Více o nemoci zde »

Více zde »

Vhodné byliny a živiny

Čekanka »

Rozmarýn »

Šišák bajkalský »

Coleus forskohlii »

Mučenka – astma »

Vitamin D3 »

Gurmar »

Existuje řada důvodů, proč se z normální, zdravé buňky stane buňka nádorová. Může jít o běžnou chybu, tzv. mutaci, které se v procesu buněčného dělení stávají naprosto běžně. Při tzv. replikaci čili procesu, při němž se podle DNA mateřské buňky vytvoří další, která by měla být totožná, dojde k náhodné změně. Mutaci ovšem mohou vyvolat i další vlivy, ať už fyzikální (například působení radioaktivity), chemické (vliv toxinů z prostředí), ale třeba i působení volných radikálů nebo virová infekce. Výsledkem je buňka, která ztrácí nejen svůj tvar a strukturu, ale především nedokáže správným způsobem komunikovat se svým okolím.

Na druhou stranu, tohle samo o sobě ještě zdaleka neznamená, že člověk onemocní rakovinou. Při obrovském počtu buněk v našem těle, které se opakovaně dělí, se jsou podobné chyby na denním pořádku. Rozhodující je, jestli tělo dopustí, aby se právě tahle buňka mohla dále dělit.

Když buňky páchají sebevraždu

Tělo totiž disponuje mnoha mechanismy, které mu umožňují vzniku zhoubného nádoru předejít.

Imunitní systém – imunitní buňky našeho těla dokáží poměrně efektivně vyhledávat zmutované buňky, které by se mohly stát základem pro vznik nádoru, a následně je ničit. Oslabený imunitní systém proto riziko vzniku nádorů zvyšuje.

Apoptóza – tímto slovem se označuje schopnost, kterou mají v sobě buňky zakódovanou. Pokud dojde k nějaké závažné chybě, zničí samy sebe – jednoduše spáchají jakousi buněčnou sebevraždu. Pokud je ale proces apoptózy narušen, může se poškozená buňka dále dělit.

Kontrola proliferace – zdravá buňka se dělí pouze tehdy, když k tomu z vnějšku dostane signál. Takový signál přitom trvá jen omezenou dobu, takže proces dělení zůstává pod kontrolou. Zmutované buňky ale často mívají narušenou právě komunikaci s okolím, která se odehrává formou buněčné signalizace.  Může se tedy například stát, že signál k dělení není správně ukončen, takže buňka ve svém množení neustává. Dochází k tzv. proliferaci, čili rychlému, nekontrolovanému dělení, které vede právě ke vzniku nádoru.

Zkracování telomerů – na konci chromozomů (tj. struktur, v nichž je uložena DNA), jsou části nazývané telomery. Ty sice nenesou žádnou genetickou informaci, přesto jsou ale pro regulaci fungování buněk velice zásadní. Při každém dělení totiž dojde k jejich zkrácení, a pokud už není co zkracovat, přecházejí do tzv. senescentního stavu, kdy se již nemohou dále dělit. Tento proces vědci považují právě za ochranu před zhoubným bujením, protože při příliš velkém počtu dělení vzrůstá pravděpodobnost vzniku chyb. Problém může nastat, pokud je ve velkém aktivován gen pro tvorbu enzymu telomerázy. Ten je totiž ve většině tělesných buněk vypnutý, pokud ale dojde k jeho zapnutí, telomery se obnovují. Buňka se tím pádem stává prakticky nesmrtelnou.

Zapnout ty správné geny

Pokud všechny výše uvedené mechanismy v těle fungují, je pravděpodobnost vzniku nádoru velice nízká. Jakmile ale dojde k narušení některého z nich, riziko prudce vzrůstá. Velmi důležitou roli zde přitom hrají některé geny v naší DNA.

