Ty největší poklady často míváme přímo před očima. Třeba taková pampeliška: pro zahrádkáře úporný plevel vhodný maximálně pro králíky nebo na věnečky pro děti, ale pro znalce přírodní medicíny je to klenot mezi bylinami.

Popis

Pampeliška lékařská je bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Jde o nejrozšířenější čeleď kvetoucích rostlin – zahrnuje více než 23 000 druhů, které jsou vesměs velmi přizpůsobivé, a proto jsou rozšířené po celém světě a rostou na různých druzích stanovišť. Mnoho z nich navíc obsahuje řadu bioaktivních látek, díky nimž se často využívají v medicíně, kosmetice i v potravinářství. (1)

Pampeliška se vyskytuje na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Daří se jí v různých nadmořských výškách – od hladiny moře po alpinské pásmo – i na různých typech půd. Jde o vytrvalou rostlinu vysokou obvykle 5-50 cm. Má silný kořen dosahující délky až 50 cm. U země se nachází růžice podlouhlých listů s různými tvary (od těch s hladkými okraji až po hluboce laločnaté), z níž vychází trubkovitý stvol. Na jeho vrcholu pak vyrůstá zářivě žlutý až oranžový útvar, který obvykle považujeme za květ, ve skutečnosti ale jde o květenství jménem úbor složené z až dvou stovek jednotlivých jazykových květů. Plodem jsou nažky opatřené „padáčky“ z bílého chmýří. Celé rostlina je protkaná mléčnicemi, z nichž po utržení roní bílé hořké „mléko“ – latex. (1, 2)

S názvoslovím pampelišky je to poněkud komplikované. V češtině se nejčastěji využívá název pampeliška lékařská nebo smetánka lékařská, jenže má to háček: Pampeliška totiž byla původně považována za jediný druh, později se ale ukázalo, že se jedná o skupinu tzv. mikrospecií – morfologicky velmi podobných druhů, které se navíc často navzájem kříží. Jen na území ČR se nachází okolo 250 takových mikrospecií, přičemž samotná pampeliška lékařská se tu vůbec nenachází. Správný český botanický název celé skupiny mikrospecií pak zní „pampelišky smetánky“. (2)

K léčení se využívá nejčastěji kořen sbíraný buď brzy na jaře, před rozkvětem (tj. obvykle v březnu), nebo naopak v říjnu a listopadu. Méně často se používá list sbíraný po rozkvětu, ideálně mezi 12. a 14. hodinou, nebo květ. V rámci přírodní medicíny se pampeliška využívá zejména k léčení nemocí jater, ledvin, plic a také cukrovky. (1, 3)

Historie

Pampeliška patří mezi léčivé rostliny využívané po staletí. Na léčivé účinky ostatně ukazuje její latinský název „Taraxacum“, který je odvozen z řeckých slov „taraxos“ (= porucha) a „akos“ (= lék). První písemné důkazy o jejím využití k léčení představují spisy arabských lékařů z 10. a 11. století. (1)

Zakladatel moderního botanického názvosloví, švédský botanik Carl Liné, pojmenoval v roce 1753 pampelišku jako „Leodonton taraxacum“ (v domnění, že jde o jediný druh. Latinský název „Taraxacum officinale“ poprvé použil německý botanik Georg H. Weber v roce 1780. (1, 2)

Pampeliška se po staletí využívá nejen v tradiční evropské fytoterapii, ale také v tradiční čínské či indické medicíně nebo medicínských systémech domorodých obyvatel Ameriky

Účinné látky

Pampeliška obsahuje široké spektrum látek s pozitivními účinky na organismus: její kořen obsahuje zejména terpenové deriváty (tarxerol, taraxasterol, taraxakosin), sterololy (ß-sisterol, stigmasterol), fenolové sloučeniny (hydroxyskořicové kyseliny, kumariny, lignany), pryskyřice, taniny, mastné kyseliny, sacharidy, aminokyseliny, fytosteroly a inulin. Listy obsahují podobné látky, a navíc i kyselinu křemičitou, lutein a vitamin C. Květy jsou pak bohaté na flavonoidy a karotenoidy. Zajímavými sloučeninami jsou také četné organické kyseliny, jako je kyselina chlorogenová, kávová, kofeolylchinová, vinná či mravenčí. (1, 3)

Léčivé účinky

Pampeliška vykazuje silné antioxidační, protizánětlivé, antimikrobiální i imunitu posilující účinky. Některé její složky působí i na principu epigenetiky – například jedním z příčin protivirového působení pampelišky je pravděpodobně právě její schopnost regulovat průběh epigenetických reakcí. (1, 4)

Na druhou stranu platí, že na to, jak důležité místo zaujímá pampeliška v tradičních léčebných systémech, je zatím prozkoumaná jen málo. Převažují studie na zvířatech a buněčných kulturách, klinických studií byl proveden jen poměrně nízký počet. Jejich výsledky jsou ale velmi slibné.

Diabetes

Asi nejlépe vědecky prozkoumanou oblastí účinků pampelišky je její antidiabetický potenciál, díky kterému je schopna snižovat hladinu glukózy v krvi. Působí přitom prostřednictvím více mechanismů: zmírňuje inzulinovou rezistenci, zvyšuje uvolňování inzulinu z ß-buněk slinivky a potlačuje produkci enzymů, které jsou potřebné pro štěpení sacharidů (zejména α-glukosidázy a α-amylázy), čímž snižuje jejich vstřebávání z trávicího traktu, a zmírňuje zánět v oblasti slinivky. Extrakt z kořene se přitom v rámci výzkumů ukázal účinnější než extrakt z listů. (1, 16-18)

Důležitá je také schopnost pampelišky ovlivňovat tvorbu dvou dalších důležitých enzymů: hexokinázy a pyruvát kinázy. Ty jsou zapojeny do metabolismu glukózy, a pokud nefungují optimálně, klesá využití glukózy v buňkách, čímž se zhoršuje tvorba energie a zvyšuje se hladina glukózy v krvi. (19)

Trávení

Zvláště kořen pampelišky se vyznačuje mnoha příznivými účinky na trávicí systém. Celkově podporuje trávení, zmírňuje některé zažívací potíže, pomáhá při rozkladu potravy i snižování cholesterolu. Vhodná je i při kolitidě (zánětu střev), kdy pomáhá zmírnit chronické bolesti související s touto nemocí. (1, 20)

Imunita a antimikrobiální působení

Kořen i listy pampelišky působí imunomodulační a mají poměrně silné antivirové účinky, kdy mj. přímo brání replikaci (množení) některých virů. Účinné jsou například proti chřipkovými virům, EB viru, viru HSV-1 (původce oparů), a některé laboratorní studie dokonce naznačují i možnou účinnost proti tzv. flavivirům, které způsobují například žlutou zimnici, horečku dengue nebo žloutenku typu C. (7-11)

Potvrzeno bylo i antibakteriální působení pampelišky, a to například proti bakteriím Bacillus subtilis, S. aureus, E. coli, K. pneumoniae a P. aeruginosa. (1)

Protizánětlivé působení

Pampeliška patří mezi poměrně účinné přírodní protizánětlivé prostředky. V boji se zánětem přitom využívá hned několik mechanismů: snižuje oxidativní stres, potlačuje produkci zánětlivých cytokinů, jako je TNF-α a IL-1ß, enzymu COX-2, stejně jako nadměrnou aktivaci imunitních buněk a jejich pronikání do místa zánětu. Její protizánětlivé účinky se dokonce uplatňují i v rámci centrálního nervového systému. (1, 12, 13)

Játra a žlučník

Prakticky všechny tradiční léčebné systémy, které pampelišku využívají, vyzdvihují její pozitivní vliv na játra a žlučník. Některé z těchto účinků potvrdily i vědecké výzkumy. Pampeliška například celkově zlepšuje funkci jater, pomáhá je chránit před poškozením způsobeným alkoholem či toxickými chemikáliemi, zmírňuje jejich fibrózu, oxidativní poškození i míru zánětu jaterní tkáně. Zlepšuje také funkci jater u osob trpících žloutenkou typu B, (1, 14, 15, 20)

Pozitivní jsou i její účinky na žlučník. Několik studií na zvířatech například ukázalo, že kořen pampelišky výrazně zlepšuje tvorbu žluči – v rámci některých výzkumů došlo i k jejímu zdvojnásobení. Zlepšuje i tok žluči. Obojí přitom může vést i ke zlepšení metabolismu cholesterolu. (20, 21)

Ledviny

Pampeliška je mírně močopudná a je vhodná i při problémech s ledvinami a močovými cestami. Mj. vyhání a částečně i rozpouští ledvinové i močové kameny. (3)

Janča a Zentrich doporučují začínat léčbu všech chronických onemocnění „propláchnutím“ ledvin pomocí pampeliškového odvaru připraveného následujícím postupem: 5 minut povaříme 1 litr destilované vody. Poté do ní vsypeme 2 polévkové lžíce kořene s natí nebo 1 polévkovou lžíci kořene a vaříme dalších 5 minut. Poté opatrně slijeme a doplníme odpařené množství vody do 1 litru ledem. Pak vše vypijeme v průběhu 10 minut (ideálně nalačno mezi 17. a 19 hodinou SEČ). Kúra trvá 2 x 3 dny s jednodenní přestávkou. (3)

Pozitivní účinky na močovou soustavu má i list – extrakt z něj například účinně zvyšuje frekvenci močení a objem moči. (5)

Laboratorní studie rovněž potvrdily na schopnost pampelišky chránit ledvinové buňky před působením některých toxinů. Studie na zvířatech pak ukázaly na možný ochranný efekt proti vzniku oxalátových kamenů a zánětu. (25)

Ženská plodnost

Extrakt z pampelišky má u žen pozitivní vliv na hormonální rovnováhu a funkci vaječníků. Podporuje proliferaci granulózních neboli folikulárních buněk, což jsou buňky, které ve folikulu obklopují nezralé vajíčko a jsou důležité pro jeho vývoj i produkci hormonů. Ovlivňuje také aktivitu receptorů pro luteinizační a folikuly stimulující hormon i produkci estrogenu a progesteronu. Přímé důkazy o pozitivním vlivu na plodnost ovšem chybí. (24)

Dna

Studie na potkanech ukázala, že extrakt z pampelišky podporuje vylučování kyseliny močové ledvinami a snižuje její hladinu v krvi. Přispět může i ke snížení zánětu v kloubech v důsledku dny. Přímé důkazy o prospěšnosti jejího užívání při dně však také zatím chybí.

Užívání a kontraindikace

Z kořene pampelišky se v rámci tradiční fytoterapie připravuje nejčastěji odvar (stačí jej vařit jen krátce, cca minutu). Z listů se připravuje nálev, květy se využívají k přípravě sirupu. (3) Další alternativou je využití extraktu, popřípadě i prášku z kořene. Ten se také využívá pražený k výrobě kávovinového nápoje, podobně jako třeba čekanka.

