveň zvyšuje aktivitu enzymu periferní lipoprotein lipáza, což ve výsledku vede ke snížení jak VLDL, tak následně i LDL cholesterolu. Zároveň blokuje v tukové tkáni produkci intracelulární lipázy, čímž brání přesunu triacylglycerolů (TAG) do jater. Vyšší hladina TAG přitom znamená vyšší produkci VLDL, což může vést i ke zvýšení počtu LDL částic. Podpořit může i zvýšení HDL cholesterolu. (2, 4, 15, 16)

Niacin má ovšem i další pozitivní účinky na kardiovaskulární systém: Při jeho užívání dochází k poklesu úmrtnosti na kardiovaskulární choroby (u osob se zvýšeným rizikem až o 11 %) i rizika závažných klinických příhod, jako je například infarkt myokardu, a zpomaluje rozvoj aterosklerózy.  Vykazuje i protizánětlivé účinky, které se mohou uplatnit jak při léčbě aterosklerózy, tak i při nemocích ledvin a plic (zvláště efektivní je přitom zejména u osob s nadváhou či obezitou). Jako velice účinný se přitom ukázal v kombinaci se statiny. (16, 17)

Funkce mozku, deprese, mentální výkonnost

Lidský mozek spotřebuje asi 20 % energie vznikající v organismu. A protože vitamin B3 (NAD+) je pro tvorbu energie nezbytný, je funkce mozku na jeho hladinu velmi citlivá, a i mírný deficit se proto může projevit například kognitivními problémy. (5, 18)

Vitaminu B3 je důležitý také při depresích – několik studií ukázalo, že jeho nízký příjem je spojen právě s vyšším rizikem deprese. Zatím ale neexistují důkazy, že by vyšší dávky vitaminu fungovaly i v léčbě deprese. (5, 18)

Podobná souvislost platí i v případě Alzheimerovy choroby a dalších neurodegenerativních chorobách, jako je Parkinsonova a Huntingtonova choroba: Například observační studie, která sledovala více než 3 700 seniorů, ukázala, že vyšší příjem niacinu je spojený s nižším rizikem Alzheimerovy choroby a pomalejším úbytkem mentálních schopností, přímý přínos suplementace vitaminu B3 byl ale zatím prokázán jen v případě zvířat a buněčných kultur. (19)

Velmi přínosné může být užívání vitaminu B3 po mozkové mrtvici, kdy přerušení dodávky kyslíku obvykle poškozuje neurony i dlouhé hodiny po obnovení krevního zásobení příslušné části mozku. Opakované i jednorázové dávky niacinu přitom prokazatelně vedou k omezení buněčné smrti neuronů a poškození jejich výběžků a podporují také regeneraci nervových buněk. Jeho podání má přitom smysl i řadu hodin po samotné mozkové příhodě: například v rámci jedné studie vedlo podání léku Niaspan (niacin s prodlouženým uvolňováním) 24 hodin po mrtvici ke zlepšení průtoku krve mozkem a tvorbě nových cév. (5)

Migréna

Vitamin B3 může pozitivně ovlivnit změny v průsvitu cév, které jsou pro migrénu typické, stejně jako produkci serotoninu a změny v mitochondriálních regulačních sítích. Díky tomu může působit jak preventivně, tak i terapeuticky v případě akutního záchvatu migrény. (5)

Diabetes

Výzkumy ukazují, že při obezitě a diabetu 2. typu bývá obvykle narušena rovnováha NAD+. Jeho aktivita v buňkách bývá nižší, zhoršuje se funkce sirtuinů i celých mitochondrií a stoupá aktivita enzymů, které NAD+ spotřebovávají. Souvislosti hladiny různých forem vitaminu B3 a inzulinové rezistence sice nejsou tak silně prokázané, jako třeba v případě vitaminu D3. není totiž zcela jasné, jestli je problém přímo nedostatek niacinu, nebo spíše narušený metabolismus NAD+. (21)

V rámci jedné studií například podávání vitaminu B3 osobám s diabetem nevedlo k významnému poklesu hladiny glukózy ani glykovaného hemoglobinu, došlo ale ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů a zvýšení hladiny HDL cholesterolu. To je také důležité zjištění, protože v souvislosti s diabetem výrazně stoupá riziko kardiovaskulárních onemocnění. (22)

Diabetici by se ovšem měli vyhnout užívání niacinu (kyseliny nikotinové), protože zvláště v důsledku jeho vyšších dávek může dojít ke zvýšení inzulinové rezistence a hladiny glukózy v krvi. Bezpečnější se v tomto směru zdá niacinamid. (23, 24)

Slibné výsledky mají studie zaměřené na účinky nikotinamid ribosidu u diabetiků, jeho zkoumání je ale zatím spíše v počátcích. (25)

Diabetici a lidé trpící obezitou by se ale rozhodně měli zaměřit na zlepšení metabolismu NAD+ ve svých buňkách. Prokázaný pozitivní vliv má v tomto směru zejména pravidelný pohyb, mírná kalorická restrikce a kvalitní spánek. (26)

Pokožka
Niacin, a zvláště pak niacinamid, má výrazný pozitivní vliv na kvalitu a zdraví pokožky, a to jak při vnitřním užití, tak i jako součást kosmetických přípravků. Podporuje například tvorbu ceramidů, mastných kyselin a dalších látek, čímž omezuje ztráty vody, zlepšuje kožní bariéru i odolnost pokožky. Zvláště vhodný je pro suchou a citlivou pleť a také při atopické dermatitidě. (27)

Výhodný je i při akné, kde působí protizánětlivě, snižuje tvorbu kožního mazu a zlepšuje bariérovou funkci kůže. (28)

Účinný je i v boji proti stárnutí pokožky, zejména z důvodu vlivu UV záření, dále zlepšuje elasticitu kůže, pomáhá redukovat jemné vrásky, snížit nadměrnou pigmentaci a celkově zlepšit texturu pleti. (29)

Užívání a kontraindikace

Vlastní vitamin B3 je možné užívat ve dvou formách: niacin (kyselina nikotinová) a niacinamid (nikotinamid). Niacin má dobře prokázaný efekt, ale více potenciálních negativních účinků – při předávkování může způsobit trávicí obtíže, hepatotoxicitu, hyperurikemii (zvýšenou hladina kyseliny močové) a kožní potíže, zejména ve smyslu zčervenání, svědění a pálení kůže. Bezpečnější je z tohoto pohledu nikotinamid, u nějž je riziko vedlejších účinků výrazně nižší. (30)

Pokud chceme podpořit hladinu NAD+ v mitochondriích, je také možné užívat i metabolity vitaminu B3, konkrétně niacinamid ribosid (NR) nebo niacinamid mononukleotid (NMN). Ty zvyšují tuto hladinu efektivněji, a mají také jen minimální riziko vedlejších účinků, zároveň jsou ale i mnohonásobně dražší. Užívat je možné i samotný NAD+, pro jeho účinnost ale zatím chybí dostatečná klinická data, nehledě na to, že velká část přijatého množství se stejně nejprve v trávicím traktu rozloží, aby se teprve v buňkách složila zpět do původní molekuly. (21)

Účinnost přeměny vitaminu B3 na NAD+ klesá s věkem, zhoršuje ji ale také chronický zánět, spánkový deficit, narušení cirkadiánních rytmů, obezita, inzulinová rezistence, nedostatek pohybu a nadměrná konzumace alkoholu. Klíčový je také dostatek enzymu NAMPT – jeho produkci je možné zvýšit například pravidelným pohybem nebo kalorickou restrikcí. (30)

Užívání samotného vitaminu B3 není vhodné pro osoby s onemocněním jater, aktivními vředy trávicího traktu (může způsobit podráždění) a dnou (může zvýšit hladinu kyseliny močové). Vyšší dávky nejsou vhodné pro diabetiky.

Zvláště u vyšších dávek pak mohou být problematické i kombinace s některými léky, zejména s některými statiny, léky na vysoký krevní tlak a ředění krve nebo antidiabetiky.

Problematická je i kombinace s alkoholem, která výrazně zatěžuje játra.

Dávkování

Doporučená denní dávka niacinu i niacinamidu je 16 mg pro muže a 14 mg pro ženy, v těhotenství a při kojení pak 18, resp. 17 mg. Jedná se ale o celkový denní příjem, kam se kromě doplňků stravy započítává obsah vitaminu B3 v potravinách.

Jako horní tolerovatelný limit pro doplňky stravy se pro niacin v EU uvádí 10 mg (v USA ale 35 mg), pro niacinamid, který je výrazně lépe tolerován pak až 900 mg. Pro nikotinamid ribosid nejsou doporučené dávky stanoveny, většina provedených studií ale ukazuje dlouhodobou dobrou toleranci dávek kolem 1 000 mg/den, v případě krátkodobého užívání pak až 2 000 mg/den.

Vhodné kombinace

Obecně platí, že všechny vitaminy skupiny B se lépe vstřebávají, pokud jsou užívány společně, tedy buď pouze ve formě B-komplexu, nebo v kombinaci B-komplexu s konkrétním vitaminem, jehož příjem je třeba podpořit nejvíce.

Studií zaměřených na kombinaci některé z forem vitaminu B3 s jinými doplňky stravy zatím bylo provedeno překvapivě málo. Zde jsou některé možné fungující kombinace:

Mentální výkonnost a funkce mozku: B3 + selen (31)

Stárnutí, metabolismus NAD+: niacinamid + D-ribóza (32), vitamin B3 + EGCG

Akné: niacinamid + zinek (33)

Diabetes: niacin + chrom (ve formě chromnikotinátu) (34)

Ledviny mají jednu důležitou vlastnost: jejich funkce je z pohledu potřeb výrazně naddimenzována. To samozřejmě velká výhoda, díky které dokážeme bez problémů fungovat i s jedinou ledvinou, zároveň to však představuje i velkou past. Právě kvůli této obrovské rezervě totiž nezaznamenáme žádný problém, pokud se jejich funkce začne zhoršovat – a to dokonce ani v případě, že fungují výrazně méně než na polovinu své kapacity.

Choroby ledvin jsou přitom v populaci velmi časté.  Dle odhadů jimi trpí každý desátý člověk, přičemž výskyt problémů se zvyšuje s věkem – sníženou funkcí ledvin tak například trpí celá čtvrtila lidí nad 70 let. Výjimkou nejsou ani nádory ledvin, v jejichž četnosti nám dokonce patří světové prvenství.

Většina lidí se zhoršenou funkcí ledvin se ovšem neléčí, protože o nich prostě neví. Další zákeřnou vlastností totiž je, že v mnoha případech poškození nejenže nebolí, ale často nejsou přítomné ani jiné příznaky. K lékaři proto často přicházejí velmi pozdě, leckdy až v okamžiku, kdy ledviny zcela selžou.

Jak poznat, že máte problém?

Bolest se většinou vyskytuje zejména u akutního poškození ledvin – bývá náhlá a intenzivní, ale po zahájení léčby rychle odezní. Naopak chronická ledvinová onemocnění často nebolí vůbec, jen v některých případech se vyskytuje bolest v bedrech nebo v boku, kterou je ale snadné zaměnit za bolest zad.

Varovným příznakem, že něco není v pořádku, může být i nadměrná únava. V mnoha případech se vyskytují i otoky (hlavně v oblasti kotníků a okolí očí), ale i například nevolnost.

Z medicínských testů je důležité stanovení bílkoviny (konkrétně albuminu) a krvi v moči, což se dělá i při běžných preventivních prohlídkách. Obě nežádoucí příměsi se do moči dostanou v okamžiku, kdy dojde k narušení drobných krevních cév v ledvinách. Dalším možným testem je tzv. odhadovaná glomerulární filtrace, při které se stanovuje množství kreatininu v krvi a rychlost jeho vylučování z těla. Kreatinin je odpadní produkt, který je vylučován právě ledvinami. Pokud nefungují správně, jeho vylučování se zpomaluje a hladina v krvi roste. Dále se testuje poměr kreatininu a albuminu v moči.

Dále se ledviny vyšetřují i pomocí zobrazovacích metod, jako je ultrazvuk, CT nebo magnetická rezonance, popřípadě pomocí biopsie.

A co všechno můžeme udělat pro to, aby se žádný problém nevyskytl?

1. Pijte dost tekutin

Dostatečná hydratace je základ. Ledviny totiž odstraňují z těla odpadní látky z těla tím, že je rozpustí ve vodě, čímž vznikne moč. Málo tekutin v těle tak logicky znamená horší efektivitu tohoto procesu. Dehydratace navíc vede ke „zahuštění“ krve, čímž se zhoršuje prokrvení ledvin, a zároveň zvyšuje riziko infekce ledvin a močových cest i tvorby ledvinových kamenů.

Optimální množství tekutin je individuální. Obvykle se doporučuje denně 6-8 sklenic vody, kromě okolní teploty a fyzické zátěže ale záleží i na tom, jak se člověk potí. Vhodné je proto zároveň sledovat barvu moči. Ta by měla být světle žlutá – sytě žluté, nebo dokonce nahnědlé odstíny značí dehydrataci.

2. Podpořte funkci mitochondrií a peroxizomů

Mitochondrie jsou organely, které se někdy označují jako „buněčné elektrárny“, protože v nich dochází k přeměně živin na energii. Právě proto je důležité, abychom měli v těle dostatek mitochondrií a aby byly tyto organely funkční, protože v opačném případě trpí tkáně a orgány nedostatkem energie, čímž se zhoršuje jejich funkce a urychlují procesy stárnutí.

Ledviny přitom patří mezi orgány, které jsou na funkci mitochondrií obzvláště citlivé. Při filtraci krve se totiž sodík a další rozpuštěné látky pohybují proti silném elektrochemickému potenciálu, a k jeho překonání potřebují nemalé množství energie, kterou jim zajišťují právě mitochondrie v ledvinových buňkách.  Pokud je tedy v tkáni ledvin mitochondrií málo nebo jsou disfunkční, narušuje to funkci celého orgánu.

Důležité jsou ale i další buněčné organely jménem peroxizomy. Ty totiž pomáhají buňkám odstraňovat jedovaté substance, a zároveň jsou bohaté na enzymy nezbytné pro regeneraci poškozených ledvinových buněk.

Pro optimální funkci obou typů organel je přitom klíčová dostatečná produkce enzymů jménem sirtuiny.

3. Dostaňte pod kontrolu své geny

Zvláště pro chronická ledvinová onemocnění jsou typické rozsáhlé negativní epigenetické změny, které způsobují odlišnou aktivitu důležitých genů.

Typické jsou zejména odchylky v oblasti metylace genů – v rámci výzkumů byly u pacientů s chronickými ledvinovými chorobami prokázány významné změny v metylaci genů u 1061 genů, přičemž mnohé z nich mohou vznikat už v rámci nitroděložního vývoje. Rovněž u pacientů podstupujících dialýzu byly prokázána rozsáhlá hypermetylace DNA, která souvisí i s vyšší mírou zánětu a pravděpodobně i s rozvojem fibrózy ledvin (tj. stavu, při kterém se do ledvin ukládá vazivová tkáň). Typické jsou ale i změny v oblasti modifikace histonů, které mohou vést například ke vzniku zánětlivých procesů v ledvinové tkáni.

Výrazné změny v metylaci genů bývají přítomny i v případech akutního ledvinového selhání. Velkou roli tu ale hrají i microRNA, které mj. spolurozhodují i o tom, zda akutní poškození orgánu přejde do chronického onemocnění, a regulují procesy vzniku fibrózy ledvin.

Negativní epigenetické změny v rámci DNA jsou naštěstí do značné míry vratné. Pokud tedy ještě nedošlo k nevratnému poškození ledvinové tkáně, je možné dosáhnout výrazného zlepšení stavu i díky působení pozitivních epigenetických faktorů, ať už z oblasti životního stylu nebo bylin a epigeneticky působících doplňků stravy.

4. Pečujte o zdraví srdce a cév

Srdce a ledviny jsou spojené nádoby – souvislost mezi chronickým onemocněním ledvin a kardiovaskulárními onemocněními ostatně poprvé popsal Dr. R. Bright už v roce 1836. A jde o souvislost oboustrannou: Nejčastější příčinou akutního selhání ledvin je omezení průtoku krve tímto orgánem, například z důvodu zánětu, embolie nebo selhání srdce. Vysoký tlak zase zvyšuje riziko chronických ledvinových onemocnění. A naopak platí, že chronické onemocnění ledvin může zvýšit riziko kardiovaskulárních onemocnění, a to až čtyřnásobně.