Ty, které se vznikem rakoviny souvisejí, se přitom dělí na dvě základní kategorie:

• Protoonkogeny – jde o geny, které podporují růst nádorů. Často například produkují nadměrné množství bílkovin podporujících růst, a proto způsobují proliferaci.
• Tumor supresorové geny – jde o geny, které tvorbu nádorů naopak potlačují, například tím, že podporují apoptózu (typickým příkladem je například gen p53 nebo bcl-2).

Klíčové tedy je, nakolik jsou zmíněné geny aktivní, tj. jakou měrou probíhají epigenetické reakce, které tyto geny vypínají, nebo naopak zapínají. Ideální stav tedy je, pokud jsou tumorsupresorové geny zapnuté, a protoonkogeny naopak vypnuté.

Při vzniku některých typů nádorů (typicky třeba rakoviny tlustého střeva) hraje velmi důležitou roli i zvýšená míra zánětlivých procesů v příslušné oblasti. O tom, jak rychle (a jestli vůbec) daný nádor poroste, pak rozhoduje i tzv. angioneogeneze neboli tvorba nových cév. Dokud je totiž nádor ještě malý, přijímají jeho buňky výživu ze svého bezprostředního okolí. Jak ale roste, k buňkám dále od povrchu už se živiny nedostanou. Podmínkou dalšího růstu je proto vybudování vlastního cévního zásobení. Pokud je tedy angioneogeneze potlačena, může nádor doslova vyhladovět. O aktivitě zmíněných genů ve velmi vysoké míře rozhoduje soubor vlivů z životního stylu a prostředí, které nazýváme epigenetické faktory. Odborníci odhadují, že až 80 % všech případů rakoviny je podmíněno právě životním stylem.

Velkou roli zde hraje výživa – některé její složky vznik nádorového bujení podporují (například nadměrná konzumace nasycených tuků), naopak řada živin má naopak přímý pozitivní epigenetický vliv. Riziko rakoviny dále zvyšuje například kouření, obezita, dlouhodobý stres či mnohé škodliviny z životního prostředí, pozitivně naopak působí pravidelný pohyb.

Užitečné doplňky stravy

Přírodních látek, které mají přímé protirakovinné účinky (především z důvodu epigenetického působení), je celá řada. Zde je malý výběr rozdělený podle toho, na jakém principu fungují.

Podpora apoptózy: kurkumin, boswelie, EGCG, kvercetin, OPC

Kontrola proliferace: astaxantin (u rakoviny prsu dokáže snížit proliferaci až o 40 %), kurkumin, boswelie, granátové jablko, genistein, kvercetin, OPC

Deeaktivace genu pro vznik telomerázy: EGCG

Omezení angioneogeneze: granátové jablko, kvercetin, OPC

Detoxikace karcinogenů: astaxantin (podporuje produkci enzymů zajišťující rozklad karcinogenních sloučenin)

Podpora imunity: astaxantin, čekanka (skvělý zdroj probiotik), kurkumin

V našem životě prakticky neexistuje okamžik, kdy bychom byli jedinou živou bytostí ve svém těle. Ještě nedávno se sice vědci domnívali, že v průběhu nitroděložního vývoje byla naše střeva panensky čistá, teprve v okamžiku průchodu porodními cestami jsme se „nakazili“ mikroorganismy naší matky a další jsme pak přijímali prostřednictvím mateřského mléka (probiotické bakterie), ale i třeba prostřednictvím kontaktu s pokožkou matky. Nedávné výzkumy ovšem prokázaly, že ve střevech bují bohatý život již dávno před narozením, protože se do nich dostávají mikroby z plodové vody a placenty.

