Hektické životní tempo klade na náš mozek vysoké nároky. Potřebujeme myslet rychle, být tvořiví, maximálně se soustředit, prostě být výkonní. Jenže zároveň je to právě ta dnešní hektická doba, která všechny tyto schopnosti výrazně ohrožuje. Jak se s tím vypořádat a udržet výkonnost svého mozku na maximu?

Trénujte ho

Náš mozek není neměnná struktura, ale je obdařen vysokou mírou plasticity. Jednotlivé neurony, které jej tvoří, průběžně nejen vznikají a zanikají, ale především se mění množství spojů mezi nimi, které jsou pro fungování mozku zásadní.

To vše je energeticky velmi náročný proces, a proto mozek zbytečně neudržuje nic, co se nevyužívá. Proto také bývá často přirovnáván ke svalu, který také sílí díky pravidelnému posilování, zatímco nečinností ochabuje. Součástí našeho života by proto měl být pravidelný trénink paměti, řešení logických úkolů, ale i zlepšování soustředění, s nímž má dnes velká část lidí problém, protože naši pozornost rozptyluje velké množství podnětů z okolí.

Změny, které zde probíhají, jsou přitom epigenetické podstaty – při pravidelném zapojování kognitivních procesů se aktivují geny, které následně řídí příslušné procesy v našem mozku.

Omezte příjem cukrů

Jedním z největších problémů výživy v civilizovaném světě je nadměrný příjem sacharidů, zvláště pak těch s vysokým glykemickým indexem. Nejen, že zvyšuje riziko obezity a cukrovky, ale též podporuje průběh zánětlivých procesů a má vliv i na fungování našeho mozku.

Buňky těla, včetně těch mozkových, totiž mohou získávat energii dvěma základními způsoby: glykolýzou neboli oxidací (lidově „spalováním“ glukózy a ketózou neboli oxidací mastných kyselin získaných rozkladem tuků. Pokud je k dispozici dostatek glukózy, preferují první možnost. V opačném případě přecházejí na způsob druhý – ketózu.

Probíhající rozklad tuků ovšem zároveň funguje jako signál, že je nedostatek potravy, takže v buňkách začnou probíhat změny, které mají za úkol zvýšit účinnost využívání energie. Přitom v nich probíhají epigenetické procesy, jejichž důsledkem je i přímé ovlivnění aktivity genů zodpovědných za paměť a učení.

Ketóza totiž zvyšuje aktivitu enzymů z rodiny sirtuinů, hlavně toho s označením SIRT-1, které zásadním způsobem regulují aktivitu genů v naší DNA (jde o významné histondeacetylázy). Ketóza pozitivně ovlivňuje zejména produkci SIRT-1 v hipokampu, což je oblast mozku zodpovědná za paměť. Kromě toho ketóza v mozku (a opět zejména v hipokampu) zlepšuje produkci růstového faktoru označovaného zkratkou BDNF (brain-derived neurotrophin factor), který zásadním způsobem ovlivňuje mozkové neurony – nejen, že podporuje přežití stávajících nervových buněk, ale navíc podporuje vznik, růst a diferenciaci nových neuronů.

U starších osob s mírnými kognitivními problémy tak například vědci zaznamenali výrazné zlepšení po šesti týdnech diety s nízkým obsahem sacharidů. U zdravých mladých osob pak naopak bylo v rámci výzkumů zaznamenáno snížení výkonnosti jejich mozku v kognitivních testech již po jediné dávce glukózy (20 minut po podání).

Omezení příjmu cukrů, hlavně těch s vysokým glykemickým indexem je zvláště důležité v prevenci léčbě Alzheimerovy choroby, v níž hraje důležitou roli inzulinová rezistence (někdy proto bývá tato nemoc dokonce označována jako diabetes III. typu). S tím, jak stoupá hladiny glukózy v krvi, roste i její koncentrace v mozku. To samé však neplatí pro hladinu inzulinu v mozkové tkáni. Neurony, ačkoliv mají okolo sebe glukózy dostatek, tak paradoxně trpí nedostatkem výživy a dochází k jejich poškozování. Zvláště citlivé jsou v tomto směru opět buňky hipokampu, části mozku zodpovědné za paměť.

Omezte příjem kalorií

Kromě omezení cukrů má na náš mozek výrazně pozitivní vliv i omezení celkového příjmu kalorií. Vyplatí se také prodloužit pauzy mezi jídly – jíst každé tři hodiny, jak bylo léta doporučováno, opravdu není nutné.

Když je totiž žaludek prázdný, začne produkovat hormon ghrelin. Ten sice není úplně oblíbený mezi osobami, které se snaží zhubnout, protože probouzí v mozku signály hladu, zároveň ale v mozkové tkáni spouští produkci růstových faktorů, a to jak zmíněného BDNF, tak i na inzulinu závislého růstového faktoru IGF-1. Oba jsou přitom důležité jak pro ochranu, tak i pro podporu růstu nervových buněk.

Zhubněte

Obezita je dalším nepřítelem našeho mozku. I tady přitom hraje důležitou roli produkce jednoho z hormonů, které jsou zodpovědné za chuť k jídlu. Jde o leptin produkovaný tukovou tkání, který je přezdívaný jako hormon sytosti, protože se v mozku váže na specifické receptory, které tlumí chuť k jídlu. Receptory pro leptin jsou ovšem i například v hipokampu a dalších částech mozku zodpovědných za kognitivní procesy.

U obézních osob ovšem bohužel vzniká tzv. leptinová rezistence, kdy jejich tuková tkáň sice produkuje dostatek, mozková tkáň však na něj nereaguje.

Nestresujte se

Již jsme mluvili o tom, že mozek má velkou schopnost plasticity, tedy přizpůsobování své struktury ve smyslu počtu neuronů i jejich vzájemného propojení v reakci na to, jakým způsobem ho používáme. Tato schopnost ovšem může být zásadně narušena působením stresu – ať už velkého akutního, nebo sice menšího, ale dlouhodobého.

Při stresu totiž dochází k omezení plasticity v oblastech, které jsou zodpovědné za paměť, učení a další kognitivní procesy – jde zejména o hipokampus a oblast mozkové kůry jménem prefrontální kortex. Naopak se zvyšuje plasticita v mozkové části jménem amygdala, což je jakési „centrum strachu“. Tyto změny jsou mj. i důvodem, proč se stres může stát spouštěčem depresí.

Spěte dostatečně

Když jsme nevyspalí, výrazně klesá schopnost našeho soustředění, zhoršuje se paměť i celková výkonnost mozku. Nejde ovšem jen o to, že nám to hůře myslí po jedné probděné noci. Závažnější je dlouhodobější spánkový deficit, který spouští v mozku rozsáhlé epigenetické změny. Jde zejména o ovlivnění reakce jménem acetylace histonů – ta se týká bílkovin, okolo nichž se „ovíjí“ naše DNA, a je nezbytná pro to, aby mohly být jednotlivé geny přečteny.

Hýbejte se

Řada výzkumů potvrdila, že zejména ve vyšším věku fyzická kondice úzce souvisí s kondicí duševní. Pravidelný pohyb, hlavně ten aerobního charakteru, totiž v těle spouští kaskádu epigenetických změn, které mají za následek nejen zvýšení sportovní výkonnosti, ale i řady ukazatelů související s naším zdravím.

Pomáhá totiž zlepšit schopnost svalů využívat glukózu, což vede k poklesu její hladiny v krvi, dále zvyšuje produkci růstových faktorů IGF-1 a BDNF, a to i v mozkové tkáni, snižuje míru zánětlivých procesů a zlepšuje prokrvení všech tkání těla, mozek nevyjímaje.

Meditujte

Meditace nejen prokazatelně snižuje míru stresu, ale má i pozitivní vliv na rychlost stárnutí. Výzkumy zaměřené na tzv. epigenetické hodiny, tj. míru epigenetických změn souvisejících se stárnutím, totiž zjistily, že lidem, kteří dlouhodobě pravidelně meditují, epigenetické hodiny „běží“ pomaleji – negativní epigenetické změny, které s věkem u každého člověka nezadržitelně přibývají (jde zejména o metylaci genů), tak pravidelně meditujících probíhají pomaleji. Tím se u nich snižuje nejen riziko vzniku chronických onemocnění souvisejících s věkem, ale zpomaluje se i ubývání paměti i celkové mentální výkonnosti.

Doplňujte omega-3

Snad žádná jiná živina není pro fungování mozku natolik zásadní jako omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Jedna z nich, DHA je totiž součástí buněčných membrán a její vysoká koncentrace se nachází zejména v membránách mozkových buněk. Při jejím nedostatku tak zkrátka mozku chybí „stavební materiál“ pro vznik nových neuronů a udržování funkce těch stávajících.

Kromě toho mají omega-3 rozsáhlé epigenetické účinky, které se rovněž týkají i mozkových funkcí. Omega-3 jsou zcela zásadní pro vývoj mozku a jeho funkcí v prenatálním období a v dětství, prokázán však byl i jejich vliv na zpomalení úbytku paměti a dalších kognitivních procesů vlivem věku. Starší lidé, kteří trpí jejich nedostatkem, mají dokonce ve srovnání se svými vrstevníky menší objem mozku, zvláště pak v oblasti šedé kůry mozkové.

Vsaďte na rozmarýn

Rozmarýn velmi efektivně podporuje paměť, schopnost učení a koncentraci. Vděčí za to obsahu dvou látek s epigenetickým působením: kyselině rozmarýnové a kyselině ursolové, které podporují tvorbu růstového faktoru IGF-1 v mozkové tkáni. Rozmarýn dokonce může pomoci i osobám s rozvinutými příznaky Alzheimerovy choroby.

Rozmarýn přitom nepůsobí jen z dlouhodobého hlediska, ale i bezprostředně. Jeho účinky jsou přitom tak výrazné, že ke zlepšení soustředění a kognitivních schopností dochází i při pouhém vdechování rozmarýnových silicí, například při použití do aromalampy.

Vyzkoušejte boswelii

Extrakt z dřeviny známé též pod českým názvem kadidlovník pilovitý zpomaluje úbytek paměti vlivem stárnutí, a dokonce dokáže i přímo zlepšovat jak paměť, tak i schopnost učení a další mozkové funkce.

Pro všechna období, kdy tělo prochází intenzivním růstem a vývojem, platí, že je ve větší míře citlivé vůči všem epigenetickým podnětům – tedy těm, které ovlivňují průběh reakcí vypínajících či zapínajících naše geny. Platí to pro nitroděložní vývoj, rané dětství a také pro pubertu. Tehdy totiž epigenetické změny probíhají velmi bouřlivě i samy od sebe a jakýkoliv podnět zvenčí je může ovlivnit velmi zásadním způsobem.

Pro pubertu je charakteristické, že se aktivuje tzv. osa hypofýza – hypotalamus – pohlavní orgány, a následkem toho začnou vaječníky a varlata produkovat pohlavní hormony. Účinek těchto hormonů je přitom z velké části epigenetický, právě ony totiž aktivují dosud „spící“ geny, které následně spouštějí třeba růst svalové hmoty nebo menstruační cyklus.

Zdaleka ne vždy je ale všechno bezproblémové. Vzhledem ke zvýšené citlivosti organismu může právě v této době vzniknout řada potíží, které často mívají epigenetické pozadí. Pojďme se podívat blíže na dva z nich.

Akné: hormony jsou v tom nevinně

Často se má za to, že za vznik akné mohou pohlavní hormony, což je zkreslená představa –po dvacítce totiž už akné trpí jen málokdo, ačkoliv produkce pohlavních hormonů je na vrcholu. Ve skutečnosti je hlavním viníkem látka označována jako IGF-1, tedy na inzulinu závislý růstový faktor.

IGF-1 je hlavním růstovým faktorem puberty. Zvyšuje produkci pohlavních hormonů a účastní se všech procesů spojených s růstem. Vlastní pohlavní hormony se sice na vzniku akné rovněž podílejí, ale až druhotně, jako účastníci tzv. buněčné signalizace. IGF-1 přitom především podporuje tzv. proliferaci (rychlé množení) buněk v mazových žlázách, a když se k tomu přidá ještě zvýšená míra zánětlivých procesů, je problém na světě. Vše má navíc i genetické pozadí – lidé, kteří mají ve své DNA kratší tzv. CAG úseky, jsou ke vzniku akné náchylnější (a v pozdějším věku pak bohužel i k plešatění).