5. Hlídejte si cukr

Velké riziko poškození ledvin hrozí u diabetiků – při obou typech cukrovky se odhaduje na 25–40 %. Hlavním problémem je tady dlouhodobě zvýšená hladina glukózy v krvi, která v ledvinových buňkách způsobuje zvýšení tvorby některých růstových faktorů, které se následně podílejí na poškozování ledvin. Klíčová je tu právě důsledná kontrola hladiny glukózy a glykovaného hemoglobinu a také krevního tlaku – jeho zvýšení u diabetiků 2× častější než v ostatní populaci.

6. Pozor na chlad i horko

Většinou se uvádí, že jsou ledviny citlivé na chlad, což je v zásadě logické. Právě v důsledku chladu totiž může dojít k zúžení krevních cév zásobujících tento orgán. Některé studie ostatně potvrdily zvýšení rizika akutního selhání ledvin v důsledku nízkých teplot, jiné to ale neprokázaly. Opatrní by v tomto směru měli být především lidé s kardiovaskulárními chorobami, protože chlad zároveň způsobuje zvýšení krevního tlaku. V chladu také dochází ke zvýšenému vylučování moči, a proto se zvyšuje riziko dehydratace. Zajímavé také je, že pobyt v chladných oblastech obvykle vede ke zvýšenému příjmu soli, což rovněž ledvinám nesvědčí.

Naopak u zdravých jedinců nelze říci, že by například oblečení odhalující záda nutně vedlo k poškození ledvin. I u nich ale platí, že působení chladu může zhoršit efektivitu imunitního systému a zvýšit tak například riziko bakteriální infekce ledvin. Ke zhoršení chronického onemocnění ledvin ovšem může přispět i například respiračních virová infekce.

Naopak výrazně podceňován je negativní vliv horka. Od hodnoty 25 °C s dalším zvyšováním teploty dochází ke zhoršování funkce ledvin, a to zejména u osob trpících nějakým chronickým onemocněním. 

7. Méně tuků i soli

Vzhledem k výraznému epigenetickému pozadí ledvinových nemocí je v jejich prevenci i léčbě důležitý důraz na všechny epigenetické faktory, a zvláště pak na zdravou stravu.

Negativní vliv nadměrného příjmu soli už jsem zmiňovala – dle studií prokazatelně vede ke zvýšení rizika onemocnění ledvin. U lidí s chorobami ledvin zároveň snáze dochází ke zvýšení krevního tlaku v důsledku přehnaného solení.

Strava bohatá na tuky zvyšuje riziko řady nemocí a ani chronická ledvinová onemocnění nejsou výjimkou. Problematické je to zejména v situaci, kdy je narušen tukový metabolismus. Hromadění lipidů pak v těle způsobuje změny, které mohou vést například ke vzniku aterosklerózy ledvinových cév nebo ke vzniku fibrózy.

Často se mluví i o tom, že ledvinám nesvědčí příliš vysoký příjem bílkovin, přesvědčivé důkazy o tom však chybějí. Naopak třeba u starších osob nebo pacientů na dialýze může být jejich omezování škodlivé. Spíše než na absolutním množství bílkovin záleží na jejich kvalitě – riziko vzniku chronických ledvinových onemocnění tak například zvyšuje nadměrná konzumace červeného masa, zatímco rostlinné bílkoviny působí spíše pozitivně.

8. Hlídejte si váhu

Negativně působí i obezita, zvláště pak hromadění viscerálního neboli vnitřního tuku. Snížení hmotnosti pak v rámci studií vedlo u obézních pacientů ke snížení hodnot bílkoviny v moči.

9. Vsaďte na byliny a doplňky stravy

Pozitivní působení na ledviny bylo prokázáno u celé řady přírodních substancí. Vhodnou volbou může být celá řada bylin využívaných v tradiční evropské fytoterapii. Například Janča a Zentrich ve svém Herbáři léčivých rostlin doporučují nálev ze směsi 3 dílů celíku zlatobýlu a po jednom dílu přesličky rolní, rdesna ptačího (truskavec) a rdesna blešníku. Doporučují ho při všech potížích týkajících se ledvin, včetně ledvinových kamenů. Tradičním prostředkem pro podporu ledvin je také odvar z kořene petržele, nálev z kopřivy, břízy, při zánětech se zase doporučuje medvědice lékařská.

Naopak nevhodné jsou rostliny z čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae), která je u nás zastoupena například kopytníkem evropským. Ty totiž obsahují kyselinu aristocholovou, která působí na ledviny toxicky. Nevhodný je také například zázvor, podběl, alfalfa či pelyněk.

Vitamin D – tento vitamin má v těle řadu důležitých funkcí a jednou z nich je i ochrana ledvin. Jeho podávání vedlo v rámci studií ke zmírnění zánětu i množství bílkoviny v moči.

Vitamin K2 – dokáže při chronických ledvinových potíží zlepšit například glomerulární filtraci, stav ledvinových tepen a celkovou funkci ledvin.

Kozinec blanitý – snižuje výskyt komplikací u chronických ledvinových chorob, pomáhá zlepšit glomerulální filtraci, snížit hladinu sérového kreatininu, a proteinturii (bílkovinu v moči). Vhodný je také v rámci boje s komplikacemi ledvinových onemocnění (nízká hladina hemoglobinu, infekce), a snižuje i riziko ledvinového selhání po chirurgických zákrocích. Zvyšuje účinnost léků užívaných při chronických ledvinových onemocněních.

Šišák – působí příznivě při řadě ledvinových potíží. Zmírňuje tvorbu zánětlivých cytokinů, má příznivý vliv při glomerulonefritidě, fibróze ledvin, chrání ledviny pacientů s diabetem a celkově zlepšuje stav osob s chronickým poškozením a nedostatečnou funkcí ledvin. Zvláště účinně působí u osob, které zároveň trpí vysokým krevním tlakem. Zajímavostí je, že pomáhá rovněž obnovit rovnováhu střevního mikrobiomu, která bývá u lidí s ledvinovými problémy velice často narušena.

Kotvičník zemní – jde o velice silné diuretikum, které vede ke zvýšenému vylučování sodíku bez ovlivnění hladiny draslíku. Pomoci může i při ledvinových kamenech.

Boswelie – chronická ledvinová onemocnění se obvykle vyznačují zvýšenou měrou zánětlivých procesů v tomto orgánu, a právě boswelie ji dokáže snížit. Výrazně se zde osvědčila zejména kombinace s kurkuminem.

EGCG – polyfenol ze zeleného čaje zmírňuje řadu chronických ledvinových onemocněních, pomáhá ale i při akutním poškození ledvin, fibróze nebo nádorech tohoto orgánu.

Mateří kašička – výzkumy na lidských dobrovolnících sice zatím chybí, studie na zvířatech ale ukazují, že by mohla mateří kašička podporovat funkci ledvin a chránit je vůči působení volných radikálů.

Ženšen pětilistý – celkově podporuje funkci ledvin.

Medicinální houby – z hub využívaných tradiční čínskou a korejskou medicínou má pozitivní vliv na ledviny například choroš oříš (Polyporus umbellatus) nebo pórnatka kokosová (Poria cocos). Chrání je před poškozením a zlepšují jejich funkci.

Pampeliška – kořen této rostliny zmírňuje zánět v oblasti ledvin, chrání je před působením toxických chemikálií i vznikem diabetické nefropatie.

Šalvěj červenokořenná (danshen) – v čínské medicíně se tato rostlina využívá především k podpoře krevního oběhu, zároveň má ale i pozitivní účinky na funkci ledvin, kdy v rámci tohoto orgánu zmírňuje oxidativní stres, apoptózu i fibrózu. Pomáhá rovněž regulovat tvorbu microRNA souvisejících s funkcí ledvin.

Daří se jí v nadmořských výškách nad 4 000 m, kde jiné rostliny nepřežijí. Válečníci Incké říše ji využívali ke zvýšení energie a odolnosti, moderní výzkumy pak potvrdily její schopnost zlepšovat sexuální zdraví, plodnost a sportovní výkonnost, ale i zmírňovat nepříjemné projevy menopauzy. Seznamte se s řeřichou peruánskou neboli macou.

Výskyt a popis

Pokud jde o místo pro život, jen těžko si lze představit horší podmínky. Maca je totiž doma v Peruánských Andách, kde roste v nadmořské výšce od 4 000 do 4 500 metrů. Musí proto čelit nejen extrémně nízkým teplotám, silnému větru a intenzivnímu slunečnímu záření, ale musí také umět získat dostatek živin z převládajícího skalnatého podloží. Pěstuje se sice také v Číně, tamní rostliny však mají odlišný obsah účinných látek a mohou tedy mít i odlišné účinky (většina studií zaměřená na účinky macy, z nichž tento článek vychází, přitom zkoumala pouze rostliny původem z Peru). Patří do čeledi brukvovité, je tedy příbuzná třeba s kapustou či brokolicí. (1)

Kvůli nehostinným podmínkám je nadzemní část macy jen malá – rostlina obvykle dorůstá výšky okolo 15 cm, má redukovaný hlavní stonek, peřenodílné listy a hrozny krémově bílých až nazelenalých květů. Plodem je nažka s jedním semínkem uvnitř. To hlavní se ale nachází o něco níže – jako potravina i k léčení se totiž využívá především tzv. hypokotyl (hlíza), tedy zdužnatělá část mezi stonkem a kořeny. Je dlouhá až 14 cm a pro přežití rostliny je zcela zásadní, protože představuje zásobárnu vody a živin. Hypokotyly mají různé barvy, od smetanové po černou, což je dáno odlišným zastoupením obsažených látek – zejména karotenoidů a tokyanů. Různé barvy macy proto mají i mírně odlišné účinky. (1, 2)

Hypokotyly macy jsou důležitou součástí jídelníčku domorodých obyvatel Peru, často jich zkonzumují více než 100 g denně. Jsou velmi tvrdé, proto se obvykle vaří – nejen ve vodě, ale i v mléce nebo ovocných šťávách. Mohou se také mlít na mouku nebo využívat k přípravě koktejlů, „kávy“, pudinků, džemů či alkoholických nápojů. Konzumují se jak čerstvé, tak sušené – v této formě je možné je skladovat i několik let. U nás se maca nejčastěji prodává ve formě prášku nebo kapslí, Janča a Zentrich ovšem doporučují i její homeopatické zpracování, které je podle nich účinné zejména v oblasti podpory hormonální rovnováhy. (1, 2, 9)

Historie

V Peru je maca prokazatelně konzumována už více než 2000 let, a to nejen jako potravina, ale i v rámci tradiční medicíny. V období Incké říše ji válečníci využívali ke zvýšení energie a vitality, vyzdvihovány byly ale i jaké afrodiziakální účinky nebo schopnost léčit revmatismus, anémii, neplodnost či respirační potíže. (1)

Význam macy byl v historii tak velký, že se dokonce v době španělské kolonizace využívala i jako platidlo. Španělé také macou krmili hospodářská zvířata, aby zlepšili jejich plodnost narušenou životem ve vysokých nadmořských výškách. (1)

Divoce rostoucí maca (Lepidium meyenii Walp.) byla poprvé popsána německým botanikem Gerhardem Walpersem v roce 1843. Od roku 1990 se pak používá odlišný název pro domestikovanou macu Lepidium peruvianum Chacon, která se od té divoké mírně odlišuje (morfologicky, složením účinných látek a částečně i geneticky). Český botanický název je „řeřicha peruánská“, mnohem známější je zde ale rostlina pod domorodým názvem „maca“. (1)

Složení

Maca je velmi bohatá živiny – obsahuje cca 10 % bílkovin, 59 % sacharidů, 2 % tuků (z mastných kyselin je zastoupena zejména kyselina linolenová, palmitová a olejová) a 8,5 % vlákniny. Najdeme v ní také řadu vitaminů a minerálů, například vitamin C, E, některé vitaminy skupiny B, železo, vápník, měď, zinek a draslík. Tyto výživové parametry ale mají význam spíš pro obyvatele And, kteří macu konzumují jako běžnou součást jídelníčku. (1, 2)

Pokud macu užíváme spíše jako doplněk stravy, budou nás hlavně zajímat další obsažené látky, které jsou zodpovědné za její léčivé účinky. Mezi ty nejvýznamnější patří zejména polynenasycená mastná kyselina macaen a její amidy (macamidy), což jsou látky, které v jiných rostliných druzích nebyly popsány. Dále se zde nachází 9 druhů glukosinolátů, několik alkaloidů, fytoestrogeny, prostaglandiny či fytosteroly (například ß-sisterol, kampesterol, brasikasterol či stigmasterol), které pomáhají snižovat hladinu cholesterolu. Zajímavou složkou je také (1R,3S)-1 methyltetrahydro- -β-karbolin-3-karboxylová kyselina, která působí jako inhibitor monoaminooxidázy. Látky schopné potlačit produkci tohoto enzymu se přitom využívají například v léčbě depresí nebo Parkinsonovy choroby. (1, 2) 

Jednotlivé barevné odrůdy macy se přitom liší nejen obsahem barviv (zejména karotenoidů), ale i podílem dalších účinných látek. (1)

Léčivé účinky

Sexualita a plodnost

Maca je tradičně využívána k podpoře mužské plodnosti a také jako afrodiziakum pro obě pohlaví, což potvrdily i vědecké výzkumy. Právě tato oblast účinků macy ostatně byla zatím nejlépe prozkoumána v rámci klinických studií. (9)

Jedna z nich například ukázala, že denní dávka 1,5 nebo 3 g macy užívaná po dobu 12 týdnů vede u mužů k výraznému zvýšení sexuální touhy. Prospět také může mužům trpících mírnou erektilní dysfunkcí – u nich došlo v rámci jedné studie po 12 týdnech užívání 2,4 g macy jak ke zlepšení schopnosti erekce a celkové pohody při sexu, tak i ke zlepšení psychické a fyzické výkonnosti. (10, 11)

Zejména černá a žlutá maca dokáže výrazně podpořit tvorbu spermií, zvýšit celkový objem ejakulátu i pohyblivost spermií. Přesný mechanismus účinku ale zatím nebyl popsán – navzdory častému tvrzení totiž maca ve skutečnosti nezvyšuje produkci testosteronu ani jiných mužských pohlavních hormonů. Je ale možné, že zlepšuje biologickou dostupnost testosteronu nebo vazebnou kapacitu receptorů pro tento hormon. (1, 3-6)

Červená maca je zase efektivní při benigní hyperplasii (zbytnění) prostaty. (1, 7)

Schopnost macy zvyšovat sexuální touhu byla prokázána také u žen v menopauze a u žen užívajících antidepresiva (u mužů byly výsledky výzkumů zaměřených na libido smíšené) (12, 15)

Menopauza

Sexuální touha není jedinou oblastí, v níž může maca ženám v menopauze pomoci. Klinické studie potvrdily, že dokáže výrazně zmírnit prakticky všechny typické symptomy menopauzy, tedy i například návaly horka, noční pocení, změny nálad (ve smyslu depresí i úzkostí), pokles energie a vitality, poruchy paměti nebo problémy se spánkem, a také zlepšit celkové zdraví žen v tomto období života. (8, 9, 13, 14, 25)

Ovlivnění hormonální rovnováhy žen v menopauze ovšem prokázaly pouze některé z provedených studiích, zatímco v jiných zůstaly hladiny hormonů nezměněny. Některé z nich ovšem ukazují, že maca by mohla efektivně zvyšovat hladinu progesteronu, což je důležité jak přímo v menopauze, tak především v období premenopauzy a perimenopauzy, kdy se již objevují mnohé nepříjemné příznaky, ale stále ještě nedošlo k vymizení menstruačního krvácení. (9, 26)

Sportovní výkonnost

Dvě studie zaměřené na profesionální sportovce (mužského pohlaví) ukázaly také poměrně výraznou schopnost macy podporovat sportovní výkonnost. U sledovaných dobrovolníků došlo po užívání 1,5 g macy po dobu 60 dní ke zvýšení maximální rychlosti i VO2max, což je důležitý parametr vytrvalosti. Ve druhé studii pak vedlo užívání 2 g po dobu pouhých dvou týdnů u vytrvalců ke zkrácení doby potřebné na uběhnutí 40 km, přičemž bylo u nich zároveň zaznamenáno zvýšení sexuální touhy. (16, 17)

