Ledviny mají jednu důležitou vlastnost: jejich funkce je z pohledu potřeb výrazně naddimenzována. To samozřejmě velká výhoda, díky které dokážeme bez problémů fungovat i s jedinou ledvinou, zároveň to však představuje i velkou past. Právě kvůli této obrovské rezervě totiž nezaznamenáme žádný problém, pokud se jejich funkce začne zhoršovat – a to dokonce ani v případě, že fungují výrazně méně než na polovinu své kapacity.

Choroby ledvin jsou přitom v populaci velmi časté.  Dle odhadů jimi trpí každý desátý člověk, přičemž výskyt problémů se zvyšuje s věkem – sníženou funkcí ledvin tak například trpí celá čtvrtila lidí nad 70 let. Výjimkou nejsou ani nádory ledvin, v jejichž četnosti nám dokonce patří světové prvenství.

Většina lidí se zhoršenou funkcí ledvin se ovšem neléčí, protože o nich prostě neví. Další zákeřnou vlastností totiž je, že v mnoha případech poškození nejenže nebolí, ale často nejsou přítomné ani jiné příznaky. K lékaři proto často přicházejí velmi pozdě, leckdy až v okamžiku, kdy ledviny zcela selžou.

Jak poznat, že máte problém?

Bolest se většinou vyskytuje zejména u akutního poškození ledvin – bývá náhlá a intenzivní, ale po zahájení léčby rychle odezní. Naopak chronická ledvinová onemocnění často nebolí vůbec, jen v některých případech se vyskytuje bolest v bedrech nebo v boku, kterou je ale snadné zaměnit za bolest zad.

Varovným příznakem, že něco není v pořádku, může být i nadměrná únava. V mnoha případech se vyskytují i otoky (hlavně v oblasti kotníků a okolí očí), ale i například nevolnost.

Z medicínských testů je důležité stanovení bílkoviny (konkrétně albuminu) a krvi v moči, což se dělá i při běžných preventivních prohlídkách. Obě nežádoucí příměsi se do moči dostanou v okamžiku, kdy dojde k narušení drobných krevních cév v ledvinách. Dalším možným testem je tzv. odhadovaná glomerulární filtrace, při které se stanovuje množství kreatininu v krvi a rychlost jeho vylučování z těla. Kreatinin je odpadní produkt, který je vylučován právě ledvinami. Pokud nefungují správně, jeho vylučování se zpomaluje a hladina v krvi roste. Dále se testuje poměr kreatininu a albuminu v moči.

Dále se ledviny vyšetřují i pomocí zobrazovacích metod, jako je ultrazvuk, CT nebo magnetická rezonance, popřípadě pomocí biopsie.

A co všechno můžeme udělat pro to, aby se žádný problém nevyskytl?

1. Pijte dost tekutin

Dostatečná hydratace je základ. Ledviny totiž odstraňují z těla odpadní látky z těla tím, že je rozpustí ve vodě, čímž vznikne moč. Málo tekutin v těle tak logicky znamená horší efektivitu tohoto procesu. Dehydratace navíc vede ke „zahuštění“ krve, čímž se zhoršuje prokrvení ledvin, a zároveň zvyšuje riziko infekce ledvin a močových cest i tvorby ledvinových kamenů.

Optimální množství tekutin je individuální. Obvykle se doporučuje denně 6-8 sklenic vody, kromě okolní teploty a fyzické zátěže ale záleží i na tom, jak se člověk potí. Vhodné je proto zároveň sledovat barvu moči. Ta by měla být světle žlutá – sytě žluté, nebo dokonce nahnědlé odstíny značí dehydrataci.

2. Podpořte funkci mitochondrií a peroxizomů

Mitochondrie jsou organely, které se někdy označují jako „buněčné elektrárny“, protože v nich dochází k přeměně živin na energii. Právě proto je důležité, abychom měli v těle dostatek mitochondrií a aby byly tyto organely funkční, protože v opačném případě trpí tkáně a orgány nedostatkem energie, čímž se zhoršuje jejich funkce a urychlují procesy stárnutí.

Ledviny přitom patří mezi orgány, které jsou na funkci mitochondrií obzvláště citlivé. Při filtraci krve se totiž sodík a další rozpuštěné látky pohybují proti silném elektrochemickému potenciálu, a k jeho překonání potřebují nemalé množství energie, kterou jim zajišťují právě mitochondrie v ledvinových buňkách.  Pokud je tedy v tkáni ledvin mitochondrií málo nebo jsou disfunkční, narušuje to funkci celého orgánu.

Důležité jsou ale i další buněčné organely jménem peroxizomy. Ty totiž pomáhají buňkám odstraňovat jedovaté substance, a zároveň jsou bohaté na enzymy nezbytné pro regeneraci poškozených ledvinových buněk.

Pro optimální funkci obou typů organel je přitom klíčová dostatečná produkce enzymů jménem sirtuiny.

3. Dostaňte pod kontrolu své geny

Zvláště pro chronická ledvinová onemocnění jsou typické rozsáhlé negativní epigenetické změny, které způsobují odlišnou aktivitu důležitých genů.

Typické jsou zejména odchylky v oblasti metylace genů – v rámci výzkumů byly u pacientů s chronickými ledvinovými chorobami prokázány významné změny v metylaci genů u 1061 genů, přičemž mnohé z nich mohou vznikat už v rámci nitroděložního vývoje. Rovněž u pacientů podstupujících dialýzu byly prokázána rozsáhlá hypermetylace DNA, která souvisí i s vyšší mírou zánětu a pravděpodobně i s rozvojem fibrózy ledvin (tj. stavu, při kterém se do ledvin ukládá vazivová tkáň). Typické jsou ale i změny v oblasti modifikace histonů, které mohou vést například ke vzniku zánětlivých procesů v ledvinové tkáni.

Výrazné změny v metylaci genů bývají přítomny i v případech akutního ledvinového selhání. Velkou roli tu ale hrají i microRNA, které mj. spolurozhodují i o tom, zda akutní poškození orgánu přejde do chronického onemocnění, a regulují procesy vzniku fibrózy ledvin.

Negativní epigenetické změny v rámci DNA jsou naštěstí do značné míry vratné. Pokud tedy ještě nedošlo k nevratnému poškození ledvinové tkáně, je možné dosáhnout výrazného zlepšení stavu i díky působení pozitivních epigenetických faktorů, ať už z oblasti životního stylu nebo bylin a epigeneticky působících doplňků stravy.

4. Pečujte o zdraví srdce a cév

Srdce a ledviny jsou spojené nádoby – souvislost mezi chronickým onemocněním ledvin a kardiovaskulárními onemocněními ostatně poprvé popsal Dr. R. Bright už v roce 1836. A jde o souvislost oboustrannou: Nejčastější příčinou akutního selhání ledvin je omezení průtoku krve tímto orgánem, například z důvodu zánětu, embolie nebo selhání srdce. Vysoký tlak zase zvyšuje riziko chronických ledvinových onemocnění. A naopak platí, že chronické onemocnění ledvin může zvýšit riziko kardiovaskulárních onemocnění, a to až čtyřnásobně.