Pampeliška je obecně považována za bezpečnou a netoxickou, některé studie na zvířatech ovšem ukázaly, že vysoké dávky extraktu mohou vést ke zhoršení produkce testosteronu i tvorby spermií. Proto je třeba dodržovat doporučené dávkování. (3, 22)

Užívání při kojení v zásadě možné je, ale obvykle se nedoporučuje, protože obsažené hořčiny přecházejí do mateřského mléka, a mění tak jeho chuť. Dle doporučení Evropské lékařské agentury EMA by navíc mělo probíhat výhradně pod dohledem lékaře. To samé platí pro užívání v těhotenství. (3, 23)

Vhodné kombinace

V tradiční fytoterapii se kořen pampelišky nejčastěji kombinuje s březovým listem, čekankou, přesličkou, kořenem petržele a celeru, měsíčkem a listem šalvěje. Při lymfatických otocích je možné pít nálev připravený ze stejných dílů listů pampelišku, řebříčku a slézu. (3)

Vědecké studie pak potvrdily účinnost například těchto kombinací:

Diabetes: pampeliška + kozinec blanitý (19)

Ledviny: pampeliška + ostropestřec (27)

Játra: pampeliška + ostropestřec (28)

Zánět: pampeliška + kurkumin (29)

Dna je pravděpodobně nejznámějším kloubním onemocněním, popsal ho už Hippokrates z Kosu v 5. století před Kristem. Dlouho se jí říkalo „nemoc králů“, protože se hojně vyskytovala v královských rodinách – dnou například pravděpodobně trpělo 20 z 34 francouzských králů. I proto bylo dlouhá léta za její hlavní příčinu považován hédonický životní styl spojený se přejídáním se masem a obecně kaloricky bohatou stravou. Věc je ale mnohem složitější.

Ne, že by strava při vzniku onemocnění nehrála roli, ale rozhodně není aspektem jediným. Což je logické – zdaleka ne každý, kdo se přejídá, skutečně dnou onemocní. Do hry tu totiž vstupuje i celá řada dalších faktorů.

Hlavní problém: kyselina močová

Za hlavní příčinu dny je považována vysoká hladina kyseliny močové. Jde o látku, která je jen velmi omezeně rozpustná ve vodě. Její vylučování ledvinami je proto velmi komplikované, a proto může začít tvořit krystalky, které se ukládají například v kloubech, kde jsou příčinou zánětu, otoku a velmi silné bolesti. Většinou bývají jako první postiženy spíše malé klouby, typicky palce na nohách.

Nemoc se projevuje formou záchvatů, při nichž se objevuje bolest tak silná, že mnoho nemocných na sobě nesnese ani přikrývku. Jejich délka je individuální – někdy potíže odezní za pár hodin, jindy trvají týdny. Mezi záchvaty jsou pak dlouhá období, při nichž je nemocný zcela bez obtíží. Pokud je ale postižený člověk nedisciplinovaný a nedodržuje léčebný režim, může nemoc přejít do stádia chronické tofózní dny, kdy se krystalky v kloubech hromadí to tzv. tofů, které mohou poškozovat okolní kostní tkáň a přispívat ke vzniku závažných infekcí.

Mohou za to geny?

Přestože obecně je právě zvýšená tvorba kyseliny močové pokládána za hlavní příčinu dny, ve skutečnosti to tak jednoznačné není. Lidí se zvýšenou hladinou této látky je totiž v populaci poměrně hodně, ale pouze u malé části z nich (odhady se pohybují mezi 2 a 15 %) se skutečně dna rozvine. A naopak – u řady osob trpících dnou je v období mezi záchvaty hladina této látky zcela normální. Navíc se ukazuje, že kyselina močová není jednoznačným „padouchem“, ale může přinášet i některé benefity (například ochranu před volnými radikály, neurodegenerativními nebo infekčními onemocněními). Co je tedy skuečná příčina?

Dna je do určité míry podmíněna dědičně. Studie na jednovaječných dvojčatech ukázaly, že dědičnost zvýšené hladiny močové je kolem 50 %, přímo dna se ale dětí podstatně méně – do 30 %, některé odhady dokonce uvádějí, že jen 10 % případů je způsobeno geneticky. K dědičnosti ale mohou přispívat také některé polymorfismy související s aktivitou imunitních buněk.

V poslední době ovšem přibývá poznatků o tom, že se na vzniku dny velkou měrou podílejí i epigenetické mechanismy – tedy biochemické reakce schopné ovlivnit aktivitu některých genů v naší DNA. Studie, které srovnávaly genom osob s onemocněním a bez něj, odhalili několik charakteristických epigenetických změn – zejména šlo o změny v oblasti genů kódujících produkci enzymů dimetyltransferáz a nekódujících RNA, stejně jako v oblasti genů zapojených do metabolismu a vylučování kyseliny močové a vzniku zánětlivých procesů

Co na to klasická medicína?

Klasická medicína se bohužel kromě dietních doporučení, která je třeba dodržovat dlouhodobě, většinou zaměřuje spíše na krátkodobou léčbu záchvatů, přičemž řeší spíše symptomy než skutečné příčiny. K dispozici má několik léků, například kolchicin, blokátory cytokinu IL-1ß, nesteroidní antirevmatika nebo léky usnadňující vylučování kyseliny močové ledvinami. Většina z nich má přitom řadu vedlejších účinků. Účinnější a k organismu přívětivější léky jsou zatím stále pouze ve vývoji.

Pozitivní změny by tu ale mohly přinést právě poznatky z oboru epigenetiky – epigeneticky působící léky by v budoucnu mohly například přeprogramovat imunitní buňky typu monocytů a makrofágů, což by vedlo ke zmírnění zánětů provázejících záchvaty dny.

A jak si v případě dny můžeme pomoci přírodní cestou?

Začněte od jídelníčku

Kyselina močová vzniká z tzv. purinů, co jsou látky, které jsou například součástí molekuly DNA. Můžeme je přijímat stravou, ale zároveň jsou tvořeny i uvnitř našeho těla. Hromadění kyseliny močové tak může být výsledkem jak nadměrného příjmu purinů, tak i sníženého vylučování kyseliny močové.

Když tedy člověk s příznaky dny zajde k lékaři, většinou kromě léků dostane i seznam potravin, kterým je třeba se vyhýbat – tedy potravin, které jsou bohaté na puriny. Dodržování diety není radno podceňovat, vliv stravy je tu opravdu zásadní. Jenže kupodivu platí, že ne všechny potravinové zdroje purinů mohou dnu vyvolávat.

Ke zvýšené tvorbě kyseliny močové například jednoznačně přispívá červené maso, které jich obsahují poměrně hodně, zatímco rostlinné zdroje purinů, jako jsou fazole nebo čočka, záchvaty dny nevyvolávají (přesto jsou na většině dietních seznamů pro osoby s dnou uvedeny mezi nevhodnými potravinami). Riziko obecně nepředstavuje ani strava bohatá na bílkoviny – když například v rámci jedné studie dostávala skupina osob s vysokým krevním tlakem po 6 týdnů dietu bohatou na bílkoviny, hladina kyseliny močové se u nich nejen nezvýšila, ale dokonce naopak snížila.

Ještě k luštěninám: Jak je možné, že při dně neškodí, ačkoliv jsou na puriny bohaté? Důvodem může být fakt, že jsou zároveň významných zdrojem vlákniny, a ta při dně působí naopak pozitivně. Její hojná konzumace totiž zlepšuje rovnováhu střevního mikrobiomu, což má za následek zvýšenou tvorbu mastných kyselin s krátkým řetězcem (acetát, propionát, butyrát), které jsou produkovány některými střevními bakteriemi. Tyto mastné kyseliny pak výrazně snižují intenzitu zánětlivých procesů v těle.

Pozitivně při dně také působí zvýšený příjem omega-3 nenasycených kyselin. Vhodnou alternativou je i středomořská strava – populace žijící v oblasti Středomoří ostatně dnou trpí výrazně méně než zbytek evropské populace.

Škodlivě naopak působí nadměrná konzumace nasycených tuků, omega-6 nasycených kyselin a také potravin nápojů slazených fruktózou nebo glukózo-fruktózovým sirupem. Probíhající metabolismus fruktózy v játrech totiž vede ke zvýšené produkci kyseliny močové. Zároveň je vhodné se vyhnout již zmíněnému červenému masu, ale i mořským plodům, a mléčným výrobkům.

Nevhodný je také alkohol – nejvíce to platí pro pivo, které je zdrojem purinů, ale alkohol obecně zhoršuje vylučování kyseliny močové ledvinami.

Velmi prospěšné naopak mohou být také specifické látky s epigenetickými účinky, ať už je konzumujeme jako součást jídla, nebo ve formě doplňků stravy. Vhodné jsou zejména rostlinné substance s vlivem na průběh jednotlivých epigenetických reakcí (metylace genů, modifikace histonů, produkce nekódujících RNA) a na vznik zánětlivých procesů (viz níže), typicky například rostlinné polyfenoly, ale i například enzymy z ananasu nebo sulforafan z brukvovité zeleniny.

Důležitý je i dostatečný příjem esenciálních vitaminů a minerálů. Zejména to platí pro vitamin D3, který je důležitým hráčem v regulaci zánětlivých procesů, vitamin C, vitaminy skupiny B (zvláště pak pro kyselinu listovou), zinek, selen a hořčík.

Pohyb pomáhá, obezita škodí

Stejně jako u drtivé většiny onemocnění s epigenetickým pozadím, i v případě dny platí, že riziko onemocnění výrazně zvyšuje obezita, která patří mezi nejvýraznější negativní epigenetické faktory (zejména v oblasti metylace genů). Zde se k tomu navíc přidává fakt, že obezita zhoršuje činnost ledvin, které pak nezvládají dostatečně odbourávat puriny z potravy. Rizikový je zde zejména tzv. viscerální neboli vnitřní tuk, který se ukládá uvnitř břišní dutiny. Odhaduje se, že za každých 5 bodů BMI navíc se riziko vzniku dny zvýší o 55 %! Naopak snížení hmotnosti obvykle vede ke snížení četnosti záchvatů i jejich intenzity.

Prospěšný je zde i pohyb. Sice není vhodný přímo v době záchvatu dny (v jejich průběhu je naopak vhodné se vyvarovat všeho, co zvyšuje zátěž na klouby), ale obecně platí, že pravidelná pohybová aktivita snižuje míru zánětů v těle, zmírňuje vnímání bolesti a pomáhá také snížit počet záchvatů a zlepšit kloubní pohyblivost. Vhodné jsou zejména aerobní pohybové aktivity nezatěžující klouby (například cyklistika nebo plavání), ale i jóga, tai-či a Pilates.

Riziko dny mohou zvýšit i některá onemocnění, například vysoký krevní tlak, diabetes a inzulinová rezistence.

Kouření riziko snižuje

Mohlo by se tedy zdát, že riziko dny i její závažnost obecně snižuje vše, co lze zahrnout pod pojem „zdravý životní styl“, je tu ale jedna výjimka: kouření totiž naopak působí pozitivně. Kuřáci mají zhruba o 27 % nižší šanci, že u nich tato nemoc propukne!

Kouření totiž výrazně mění metylační vzorce v naší DNA, což na naprostou většinu procesů v těle působí negativně. Kuřáci tak mají výrazně vyšší riziko rakoviny, srdečně cévních chorob a dalších potíží, a zároveň u nich rychleji probíhají procesy stárnutí. Přesto existují výjimky, kdy tyto změny v metylaci genů naopak mohou pozitivně, a dna je jedním z nich (další je například Parkinsonova choroba).