Studie na zvířatech pak ukázaly, že maca může pomoci zvýšit tvorbu ATP (látka, ze kterou buňky čerpají energii) a zásobního polysacharidu glykogenu, chránit svalové mitochondrie před volnými radikály, zmírňovat poškození svalových buněk vlivem intenzivní zátěže a také výrazně snižovat celkovou míru únavy, což se u pokusných myší projevilo například zlepšením výkonnosti ve testu plavání do vyčerpání. Zajímavé přitom bylo, že zvýšenou odolnost vůči únavě u zvířat provázely pozitivní změny ve střevním mikrobiomu, což ukazuje, že maca může fungovat i jako prebiotikum. Laboratorní studie pak prokázaly i anabolické účinky. (9, 22)

Mozek a nervová soustava

11 preklinických studií ukázalo na neuroprotektivní účinky macy, tj. na schopnost chránit nervové buňky před poškozením volnými radikály, vysokou hladinou kortikosteroidů, nezdravou stravou a dalšími vlivy. Za tento efekt vděčí rostlina především obsaženým macamidům, které blokují účinky některých enzymů a epigenetickou cestou potlačují produkci bílkovin podporujících apoptózu (buněčnou smrt) nervových buněk. (9, 19)

Některé studie ukázaly na potenciál macy podporovat vznik nových nervových buněk, zlepšovat kognitivní výkonnost a paměť a zmírňovat úzkostné příznaky. Dvě preklinické studie navíc naznačily, že po mozkové mrtvici pomůže maca zmenšit poškozenou oblast mozku a zmírnit otok mozkové tkáně. (9, 21, 23)

Srdce a cévy

Maca ovlivňuje tvorbu enzymů, které regulují krevní tlak – zejména reninu a angiotenzin konvertujícího enzymu (ACE). V jedné ze studií vedlo užívání černé macy (3 g denně po 12 týdnů) ke snížení systolického krevního tlaku. Zlepšuje také funkci mitochondrií v srdeční tkáni a snižuje míru jejího poškození po prodělaném infarktu. Má také antitrombotický efekt a obsažené fytosteroly mohou pomoci snížit hladinu cholesterolu. (1, 9, 18)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Některé složky macy mají silné antioxidační působení. Preklinické studie rovněž ukázaly, že maca efektivně potlačuje produkci cytokinů a dalších látek zvyšujících intenzitu zánětu (např. TNF-α, IL-6 či IL-8), a naopak podporuje tvorbu protizánětlivého IL-1. Protizánětlivé působení se uplatnilo i na modelech zbytnění prostaty, plicní fibrózy a hepatitidy. (9)

Maca má zároveň i protibolestivé účinky. V rámci studií přitom pomohla potlačit nejen bolest spojenou se zánětem, při níž se maximální analgetické účinky se projevily 15 minut po požití, ale i bolest neuropatickou, tedy způsobenou poškozením nervových vláken (zde byl maximální účinek po 30 minutách). (9, 20)

Diabetes a hubnutí

Podle výsledků laboratorních studií dokáže maca zlepšit schopnost buněk vstřebávat glukózu, což je důležité pro diabetiky. Pokusy na zvířatech pak ukázaly její schopnost zmírňovat inzulinovou rezistenci a zvýšit hladinu leptinu (hormon zvyšující pocit sytosti), což se projevilo sníženou chutí k jídlu a omezením přibývání na váze. (9)

Trávení

Maca rovněž podporuje také trávení, zejména vyprazdňování žaludku, střevní peristaltiku a stravitelnost přijatých živin.

Ochrana před sluncem

Fakt, že maca prosperuje ve vysokohorských oblastech, kde je vysoká intenzita slunečního svitu, pravděpodobně souvisí i s její schopností chránit pokožku před sluncem. V rámci jedné studie poskytl krém s obsahem extraktu z macy podobnou ochranu před UVB zářením jako krém s faktorem SPF30. (24)

Osteoporóza

Maca může být také účinným prostředkem proti řídnutí kostí, ať už je způsobená hormonálními změnami v menopauze nebo jinými příčinami. Pozitivně ovlivňuje kostní buňky osteoblasty, které se podílejí na ukládání minerálů a tvorbě kostní hmoty, epigenetickou cestou aktivuje geny řídící výstavbu kostí i estrogenové receptory typu alfa i beta. (25)

Další účinky

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že maca má imunostimulační a protinádorové působení. (9)

Užívání a kontraindikace

Doporučenou denní dávkou je 5–7 g prášku, který je možné užívat v kapslích nebo rozmíchaný ve vodě či jiném nápoji. V rámci provedených výzkumů ale byly účinné i dávky výrazně nižší, mezi 1 a 2 g denně. Využít je možné i různě typy extraktů. Pro dosažení maximálního účinku je vhodné macu užívat 3-4 měsíce. (1, 2, 5)

Užívání macy je považováno za bezpečné. V rámci proběhlých studií nebyly hlášeny žádné závažnější vedlejší účinky – u některých dobrovolníků se vyskytly jen mírné vedlejší účinky, jako je nevolnost, bolest hlavy či podráždění. V rámci studií na zvířatech nebyla zaznamenána toxicita pro játra či nervovou soustavu ani při užití velmi vysokých dávek (více než 1 g denně na kilogram tělesné hmotnosti), ve výzkumech na lidských dobrovolnících byla prokázána bezpečnost užívání 2-3 g prášku po dobu 12 týdnů, stejně jako denní konzumace 115 g čerstvé macy. Z důvodu malého množství provedených studií ale není doporučována těhotným a kojícím ženám a dětem. (1, 9)

Prakticky ale neexistují studie zkoumající možné interakce macy s léky. Hlášena byla pouze jedna nežádoucí interakce s antidepresivem mianserin. Předpokládá se také možné interakce s enzymem CYP3A4, který se účastní odbourávání některých léků. (9)

Vhodné kombinace

V nabídce doplňků stravy se maca velice často objevuje v kombinaci s adaptogeny či bylinami podporujícími sexuální zdraví a plodnost, jako je ashwagandha, pískavice, reishi, kotvičník, ženšen, suma a další. Prakticky ale neexistují žádné studie, které by účinnost a výhodnost těchto kombinací potvrzovaly. Jedinou výjimkou je malá studie zkoumající účinky kombinace macy a sumy u žen po menopauze. V rámci podpory sexuálního zdraví a plodnosti by mohla být vhodná také kombinace se zinkem nebo vitaminem D3. (27)

Princip přerušovaného půstu je jednoduchý: veškeré potraviny je při něm možné každý den konzumovat pouze v rámci časově omezeného okna. Nejmírnější formou je přerušovaný půst 12/12, tedy 12 hodin bez jídla, který představuje jen minimální omezení – znamená totiž, že když se navečeříme v 19 hodin, můžeme si další jídlo dát už v 7 ráno. Náročnější varianty pak mají podobu například 14/10, nebo dokonce 16/8.

Další možností je pak přerušovaný půst 5 : 2, při kterém se pět dní v týdnu stravujeme normálně a po dva dny výrazně omezíme energetický příjem (obvykle o čtvrtinu a více).

Cesta k úbytku břišního tuku

Oproti jiným dietním postupům přerušovaný půst velkou výhodu, že ho většina lidí mnohem lépe snáší. A kromě toho je často předčí i svou účinností. A platí to nejen pro snižování váhy, ale i pro vliv na zdraví.

Pozitivum přerušovaného půstu v oblasti hubnutí přitom spočívá nejen v celkovém úbytku hmotnosti, ale i v tom, že dokáže velice efektivně redukovat tzv. viscerální neboli břišní tuk. Právě tuk, který se nachází uvnitř břišní dutiny, představuje jeden z největších rizikových faktorů nemocí srdce a cév a dalších metabolických onemocnění.

Jedna ze studií na toto téma například srovnávala dvě skupiny obézních dobrovolníků. Zatímco ta první držela dietu spočívající v celkové kalorické restrikci a navýšení podílu bílkovin na úkor sacharidů, druhá dodržovala přerušovaný půst. Ačkoliv celkový kalorický příjem byl u obou skupin podobný, dobrovolníci držící přerušovaný půst byli v hubnutí mnohem úspěšnější. Dokázali přitom nejen více snížit svou celkovou hmotnost (v průměru o 9 %, zatímco druhá skupina pouze o 5 %), ale především zaznamenali výrazně vyšší úbytek viscerálního tuku (33 % vs 14 %).

A jaký typ přerušovaného půstu je pro hubnutí nejlepší? Na to odpověděla další studie, která zkoumala účinnost různých variant půstu. Jako nejefektivnější z hlediska úbytku hmotnosti se ukázala varianta, při níž dobrovolníci konzumovali jídlo v období od 10:00 do 17:30. Důležitý přitom není jen poměr doby jídla a půstu (v tomto případě 9,5 : 13,5 hod), ale i načasování jednotlivých oken tak, aby byla pokud možno co nejvíce v souladu s přirozenými cirkadiánními rytmy. Zmíněná varianta se nejspíš právě proto ukázala jako výrazně účinnější než ta, při které účastníci jedli v období od 14:20 do 21:30 hodin.

Kdo hladoví, tomu to pálí

Z celé řady výzkumů na zvířatech i lidských dobrovolnících vyplývá, že jestli našemu mozku něco nesvědčí, je to stálý a ničím neomezený přísun velkého množství potravy. Lépe myslet nám to naopak začne v okamžiku, kdy se v jídle nějak omezíme. V tomto směru přitom funguje jak tzv. celková kalorická restrikce, tedy omezení příjmu energie (ideálně o 30 % až 40 % oproti pocitu plného nasycení), tak přerušovaný půst.

Má to svou logiku: Když naši dávní předkové putovali hladoví dlouhé kilometry za potravou, nemohl jejich mozek jet na půl plynu, to by v lovu moc úspěšní nebyli. Přežili proto ti, jejichž těla zvládla mozek efektivně zásobit energií i v situaci, kdy byla kvůli hladu jejich hladina krevní glukózy nízká. To znamená, že byla schopna vytvářet glukózu ze zásobních látek těla – například z tuků.

Glukóza je totiž pro mozek klíčová: Zatímco jiné tkáně v těle dokáží získávat energii oxidací tuků, mozkové buňky to neumějí a jsou odkázány výhradě na energii z glukózy. Pokud tedy máme nedostatečný přísun sacharidů ze stravy, spouští se v těle proces jménem glukoneogeneze spočívající v tvorbě glukózy z jiných zdrojů. A vedlejším produktem těchto pochodů jsou tzv. ketony, které mají na mozek výrazný pozitivní vliv: Zvyšují celkovou aktivitu neuronové sítě, podporují tvorbu nových nervových buněk, a především zlepšují tzv. nervovou plasticitu neboli schopnost neuronů vytvářet nová nervová spojení, což je podstata procesu učení.

Proč půst mozku svědčí?

Hlavním důvodem prospěšnosti půstu pro mozek je fakt, že v něm právě ketony zvyšují produkci řady látek s pozitivním vlivem na nervovou soustavu (např. BDNF, IGF1, FGF2), a navíc v nervových buňkách podporují vznik nových mitochondrií, a tím i lepší produkci energie. Pozitivní vliv na mozek má i hormon ghrelin, kterému se někdy říká „hormon hladu“, protože mozku signalizuje, že je náš žaludek prázdný.

Podobný příznivý dopad na mozek má i pravidelná pohybová aktivita, přičemž platí, že právě kombinace fyzické zátěže a přerušovaného půstu působí v tomto směru obzvláště efektivně.

Přerušovaný půst a zdraví

Epilepsie

Ketony vznikající při přerušovaném půstu zmírňují nadměrnou aktivitu neuronů, což může být velice výhodné například při epilepsii. O využití přerušovaného půstu při léčbě této nemoci psal ostatně už před 2 400 lety Hippokrates a jeho poznatky potvrdily i moderní výzkumy. Přerušovaný půst může nejen zmírnit negativní vliv záchvatů na mozkové struktury, ale i snížit jejich četnost. Na rozdíl od ketogenní diety, která je často při epilepsii doporučována, je navíc v mírnějších formách vhodný i pro děti.

Poranění mozku a neurodegenerativní choroby

Studie na zvířatech ukázaly, že dlouhodobý přerušovaný půst může výrazně podpořit regeneraci po poranění mozku, ať už bylo způsobeno úrazem, nebo třeba mozkovou mrtvicí, stejně jako výrazně snížit riziko vzniku Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby.

Deprese a úzkost

Přerušovaný půst, zvláště pak ve spojení s pravidelným pohybem, může také zmírnit příznaky poruch nálad, a to jak deprese, tak i úzkosti.

Autismus

Některé výzkumy totiž naznačují, že osoby s poruchami autistického spektra mohou mít problém s přepínáním zajištění energetického zásobení organismu ze stavu při příjmu potravy do stavu hladovění (z tohoto pohledu není náhoda, že podíl osob s nadváhou či obezitou je mezi lidmi s poruchou autistického spektra mnohem vyšší než v běžné populaci). Proto může být právě pro ně přerušovaný půst velmi výhodný.

Srdce a cévy

Prostřednictvím nervové soustavy může přerušovaný půst pozitivně ovlivňovat i činnost srdce. I tady je přitom velká podobnost s vlivem pohybu. Je například známo, že vytrvalci mají nižší klidovou tepovou frekvenci a vyšší variabilitu srdečního tepu než nesportující lidé, což je mj. dáno aktivací parasympatické větve jejich vegetativního nervového systému. A velmi podobné účinky zde má i přerušovaný půst.

Potvrzena byla i jeho schopnost snižovat krevní tlak – v tomto směru fungovaly pozitivně jak přerušované půsty omezující příjem potravy v rámci jednoho dne, tak i systém 5 : 2 (tj. výrazné snížení energetického příjmu dva dny v týdnu). Kromě toho ale přerušovaný půst vede i ke snížení hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi.

Diabetes

Některé výzkumy ukazují, že může být přerušovaný půst vhodný i pro diabetiky 2. typu. Nejen, že při nich v rámci výzkumů došlo k poklesu hladiny glukózy v krvi a úbytku hmotnosti, ale zároveň nedocházelo ke vzniku hypoglykémie. Při cukrovce je ale nezbytné záměr zařadit přerušovaný půst konzultovat s diabetologem. Obecně vhodnější jsou zde méně omezující půsty, například 12 : 12, pozitivní vliv má ale i systém 5 : 2.

Imunita a protizánětlivé působení

Když hladovíme, klesá v těle hladina protilátek i množství řady imunitních buněk. Jakmile ale poté energii doplníme, jejich tvorba výrazně stoupne. Díky tomu se roste schopnost imunitního systému reagovat na infekci. Přerušovaný půst navíc snižuje i celkovou míru zánětu v těle a má pozitivní vliv na střevní mikrobiom.

Některé studie navíc ukazují, že může být přínosný i při některých autoimunitních onemocněních, ať už je to revmatoidní artritida, lupus, lupenka nebo autoimunitní onemocnění štítné žlázy.

Sportovní výkonnost

Hladovění dokáže výrazně navýšit tvorbu růstového hormonu (GH). Právě tento hormon je přitom zásadní pro sportovní výkonnost, protože podporuje růst svalové hmoty a síly, stejně jako regeneraci svalů po náročné zátěži. GH je přitom důležitý i pro hubnutí, protože jeho nedostatek snižuje intenzitu metabolismu, ale i pro imunitu.

Polycystické vaječníky

Pro tzv. syndrom polycystických vaječníků (PCOS) je charakteristické, že vaječníky produkují velké množství testosteronu. Přerušovaný půst pak pomáhá toto množství snížit.

Doplňky stravy při přerušovaném půstu

V době, kdy během přerušovaného půstu nekonzumujeme potravu, je zároveň důležité vyvarovat se příjmu doplňků stravy, které jsou pro tělo zdrojem energie. Jsou to nejen ty s obsahem sacharidů (včetně maltodextrinu apod.), ale i ty s obsahem aminokyselin – zvláště problematické jsou BCCA, o něco méně pak arginin, tryptofan apod. Je vhodné se vyvarovat také doplňků stravy obsahujících tuk a živiny rozpustné v tucích, tedy například jsou omega-3, vitamin D3, astaxantin, koenzym Q10 a další. Nevhodné jsou i doplňky s obsahem pektinu a podobných látek. Bez omezení naopak můžeme konzumovat bylinné čaje a extrakty, omezeně pak i tinktury (alkohol má určitou kalorickou hodnotu).

V okně určeném pro konzumaci jídla je pak možné užívat cokoliv, na co jste zvyklí. Zvláště vhodné jsou přitom zejména doplňky stravy, které:

• podporují využívání tuku jako zdroje energie: EGCG, Coleus forskohlii, hydroxytyrosol, genistein a další,
• zlepšují funkci mitochondrií: kurkumin, resveratrol, quercetin, koenzym Q10 (pouze krátkodobé kúry), B-komplex, hydroxytyrosol, OPC, butyrát (pouze krátkodobě) atd.,
• podporují tvorbu leptinu, který v mozku vytváří pocit sytosti: OPC, omega-3, kurkumin, EGCG, resveratrol.