Ovlivňuje imunitu, duševní vývoj i hubnutí

Slovo „nakazili“ jsme použili v uvozovkách záměrně. Tyto mikroorganismy totiž primárně nezpůsobují nemoci (i když v případě nerovnováhy ve střevním systému se to stát může). Naše soužití s nimi lze naopak označit jako symbiózu, tedy vztah oboustranně prospěšný. My jim poskytujeme výživu, oni nám za to pomocí fermentace pomáhají trávit potravu, produkují některé vitaminy (například vitamin B12 a K2), a navíc neustále interagují s naším imunitním systémem a pomáhají tak formovat naši imunitní odpověď.
Stav našeho mikrobiomu (mikrobiom je přesnější výraz než mikroflóra, protože nejde o rostlinné organismy) navíc prokazatelně může výrazně ovlivnit i naše sklony k mnohým nemocem a problémům, ať už jde například o kardiovaskulární choroby, cukrovku, astma, alergie, autoimunitní onemocnění či obezitu. Podle posledních výzkumů dokonce mikrobiom úzce souvisí s vývojem nervové soustavy (zvláště v prvních třech letech života), funkcí mozku i s reakcí na stres a úzkostí. Dokonce se objevily i studie naznačující možnou souvislost mikrobiomu se vznikem autismu!

Bakterie mění funkci DNA

Do toho všeho ovšem navíc vstupuje i epigenetika ve formě vnějších vlivů, které spouštějí specifické biochemické reakce, jež poté ovlivňují aktivitu genů v naší DNA, a mohou dokonce některé z nich zcela vypnout, či naopak zapnout. I tady je přitom náš vztah s mikroby v našich střevech vzájemný: My, lidé, totiž prostřednictvím faktorů svého životního stylu spouštíme reakce, které ovlivňují aktivitu genů nejen v naší vlastní DNA, ale i v DNA našich střevních mikrobů. A oni na oplátku zase velkou měrou ovlivňují naše epigenetické vzorce.
Už v době našeho prenatálního vývoje tak mikroorganismy z těla naší matky ovlivňovala, které z našich genů se zapnou a vypnou, a tedy i velkou řadu aspektů našeho vývoje. A pokračovalo to i po narození, zejména pak v prvních třech letech života, kdy se k „infekci“ od našich blízkých (mateřské mléko, kontakt s blízkými osobami) přidal i vliv výživy a dalších faktorů životního stylu.

Vše začíná v děloze

Nejcitlivějším obdobím lidského života z hlediska epigenetiky je prenatální vývoj, tedy těhotenství. V této době je největší intenzita epigenetických reakcí, které rozhodují o tom, které ze zděděných genů se posléze ve vývoji dítěte uplatní. Konkrétní průběh těchto epigenetických reakcí přitom ovlivňuje zejména matka. Zcela zásadní je vliv její výživy, která dodává nejen stavební kameny pro vývoj dítěte, ale i řadu substancí s epigenetickými účinky. Důležité je i vystavení matky znečišťujícím látkám z prostředí, její pohybová aktivita, a dokonce i emocionální stav. (Více o těchto vlivech jsme psali zde: https://www.epivyziva.cz/cesta-ke-zdravemu-miminku-ii-epigenetika-v-tehotenstvi/)
Jak už jsme ale uvedli výše, již v této době je vyvíjející se dítě vystaveno mikrobům z plodové vody či placenty, které osídlují jeho střevo a ovlivňují epigenetické procesy. Tyto mikroby přitom mohou ovlivnit zejména imunitní odpověď a sklony k alergiím v prvních letech života.
Nastávající matka by se proto měla snažit pozitivně ovlivňovat svůj vlastní střevní mikrobiom, protože tím rozhoduje o tom, které mikroorganismu osídlí střeva jejího dítěte. Důležitá je zde zejména racionální výživa s obsahem probiotik a probiotik – u žen, které tyto látky dostávaly v průběhu těhotenství, byla dokonce zjištěna i odlišná míra epigenetické reakce jménem metylace genů. Na místě je ale například i zdrženlivost v užívání antibiotik.