V hlavní roli výživa

Akné sice vypadá jako kožní problém, sebelepší „mazání“ má však na něj jen omezený vliv. S nápravou se totiž musí začít zevnitř, ideálně úpravou jídelníčku, popřípadě i zařazením pravidelné pohybové aktivity.

• Velmi problematická je zejména vysoká konzumace sacharidů (především těch s vysokým glykemickým indexem). Ty zvyšují v těle produkci mikroribonukleové kyseliny s označením miRNA-21, která ovlivňuje aktivitu řady důležitých genů a působí jako centrální regulátor proliferace a zánětlivých procesů.
• Výrazně škodí také přemíra mléčných výrobků. Mléko je potrava stvořená pro novorozence, a proto je velmi bohatá na růstové faktory. Rovněž zvyšuje i působení anabolických hormonů a podobně jako cukr také stimuluje produkci miRNA-21.
• Nevhodný je i nadměrný příjem nasycených tuků, zvláště těch, které obsahují palmitát (to je typické například pro produkty rychlého občerstvení).
• Velmi pozitivně naopak působí potraviny s obsahem omega-3 nenasycených mastných kyselin, zvláště té označované zkratkou EPA, kterou najdeme hlavně v rybím tuku.

Užitečné doplňky stravy

Pro všechny děti je důležitá dostatečná konzumace omega-3 a v pubertě to platí dvojnásob. Mají protizánětlivý efekt a pomáhají regulovat epigenetické procesy související se vznikem akné. Vzhledem k nedostatečnému výskytu ryb v našem jídelníčku je přitom vhodné je dodávat i formou doplňků stravy.

Velmi užitečný může být resveratrol. Ten je sice pro mladé dívky (i chlapce) obecně méně vhodný, protože působí jako fytoestrogen, v případě urputného akné však může být v nižším dávkování a po omezenou dobu (max. 2 měsíce) velice prospěšný.

Díky svým protizánětlivým účinkům může pomoci i EGCG.

Více o akné si přečtěte na www.epivyziva.cz/akne-sex-nepomuze-uprava-stravy-ano/

Poruchy příjmu potravy

V minulém díle našeho seriálu jsme zmínili, že drtivá většina psychických problémů má alespoň částečné epigenetické pozadí. A také, že častou příčinou, která tyto epigenetické změny vyvolá, je působení silného nebo chronického stresu.

A právě puberta je obdobím, kdy se tyto problémy velice často rodí. Mozek totiž prochází bouřlivým vývojem (proto také nezřídka velmi kolísá výkon ve škole), aktivuje se zrání některých oblastí mozkové kůry, takže mozek velice citlivý na působení stresu, který se může stát spouštěčem epigenetických změn vedoucích k řadě psychických potíží a nemocí. To platí například pro deprese, úzkosti, ale velkou měrou i pro poruchy příjmu potravy.

Dvě nejčastější z nich, anorexie a bulimie, mají v první řadě výrazné genetické pozadí. Jedinci, kteří jimi trpí, mívají velice často typické signály na chromozomech č. 1, 2 a 13, které souvisejí s obsesivním (tj. nutkavým) chováním a nadměrné touze po štíhlosti. Právě oni jsou pak náchylnější ke stresovým podnětům, které nemoc spouštějí. Roli zde pak hrají epigenetické vlivy, které ovlivňují geny pro produkci neurotransmiterů (tj. přenašečů nervových vzruchů) serotoninu a dopaminu a hormonů leptinu a ghrelinu, jež souvisejí s chutí k jídlu.

Méně stresu, více citu

Hlavním pravidlem prevence psychických potíží by v době puberty měla být eliminace stresu a negativních emočních podnětů. Typickým spouštěčem poruch potravy bývají necitlivé poznámky směrem postavě a tělesné hmotnosti, obecně ale negativně působí jakýkoliv stres. I když je to někdy těžké, je proto potřeba na puberťáka nevyvíjet nadměrný tlak, ať už v oblasti prospěchu, mimoškolních aktivit či jeho chování (omezit se spíše jen na vymáhání dodržování základních pravidel).

Příznivě i z epigenetického hlediska naopak působí pozitivní emoční podněty. Neměli bychom tedy zapomínat na pochvalu a uznání, byť často máme dojem, že fakt není za co chválit. A také na projevy lásky, i když jsou jen zřídkakdy opětovány.

Při všech psychických potížích pozitivně působí pravidelná pohybová aktivita, měla by však být přiměřená, nikoliv vyčerpávající. U dívek s poruchami potravy se ale správná míra hledá jen těžko, protože projevem obsesivního chování a nadměrné touhy po štíhlosti bývá i tendence k vyčerpávajícím fyzickým výkonům.

Užitečné doplňky stravy

I zde je v rámci prevence i léčby zásadní dostatečný příjem omega-3, které jsou nebytné pro správnou funkci mozku a nervové soustavy. Mají prokazatelný příznivý vliv nejen na zrání mozkových struktur a kognitivní procesy, ale i na deprese, úzkosti a také poruchy příjmu potravy.

Z dalších epigenetických doplňků stravy může pomoci zejména kurkumin, šišák bajkalský a granátové jablko.

Užitečné může být užívání spiruliny – nejen pro její celkové příznivé účinky na tělo, ale i jako bohatého zdroje všech esenciálních aminokyselin. Právě jejich nedostatečný příjem má totiž řadu dalších negativních epigenetických důsledků.

Hned na úvod je třeba říci, že skutečně existuje celá řada výzkumů prokazujících negativní vliv vysokého příjmu tuků ve stravě. Tento faktor přitom dokonce může značně ovlivnit epigenetické reakce v našem organismu, které následně potlačují, či naopak podporují aktivitu určitých genů v naší DNA.

A navíc platí, že tento faktor mohl ovlivnit naše zdraví nejen dávno před tím, než jsme přišli na svět, ale dokonce i před tím, než vůbec došlo k našemu početí.

O zdraví dítěte se hraje už před početím

Jeden ze zajímavých výzkumů byl například proveden na octomilkách. Tyto mušky se ve vědeckých studiích využívají velmi často, protože jejich DNA je překvapivě velmi podobná člověčí, a navíc mají krátký životní cyklus, takže lze snadno zkoumat několik generací po sobě.

Ve zmíněné studii byly samičky octomilky krmeny stravou s vysokým podílem tuku, což u nich vedlo k rychlému přibývání na váze a vzniku změn typických pro srdeční onemocnění. Ty samé problémy ovšem trápily i jejich dcery a vnučky, ačkoliv ty již byly krmeny normální stravou. U všech tří generací mušek přitom vědci mj. zaznamenali sníženou aktivitu genů označovaných jako bmm a PCG-1, jejichž úkolem je právě ochrana srdce.

To tedy znamená, že vysoký příjem tuků pomocí spustil v těle první generace octomilek epigenetické reakce, které utlumily činnost zmíněných genů. Takto přitom byly postiženy i geny v jejich pohlavních buňkách, a jejich prostřednictvím se pak změny přenesly i na potomstvo a negativně ovlivnily jejich zdraví.

Další výzkumy, tentokrát na potkanech, pak ukázaly, že totéž platí i v případě stravy otců. I zde strava s vysokým obsahem tuků způsobila u potkaních samečků nejen obezitu, ale i epigenetické změny, které se následně přenesly i na jejich potomstvo – to mělo větší tendenci k přibírání na váze a narušený metabolismus cukrů, jež zvyšoval riziko cukrovky.

Výživa v těhotenství je klíč ke zdraví

Zcela klíčovým obdobím pro epigenetické programování je ovšem doba nitroděložního vývoje. Vlivy, které zde na rychle se vyvíjející dítě působí, mohou zcela zásadně ovlivnit jeho zdraví a obecně i celý vývoj po narození až do dospělosti, a zejména to platí pro výživu jeho matky.

Proto také není překvapivé, že ještě více negativní vliv na zdraví potomků má nadměrný příjem tuků matek v době těhotenství. Studie na potkanech, které se zaměřily na sledování mláďat samiček na stravě s vysokým obsahem tuků, tak zcela jednoznačně prokázaly, že u mláďat došlo k epigenetickému ovlivnění aktivity důležitých genů, což mělo za následek vyšší riziko nadváhy, cukrovky a cévních onemocnění v jejich dalším životě. I zde se navíc jednalo o změny, které tato mláďata předávala dalším generacím.

I když výsledky výzkumů provedených na zvířatech nejde nikdy stoprocentně vztáhnout i na člověka, rozhodně platí, že zvláště lidé, kteří plánují počít potomka, by na svou stravu celkově i obsah tuku v ní měli být zvláště opatrní. Navíc některé studie naznačily podobné souvislosti i u lidí – strava těhotných žen bohatá na tuky a cukry pravděpodobně u dětí zvyšuje nejen riziko obezity a metabolických poruch, ale dokonce i vzniku ADHD (tj. hyperaktivity).

Roli hraje i obezita

Zároveň je ovšem nutné zmínit jednu velice podstatnou věc: ve většině výše zmíněných studiích došlo k tomu, že pokusná zvířata následkem stravy bohaté na tuk přibrala na váze. Platí totiž, že i samotná obezita má velice výrazné negativní epigenetické účinky, takže nelze zcela jednoznačně říci, zda byla aktivita důležitých genů ovlivněna vysokým příjmem tuků nebo obezitou. Tuková tkáň navíc produkuje některé důležité hormony (zejména leptin a adiponektin) a jejich odlišné hladiny mohou zejména u obézních těhotných žen poměrně výrazně ovlivňovat metabolismus dítěte v jejich děloze.

Kromě toho existují i studie (a to nejen na zvířatech), které dokazují, že pokud je organismus v průběhu těhotenství pravidelně vystavován fyzické zátěži ve formě aerobní aktivity, dokáže to eliminovat negativní vliv nadměrného příjmu tuků a výrazně snížit riziko obezity a chronických onemocnění u potomků.

Mohou tuky za infarkt a rakovinu?

Poměrně nejednoznačné jsou pak i výsledky některých výzkumů, které se zaměřily na vysoký příjem tuků v pozdějším životě. Je pravda, že existuje řada těch, které dávají do souvislosti dlouhodobě nadměrnou konzumaci tuků (zejména těch nasycených) s rizikem vzniku některých nádorových onemocnění – zejména jde o rakovinu střev, prostaty či vaječníků. Opět ale není zcela jednoznačné, nakolik zde hraje roli případná nadváha dotyčných a další faktory životního stylu.

Z tohoto pohledu je ovšem zajímavý jeden výzkum, který mapoval vliv stravy s různým obsahem tuku na osoby, které se snaží o snížení hmotnosti. Zatímco u jedinců, kteří dostávali stravu s nízkým či středním obsahem tuku, došlo kromě váhového úbytku i ke zlepšení hodnot u některých rizikových faktorů srdečně cévních onemocnění (hladina HDL a LDL-cholesterolu, triglyceridů a homocysteinu), u dobrovolníků konzumujících stravu s vysokým podílem tuků došlo ke zhoršení všech sledovaných rizikových faktorů navzdory tomu, že zaznamenali statisticky významné snížení hmotnosti. Tento výsledek tak ukazuje, že nadměrný příjem tuků je pravděpodobně škodlivý i sám o sobě, nikoliv jen v souvislosti s obezitou.

Které tuky potřebujeme?

Zapomínat ale nesmíme ani na to, že příjem některých tuků, zvláště pak těch s obsahem nenasycených mastných kyselin, je pro naše zdraví zcela zásadní. Zejména to platí pro omega-3 nenasycené mastné kyseliny, které jsou nezbytné pro správný vývoj nervové soustavy dětí, a jejich nedostatečný příjem zvyšuje riziko zánětlivých procesů, srdečně cévních onemocnění, Alzheimerovy choroby a dalších potíží (více zde: https://www.epivyziva.cz/omega-3-nenasycene-mastne-kyseliny/ a zde: https://www.epivyziva.cz/deti-kterym-to-pali-jak-zlepsit-detske-zdravi/)

Rovněž rostlinné oleje, ořechy či semena jsou zdrojem esenciálních nenasycených mastných kyselin, bez nichž se naše tělo neobejde, ale třeba i vitaminu E a dalších živin rozpustných v tucích.