Pro koho není vhodný?

Jak už jsem zmínila, problematický může být přerušovaný půst pro diabetiky, a měli by ho proto podstupovat pouze pod dohledem lékaře. Zvláště to platí při užívaní léků z kategorie antidiabetik. Vhodný také není pro malé děti, těhotné a kojící ženy a osoby podstupující chemoterapii.

A na závěr ještě jedno varování: V poslední době jsou v zahraničí populární několikadenní půsty, při kterých se hojně pijí ovocné a zeleninové šťávy. Tyto džusové půsty trvají až 7 dní a měly by podle svých zastánců výrazně podpořit hubnutí a detoxikaci. Nedávný výzkum ovšem ukázal, že mají výrazný negativní vliv na střevní mikrobiom. Už po třech dnech u zkoumaných dobrovolníků došlo právě uvnitř střev k negativním změnám, kdy se zejména zvýšil celkový škodlivých bakterií, zvláště pak těch, které podporují zánětlivé procesy v těle.

Látka, která se nachází uvnitř každé naší buňky a je nezbytná pro její správné fungování a pro produkci buněčné energie – to je koenzym Q10 neboli ubichinon. Přestože vzniká v našem těle, mohou nastat situace, kdy ho máme nedostatek. Kdy je tedy vhodné ho doplňovat? A při jakých zdravotních potížích nám může pomoci?

Popis

Z pohledu struktury je koenzym Q10 velice zajímavá sloučenina. Skládá se totiž ze dvou částí s různými vlastnostmi: „hlavička“ tvořená látkou jménem benzochinon je rozpustná ve vodě, zatímco „ocásek“ tvořený tzv. izoprenovými jednotkami je rozpustný v tucích. „Ocásek“ molekule koenzymu umožňuje pevně se zakotvit v buněčné membráně, zatímco „hlavička“ slouží jako pohyblivý přenašeč elektronů. Desítka v názvu koenzym Q10 odkazuje na počet tzv. izoprenových jednotek v postranním řetězci – jejich počet se sice může lišit, ale nejčastěji se jich zde nachází právě 10. Pro koenzym Q10 se rovněž používá název ubichinon, setkat se ale můžete i s jeho anglickou variantou ubiquinon. (1, 2)

A proč je koenzym Q10 v buňkách tak důležitý? Především z těchto tří důvodů:

1. Je nezbytný pro produkci energie.

Důvodem je právě jeho schopnost přijímat a odevzdávat elektrony – to je totiž podstatou chemických reakcí jménem oxidace a redukce. A právě ty intenzivně probíhají v mitochondriích během přeměny živin na energii. Pokud tedy v mitochondriích není dostatek koenzymu Q10, celé naše tělo začne trpět nedostatkem energie. V mitochondriích totiž nemůže v dostatečné míře vznikat látka jménem ATP (adenosin trifosfát), kterou buňky využívají jako zdroj energie pro své fungování. (1-3)

2. Neutralizuje volné radikály.

Při tvorbě energie v mitochondriích totiž vzniká velké množství volných radikálů kyslíku. Koenzym Q10 je silný antioxidant, který je dokáže efektivně ničit, a protože se nachází přímo u jejich „zdroje“, je v tom velice úspěšný. Jeho antioxidační kapacita je proto důležitá pro ochranu mitochondrií i celých buněk. (1-3)

3. Reguluje aktivitu genů

Prokázány byly i epigenetické účinky koenzymu Q10, tj. jeho schopnost ovlivňovat aktivitu jednotlivých genů v DNA. Když byl například v rámci jedné studie podáván skupině seniorů, odhalili vědci v jejich svalové tkáni 115 genů, jejichž aktivita byla odlišná oproti skupině užívající placebo. (7)

Historie

Koenzym Q10 objevil v roce 1957 Frederick Loring Crane, když se svým týmem zkoumal mitochondrie získané z hovězího srdce. Zároveň také popsal schopnost této látky podstoupit reverzibilní (vratnou) oxidaci a redukci. Původní označení sloučeniny znělo Q-275, později pak byla oficiálně pojmenovaná ubichinon. Navzdory tomu je ale stále mnohem známější pod názvem koenzym Q10). (1, 4)

Práva na výrobu koenzymu Q10 byla poté prodána do Japonska a tamním vědcům trvalo 10 let, než vyvinuli technologii průmyslové fermentace umožňující výrobu této látky. Poté byly zahájeny klinické studie a v roce 1976 byl koenzym Q10 v Japonsku schválen jako lék určený k léčbě kardiovaskulárních onemocnění. (6)

V roce 1978 byla biochemikovi Peteru Mitchellovi udělena Nobelova cena za objev důležité role koenzymu Q10 v produkci energie v mitochondriích. To spolu s japonskými výzkumy zvýšilo zájem o tuto sloučeninu. (6)

Vznik a výskyt

Většina potřebného koenzymu Q10 vzniká uvnitř našeho organismu, a to napříč všemi tkáněmi. Pro jeho tvorbu je potřeba řada živin, například aminokyseliny (tyrosin nebo fenylalanin), stopové prvky nebo osm vitaminů – například kyselina pantotenová (vitamin B5) a pyridoxin (vitamin B6). V lidském těle se nejvíce vyskytuje v orgánech s vysokou rychlostí metabolismu, a tedy vysokou hustotou mitochondrií, jako je srdce, mozek, játra nebo ledviny. (1, 5, 6)

Kromě toho se odhaduje se, že zhruba 25 % koenzymu Q10 přítomného v plazmě pochází ze stravy. Nejvíce ho obsahuje maso (včetně rybího) a vnitřnosti, dalšími poměrně bohatými zdroji jsou rostlinné oleje (například sójový a řepkový), některé ořechy a semena. Průměrný denní příjem potravou je 3-6 mg. (5)

Kdo je ohrožen nedostatkem?

Existuje celkem 11 tříd léků, které koenzym Q10 vyčerpávají. Mezi ty nejlépe prozkoumané patří z tohoto pohledu statiny (tj. léky na snížení cholesterolu), zdaleka však nejsou jediné. Zásoby této látky mohou vyčerpávat i beta-blokátory, hormonální antikoncepce, hormonální substituční terapie, některá diuretika, antidiabetické léky, chemoterapeutika apod. (6)

Produkce koenzymu Q10 klesá s věkem, a proto je jeho deficitem ohrožena starší populace. Pokles jeho tvorby začíná již po 25. roce věku a v 80 letech je zhruba na polovičních hodnotách oproti mladé populaci. Jeho hladina v těle klesá rovněž po namáhavých pohybových aktivitách, některých metabolických poruchách a při některých onemocněních (například u pacientů s rakovinou, diabetem nebo srdečně cévními chorobami). (1, 8)

Poměrně vzácný je naopak tzv. primární deficit koenzymu Q10. Ten je způsoben vzácnou genetickou poruchou, při níž se vyskytují mutace na genech zapojených do tvorby této látky. (5)

Koenzym Q10 a zdraví

Antioxidační a protizánětlivé účinky

Není náhoda, že při většině onemocnění, která jsou charakteristická zvýšeným oxidativním stresem, se v těle pacientů nachází deficit koenzymu Q10. Tato látka totiž funguje jako „lapač“, který brání úniku elektronů uvolňovaných v rámci reakcí, během nichž se v mitochondriích přeměňují živiny na energii. Tím omezuje produkci tzv. lipidových peroxylových radikálů, a chrání tak před oxidací tuky a bílkoviny obsažené v buněčných a mitochondriálních membránách, volné lipoproteiny i mitochondriální DNA. Jeho doplňování je proto vhodné při všech patologických stavech spojených se zvýšeným oxidativním stresem. (1, 3)

Koenzym Q10 navíc v buňkách pomáhá udržovat rovnováhu meziproduktů, které vznikají v rámci reakcí zajišťujících produkci buněčné energie (např. NADH, NADPH či FADH2), což je také velice důležitá funkce. Nerovnováha těchto látek totiž zvyšuje intenzitu zánětlivých procesů v těle, a narušuje procesy buněčného růstu a apoptózy (programované buněčné smrti). (1)

Srdečně cévní choroby

Asi nejlépe prozkoumanou oblastí vlivu koenzymu Q10 na zdraví jsou srdečně cévní onemocnění. Zde je výběr některých zjištění:

• Užívání koenzymu Q10 zlepšuje řadu rizikových faktorů srdečně cévních onemocnění. Jde například o funkci cévního endotelu, což je vnitřní výstelka cév, která umožňuje jejich roztažení a zvýšení průtoku krve. Zároveň se snižuje míra zánětu v cévách a klesá i hladina celkového cholesterolu a systolický krevní tlak. (1, 5)
• U osob s tzv. městnavým srdečním selháním, což je neschopnost srdce pumpovat dostatek krve do tkání těla, došlo vlivem užívání koenzymu Q10 ke snížení míry úmrtnosti o 39 % a ke zlepšení zátěžové kapacity. (14).
• Přínos byl zaznamenán i u osob s ischemickou chorobou srdeční. Při této nemoci (dříve označované jako angina pectoris) se vlivem aterosklerózy věnčitých tepen zhoršuje krevní zásobení srdečního svalu, což se projevuje bolestí na hrudi, zejména pak při zátěži. Podávání koenzymu Q10 zde vedlo ke zmírnění intenzity příznaků, zlepšení tolerance fyzické zátěže a zmírnění změn na EKG, které jsou pro nemoc typické. (5, 15)
• Když byl koenzym Q10 podáván dobrovolníkům po dobu 1-2 týdnů před plánovanou operací srdce, došlo u nich ke zmírnění tzv. ischemicko reperfúznícho poškození. Jde poškození srdečního svalu vznikající poté, co v něm byl nejprve omezen a poté zase obnoven průtok krve. (5)
• U pacientů, kterým byla po infarktu myokardu provedena angioplastika a poté měsíc užívali koenzym Q10, zaznamenali vědci půl roku po operaci nižší míru zánětu a oxidativního stresu.

Sportovní výkonnost

Intenzivní pohybová aktivita zásoby koenzymu Q10 vyčerpává, což je důležitá informace zejména pro sportovce. K poklesu hladin přitom v rámci jedné studie došlo už po jediné náročné aktivitě! Vyrovnání hladiny následně nastalo po měsíc trvající suplementaci. Jako velmi efektivní se ukázalo jeho užívání 14 dní před očekávanou velmi namáhavou aktivitou (např. před náročným závodem). Projevilo se to nižší mírou antioxidačního poškození, vyšší aktivitou vnitřních antioxidačních enzymů, nižší intenzitou zánětlivých procesů, a dokonce i lepšími krevními parametry, jako je hladina hemoglobinu, množství červených krvinek nebo hladina vaskulárního endoteliárního růstového faktoru, který je nezbytný pro tvorbu nových krevních cév či pro hojení poranění. (1, 9-11)

Nicméně přímý vliv suplementace na výkonnost sportovců spolehlivě prokázán nebyl, pouze v rámci jedné ze studií došlo k mírnému zvýšení maximální pracovní zátěže při jízdě na kole. (13)

Stárnutí

S věkem produkce koenzymu Q10 v těle výrazně klesá. To má za následek zhoršení samotného procesu produkce buněčné energie, ale i zhoršení antioxidační ochrany, a to zejména v oblasti samotných mitochondrií. Kvůli tomu mohou být mitochondrie nadměrně poškozovány, což má za následek zhoršení jejich funkce, a dokonce to může vést i k jejich zániku. Pro proces stárnutí je přitom typické, že ubývají mitochondrie v tkáních napříč celým tělem a zhoršuje se jejich funkce. Užívání Q10 rovněž dle výzkumů zpomaluje úbytek mentálních funkcí vlivem stárnutí a pozitivně ovlivňuje také vnější známky stárnutí, jako je tvorba vrásek a celková kvalita pleti – pro tento účel je přitom vhodné kombinovat vnitřní a vnější aplikaci (ve formě krému). (5, 26, 27)

Pokusy na zvířatech pak naznačují, že by mohlo užívání koenzymu Q10 podpořit tvorbu nových mitochondrií i zvýšení energetického metabolismu, a zpomalit tak procesy stárnutí. (12)

Neurodegenerativní onemocnění

Parkinsonova choroba – i při tomto onemocnění byl v těle nemocných zjištěn deficit koenzymu Q10 a typická je zde i mitochondriální dysfunkce, stejně jako vyšší poměr oxidovaného Q10 vůči redukovanému. V jedné studii zaměřené na pacienty v časném stádiu onemocnění bylo zaznamenáno zpomalení procesu zhoršování příznaků v dlouhodobém horizontu (4-8 let) při užívání 1200 mg denně. Další studie pak ukázala přínos užívání 300 mg/den pro pacienty, kteří byli současně léčeni lékem Levodopa. (5, 17, 18)

Huntingtonova choroba – jde o neurodegenerativní onemocnění projevující se zhoršenými motorickými a kognitivními funkcemi, obvykle se začne projevovat ve 4. dekádě života. Při rozvoji onemocnění přitom hraje velkou roli mitochondriální dysfunkce. Pokusy na zvířatech ukázaly, že podávání koenzymu Q10 zde může zlepšit motorické funkce a zpomalit atrofii mozku a poškozování neuronů, důkazy o účinnost jeho užívání u člověka ale zatím chybí. (5)

Dědičné ataxie – přínos užívání koenzymu byl potvrzen také u dvou dědičných neurodegenerativních onemocnění, u Friedreichovy ataxie a spinocereberální ataxie. (5)

Alzheimerova choroba – i pro toto onemocnění je charakteristická mitochondriální dysfunkce a zvýšená míra oxidativního poškození v oblasti mozku. Výzkumy na zvířatech ukázaly, že užívání koenzymu Q10 podporuje zvýšení počtu mitochondrií v mozkových neuronech i jejich funkci. Jako zvláště účinná se zde ukázala jeho kombinace s kurkuminem, která u pokusných zvířat dokázala významně zlepšit paměť a schopnost učení. (19)

Nádorová onemocnění

Nízká hladina koenzymu Q10 byla zaznamenána u osob trpících rakovinou prsu, plic a slinivky, takže se předpokládá pozitivní efekt jeho užívání i při těchto onemocněních. Jeho podávání současně s chemoterapií navíc pomáhá zmírnit únavu a celkově zlepšit kvalitu života nemocných. (5)

Revmatoidní artritida

Antioxidační a protizánětlivé účinky koenzymu Q10 se mohou uplatnit i při zánětlivém autoimunitním onemocnění kloubů jménem revmatoidní artritida, pro které je ostatně typická i mitochondriální dysfunkce, zejména v oblasti kosterního svalstva. U sledovaných dobrovolníků bylo zaznamenáno zlepšení celkového indexu příznaků i zmírnění zánětlivých procesů. (20, 21)

Fibromyalgie

Jde o onemocnění, které se projevuje bolestivostí a nepříjemnými pocity v různých částech těla, zejména pak v končetinách, ale i poruchami spánku, nálady a nadměrnou únavou. Celkem 15 studií přitom ukázalo, že užívání koenzymu Q10 dokáže všechny uvedené příznaky zmírnit. (21)

Plodnost

Užívání koenzymu Q10 může být užitečné i pro páry, které se snaží o početí miminka, zvláště pak pro ty ve vyšším věku. Pomůže totiž podpořit plodnost obou pohlaví. Po 25. roce života se i vlivem poklesu hladin koenzymu Q10 zhoršuje antioxidační ochrana vajíček, což negativně ovlivňuje jejich kvalitu a životaschopnost. Užívání Q10 pak může pomoci tento proces zvrátit. U mužů pak stejnou cestou pomůže zvýšit počet spermií i jejich pohyblivost. (28, 29)

Migréna

Abnormální funkce mitochondrií je typická i pro toto nepříjemné onemocnění. Několik studií ukázalo, že užívání koenzymu Q10 může pomáhá zmírnit frekvenci migrenózních záchvatů, jejich závažnost i dobu trvání. (30)

Plicní onemocnění

Prokázán byl rovněž přínos koenzymu Q10 při onemocněních dýchacího systému, jako je chronická plicní obstrukční choroba a astma. (31)