Nutno ovšem dodat, že jde pouze o statistické snížení rizika – neznamená to, že by kuřák nemohl dnou onemocnět, a už vůbec neexistuje žádný důkaz o tom, že by se z ní někdo vyléčil tím, že začne kouřit.

Užitečné doplňky stravy

Úlevu mohou obecně přinést všechny protizánětlivě působící přírodní látky, typicky například většina rostlinných polyfenolů, stejně jako řada bylin. Některé látky ovšem zasahují přímo do epigenetických procesů souvisejících se vznikem dny.

Kurkumin – barvivo z kořene kurkumy patří mezi nejsilnější přírodní protizánětlivé prostředky, a zároveň pomáhá snížit tvorbu kyseliny močové.

Bromelain – skupina enzymů získávaných z ananasu je známá svou schopností zmírňovat bolesti, otoky a záněty kloubů, kromě toho ale pozitivně ovlivňuje i přímo hladinu kyseliny močové. Prokázána je ale i prospěšnost pravidelné konzumace ananasu.

Sulforafany – látky, které se hojně nacházejí například v extraktu z brokolice, mají velice silný protizánětlivý účinek a pomáhají snižovat frekvenci záchvatů dny.

Quercetin – polyfenol obsažený v malých množstvích v řadě rostlinných potravin, má silné protizánětlivé a antioxidační účinky a prokázána byla i jeho schopnost snižovat hladinu kyseliny močové v krvi.

Resveratrol – také barvivo ze slupek červeného hroznového vína vyniká schopností tlumit zánět a snižovat hladinu kyseliny močové. Funguje nejen preventivně, ale i na zmírnění akutního záchvatu.

Artyčok – zelenina, která je populární zejména ve Středomoří, je k léčbě dny používána už od starověku, a její schopnost snižovat hladinu kyseliny močové potvrdily i moderní výzkumy. Vděčí za to především vysokému obsahu polyfenolů, například luteolinu.

Hydroxytyrosol – polyfenol získávaný z oliv má silné protizánětlivé a antioxidační účinky, a navíc potlačuje tvorbu enzymu xanthin oxidázy, který souvisí s rozvojem dny.

Butyrát – tato mastná kyselina s krátkým řetězcem je produkována některými střevními bakteriemi, zvláště v případě narušené rovnováhy střevního mikrobiomu však může být přínosné i její užívání ve formě doplňků stravy. Pomáhá regulovat zánětlivé procesy i snižovat hladinu kyseliny močové.

EGCG – látka obsažená zejména v zeleném čaji je obecně silně protizánětlivá, zvláště efektivně pak zasahuje do mechanismu zánětu vyvolaného krystaly kyseliny močové. Úlevu přináší i v průběhu akutního záchvatu.

Genistein – také polyfenol získávaný ze sóji potlačuje tvorbu enzymu xanthin oxidázy a pomáhá snížit hladinu kyseliny močové.

Oblíbená středomořská zelenina nejen skvěle chutná, ale představuje i bohatý zdroj polyfenolů a dalších unikátních látek. Díky tomu patří mezi nejúčinnější přírodní substance ovlivňující funkci jater, žlučníku, srdečně cévního systému a dalších tkání v těle.

Popis

Artyčok zeleninový (Cynara scolymus) je rostlina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Vyskytuje se především ve Středomoří, kde je běžnou součástí jídelníčku – největším producentem je Itálie. Roste i v teplejších oblastech ČR, vzhledem k tomu, že nesnáší mrazy pod -10 °C, je ale její pěstování u nás problematické. Vzhledem trochu připomíná bodlák. Má cca 1 metr vysokou lodyhu a peřenoklané listy. Na vrcholu lodyhy vyrůstá květní úbor, který se v nezralém stavu konzumuje jako zelenina. Květy jsou fialovomodré, plodem je nažka. (1, 2, 6)

Ve fytoterapii se obvykle užívá list, který se sbírá v době květu, tj. v červenci a srpnu, méně časté je užití kořene. Z listů se obvykle připravuje odvar, který ale vaří jen krátce – cca 2 minuty, možné je i užívání extraktu z listů. (6)

Historie

Artyčok byl prokazatelně konzumován už ve starověku – jeho vyobrazení byla nalezena na staroegyptských oltářích a tabulkách. První písemná zmínka o něm pochází ze 4. století před naším letopočtem, kdy jej ve svých textech zmiňuje starořecký filosof Theofrastos. Ve starém Římě se pak využíval nejen jako oblíbená zelenina, ale i pro své léčivé účinky – zejména na podporu trávení. Pak zprávy o jeho pěstování a konzumaci mizí a znovu se objevují až v 16. století. Tehdy se využíval k léčení jaterních chorob a dny, ale také jako pochoutka vyšších společenských vrstev. (2)

Účinné látky

Artyčok je zdrojem nenasycených mastných kyselin, jako je kyselina palmitová, stearová, olejová a linoleová. Z pohledu působení na zdraví je však rovněž důležitý i vysoký podíl polyfenolů, sterolů, organických kyselin či karotenoidů. Nejdeme zde například rutin, quercetin, apigenin, luteolin, cynarin, deriváty kyseliny kávové, kyselinu chlorogenovou a její deriváty, beta-sisterol, campesterol a řadu dalších zajímavých látek. Nechybí ani enzymy, stejně jako některé důležité vitaminy a minerály – například hořčík, draslík, mangan, měď či železo, stejně jako rozpustná vláknina inulin, která představuje velice účinné prebiotikum. Obsah účinných látek se liší podle částí rostliny –nejvyšší koncentraci prospěšných polyfenolů například najdeme v listech. (1, 2)

Léčivé účinky

Účinné látky obsažené v artyčoku patří mezi silné antioxidanty s protizánětlivými účinky – jejich protizánětlivý efekt je dokonce srovnatelný s léky obsahujícími indometacin. Řada z těchto substancí má rovněž epigenetické účinky, tj. schopnost ovlivňovat aktivitu genů v naší DNA. Výrazné je i působení artyčoku na rovnováhu střevního mikrobiomu. (1, 2, 14, 25)

Žlučník, trávení

Artyčok patří mezi nejúčinnější bylinné látka na podporu funkce žlučníku. Velice efektivně ovlivňuje produkci žluči a tok žluči. V jedné studii, zkoumající účinky intraduodenálního podání jedné dávky artyčokového extraktu, došlo u dobrovolníků k bezprostřednímu navýšení produkce žluči – za 30 minut po podání o 127,3 %, za 60 minut o 151 %. (3)

Další studie pak potvrdily celkovou schopnost artyčoku zmírňovat trávicí potíže – po dvou měsících užívání extraktu z listů došlo u sledovaných osob s trávicími obtížemi (zejména s tzv. syndromem dráždivého tračníku) ke zmírnění symptomů v průměru o 26,4 % a ke zvýšení skóre kvality života o 20 %. (4)

Velmi efektivní se pak v oblasti podpory trávení ukázala kombinace artyčoku se zázvorem – u osob, které ji v rámci jednoho z výzkumů užívaly 1x denně, došlo již po 14 dnech k výraznému snížení výskytu nevolností, pocitu těžkosti, nadýmání a dalších trávicích potíží. (5)

Tradiční fytoterapie využívá artyčok i k podpoře funkce slinivky. (6)

Játra

Artyčok představuje rovněž tradiční bylinný prostředek pro podporu funkce jater, a i tuto jeho schopnost potvrdila moderní věda. Zvyšuje například v játrech produkci enzymů superoxid dismutázy a katalázy, které chrání jaterní tkáň před působením volných radikálů, a podporuje její odolnost vůči toxickým chemikáliím (například tetrachloridu). Studie na zvířatech ukázaly i účinnost proti viru hepatitidy (žloutenky) typu C, kdy aktivně brání jeho vstupu do jaterních buněk. (2, 8, 9)

Další studie pak potvrdily i účinnost artyčoku při tzv. nealkoholickém ztučnění jater, kdy došlo po 2 měsících užívání 600 mg extraktu k výraznému zlepšení parametrů ultrazvukového vyšetření i funkčních jaterních testů, a také při steatohepatitidě. (10, 12)

Srdce a cévy

Artyčok podporuje vylučování žlučových kyselin a jejich akumulaci ve střevech, což je pravděpodobně jeden z hlavních mechanismů, díky nimž pomáhá snižovat hladinu cholesterolu. Potlačuje také tvorbu enzymu HMG-Coa reduktázy, která je nezbytná pro syntézu cholesterolu. (1)

Schopnost snižovat cholesterol přitom byla potvrzena nejen studiemi na zvířatech, ale i na lidských dobrovolnících – například při užívání 450 mg extraktu 4x denně došlo u sledovaných osob ke snížení celkového cholesterolu o 18,6 % a LDL cholesterolu o 22,9 %. V další studii pak došlo např. k 10% snížení hladiny triglyceridů v krvi. Zároveň chrání LDL cholesterol před oxidací. (1, 7)

Dalším zajímavým účinkem artyčoku je podpora produkce enzymu iNOS (syntáza oxidu dusnatého). Ten je nezbytný právě pro tvorbu oxidu dusnatého, což je molekula způsobující vazodilataci neboli roztažení cév. To má za následek pokles krevního tlaku a lepší prokrvení tkání celého těla. Zjištěna byla také jeho schopnost potlačovat tvorbu enzymu způsobující konverzi angiotenzinu, což se rovněž může projevit snížením krevního tlaku, přínosný pak v tomto směru může být i vysoký obsah draslíku. Artyčok přitom dokáže účinně snižovat jak systolický, tak i diastolický krevní tlak. (1, 2, 13)

Dna

Dvě z látek, jež jsou v artyčoku poměrně hojně zastoupeny, luteolin a kyselina kávová, ovlivňují produkci enzymů souvisejících se vznikem dny a pomáhají snižovat hladinu kyseliny močové v krvi. (11)

Diabetes a hubnutí

Artyčok může být užitečný i pro diabetiky 2. typu. Pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci i hladinu glukózy v krvi (až 6 hodin po užití) a pozitivní vliv má také na hladinu glykovaného hemoglobinu. Pomáhá také snížit tzv. postprandiální glykémii, tj. rychlý nárůst hladiny glukózy po jídle. To je důležité nejen pro diabetiky, ale i pro osoby, které se snaží zhubnout. Rychlý nárůst glykemie totiž způsobí uvolnění velkého množství inzulinu. To má pak za následek rychlý pokles glykemie, po kterém následuje nástup hladu. (1, 2)

Jedna ze studií, v níž byl extrakt z artyčoku podáván dobrovolníkům s diabetem, u nich ostatně zaznamenala nejen lepší kontrolu hladiny glukózy v krvi, ale také snížení obvodu pasu, celkového tuku a viscerálního tuku, který je významným rizikovým faktorem většiny civilizačních onemocnění. Zároveň došlo i ke snížení hladiny cholesterolu. (16)

Antimikrobiální aktivita

Kromě výše zmíněného viru hepatitidy typu C dokáže artyčok ničit i některé bakterie – například E. coli, Clostridium, Campylobacter a dokonce i Stafylococcus aurelus. (2)