Kojení je nenahraditelné

Naprosto klíčovou potravinou v prvních měsících života je mateřské mléko. Obsahuje totiž nejen optimální mix živin z hlediska růstu a vývoje dítěte, ale i z hlediska epigenetických účinků jak na organismus dítěte, tak i na jeho mikrobiom. Najdeme tu například bílkovinu laktoferrin, která pozitivně ovlivňuje aktivitu genů řídících zánětlivou odpověď ve střevech, či oligosacharidy sloužící jako prebiotikum (tj. substrát umožňující přežívání střevních mikroorganismů). Mateřské mléko rovněž epigenetickou cestou ovlivňuje imunitu dítěte, jeho trávicí procesy, bariérovou funkci střeva, hladinu cholesterolu či sklony k zánětlivým procesům, k obezitě a také metabolickým poruchám v průběhu dalšího života. Příznivý vliv kojení na rozvoj střevní mikroflóry je rovněž pravděpodobně důvodem, proč kojené děti méně často trpí poruchami imunity, astmatem a alergiemi.

Trocha špíny neuškodí

Velkou roli v osídlování střeva však hrají i další vlivy. Především je to časný kontakt s mikroorganismy, což nabourává trend posledních desetiletí držet miminka v co nejvíce sterilním prostředí, abychom je chránili před nemocemi. Efekt je totiž zcela opačný. Když byly například v rámci výzkumu mláďata myší drženy v prostředí bez zárodků mikrobů, došlo u nich k nedokonalému rozvoji imunitní odpovědi a vysokému výskytu alergií.
Kontakt s běžnými mikroby, které se vyskytují v přírodě, je ovšem důležitý i v průběhu těhotenství, protože už tehdy se formuje imunitní odpověď dítěte prostřednictvím mikrobiomu matky. Děti žen žijících v době těhotenství na farmách tak například měly ve srovnání s dětmi městských matek výrazně nižší riziko astmatu.

Pozor na císařský řez

Podstatný je ovšem i způsob porodu. Při průchodu porodními cestami totiž dochází k masivnímu kontaktu s mikrobiomem matky, který je důležitý pro optimální kolonizaci střeva dítěte bakteriemi. U dětí, které přišly na svět císařským řezem, tak byly zaznamenány významné odchylky ve složení střevní mikroflóry, které přetrvávaly až do sedmého roku života. Tyto děti proto mají vyšší riziko vzniku poruch imunity, alergií, ale i rozvoje artritidy a zánětlivých střevních onemocnění. Zvláště u dětí trpících ulcerativní kolitidou a Crohnovou nemocí byla totiž zaznamenána nižší druhová rozmanitost střevní mikroflóry, která má za následek epigenetické změny vedoucí ke zvýšení rizika těchto chorob (zejména ovlivněním zánětlivé odpovědi). Děti po císařském řezu dokonce trpí i častějším výskytem dětské obezity.
Negativní vliv na složení střevní mikroflóry má pak i léčba antibiotiky. Ta v tomto směru působí negativně ve všech fázích života, v těch ranných však následkem toho způsobuje epigenetické změny, které v pozdějším věku například zvyšují riziko vzniku astmatu, zánětlivých střevních onemocnění či diabetu.
V těhotenství a prvních třech letech života jsou sice epigenetické vlivy střevního mikrobiomu nejvyšší, to však neznamená, že by se neuplatňovaly ani v dalším životě. Naopak – důležitost optimálního osídlení našich střev pokračuje po celý život. Například u dospělých obézních osob byla prokázána výrazně nižší druhová rozmanitost střevní mikroflóry a tento aspekt prokazatelně souvisí i s rizikem zánětlivých střevních onemocnění, diabetu, rakoviny střev a řady dalších potíží.

Zaměřeno na výživu

Jak tedy kvalitu populace v našich střevech zvýšit? Základem by měla být kvalitní strava, pomohou ale i doplňky stravy.

Probiotika
Velmi důležitá je konzumace probiotik, ať už ve formě kysaných mléčných výrobků, kvašené zeleniny či doplňků stravy. Zásadní je to zejména u těhotných matek a kojících – doplňování probiotik v posledních týdnech těhotenství a do 6 měsíců věku dítěte například vedlo k výraznému snížení výskytu atopického ekzému u dětí. Podobný vliv měla i konzumace probiotik u dětí, a to až do věku 7 let. Probiotika jsou ovšem v rámci péče o zdraví důležitá i po celý další život.