Užívání a kontraindikace

Běžné doplňky stravy obsahují 100-300 mg koenzymu Q10, pro léčebné účely se pro pacienty s výrazným deficitem Q10 využívají denní dávky 1 200 až 3 000 mg pro dospělé, pro děti pak 30 mg na kilogram váhy. Koenzym Q10 je rozpustný v tucích, a proto se užívá spolu s jídlem obsahujícím tuk. Množství nad 100 mg se obvykle rozděluje do 2-3 denních dávek, protože to zvyšuje jeho biologickou využitelnost. Q10 se totiž vstřebává poměrně pomalu a kapacita organismu pro jeho využití je v rámci jednorázové dávky omezená. (5, 6)

Doplňky stravy s koenzymem Q10 využívají jeho obě formy, tj. oxidovanou (ubichinon) a redukovanou (ubichinol). V marketingových strategiích se přitom často tvrdí, že druhá s forem má lepší biologickou dostupnost. Toto tvrzení však nebylo nikdy dostatečně prokázáno. Naopak jsou z pohledu vstřebatelnosti výhodné průmyslové postupy, které brání krystalizaci účinné látky uvnitř kapsle. (6)

Užívání doplňků stravy s koenzymem Q10 je považováno za bezpečné. Žádné závažnější negativní vedlejší účinky nebyly prokázány ani při užívání „megadávky“ 3 000 mg/den po dobu osmi měsíců. Mírnější vedlejší účinky typu nevolností, průjmu, pálení žáhy či snížení chuti k jídlu se sice u řady dobrovolníků v rámci studií vyskytovaly již při dávkách překračujících 200 mg/den, pokud ale došlo k rozdělení užívaného množství do více denních dávek, došlo k jejich vymizení. (1)

Koenzym Q10 ovšem může snižovat účinnost některých léků, například medikamentů na ředění krve (Warfarin), léčbu zeleného zákalu nebo chemoterapeutik. Pokud tedy berete jakékoliv léky, je užívání koenzymu Q10 vhodné konzultovat s ošetřujícím lékařem. (5)

Vhodné kombinace

Antioxidační ochrana: koenzym Q10 + vitaminy C a E (1)

Srdce a cévy: koenzym Q10 + omega-3 + kyselina alfa-lipoová (5), koenzym Q10 + hořčík + selen (5), koenzym Q10 + kurkumin (20)

Mentální výkonnost a neurodegenerativní onemocnění: koenzym Q10 + kurkumin (19), koenzym Q10 + omega-3 (22), koenzym Q10 + resveratrol (24)

Diabetes a metabolický syndrom: koenzym Q10 + kurkumin (20)

Revmatoidní artritida: koenzym Q10 + kurkumin (20), koenzym Q10 + omega-3 (23)

Stárnutí: koenzym Q10 + resveratrol (25)

Když chceme, aby naše svaly sílily, musíme „probudit“ geny, které jsou za růst jejich síly odpovědné. Znamená to tedy dát tělu takový podnět, aby došlo ke zvýšení aktivity právě těchto genů.

Co naše svaly potřebují?

Naprostým základem je tady pravidelný pohyb. Je v zásadě jedno, jestli svaly namáháme na strojích v posilovně, nebo jim dopřejeme podobnou zátěž na zahradě s lopatou v ruce, pokud jim ale nedáme podnět v podobě fyzické aktivity, nebudou mít žádný důvod k tomu, aby sílily.

Jenže trénink sám o sobě nestačí. Kromě něj je potřeba zajistit i další podmínky:

1. Výživa

Základním stavebním kamenem svalové hmoty jsou bílkoviny. Pokud jich tedy ve stravě nemáme dostatek, nebudou naše svaly ani růst, ani sílit. Dokonce mohou naopak slábnout a může se zvyšovat riziko jejich zranění. Při namáhavém tréninku totiž ve svalových vláknech vznikají drobná, mikroskopická poškození, a bez bílkovin není možná jejich efektivní oprava. Pro funkci svalů jsou ale důležité i mnohé mikroživiny, o kterých si povíme níže.

2. Fungující mitochondrie

Energii pro práci svalů nám zajistí živiny, které konzumujeme ve stravě, tedy především sacharidy a tuky. Jenže z nich je tu energii nejprve potřeba získat, což se děje v organelách jménem mitochondrie. Pokud tedy máme mitochondrií málo nebo jsou dysfunkční, svaly nemají energii pro svou práci a výkonnost klesá. Mitochondrie se dobře „množí“ především při vytrvalostních aktivitách nižší a střední intenzity. Pomoci jim v tom mohou některé mikroživiny (viz níže), ale třeba také otužování nebo červené světlo.

3. Anabolické hormony

Ne, nemyslíme tím doping. Naopak potřebujeme přimět naše tělo, aby samo produkovalo dostatek anabolických hormonů. Jde především o testosteron (to platí i pro ženy) a růstový hormon (GH), anabolické účinky (byť výrazně nižší) má ale i ženský estrogen.

Dostatečnou produkci testosteronu a GH nám pomůže zajistit správná zátěž. Fungují zde zejména aktivity vysoké intenzity, ať už jde o posilování s maximální či submaximální zátěží nebo třeba opakované sprinty. Pomáhá zde strava bohatá na bílkoviny, a naopak škodí přemíra sacharidů. GH vzniká nejvíce v hlubších fázích spánku, proto je nezbytné, aby byl spánek dostatečně dlouhý a pokud možno nepřerušovaný. Škodí i přemíra stresu – stresový hormon kortizol totiž působí proti testosteronu, a je tak účinným „požíračem“ svalové hmoty.

4. Odpočinek

Tato zásada platí nejen pro posilování, ale pro jakýkoliv trénink. Naše výkonnost totiž neroste v době tréninku. Ten je sice nutný pro zapnutí genů, které mají za úkol zajistit růst svalové hmoty a další adaptace na zátěž, právě procesy adaptace ale probíhají až poté, v době odpočinku. Pokud tedy sice trénujeme tvrdě, ale nedopřejeme si dostatečný odpočinek a regeneraci, neporoste ani naše svalová síla, ani další aspekty výkonnosti.

5. Redukce zánětu

Jak už jsme zmínili, při každém náročnějším tréninku dochází ke vzniku mikroskopických poškození svalových vláken a v jejich důsledku pak vzniká ve svalech zánět. Ten je sice v určité míře nezbytný pro průběh oprav, jenže zároveň je i důvodem, proč nás svaly po tréninku bolí a nejsou schopny maximální zátěže. Byla by tedy sice chyba snažit se zánět „vymazat“ úplně, jeho zmírnění nám ale pomůže urychlit regeneraci, a budeme tak schopni dříve podstoupit další trénink.

Živiny a byliny pro vaše svaly

S všemi výše uvedenými faktory nám mohou pomoci epigeneticky působící živiny a byliny. Zde je tedy pár tipů na užitečné pomocníky.

1. Hydroxytyrosol

Polyfenol obsažený v olivách a olivovém oleji podporuje procesy nezbytné pro růst svalů i svalové síly, a zároveň zvyšuje ve svalech tvorbu nových mitochondrií. Jde také o velmi silný antioxidant s protizánětlivými účinky, díky kterým urychluje regeneraci svalů po zátěži.

2. Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy patří mezi prostředky s velice silným pozitivním vlivem na svaly. Podporuje vznik mitochondrií i jejich funkci, čímž umožní svalovým buňkám zvýšit množství dostupné energie pro jejich práci. Jde také o jeden z nejsilnějších přírodních protizánětlivých prostředků, který výrazně urychluje regeneraci a zmírňuje bolestivost namožených svalů.

Navíc zlepšuje dostupnost oxidu dusnatého, který roztahuje cévy, a zlepšuje tak prokrvení pracujících svalů. Vědci například testovali skupinu dospělých osob, kterým po dobu 12 týdnů podávala denně 2 000 mg kurkuminu, a zkoumala u nich rozdíly v průtoku krve v oblasti hlavní tepny v horní časti paže. Výsledek byl překvapující: průtok krve se zvětšil v průměru o 34 %!

3. Granátové jablko

Velice efektivně podporuje tvorbu testosteronu, což má pozitivní vliv na růst svalů, svalové síly i rychlost oprav svalových vláken poškozených po náročném tréninku. K rychlosti regenerace přispívá i jeho protizánětlivé působení. Navíc jde o jeden z nejúčinnějších přírodních prostředků na podporu produkce oxidu dusnatého, čímž zlepšuje prokrvení pracujících svalů.

4. Maralí kořen

Kořen parchy saflorové je velice oblíbený mezi kulturisty a rychlostně silovými sportovci. Obsahuje totiž látky ze skupiny ekdysteronů, které se v těle ochotně vážou na receptory určené pro testosteron. Díky tomu maralí kořen velice efektivně podporuje svalovou sílu a růst svalové hmoty. Zároveň je vhodný i k udržení svalové síly u žen v menopauze. Maralí kořen je vhodné užívat spolu s rhodiolou (rozchodnice růžová). Tyto dvě byliny totiž působí synergicky, a proto mají společně mnohem lepší vliv na růst svalové hmoty i síly.

5. Hořčík

Tento minerál se do fungování svalů zapojuje zcela zásadním způsobem. Funguje v nich jako antagonista (protihráč) vápníku, čímž působí proti nekontrolovatelné svalové kontrakci. Proto jsou při jeho nedostatku typické křeče. Navíc se podílí na dalších procesech, které funkci svalů ovlivňují, například na využití kyslíku, produkci energie a rovnováze elektrolytů. Při intenzivním tréninku navíc dochází k redistribuci hořčíku, aby byly pokryty všechny metabolické potřeby. Právě sportovci proto trpí nedostatkem tohoto prvku velice často, což následně vede ke zhoršení výkonnosti. Doplňování hořčíku proto může mít u sportovců efekt v podobě zvýšení výkonnosti jak ve vytrvalostních, tak i rychlostně silových sportech.

6. Vitamin D3

Je nezbytný pro produkci testosteronu, a pokud člověk trpí jeho deficitem, je hladina tohoto mužského pohlavního hormonu snížena. Dlouhodobé užívání vitaminu D3 přitom výzkumů vede ke zvýšení hladiny testosteronu.

7. Resveratrol

Resveratol potlačuje tvorbu enzymu aromatázy, čímž snižuje míru přeměny testosteronu na estrogen. Tím pomáhá udržet dostatečnou hladinu testosteronu v krvi. Rovněž zmírňuje zánětlivé procesy, které vznikají ve svalech po intenzivní fyzické zátěži. Jde také o velice efektivní aktivátor mitochondrií. Velmi dobře na něj reagují veteránští sportovci, kterým pomáhá udržet svalovou hmotu a sílu do vysokého věku (platí i pro ženy v menopauze).

8. Astaxantin

Také barvivo obsažené například v mase lososů a krevet má výrazný pozitivní vliv na svaly – chrání jejich buňky před působením volných radikálů i před apoptózou (tj. před buněčnou smrtí), podporuje funkci jejich mitochondrií a zlepšuje v nich tvorbu nových cév.

Aby mozek správně fungoval

Zatímco v mozkových plenách se vyskytuje poměrně hodně imunitních buněk, v samotné mozkové tkáni je jich oproti zbytku těla relativně málo. Přesto tu ale hrají velmi důležitou roli, a to nejen v obraně proti infekcím, ale dokonce i při vývoji mozku.

Nejhojněji zastoupenými imunitními buňkami v mozku jsou mikroglie, které tvoří cca 80 % mozkových imunitních buněk. (Abychom byli přesnější: zatímco někteří odborníci pokládají mikroglie za imunitní buňky, konkrétně za druh makrofágů, protože se prokazatelně účastní imunitních procesů, jiní je spíše řadí k nervovým buňkám.) Dále zde najdeme například myeloidní buňky, makrofágy, B buňky, T buňky, NK buňky, dendritické buňky…

Velmi zajímavou roli zde hrají zejména T buňky, které se podílejí na řadě komplexních mozkových procesů, včetně prostorového učení, paměti, emočního chování či paměti. Mikroglie zase regulují počet kmenových nervových buněk a ovlivňují také procesy myelinizace, tvorby synapsí (vzájemných propojení neuronů) nebo vzniku a udržování drobných mozkových cév. Vývojových procesů mozku se přitom účastní nejen vrozená část imunity, ale dokonce i ta získaná.

Nebezpečné infekce v těhotenství

Nejvýznamnější roli při vývoji a fungování mozku hrají imunitní buňky v rámci nitroděložního vývoje. Platí zde dokonce, že infekce matky v době těhotenství může výrazně ovlivnit vývoj mozku jejího dítěte a riziko psychických a neurologických potíží v jeho dalším životě.

Epidemiologické studie například ukázaly souvislost mezi infekcí a vznikem depresí, úzkostí, autismu, epilepsie, schizofrenie, a dokonce i dětské mozkové obrny. Několik studií také ukázalo silný vztah mezi infekcí v raném dětství a rozvojem schizofrenie v pozdějším věku a existují i důkazy souvislosti raných infekcí s úrovní paměti a schopnosti učení.

Podle některých teorií tak dokonce může za větším výskytem psychických problémů v posledních desetiletích paradoxně stát pokrok medicíny – zatímco před rozšířením antibiotik řada infekcí v těhotenství či raném dětství znamenala smrt, dnes většina nakažených přežije, prodělaná nemoc ale může do jisté míry ovlivnit vývoj mozku.

Nepřítel jménem zánět

Důležitou funkcí imunitních buněk je také vylučování látek jménem cytokiny a chemokiny. Zvláště první jmenované si obvykle spojujeme zejména se vznikem zánětu, což platí i v souvislosti s mozkem – vyšší intenzita zánětlivých procesů totiž se totiž vyskytuje prakticky při všech potížích souvisejících s mozkem, od depresí, přes ADHD, autismus, až po Alzheimerovu chorobu.

Cytokiny se obvykle vylučují v rámci nejen v rámci reakce na infekci, ale i při jakémkoliv jiném narušení rovnováhy uvnitř mozku. Příčinou jejich zvýšeného vylučování tak může být i třeba úraz, mozková mrtvice či neurodegenerace. Zvýšenou hladinu cytokinů (a zároveň nižší hladinu T buněk a odlišnou míru metylace genů) mají osoby trpící posttraumatickou stresovou poruchou, stejně jako ti se schizofrenií. Pokusy na zvířatech dokonce ukázaly, že když se do jejich mozku vpraví cytokiny, dojde k závažnému narušení jejich chování.

Cytokiny ale mohou ovlivnit i kognitivní procesy – mají například dopad na tzv. synaptickou plasticitu neboli schopnosti nervových buněk vytvářet vzájemná propojení, což je klíčové například pro paměť nebo schopnost učení. Mají totiž výrazný vliv na nervové buňky jménem astrocyty, které se mj. účastní právě tvorby a udržování vzájemných propojení neuronů. Jediný astrocyt přitom ovlivňuje více než 2 miliony synapsí!

Nutno ale říci, že v tomto směru hraje negativní roli jak příliš vysoká hladina některých cytokinů v mozku, tak i hladina příliš nízká.

Může viróza vyvolat Alzheimera?

Imunitní funkce se pochopitelně podílejí nejen na vývoji mozku v rámci nitroděložního vývoje a dětství, ale mohou ovlivnit i jeho kondici po celý zbytek života.

Klíčovou roli v tomto ohledu hrají i nejrozšířenější imunitní buňky v mozku – mikroglie. Jejich narušená funkce se pravděpodobně podílí i na vzniku Alzheimerovy, Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby, ale i na procesech souviseních se stárnutím mozku. Mikroglie navíc mají ve srovnání s jinými imunitními buňkami velmi dlouhou životnost, takže se vliv jejich případného poškození může projevovat po dlouhou dobu.

Nepustit do mozku škodliviny

Důležitou roli hraje i tzv. hematoencefalická bariéra neboli těsná spojení buněk oddělujících krevní oběh od mozku. Pokud je funkční, brání tomu, aby do mozku pronikaly nejen patogeny, ale i řada potenciálně škodlivých molekul, včetně velké části zánětlivých cytokinů. Některé cytokiny přitom zároveň propustnost hematoencefalické bariéry zvyšují. Pokud tedy dojde v těle ke zvýšené produkci cytokinů, ať už v důsledku infekce nebo třeba poškození tkáně (například vlivem úrazu, mozkové mrtvice apod.), následuje zvýšený průnik cytokinů a dalších škodlivých látek z krevního oběhu do mozku, a tím i další zhoršení jeho funkce.

Ostatně právě zvýšená intenzita zánětlivých procesů je typická pro většinu potíží souvisejících s mozkem. S věkem navíc obecně míra zánětu v těle roste, a s tím stoupá i riziko řady nemocí a potíží, ať už jde o psychická onemocnění typu depresí a úzkostí, nebo třeba o vznik neurodegenerativních onemocnění typu Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby.