Nádorová onemocnění

Prokázány byly i protinádorové účinky artyčoku, a to například při rakovině prsu, vaječníků, střev či jater. Vhodné je také jeho užívání spolu s chemoterapeutickými léčivy, kdy pomáhá zmírnit některé jejich negativní účinky (například škodlivý vliv na játra a ledviny). (2)

Pokožka a vlasy

Na procesu stárnutí pleti se významnou měrou podílejí krevní a lymfatické cévy v pokožce, konkrétně narušená integrita jejich stěn. Vlivem něj dochází ke zhoršení zásobování buněk pokožky kyslíkem a živinami i zpomalení procesu odstraňování tekutin, odpadních látek a toxinů z mezibuněčného prostoru. Polyfenoly obsažené v artyčoku přitom nejenom pomáhají chránit pokožku před UV zářením a působením škodlivých volných radikálů, ale zároveň ovlivňují expresi genů souvisejících se stárnutí a také funkci cévního endotelu. Díky tomu artyčok podporuje tvorbu oxidu dusnatého, který způsobuje roztažení cév, a navíc má i angiogenní efekt, tj. přispívá k tvorbě nových krevních vlásečnic zásobujících pokožku. Dochází tak ke zlepšení mikrocirkulace krve a lymfy, což má za následek zpomalení procesu stárnutí. Pozitivní efekt extraktu z artyčoku se zde navíc projevuje nejen při vnitřním užívání, ale i při vnější aplikaci, tj. jako přísada pleťových krémů. (17-19)

UV záření a s ním spojená zvýšená míra oxidativního poškození ovšem nepoškozuje pouze pokožku, ale má negativní vliv i na vlasové folikuly. V nich totiž oxidativní procesy poškozují melanin a proteiny, což se negativně projeví jak na struktuře vlasů, tak i na jejich barvě (tj. například i tendenci k šedivění.) Polyfenoly z artyčoku přitom mohou pomoci i zde, a to opět nejen při vnitřním užívání, ale i jako součást šamponů. (20, 21)

Sexualita

Z užívání extraktu z artyčoku mohou těžit i muži s poruchami erekce. Důvodem zde není jen podpora produkce oxidu dusnatého, která umožní lepší prokrvení penisu. Obsažený luteolin totiž působí jako tzv. inhibitor fosfodiesteráz. A právě potlačení produkce těchto enzymů vede k zvýšení účinku oxidu dusnatého v topořivých tělesech penisu, a tím i zlepšení erekce. Na stejném principu ostatně funguje i Viagra a podobné léky. (22, 23)

Sportovní výkonnost

Antioxidační účinky artyčoku mohou být přínosné i pro sportovce – v rámci výzkumů totiž artyčok u sportovců výrazně snížil oxidativní poškození svalové tkáně po intenzivní zátěži, což umožnilo zkrácení doby regenerace. (24)

Užívání a kontraindikace

Užívání artyčoku je obecně považováno za bezpečné, v rámci výzkumů se nevyskytly žádné závažnější vedlejší účinky – jen zřídka byly hlášeny přechodné trávicí obtíže, zejména nadýmání a plynatost. Doporučován není pouze těhotným a kojícím ženám, ale to spíše jen z důvodů nedostatečného počtu provedených studií, které by jeho bezpečnost v tomto období potvrdily. (2, 28)

Artyčok by ale neměl být užíván s antidiabetiky – vzhledem k tomu, že sám snižuje hladinu krevního cukru, by mohlo dojít k jejímu přílišnému poklesu. Nevhodné je také jeho užívání spolu s léky, které se štěpí v játrech, protože může ovlivňovat jejich efektivitu i vedlejší účinky. Zároveň interaguje s genem CYP450 a opatrnost je tedy na místě i v případě léků, které jsou metabolizovány se zapojením této skupiny genů. A v neposlední řadě by se ho měly vyvarovat osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. (29)

Co se týče dávkování, tak v klinických studiích byly obvykle užívány dávky od 600 mg do 2 700 mg (obvykle rozdělených na menší části užívané v průběhu dne). (2)

Vhodné kombinace

Játra: artyčok + ostropestřec (32), artyčok + čekanka (26)

Trávení: artyčok + zázvor (5)

Nádorová onemocnění: artyčok + kurkumin + rozmarýn + pampeliška (30), artyčok + omega-3 (27)

Antioxidační efekt: artyčok + kurkumin + rozmarýn + pampeliška (30)

Srdce a cévy: artyčok + kurkumin + opuncie + česnek (31), artyčok + omega-3 (1)

Diabetes: artyčok + bílé fazole (1)

Hubnutí: artyčok + bílé fazole (1)

To, co dělá z Vánoc nezdravé svátky, je totiž skutečně hlavně přejídání. Výzkumy totiž jednoznačně prokázaly, že snížení celkového kalorického příjmu (nezávisle na tom, zda jsme obézní či štíhlí), vede k pozitivním epigenetickým změnám v oblasti naší DNA, což se projeví zlepšením zdraví a prodloužením délky života. Negativně působí také velké dávky cukrů s vysokým glykemickým indexem, které epigenetickou cestou zintenzivňují průběh zánětlivých procesů a způsobují přibírání na váze a inzulinovou rezistenci, a také přemíra nezdravých tuků.

Vlastní vánoční pokrmy vesměs až tolik nezdravé nejsou, zvlášť pokud je připravíme z kvalitních surovin. Jak nám tedy mohou prospět?

Kapr

Rybí maso je nutriční poklad, který bychom si měli dopřávat mnohem častěji než jen na Vánoce. Je zdrojem nejen velice kvalitních, dobře stravitelných bílkovin, ale především omega-3nenasycených masných kyselin, což je esenciální živina s výraznými pozitivními epigenetickými účinky. Je například zcela nezbytná pro správný vývoj i funkci mozku a nervové soustavy, funkci imunitního systému i zdraví srdce a cév. Smažení v trojobalu je bohužel ta nejméně zdravá úprava, pokud si ji ale dopřejeme jen jednou za čas, naše zdraví to neohrozí.

Náš tip: Konzumaci ryb zkuste doplnit užíváním astaxantinu. Jeho kombinace s omega-3 představuje dokonalý elixír zejména pro naši imunitu a fungování zraku.

Bramborový salát

Jeho hlavním problémem je vysoký obsah tuků, zvlášť v kombinaci se smaženou rybou, je třeba to tedy nepřehánět s množstvím. Namísto kupované majonézy navíc doporučujeme připravit vlastní. Použijte na ni farmářská vejce od slepic, které zobaly zelenou trávu. Ve srovnání s těmi z velkochovů mají několikanásobně vyšší obsah vitaminu K2, který je důležitý pro zdraví kostí, srdce, snížení tvorby vrásek i produkci testosteronu. Mnohem více je v nich i omega-3, cholinu, který má rovněž epigenetické účinky, a karotenoidů luteinu a zeaxantinu. Vejce doplňte kvalitním panenským olejem, který je zdrojem esenciálních mastných kyselin a vitaminu E.

Náš tip: Použijte olivový olej, který má pozitivní epigenetické účinky, a zkuste jej doplnit extraktem z rozmarýnu. Získáte silně protizánětlivou kombinaci s pozitivním vlivem na srdce, klouby i mozek.

Kuba

Polozapomenutý tradiční pokrm se v posledních letech vrací na sváteční stoly a je to jen dobře. Jeho základ tvoří kroupy, které jsou doplněné česnekem, jež obsahu sirné sloučeniny s výraznými epigenetickými účinky, cibulí, a především pak houbami, což je sice oblíbená, ale z nutričního hlediska dost podceňovaná surovina. Přitom v nich najdeme oligosacharidy, které slouží jako prebiotikum, a především pak vitamin D, který je z epigenetického pohledu skutečným pokladem. Nezbytný je zejména pro fungování imunity, vstřebávání vápníku a také v prevenci cukrovky. Ideální přitom je, pokud houby sušíme nikoliv v sušičce, ale na slunci – tak v nich obsah vitaminu D vzroste několikanásobně.

Náš tip: V zimních měsících se vyplatí užívat i vitamin D3 formou doplňků stravy. Jeho deficitem totiž v našich zeměpisných šířkách trpí až 70 % populace.

Cukroví

Na cukroví je hlavním problémem vysoký obsah cukru a bílé mouky, což je kombinace podporující záněty, přibývání na váze a riziko cukrovky. Pokud ale na jeho přípravu použijeme kvalitní máslo od volně se pasoucích krav, získáme velice hodnotný zdroj vitaminu K2. Podstatný je i obsah mandlí a ořechů. Ty sice tepelnou úpravou přijdou o velkou část esenciálních mastných kyselin, zůstanou však ještě dvě epigeneticky působící živiny – hořčík a vitamin E. Hořčík je přitom velice důležitý pro zdraví srdce, prevenci cukrovky a pomáhá rovněž zmírnit premenstruační syndrom. Vitamin E je pak silný antioxidant s pozitivním vlivem na prevenci rakoviny a sexuální funkce.

Náš tip: Nezapomínejte o Vánocích na pravidelný pohyb. Zvláště ten aerobní vám nejen pomůže upravit energetickou bilanci, ale má i silné pozitivní epigenetické účinky, které vám pomohou vyrovnat negativní působení obsaženého cukru.

Alkohol

Důvodem, proč alkohol poškozuje játra a mozek, není jen jeho přímá toxicita, ale i negativní epigenetické působení jeho metabolitů. I o svátcích proto doporučujeme to s jeho konzumací nepřehánět. I zde také dejte přednost kvalitě, ideálně v podobě kvalitního červeného vína, které vyniká obsahem dvou epigeneticky působících živin – resveratrolu a oligomerních proantokyanidinů (OPC). Resveratrol podpoří zdraví srdce, kostí, pomůže zpomalit stárnutí a předejít Alzheimerově nemoci, OPC je pak silný antioxidant s protirakovinnými účinky a pozitivním vlivem na zdraví mozku a fyzickou výkonnost.

Náš tip: Sklenku vína doplňte kapslí resveratrolu. Výrazně tím, podpoříte jeho vstřebávání. Můžete doplnit i kapslí OPC.

Neškodí nám přitom jen samotný alkohol. Problematické jsou i látky, které v těle vznikají při jeho zpracování. Ty totiž způsobují změny ve dvou biochemických reakcích – především v tzv. metylaci genů, ale částečně i v tzv. acetylaci histonů. Tyto dvě reakce jsou přitom pro fungování našeho těla naprosto zásadní. Určují totiž, které geny naší DNA budou zapnuté (tj. budou se podle nich vytvářet bílkoviny), a které naopak vypnuté (což je stejné, jako kdyby v buňkách vůbec nebyly).

Alkohol navíc v těle snižuje koncentraci látek, které fungují jako tzv. donory metylu, tj. uvolňuje se z nich metyl, chemická skupina, která se účastní procesu metylace– zejména jde o látku jménem S-adenosylmethionin a kyselinu listovou. Chronická konzumace alkoholu tak vede zejména k výraznému snížení počtu metylovaných genů.

Nadměrné popíjení navíc v těle zvyšuje produkci volných radikálů kyslíku, které za prvé přímo napadají a poškozují buňky a tkáně a za druhé způsobují další negativní epigenetické změny.