A zcela se nemusíme vyhýbat ani tukům živočišným, zvláště pokud pocházejí od zvířat krmených přirozenou rostlinnou stravou (tj. hlavně těch volně se pasoucích). Ty jsou totiž například významných zdrojem vitaminu K2, který je zásadní pro zdraví kostí a cévního systému, a přitom je jeho deficit v populaci velice častý (více zde: https://www.epivyziva.cz/vitamin-k2/).

Tuky zkrátka do naší stravy patří, jen jde o to dodržovat rozumnou míru jejich příjmu a také dávat přednost těm opravdu kvalitním: panenským rostlinným olejům, rybímu tuku a živočišným tukům od volně se pasoucích zvířat. A samozřejmě dbát i na úpravu ostatních faktorů, které se mohou negativně podílet na změnách aktivity genů v naší DNA, ať už jde třeba o nedostatek pohybu, nadměrný příjem cukrů či alkoholu, kouření nebo dlouhodobé působení stresu.

Potíže s erekcí obvykle mívají tři základní příčiny:

• problém s prokrvením,
• sníženou hladinu testosteronu,
• psychické faktory.

Prokrvení je základ

V penisu nenajdeme žádný „sval zdvihač“, jak se řada lidí domnívá. Uvnitř jsou pouze houbovitá tělesa, která se nalijí krví, a tím nabydou na objemu. První podmínkou, aby vše proběhlo, jak má, tedy je dostat do příslušné oblasti dostatečné množství krve.

Mladý, štíhlý a zdravý muž s tím obvykle problém nemá – stačí dostatečně vzrušující podnět, cévy v podbřišku i samotném penisu se roztáhnou, do houbovitých těles začne proudit krev a erekce na sebe nenechá dlouho čekat. Zkornatělé cévy stižené aterosklerózou mají ovšem zúžený průsvit a omezenou pružnost, krev jimi protéká pouze omezeně, takže se často ztopoření buď vůbec nedostaví, nebo ho není možné udržet.

V případě poruch erekce je alespoň výhoda, že se na ně neumírá. Bohužel ale platí, že pokud jsou v nepořádku cévy v podbřišku, většinou lze totéž říci i o těch ve zbytku těla, a tam už mohou být následky fatální – třeba v podobě infarktu nebo mozkové mrtvice. Nedostatečné ztopoření tak může být prvním znamením, že je s cévním systémem něco v nepořádku.

Bojujte se záněty

U stavu cévního systému platí, že nejdůležitější je prevence. Tady by měl být na prvním místě boj se zánětlivými procesy v těle. Právě zánět je totiž na počátku všech aterosklerotických procesů. Důležitá je pochopitelně i hladina LDL cholesterolu a triglyceridů, nicméně platí, že pokud jsou cévní stěny v pořádku, cholesterol okolo nich prosviští bez vážnějších následků. Jsou-li ovšem narušeny zánětlivým procesem, jsou dveře k aterosklerotickým změnám otevřené.

Zánětlivé procesy jsou do značné míry epigenetické povahy. Rozběhnou se, pokud se v příslušném místě začnou vytvářet látky jménem prostaglandiny (zejména prostaglandin E2). K jejich tvorbě je ale zapotřebí enzym jménem cyklooxygenáza 2 (COX-2). Pokud se nám tedy podaří zablokovat tvorbu tohoto enzymu a zároveň ovlivnit i produkci některých dalších látek, například tzv. transkripčích faktorů, můžeme zabránit vzniku zánětu nebo potlačit již probíhající.

A jak toho dosáhnout? Nejlépe tím, že se nám podaří snížit aktivitu genů, podle nichž se vytváří COX-2 a další důležité látky.

Výživa, pohyb, optimální hmotnost

Důležitým krokem ke snížení míry zánětlivých procesů je úprava hmotnosti, protože obezita v podstatě představuje celotělový zánět, a navíc i přímo ovlivňuje proběh epigenetických reakcí, zejména pak metylace genů.

Důležitá je i úprava výživy. Například nadměrný příjem sacharidů vede k negativním epigenetickým změnám, které podporují míru zánětů v těle. Škodlivý je i vysoký příjem nasycených tuků, stejně jako třeba kouření či nadměrný stres. Pozitivně naopak působí pravidelný pohyb.

Velkou pomocí mohou být epigeneticky působící doplňky stravy s protizánětlivými účinky. Většinou o živiny či byliny, které jsou běžnou součástí naší stravy, pokud je však užíváme ve vysokých koncentracích, mohou být jejich účinky velmi efektivní.

Vyzkoušet můžete například kurkumin (ten je ale nutné užívat spolu s piperinem), EGCG ze zeleného čaje, granátové jablko, zázvor nebo omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Většina z těchto doplňků navíc pomáchá snížit nejen míru zánětu, ale krevní tlak a hladinu cholesterolu v krvi.

Blahodárný oxid dusnatý

Důležitá je i přímá podpora prokrvení tkání. Stěžejní roli tady hraje látka jménem oxid dusnatý (NO). Ten funguje jako tzv. signální molekula – dokáže prostoupit buněčnou stěnou a následně měnit chování buňky. Hlavním účinkem NO je přitom vazodilatace neboli rozšíření cév, díky kterému se do příslušných tkání dostane více krve. Sportovci tento efekt využívají ke zvýšení výkonnosti, protože tak k pracujícím svalům dostanou více živin a kyslíku, zlepšené prokrvení se ovšem projeví i v oblasti mozku, srdce a samozřejmě i pohlavních orgánů.

Právě podpora tvorby NO je hlavní podstatou účinku Viagry, podobně však fungují i mnohé přírodní prostředky. Populární je třeba aminokyselina arginin (většinou se užívá spolu s citrulinem či ornitinem), šťáva z červené řepy, velmi efektivně však pomáhají i dvě epigeneticky působící živiny – kurkumin a granátové jablko. Jejich výhoda je navíc v tom, že zlepšují prokrvení nejen bezprostředně po požití, ale i dlouhodobě.

Cévy bez usazenin

Pokud už aterosklerotické procesy v cévách pokročily, je užitečným pomocníkem i vitamin K2. Ten je v poslední době hodně oblíbeným doplňkem stravy při osteoporóze, protože je nutný pro zabudovávání vápníku do kostní hmoty, ká dvojka však dokáže podpořit i opačný proces, tedy uvolňování vápníku z míst, kde je jeho usazení nežádoucí, tedy i z cévních stěn.

Aterosklerotické pláty totiž nejsou tvořeny pouze cholesterolem, ale i vápenatými usazeninami. A právě vitamin K2 aktivuje protein MPG, který dokáže čistit cévy od sloučenin vápníku.  V pokusech na zvířatech trpících aterosklerózou například došlo po šesti týdnech užívání ká dvojky k redukci aterosklerotických plátů o více než třetinu!

Zaměřeno na testosteron

Neméně důležitým faktorem pro schopnost erekce (ale i pro vlastní chuť na sex) je hladina testosteronu v těle. Ta obecně klesá s věkem, je ale v naší moci její pokles výrazně zpomalit. Vylučování testosteronu například podporuje pohybová aktivita, zejména pak posilování. Důležitá je opět úprava hmotnosti, protože tuková tkáň tento hormon pohlcuje.

A i zde mohou pomoci doplňky stravy. Pokud jde o ty epigenetické, tak jednoznačně nejefektivnější je granátové jablko. Dobře ale působí i některé adaptogeny, například suma nebo maca.

Komplikovaná psychika

Zbývá poslední, ale opět velmi zásadní faktor – a tím je psychika. Tady je bohužel situaci mnohem složitější, ale opět může hrát pozitivní roli i epigenetika. Ostatně i deprese a další psychické potíže mají z velké části epigenetické příčiny.

Příznivě tady působí pravidelný pohyb, zde ovšem spíše ten vytrvalostního charakteru, z doplňků stravy pak můžete vyzkoušet omega-3, kurkumin nebo šafrán.

Sváteční obžerství nám nezpůsobuje pouze šok při pohledu na ručičku osobní váhy. Nezdravá strava, alkohol a zmnožení obsahu tuku v  těle má rovněž epigenetické účinky – negativně ovlivňuje fungování řady genů v našem těle, a tím zhoršuje naši fyzickou i psychickou kondice a zvyšuje riziko vzniku řady onemocnění. Jak se s těmito změnami nejlépe vypořádat?

Napravit, co se pokazilo

Negativní účinky na aktivitu našich genů má v první řadě zvýšené množství tuku v těle. Výzkumy jednoznačně prokázaly, že obézní lidé mají ve srovnání se štíhlými v oblasti DNA rozdílnou míru epigenetických změn jménem metylace genů. Právě to je mj. důvodem, proč obezita zvyšuje riziko srdečně cévních chorob, cukrovky či rakoviny.

Negativní epigenetické účinky má i nadměrný příjem kalorií – jeho omezení (bez ohledu na tělesnou hmotnost) má pak za následek pozitivní úpravu epigenetických vzorců, jež se projeví například prodloužením délky života. Škodlivá je zejména nadměrná konzumace cukrů, která je pro vánoční čas typická – epigenetickou cestou totiž zvyšuje míru zánětlivých procesů v těle a vede ke vzniku inzulinové rezistence, která podporuje přibývání na váze a riziko vzniku cukrovky. Negativní epigenetický vliv má i přemíra tuků ve stravě, což je pro sváteční čas rovněž typické.

Vše dokoná přemíra alkoholu, která rovněž působí negativně i z epigenetického hlediska – poškození jater a mozku, které alkohol způsobuje, je totiž dáno z velké míry právě jeho epigenetickým působením.

Dobrou zprávou je, že zmíněné škody je možné napravit, protože epigenetické změny jsou vratné. Základem by mělo být omezení kalorického příjmu, důraz na zdravý jídelníček s omezeným množstvím cukru a nasycených tuků, a naopak s dostatkem ovoce, zeleniny, celozrnných obilovin a ryb, které zobaly trávu, omezení alkoholu a samozřejmě pohyb, který má sám o sobě výrazné pozitivní epigenetické účinky. Velice prospěšné pak mohou být některé doplňky stravy s epigenetickými účinky.

5 chytrých přírodních pomocníků

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy vyniká svým protizánětlivým působením. Dokáže také snižovat inzulinovou rezistenci a zlepšuje funkci beta-buněk slinivky, takže je vhodný nejen pro diabetiky, ale i pro všechny, kdo se snaží zhubnout. Ty navíc potěší svou schopností podporovat intenzitu metabolismu, pálení tuků a omezením tvorby nové tukové tkáně. Kurkumin rovněž podporuje regeneraci jater po poškození toxiny.

Čekanka

Čekanka obsahuje fruktooligosacharidy podporující vylučování látek přezdívaných jako hormony sytosti (například peptid PYY nebo inkretiny). Důsledkem je poměrně výrazné omezení chuti k jídlu, což se projeví automatickým snížením energetického příjmu. Čekanka patří také mezi tradiční byliny používané na podporu funkce a detoxikace jater a tyto účinky potvrdily i moderní vědecké výzkumy. Dokáže dokonce epigenetickou cestou podpořit i regeneraci jater po poškození chemickými látkami, alkohol nevyjímaje. Díky prebiotickému působení navíc podporuje imunitu a stav střevní mikroflóry. Skvělá je zejména v kombinaci se zázvorem.

Zázvor

I on disponuje výrazným protizánětlivým efektem a také má termogenní účinky, tj. zvyšuje intenzitu metabolismu. Pomáhá rovněž regulovat hladinu cukru v krvi a výrazně podporuje imunitu. Vhodnou formou užívání zázvoru je extrakt s vysokým obsahem látky 6-shogoal.

Kvercetin

Tato látka rostlinného původu pozitivně ovlivňuje aktivitu enzymů, které brání množení tukových buněk, snižuje míru jejich variability a ovlivňuje také jejich apoptózu (tj. buněčnou smrt). Dokáže také omezit vstřebávání mastných kyselin, cholesterolu a glukózy z trávicího traktu, takže ve výsledku přijmeme o něco méně energie, než daná potravina ve skutečnosti obsahuje. Kromě toho výrazně podporuje imunitu a také snižuje inzulinovou rezistenci.