5. Hlídejte si cukr

Velké riziko poškození ledvin hrozí u diabetiků – při obou typech cukrovky se odhaduje na 25–40 %. Hlavním problémem je tady dlouhodobě zvýšená hladina glukózy v krvi, která v ledvinových buňkách způsobuje zvýšení tvorby některých růstových faktorů, které se následně podílejí na poškozování ledvin. Klíčová je tu právě důsledná kontrola hladiny glukózy a glykovaného hemoglobinu a také krevního tlaku – jeho zvýšení u diabetiků 2× častější než v ostatní populaci.

6. Pozor na chlad i horko

Většinou se uvádí, že jsou ledviny citlivé na chlad, což je v zásadě logické. Právě v důsledku chladu totiž může dojít k zúžení krevních cév zásobujících tento orgán. Některé studie ostatně potvrdily zvýšení rizika akutního selhání ledvin v důsledku nízkých teplot, jiné to ale neprokázaly. Opatrní by v tomto směru měli být především lidé s kardiovaskulárními chorobami, protože chlad zároveň způsobuje zvýšení krevního tlaku. V chladu také dochází ke zvýšenému vylučování moči, a proto se zvyšuje riziko dehydratace. Zajímavé také je, že pobyt v chladných oblastech obvykle vede ke zvýšenému příjmu soli, což rovněž ledvinám nesvědčí.

Naopak u zdravých jedinců nelze říci, že by například oblečení odhalující záda nutně vedlo k poškození ledvin. I u nich ale platí, že působení chladu může zhoršit efektivitu imunitního systému a zvýšit tak například riziko bakteriální infekce ledvin. Ke zhoršení chronického onemocnění ledvin ovšem může přispět i například respiračních virová infekce.

Naopak výrazně podceňován je negativní vliv horka. Od hodnoty 25 °C s dalším zvyšováním teploty dochází ke zhoršování funkce ledvin, a to zejména u osob trpících nějakým chronickým onemocněním. 

7. Méně tuků i soli

Vzhledem k výraznému epigenetickému pozadí ledvinových nemocí je v jejich prevenci i léčbě důležitý důraz na všechny epigenetické faktory, a zvláště pak na zdravou stravu.

Negativní vliv nadměrného příjmu soli už jsem zmiňovala – dle studií prokazatelně vede ke zvýšení rizika onemocnění ledvin. U lidí s chorobami ledvin zároveň snáze dochází ke zvýšení krevního tlaku v důsledku přehnaného solení.

Strava bohatá na tuky zvyšuje riziko řady nemocí a ani chronická ledvinová onemocnění nejsou výjimkou. Problematické je to zejména v situaci, kdy je narušen tukový metabolismus. Hromadění lipidů pak v těle způsobuje změny, které mohou vést například ke vzniku aterosklerózy ledvinových cév nebo ke vzniku fibrózy.

Často se mluví i o tom, že ledvinám nesvědčí příliš vysoký příjem bílkovin, přesvědčivé důkazy o tom však chybějí. Naopak třeba u starších osob nebo pacientů na dialýze může být jejich omezování škodlivé. Spíše než na absolutním množství bílkovin záleží na jejich kvalitě – riziko vzniku chronických ledvinových onemocnění tak například zvyšuje nadměrná konzumace červeného masa, zatímco rostlinné bílkoviny působí spíše pozitivně.

8. Hlídejte si váhu

Negativně působí i obezita, zvláště pak hromadění viscerálního neboli vnitřního tuku. Snížení hmotnosti pak v rámci studií vedlo u obézních pacientů ke snížení hodnot bílkoviny v moči.

9. Vsaďte na byliny a doplňky stravy

Pozitivní působení na ledviny bylo prokázáno u celé řady přírodních substancí. Vhodnou volbou může být celá řada bylin využívaných v tradiční evropské fytoterapii. Například Janča a Zentrich ve svém Herbáři léčivých rostlin doporučují nálev ze směsi 3 dílů celíku zlatobýlu a po jednom dílu přesličky rolní, rdesna ptačího (truskavec) a rdesna blešníku. Doporučují ho při všech potížích týkajících se ledvin, včetně ledvinových kamenů. Tradičním prostředkem pro podporu ledvin je také odvar z kořene petržele, nálev z kopřivy, břízy, při zánětech se zase doporučuje medvědice lékařská.

Naopak nevhodné jsou rostliny z čeledi podražcovitých (Aristolochiaceae), která je u nás zastoupena například kopytníkem evropským. Ty totiž obsahují kyselinu aristocholovou, která působí na ledviny toxicky. Nevhodný je také například zázvor, podběl, alfalfa či pelyněk.

Vitamin D – tento vitamin má v těle řadu důležitých funkcí a jednou z nich je i ochrana ledvin. Jeho podávání vedlo v rámci studií ke zmírnění zánětu i množství bílkoviny v moči.

Vitamin K2 – dokáže při chronických ledvinových potíží zlepšit například glomerulární filtraci, stav ledvinových tepen a celkovou funkci ledvin.

Kozinec blanitý – snižuje výskyt komplikací u chronických ledvinových chorob, pomáhá zlepšit glomerulální filtraci, snížit hladinu sérového kreatininu, a proteinturii (bílkovinu v moči). Vhodný je také v rámci boje s komplikacemi ledvinových onemocnění (nízká hladina hemoglobinu, infekce), a snižuje i riziko ledvinového selhání po chirurgických zákrocích. Zvyšuje účinnost léků užívaných při chronických ledvinových onemocněních.

Šišák – působí příznivě při řadě ledvinových potíží. Zmírňuje tvorbu zánětlivých cytokinů, má příznivý vliv při glomerulonefritidě, fibróze ledvin, chrání ledviny pacientů s diabetem a celkově zlepšuje stav osob s chronickým poškozením a nedostatečnou funkcí ledvin. Zvláště účinně působí u osob, které zároveň trpí vysokým krevním tlakem. Zajímavostí je, že pomáhá rovněž obnovit rovnováhu střevního mikrobiomu, která bývá u lidí s ledvinovými problémy velice často narušena.

Kotvičník zemní – jde o velice silné diuretikum, které vede ke zvýšenému vylučování sodíku bez ovlivnění hladiny draslíku. Pomoci může i při ledvinových kamenech.

Boswelie – chronická ledvinová onemocnění se obvykle vyznačují zvýšenou měrou zánětlivých procesů v tomto orgánu, a právě boswelie ji dokáže snížit. Výrazně se zde osvědčila zejména kombinace s kurkuminem.