Poškodí játra i mozek

Každý ví, že alkohol škodí játrům. Není to však jen tím, že jde o toxin, který je třeba v játrech odbourat. Na vině jsou i negativní epigenetické změny, které v způsobují řadu jaterních potíží a nemocí, včetně například cirhózy a rakoviny (zejména jde o zmíněnou sníženou metylaci).

Dalším známým faktem je negativní vliv alkoholu na kognitivní procesy – lidově se říká, že „zabíjí mozkové buňky“. Jde samozřejmě o zkreslené vysvětlení, nicméně platí, že alkohol velice negativně ovlivňuje řadu epigenetických procesů přímo v lidském mozku. To může vést nejen ke snížení intelektových schopností, ale také se tím zvyšuje riziko vzniku některých psychických potíží, zejména depresí a úzkosti.

Pokusy na zvířatech navíc ukázaly, že alkohol může vážně narušit cirkadiální rytmus, tedy vnitřní biologické hodiny. To se pak projeví nejen poruchami spánku, ale také dalším zhoršením kognitivních procesů, zrychlením celkového stárnutí organismu a zvýšením rizika některých vážných onemocnění, včetně například diabetu nebo rakoviny.

Otec alkoholik = syn alkoholik?

Alarmujjící je i fakt, že spousta z negativních epigenetických změn způsobených nadměrným pitím alkoholu se při početí přenáší i na potomky. V rámci jedné studie byl například mladým myším celkem 6x podán alkohol, poté došlo k jejich spáření a následně vědci zkoumali epigenetické změny v mozku jejich mláďat. Pokud byl alkoholu vystaven jejich otec, došlo v průměru ke změně metylace u 96 genů. V případě vystavení matky (nikoliv v době březosti, ale pouze před ní) šlo již o 159 genů, a v případě obou rodičů dokonce 244 genů! Není samozřejmě jisté, že u lidí by výsledky byly stejné, minimálně velkou podobnost lze ale očekávat.

Právě dědičnost negativních epigenetických změn je pravděpodobně důvodem, proč jsou děti alkoholiků jsou mnohem více vystaveni riziku, že závislost na alkoholu vznikne i u nich – a to i v případě, že nevyrůstají s alkoholikem v jedné rodině, a nejedná se tudíž o nápodobu. Mnohem rizikovější je přitom v tomto směru nadměrné popíjení otce než matky. Změny v úrovni metylace získané od otce totiž u dětí způsobí nejen větší náchylnost k úzkosti a depresím, ale i vyšší citlivost vůči účinkům alkoholu. Obojí je přitom rizikovým faktorem vzniku závislosti.

Na věku záleží

Dlouhodobá nadměrná konzumace alkoholu pochopitelně škodí v jakémkoliv věku. Obecně ale platí, že na jakékoliv epigenetické vlivy (pozitivní i negativní) je organismus nejcitlivější v době intenzivního růstu a vývoje. Velice nebezpečné je tedy zejména, pokud alkohol pravidelně popíjejí -náctiletí. V takovém případě jsou mnohem větší nejen škody napáchané přímo na organismu konzumenta, ale zvyšuje se i počet negativních epigenetických změn, které se v budoucnu přenášejí na jejich potomky.

Úplně nejhorší pak pochopitelně je, když alkoholu holduje těhotná žena. Důsledkem pak bývá vážné poškození mozku a vznik řady vývojových vad a poruch plodu. Alkohol totiž narušuje cyklus kyseliny listové, která je důležitá pro správný průběh procesů metylace, a její nedostatek vede například k zásadnímu narušení vývoje nervové soustavy. Navíc v těle snižuje intenzitu reakcí, při kterých vznikají základní stavební kameny samotné DNA, což může vážně narušit dělení buněk.

Plod v děloze je totiž na epigenetické vlivy vůbec nejnáchylnější, a navíc nedokáže vytvářet enzymy odbourávající alkohol, takže hladina alkoholu v jeho krvi je vyšší než u matky. K vážnému poškození tak může dojít i při relativně mírném popíjení, které u matky nezpůsobí opilost.

Geny pod kontrolou

Společným znakem všech epigenetických změn je naštěstí to, že jsou do značné míry vratné, a platí to i pro ty, které byly zaviněny nadměrnou konzumací alkoholu. Prvním krokem by samozřejmě mělo být její výrazné omezení. Mnoho již napáchaných škod na naší DNA je ale možné zmírnit nebo i zvrátit pozitivními změnami v rámci celého životního stylu. Pokročilou cirhózu či demenci tím samozřejmě nevyléčíme, přesto však výsledek nebude zanedbatelný.

Základem by měla být vyvážená zdravá strava s omezením podílu sacharidů a škodlivých tuků, pravidelný pohyb a vyhýbání se toxinům z potravy i prostředí. Velkým pomocníkem pak mohou být doplňky stravy obsahující epigeneticky působící živiny a byliny s epigenetickými účinky. Jejich užívání je přitom vhodné nejen pro osoby zatížené dlouhodobou konzumací alkoholu, ale hodí se i jako prevence negativních epigenetických změn v době nárazově zvýšeného popíjení – třeba takového, které řadu lidí čeká v druhé polovině prosince.

Resveratrol

Tato látka se přirozeně vyskytuje zejména v červeném víně (dostává se do něj z hroznových slupek), což je zajímavé právě v souvislosti s tím, že dokáže chránit organismus před negativními účinky alkoholu. Podporuje regeneraci jater a chrání nervové buňky před poškozením. Zajímavé také je, že ve spojení s malým množstvím červeného vína (100 ml vína + 200 mg resveratrolu) dokázal resveratrol s okamžitým účinkem výrazně zlepšit výsledky v kognitivních testech a zmírnit při nich mentální únavu. Tato kombinace rovněž měla výrazný pozitivní vliv na náladu.

OPC

Skupina látek jménem oligomerní proantokyanidiny se hojně vyskytuje v hroznových jadércích a tudíž, podobně jako resveratrol, i v červeném víně. Má výrazné antioxidační účinky a efektivně chrání jaterní buňky před poškozením způsobeném nadměrnou konzumací alkoholu. OPC lze užívat spolu s resveratrolem.

Rozmarýn

Extrakt z rozmarýnu má nejen silné antioxidační, ale i epigenetické účinky. Vyniká zejména podporou ochrany těla před působením toxických chemikálií, alkohol pochopitelně nevyjímaje. Platí to zejména pro jaterní a také nervové buňky. I rozmarýn je možno kombinovat s resveratrolem, zajímavé účinky byly zaznamenány i při jeho užívání spolu s extraktem z olivových listů (podobně pravděpodobně zafunguje i extrakt z olivové šťávy či přímo olivový olej).

Některé toxické látky jsou mutagenní – způsobují mutace neboli nevratné změny v oblasti našich genů. Daleko více je ale těch, které způsobují tzv. epigenetické změny. Jde o biochemické reakce, které mění aktivitu řady našich genů, a mnohé z nich můžou i zcela vypnout, nebo naopak zapnout.

Epigenetické změny ovšem mají negativní následky na naše zdraví, fyzickou i psychickou kondici. A co je ještě horší, řadu z nich po nás mohou zdědit i naši potomci. Znečištěné životní prostředí tak může negativně ovlivnit například zdraví našich vnoučat i pravnoučat.

Zde je malá „ochutnávka“ epigenetického působení některých toxinů. Epigenetické výzkumy jsou však stále ještě v počátcích, takže se v budoucnu zcela jistě dozvíme o mnohých dalších.

DDT ovlivní tři generace

Negativní působení DDT je známo již dlouhá desetiletí, proto je také tento pesticid zakázán. Nyní ale vědci zjistili, že epigenetické změny, které způsobuje, se mohou dědit minimálně přes tři generace. DDT je především výrazný hormonální disruptor, který způsobuje sníženou plodnost mužů i žen. Je tedy možné, že za klesající plodností dnešní populace nestojí jen odkládání mateřství, ale i působení DDT na předchozí generace. Kromě toho může DDT způsobovat i dědičné problémy s obezitou.

Olovo poškodí nejen mozek

Olovo patří mezi těžké kovy, které jsou velice toxické. Poškozuje především mozek a nervovou soustavu a otrava jím může být i smrtelná. Výzkumy zároveň prokázaly, že velice citlivým obdobím je těhotenství, kdy i malé dávky olova způsobují epigenetické změny zárodečných buněk (jde hlavně o změny v oblasti metylace genů). Tyto změny přitom byly prokázány nejen u dětí, jejichž matka byla působení olova vystavena, ale i u jejích vnoučat. Epigenetické změny přitom mohou nejen negativně ovlivnit vývoj nervové soustavy, ale též způsobit například astma.

Prach zvýší riziko mrtvice i Alzheimerovy choroby

Pokud jde o znečištění ovzduší, velkým rizikem jsou zejména jemné prachové částice a oxidy dusíku, které jsou součástí exhalací z dopravy. Podle výzkumů stojí za zvýšeným rizikem mozkové mrtvice, Alzheimerovy i Parkinsonovy choroby.

Nebezpečí skryté v plastech

Výrazné negativní epigenetické působení mají i ftaláty a bisfenol a, které se používají při výrobě plastů. Narušují tvorbu testosteronu a negativně ovlivňuj plodnost obou pohlaví. Princip negativního působení obou skupin látek je přitom z velké části epigenetický a rovněž byla prokázána dědičnost těchto změn přes několik generací.

Jak se bránit?

Pozitivní zprávou je, že řada epigenetických změn je vratná, a to zejména úpravou životního stylu, stravy a popřípadě užíváním látek s epigenetickými účinky. Když je doplníme důkladnou detoxidací, můžeme tak výrazně zlepšit zdraví nejen svoje, ale i našich potomků.

Chlorela – tato jednobuněčná sladkovodní řasa je jedním z nejúčinnějších přírodních detoxikačních prostředků. Pomáhá z těla odstranit těžké kovy, polychlorované bifenyly a další toxiny, a navíc podporuje regeneraci jater coby hlavního detoxikačního orgánu.

EGCG, kurkumin – tyto dvě substance se vyznačují širokospetkrálním pozitivním epigenetickým působením, navíc podporují zdraví jater a ledvin. Kurkumin je vhodné kombinovat s piperinem, protože mnohonásobně zvyšuje jeho vstřebávání.

Průjem, často dokonce s příměsí krve, zvracení, bolesti břicha, slabost, zvýšená teplota, únava, chudokrevnost, ale později i třeba postižení kloubů i očí. To jsou příznaky chronických zánětlivých střevních onemocnění s názvem Crohnova choroba a ulcerativní kolitida. Postihují určité, lokalizované části trávicího systému, nejčastěji v oblasti střev. Příznaky jsou přitom nespecifické, takže někdy trvá dlouhá léta, než se jejich příčina odhalí.

V Evropě postihuje ulcerativní kolitida asi 12 lidí ze 100 000, Crohnova choroba pak zhruba dvojnásobek, přičemž výskyt obou nemocí v posledních letech narůstá u dětí i dospělých. První výskyt bývá nejčastěji zaznamenám mezi 15. a 30. rokem, nemoci se však mohou projevit kdykoliv (momentálně bohužel stoupá jejich výskyt zejména u dětí). Zajímavé také je, že oproti Evropě a USA se tyto nemoci doposud jen zřídka vyskytovaly v Asii, v posledních letech ale jejich výskyt v této oblasti rovněž narůstá. Méně často je také postihována černošská populace.