Šišák bajkalský

Šišák může být velice účinný i pro osoby, které se snaží zhubnout. Důvodem je jeho protizánětlivé působení, pozitivní vliv na hormonální rovnováhu a schopnost ovlivňovat tvorbu a oxidaci mastných kyselin. Obsažený scutellarin je navíc schopen snižovat koncentraci faktorů, které umožňují tvorbu nových buněk tukové tkáně. Šišák navíc dokáže velice efektivně snižovat hladinu glukózy v krvi, a to již po čtyřech týdnech užívání, a také chrání játra před poškozením chemickými látkami a pomáhá omezit jejich steatózu (ztučnění). V zimním období navíc oceníte jeho příznivý vliv na imunitu a přímý protivirový a protibakteriální účinek.

V našem životě prakticky neexistuje okamžik, kdy bychom byli jedinou živou bytostí ve svém těle. Ještě nedávno se sice vědci domnívali, že v průběhu nitroděložního vývoje byla naše střeva panensky čistá, teprve v okamžiku průchodu porodními cestami jsme se „nakazili“ mikroorganismy naší matky a další jsme pak přijímali prostřednictvím mateřského mléka (probiotické bakterie), ale i třeba prostřednictvím kontaktu s pokožkou matky. Nedávné výzkumy ovšem prokázaly, že ve střevech bují bohatý život již dávno před narozením, protože se do nich dostávají mikroby z plodové vody a placenty.

Ovlivňuje imunitu, duševní vývoj i hubnutí

Slovo „nakazili“ jsme použili v uvozovkách záměrně. Tyto mikroorganismy totiž primárně nezpůsobují nemoci (i když v případě nerovnováhy ve střevním systému se to stát může). Naše soužití s nimi lze naopak označit jako symbiózu, tedy vztah oboustranně prospěšný. My jim poskytujeme výživu, oni nám za to pomocí fermentace pomáhají trávit potravu, produkují některé vitaminy (například vitamin B12 a K2), a navíc neustále interagují s naším imunitním systémem a pomáhají tak formovat naši imunitní odpověď.
Stav našeho mikrobiomu (mikrobiom je přesnější výraz než mikroflóra, protože nejde o rostlinné organismy) navíc prokazatelně může výrazně ovlivnit i naše sklony k mnohým nemocem a problémům, ať už jde například o kardiovaskulární choroby, cukrovku, astma, alergie, autoimunitní onemocnění či obezitu. Podle posledních výzkumů dokonce mikrobiom úzce souvisí s vývojem nervové soustavy (zvláště v prvních třech letech života), funkcí mozku i s reakcí na stres a úzkostí. Dokonce se objevily i studie naznačující možnou souvislost mikrobiomu se vznikem autismu!

Bakterie mění funkci DNA

Do toho všeho ovšem navíc vstupuje i epigenetika ve formě vnějších vlivů, které spouštějí specifické biochemické reakce, jež poté ovlivňují aktivitu genů v naší DNA, a mohou dokonce některé z nich zcela vypnout, či naopak zapnout. I tady je přitom náš vztah s mikroby v našich střevech vzájemný: My, lidé, totiž prostřednictvím faktorů svého životního stylu spouštíme reakce, které ovlivňují aktivitu genů nejen v naší vlastní DNA, ale i v DNA našich střevních mikrobů. A oni na oplátku zase velkou měrou ovlivňují naše epigenetické vzorce.
Už v době našeho prenatálního vývoje tak mikroorganismy z těla naší matky ovlivňovala, které z našich genů se zapnou a vypnou, a tedy i velkou řadu aspektů našeho vývoje. A pokračovalo to i po narození, zejména pak v prvních třech letech života, kdy se k „infekci“ od našich blízkých (mateřské mléko, kontakt s blízkými osobami) přidal i vliv výživy a dalších faktorů životního stylu.

Vše začíná v děloze

Nejcitlivějším obdobím lidského života z hlediska epigenetiky je prenatální vývoj, tedy těhotenství. V této době je největší intenzita epigenetických reakcí, které rozhodují o tom, které ze zděděných genů se posléze ve vývoji dítěte uplatní. Konkrétní průběh těchto epigenetických reakcí přitom ovlivňuje zejména matka. Zcela zásadní je vliv její výživy, která dodává nejen stavební kameny pro vývoj dítěte, ale i řadu substancí s epigenetickými účinky. Důležité je i vystavení matky znečišťujícím látkám z prostředí, její pohybová aktivita, a dokonce i emocionální stav. (Více o těchto vlivech jsme psali zde: https://www.epivyziva.cz/cesta-ke-zdravemu-miminku-ii-epigenetika-v-tehotenstvi/)
Jak už jsme ale uvedli výše, již v této době je vyvíjející se dítě vystaveno mikrobům z plodové vody či placenty, které osídlují jeho střevo a ovlivňují epigenetické procesy. Tyto mikroby přitom mohou ovlivnit zejména imunitní odpověď a sklony k alergiím v prvních letech života.
Nastávající matka by se proto měla snažit pozitivně ovlivňovat svůj vlastní střevní mikrobiom, protože tím rozhoduje o tom, které mikroorganismu osídlí střeva jejího dítěte. Důležitá je zde zejména racionální výživa s obsahem probiotik a probiotik – u žen, které tyto látky dostávaly v průběhu těhotenství, byla dokonce zjištěna i odlišná míra epigenetické reakce jménem metylace genů. Na místě je ale například i zdrženlivost v užívání antibiotik.

Kojení je nenahraditelné

Naprosto klíčovou potravinou v prvních měsících života je mateřské mléko. Obsahuje totiž nejen optimální mix živin z hlediska růstu a vývoje dítěte, ale i z hlediska epigenetických účinků jak na organismus dítěte, tak i na jeho mikrobiom. Najdeme tu například bílkovinu laktoferrin, která pozitivně ovlivňuje aktivitu genů řídících zánětlivou odpověď ve střevech, či oligosacharidy sloužící jako prebiotikum (tj. substrát umožňující přežívání střevních mikroorganismů). Mateřské mléko rovněž epigenetickou cestou ovlivňuje imunitu dítěte, jeho trávicí procesy, bariérovou funkci střeva, hladinu cholesterolu či sklony k zánětlivým procesům, k obezitě a také metabolickým poruchám v průběhu dalšího života. Příznivý vliv kojení na rozvoj střevní mikroflóry je rovněž pravděpodobně důvodem, proč kojené děti méně často trpí poruchami imunity, astmatem a alergiemi.

Trocha špíny neuškodí

Velkou roli v osídlování střeva však hrají i další vlivy. Především je to časný kontakt s mikroorganismy, což nabourává trend posledních desetiletí držet miminka v co nejvíce sterilním prostředí, abychom je chránili před nemocemi. Efekt je totiž zcela opačný. Když byly například v rámci výzkumu mláďata myší drženy v prostředí bez zárodků mikrobů, došlo u nich k nedokonalému rozvoji imunitní odpovědi a vysokému výskytu alergií.
Kontakt s běžnými mikroby, které se vyskytují v přírodě, je ovšem důležitý i v průběhu těhotenství, protože už tehdy se formuje imunitní odpověď dítěte prostřednictvím mikrobiomu matky. Děti žen žijících v době těhotenství na farmách tak například měly ve srovnání s dětmi městských matek výrazně nižší riziko astmatu.

Pozor na císařský řez

Podstatný je ovšem i způsob porodu. Při průchodu porodními cestami totiž dochází k masivnímu kontaktu s mikrobiomem matky, který je důležitý pro optimální kolonizaci střeva dítěte bakteriemi. U dětí, které přišly na svět císařským řezem, tak byly zaznamenány významné odchylky ve složení střevní mikroflóry, které přetrvávaly až do sedmého roku života. Tyto děti proto mají vyšší riziko vzniku poruch imunity, alergií, ale i rozvoje artritidy a zánětlivých střevních onemocnění. Zvláště u dětí trpících ulcerativní kolitidou a Crohnovou nemocí byla totiž zaznamenána nižší druhová rozmanitost střevní mikroflóry, která má za následek epigenetické změny vedoucí ke zvýšení rizika těchto chorob (zejména ovlivněním zánětlivé odpovědi). Děti po císařském řezu dokonce trpí i častějším výskytem dětské obezity.
Negativní vliv na složení střevní mikroflóry má pak i léčba antibiotiky. Ta v tomto směru působí negativně ve všech fázích života, v těch ranných však následkem toho způsobuje epigenetické změny, které v pozdějším věku například zvyšují riziko vzniku astmatu, zánětlivých střevních onemocnění či diabetu.
V těhotenství a prvních třech letech života jsou sice epigenetické vlivy střevního mikrobiomu nejvyšší, to však neznamená, že by se neuplatňovaly ani v dalším životě. Naopak – důležitost optimálního osídlení našich střev pokračuje po celý život. Například u dospělých obézních osob byla prokázána výrazně nižší druhová rozmanitost střevní mikroflóry a tento aspekt prokazatelně souvisí i s rizikem zánětlivých střevních onemocnění, diabetu, rakoviny střev a řady dalších potíží.

Zaměřeno na výživu

Jak tedy kvalitu populace v našich střevech zvýšit? Základem by měla být kvalitní strava, pomohou ale i doplňky stravy.

Probiotika
Velmi důležitá je konzumace probiotik, ať už ve formě kysaných mléčných výrobků, kvašené zeleniny či doplňků stravy. Zásadní je to zejména u těhotných matek a kojících – doplňování probiotik v posledních týdnech těhotenství a do 6 měsíců věku dítěte například vedlo k výraznému snížení výskytu atopického ekzému u dětí. Podobný vliv měla i konzumace probiotik u dětí, a to až do věku 7 let. Probiotika jsou ovšem v rámci péče o zdraví důležitá i po celý další život.

Prebiotika
Neméně zásadní jsou tzv. prebiotika. Jde především o nestravitelné či obtížně stravitelné sacharidy, které slouží jako substrát pro probiotické bakterie (např. fruktooligosacharidy a inulin). Jejich velmi bohatým zdrojem je například kořen čekanky, který se zároveň vyznačuje i epigenetickými účinky. Díky tomu čekanka výrazně podporuje imunitu, působí proti alergiím, zácpě, artróze, podporuje hubnutí a snižuje riziko nádorů tlustého střeva (více zde: https://www.epivyziva.cz/cekanka-obecna/). Dalšími zdroji prebiotik jsou například topinambury, česnek, cibule a některé druhy hub.

Isoflavony
Velmi pozitivní vliv na střevní mikrobiom mají i mnohé rostlinné substance, které z chemického hlediska patří isoflavony a polyfenoly. Většina z nich má silné antioxidační účinky, přímo působí proti řadě patogenům z řad bakterií, virů a plísní, a zároveň podporují růst mikroorganismů prospěšných. Některé vynikají i přímými epigenetickými účinky:

• Kvercetin, který můžeme najít zejména v řadě druhů ovoce, je z hlediska vlivu na mikrobiom asi nejlépe prozkoumám. V kombinaci s epigenetickým působením z něj dělá účinný přípravek na podporu hubnutí.
• Resveratrol obsažený ve slupkách hroznového vína podporuje růst několika kmenů „přátelských“ bakterií (zejména Lactobacillus a Bifidobacterium), potlačuje některé nežádoucí (například Enterococcus) a snižuje negativní dopad stravy s vysokým podílem tuku na střevní mikrobiom.

Další doplňky stravy

L-glutamin – Užívání této aminokyseliny účinně upravuje rovnováhu jednotlivých střevních mikroorganismů. To se projeví zejména zlepšením imunity a také podporou hubnutí.

Omega-3 a omega-6 – oba tyto typy nenasycených mastných kyselin mají na střevní mikrobiom příznivý vliv. Naše strava však obsahuje omega-6 spíše nadbytek, proto je vhodné doplňovat pouze omega-3.

Kurkumin – účinná látka kořene kurkumy je známá svým příznivými vlivem na zánětlivá střevní onemocnění (hlavně na Crohnovu chorobu a Ulcerativní kolitidu). Důvodem je přitom jak jeho epigenetické působní na zánětlivé procesy, tak vliv na střevní mikrobiom. Pro optimální vstřebávání je třeba kurkumin konzumovat spolu s piperinem.