EGCG – polyfenol ze zeleného čaje zmírňuje řadu chronických ledvinových onemocněních, pomáhá ale i při akutním poškození ledvin, fibróze nebo nádorech tohoto orgánu.

Mateří kašička – výzkumy na lidských dobrovolnících sice zatím chybí, studie na zvířatech ale ukazují, že by mohla mateří kašička podporovat funkci ledvin a chránit je vůči působení volných radikálů.

Ženšen pětilistý – celkově podporuje funkci ledvin.

Medicinální houby – z hub využívaných tradiční čínskou a korejskou medicínou má pozitivní vliv na ledviny například choroš oříš (Polyporus umbellatus) nebo pórnatka kokosová (Poria cocos). Chrání je před poškozením a zlepšují jejich funkci.

Pampeliška – kořen této rostliny zmírňuje zánět v oblasti ledvin, chrání je před působením toxických chemikálií i vznikem diabetické nefropatie.

Šalvěj červenokořenná (danshen) – v čínské medicíně se tato rostlina využívá především k podpoře krevního oběhu, zároveň má ale i pozitivní účinky na funkci ledvin, kdy v rámci tohoto orgánu zmírňuje oxidativní stres, apoptózu i fibrózu. Pomáhá rovněž regulovat tvorbu microRNA souvisejících s funkcí ledvin.

Poznej svůj opar

Opary jsou obvykle způsobeny virem s názvem herpes simplex virus neboli HSV. Ten patří mezi tzv. lineární DNA viry a vyskytuje se ve dvou formách:

HSV-1 je běžnější. Vytváří nejčastěji opary v okolí úst a přenáší se kontaktem s nakaženou osobou. Nejrizikovější z hlediska nákazy je v době, kdy má dotyčný vytvořené puchýřky, protože právě v nich čeká na příležitost největší virová nálož. Nakazit se ale můžeme i od člověka, který nemá žádné projevy.

HSV-2 je pohlavně přenosný virus, který primárně infikuje pohlavní orgány. U žen se nejčastěji vytváří na stydkých pyscích, v pochvě, ale i na děložním čípku, u mužů pak na předkožce, ale i v močové trubici, na šourku nebo na stehnech.

Zároveň ale platí, že např. při orálním sexu se může HSV-2 přenést na ústa a naopak HSV-1 na pohlavní orgány.

V populaci jsou herpetické viry velice rozšířené – podle odhadů je HSV-1 infikováno 60-95 % dospělých, virem HSV-2 pak až 60 %. Infekce se nejprve projevuje pálením a svěděním, poté se vytvářejí bolestivé puchýřky. Vyskytnout se ale může i výrazná únava, zvýšená teplota, bolesti svalů, otok lymfatických uzlin a další příznaky.

A pak je tu ještě třetí to party – pásový opar. Ten ovšem na rozdíl od svých obličejových a genitálních kolegů není způsoben virem HSV. Jeho původcem je virus označovaný zkratkou VZV, což znamená „Varicella-zoster virus“ – ano je to dobře známý původce planých neštovic. Na rozdíl od herpetických virů se šíří vzduchem a jím způsobené opary jsou velmi bolestivé.

Schová se a čeká na příležitost

Všechny viry jsou vlastně živými organismy jen z části. Nemohou totiž existovat samostatně, protože ke svému množení potřebují jiné buňky. I herpetické viry proto musí za každou cenu najít buňku, ke které se přichytí a poté vstoupí dovnitř přes její buněčnou stěnu – k tomu využívá látky jménem glykoproteiny, které má na svém povrchu. Následně vpraví svou DNA do jádra napadené buňky a využije její buněčné mechanismy pro své vlastní množení – například si „půjčí“ její RNA pro tvorbu svých bílkovin. Aby zvýšil šanci na své přežití, blokuje navíc tvorbu některých cytokinů, čímž brání imunitnímu systému, aby ho rozpoznal a zničil. Když se zdárně rozmnoží, jeho potomci buňku opustí a vydají se podobně škodit některé z jejích sousedek.

Viry HSV i VZV ovšem oproti jiným virům disponují i velmi užitečnou dovedností, kvůli které téměř není možné z těla zcela eliminovat. Útoku imunitního systému totiž obvykle malá část virů odolá. Ty se pak zapouzdří, přežívají uvnitř těla na nervových buňkách v tzv. latentním stavu a čekají tam na svou příležitost. Jakmile dojde k jakémukoliv oslabení těla, například jinou infekcí, vysokou fyzickou či psychickou zátěží apod., využijí toho a začnou se množit. To se nejprve projeví svěděním a pálením kůže a později tvorbou charakteristických bolestivých puchýřků. Ty se přitom obvykle vytvoří v místech, které je inervováno nervy z ganglionu, na kterém se zapouzdřený virus ukrývá – opary na rtu tak obvykle mívají na svědomí viry přežívající u trojklanného nervu.

Nebezpečnější, než bychom čekali

Nad puchýřkem na rtu leckdo mávne rukou, opary ovšem umí být i pěkně zákeřné, a proto se je vyplatí nepodceňovat. I jejich samotná přítomnost znamená, že je naše tělo z nějakého důvodu oslabené. Nemusíme tedy sice hned zamířit do postele, měli bychom se ale vyhnout vysoké zátěži. Mnohem větší problém ale může nastat v okamžiku, kdy si imunitní systém s původcem oparu neporadí, a virus se dostane tam, kam nemá.

Velice nebezpečná je například infekce očí virem HSV-1, zvláště, pokud se opakuje – ve vyspělých zemích je tento virus dokonce nejčastější příčinou infekční slepoty. HSV-1 navíc může způsobit závažnou virovou encefalitidu (zánět mozku), která může končit i smrtí.

Průnik HSV-1 do mozku ovšem může představovat problém i v případě, že nezpůsobí přímo encefalitidu. Jeho přítomnost v mozkové tkáni totiž dle výzkumů znamená výrazné zvýšení rizika Alzheimerovy choroby ve vyšším věku. Důvodem je pravděpodobně tau protein – tato bílkovina má totiž za úkol chránit mozkové struktury před působením viru, ve vyšším věku ale může vést k rozvoji Alzheimerovy choroby. Vedle beta-amyloidu jde totiž o další bílkovinu vytvářející v mozku charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Dle studií mají také lidé, kteří po objevení oparu užívají antiherpetické léky, nižší riziko Alzheimerovy choroby. Riziko ale může zvýšit i pásový opar – ukazuje se, že lidé, kteří byli proti VZV očkováni, mají o 25 % nižší riziko demence.

Hodně riziková je nákaza herpetickými viry pro novorozence a kojence, u nichž může způsobit závažné komplikace, které mohou vést i k úmrtí. K nákaze přitom může dojít od matky při porodu.

Původce genitálního oparu HSV-2 zase může také u žen zvyšovat riziko vzniku rakoviny děložního čípku.