Zaměřeno na DNA

Přesná příčina chronických střevních zánětlivých onemocnění zatím není známá. Určitou, všem nijak velkou roli tu hrají genetické dispozice – u ulcerativní kolitidy z 7,5 %, u Crohnovy choroby z 13,6 %. Naopak značný vliv tady má narušená imunitní odpověď na vlastní střevní mikroflóru. Ukazuje se ale, že poměrně značnou úlohu zde mají vlivy vnějšího prostředí, například strava, kouření, znečištění životního prostředí, užívání léků (včetně například hormonální antikoncepce) a drog, ale i třeba kojení.

Charakteristiké přitom je, že právě tyto okolnosti patří mezi výrazné epigenetické faktory, jež v těle vyvolávají chemické reakce působící na aktivitu jednotlivých genů v naší DNA. V některých případech jsou tyto reakce schopné jednotlivé geny zcela vypnout (nebo naopak zapnout), takže výsledkem je situace podobná té, jako kdyby v naší DNA vůbec nebyly.

Jako nejvýznamnější se zde jeví reakce jménem metylace genů, při níž se metylová skupina CH3- připojuje na oblasti v tzv. promotorech genů. Promotor je část DNA, která nic nekóduje, ale spouští čtení genu, který za ní následuje. Je-li promotor metylován, příslušný gen je vypnut, tj. netvoří se podle něj bílkoviny.

Když buňka požírá sebe sama

Výzkumy přitom zjistily, že u pacientů s ulcerativní kolitidou je metylace v oblasti promotorů určitých genů v průměru 10x vyšší než u kontrolní skupiny (jde například o geny p16, CDH1, GDNF a MDR1). Míra jejich metylace navíc prokazatelně stoupá v době, kdy je nemoc v aktivní fázi (tzv. relaps), zatímco v době, kdy pacient netrpí žádnými příznaky (tj. v remisi), je snížena. Důležitá je přitom zejména zvýšená metylace promotoru genu CDH1, protože ta je spojena s výskytem dlouhodobého zánětlivého procesu.

Zvýšená metylace řady důležitých genů byla prokázána i u pacientů s Crohnovou chorobou (např. geny NOD2 a NLRP3) – i tady přitom byly potvrzeny i rozdíly v míře metylace u zdravých tkání a tkání postižených zánětem u téhož pacienta. Důležité přitom je, že se změny týkají zejména genů, které souvisejí s procesem jménem autofagie (ATG16L1, IRGM).

Autofagie je, zjednodušeně řečeno, děj, kdy buňka požírá sebe sama. Za normálních okolností je tato schopnost důležitá pro zdárné přežití – buňky tak například získávají výživu v době hladovění, pomocí autofagie se odstraňují i buňky poškozené, které by se mohly stát základem nádorového bujení, anebo patogeny, jimž se podařilo proniknout dovnitř buňky. Zhoršená schopnost autofagie je dokonce dávána do souvislosti se stárnutím – ve stárnoucích buňkách totiž přestává fungovat „buněčný úklid“, kdy se buňka zbavuje nefunkčních organel či metabolitů (což mladé buňky činí právě pomocí autofagie). Chyby v autofagii pak mohou být příčinou vzniku zejména Crohnovy nemoci, ale i řady dalších autoimunitních onemocnění. A v neposlední řadě je pro zánětlivá střevní onemocnění typická i zvýšená produkce tzv. interleukinů, což jsou látky zvyšující aktivitu genů účastnících se zánětlivé odpovědi. Jde o proces související s aktivací imunitních buněk jménem T-lymfocyty. Tady přitom hraje roli další epigenetický mechanismus, regulace pomocí microRNA (jde o krátké řetězce ribonukleových kyselin, které dokáží zablokovat tvorbu bílkovin podle určitých genů). Zvýšená je však produkce i dalších látek podílejících se na vzniku zánětu, například cytokinů, leukotrienů, nukleárního faktoru NF-kB a dalších.

Jak zmírnit potíže

Léčba zánětlivých střevních onemocnění je problematická. Většinou se při ní využívají imunosupresiva, kortikosteroidy, v posledních letech se stále více uplatňuje biologická terapie. Někdy je ovšem nutné přistoupit i k chirurgickému zákroku v podobě odstranění postižených úseků střeva.

Velkou naději zde ovšem přinášejí výzkumy v oblasti epigenetiky. Ty probíhají jak na poli farmacie, tedy v oblasti syntetických léků, které jsou schopny epigenetickou cestou regulovat aktivitu určitých genů, tak i na poli přírodních substancí, z nichž mnohé mají opravdu výrazné epigenetické účinky. Důležitým společným rysem epigenetických reakcí totiž je, že jsou vratné. Pomocí epigeneticky působících živin a bylin tak můžeme nejen efektivně tlumit zánětlivé procesy, ale i do značné míry zvrátit průběh těch dějů, které se přímo podílejí i na vzniku Crohnovy choroby a ulcerativní kolitidy. A které přírodní látky dokážou nemocným pomoci?

Boswelie

Rostlina s českým názvem kadidlovník pilovitý je známá především jako prostředek podporující léčbu artrózy a artritidy, její mimořádně silné protizánětlivé působení se však projevuje i při Crohnově chorobě a ulcerativní kolitidě. Především dokáže efektivně potlačovat tvorbu enzymu 5-LOX, který se účastní tvorby zánětlivých látek jménem leukotrieny. V rámci jedné z vědeckých studií například došlo při užívání boswelie k ústupu příznaků u 82 % pacientů, přičemž při podávání běžně užívaného léku sulfasalazin to bylo pouze 75 %.

Kurkumin

Barvivo obsažené v kořeni kurkumy patří mezi nejsilnější protizánětlivé substance. Zároveň velice pozitivně ovlivňuje jak míru metylace genů, tak i regulaci pomocí microRNA, a díky tomu může cílit přímo na epigenetické příčiny zánětlivé onemocnění. Příznivý vliv byl zaznamenám jak u Corohnovy choroby, tak u ulcerativní kolitidy.

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny

I tyto látky mají výrazné protizánětlivé působení i schopnost ovlivňovat míru metylace genů a pacienti se zánětlivými střevními onemocněními často vykazují jejich nedostatek. Sliznice trávicího traktu je navíc na omega-3 velice citlivá, tyto látky zde potlačují produkci zánětlivých cytokinů a nukleárního faktoru NF-kB, který rovněž významně zasahuje do vzniku zánětlivých reakcí. U dvou z těchto kyselin, ALA a DHA, byl navíc zaznamenán i vliv na snížení bolestí, které zánětlivá střevní onemocnění provázejí.

Rozmarýn

Také tato bylina v sobě kombinuje silné protizánětlivé a protibolestivé účinky a navíc působí hojivě na poškozenou střevní sliznici, kde dokáže zmírnit makroskopické i mikroskopické léze. Tyto pozitivní účinky byly prokázány jak u extraktu z listů rostliny, tak u esenciálního oleje. Důvodem je zde především obsah kyseliny rozmarýnové a kyseliny ursolové, což jsou látky se silným epigenetickým působením.

Vitamin D3

Tento vitamin s epigenetickým působením ovlivňuje řadu imunitních funkcí. Jeho přímý příznivý vliv na prevenci či léčbu zánětlivých střevních onemocnění sice nebyl spolehlivě potvrzen, nicméně jeho deficit byl prokázán u 82 % pacientů, kteří těmito nemocemi trpí (oproti 31 % v běžné populaci). Jeho doplňování prostřednictvím doplňků stravy je tedy určitě vhodné.

Minerály a stopové prvky

Řada z nich se vyznačuje epigenetickými účinky. Důležitou roli zde hraje například zinek (kontroluje proces aktivace T-lympocytů), selen (ovlivňuje produkci protilátek) a železo (jeho nedostatek ovlivňuje funkci T-lymfocytů a produkci zánětlivých cytokinů).

Vhodná je i celková úprava stravovacího režimu – složení jídelníčku ostatně patří mezi výrazné epigenetické faktory. U zánětlivých střevních onemocnění je například často doporučována dieta vytvořená již v roce 1951 Sidney Haasovou, která spočívá v omezení přísunu sacharidů ve stravě. Povoleny jsou zde monosacharidy (ovoce, med), ale zapovězeny disacharidy (sacharóza, tedy běžný cukr) a výrazně omezeny i polysacharidy (tj. škrob). Prokázán byl i pozitivní epigenetický efekt tzv. středomořské diety – výzkumy ukázaly, že vede zejména ke změnám v metylaci genů souvisejících se zánětlivými procesy. Pozitivně rovněž působí strava bohatá na probiotika a probiotika.

AN je v západní společnosti nejčastější příčinou demence. Ve věkové kategorii na 65 let postihuje 17 % populace, ve skupině nad 85 let je to už ale 50 %. Riziko se tak zdvojnásobuje zhruba každých pět let, takže největším epigenetickým rizikem je zjevně právě stárnutí. Dalšími rizikovými faktory vzniku AN jsou také nemoci či druhy chování, které samy vesměs mají epigenetické pozadí – například cukrovka, obezita, deprese, nedostatek pohybu či kouření.

Navenek se AN projevuje výrazným úbytkem paměti a duševních schopností, na úrovni mozku pak tvorbou dvou typů tzv. proteinových agregátů, které poškozují nervové buňky a narušují jejich funkci. Tím prvním jsou tzv. amyloidní plaky, které jsou tvořené bílkovinou jménem amyloid-beta, tím druhým pak neurofibrilární klubka čili spirálovitá vlákna tvořená několika proteiny.

Epigenetika a Alzheimerova choroba

Mohou za vznik Alzheimerovy nemoci (AN) geny? Ano i ne. Přímých genetických souvislostí bylo nalezeno jen málo, zato však byla potvrzena celá řada těch, které nazýváme epigenetické. Jde o chemické reakce, které ovlivňují aktivitu celé řady našich genů, a tím mohou podpořit i vznik AN.

Epigenetické změny probíhají v naší DNA prakticky neustále, zejména vlivem našeho životního stylu a prostředí, které nás obklopuje. Časem mohou některé naše geny zcela vypnout, takže je to stejné, jako by v DNA vůbec nebyly, jiné naopak znovu zapnout, aktivovat. Některé z epigenetických změn jsou pozitivní, například nám umožňují se adaptovat na různé okolnosti našeho života, velká část ale negativní.

Negativních epigenetických změn v DNA obecně přibývá s věkem. Rychlost jejich přibývání sice můžeme do značné míry ovlivnit tím, že budeme zdravě jíst, pravidelně se hýbat, vyhýbat se škodlivinám z životního prostředí a třeba i užívat doplňky stravy s epigenetickými účinky, zcela však tento proces zastavit neumíme. To je také důvod, proč nás s rostoucím věkem trápí čím dál tím více nemocí. Zvláště ty, které nazýváme civilizační (kardiovaskulární choroby, rakovina, cukrovka, ale i artróza), totiž mají do značné míry epigenetický podklad. A platí to i pro Alzheimerovu nemoc.