Spirulina – tato modrozelená sladkovodní řasa účinně podporuje růst prospěšných probiotik (hlavně Lactobacillus), a zároveň efektivně potlačuje množení těch nežádoucích.

Neškodí nám přitom jen samotný alkohol. Problematické jsou i látky, které v těle vznikají při jeho zpracování. Ty totiž způsobují změny ve dvou biochemických reakcích – především v tzv. metylaci genů, ale částečně i v tzv. acetylaci histonů. Tyto dvě reakce jsou přitom pro fungování našeho těla naprosto zásadní. Určují totiž, které geny naší DNA budou zapnuté (tj. budou se podle nich vytvářet bílkoviny), a které naopak vypnuté (což je stejné, jako kdyby v buňkách vůbec nebyly).

Alkohol navíc v těle snižuje koncentraci látek, které fungují jako tzv. donory metylu, tj. uvolňuje se z nich metyl, chemická skupina, která se účastní procesu metylace– zejména jde o látku jménem S-adenosylmethionin a kyselinu listovou. Chronická konzumace alkoholu tak vede zejména k výraznému snížení počtu metylovaných genů.

Nadměrné popíjení navíc v těle zvyšuje produkci volných radikálů kyslíku, které za prvé přímo napadají a poškozují buňky a tkáně a za druhé způsobují další negativní epigenetické změny.

Poškodí játra i mozek

Každý ví, že alkohol škodí játrům. Není to však jen tím, že jde o toxin, který je třeba v játrech odbourat. Na vině jsou i negativní epigenetické změny, které v způsobují řadu jaterních potíží a nemocí, včetně například cirhózy a rakoviny (zejména jde o zmíněnou sníženou metylaci).

Dalším známým faktem je negativní vliv alkoholu na kognitivní procesy – lidově se říká, že „zabíjí mozkové buňky“. Jde samozřejmě o zkreslené vysvětlení, nicméně platí, že alkohol velice negativně ovlivňuje řadu epigenetických procesů přímo v lidském mozku. To může vést nejen ke snížení intelektových schopností, ale také se tím zvyšuje riziko vzniku některých psychických potíží, zejména depresí a úzkosti.

Pokusy na zvířatech navíc ukázaly, že alkohol může vážně narušit cirkadiální rytmus, tedy vnitřní biologické hodiny. To se pak projeví nejen poruchami spánku, ale také dalším zhoršením kognitivních procesů, zrychlením celkového stárnutí organismu a zvýšením rizika některých vážných onemocnění, včetně například diabetu nebo rakoviny.

Otec alkoholik = syn alkoholik?

Alarmujjící je i fakt, že spousta z negativních epigenetických změn způsobených nadměrným pitím alkoholu se při početí přenáší i na potomky. V rámci jedné studie byl například mladým myším celkem 6x podán alkohol, poté došlo k jejich spáření a následně vědci zkoumali epigenetické změny v mozku jejich mláďat. Pokud byl alkoholu vystaven jejich otec, došlo v průměru ke změně metylace u 96 genů. V případě vystavení matky (nikoliv v době březosti, ale pouze před ní) šlo již o 159 genů, a v případě obou rodičů dokonce 244 genů! Není samozřejmě jisté, že u lidí by výsledky byly stejné, minimálně velkou podobnost lze ale očekávat.

Právě dědičnost negativních epigenetických změn je pravděpodobně důvodem, proč jsou děti alkoholiků jsou mnohem více vystaveni riziku, že závislost na alkoholu vznikne i u nich – a to i v případě, že nevyrůstají s alkoholikem v jedné rodině, a nejedná se tudíž o nápodobu. Mnohem rizikovější je přitom v tomto směru nadměrné popíjení otce než matky. Změny v úrovni metylace získané od otce totiž u dětí způsobí nejen větší náchylnost k úzkosti a depresím, ale i vyšší citlivost vůči účinkům alkoholu. Obojí je přitom rizikovým faktorem vzniku závislosti.

Na věku záleží

Dlouhodobá nadměrná konzumace alkoholu pochopitelně škodí v jakémkoliv věku. Obecně ale platí, že na jakékoliv epigenetické vlivy (pozitivní i negativní) je organismus nejcitlivější v době intenzivního růstu a vývoje. Velice nebezpečné je tedy zejména, pokud alkohol pravidelně popíjejí -náctiletí. V takovém případě jsou mnohem větší nejen škody napáchané přímo na organismu konzumenta, ale zvyšuje se i počet negativních epigenetických změn, které se v budoucnu přenášejí na jejich potomky.

Úplně nejhorší pak pochopitelně je, když alkoholu holduje těhotná žena. Důsledkem pak bývá vážné poškození mozku a vznik řady vývojových vad a poruch plodu. Alkohol totiž narušuje cyklus kyseliny listové, která je důležitá pro správný průběh procesů metylace, a její nedostatek vede například k zásadnímu narušení vývoje nervové soustavy. Navíc v těle snižuje intenzitu reakcí, při kterých vznikají základní stavební kameny samotné DNA, což může vážně narušit dělení buněk.

Plod v děloze je totiž na epigenetické vlivy vůbec nejnáchylnější, a navíc nedokáže vytvářet enzymy odbourávající alkohol, takže hladina alkoholu v jeho krvi je vyšší než u matky. K vážnému poškození tak může dojít i při relativně mírném popíjení, které u matky nezpůsobí opilost.

Geny pod kontrolou

Společným znakem všech epigenetických změn je naštěstí to, že jsou do značné míry vratné, a platí to i pro ty, které byly zaviněny nadměrnou konzumací alkoholu. Prvním krokem by samozřejmě mělo být její výrazné omezení. Mnoho již napáchaných škod na naší DNA je ale možné zmírnit nebo i zvrátit pozitivními změnami v rámci celého životního stylu. Pokročilou cirhózu či demenci tím samozřejmě nevyléčíme, přesto však výsledek nebude zanedbatelný.

Základem by měla být vyvážená zdravá strava s omezením podílu sacharidů a škodlivých tuků, pravidelný pohyb a vyhýbání se toxinům z potravy i prostředí. Velkým pomocníkem pak mohou být doplňky stravy obsahující epigeneticky působící živiny a byliny s epigenetickými účinky. Jejich užívání je přitom vhodné nejen pro osoby zatížené dlouhodobou konzumací alkoholu, ale hodí se i jako prevence negativních epigenetických změn v době nárazově zvýšeného popíjení – třeba takového, které řadu lidí čeká v druhé polovině prosince.

Resveratrol

Tato látka se přirozeně vyskytuje zejména v červeném víně (dostává se do něj z hroznových slupek), což je zajímavé právě v souvislosti s tím, že dokáže chránit organismus před negativními účinky alkoholu. Podporuje regeneraci jater a chrání nervové buňky před poškozením. Zajímavé také je, že ve spojení s malým množstvím červeného vína (100 ml vína + 200 mg resveratrolu) dokázal resveratrol s okamžitým účinkem výrazně zlepšit výsledky v kognitivních testech a zmírnit při nich mentální únavu. Tato kombinace rovněž měla výrazný pozitivní vliv na náladu.

OPC

Skupina látek jménem oligomerní proantokyanidiny se hojně vyskytuje v hroznových jadércích a tudíž, podobně jako resveratrol, i v červeném víně. Má výrazné antioxidační účinky a efektivně chrání jaterní buňky před poškozením způsobeném nadměrnou konzumací alkoholu. OPC lze užívat spolu s resveratrolem.

Rozmarýn

Extrakt z rozmarýnu má nejen silné antioxidační, ale i epigenetické účinky. Vyniká zejména podporou ochrany těla před působením toxických chemikálií, alkohol pochopitelně nevyjímaje. Platí to zejména pro jaterní a také nervové buňky. I rozmarýn je možno kombinovat s resveratrolem, zajímavé účinky byly zaznamenány i při jeho užívání spolu s extraktem z olivových listů (podobně pravděpodobně zafunguje i extrakt z olivové šťávy či přímo olivový olej).

Silné negativní emoce, strach a silný nebo dlouhodobý stres spouštějí v těle sérii biochemických reakcí v oblasti samotné DNA uvnitř našich buněk. Právě tyto reakce, které nazýváme epigenetickými, dokáží měnit aktivitu některých našich genů, a spolupodílet se tak na vzniku řady psychických nemocí a potíží.

Epigenetické příčiny byly jednoznačně prokázány v případě depresí (psali jsme o nich zde: Deprese? Zkuste kurkumin nebo omega-3!), ale velkou měrou se podílejí i na vzniku úzkosti.

Jakou roli hrají geny?

V případě úzkosti prokázaly studie na dvojčatech určitou míru dědičnosti, zatím se však nepodařilo najít gen, který by byl za vyšší náchylnost k úzkostným poruchám zodpovědný. Naopak se ale ukazuje, že při jejich vzniku hraje velkou roli epigenetika, protože část epigenetických změn v oblasti DNA je dědičná, nehledě na to, že dvojčata mívají v dětství podobný životní styl a bývají vystavena působení stejných vlivů životního prostředí.

Důležitou roli při vzniku úzkosti přitom hraje zejména stres, jehož působení spouští v těle kaskádu biochemických reakcí, které jsou schopny měnit aktivitu řady genů. Studie provedené na hlodavcích například odhalily, že stres mění fosforylaci proteinu označovaného jako MeCP2, což způsobuje změnu v aktivitě genu označovaného jako avp. Důsledkem je změna nálady, chování ale i reakci na stres.

Přitom platí, že pokud je epigenetickou cestou zvýšena aktivita genů, které podporují reakci na stres, dochází ke snížení tolerance stresu v organismu, což je „živná půda“ pro vznik úzkostné poruchy. Stres ovšem ovlivňuje i aktivitu genů fkbp5 a Nr3C1, což ve výsledku rovněž zvyšuje stresovou odezvu těla i riziko vzniku úzkosti, a mění i produkci tzv. transkripčních faktorů, což jsou látky nezbytné pro správné čtení genů.

Zděděné stigma holocaustu

Právě dědičnost epigenetických změn, které se podílejí na vzniku úzkosti, prokázal i zajímavý výzkum zaměřený na děti osob, které přežily holocaust. Útrapy v koncentračních táborech a neustálý strach o život představovaly obrovský stres, který se mj. projevil epigeneticky podmíněnou změnou aktivity genu Nr3C1. Podobná epigenetická změna ovšem byla prokázána i u jejich dětí, které kvůli tomu velice často trpěly úzkostí a přehnanou odezvou těla na stres.

V rámci pokusů na zvířatech pak trpěli zvýšeným sklonem k úzkosti nejen samotní jedinci vystavení stresu (například v podobě absence matky v raném věku), ale dokonce i tři generace jejich potomků.

Pokud tedy i vy trpíte úzkostí, je velice pravděpodobné, že je za tím třeba hledat stres – ať už ten, kterému jste byli (nebo stále jste) vystaveni vy sami, popřípadě traumatizující události, jež postihly vaše rodiče, nebo dokonce i prarodiče.

Napravit, co se pokazilo

K léčbě úzkostných poruch se kromě psychoterapie často využívají i léky z kategorie benzodiazepinů, které jsou ovšem velice problematické. Mají řadu vedlejších účinků a snadno na nich může vzniknout závislost. Naštěstí ale existuje i čistě přírodní způsob, jak s úzkostí bojovat.

Jak už jsme zmínili, mnohé psychické potíže mohou být zapříčiněny epigeneticky, tedy biochemickými změnami v oblasti naší DNA. Platí přitom, že tyto změny jsou do značné míry vratné, což platí nejen pro ty, které vznikly za našeho života, ale i pro ty zděděné.

Alkohol rozhodně ne

Určitě je třeba se vyhýbat alkoholu. Lidé trpící úzkostí mají bohužel tendenci k jeho nadměrnému popíjení, protože v krátkodobém horizontu pomáhá zmírnit nepříjemné příznaky úzkosti. V tom dlouhodobém ovšem působí zcela opačně.