Klasická, nebo přírodní léčba?

Jak už jsme zmínili, kvůli schopnosti zapouzdření a přechodu do latentní fáze je téměř nemožné se oparů zbavit napořád. Prakticky vždy nějaké viry útok imunitního systému přežijí a je jen otázkou času, kdy se znovu probudí k životu.

Když se tak stane, je potřeba zahájit léčbu co nejdříve, konkrétně při prvních projevech svědění a pálení pokožky či sliznice. V tomto okamžiku je totiž ještě možné proces vzniku oparu zastavit, jakmile se ale objeví puchýřky, už můžeme jenom zmírňovat příznaky a zkracovat dobu léčby.

Klasická medicína využívá pro léčbu oparů antivirotika, nejčastěji acyklovir nebo jeho deriváty. Ty jsou sice účinné jak při zmírňování projevů, tak při zkracování doby léčby, zvláště při dlouhodobém užívání však mají řadu vedlejších účinků a hrozí i vznik rezistence. Proto se vyplatí sáhnout i po přírodních prostředcích a využít je buď jako hlavní metodu léčby, nebo jako doplněk klasické medicíny.

Pomoc z přírody

Seznam přírodních pomocníků, jejichž účinnost proti původcům oparů byla vědecky potvrzena, je poměrně dlouhý. Jejich účinnost můžeme zvýšit jejich kombinováním, přičemž je vhodné se zaměřit jak na vnitřní užívání konkrétních bylin a látek, tak i na vnější ošetřování oparu.

Mateří kašička

Tento včelí produkt sloužící jako potrava včelích královen má silné imunomodulační účinky. Zejména obsažené glykoproteiny a mastné kyseliny podporují tvorbu a zrání řady imunitních buněk a celkovou imunitní odpověď. Mnohé bílkoviny a peptidy mateří kašičky mají i přímé antimikrobiální účinky, kdy jsou schopny efektivně ničit i HSV-1 a HSV-2.

Propolis

Tento včelí produkt vyniká především svými výraznými antiseptickými a antimikrobiálními účinky. Dokáže narušovat buněčné membrány virů, bakterií i plísní a potlačovat syntézu jejich DNA a RNA. Přímý protivirový účinek má i proti HSV-1 a HSV-2, a dokonce i proti původci pásovému oparu VZV. Kromě toho má i řadu pozitivních účinků na imunitní systém a zmírňuje zánět i bolest. Vhodné je zde kombinovat vnitřní užívání propolisu s potíráním oparů propolisovou tinkturou nebo krémem.

Černohlávek obecný

Polysacharid obsažený v této rostlině je vynikajícím prostředkem proti oparům. Potlačuje adsorpci viru HSV-1 i HSV-2 i jeho průnik do buněk, uvnitř buněk pak snižuje jeho aktivitu. Lze ho užívat vnitřně i zevně (ve formě krému).

Kozinec blanitý

Bylinka oblíbená v tradiční čínské medicíně představuje silný imunostimulant, který navíc skvěle stimuluje funkci astrocytů (buňky nervového systému, které se zároveň zapojují do vrozené imunitní odpovědi) a chrání je proti herpetickým virům. Navíc působí i antivirově, zejména proti HSV-1.

Šišák bajkalský

Kromě podpory imunity má tato rostlina i přímé antimikrobiální působení. Ničí HSV-1, potlačuje jeho množení, přičemž účinný je i při léčbě infekce očí způsobené tímto virem. Působí i proti virům HSV-2 a VZV (původci pásového oparu).

Echinacea

Také třapatka nachová je velice silný stimulant, který ovlivňuje diferenciaci a aktivitu řady imunitních buněk (dendritické buňky, monocyty, fagocyty či granulocyty), a navíc má silné přímé protivirové působení, a to i proti HSV-1 i HSV-2. Pomáhá léčit dokonce i oční onemocnění způsobené HSV-1 a snižuje latenci obou typů viru. Vhodná je i při pásovém oparu, a to zejména v kombinaci s tinkturou nebo čajem z celíku zlatobýlu.

Nimba (Azadirachnta indica)

Strom původem z Indie se hojně využívá zejména v ájurvédské medicíně. Prakticky všechny jeho části mají léčivé a antiseptické účinky, proti herpetickým virům však nejlépe fungují látky obsažené v jeho listech, které brání adsorpci viru a potlačují tvorbu jeho DNA i bílkovin. Nimba není v ČR schválena k vnitřnímu užívání, extrakt z listů je ale možné využívat k potírání oparu.

Resveratrol

Barvivo z červeného vína potlačuje množení HSV-1 i HSV-2 i jeho „probouzení“ z latentní fáze. Účinný je zejména v raných fázích infekce, tedy hned při prvních příznacích oparu. Zároveň působí i velice efektivně i proti viru VZV způsobujícímu pásový opar. Snižuje nejen jeho schopnost pronikat do buněk, ale pokud je aplikován do 30 hodin po infekci, je díky svému epigenetickému působení schopen zabránit jeho množení.

Reishi

Medicinální houba oblíbená zejména v tradiční čínské medicíně je (nejen) díky obsahu specifických sulfátových polysacharidů skvělým prostředkem proti herpetickým virům. Potlačuje jejich adsorpci i schopnost proniknout do buněk a má i přímý virucidní efekt na HSV-1 i HSV-2. Její podávání při pásovém oparu pak výrazně snižuje jeho bolestivost.

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má přímý destrukční účinek na viry Herpes simplex, a to jak na HSV-1, tak i na HSV-2. Zároveň potlačuje i jejich množení a stimuluje imunitní systém.

Adenathera pavonina (saga)

Rostlina původem z Brazílie obsahuje galaktomany, které efektivně (s účinností přes 80 %) potlačují množení HSV-1 tím, že blokují tvorbu jeho DNA. Navíc brání i adsorpci viru a jeho pronikání do buněk.

Oves

Tato běžná obilovina obsahuje ß-glukany, které efektivně regulují imunitu, zmírňují tvorbu zánětlivých cytokinů a působí přímo proti HSV-1. Posnídat misku ovesných vloček tak může být při boji s opary velmi dobrý nápad. Koupele obsahující odvar z ovsa nebo prášek z ovesné slámy navíc mohou podpořit i léčbu pásového oparu.

Mořské řasy

Výraznými účinky proti HSV-1 i HSV-2 vynikají zejména červené a hnědé mořské řasy.

Rozmarýn

Tradiční středomořská bylina stimuluje vrozenou i adaptivní imunitu a působí proti řadě mikrooragnismů – kromě obou typů herpetických virů potlačuje například i množení viru HIV.

Zázvor

Silný imunostimulant podporuje aktivitu širokého spektra imunitních buněk, což navíc kombinuje s přímým antimikrobiálním působením.