Existují navíc i důkazy podporující „imunitní teorii“ vzniku neurodegenerativních onemocnění, tj. že třeba na počátku vzniku Alzheimerovy choroby mohla stát virová či jiná infekce. Cytokiny produkované imunitními buňkami totiž mj. podporují vznik amyloidu beta (látky vytvářející při Alzheimerově chorobě charakteristické plaky obalující nervové buňky) i schopnost jeho shlukování. Naopak T buňky, mikroglia a některé další imunitní buňky pomáhají beta-amyloidní plaky redukovat.

Velkou roli v kondici našeho mozku může ale hrát i působení stresu – stresové hormony totiž ovlivňují fungování imunitního systému, a to se může následně projevit i ovlivněním vývoje a funkce mozku.

5 kroků k podpoře mozku i imunity

Výzkumy mapující souvislost imunity s vývojem a funkcí mozku jsou zatím na počátku. Imunitní buňky a jimi vylučované cytokiny a další látky totiž ovlivňují nejen přímo nervové buňky, ale interagují i s řadou látek, které mají na vývoj a fungování mozku výrazný vliv – například s pohlavními hormony, leptinem, inzulinem… Do hry navíc vstupuje další silný hráč v podobě rovnováhy střevního mikrobiomu.

Z tohoto důvodu tedy nelze ani přesně říci, jak podpořit imunitu, aby pracovala ve prospěch našeho mozku. Zde je ale pár kroků, které prokazatelně podpoří jak imunitu, tak i mozek. Mohou nám tak pomoci eliminovat negativní vliv imunitních procesů, které na náš mozek působí v dospělosti, a možná i do jisté míry zmírnit problémy, jejichž základ vznik už v našem raném dětství.

Co tedy můžete udělat pro svůj mozek a imunitu zároveň?

Podporujte mitochondrie

Mitochondrie jsou buněčné organely, v nichž dochází k přeměně živin na energii. Jak mozkové, tak imunitní buňky jsou přitom na spotřebu energie extrémně náročné, a pokud je v nich mitochondrií nedostatek nebo jsou poškozené, výrazně to zhoršuje jejich funkci. Počet a kondice mitochondrií je tak zásadní věc jak pro imunitu, tak pro fungování mozku. Není tedy náhoda, že mitochondriální disfunkce je přítomna u většiny problémů souvisejících s mozkem, ať už jde o ADHD, autismus, deprese nebo třeba Alzheimerovu chorobu.

A jak mitochondrie podpořit? Zcela zásadní je tady pravidelný pohyb, zejména ten aerobní – stačí k tomu i zátěž nízké intenzity, například chůze. Důležitá je i ochrana před volnými radikály, které mitochondrie poškozují, péče o střevní mikrobiom a také zdravá strava – škodlivý vliv zde má zejména vysoká konzumace jednoduchých cukrů.

Více o mitochondriích zde ›

Pečujte o střevní mikrobiom

Vliv střevního mikrobiomu na stav imunity je zcela zásadní. Například některé ze střevních bakterií se účastní řízení dozrávání imunitního systému, tvorby jednotlivých imunitních buněk a imunoglobulinů (tj. protilátek). Správná diverzita (různorodost) střevních mikroorganismů také pomáhá vytvářet imunoregulační sítě, které nás chrání před vznikem alergií.  Bezprostředně po narození se také ve sliznici vytvářejí tzv. Toll-like receptory, které reagují na signály, které mikroby vysílají v průběhu infekce, a následně pomáhají vyvolat imunitní reakci. Více zde ›

Neméně silné je ale i spojení střevního mikrobiomu s fungováním našeho mozku. Jeho rovnováha ovlivňuje například míru zánětlivých procesů v celém těle, mozek nevyjímaje. Některé střevní bakterie také produkují mastnou kyselinu jménem butyrát, která je klíčová pro fungování mitochondrií nervových buněk nebo tvorbu látky BDNF, jež je potřebná pro vnik a ochranu neuronů. Narušení rovnováhy střevního mikrobiomu tak může vést ke zhoršení kognitivní výkonnosti, poruchám nálad či sociálního chování, ale i urychlení stárnutí mozku. Více zde ›

Pro rovnováhu střevního mikrobiomu je stěžejní konzumace vlákniny. Pomoci mohou i dietní polyfenoly, strava bohatá na omega-3, stejně jako omezení potravních aditiv, alkoholu, nadměrné konzumace jednoduchých cukrů či nasycených tuků.

Bojujte se zánětem

Akutní zánět je důležitý proces, který nám pomáhá bojovat i infekcí či poraněním, naopak chronický zánět je problém, který se podílí na vzniku řady nemocí. Chronický zánět má na mozek vliv zcela negativní (viz výše), a přestože se na jeho vzniku podílejí imunitní buňky, narušuje i obranyschopnost našeho těla.

Pro boj se záněty je důležitá zejména strava. Škodlivý je zde hlavně vliv nadměrné konzumace sacharidů. V rámci výzkumů vedlo i malé navýšení konzumace cukrů (o 50 g) k výraznému zvýšení intenzity zánětů. Pozitivně naopak působí navýšení příjmu omega-3 (a upravení jejich poměru vůči konzumovaným omega-6 nenasyceným mastným kyselinám), olivový olej, polyfenoly z ovoce a zeleniny…

Více o možnostech boje se zánětem zde ›

Udržujte optimální váhu

Obezita výrazně zvyšuje úroveň zánětlivých procesů v celém těle, mozek nevyjímaje. Má výrazný negativní vliv na aktivaci imunitních buněk a mění i hladiny některých z nich. Výrazně hůře zde působí tzv. centrální obezita, tj. vyšší podíl vnitřního neboli viscerálního tuku.

Rozsáhlé epidemiologické studie rovněž ukázaly negativní souvislost obezity s mentální výkonností. Obezita ve středním věku také zvyšuje riziko demence ve vyšším věku.

Udržování optimální tělesné hmotnosti je tak důležitým krokem jak pro podporu imunitního systému, tak i zdraví našeho mozku.

Zkuste doplňky stravy

Řada epigeneticky působících živin a bylin má výrazný pozitivní vliv jak na funkci mozku, tak i imunitního systému. Zde jsou některé z nich.

Kozinec blanitý – bylinka známá též pod názvem astragalus efektivně podporuje funkci hematoencefalické bariéry, zpomaluje stárnutí mozku, chrání nervové buňky v oblasti mozkové kůry a hipokampu (sídlo paměti) a působí proti tvorbě beta-amyloidních plaků. Zároveň patří mezi mimořádně silné imunostimulanty: Dokáže ovlivňovat jak vrozenou, tak i získanou imunitní odpověď, stejně jako  vznik, vývoj a aktivaci širokého spektra imunitních buněk, například monocytů, makrofágů, T-buněk, B-buněk, či dendritických buněk. Zvyšuje také produkci protilátek IgA, IgG i IgM a působí výrazně protizánětlivě.

Hydroxytyrosol – polyfenol hojně obsažený v olivách je jedním z nejsilnějších přírodních antioxidantů a má i silné protizánětlivé působení. Zlepšuje celkovou imunitní odpověď i tvorbu řady imunitních buněk, má přímé protivirové a antibakteriální působení. Rozsáhlé je i jeho pozitivní působení na mozek, ke kterému přispívá i jeho schopnost pronikat přes hematoencefalickou bariéru a působit přímo v mozkové tkáni. V ní pak zmírňuje poškození nervových buněk, zlepšuje kognitivní funkce a zpomaluje jejich úbytek s věkem a snižuje i riziko Alzheimerovy choroby.

Resveratrol – barvivo z červeného vína má výrazný pozitivní vliv na paměť i kognitivní procesy. Chrání také nervové buňky před poškozením a stabilizuje v mozku hladinu amyloidů. Působí silně protizánětlivě a jde o jeden z nejsilnějších přírodních aktivátorů sirtuinů, což jsou enzymy zpomalující stárnutí, které jsou nezbytné i pro správnou funkci mitochondrií.

Rhodiola – má pozitivní vliv prakticky na všechny kognitivní schopnosti, opravuje poškození hematoencefalické bariéry, působí proti depresím a úzkostem a zmírňuje také negativní vliv únavy a stresu na mentální výkonnost.  

Butyrát – mastná kyselina s krátkým řetězcem je nezbytná pro správné fungování mozku. Za normálních okolností je produkována střevními bakteriemi, při narušení střevního mikrobiomu je ale možné i její užívání coby doplňku stravy. Dle studií to může být přínosné při všech potížích souvisejících s mozkem (poruchy paměti a učení, autismus, ADHD, deprese, Alzheimerova choroba a jiné typy demence, nespavost, deprese a další). 

Šafrán – blizny krokusu setého jsou známé především svými protidepresivními účinky, které jsou při středně těžkých depresích srovnatelné s antidepresivy (a lze ho také s těmito léky kombinovat). Má ale i přímý pozitivní vliv na mentální výkonnost a paměť, snižuje negativní vliv stresu na kognitivní procesy a brání vzniku beta-amyloidních plaků. Podporuje také schopnost střevního mikrobiomu produkovat butyrát.

Šišák bajkalský – má velice silné protizánětlivé působení a přímo podporuje i imunitu a působí proti některým virům a bakteriím. Dokáže zmírňovat poruchy paměti vyvolané beta-amyloidními plaky (tj. při Alzheimerově chorobě), zlepšuje funkci mitochondrií v mozkové tkáni i řadu kognitivních funkcí a podporuje odolnost nervových buněk vůči nedostatku kyslíku i procesům souvisejících se stárnutím. Efektivně podporuje integritu hematoencefalické bariéry, některé její účinné látky ale zároveň dokáží skrz ni proniknout a působit přímo uvnitř mozku.

Quercetin – jde o velice silný antioxidant s protizánětlivými a epigenetickými účinky, který působí pozitivně i na střevní mikrobiom a funkci mitochondrií. I on je schopen proniknout přímo do mozku, a zároveň chrání hematoencefalickou bariéru.

S únavou samozřejmě můžeme bojovat – třeba tím, že si dáme další kafe nebo energeťák, ale to ve výsledku k ničemu dobrému nepovede, protože to znamená, že signály svého těla nechceme slyšet. S megadávkou kofeinu totiž rozhodně nezmizí příčina únavy, pouze se ztratí její projevy. Jak už jsme řekli, únava není nepřítel, ale kamarád, který nám potřebuje něco říct. A s kamarádem se nebojuje, tomu se naslouchá, protože nám může říct, co máme právě teď pro své tělo nebo duši udělat.

Je únava adekvátní?

Tohle je první, velice důležitá otázka. Je totiž normální být unavený, když člověk uběhne maraton, když několik dní kvůli uzávěrce pracoval až do noci nebo když se právě uzdravil z chřipky. Tady se stačí pár dní odpočinout, a bude zase líp.

Slovo „odpočinout“ by se ale tady slušelo aspoň třikrát podtrhnout. Dobře to znají sportovci a jejich trenéři – tedy alespoň ti, co problematice opravdu rozumí. Ti totiž vědí, že regenerace je nezbytnou součástí tréninku. Výkonnost neroste na dráze nebo v tělocvičně, protože tam tělo dostane jen potřebný impulz – zátěž, která mu způsobí stres a na kterou se musí adaptovat, aby došlo k růstu výkonnosti. Vlastní procesy adaptace ale probíhají až po zátěži, v době odpočinku. A pokud odpočinek chybí, nepřijde ani adaptace, ani růst výkonnosti, naopak hrozí přetížení.

A stejné je to i s uzávěrkou v práci nebo infekcí: Tělo nebo hlava makaly a potřebují odpočinek. Když jim ho dopřejeme, dají se rychle dohromady. A pokud to opakovaně neděláme, můžeme čekat potíže, ať už v podobě únavy dlouhodobé, nebo třeba v podobě nějakého zdravotního problému.

12 možných příčin únavy

Pokud usoudíme, že míra naší únavy není adekvátní tomu, co máme v posledních dnech za sebou, je potřeba začít pátrat po její příčině. A to může být výzva hodná Sherlocka Holmese, protože příčin může být opravdu mraky. Zde je tedy jen pár těch nejčastějších.

1. Příliš mnoho stresu

Když jsme ve stresu, naše nadledviny ve velkém uvolňují stresové hormony, které nám umožňuje se lépe vypořádat s akutním ohrožením. Problematickým hráčem jsou tady zejména kortikosteroidy, například kortizol.

Ani kortizol ale není primárně nepřítel, naopak ho nutně potřebujeme k tomu, abychom vůbec mohli normálně fungovat. Jeho hladina například v těle stoupá každé ráno, aby nám pomohl probudit se a být aktivní.

Když jsme ve stresu dlouhodobě, mohou v zásadně nastat dva scénáře: Buď je hladina kortizolu dlouhodobě vysoká, což může přispět ke vzniku řady zdravotních potíží, anebo dojde k vyčerpání nadledvin, které pak nejsou schopny produkovat kortizolu dostatek. A právě tento stav pak může být příčinou únavy, ale třeba i kožních potíží.

Více o stresu zde »

2. Chybějící živiny

V zásadě tady platí, že když tělu chybí jakákoliv esenciální živina, může se to projevit únavou. Pro některé to ale platí více než pro jiné:

Vitamin D3 – jeho deficit bývá velmi aktuální právě teď, v předjarním a jarním období. Z velké části vzniká v pokožce vlivem slunečního záření a v zimě je zkrátka sluníčka méně. Nedostatkem „déčka“ celoročně trpí naprostá většina populace, a na jaře je to ještě výraznější. A protože vitamin D3 je klíčovým hráčem v celé řadě tělesných procesů, je i únava logickým projevem jeho nedostatku. Více zde »

Hořčík – tento minerál je nezbytný pro optimální funkci nervové soustavy, svalů i metabolismu, a zhoršená funkce všech těchto systémů se může projevit únavou. Výrazný deficit hořčíku byl ostatně zaznamenán zhruba u poloviny osob trpících chronickým únavovým syndromem. Více zde »

B-komplex – řada vitaminů skupiny B je rovněž nezbytná pro správné fungování nervové soustavy a metabolismu živin.

Selen – tento stopový prvek je klíčový pro fungování štítné žlázy (viz dále), nervové soustavy i imunity. Více zde »

Jód – je součástí hormonů štítné žlázy, a proto i jeho deficit může být příčinou únavy.

Železo – jeho nedostatek znamená poruchu krvetvorby (viz dále).

3. Deprese

Deprese není jen smutek, mnohem typičtějším příznakem této duševní choroby je naopak totální ztráta energie a motivace. V souvislosti s jarní únavou ostatně není bez zajímavosti, že v rámci počtu sebevražd podle statistik nenastává vrchol v zimě, jak by leckdo mohl očekávat, ale právě na jaře.

Více o depresích zde »

4. Hypofunkce štítné žlázy

Hormony štítné žlázy jsou nezbytné pro proces tvorby buněčné energie, jejich nedostatečná produkce je tedy velice často důvodem únavy. Nad touto příčinou určitě uvažujte v případě, pokud zároveň nadměrně přibýváte na váze, trpíte zimomřivostí, chudokrevností nebo špatným stavem vlasů a nehtů.

Více o štítné žláze zde »

5. Zhoršená funkce jater nebo ledvin

Tyto dva orgány uvádíme společně, protože jejich důležitou funkcí je zpracovávat a vylučovat z těla toxiny a produkty metabolismu. Pokud je tato funkce narušena, je únava jedním z mnoha důsledků.

Více například zde »

6. Přetížený imunitní systém

Imunitní buňky potřebují pro svou práci velké množství energie a živin. Proto tělo mohou vyčerpat jak infekční choroby, tak i nepřiměřená reakci imunitního systému, která se vyskytuje například u autoimunitních onemocnění nebo alergií. Existují ostatně i teorie dávající do souvislosti chronický únavový syndrom s některými infekcemi (např. EB virem).

Více o imunitě zde »

7. Chronický zánět

Tento bod souvisí s předchozím – zánět je totiž provázen nadměrnou aktivací některých imunitních buněk a jejich pronikáním do příslušné tkáně.

Více zde »

8. Dysfunkce mitochondrií

Mitochondrie bývají označovány jako „buněčné elektrárny“, protože právě v nich dochází k přeměně živin na energii. A pokud je jich málo nebo pracují špatně, energie logicky chybí. Důsledkem může být únava a zhoršená fyzická výkonnost, ale i zrychlení stárnutí a narušená funkce příslušného orgánu či tkáně.