Většina studií zaměřená na osoby trpící AN u nich prokázala zvýšenou míru dvou epigenetických reakcí: metylace genů a deacetylace histonů. Obě přitom vypínají geny (popřípadě snižují jejich aktivitu), a tím výrazně snižují plasticitu naší genetické informace. Potvrzeny byly i mutace některých enzymů, které se epigenetických procesů účastní. Důsledkem jsou pak neurodegenerativní procesy vedoucí ke vzniku AN.

Nervový systém je totiž velice složitý a specializovaný. Miliony buněk jsou v něm uspořádány v různých strukturách s charakteristickými epigenetickými profily, které jsou úzce spojeny s různými funkcemi. Fungování mozku a nervové soustavy tedy není řízeno pouze geneticky, ale klíčovou roli zde hrají i epigenetické profily ovlivňující čtení jednotlivých genů. Proto je právě nervová soustava velice citlivá na veškeré epigeneticky působící jevy.

Nutno říci, že výzkumy epigenetického pozadí AN jsou teprve v počátcích a část z nich zatím proběhla pouze na zvířecích a tkáňových modelech, jejich výsledky jsou však velice nadějné.

A co všechno je tedy v oblasti prevence a léčby Alzheimerovny choroby můžeme pro sebe a své blízké udělat?

Životní prostředí

Řada výzkumů naznačuje, že riziko vzniku AN může výrazně zvýšit působení některých toxinů z životního prostředí. Platí to například pro olovo, které se usazuje v mozkové kůře a hipokampu (tj. v částech zodpovědných za intelekt a paměť), poškozuje tam mozkové buňky a mění epigenetické profily (zejména metylaci DNA). Riziko AN ve vyšším věku dokonce může zvýšit i expozice olova už v dětském věku.

Dalšími škodlivými těžkými kovy jsou arzen, hliník a kadmium. Na riziku AN se ovšem prokazatelně podílejí i exhalace z dopravy, zejména pak oxidy dusíku a jemné prachové částice (https://www.epivyziva.cz/skodliviny-z-dopravy-zvysuji-riziko-alzheimerovy-choroby).

Výživa

Výživa patří mezi nejvýraznější epigenetické faktory, takže pravděpodobně hraje nemalou roli i při vzniku Alzheimerovy choroby. Poměrně zásadní vliv zde má nadměrný obsah sacharidů ve stravě, který vede ke vzniku tzv. inzulinové rezistence. Jde o stav, který je typický hlavně pro cukrovku II. typu – slinivka při něm produkuje dostatek inzulinu, ale tkáně vůči němu ztrácejí citlivost, a důsledkem je zvýšená hladina glukózy v krvi. Ta pak epigenetickou cestou zvyšuje průběh zánětlivých procesů v těle a negativně ovlivňuje riziko řady chorob – kromě cukrovky také obezity, srdečně cévních nemocí a rovněž i AN.

Když totiž stoupá hladina cukru v krvi, zvyšuje se i jeho přísun do mozku. To samé ovšem neplatí pro přísun inzulinu do mozkové tkáně, toho se tam naopak při inzulinové rezistenci dostane méně. Mozkové buňky tak nemohou glukózu, která se k nim dostává, využít, naopak trpí nedostatkem výživy a dochází k jejich poškozování. Nejcitlivější jsou přitom buňky hipokampu, což je část mozku zodpovědná za paměť.

Snížení obsahu sacharidů ve stravě (zvláště pak těch s vysokým glykemickým indexem) by tak mělo být v prevenci i léčbě AN prvním krokem. Pozitivně působí i omezení celkového kalorického příjmu, stejně jako snížení konzumace alkoholu, která obecně způsobuje řadu negativních epigenetických změn.

Naopak mnohé rostlinné i živočišné potraviny obsahují řadu složek, s epigenetickým působením, které mají pozitivní epigenetické působení a riziko AN díky tomu snižují. Z výzkumů je možné zmínit například ten, který zkoumal účinky stravovacího systému jménem MIND Diet (tj. dieta pro mysl) – ten spočívá v omezení kalorického příjmu a časté konzumaci celkem 15 složek stravy, například zeleniny (zvláště té se zelenými listy), ryb, drůbeže, olivového oleje, červeného vína, ořechů, luštěnin a bobulového ovoce. Takzvané MIND skóre (tedy poměr, kterým strava zkoumané osoby odpovídá zásadám stravovacího systému) přitom přímo souviselo s rizikem AN.

Pohyb

Pravidelná pohybová aktivita, zejména ta vytrvalostního charakteru (chůze, plavání, cyklistika, běh…) je obecně velice účinnou prevencí úbytku kognitivních schopností ve vyšším věku – duševní schopnosti sportujících seniorů jsou oproti vrstevníkům výrazně lepší. Zároveň je ale i velmi účinnou prevencí AN. Jednak má přímé epigenetické účinky (ovlivňuje zejména metylační vzorce DNA) a jednak má pozitivní vliv na metabolismus glukózy (zejména v oblasti hipokampu), jehož poruchy hrají při rozvoji AN roli.

Příznivý vliv pohybu byl v rámci studií patrný u osob, které se vytrvalostní aktivitě věnovali minimálně 68 minut týdně. Intenzita přitom nemusí být nijak zvlášť vysoká – pro běžného člověka (tedy nikoliv například toho, který se sportu i ve veteránském věku věnuje závodně) bohatě stačí zátěž na úrovni svižné chůze. Přínos intenzivnějších aktivit je vyšší jen zcela minimálně.

Doplňky stravy

Jak už jsme řekli, řada potravin obsahuje epigeneticky působící složky, které mohou být velmi užitečné v prevenci i léčbě Alzheimerovy choroby. Pokud je konzumujeme ve vysokých koncentracích, tj. formou doplňků stravy, mohou být jejich účinky v tomto směru opravdu výrazné.

Vitaminy skupiny B – pomáhají regulovat v těle hladinu homocysteinu, který může být příčinou negativních epigenetických reakcí související s AN. Důležitou roli hrají zejména vitamin B12 a kyselina listová.

Vitamin D3 – také jeho dostatečný příjem prokazatelně u lidí snižuje riziko AN. Epigenetické mechanismy tohoto působení sice zatím nebyly popsány, protože jde ale o vitamin s výraznými epigenetickými účinky, je jejich existence velmi pravděpodobná.

Omega-3 – tyto nenasycené mastné kyseliny obecně snižují rychlost úbytku kognitivních schopností ve vyšším věku. Ukazuje se také, že mají výrazné epigenetické působení, které může ovlivnit vznik a průběh AN. Snižují například koncentrace několika enzymů jménem histondeacetylázy, které se podílejí na epigenetické reakci deacetylace  histonů (ta, jak už jsme uvedli, snižuje aktivitu důležitých genů a podílí se na vzniku AN). Nadějné účinky zde měla kúra v trvání šesti měsíců.

Kurkumin v kombinaci s piperinem – brání shlukování bílkovin tvořící beta-amyloidní plaky a neurofibrilární klubka a také snižuje hladinu histondeacetyláz.

Vitamin A – deficit kyseliny retinové, která je spolu s beta-karotenem a retinolem součástí komplexu vitaminu A, snižuje metylaci řady důležitých genů, které mohou souviset se vznikem AN.

Kvercetin – podporuje mechanismy zvyšující neuroplasticitu nervové soustavy.

Šišák bajkalský – jedna ze základních bylin tradiční čínské medicíny má neuroprotektivní efekt a zlepšuje paměť.

Vitamin E – jeho zvýšený příjem stravou snižuje riziko AN.

EGCG – snižuje tvorbu beta-amyloidních plaků a chrání a pomáhá obnovovat mitochondrie buněk v hipokampu a mozkové kůře.

Resveratrol – vykazuje výrazný neuroprotektivní efekt (tj. chrání nervové buňky před poškozením), stabilizuje hladinu amyloidu beta 40, zlepšuje prokrvení mozku, dlouhodobou paměť i funkci hipokampu.

Aby náš organismus dokázal určitý gen přečíst, tedy vytvářet podle něj bílkoviny, musí být tento gen takzvaně zapnutý. Každý den na nás ovšem působí řada vlivů, které v našem těle spouštějí biochemické reakce, jež dokáží mnoho důležitých genů zcela vypnout, nebo naopak zapnout. Mluvíme o takzvaných epigenetických procesech (více o nich si můžete přečíst zde www.epivyziva.cz/zaklady-epigenetiky/).

Řadu z epigenetických vlivů přitom můžeme my sami dostat jednoduše pod kontrolu tím, že provedeme pár základních úprav ve svém životním stylu. Tím můžeme výrazně zpomalit své stárnutí (včetně jeho vnějších projevů, jako jsou vrásky), podpořit prevenci i léčbu mnoha závažných onemocnění (například rakoviny, srdečně cévních chorob, cukrovky či Alzheimerovy nemoci), usnadnit hubnutí či zlepšit svou sportovní výkonnost.

A co všechno byste tedy měli pro kondici vlastní DNA udělat?

Omezte příjem sacharidů

Nadměrná konzumace cukrů je jedním z nejvýraznějších negativních epigenetických faktorů. Inzulinová rezistence, která vzniká v důsledku kolísání hladin krevní glukózy, totiž výrazně zvyšuje riziko přibývání na váze, ale i mnoha vážných nemocí (rakovina, cukrovka…) Cukry ve stravě rovněž aktivují epigenetické reakce, které se podílejí na vzniku zánětlivých procesů.

Zařaďte ty správné potraviny

Řada potravin naopak obsahuje látky, které mají výrazně pozitivní epigenetický efekt. Patří sem například zelený čaj, ryby, ovoce a zelenina, červené víno, olivový olej či řada druhů koření (kurkuma, zázvor, rozmarýn, bazalka…)

Vyhněte se toxickým chemikáliím

Výrazně negativní vliv na epigenetické vzorce naší DNA má i řada škodlivin z životního prostředí, ať už se jedná o exhalace z dopravy (oxidy dusíku a jemné prachové částice například zvyšují riziko rakoviny či Alzheimerovy nemoci), anebo třeba pesticidy, fungicidy, herbicidy, těžké kovy či látky využívané při výrobě plastů (například bisfenol A).

Nekuřte

Kouření rovněž patří mezi výrazné vlivy, které poškozují naši DNA aktivací negativních epigenetických procesů (zejména jde opět o metylaci genů). Zhoubný vliv na zdraví, fyzickou i psychickou kondici a rychlost stárnutí, které tento zlozvyk má, jsou vesměs dány právě jeho epigetickým působením. Nejhorší následky má přitom kouření těhotných žen – ty u svých dětí zvyšují riziko snížené imunity, alergií, rakoviny, ale snižují i jejich inteligenci.

Snižte míru stresu

Akutní i chronický stres, stejně jako intenzivní negativní emoce či nedostatek spánku, spouští epigenetické procesy zhoršující naše zdraví a fyzickou i psychickou kondici.

Meditujte

Pravidelná meditace naopak patří mezi výrazně pozitivní epigenetické vlivy, a to samé platí o praktikování jógy a dalších energetických cvičení.

Vsaďte na vhodné byliny a živiny

Výrazně pozitivní epigenetický vliv mají některé živiny a byliny, pokud je užíváme v koncentrované podobě. Vyzkoušet můžete třeba následující:

EGCG – má protirakovinné účinky, působí proti Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, podporuje hubnutí.