Kurkumin

Tento silný imunostimulant dokáže navíc efektivně zmírňovat bolesti při pásovém oparu.

Ginkgo biloba

Obsahuje flavonoidy, které jsou schopny ničit HSV-1 i HSV-2 a bránit jejich množení.

Quercetin

Tento flavonoid podporuje imunitní systém, a navíc pomáhá ničit HSV-1, snižuje jeho adhezi a množení.

Tea tree oil

Silně antiseptický olej s antibakteriálními a protivirovými účinky je velice efektivní při vnějším použití (tj. k potírání oparů). Je účinný jak při oparech způsobených herpetickými viry, tak při pásovém oparu.

Užitečné je při výskytu i prevenci rovněž užívání vitaminů a minerálů podporujících imunitu, zejména vitaminu C a D3, zinku a selenu.

S únavou samozřejmě můžeme bojovat – třeba tím, že si dáme další kafe nebo energeťák, ale to ve výsledku k ničemu dobrému nepovede, protože to znamená, že signály svého těla nechceme slyšet. S megadávkou kofeinu totiž rozhodně nezmizí příčina únavy, pouze se ztratí její projevy. Jak už jsme řekli, únava není nepřítel, ale kamarád, který nám potřebuje něco říct. A s kamarádem se nebojuje, tomu se naslouchá, protože nám může říct, co máme právě teď pro své tělo nebo duši udělat.

Je únava adekvátní?

Tohle je první, velice důležitá otázka. Je totiž normální být unavený, když člověk uběhne maraton, když několik dní kvůli uzávěrce pracoval až do noci nebo když se právě uzdravil z chřipky. Tady se stačí pár dní odpočinout, a bude zase líp.

Slovo „odpočinout“ by se ale tady slušelo aspoň třikrát podtrhnout. Dobře to znají sportovci a jejich trenéři – tedy alespoň ti, co problematice opravdu rozumí. Ti totiž vědí, že regenerace je nezbytnou součástí tréninku. Výkonnost neroste na dráze nebo v tělocvičně, protože tam tělo dostane jen potřebný impulz – zátěž, která mu způsobí stres a na kterou se musí adaptovat, aby došlo k růstu výkonnosti. Vlastní procesy adaptace ale probíhají až po zátěži, v době odpočinku. A pokud odpočinek chybí, nepřijde ani adaptace, ani růst výkonnosti, naopak hrozí přetížení.

A stejné je to i s uzávěrkou v práci nebo infekcí: Tělo nebo hlava makaly a potřebují odpočinek. Když jim ho dopřejeme, dají se rychle dohromady. A pokud to opakovaně neděláme, můžeme čekat potíže, ať už v podobě únavy dlouhodobé, nebo třeba v podobě nějakého zdravotního problému.

12 možných příčin únavy

Pokud usoudíme, že míra naší únavy není adekvátní tomu, co máme v posledních dnech za sebou, je potřeba začít pátrat po její příčině. A to může být výzva hodná Sherlocka Holmese, protože příčin může být opravdu mraky. Zde je tedy jen pár těch nejčastějších.

1. Příliš mnoho stresu

Když jsme ve stresu, naše nadledviny ve velkém uvolňují stresové hormony, které nám umožňuje se lépe vypořádat s akutním ohrožením. Problematickým hráčem jsou tady zejména kortikosteroidy, například kortizol.

Ani kortizol ale není primárně nepřítel, naopak ho nutně potřebujeme k tomu, abychom vůbec mohli normálně fungovat. Jeho hladina například v těle stoupá každé ráno, aby nám pomohl probudit se a být aktivní.

Když jsme ve stresu dlouhodobě, mohou v zásadně nastat dva scénáře: Buď je hladina kortizolu dlouhodobě vysoká, což může přispět ke vzniku řady zdravotních potíží, anebo dojde k vyčerpání nadledvin, které pak nejsou schopny produkovat kortizolu dostatek. A právě tento stav pak může být příčinou únavy, ale třeba i kožních potíží.

Více o stresu zde »

2. Chybějící živiny

V zásadě tady platí, že když tělu chybí jakákoliv esenciální živina, může se to projevit únavou. Pro některé to ale platí více než pro jiné:

Vitamin D3 – jeho deficit bývá velmi aktuální právě teď, v předjarním a jarním období. Z velké části vzniká v pokožce vlivem slunečního záření a v zimě je zkrátka sluníčka méně. Nedostatkem „déčka“ celoročně trpí naprostá většina populace, a na jaře je to ještě výraznější. A protože vitamin D3 je klíčovým hráčem v celé řadě tělesných procesů, je i únava logickým projevem jeho nedostatku. Více zde »

Hořčík – tento minerál je nezbytný pro optimální funkci nervové soustavy, svalů i metabolismu, a zhoršená funkce všech těchto systémů se může projevit únavou. Výrazný deficit hořčíku byl ostatně zaznamenán zhruba u poloviny osob trpících chronickým únavovým syndromem. Více zde »

B-komplex – řada vitaminů skupiny B je rovněž nezbytná pro správné fungování nervové soustavy a metabolismu živin.

Selen – tento stopový prvek je klíčový pro fungování štítné žlázy (viz dále), nervové soustavy i imunity. Více zde »

Jód – je součástí hormonů štítné žlázy, a proto i jeho deficit může být příčinou únavy.

Železo – jeho nedostatek znamená poruchu krvetvorby (viz dále).

3. Deprese

Deprese není jen smutek, mnohem typičtějším příznakem této duševní choroby je naopak totální ztráta energie a motivace. V souvislosti s jarní únavou ostatně není bez zajímavosti, že v rámci počtu sebevražd podle statistik nenastává vrchol v zimě, jak by leckdo mohl očekávat, ale právě na jaře.

Více o depresích zde »

4. Hypofunkce štítné žlázy

Hormony štítné žlázy jsou nezbytné pro proces tvorby buněčné energie, jejich nedostatečná produkce je tedy velice často důvodem únavy. Nad touto příčinou určitě uvažujte v případě, pokud zároveň nadměrně přibýváte na váze, trpíte zimomřivostí, chudokrevností nebo špatným stavem vlasů a nehtů.

Více o štítné žláze zde »

5. Zhoršená funkce jater nebo ledvin

Tyto dva orgány uvádíme společně, protože jejich důležitou funkcí je zpracovávat a vylučovat z těla toxiny a produkty metabolismu. Pokud je tato funkce narušena, je únava jedním z mnoha důsledků.

Více například zde »

6. Přetížený imunitní systém

Imunitní buňky potřebují pro svou práci velké množství energie a živin. Proto tělo mohou vyčerpat jak infekční choroby, tak i nepřiměřená reakci imunitního systému, která se vyskytuje například u autoimunitních onemocnění nebo alergií. Existují ostatně i teorie dávající do souvislosti chronický únavový syndrom s některými infekcemi (např. EB virem).