Více zde »

9. Narušený mikrobiom

Nerovnováha střevního mikrobiomu se může podílet na vzniku celé řady tělesných i duševních problémů a typická je také v případě nadměrné únavy. Prokázána je i souvislost střevního mikrobiomu a chronického únavového syndromu. Jedou z příčin je zde nedostatečná tvorba butyrátu – mastné kyseliny vytvářené některými střevními bakteriemi, jež je nezbytná například pro funkci mitochondrií.

10. Chudokrevnost

Aby mohly mitochondrie pracovat na přeměně živin na energii, potřebují k tomu kyslík. A toho mají dostatek jen v případě, že v těle probíhá bezproblémově tvorba červených krvinek. Chudokrevnost přitom může být způsobena nejen nedostatkem železa, ale i dalšími příčinami.

11. Epigenetické příčiny

Existuje řada důkazů, že zvláště v případě chronické únavy je v oblasti naší DNA přítomna řada negativních epigenetických změn. Epigenetické příčiny ovšem má i většina ostatních uvedených příčin únavy.

12. Hormonální příčiny

Kromě již zmíněných poruch štítné žlázy může být příčinou únavy a deficitu energie i nedostatek dalších hormonů. Typické je to zejména pro pohlavní hormony – estrogen, a zejména pak testosteron.

Pomoc z přírody

Při výskytu únavy je kromě odhalení a vyřešení příčiny důležité dbát na zdravou stravu, eliminaci stresu, pravidelný přiměřený pohyb, dostatečný spánek, vyhýbání se toxinům z životního prostředí, ale také nezapomínat na aktivity, které nám přinášejí radost, a dobré mezilidské vztahy – i to jsou totiž důležité pozitivní epigenetické faktory.

Dobrým pomocníkem mohou být i doplňky stravy. Tradiční volbou jsou adaptogeny, protože většina z nich nám dokáže účinně pomoci právě s únavou a celkovou vitalitou. Všechny přitom mají i další pozitivní účinky, a právě podle nich bychom tedy měli vybírat. Přidáme ale i pár dalších užitečných přírodních pomocníků, kteří nám mohou pomoci s některou z příčin únavy.

Kozinec blanitý – jde o velice silný adaptogen, který má zároveň příznivý vliv na játra, ledviny a imunitní systém. Více zde »

Ženšen pětilistý – zajímavá bylinka, která spojuje adaptogenní účinek s posílením funkce nadledvin, pozitivním vlivem na játra i sportovní výkonnost. Více zde »

Rhodiola – velmi silný adaptogen, který je oblíbený u sportovců, ale má i výrazné antidepresivní účinky, pomáhá při chudokrevnosti a zvyšuje výkonnost mozku. Více zde »  

Maral – další účinný adaptogen, který má navíc schopnost se vázat na receptory určené pro testosteron. Proto může pomoci jak se sportovní výkonností, tak i třeba poruchami erekce. A podporuje i tvorbu kortizolu v nadledvinách. Více zde »

Medicinální houby – hlíva ústřičná, cordyceps, reishi, shi-také… drtivá většina medicinálních hub patří mezi adaptogeny. Navíc mají silné pozitivní účinky na střevní mikrobiom a imunitu.

Butyrát – pokud střevní bakterie neprodukují dostatek butyrátu, je možné jej užívat ve formě doplňku stravy. Více zde »

Kurkumin – jde o jeden z nejsilnějších přírodních protizánětlivých prostředků, který má zároveň pozitivní vliv i na mitochondrie, funkci štítné žlázy, imunitu, deprese, střevní mikrobiom i játra. Více zde »

Resveratrol – barvivo z červeného vína patří mezi nejsilnější aktivátory sirtuinů, enzymů nezbytných pro fungování mitochondrií. Více zde »

Šafrán – blizny krokusu setého představují možná nejúčinnější přírodní prostředek proti depresím. Více zde » https://www.epivyziva.cz/safran/

Mateří kašička – tento včelí produkt představuje unikátní koktejl živin s pozitivním vlivem na imunitu, játra, ledviny či nervovou soustavu. Více zde »

Kurkumin je jednou z nejčastěji používaných a nejlépe prozkoumaných epigeneticky působících látek. Vyniká velice silným, a navíc výrazně širokospektrálním působením. Ovlivňuje v těle obrovské množství procesů související s naším zdravím, fyzickou i duševní kondicí a pomáhá při řadě nemocí a potíží.

Popis

Jde o žluté rostlinné barvivo ze skupiny flavonoidů, které se nachází kurkumě –kořeni kurkumovníku dlouhého, což je rostlina z čeledi zázvorovitých. Obsah kurkuminu v kurkumě se pohybuje okolo 3 %.

Historie

Kurkuma je tradiční součástí koření kari, které se již více než 4000 let používá zejména v indické kuchyni i tradiční indické medicíně – Ájurvédě. V hindských obřadech symbolizovala slunce, ochranu a bohatství. Kurkumin byl z kurkumy poprvé izolován před dvěma sty lety. Dnes se používá také jako potravinářské barvivo.

Léčivé účinky

Použití kurkuminu v tradičním léčitelství je velmi široké. Má příznivý vliv na trávicí soustavu – zlepšuje trávení, činnost jater a žlučníku, zvyšuje tvorbu žaludečních šťáv, má protizánětlivé, protibakteriální a protivirové účinky, užívá se při bolestivé menstruaci, srdečně cévní chorobách, žloutence, a zevně k desinfekci ran. Podporuje imunitu, regeneraci, zmírňuje bolesti, zpomaluje procesy stárnutí a používá se jako celkově povzbuzující prostředek. Z hlediska Ájurvédy rovněž mírně zahřívá, má a zklidňující účinky, vyživuje všechny tkáně a podporuje vše, co souvisí s cirkulací – tedy nejen fyzický pohyb, ale i tok myšlenek.

Moderní věda se zaměřila především na epigenetické účinky kurkuminu. Na naše zdraví totiž působí celá řada faktorů, které sice nedokáží měnit naši genetickou informaci, pomocí celé řady chemických procesů však dokáží ovlivnit, které geny ovlivňující naše zdraví a fyzickou kondici se nakonec projeví – jde například o naši stravu, úroveň stresu, životní prostředí atd. A právě kurkumin patří mezi látky, které dokáží procesy ovlivňující naši DNA, konkrétně pak intenzitu biochemických reakcí, které zvyšují či snižují aktivitu jednotlivých genů v DNA (tj. zejména metylaci genů, acetylaci histonů a regulaci pomocí microRNA). Epigenetický efekt navíc kurkumin kombinuje s mimořádně silným antioxidačním a protizánětlivým působením.

Dalšími důležitým mechanismy působení kurkuminu je jeho protizánětlivá aktivita a také schopnost pozitivně ovlivňovat střevní mikrobiom, jehož rovnováha je klíčová pro správné fungování prakticky celého těla. Pomáhá udržovat správný poměr „přátelských“ a patogenních bakterií, pozitivně ovlivňuje propustnost střevní bariéry a zmírňuje zánět v oblasti střev. (94)

Kurkumin vyniká rovněž pozitivním působením na mitochondrie – podporuje vznik nových mitochondrií a zlepšuje funkci a ochranu těch stávajících. Mitochondrie jsou přitom organely, v nichž dochází k přeměně živin na energii, a proto je jejich kondice zásadní pro fungování prakticky všech orgánů a tkání těla, stejně jako pro rychlost stárnutí či sportovní výkonnost. (95)

Protinádorové působení

Kurkumin patří mezi přírodní látky s nejsilnějším protinádorovým působení – je prokázáno, že lidé, kteří v potravě přijímají vyšší dávky koření kurkuma, mají nižší výskyt nádorových onemocnění. (2) Částečně je za to zodpovědný jeho výrazný antioxidační potenciál, mnohem důležitější je však jeho epigenetické působení. Kurkumin sice nedokáže přímo ovlivnit naši DNA, zato však působí prostřednictvím epigenetických mechanismů (metylace DNA, acetylace, modifikace histonů, změny microDNA atd.), a tím rozhoduje, které geny se nakonec projeví a které nikoliv, což se týká i genů zodpovědných za vznik nádorového bujení. (1)

Vliv kurkuminu na snížení rizika vzniku rakoviny byl potvrzen řadou studií. (3, 4). Mezi nejdůležitější mechanismy jeho působení patří modifikace bílkovin jménem histony, které se podílejí na prostorovém uspořádání molekul DNA. Právě abnormální aktivita je přitom prokazatelně spojena spojena s vyšším rizikem rakoviny. (5, 6, 7)

Dalším důležitým mechanismem účinku kurkuminu je ovlivnění tzv. metylace DNA, což je proces, který znemožňuje vyjádření některý genů – určitý úsek DNA je stále přítomen, ale tělo ho nedokáže „přečíst“. V nádorových buňkách přitom byly zjištěny dva typy metylace, které způsobují, že organismus ztrácí nad nádorovým bujením kontrolu. (9) Několik studií přitom potvrdilo právě schopnost kurkuminu ovlivňovat proces metylace (11, 12).

Kurkumin má ovšem vliv i na microRNA, což jsou sloučeniny s krátkým řetězcem (okolo 20 nukleotidů), které se neúčastní tvorby bílkovin, ale zato hrají důležitou roli v programování tzv. buněčně smrti a tím ovlivňují i vznik nádorových buněk. (13) Právě prostřednictvím vlivu na microRNA přitom kurkumin může ovlivňovat množení nádorových buněk. (14)

Příznivé působení kurkuminu bylo potvrzeno u celé řady nádorových onemocnění, například u rakoviny prsu, prostaty, plic, tlustého střeva či slinivky.

Kardiovaskulární choroby

Stejně jako u rakoviny, také u kardiovaskulárních chorob platí, že důležitou roli v jejich prevenci a léčbě hraje epigenetické působení kurkuminu.

Klíčové je ovšem i jeho protizánětlivé působení, protože právě zánět hraje při vzniku kardiovaskulárních onemocnění velice důležitou roli – poškozuje totiž buňky cévní stěny, což na nich následně umožňuje vznik aterosklerotických plátů. Kurkumin přitom výrazně snižuje tvorbu zánět podporujících látek, například TNF-α, cytokinů a enzymu COX-2. Navíc ovlivňuje aktivitu enzymů podílející se na metabolismu lipoproteinů, což se následně projeví snížením hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. Velkým benefitem může být i podpora tvorby oxidu dusnatého, který způsobuje roztažení cév, a tím zlepšuje prokrvení všech tkání v těle. (15, 17, 57)

Imunita a antimikrobiální působení

Kurkumin patří mezi velice silné imunostimulanty. Podporuje vznik a diferenciaci celé řady imunitních buněk (B-buňky, T-buňky, makrofágy, dendritické buňky, NK buňky…) a příznivě působí jak na vrozenou, tak i získanou imunitu. Posiluje přitom imunitní odpověď nejen na mikroby způsobující infekce, ale i na nádorové buňky. Důležité je zde i jeho protizánětlivé působení. Pomáhá také zmírňovat alergie. (100)
Kurkumin navíc vykazuje i přímé antimikrobiální působení na řadu patogenů. Rozsáhlá je zejména jeho schopnost potlačovat množení velkého spektra virů, například původců chřipky, žloutenky (typu A, B, i C), viru Herpes Simplex 2, arbovirů (např. viru Zika), HPV (papilomaviru), enterovirům, a dokonce i viru HIV či COVID-19. Funguje také proti velkému počtu bakteriálních kmenů, včetně například zlatého stafylokoka, K. pneumoniae, či E. coli. Působí také proti 19 různým druhům plísňových infekcí, včetně kvasinek Candida albicans a plísním v potravinách. (96-98, 100)

Autoimunitní choroby

Jako autoimunitní označujeme nemoci, při nichž, zjednodušeně řečeno, napadá imunitní systém vlastní tkáně. Na vzniku všech se určitou měrou podílí dědičnost, velkou roli tu však vždy hrají i procesy epigenetické – zejména ty, které se týkají vzniku a fungování imunitních buněk, tvorby zánětlivých cytokinů a enzymu COX-2, i specifického chování buněk postižených tkání (například ve smyslu apoptózy neboli buněčné smrti). Prakticky u všech autoimunitních onemocněních byly prokázány výrazné odchylky v oblasti metylace genů, acetylace histonů i regulace pomocí microRNA. Velkou roli zde hraje i stav střevního mikrobiomu. (56)

Kurkumin přitom disponuje výraznými protizánětlivými, imunomodulačními a protidegenerativními účinky, a proto je velice efektivní prakticky při všech autoimunitních chorobách, ať už je to Crohnova choroba (56), ulcerózní kolitida (49, 56), revmatoidní artritida (55), Bechtěrevova choroba, cukrovka I. typu, autoimunitní onemocnění štítné žlázy (50), lupus (51), roztroušená skleróza (55) a řada dalších. Zvláště při zánětlivých střevních onemocněních se příznivě projevuje i jeho působení na střevní mikrobiom a propustnost střevní stěny. (56) Důležitá je zde i schopnost kurkuminu pozitivně ovlivňovat rovnováhu střevního mikrobiomu, která je u autoimunitních onemocnění prakticky vždy narušena. (94)
Dávkování se u jednotlivých onemocnění liší. Poměrně vysoké je například u ulcerózní kolitidy, kdy byly účinné dávky od 2 000 mg denně (výrazné zlepšení stavu se dostavilo již po 4 týdnech užívání), zatímco dávky okolo 450 mg žádné zlepšení nepřinesly. (51) Naopak v případě revmatoidní artritidy prokázala jedna ze studií významné zlepšení po 12 týdnech užívání pouhých 66,3 mg kurkuminu. (54) Nízké dávky, konkrétně 80 mg denně, byly účinné i v případě roztroušené sklerózy, ty však byly v rámci této studie pacientům podávány dlouhodobě – po 26 týdnů. (55)

Lupenka

Účinnost kurkuminu byla prokázána i při těžkých formách lupenky. I zde je pravděpodobně důvodem jeho silné protizánětlivé působení. (91)

Padání vlasů

Za jednu z hlavních příčin padání vlasů u mužů (tzv. androgenní alopecie) je považován hormon dihydrotestosteron (DHT), který v těle vzniká z mužského pohlavního hormonu testosteronu. Aby k této přeměně došlo, je zapotřebí působení enzymu jménem 5α-reduktáza. Tohoto faktu využívají léky klasické medicíny (např. Finasterid), které se zaměřují právě na inhibici 5α-reduktázy, jejich nevýhodou je však možný výskyt nepříjemných vedlejších účinků, zejména snížení schopnosti erekce, ztráta libida nebo deprese (41).

Výzkumy ovšem ukázaly, že tou samou schopností disponuje i kurkumin. Jeho účinnost je sice o něco nižší než v případě léku, 1 g extraktu z kurkumy má stejný potenciál inhibovat 5α-reduktázu jako 13 mg Finasteridu, zato však nemá žádné negativní vedlejší účinky ani při dlouhodobém užívání. (42)
Kurkumin ovšem působí proti vypadávání vlasů i dalšími cestami. Zmírňuje například negativní účinky stresu, který je dalším výrazným rizikovým faktorem alopecie u mužů i žen (43). Pomáhá také aktivovat tzv. DVR receptory, což jsou receptory na buněčném jádře určené pro vitamin D. Samotný vitamin D sice proti vypadávání vlasů nepůsobí, geny aktivované prostřednictvím VDR receptorů ovšem spouštějí tvorbu bílkovin, které fungují jako řídící signály v procesu růstu vlasů, a to opět u obou pohlaví (44).

Zbytnění prostaty

Výše zmíněné padání vlasů není jediným nepříjemným účinkem dihydrotestosteronu. Tento hormon se totiž výrazně podílí i na vzniku a rozvoji tzv. benigní hyperplazie neboli zbytnění prostaty. Při tomto problému, který důvěrně znají především muži od padesátky výše, dochází ke zvětšení prostaty, tedy žlázy, která obklopuje močovou trubici. Ta je tímto zvětšením utlačována a důsledkem je časté a obtížné močení.