Kurkumin (nutno užívat s piperinem) – silně protizánětlivý, působí protirakovinně, zmírňuje padání vlasů, pozitivně působí na srdce a cévy i klouby.

Granátové jablko – zvyšuje sexuální touhu, plodnost i schopnost erekce, zlepšuje zdraví prostaty i funkci srdečně cévního systému.

Astaxantin – silný imunostimulant s protirakovinnými účinky, zlepšuje zdraví očí.

Resveratrol – chrání srdce a cévy, působí proti osteoporóze, zpomaluje stárnutí, vhodný při menopauze.

Boswelie: vhodná při artróze a diabetu.

Rozsáhlý přehled epigeneticky působících živin a bylin i s popisem účinků najdete zde: https://www.epivyziva.cz/kategorie/byliny/ a zde: https://www.epivyziva.cz/kategorie/ziviny/

Hýbejte se

Pravidelná pohybová aktivita je skvělou prevencí cukrovky. Mění totiž aktivitu genů, které zlepšují transport glukózy z krve do svalů a celkově zlepšují využití cukrů v našem těle. Epigenetický vliv pohybu stojí i za sníženým rizikem kardiovaskulárních nemocí a řady druhů rakoviny (například riziko nádorů prsu pohyb snižuje až o 30 %). Fyzická zátěž zlepšuje i kondici mozku, zvláště pak ve vyšším věku.

Nepřejídejte se

Již dlouho je známo, že snížení kalorického příjmu vede k prodloužení délky života. Důvodem jsou epigenetické procesy, které se spouštějí při omezení příjmu potravy.

Moc práce, starosti, které vám nedají spát, večírek, na kterém nesmíte chybět, rozehraná počítačová hra, kterou je vám líto přerušit v nejlepším… Důvodů, proč lidé omezují dobu spánku, je celá řada. Důsledky tohoto přístupu však mohou mít na náš organismus závažné dopady.

To, že nedostatek spánku člověku nesvědčí, je známo již dlouho. Doposud však vědci mluvili především o okamžitých negativních dopadech. Snad každý ostatně už zažil situaci, kdy je vlivem nevyspání unavený, nemyslí mu to, zhoršuje se mu reakční doba, je nevrlý a předrážděný.

V posledních letech však proběhly výzkumy prokazující, že důsledky dlouhodobého spánkového deficitu jsou mnohem závažnější. Když totiž šidíme spánek, začne v našem těle probíhat série tzv. epigenetických chemických reakcí (zejména jde o metylaci genů a acetylaci histonů – více zde: https://www.epivyziva.cz/co-je-epigenetika/) Ty přitom dokáží některé geny v naší DNA zcela vypnout, takže důsledek je stejný, jako kdyby v našich buňkách vůbec nebyly.

3 důvody, proč nešidit noční odpočinek

Prozatím byly vědeckými výzkumy prokázány tři epigenetické cesty, kterými spánek ovlivňuje naše zdraví a psychickou pohodu. Je ale pravděpodobné, že zdaleka nejde o konečné číslo.

1. Zlepšení imunity
Podle studie zveřejněné v roce 2012 v odborném časopise American Journal of Respiratory Critical Care Medicine zvyšuje nedostatek spánku v těle úroveň metylace genu FOXP3, který se podílí na tvorbě T-lymfocytů, a tím snižuje jeho aktivitu. Metylace zmíněného genu zároveň negativně ovlivňuje proběh zánětlivých procesů v těle. Spánek navíc naopak prokazatelně zvyšuje naše šance v boji proti mikrobům všeho druhu.

2. Méně stresu a lepší spánek
Může to znít jako protimluv – když je člověk nevyspalý, měl by přece usnout, jako když ho do vody hodí. Opak je ale pravdou. Poslední výzkumy prokázaly, že nedostatek spánku způsobuje epigenetické změny v oblasti části mozku jménem hipokampus (zejména jde o metylaci genů a acetylaci histonů). Důsledkem je zvýšení úrovně stresu a zároveň zhoršení schopnosti těla se s působením stresu vyrovnat. Jenže právě stres je jednou z hlavních příčin toho, proč se nám nedaří usnout, a proto tedy platí, že dlouhodobé omezování spánku může časem vést k problémům s nespavostí.

3. Ochrana proti rakovině
Již nějakou dobu je známo, že narušení spánkového rytmu (například při práci na směny) anebo například působení světla v průběhu spánku narušuje produkci hormonu melatoninu, což má za následek zvýšení rizika nádorového bujení. V roce 2014 ovšem bylo prokázáno, že tyto procesy mají epigenetickou podstatu – snížená tvorba melatoninu totiž způsobuje změny v metylaci DNA genů, které mají za úkol chránit naše tělo před nádorovými procesy. Další výzkumy pak naznačují, že podobný efekt má i obecně nedostatek spánku. Dostatečný noční odpočinek tak patří mezi nejdůležitější součásti prevence rakoviny.

Když se usnout nedaří

Kozlík lékařský, meduňka, chmel… O těchto bylinách slyšel každý, kdo se alespoň trochu zajímá o přírodní léčbu. Při nespavosti pochopitelně představují dobrou volbu, my se ale, protože už víme, jakou roli při tomto problému hraje epigenetika, podíváme na pomoc z oblasti epigeneticky působících bylina a živin.

Šišák bajkalský –  jde o velice účinnou volbu při úzkostech a depresích, které mohou být příčinou problémů se spánkem. Funguje ovšem při nespavosti obecně.
Více o šišáku čtěte zde: https://www.epivyziva.cz/sisak-bajkalsky/

Kurkumin – pozitivně ovlivňuje hladinu stresového hormonu kortizolu a tím snižuje celkovou úroveň stresové zátěže organismu. Jeho užívání je ovšem vhodné obecně v okamžiku, kdy se vám spánku z jakéhokoliv důvodu nedostává – pomáhá totiž zvrátit negativní epigenetické změny vzniklé v důsledku chronického spánkového deficitu. Více o kurkuminu čtěte zde: https://www.epivyziva.cz/kurkumin/

Omega-3 – tato živina se vyznačuje celkovým příznivým vlivem na psychiku a může efektivně pomoci i při nespavosti. Osvědčila se dokonce i při léčbě nespavosti u dětí. Více o omega-3 čtěte zde: https://www.epivyziva.cz/omega-3-nenasycene-mastne-kyseliny/

To, že se v naší DNA vyskytuje určitý gen, ještě nic neznamená. Aby se mohl projevit, musí ho naše tělo umět přečíst – tedy vytvářet podle něj bílkoviny. To, zda k přečtení dojde, ovlivňuje řada tzv. epigenetických pochodů a jeden z těch nejdůležitějších se nazývá acetylace histonů.

Histony jsou bílkoviny, na které se v jádru našich buněk navíjí dvoušroubovice DNA podobně jako nit na cívku. Když chceme, aby byl gen přečten, musí se nejprve příslušný úsek DNA z oné histonové cívky odmotat. K tomu je ale nutné, aby bílkovina histonu prošla chemickou reakcí jménem acetylace. A právě tento proces je narušen u lidí, kteří trpí postižením jménem Kabuki syndrom. Jeho příčina je sice genetická, dochází však k narušení genu, který je nezbytný pro správný průběh epigenetických procesů – zejména již zmíněné acetylace histonů. Důsledkem je zpomalení tvorby nových nervových buněk, poruchy paměti a mentální postižení.

Ketogenní dieta povzbudí tvorbu neuronů

Doposud byla tato nemoc považována za neléčitelnou, když ale vědci v rámci jedné studie začali krmit skupinu myší s obdobným problémem tzv. ketogenní dietou spočívající v razantním omezením příjmu sacharidů a zvýšené konzumaci tuků a bílkovin, dokázali tyto negativní procesy zvrátit – navzdory poškození genů došlo k obnovení normálních epigenetických procesů, neurony začaly růst a u postižených myší se výrazně zlepšila paměť a další mentální procesy.

Zmíněný výzkum ovšem přináší naději nejen lidem s Kabukiho syndromem, ale v podstatě každému z nás. Téměř každý člověk se totiž s postupujícím věkem potýká s úbytkem mentálních schopností, jehož příčinou jsou právě epigenetické procesy. Měřitelný pokles výkonnosti mozku přitom nastává již po třicítce. A právě strava s vysokým obsahem cukrů patří mezi faktory, které aktivitu našich genů ovlivňují poměrně zásadně. Pokud se nám tedy podaří nadměrný příjem sacharidů omezit, intenzita negativních epigenetických procesů se zmírní, což pozitivně ovlivní výkonnost našeho mozku a vlastně i naše celkové zdraví.

Mozek nabrousí bylinky i pohyb

Epigenetické procesy související s mentální výkonností ovšem můžeme ovlivnit nejen stravou, ale i dalšími faktory. Důležitý je zejména pravidelný pohyb – po třicítce se to ještě tolik neprojeví, ale u seniorů, kteří celý život pravidelně sportovali, je rozdíl v mentální výkonnosti nepřehlédnutelný.

Velkou pomoc mohou znamenat i byliny a živiny s epigenetickým působením. Vědecky potvrzena je v tomto směru například účinnost šišáku bajkalského, rozmarýnu či EGCG (látka obsažená v zeleném čaji).

Za jednu z hlavních příčin padání vlasů u mužů (tzv. androgenní alopecie) je považován hormon dihydrotestosteron (DHT), který v těle vzniká z mužského pohlavního hormonu testosteronu. Aby k této přeměně došlo, je zapotřebí působení enzymu jménem 5α-reduktáza. Tohoto faktu využívají léky klasické medicíny (např. Finasterid), které se zaměřují právě na inhibici 5α-reduktázy, jejich nevýhodou je však možný výskyt nepříjemných vedlejších účinků, zejména snížení schopnosti erekce, ztráta libida nebo deprese (1).

Vědecké výzkumy ovšem ukázaly, že tou samou schopností disponuje i kurkumin. Jeho účinnost je, pravda, o něco nižší než v případě léku, 1 g extraktu z kurkumy má stejný potenciál inhibovat 5α-reduktázu jako 13 mg Finasteridu. Zato však nejenom nemá žádné negativní vedlejší účinky, ale dokonce disponuje i řadou účinků pozitivních, jako je například protirakovinné či protizánětlivé působení (více o nich se dočtete zde) (2-3).

Další studie pak potvrdila, že kurkumin výrazně zvyšuje účinky přípravku Minoxidil, což je preparát stimulující růst vlasů cestou zlepšení prokrvení vlasové pokožky (4).

Kurkumin ovšem působí proti vypadávání vlasů i dalšími cestami. Zmírňuje například negativní účinky stresu, který je dalším výrazným rizikovým faktorem alopecie u mužů i žen (5). Pomáhá také aktivovat tzv. DVR receptory, což jsou receptory na buněčném jádře určené pro vitamin D. Samotný vitamin D sice proti vypadávání vlasů nepůsobí, aktivované geny VDR receptorů ovšem spouštějí tvorbu bílkovin, které fungují jako řídící signály v procesu růstu vlasů, a to opět u obou pohlaví (6).

Kurkumin je přitom vždy vhodné užívat spolu s piperinem, látkou obsaženou v černém pepři. Ta sice nemá na vypadávání vlasů vliv, mnohonásobně však zvyšuje vstřebatelnost a využitelnost kurkuminu.