Alkohol je totiž výrazně negativní epigenetický činitel, který mimo jiné negativně ovlivňuje tvorbu enzymů histondeacetyláz a proteinu BDNF, který je nezbytný pro vznik a funkci nervových spojů (tzv. synapsí). Jedním z důsledků je pak právě zhoršení psychických obtíží včetně deprese a úzkosti.

Pomůže pohyb i výživa

Velmi osvědčeným pomocníkem v boji proti úzkosti je naopak pravidelný pohyb – ten totiž nejen uvolňuje napětí, ale má i výrazné pozitivní epigenetické účinky. Optimální je 150 minut středně náročné vytrvalostní aktivity týdně rozdělených minimálně do tří částí (tj. například 3x týdně 50 minut, nebo 5x týdně 30 minut pohybu). Může to být například cyklistika, svižná chůze, intenzivnější plavání, v případě trénovanějších osob i běh. Velmi náročná fyzická aktivita ovšem může psychické potíže naopak zhoršovat.

Důležitým aspektem je i výživa, což je další z nejvýznamnějších epigenetických faktorů. V boji s úzkostí je důležitá vyvážená, zdravá strava s obsahem všech důležitých živin, zvláště pak hořčíku, zinku a omega-3 nenasycených mastných kyselin. Podle výzkumů dále úzkost souvisí i se stavem střevní mikroflóry a u postižených osob byla často zaznamenána i nízká hladina antioxidantů. Z konkrétních potravin dobře působí hojná konzumace ořechů a semen, luštěnin (zejména fazolí), ovoce a zeleniny (zvláště pak bobulových plodů, artyčoků, chřestu a brokolice) a některých druhů koření (rozmarýn, kurkuma, zázvor).

Velkým pomocníkem mohou být i živiny a byliny s epigenetickými účinky. Pokud je užíváme ve vyšších koncentracích, tedy většinou formou doplňků stravy, mohou být užitečné při léčbě řady fyzických i psychických potíží, úzkost nevyjímaje.

Pozitivně také působí meditace, která mimochodem rovněž dokáže epigenetickou cestou měnit aktivitu řady genů, a epigenetický účinek dokonce může mít i psychoterapie.

Užitečné byliny a doplňky stravy

Šišák bajkalský

Bylina, hojně využívaná v tradiční čínské medicíně, má v oblasti psychických potíží velice zajímavé účinky, a zvláště to platí právě pro úzkost. Látky obsažené v šišáku totiž mají jako jedny z mála přírodních substancí tu vlastnost, že dokáží překonat bariéru mezi krevním oběhem a mozkem. V mozku se poté vážou na tzv. GABA receptory, což je mimochodem stejný princip, jakým fungují léky z kategorie benzodiazepinů. Na rozdíl od nich ale nemá šišák prakticky žádné negativní vedlejší účinky, nesnižuje pozornost a nevytváří závislost. Vhodný je i v případě depresí. Nedoporučuje se ovšem k dlouhodobému užívání, obvykle se využívá v rámci cca čtyřtýdenní kúry.

Rozmarýn

Známá středomořská bylina má pozitivní vliv na mozek a mysl jako celek a potvrzen byl i značný účinek při depresi a úzkosti. Prokazatelně také zlepšuje kvalitu spánku. Užívá se formou čaje nebo extraktu (v kapslích).

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy se rovněž vyznačuje pozitivními účinky na psychiku, a to jak v případě depresí, tak i úzkosti. Je možné ho užívat dlouhodobě, nejlépe v kombinaci s piperinem, který výrazně zlepšuje jeho vstřebávání.

Omega-3

Tyto nenasycené mastné kyseliny mají nejen epigenetické účinky, ale zároveň jsou i stavební součástí nervových buněk. Proto jsou důležité pro všechny mozkové procesy – nejen pro ty kognitivní, ale jejich nedostatečný příjem rovněž zvyšuje riziko depresí a úzkostí.

Imunita rozhodně není neměnný systém. Spíš připomíná velký orchestr, kde má sice každý nástroj svůj part, zároveň je tu ale i prostor pro improvizaci, takže výsledek může být nakonec mnohem lepší, než skladatel zamýšlel. Zároveň tu ale platí, že jediný falešný tón může zničit dojem z celé skladby.

Imunita má totiž dvě složky – vrozenou, která nám umožňuje reagovat na podněty, jež se příliš nemění (například na cizorodé nukleové kyseliny a tukové látky nebo na toxiny), a adaptivní. Díky té druhé se naše imunitní buňky dokáží učit a reagovat na měnící se podmínky. Schopnost jejich přizpůsobení je přitom neuvěřitelná – umějí například nejen podle potřeby přeskupovat své receptory pro jednotlivé antigeny, ale některé typy se dokonce dokáží přeměnit v jiné (například B-buňky na T-buňky).

Do celého procesu je zapojeno obrovské spektrum genů, které řídí vznik, vývoj a diferenciaci širokého spektra imunitních buněk i protilátek. Čím je ale jakýkoliv systém složitější, tím je vyšší riziko jeho narušení. Velkou roli v tom hrají tzv. epigenetické reakce, které dokáží výrazně ovlivňovat aktivitu jednotlivých genů, a některé z nich dokonce zcela vyřadit z činnosti.

V hlavní roli geny

Výzkumy například potvrdily, že vysoká míra metylace genů dokáže prakticky zcela vyřadit z činnosti T-buňky. Ty pak nejsou schopné detekovat a ničit nejen viry a další patogeny, ale neporadí si ani s nádorovými buňkami. Pro vznik a zrání B-buněk je zase rozhodující gen BWRD1, který ovlivňuje tvorbu tzv. transkripčních faktorů coby látek, které zahajují čtení genů. Tvorba B-buněk i T-buněk je navíc ovlivňována i další epigenetickou reakcí jménem acetylace histonů. Aktivace B-buněk je pak rovněž snížena vlivem zvýšené metylace genů.

Účinnost imunitního systému je navíc do značné míry dána i efektivitou tvorby tzv. protilátek, které mu pomohou bojovat prakticky s jakoukoliv infekcí. Každá z protilátek je přitom vytvořena pomocí několika genů. Z poměrně nevelkého počtu genů je přitom tělo různými kombinacemi schopno vytvořit milióny různých protilátek. Pokud jsou tyto geny nadměrně metylovány, snižuje to jejich aktivitu, klesá celková tvorba protilátek i jejich variabilita, a tím je omezena i funkčnost imunitního systému.

Efektivitu imunity navíc mohou výrazně ovlivňovat i zánětlivé procesy, které probíhají v našem těle, a výrazně tím imunitní systém vyčerpávají. Míru zánětů v těle přitom do značné míry rovněž ovlivňují epigenetické reakce, které mění aktivitu genů, podle nichž jsou například vytvářeny zánětlivé enzymy či transkripční faktory.

Co můžeme ovlivnit?

Naštěstí platí, že průběh epigenetických reakcí v našem těle můžeme do značné míry ovlivnit i my sami. Co bychom tedy měli dělat, abychom fungování naší imunity prostřednictvím epigenetiky podpořili?

1. Více spát

Množství našeho nočního odpočinku přímo ovlivňuje míru metylace genů, a tím i například tvorbu imunitních T-buněk. Důležité přitom není jen to, jak dlouho spíme, rozhodující je i kvalita našeho spánku. Lidé, kteří například trpí spánkovou apnoí, mají mnohem vyšší míru metylace genů, což oslabuje jejich imunitu. K ovlivnění míry metylace přitom stačí i jediná noc beze spánku.

2. Omezit stres

Stres je jedním z faktorů, které výrazně ovlivňují míru metylace genů i další epigenetické reakce, a tím zhoršují činnost naší imunity. Dobře je to zdokumentováno zejména u osob trpících tzv. posttraumatickým stresovým syndromem, který se často vyskytuje například u válečných veteránů či lidí, jež přežili různé katastrofy. U nich byla zjištěna jak vyšší míra metylace, tak i vyšší výskyt poruch imunity.

Imunitu dětí navíc může epigenetickou cestou výrazně ovlivnit i stres a další negativní emoce, které jejich matka prožívala v průběhu těhotenství.

3. Více se hýbat

Pravidelná pohybová aktivita, zvláště ta aerobního charakteru (chůze, běh, kolo, plavání…) pozitivně ovlivňuje míru metylace genů i acetylace histonů, a tím snižuje riziko řady nemocí, včetně poruch imunity. Má vliv na tvorbu a zrání řady imunitních buněk (zejména monocytů, z nichž se vytvářejí makrofágy, a granulocytů). Pohyb navíc snižuje celkovou míru zánětlivých procesů v těle.

4. Nekouřit

Kouření zásadním způsobem ovlivňuje celkovou míru metylace genů, a tím negativně působí na tvorbu širokého spektra imunitních buněk.

5. Lépe jíst

Tvorba a vývoj imunitních buněk je velice energeticky náročný proces, který pro svůj zdárný průběh potřebuje dostatečný příjem energie i jednotlivých stavebních kamenů (zejména dostatek esenciálních aminokyselin). V západním světě je však nedostatečná výživa spíše výjimečným stavem, naopak převažuje přejídání. Výzkumy přitom jednoznačně ukazují na souvislost mezi nezdravým stravováním a funkcí našeho imunitního systému.

Jídelníček s vysokým obsahem kalorií, tuků, cukrů a minimem vlákniny (což je typické zejména pro fastfoodovou stravu) například způsobuje v těle epigenetické změny, které mají za následek silnou zánětlivou reakci. Ta pak vede k nárůstu počtu imunitních buněk. To ovšem neznamená, že by pak imunitní systém pracoval lépe – naopak to vede ke zvýšení jeho agresivity a nadměrnému vyčerpání.

Užitečné doplňky stravy

Naopak zdravá strava má na fungování imunity jednoznačně pozitivní vliv, a zvláště to platí pro některé živiny a byliny, které mají přímý epigenetický efekt. Pokud je užíváme jako doplňky stravy, můžeme tím fungování naší imunity výrazně podpořit.

Vitamin D3
Tento vitamin uvádíme na prvním místě z jednoduchého důvodu – jeho výrazným nedostatkem trpí podle odhadů až 70 % evropské populace. A protože jde o živinu s výrazným epigenetickým účinkem, jsou negativní důsledky tohoto faktu značné a výrazně trpí i naše imunita.

Vitamin D3 totiž přímo ovlivňuje aktivitu řady buněk imunitního systému – makrofágů, T-buněk či dendritických buněk. Zajímavé přitom je, že může jejich funkci jak zvyšovat, tak i potlačovat, čímž může bránit vzniku a rozvoji autoimunitních onemocnění, jako je roztroušená skleróza či zánětlivá onemocnění střev.

Vitamin D3 by proto měl doplňovat téměř každý z nás – alespoň v zimním období, kdy je naše pokožka málo vystavena působení UV záření, jehož působením vitamin D3 v pokožce vzniká.

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny
Omega-3 zlepšují přenos signálů mezi imunitními buňkami a zlepšují tak jejich schopnost ničit patogeny. Zlepšují také funkci lysozomů, což jsou organely důležité pro buněčnou obranu a buněčnou imunitu. Důležité je i jejich protizánětlivé působení. Nezbytná je tato živina zejména v seniorském věku, kdy přímo ovlivňuje schopnost imunitních buněk ničit patogeny, a také po celé dětství.

Astaxantin
Toto barvivo z rodiny karotenoidů, které se vyskytuje například v mase lososa či krevet, zvyšuje aktivitu a schopnost rychlého množení širokého spektra imunitních buněk (B-buněk, T-buněk a dalších) i tvorbu protilátek. To s sebou přináší nejen zvýšenou odolnost vůči virovým a bakteriálním onemocněním, ale například i vůči nádorovému bujení.

Granátové jablko
Rovněž extrakt z tohoto ovoce účinně podporuje tvorbu a diferenciaci řady imunitních buněk.

Kvercetin
Polyfenol obsažený v řadě druhů ovoce, zeleniny a dalších rostlinných potravin je velice účinným imunostimulantem a antioxidantem. Velice důležité je přitom jeho silné protizánětlivé působení. Účinně také podporuje imunitu u osob vystavených extrémní fyzické zátěži.