I v tomto případě je proto velice užitečná schopnost kurkuminu blokovat tvorbu 5α-reduktázy, tím i vznik dihydrotestosteronu. Účinky na prostatu jsou zde podobné jako v případě léku Finasterid. (45)

Diabetes

Cukrovka je další z celé řady civilizačních chorob, při jejímž vzniku hrají důležitou roli zánětlivé procesy. Kurkumin má přitom výrazný protizánětlivý efekt, zlepšuje funkci beta-buněk produkujících inzulin a brání jejich zničení. Výzkumy na zvířatech také prokázaly, že snižuje inzulinovou rezistenci. (21-27) Velký význam pro diabetiky má i schopnost kurkuminu podporovat produkci enzymu AMPK, který je nezbytný pro absorpci glukózy z krve do svalů a její využití uvnitř svalových buněk. Svaly jsou totiž nejvýznamnějším „zpracovatelem“ glukózy, a pokud dojde prostřednictvím enzymu AMPK k jejímu efektivnějšímu využití ve svalech, důsledkem je snížení hladiny glukózy v krvi. (52, 53) Jako účinné se v rámci výzkumů prokázaly denní dávky od 300 mg. (51)

Pokusy na zvířatech rovněž ukazují, že kurkumin může být užitečný i v prevenci a léčbě komplikací diabetu. Když jej například vědci podávali diabetickým myším trpících silnou ischemií končetin (nedostatečné zásobení kyslíkem vlivem špatného stavu cév), došlo u nich k významnému zlepšení krevního oběhu a zvýšení hustoty krevních kapilár v končetinách. (95)

Artróza

Artróza je degenerativní kloubní onemocnění projevující se výrazným úbytkem chrupavky, na nějž posléze navazují zánětlivé procesy způsobující bolest a další poškozování kloubních struktur. Často bývá považována za čistě mechanický problém, výzkumy ovšem ukazují, že tomu tak není. Kloubní chrupavka má totiž velkou schopnost regenerace a o tom, jestli dojde k jejímu poškození, rozhodují velkou měrou i epigenetické procesy.

Největší roli přitom pravděpodobně hraje proces metylace, který působí na biologii buněk chrupavky, tzv. chondrocytů. Když vědci zkoumali DNA poškozených a nepoškozených oblastí chrupavky osob s mírnou a rozvinutou artrózou, našli právě v oblasti metylace genů více než tisícovku rozdílů. Další výzkum pak u nemocných odhalil změny v metylaci více než třetiny genů, které zvyšují náchylnost k artróze. Výrazné odchylky byly také potvrzeny v oblasti transkripčních faktorů, které jsou nezbytné v procesu „čtení“ genů, i v tvorbě cytokinů, které se podílejí nejen na vzniku zánětlivých procesů, ale také snižují tvorbu kolagenu typu II a omezují pružnost chrupavky. (46, 47)

Kurkumin může v případě artrózy výrazně přispět ke snížení bolestivosti – jeho protizánětlivé a protibolestivé působení je srovnatelné s nesteroidními antirevmatiky, jako je aspirin či ibuprofen. Jedna ze studií prokázala, že denní dávka 2 000 mg kurkuminu má stejné účinky jako 800 mg ibuprofenu (52), účinné však byly v rámci výzkumů i dávky čtvrtinové (51). Kurkumin snižuje zejména tvorbu enzymu COX 2 či transkripčního faktoru NF‑κB, což je důležité pro snižování míry zánětlivých procesů. Díky antioxidačnímu i epigenetickému působení ale zároveň chrání chondrocyty (buňky chrupavky) a obnovuje tvorbu kolagenu typu II. (48) Jako účinná se ukázala zejména kombinace kurkuminu s boswellií (51).

Obezita

Základem každého úspěšného hubnutí je pochopitelně úprava energetické bilance tak, aby výdej energie převažoval nad jejím příjmem. Obezita je však zároveň vždy provázena určitou úrovní zánětlivých procesů v těle, a proto při její léčbě mohou hrát velice pozitivní roli i protizánětlivé substance, jako je právě kurkumin. (29-31)

Obezita má ovšem i svoji epigenetickou složku – v genetické informaci obézních lidí jsou vždy přítomny i epigenetické změny typu metylace DNA nebo modifikace histonů v oblasti genů, které jsou zodpovědné za tvorbu tukové tkáně, vznik zánětlivých procesů či tvorbu inzulinu. Právě kurkumin přitom patří mezi substance, jejichž pozitivní vliv na léčbu obezity je poměrně dobře zdokumentován. Ovlivňuje totiž funkci genů zodpovědných za energetický metabolismus a ukládání tuků. (32-34)

K úspěšnému hubnutí může kurkumin přispět i prostřednictvím svého pozitivního vlivu na mitochondrie. Vzhledem k tomu, že v mitochondriích dochází k přeměně živin na energii, totiž jejich dysfunkce snižuje celkový energetický výdej. (95)

Mentální výkonnost

Když vědci v rámci jedné studie podávali dobrovolníkům prášek z kurkumy obsahující 80 mg kurkuminu, došlo u nich hodinu poté k výraznému zlepšení mentální výkonnosti. Zlepšila se přitom zejména jejich schopnost soustředění a efektivita pracovní paměti, zároveň ovšem měli i lepší náladu, vyšší úroveň spokojenosti a nižší míru únavy v důsledku psychického stresu. (58)

Alzheimerova a Parkinsonova choroba

Prvním fázi vzniku těchto onemocnění představuje shlukování bílkovin, které pak následně poškozují synapse nervových buněk. Podle výzkumu vědců z Michigan State University přitom kurkumin dokáže účinně bránit právě tomuto shlukování. (35)

V případě Alzheimerovy choroby však hrají důležitou roli i epigenetické změny, zejména metylace DNA a modifikace histonů, které v důsledku způsobují výrazné zhoršování paměti, mentální výkonnosti a další příznaky této nemoci. (36, 37) A stejně jako u přechozích zmíněných chorob, i zde je kurkumin jednou z přírodních látek, které tyto změny dokáží potlačovat. (38, 39)

Sportovní výkonnost

Kurkumin patří mezi substance, z nichž mohou výrazně těžit i sportovci, a to jak ti vytrvalostní, tak i rychlostně siloví. Velmi důležité je tu opět jeho protizánětlivé působení, protože náročný trénink způsobuje mikroskopická poškození svalových vláken, v jejichž důsledku dochází k rozvoji zánětlivých procesů. Ty jsou pak příčinou bolesti a zhoršení síly. Tím, že kurkumin zmírňuje svalový zánět, zároveň snižuje bolestivost svalů a urychluje celý proces regenerace. Sportovec je pak schopen dříve podstoupit další náročný trénink, což se časem pozitivně projeví i na jeho výkonnosti. (57)

Sportovci všech odvětví mohou výrazně těžit také ze schopnosti kurkuminu zlepšovat biologickou dostupnost oxidu dusnatého a chránit tuto molekulu před degradací volnými radikály. Jak už jsme uvedli výše, oxid dusnatý rozšiřuje cévy a zlepšuje prokrvení tkání, a to včetně svalové tkáně, což má za následek i zvýšení vytrvalostní i silové výkonnosti. Vědci například testovali skupinu dospělých osob, kterým po dobu 12 týdnů podávala denně 2 000 mg kurkuminu, a zkoumala u nich rozdíly v průtoku krve v oblasti hlavní tepny v horní časti paže. Výsledek byl překvapující: průtok krve se zvětšil v průměru o 34 %! (62)
Zvláště vytrvalci pak mohou těžit i ze schopnosti kurkuminu podporovat tvorbu enzymu AMPK. Tento enzym totiž umožňuje efektivnější vstřebávání glukózy z krve do svalů i její využití uvnitř svalových buněk, což ocení nejen výše zmínění diabetici, ale i vytrvalostní sportovci, kteří tak mohou získat více energie pro své pracující svaly. (63)

I v rámci podpory sportovní výkonnosti navíc pomáhá schopnost kurkuminu zlepšovat tvorbu a funkci mitochondrií. Při jeho užívání totiž dochází k rychlejšímu vzniku mitochondrií i ve svalových buňkách. Díky tomu jsou svaly zásobovány větším množstvím energie, což se projeví zlepšením sportovní výkonnosti. (95)

Játra

Kurkumin má rovněž hepatoprotektivní efekt, tj. schopnost chránit jaterní buňky před poškozením. Kombinuje zde přitom své antioxidační a protizánětlivé působení. Chrání játra proti působení alkoholu, toxických látek a také vedlejších účinků léků a zároveň podporuje jejich regeneraci při již vzniklém poškození. Rovněž působí proti ztučnění jater i jejich fibróze a cirhóze. (90)

Deprese a úzkost

Barvivo z kořene kurkumy se rovněž vyznačuje pozitivními účinky na psychiku, a to jak v případě depresí, tak i úzkosti. Účinně ovlivňuje míru acetylace histonů i metylace genů, zlepšuje tvorbu růstového faktoru BDNF a opravuje poškození mitochondrií, jejichž narušená funkce rovněž může přispívat ke vzniku depresí. Uplatňuje se zde i jeho protizánětlivé působení, protože při psychických problémech se obvykle vyskytuje vyšší míra zánětlivých procesů v mozku. (92)

Kurkumin rovněž pomáhá zmírnit příznaky úzkosti (59), posttraumatického syndromu (59) a snižuje mírů následků chronického stresu na funkci mozku (61).

Endometrióza

Endometrióza patří mez nejčastější gynekologická onemocnění. Dochází při ní k migraci děložní sliznice mimo dělohu, což způsobuje zánět a intenzivní bolesti, zejména v průběhu menstruace. Kurkumin zde může pomoci zejména díky svým protizánětlivým a protibolestivým účinkům. Navíc omezuje tvorbu nových cév, které jsou nezbytné pro zásobování endometrických ložisek krví. V pokusech na myších byla potvrzena přímo i redukce ložisek děložní sliznice po podávání kurkuminu. Jeho výhodou je zde minimální výskyt vedlejších účinků a možnost dlouhodobého užívání. (93)

Stárnutí

Některé výzkumy ukazují, že kurkumin může pomoci zpomalit stárnutí. Nemá sice přímý vliv na životnost buněk a jejich přechod do tzv. stádia senescence, patří ale mezi účinné aktivátory sirtuinů, což jsou enzymy zpomalující procesy stárnutí, a to zejména svým působením na funkci mitochondrií. Právě dysfunkce mitochondrií totiž zhoršuje funkci všech orgánů a tkání, a tím stárnutí urychluje. Důležité je zde i rozsáhlé epigenetické působení kurkuminu – rychlost stárnutí totiž zásadně ovlivňuje zejména úroveň metylace genů, ale i stav chromatinu, a na obojí mí kurkumin výrazný pozitivní vliv. V pokusech na zvířatech navíc přidání kurkuminu do stravy vedlo i přímo k prodloužení jejich života. Svým působením navíc napodobuje i příznivý vliv omezení kalorického příjmu a mírné pohybové aktivity na rychlost stárnutí. Pozitivní roli zde hraje i jeho protizánětlivé působení, stejně jako jeho schopnost působit jako regulátor autofagie (jde o proces, při němž buňka „požírá“ sebe sama, což má pozitivní vliv na její funkci). Jak už jsme uvedli, nemá sice přímý vliv na množství senescenčních buněk (jejich hromadění v těle je také jednou z příčin stárnutí), pomáhá ale zmírnit zánět, který v těle v důsledku hromadění senescenčních buněk probíhá. (95)

Štítná žláza

Kurkumin má výrazný pozitivní efekt jak při hypofunkci, tak i při hyperfunkci štítné žlázy. Skvěle působí i při potížích autoimunitního charakteru – má imunomodulační efekt, a navíc jde o silnou protizánětlivou substanci, která reguluje tvorbu zánětlivého enzymu COX-2 a dalších látek, které se podílejí na průběhu zánětlivých procesů v oblasti štítné žlázy (NF-kB, TNF-alfa a další). Působí také jako antioxidant, který chrání buňky štítné žlázy, a má preventivní efekt proti rakovině tohoto orgánu. (99)

Užívání, kontraindikace, kombinace

Kurkumin je možné konzumovat v rámci běžného jídelníčku – kurkuma, která tuto látku obsahuje, je například součástí koření kari. Druhou možností je užívání formou doplňků stravy. V této souvislosti je ovšem třeba zmínit hlavní problém, a tím je omezené vstřebávání kurkuminu, které je dáno zejména jeho omezenou rozpustností ve vodě – mnohem lépe je toto barvivo rozpustné v tucích. Vhodnou možnost, jak biologickou dostupnost kurkuminu zlepšit, tak představuje konzumace doplňku stravy či koření spolu s tučnějším jídlem, popřípadě omega-3 mastnými kyselinami.

Další možností, jak biologickou dostupnost kurkuminu zlepšit, je jeho užívání spolu s látkami, které vstřebatelnost podporují. Asi nejznámější z nich je piperin, který je součástí pepře. Koncentrace kurkuminu v krevní plazmě je při užívání společně s piperinem až o 2 000 % vyšší, než pokud jej konzumujeme samostatně (dle jiných studií se hladinu kurkuminu v krvi zvýší při užívání s piperinem dokonce až 30x). Pepř je ostatně také jednou z důležitých součástí směsi kari. Další efektivní možností je kombinace s quercetinem (zde se biologická dostupnost zlepší v průměru o 147 %) nebo resveratrolem. Zajímavá je také kombinace s butyrátem, což je produkt některých střevních bakterií užívaný i jako doplněk stravy. Butyrát totiž kurkuminu pomáhá překonávat tzv. hematoencefalickou bariéru oddělující mozek od krevního oběhu, čímž může zvýšit jeho účinnost při depresích, neurodegenerativních chorobách a dalších potížích týkajících se mozku. (40, 65, 66, 68, 95)

Kurkumin je obecně dobře snášen, a to i ve velmi vysokých dávkách. Klinické studie potvrdily dokonce i bezpečnost extrémních denních dávek 12 g! Dávka 8 g/den pak byla potvrzena jako bezpečná při 3měsíčním užívání. Nutno ale podotknout, že vysoké dávky mohou u citlivých osob způsobit trávicí obtíže, jako je nevolnost či průjem, popřípadě i bolesti hlavy. Pro dosažení pozitivního epigenetického působení jsou navíc obvykle dostačující i dávky ve stovkách miligramů. Některé výzkumy rovněž naznačují, že vyšší dávky mohou negativně ovlivnit pohyblivost spermií, takže by se jich měli vyvarovat muži usilující o početí potomka. (57, 94, 95)

Opatrnost (a ideálně i konzultace s ošetřujícím lékařem) je vhodná v případě, že užíváme jakékoliv léky. V některých případech může kurkumin zvyšovat jejich účinnost – to se týká například některých antibiotik a chemoterapeutik, což může být žádoucí. V případě některých chemoterapeutik (např. cyklofosfamidu) a dalších léků ale může jejich účinnost naopak snižovat, a tím zhoršovat účinnost léčby. Protože kurkumin snižuje srážlivost krve, neměl by se užívat spolu s léky snižujícími krevní srážlivost. Podobné je to u antidiabetik – sám o sobě totiž snižuje hladinu cukru v krvi a v kombinaci s těmito léčivy by tak mohlo dojít k hypoglykémii. Nevhodná je i kombinace kurkuminu s antacidy (tj. léky snižující kyselost žaludku). (94)

Vhodné kombinace

Kurkumin se nejčastěji kombinuje s látkami, které zlepšují jeho biologickou dostupnost, tj. s piperinem nebo quercetinem. Zároveň ale i on sám může podpořit vstřebávání jiných epigeneticky působících substancí, například resveratrolu, boswellie nebo EGCG (64, 67). Možné jsou ale i další kombinace.

Zánět a bolest: kurkumin + zázvor (75), kurkumin + zinek (76), kurkumin + quercetin (84), kurkumin + boswellie (86), kurkumin + šišák bajkalský (87)

Diabetes: kurkumin + gurmar (69), kurkumin + zinek (76), kurkumin + quercetin (83)

Nádorová onemocnění: kurkumin + indol-3-karbinol (70), kurkumin + genistein (71), kurkumin + resveratrol (73), kurkumin + OPC (74), kurkumin + ostropestřec (78), kurkumin + quercetin (82)

Imunita a antimikrobiální působení: kurkumin + zázvor (75), kurkumin + zinek (76), kurkumin + quercetin (84), kurkumin + šišák bajkalský (87)

Alzheimerova a Parkinsonova choroba: kurkumin + butyrát (68)

Deprese: kurkumin + butyrát (68)

Cystická fibróza: kurkumin + genistein (72)

Padání vlasů: kurkumin + zázvor (75)

Hubnutí: kurkumin + zinek (76), kurkumin + čekanka (80), kurkumin + quercetin (81)

Artróza: kurkumin + bromelain

Játra: kurkumin + ostropestřec (77), kurkumin + čekanka (80), kurkumin + šišák bajkalský (88)

Sportovní výkonnost, stav svalů: kurkumin + hořčík + vitamin D3 (79)

Autoimunitní onemocnění: kurkumin + boswellie (85)

Ledviny: kurkumin + boswellie (86)

Srdce a cévy: kurkumin + EGCG (89)

Štítná žláza: kurkumin + selen