Více o imunitě zde »

7. Chronický zánět

Tento bod souvisí s předchozím – zánět je totiž provázen nadměrnou aktivací některých imunitních buněk a jejich pronikáním do příslušné tkáně.

Více zde »

8. Dysfunkce mitochondrií

Mitochondrie bývají označovány jako „buněčné elektrárny“, protože právě v nich dochází k přeměně živin na energii. A pokud je jich málo nebo pracují špatně, energie logicky chybí. Důsledkem může být únava a zhoršená fyzická výkonnost, ale i zrychlení stárnutí a narušená funkce příslušného orgánu či tkáně.

Více zde »

9. Narušený mikrobiom

Nerovnováha střevního mikrobiomu se může podílet na vzniku celé řady tělesných i duševních problémů a typická je také v případě nadměrné únavy. Prokázána je i souvislost střevního mikrobiomu a chronického únavového syndromu. Jedou z příčin je zde nedostatečná tvorba butyrátu – mastné kyseliny vytvářené některými střevními bakteriemi, jež je nezbytná například pro funkci mitochondrií.

10. Chudokrevnost

Aby mohly mitochondrie pracovat na přeměně živin na energii, potřebují k tomu kyslík. A toho mají dostatek jen v případě, že v těle probíhá bezproblémově tvorba červených krvinek. Chudokrevnost přitom může být způsobena nejen nedostatkem železa, ale i dalšími příčinami.

11. Epigenetické příčiny

Existuje řada důkazů, že zvláště v případě chronické únavy je v oblasti naší DNA přítomna řada negativních epigenetických změn. Epigenetické příčiny ovšem má i většina ostatních uvedených příčin únavy.

12. Hormonální příčiny

Kromě již zmíněných poruch štítné žlázy může být příčinou únavy a deficitu energie i nedostatek dalších hormonů. Typické je to zejména pro pohlavní hormony – estrogen, a zejména pak testosteron.

Pomoc z přírody

Při výskytu únavy je kromě odhalení a vyřešení příčiny důležité dbát na zdravou stravu, eliminaci stresu, pravidelný přiměřený pohyb, dostatečný spánek, vyhýbání se toxinům z životního prostředí, ale také nezapomínat na aktivity, které nám přinášejí radost, a dobré mezilidské vztahy – i to jsou totiž důležité pozitivní epigenetické faktory.

Dobrým pomocníkem mohou být i doplňky stravy. Tradiční volbou jsou adaptogeny, protože většina z nich nám dokáže účinně pomoci právě s únavou a celkovou vitalitou. Všechny přitom mají i další pozitivní účinky, a právě podle nich bychom tedy měli vybírat. Přidáme ale i pár dalších užitečných přírodních pomocníků, kteří nám mohou pomoci s některou z příčin únavy.

Kozinec blanitý – jde o velice silný adaptogen, který má zároveň příznivý vliv na játra, ledviny a imunitní systém. Více zde »

Ženšen pětilistý – zajímavá bylinka, která spojuje adaptogenní účinek s posílením funkce nadledvin, pozitivním vlivem na játra i sportovní výkonnost. Více zde »

Rhodiola – velmi silný adaptogen, který je oblíbený u sportovců, ale má i výrazné antidepresivní účinky, pomáhá při chudokrevnosti a zvyšuje výkonnost mozku. Více zde »  

Maral – další účinný adaptogen, který má navíc schopnost se vázat na receptory určené pro testosteron. Proto může pomoci jak se sportovní výkonností, tak i třeba poruchami erekce. A podporuje i tvorbu kortizolu v nadledvinách. Více zde »

Medicinální houby – hlíva ústřičná, cordyceps, reishi, shi-také… drtivá většina medicinálních hub patří mezi adaptogeny. Navíc mají silné pozitivní účinky na střevní mikrobiom a imunitu.

Butyrát – pokud střevní bakterie neprodukují dostatek butyrátu, je možné jej užívat ve formě doplňku stravy. Více zde »

Kurkumin – jde o jeden z nejsilnějších přírodních protizánětlivých prostředků, který má zároveň pozitivní vliv i na mitochondrie, funkci štítné žlázy, imunitu, deprese, střevní mikrobiom i játra. Více zde »

Resveratrol – barvivo z červeného vína patří mezi nejsilnější aktivátory sirtuinů, enzymů nezbytných pro fungování mitochondrií. Více zde »

Šafrán – blizny krokusu setého představují možná nejúčinnější přírodní prostředek proti depresím. Více zde » https://www.epivyziva.cz/safran/

Mateří kašička – tento včelí produkt představuje unikátní koktejl živin s pozitivním vlivem na imunitu, játra, ledviny či nervovou soustavu. Více zde »

Popis

Mateří kašička je gelovitá látka, kterou ve svých hltanových žlázách vytvářejí z pylu včely mladušky. První tři dny života jsou mateří kašičkou krmeny všechny larvy. Larvy dělnic jsou poté převedeny na stravu obsahující převážně med a pyl, zatímco larvy budoucích královen a poté i královny samotné dostávají mateří kašičku po celý další život: V každém okamžiku se okolo královny nachází několik včel, které mají za úkol ji nepřetržitě krmit. Díky tomu dochází k aktivaci inzulinové signalizační kaskády, změnám v produkci hormonů ovlivňujících vývoj mozku a široké plejádě epigenetických změn. To vše má za následek vývoj zcela odlišného jedince co do stavby těla, fyziologie i chování. (1)

Největším producentem mateří kašičky je Čína, odkud pochází 90 % světové produkce. Tamní vědci totiž vyšlechtili speciální druh včel, který produkuje mateří kašičku ve velkém množství, a navíc optimalizovali výrobní postupy. Díky tomu jsou z jedné včelí kolonie schopni získat až 10 x více mateří kašičky než od původních včelích druhů. (3,4)

Složení

Mateří kašička je pro své jedinečné složení považována za superpotravinu. Kromě vody (cca 60 %) obsahuje poměrně vysoké množství bílkovin (9-18 %), v nichž mj. najdeme všechny esenciální aminokyseliny (z aminokyselin je zvláště bohatá na valin, leucin, arginin a lysin). Z makroživin jsou tu obsaženy i cukry (7-18 %) a tuky – ty jsou zde převážně ve formě volných mastných kyselin, z nichž některé jsou zcela unikátní. Z mikroživin se v mateří kašičce vyskytuje celá řada esenciálních vitaminů a minerálů: B-komplex, vitaminy A, C, E, železo, sodík, draslík, vápník, hořčík, zinek, mangan a měď. Důležitý je i obsah enzymů, hormonů (nachází se zde např. testosteron, estradiol, progesteron a prolaktin), peptidů, polyfenolů a nukleotidů. (2)