Parkinsonova choroba je po té Azheimerově druhé nejčastější neurodegenerativní onemocnění. Trápí zejména seniory, může se však vyskytnout i mnohem dříve. Navenek se projevuje především nezvladatelným třesem, narušením jemné, a později i hrubé motoriky, ztrátou stability a koordinace, ale i poruchami spánku či kognitivními problémy. Na buněčné úrovni je pak charakteristický vznik tzv. Lewiho tělísek, což jsou shluky tzv. alfa-synukleinového proteinu v nervových buňkách, které je poškozují, a úbytkem některých typů neuronů.

Přesné příčiny vzniku Parkinsonovy nemoci nejsou známy. Určitou, nikoliv však zásadní roli hrají genetické dispozice – jde zejména o přítomnost určitých variant genů SNCA (ten kódu vznik výše zmíněného alfa-synukleinového proteinu), PARK2, PINK1, PARK7, LRRK2, VPS35 a CHCHD2. Poměrně velkou úlohu pak mají vlivy, které označujeme jako epigenetické. Jde o vlivy zejména z vnějšího prostředí (strava, životní styl, působení toxinů…), které v těle spouštějí biochemické reakce, jež výrazně ovlivňují aktivitu genů v naší DNA.

Vypnuté a zapnuté geny

Důležitý je ovšem i fakt, že u řady genů vědci objevili rozdíl v jejich expresi – tedy tím, jestli jsou zapnuté a vznikají podle nich bílkoviny, nebo vypnuté. Tyto rozdíly přitom byly nalezeny u genů ve zdravých a postižených částech mozku i mezi zdravými a nemocnými osobami.

Velké rozdíly byly nalezeny zejména u genu SNCA. U něj je z hlediska rizika vzniku choroby výhodné, aby byl vypnutý, protože pak nedochází ke vzniku alfa-synukleinového proteinu, který v neuronech vytváří škodlivé shluky. Lidé trpící Parkinsonovou chorobou ovšem mají v tzv. promotoru tohoto genu sníženou úroveň metylace, což znamená jeho vyšší aktivitu (zapnutí). Zajímavé přitom je, že nejčastěji používaný lék L-dopa úroveň metylace tohoto genu zvyšuje.

Jiné geny jsou naopak u pacientů s Parkinsonovou nemocí metylovány nadměrně, tj. jejich aktivita je snížena, často až k úplnému vypnutí. Celkově byly rozdíly v metylaci nalazeny už u více než 9 900 genů! Tyto procesy přitom úzce souvisejí se stárnutím organismu, proto také výskyt choroby prudce stoupá ve vyšším věku. Prof. Horvath, který poprvé přišel s termínem epigenetické hodiny (vyjadřuje skutečné stáří organismu podle míry epigenetických změn), ostatně zjistil, že u pacientů s Parkinsonovou nemocí je právě epigenetické stárnutí urychleno.

Rozdíly mezi zdravými lidmi a pacienty s Alzheimerovou chorobou však nebyly znamenány pouze u metylace genů, ale také u dalších epigenetických reakcí – acetylace histonů a regulace pomocí microRNA. Nemocné osoby mají například v některých částech mozku výrazně sníženou hladinu microRNA s označením 133b.

Vyhněte se toxinům

Co ale změny v epigenetických vzorcích způsobuje? Jde zejména o vlivy z vnějších prostředí. Mezi ty nejvýznamnější patří látky s toxickými účinky. Výzkumy například prokázaly, že lidé s Parkinsonovou chorobu mají v mozku zvýšenou hladinu polychlorovaných bifenylů (PCB).

Velké riziko představují i některé toxické látky, které se často vyskytují v potravinách. Zejména to jsou některé pesticidy, které se používají k ochraně ovoce a zeleniny, ale často se vyskytují i v mléčných výrobcích, nebo β-methylamino-L-alanin, který je často nacházen v rybím mase.

Roli může hrát i užívání drog – potvrzené je například negativní epigenetické působení metamfetaminu (pervitin).

Naopak zajímavé je, že ačkoliv kouření je pro svůj epigenetický vliv rizikovým faktorem dlouhé řady onemocnění, v případě Parkinsonovy choroby naopak může riziko vzniku snižovat. Potvrzen byl také ochranný účinek kofeinu a kávy – podle výzkumu z roku 2012 mají její pijáci o 25 % nižší riziko, že onemocní.

Pomůže změna jídelníčku?

Prokazatelně pozitivní vliv na vznik nemoci má tzv. středomořská dieta, která je charakteristická vysokou konzumací ryb, olivového oleje, červeného vína a aromatických bylin – ostatně všechny tyto suroviny mají výrazné pozitivní epigenetické účinky.

Smíšených výsledků dosahovaly výzkumy v případě působení mléčných výrobků. Některé výzkumy prokázaly zvýšené riziko při vysoké konzumaci mléka, smetany a zmrzliny, jiné ovšem nikoliv. Jedna z teorií říká, že negativně by mléčné výrobky mohly působit zejména u osob s intolerancí laktózy, což je ostatně problém, jehož výskyt stoupá s věkem.

Roli může hrát i inzulinová rezistence, tedy stav, kdy je v krvi vysoká hladina cukru nikoliv z důvodu nedostatečné produkce inzulinu, ale kvůli snížené citlivosti tkání na tento hormon. Neurodegenerativní nemoci, tedy i Parkinsonova a Alzheimerova choroba, ostatně bývají označovány za diabetes III. typu. Proto se zcela jistě vyplatí snížit konzumaci sacharidů. Řešením by však rozhodně neměla být jejich náhrada umělými sladidly. Například aspartam totiž může narušovat transport některých neurotransmiterů a podporovat degeneraci mozkových buněk.

Zajímavé také je, že vyšší výskyt nemoci byl prokázán u lidí, kteří často konzumují konzervované ovoce a zeleninu. Příčinou zde mohou být polychlorované bifenyly (PCB), které se často používají do materiálu vnitřní strany plechovek. Za negativním vlivem konzumace smažených potravin pak pravděpodobně stojí reakce jménem peroxidace lipidů.

Užitečné doplňky stravy

Výrazný pozitivní vliv naopak mohou mít doplňky stravy obsahující látky, které v sobě spojují epigenetické, antioxidační a protizánětlivé účinky.

Omega-3 – dvě z těchto mastných kyselin, DHA a EPA, které najdeme zejména v rybím tuku, mají výrazné epigenetické účinky. Vyznačují se ochranným působením na nervové buňky, snižují tvorbu kyseliny arachidonové, která má neurodegenerativní účinky, podporují tvorbu růstového faktoru BDNF, který má pozitivní vliv na funkci mozku, a působí protizánětlivě.

EGCG – epigalokatechin galát ze zeleného čaje je prokazatelně účinný jak v prevenci, tak i pro zastavení postupu Parkinsonovy choroby. Má rozsáhlé epigenetické účinky, působí výrazně protizánětlivě, chrání nervové buňky a podporuje jejich regeneraci, zlepšuje kognitivní schopnosti, má výrazné antioxidační účinky, a dokonce přímo zasahuje do procesu shlukování alfa-synukleinového proteinu.

Kurkumin – také barvivo obsažené v kořeni kurkumy brání shlukování proteinů poškozujících neurony a má silné neuroprotektivní, antioxidační a protizánětlivé účinky. Dále brání poškození mitochondrií nervových buněk a v časných fázích choroby pomáhá doplnit hladinu mozkového dopaminu.

Resveratrol – další z rodiny rostlinných barviv s epigenetickým efektem má výrazné antioxidační, protizánětlivé a neuroprotektivní účinky, a navíc má pozitivní vliv na procesy související se stárnutím. Při podávání pacientům s Parkinsonovou nemocí došlo už po několika týdnech k poměrně výraznému zlepšení pohybových i kognitivních schopností.

Lidské oko je velice složitá struktura, a proto se do jeho vývoje a funkce zapojuje vysoké množství genů – cca 90 % těch, které jsou v naší DNA obsaženy. Aby vše fungovalo, jak má, musejí být potřebné geny zapnuté, aby podle nich mohl organismus vytvářet bílkoviny. Vlivem životního prostředí, stravy, životního stylu, ale i stárnutí však v našem těle probíhá řada tzv. epigenetických reakcí, které negativně ovlivňují právě aktivitu genů v naší DNA, což se projeví i zvýšeným rizikem vzniku očních onemocnění. V prvním díle našeho miniseriálu jsme se z tohoto úhlu pohledu podívali na šedý zákal (https://www.epivyziva.cz/epigenetika-a-zdravi-oci-i-prevence-sedeho-zakalu/), dnes se zaměříme na makulární degeneraci.
Ta přitom patří mezi choroby, na jejichž vzniku se právě epigenetické reakce podílejí velkou měrou. Úzce totiž souvisí se stárnutím organismu – její celý název ostatně zní „věkem podmíněná makulární degenerace“. S věkem totiž obecně stoupá počet negativních epigenetických značek na našich genech a ty, které jsou zodpovědné za funkci očí, nejsou výjimkou. Další pak přibývají například v souvislosti se špatnou výživou, nedostatkem pohybu, působením UV záření, toxinů z prostředí, kouřením atd.

Co je makulární degenerace?

Makulární degenerace je degenerativní onemocnění sítnice, které se bohužel nejvíce projevuje v oblasti tzv. žluté skvrny. Jde o oblast s vysokou hustotou čípků, tj. buněk citlivých na světlo, kam dopadají paprsky odražené od předmětů, na které zaostřujeme. Proto se také nejprve zhoršuje schopnost vidění v centru zorného pole, přičemž periferní vidění zůstává zachováno.
Často lidé rozvoj choroby dlouho vůbec nezaznamenají, zhoršenou schopnost zaostření přičítají například stařecké dalekozrakosti. Pokud se navíc zrak zhorší pouze na jednom oku, mozek to dokáže „vyrovnat“ a vidění se zhorší jen málo.
Makulární degenerace se vyskytuje ve dvou podobách. Nejčastěji (cca v 85 % případů) se objevuje tzv. suchá forma, která spočívá v úbytku buněk sítnice. Rozvíjí se relativně pomalu, ale možnosti léčby jsou při ní velmi omezené – v podstatě spočívají v podávání karotenoidů. Vlhká forma spočívající v prorůstání cév na místa, kam nepatří, je naopak zákeřná v tom, že postupuje velice rychle – k výraznému zhoršení zraku (či dokonce k oslepnutí) dochází v řádu týdnů až měsíců. Pokud je však zachycena včas, je léčitelná.

Mohou za to volné radikály?

Proč se při suché formě makulární degeneraci dodávají právě karotenoidy? Hlavní důvod je ten, že jde o silné antioxidanty, které efektivně působí právě v oblasti očí. Na vzniku makulární degenerace (MD) se totiž velkou měrou podílí poškozování struktur oka volnými radikály. Neméně důležité je ale ovlivňování aktivity genů epigenetickými reakcemi. Vědecké výzkumy již prokázaly existenci celé řady epigenetických mechanismů a další budou jistě přibývat.
Navíc platí, že i nedostatečná ochrana před volnými radikály může mít epigenetické pozadí. U lidí trpících touto chorobou totiž vědci objevili sníženou hladinu enzymů glutathion S-transferáz (PI, mu1 a mu5), které slouží jako zachytávač škodlivých volných radikálů kyslíku. Nedostatek těchto enzymů tak vede k vyššímu oxidativnímu poškození sítnice. Výzkumy zároveň u osob s MD prokázaly i zvýšenou metylaci promotorů genů, podle nichž jsou tyto enzymy vytvářeny. Právě metylace je přitom jednou ze tří základních epigenetických reakcí – pokud je v oblasti tzv. promotorů (částí DNA zahajujících čtení určitého genu) zvýšená, aktivita tohoto genu se snižuje, a dokonce může dojít i k jeho úplnému vypnutí.