Z hlediska epigenetického působení je klíčový obsah jedné z organických kyselin – kyseliny 10-hydroxy-2-decenové (10HDA), která působí jako inhibitor histondeacetyláz (tj. potlačuje produkci enzymů nutných pro průběh epigenetické reakce jménem deacetylace histonů, čímž se zvyšuje aktivita příslušných genů). Kromě toho nepřímo ovlivňuje i další klíčovou epigenetickou reakci jménem metylace genů. Právě obsah 10HDA je přitom považován za mezinárodní standard kvality. (1, 2)

Historie

Mateří kašičku znali již staří Egypťané. Využívali ji ke kosmetickým účelům, pravděpodobně však byla i konzumována vládnoucí vrstvou. Historici starověkého Řecka uvádějí, že v antických dobách lidé pojídali rozdrcené plástve s obsahem medu, propolisu, mateří kašičky i larev. Vliv mateří kašičky na vitalitu, dlouhověkost a plodnost včelích královen poprvé popsal Aristoteles. V Asii, konkrétně ve starověké Číně, byla mateří kašička využívána k léčení – spojována byla s dlouhověkostí a sexuální silou. V novověku popsal roli mateří kašičky ve výživě královen poprvé holandský přírodovědec Jan Swamerdamm (1637-1680). Její chemickou analýzu pak poprvé provedl v roce 1852 reverend Langstroth, který je pokládán za otce amerického včelařství. Coby doplněk stravy je mateří kašička zkoumána a využívána od 60. let 20. století. (38)

Léčivé účinky

Klíčovou příčinou působení mateří kašičky je její schopnost měnit průběh epigenetických reakcí, a tím i aktivitu jednotlivých genů v DNA. U včel jsou tyto změny tak intenzivní, že vedou k vývoji zcela odlišného jedince. Epigenetické působení mateří kašičky, byť ne tak výrazné jako u včel, však bylo prokázáno i u savců včetně člověka. Tyto účinky přitom nejsou způsobeny pouze obsahem 10HDA, která ovlivňuje především acetylaci histonů, ale i některými bílkovinami (ty mají vliv např. na metylaci genů), polyfenoly a dalšími složkami. (1)

Sexuální zdraví mužů i žen

Mateří kašička je zvláště vhodná pro ženy v menopauze. Obsahuje totiž nejen přímo ženské pohlavní hormony, ale i čtveřici účinných látek (včetně 10HDA), které ovlivňují aktivitu estrogenových receptorů alfa i beta. Díky tomu pomáhá efektivně zmírňovat nepříjemné projevy menopauzy, jako jsou návaly horka, bolesti spodní části zad, výskyt vaginálních infekcí, kognitivní deficit či úzkost a další negativní psychické stavy. K výraznému ústupu potíží došlo v rámci výzkumů po osmi týdnech užívání 1 g denně nebo po 12 týdnech užívání 800 mg denně. U žen po menopauze pomáhá snížit i riziko kardiovaskulárních potíží a Alzheimerovy choroby. Studie na potkanech s odstraněnými vaječníky rovněž naznačila schopnost mateří kašičky omezit úbytek kostní hmoty po menopauze. (2, 6, 7, 34)

Mnoho benefitů ovšem přináší i ženám v plodném věku. V rámci jednoho z výzkumů například vedlo její užívání ke zmírnění projevů premenstruačního syndromu (PMS) o 50 %. Tento výsledek byl dosažen po dvou měsících užívání 1 g denně. (8)

Výrazné jsou i pozitivní účinky na plodnost, a to u obou pohlaví. U mužů například podporuje tvorbu spermií i jejich životnost, chrání je před účinky toxických látek i tepelnému stresu a rovněž zvyšuje objem ejakulátu. Muži také mohou těžit ze schopnosti mateří kašičky zvyšovat hladinu testosteronu – pouhých 100 mg denně po dobu 3 měsíců v rámci jedné ze studií například zvýšilo hladinu o 20 %! Jedním z důvodů může být schopnost mateří kašičky podporovat produkci tzv. luteinizačního hormonu, který je nezbytný právě pro tvorbu testosteronu. Pozitivní vliv má i na libido. (2, 34).

Studie na zvířatech naznačují, že by mohla rovněž pozitivně ovlivnit také ranný vývoj plodu, k potvrzení tohoto efektu je však zapotřebí dalších výzkumů. (2)

Imunita, alergie a antimikrobiální působení

Mateří kašička má silné imunomodulační účinky. Zejména obsažené glykoproteiny a mastné kyseliny podporují tvorbu a zrání řady imunitních buněk a celkovou imunitní odpověď. Obsahuje ale také látky, které modulují imunitní odpověď na alergen, a proto může mít i antialergické účinky. (2)

Mnohé bílkoviny a peptidy mateří kašičky mají rovněž přímé antimikrobiální účinky. Dokáží efektivně ničit řadu grampozitivních i gramnegativních bakterií – například i zlatého stafylokoka, E. coli či B. subtilis. Působí i proti řadě virů, jako jsou například herpes viry (HSV-1 i HSV-2), chřipkové viry a některé rhabdoviry, a také proti plísním a kvasinkám (včetně Candida albicans). (2)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Mateří kašička působí proti škodlivým volným radikálům nejen prostřednictvím antioxidantů, které obsahuje (např. polyfenolů), ale dokáže i účinně podporovat produkci vnitřních antioxidačních enzymů, jako je superoxid dismutáza (SOD), glutathion peroxidáza, glutathion reduktáza či kataláza. (2, 9)

Výrazné je i její protizánětlivé působení. Potlačuje například produkci zánětlivých cytokinů, jako je IL-1, IL-6 nebo THF-α. Předpokládá se dokonce i její pozitivní efekt při autoimunitních onemocněních, jako je revmatoidní artritida. (2, 10)

Mozek a nervová soustava

Látky obsažené v mateří kašičce, jako je například 10HDA, podporují vznik nových neuronů z kmenových buněk a jejich diferenciaci. Proto má potenciál zlepšit kognitivní výkonnost, a to zejména u žen po menopauze a obecně u osob ve vyšším věku. Pomáhá také zlepšit funkci hematoencefalické bariéry oddělující krevní oběh od mozku, a tím i ochranu mozku vůči škodlivým látkám. Studie na zvířatech ukazují i schopnost snížit tvorbu amyloidu beta, což může být přínosné v prevenci i léčbě Alzheimerovy choroby. (5, 13-15)

Studie na zvířatech ukazují rovněž potenciál zmírňovat důsledky poranění mozku a nervové soustavy. (2)

Játra a ledviny

Výzkumy na lidských dobrovolnících sice zatím v této oblasti chybí, studie na zvířatech ale ukazují, že by mohla mateří kašička podporovat jak funkci jater, tak i ledvin, a zároveň je i pomoci chránit vůči působení volných radikálů a toxických chemikálií. (9, 11, 12)

Stárnutí

U včel způsobuje mateří kašička mnohonásobné prodloužení života – zatímco dělnice žijí jen několik týdnů, včelí královna se dožívá 3-5 let, výjimečně dokonce až sedmi let. Výrazný pozitivní vliv na prodloužení života byl ale prokázán i u jiných živočišných druhů, a předpokládá se tak i anti-age efekt u člověka. (2)

Kardiovaskulární zdraví

Mateří kašička má prokazatelných efekt na snížení cholesterolu. Efektivně působí zejména u žen po menopauze, pozitivní působení ale bylo zaznamenáno i u lidských dobrovolníků mužského pohlaví. Ke snížení hladiny celkového i LDL cholesterolu a zvýšení HDL cholesterolu přitom došlo i u osob s již rozvinutou aterosklerózou. (17-19)

Studie na zvířatech ukázaly i potenciál snižovat krevní tlak. (20, 21)

Diabetes

Velmi užitečným pomocníkem může být mateří kašička i pro diabetiky. Studie na lidských dobrovolnících prokázaly její výraznou schopnost snižovat v krvi hladinu glukózy i glykovaného hemoglobinu a zlepšovat produkci inzulinu. Výzkumy na zvířatech pak ukázaly i její potenciál snižovat výskyt komplikací diabetu, jako je například poškození ledvin. Diabetikům může také pomoci při snižování hmotnosti. (2, 22, 23)

Nádorová onemocnění

Některé studie potvrdily i protinádorové účinky mateří kašičky. Prokázána byla například schopnost potlačovat růst samotného nádoru i metastáz, stejně jako antiangiogenní efekt, tj. schopnost potlačovat tvorbu nových cév nutných pro krevní zásobení rostoucího nádoru. Významné je i pozitivní působení na imunitu – právě na kondici imunitního systému totiž závisí, zda budou imunitní buňky schopny rozpoznat a zlikvidovat potenciální nádorové buňky. Příznivé účinky mateří kašičky byly zaznamenány u nádorů prostaty, jater, prsu (zde pouze mírné) a neuroblastomu. (2)

Mateří kašička má navíc synergický efekt s některými chemoterapeutickými léčivy a také pomáhá zmírnit některé vedlejší účinky chemoterapie a radioterapie, takže může být i vhodným doplňkem konvenční léčby. (24, 25)

Pokožka a hojení ran

Mateří kašička má pozitivní vliv na pokožku, a to jak při vnitřním užívání, tak i při vnější aplikaci, například jako součást pleťových krémů. Kromě zpomalení procesů stárnutí zlepšuje například ochranu pokožky vůči UVB záření. Studie provedená na potkanech rovněž ukázala, že by mohla pomoci s udržením elasticity pleti ženám po menopauze. Když byla totiž orálně podávána potkaním samicím s odstraněnými vaječníky, došlo u nich ke zvýšení produkce kolagenu v pokožce. (2, 28)

Zlepšuje také hojen ran, a to nejen drobných poranění typu škrábnutí, ale i diabetických vředů a lézí atopického ekzému. Obsažené bílkoviny a další látky totiž například podporují tvorbu a migraci keratinocytů, migraci fibroblastů a zvyšují hladinu sfingolipidů, které se účastní hojivých procesů. Při zevní aplikaci na diabetické vředy také podporuje vazodilataci (rozšíření cév) v okolí rány a brání její infekci mikroorganismy. (2, 26)

Prostata

Jedna studie rovněž prokázala přínos při benigní hyperplasii (tj. zbytnění) prostaty. Když byla mateří kašička podávána skupině dobrovolníků s tímto problémem, došlo u nich k poklesu PSA (prostatický specifický antigen) i mezinárodního skóre IPSS, které odráží individuální vnímání symptomů. (27)

Suché oči

Jedna malá japonská studie na dobrovolnících ve věku 20-60 let (a předtím i jedna studie na potkanech) ukázala, že mateří kašička může podpořit produkci slz a pomoci při chronicky suchých očích. Po osmi týdnech užívání 2400 mg mateří kašičky u dobrovolníků došlo k výraznému zvýšení produkce slz i zlepšení jejich stability. (29)

Užívání a kontraindikace

Mateří kašička je obecně dobře snášena, mohou se pak po jejím užívání vyskytnout některé alergické reakce. Ty jsou většinou mírné (vyrážky, otoky, podráždění dýchacích cest, trávicí obtíže, ve vzácných případech ale může jít i o život ohrožující reakce. Obecně by se jí měli vyhnout lidé se zvýšenou citlivostí na včelí produkty i alergií na včelí bodnutí – alergické reakce totiž mohou být způsobeny i obsaženými bílkovinami, které se vyskytují jak v mateří kašičce, tak ve včelím jedu. Opatrní by měli být obecně všichni alergici a astmatici. Alergické reakce se mohou vyskytnout i při aplikaci ve formě krému. Velká ostražitost je na místě i v případě nádorů s hormonálním pozadím, jako je rakovina prsu či vaječníků. (2, 30-32)

Užívání mateří kašičky se obecně doporučuje spíše v rámci časově omezených kúr (4 týdny až 3 měsíce). Obvyklá dávka je 1 g denně, v rámci studií na lidských dobrovolnících se ale používaly dávky v poměrně širokém rozmezí: od 300 mg do 4 g, výjimečně až 6 g. Bezpečnost užívání však prokázána  u dávek 4,8 g denně po dobu 1 roku. Mateří kašička je bezpečná i pro děti od 6 let, zde by však měla být vzhledem k obsahu pohlavních hormonů užívána jen krátkodobě. Užívání v těhotenství a při kojení není doporučováno z důvodu nedostatku provedených studií. (31)

Mateří kašička by neměla být užívána spolu s léky snižujícími srážlivost krve (např. warfarin), velká opatrnost je třeba i v kombinaci s léky na snížení krevního tlaku. Nevhodná je také v kombinaci s hormonální léčbou ovlivňující produkci estrogenu a testosteronu, stejně jako s antidiabetickými léčivy (účinky se zde sčítají, mohlo by tedy dojít k hypoglykémii). Obecně platí, že užívání jakéhokoliv doplňku stravy by mělo být konzultováno s ošetřujícím lékařem. (31, 32)

Vhodné kombinace

Mateří kašička se většinou užívá samostatně, popřípadě se kombinuje s jinými včelími produkty – nejčastěji s propolisem, pylem (a)nebo medem – tyto kombinace mají například výrazné protizánětlivé, antioxidační účinky a pozitivní vliv na imunitu. Jedna studie potvrdila také pozitivní vliv na srdce a cévy v případě kombinace mateří kašička + propolis + včelí jed. Na podporu plodnosti byla s úspěchem použita i kombinace mateří kašičky s olejem z tresčích jater, možná je i kombinace mateří kašička + omega-3. (2, 35-37)