Kromě toho ale byly prokázány i další epigenetické souvislosti:

• Pacienti s MD mají zvýšenou metylaci v oblasti genu pro receptor C interleuikunu 17, což je látka důležitá pro buněčnou signalizaci.
• Osoby s MD mají zvýšenou metylaci genů, podle nichž se v těle vytvářejí klusterin a vitronektin. Tyto bílkoviny zabraňují rozkladu buněk, a pokud jich je v těle nedostatek, zhoršuje to míru zánětlivých procesů a také to může vést k rozvoji MD.
• Roli zde hraje i další epigenetická reakce, acetylace histonů. Histony jsou bílkoviny, na něž se „navíjí“ vlákno DNA. Geny v určité oblasti přitom mohou být přečteny, pouze jsou-li jejich histony tzv. acetylovány. Pokud dojde k jejich deacetylaci, což zajišťují enzymy jménem deacetylázy, dojde k vypnutí genů. Pokud se nám ale podaří snížit právě množství deacetyláz, zvýšíme tím aktivitu genů, které chrání buňky sítnice například před poškozením vlivem nedostatku kyslíku (to je časté zejména u vlhké formy MD).
• Pokázány byly i rozdíly v tvorbě tzv. microRNA – malých řetězců ribonukleových kyselin, které rovněž dokáží zablokovat přepis genů. Některé z nich (třeba microRNA 23), přitom dokáží zvýšit ochranu buněk před poškozením volnými radikály, další se zase podílejí na regulaci zánětlivých procesů.
• Některé microRNA se navíc podílejí na sníženém množství tzv. faktoru CHF, který způsobuje zánětlivou degeneraci nervových buněk. Zajímavé přitom je, že tento mechanismus se vyskytuje nejen u MD, ale i u Alzheimerovy choroby.

Co může pomoci?

Ve světle narůstajících poznatků o epigenetických příčinách makulární degenerace již vědci vyvíjejí léky, jež budou pracovat právě na epigenetickém principu (nadějně se jeví například možnost využití microRNA 21). Zároveň se ale vyplatí, pokud se míru epigenetických reakcí v našem těle pokusíme ovlivnit i výživou a dalšími úpravami životního stylu.
Je třeba se zaměřit zejména na faktory, které ovlivňují rychlost celkového stárnutí organismu, protože míra stárnutí je dána právě výskytem negativních epigenetických změn v naší DNA.

• Důležitá je zdravá strava s dostatkem antioxidantů – pozitivní vliv je prokázán zejména u karotenoidů luteinu a zeaxantinu, které najdeme například ve vaječných žloutcích, kukuřici, meruňkách, borůvkách, ořeších, hroznovém víně, kustovnici a dalších potravinách.
• Potvrzen byl i příznivý efekt anthokyanů (barvivo obsažené v bobulovém ovoci).
• Výzkumy odhalily rovněž výrazný ochranný efekt pravidelné konzumace ryb.
• Důležitý je dostatek pohybu.
• Negativně naopak působí kouření (jeho vliv na vznik MD byl prokázán studiemi na dvojčatech), nadměrná konzumace alkoholu a toxiny z životního prostředí.

Doplňky stravy

Velkou službu nám mohou prokázat i živiny a byliny, které v sobě spojují antioxidační a epigenetický účinek. Pokud je užíváme ve vysokých koncentracích (tj. formou doplňků stravy), mohou výrazně přispět nejen k zastavení makulární degenerace, ale i k ozdravění celého organismu.
Astaxantin – jedná se o barvivo z rodiny karotenoidů s pozitivním vlivem na zdraví celých očí. Má výrazný antioxidační potenciál a účinně snižuje hladinu volných radikálů v oblasti oka, zároveň však působí i epigeneticky. Ovlivňuje například produkci endoteliárních faktorů, které se podílejí na růstu cév.
Omega-3 – prokázána byla souvislost konzumace zejména dvou z nich, EPA a DHA, s rizikem makulární degenerace. Zvláště DHA hraje obecně důležitou roli v udržení normálního vidění. Navíc je z ní v těle vytvářen neuroprotektin D1, což je látka s výrazným ochranným vlivem na nervové buňky, a je také důležitá pro udržení optimální propustnosti a tloušťky buněčných membrán tyčinek a čípků a aktivaci specifických bílkovin v oční sítnici.
Resveratrol – silný antioxidant s protizánětlivými účinky reguluje aktivitu několika genů souvisejících se vznikem MD, chrání buňky sítnice, má vliv na produkci endoteliárního faktoru, který reguluje tvorbu nových cév (to je důležité zejména při vlhké formě MD) a navíc má celkový vliv na zpomalení stárnutí právě cestou ovlivnění všech základních epigenetických reakcí.
Rozmarýn – extrakt z této byliny má výrazný antioxidační, protizánětlivý a také epigenetický efekt. Velmi efektivně například chrání buňky sítnice před poškozením (za to je zodpovědný zejména v něm obsažený karnosol a kyselina karnosolová).

Lidské oko je velice složité nejen z hlediska struktury, ale i z pohledu genetiky – do jeho stavby a funkce se totiž nějakým způsobem zapojuje 90 % genů v naší DNA. Aby vše fungovalo, jak má, musejí být potřebné geny zapnuté, aby podle nich mohl organismus vytvářet bílkoviny. Vlivem životního prostředí, stravy, životního stylu, ale i stárnutí však v našem těle probíhá řada tzv. epigenetických reakcí, které negativně ovlivňují právě aktivitu genů v naší DNA.

To se pak projeví na zdraví celého organismu, oči nevyjímaje. Vědecké výzkumy tak již potvrdily podíl epigenetických vlivů na vznik několika očních nemocí a problémů a jedním z nich je i šedý zákal.

Krystalicky čistá, nebo zakalená?

Než paprsek světla dopadne na světločivné buňky sítnice, musí projít strukturou jménem oční čočka. Ta se dokáže dle potřeba zplošťovat a vyklenovat, a tím zajišťuje, aby paprsky světla odražené od předmětů dopadaly na správné místo sítnice. Právě díky oční čočce tak můžeme vidět ostře objekty v různých vzdálenostech.

V ideálním případě je čočka krystalicky čistá, takže průchodu světla skrze ni nic nebrání. Pokud se v ní ale objeví zakalení, které průchod světla omezí, dotyčný vidí čím dál tím hůře, a dokonce může zrak zcela ztratit. Mluvíme o nemoci jménem šedý zákal, která je nejčastější příčinou slepoty – dle celosvětových statistik stojí zhruba za polovinou všech příčin ztráty zraku.

Naštěstí nejde o nic neřešitelného (tedy alespoň ve vyspělém světě) – stačí jednoduchý chirurgický zákrok, při kterém se zakalená čočka vymění za umělou, a zrak je zachráněn. Přesto bychom se ale měli zajímat o to, jak vzniku šedého zákalu předejít. Nejen proto, abychom se vyhnuli operaci, ale i proto, že vzhledem k epigenetické podstatě tohoto onemocnění souvisí stav naší oční čočky se zdravím a kondicí celého organismu.

Stárněte pomaleji

Vznik šedého zákalu úzce souvisí se stárnutím organismu. První příznaky se často začnou objevovat po čtyřicítce, po 80. roce pak toto onemocnění trápí zhruba 70 % bělošské populace (ostatní rasy jsou ke vzniku šedého zákalu náchylné o něco méně).

Právě pro stárnutí je přitom typické to, že na naší DNA přibývají negativní epigenetické změny. Tento proces bohužel nejde zastavit, jde ale výrazně zpomalit. To se pak projeví nejen na lepší kondici očí, ale i na zdraví a výkonnosti celého organismu.

Geny a šedý zákal

Ale zpět k šedému zákalu. Při jeho vzniku hraje stěžejní roli skupina genů označovaná jako Klotho. Ty jsou u lidí trpících touto nemocí nadměrně metylovány (metylace je jedna ze tří základních epigenetických reakcí), což vede ke snížení jejich aktivity, či dokonce k jejich úplnému vypnutí.

Důležitý je i gen CRYAA, podle nějž tělo vytváří bílkovinu jménem α-krystalin. Krystaliny jsou proteiny s vysokou mírou průhlednosti, které tvoří cca 90 % hmoty čočky. Více než třetina z tohoto množství pak připadá na α-krystalin. A právě tento gen bývá rovněž při šedém zákalu nadměrně metylován, což snižuje jeho aktivitu. Naopak některé fragmenty krystalinů hrají roli veskrze zápornou – mají totiž tendenci se shlukovat a vytvářet amyloidní struktury, což vznik zákalu podporuje. Tento proces má přitom rovněž epigenetické pozadí.

S věkem se také zvyšuje tvorba proteinu Keap1, která má za následek zhoršení antioxidační ochrany oka. Poškozování buněk oční čočky volnými radikály se přitom rovněž na vzniku šedého zákalu podílí velmi vysokou měrou.

Jak se bránit?

Míru epigenetických reakcí v našem těle můžeme ovlivnit pomocí řady faktorů našeho životního stylu a životního prostředí.

Důležitou roli hraje zejména výživa. Škodlivě působí zejména vysoká hladina glukózy v krvi – ostatně diabetes 1. i 2. typu patří mezi výrazné rizikové faktory šedého zákalu. Z tohoto důvodu tedy riziko zvyšuje i strava s vysokým podílem sacharidů. Škodlivý vliv má i nadměrná konzumace alkoholu, nasycených tuků a soli. Velmi pozitivně naopak působí některé živiny a byliny s epigenetickým a antioxidačním účinkem, ať už při běžném zařazení do jídelníčku, nebo při užívání formou doplňků stravy (jejich přehled najdete níže).

Z dalších faktorů působí negativně například nadměrná expozice UV záření, škodliviny z životního prostředí (zejména těžké kovy či polétavý prach), užívání některých léků (např. steroidních hormonů) či kouření – podle některých výzkumů mají kuřáci až o 60 % vyšší riziko, že šedým zákalem onemocní. Nepříznivě působí i obezita. Z nemocí pak riziko vzniku šedého zákalu zvyšují zejména ty autoimunitního charakteru a také zranění oka.

Vhodné živiny a byliny

EGCG – epigalokatechin galát působí jako silný antioxidant a zároveň brání shlukování fragmentu αA vzniklého z proteinu α-krystalinu, což je jednou z příčin vzniku šedého základu. EGCG působí efektivně v rámci prevence nemoci, ale může také zlepšit stav při již vzniklém šedém zákalu. Čínský výzkum zaznamenal i výrazně nižší výskyt šedého zákalu v rodinách, kde se hojně konzumuje zelený čaj (v množství minimálně 14 šálků týdně na osobu), který je nejbohatším přírodním zdrojem EGCG.

Karotenoidy – nejde jen o populární „mrkvičku na zdravé oči“, kromě beta karotenu totiž vynikají pozitivními účinky i ostatní barviva z rodiny karotenoidů. Přeborníkem je v tomto směru zejména astaxantin, tedy barvivo obsažené například v mase lososa či krevet. Jde o velice silný antioxidant, který mimo jiné brání i oxidativním procesům v oční čočce, a zároveň má i epigenetické účinky. Z dalších karotenoidů jsou velice účinné i lutein a zeaxantin.

Kurkumin – brání vzniku formací α-krystalinu, které způsobují zakalení čočky. Navíc patří mezi tzv. inhibitory aldóza reduktázy, což je důležité zejména v boji proti šedému zákalu u diabetiků, a je i silnými antioxidantem. Je vhodné jej kombinovat s piperinem – ten rovněž potlačuje tvorbu aldóza reduktázy a zároveň výrazně zvyšuje vstřebávání kurkuminu.

Kvercetin – tento polyfenol rovněž patří mezi silné antioxidanty. Prokazatelně brání oxidativním procesům, které způsobují zakalení čočky, a má i epigenetické účinky. Rovněž patří mezi tzv. inhibitory aldóza reduktázy, která se podílí na vzniku šedého zákalu u diabetiků

Rozmarýn – i tato bylina vyniká antioxidačními účinky. Obsahuje také epigeneticky působící látku jménem kyselina ursolová, která patří mezi inhibitory aldóza reduktázy.

Omega-3 – tyto nenasycené mastné kyseliny působí epigeneticky (ovlivňují zejména metylaci DNA) a zároveň jsou důležitou složkou buněčných membrán. Jejich dostatečný příjem je zejména důležitý pro prevenci šedého zákalu způsobeného stárnutím. U osob s touto nemocí ostatně byla zjištěna nízká hladina omega-3.

Vitaminy – pozitivní vliv byl prokázán zejména u vitaminu C, D3 a E. Z minerálů jsou důležité například zinek a selen. Osoby postižené šedým zákalem navíc většinou mají sníženou hladinu všech těchto nutrientů.