Prebiotika
Neméně zásadní jsou tzv. prebiotika. Jde především o nestravitelné či obtížně stravitelné sacharidy, které slouží jako substrát pro probiotické bakterie (např. fruktooligosacharidy a inulin). Jejich velmi bohatým zdrojem je například kořen čekanky, který se zároveň vyznačuje i epigenetickými účinky. Díky tomu čekanka výrazně podporuje imunitu, působí proti alergiím, zácpě, artróze, podporuje hubnutí a snižuje riziko nádorů tlustého střeva (více zde: https://www.epivyziva.cz/cekanka-obecna/). Dalšími zdroji prebiotik jsou například topinambury, česnek, cibule a některé druhy hub.

Isoflavony
Velmi pozitivní vliv na střevní mikrobiom mají i mnohé rostlinné substance, které z chemického hlediska patří isoflavony a polyfenoly. Většina z nich má silné antioxidační účinky, přímo působí proti řadě patogenům z řad bakterií, virů a plísní, a zároveň podporují růst mikroorganismů prospěšných. Některé vynikají i přímými epigenetickými účinky:

• Kvercetin, který můžeme najít zejména v řadě druhů ovoce, je z hlediska vlivu na mikrobiom asi nejlépe prozkoumám. V kombinaci s epigenetickým působením z něj dělá účinný přípravek na podporu hubnutí.
• Resveratrol obsažený ve slupkách hroznového vína podporuje růst několika kmenů „přátelských“ bakterií (zejména Lactobacillus a Bifidobacterium), potlačuje některé nežádoucí (například Enterococcus) a snižuje negativní dopad stravy s vysokým podílem tuku na střevní mikrobiom.

Další doplňky stravy

L-glutamin – Užívání této aminokyseliny účinně upravuje rovnováhu jednotlivých střevních mikroorganismů. To se projeví zejména zlepšením imunity a také podporou hubnutí.

Omega-3 a omega-6 – oba tyto typy nenasycených mastných kyselin mají na střevní mikrobiom příznivý vliv. Naše strava však obsahuje omega-6 spíše nadbytek, proto je vhodné doplňovat pouze omega-3.

Kurkumin – účinná látka kořene kurkumy je známá svým příznivými vlivem na zánětlivá střevní onemocnění (hlavně na Crohnovu chorobu a Ulcerativní kolitidu). Důvodem je přitom jak jeho epigenetické působní na zánětlivé procesy, tak vliv na střevní mikrobiom. Pro optimální vstřebávání je třeba kurkumin konzumovat spolu s piperinem.

Spirulina – tato modrozelená sladkovodní řasa účinně podporuje růst prospěšných probiotik (hlavně Lactobacillus), a zároveň efektivně potlačuje množení těch nežádoucích.

Klíčovou roli ve fungování hormonálního systému hraje genetika, tedy genetická informace, kterou jsme zdědili od svých rodičů. Neméně důležité jsou ale i vlivy životního prostředí, stravy, stresu… tedy v podstatě téměř všech faktorů, které na nás působí v průběhu života. Všechny tyto vlivy totiž působí tzv. epigeneticky– dokáží prostřednictvím několika biochemických reakcí ovlivňovat funkci genů v naší DNA a mnohé z nich i zcela vypnout, nebo naopak zapnout.

Epigenetické vlivy přitom na naši hormonální soustavu působí hned čtyřmi cestami: Zaprvé mohou ovlivňovat vlastní produkci a uvolňování hormonů, za druhé působí na jejich cirkulaci a hladinu v krvi a za třetí mají vliv i na citlivost cílových orgánů vůči příslušnému hormonu. Zapomenout ale nesmíme ani na čtvrtou cestu, kterou představují tzv. hormonální disruptory. Jde vesměs o škodliviny z životního prostředí, které narušují hormonální procesy v těle, a velká část z nich tak činí právě epigenetickou cestou.

Problém je nedostatek i nadbytek hormonů

Hlavní funkcí štítné žlázy je produkce hormonů trijódthyroninu (T3), tyroxinu (T4) a kalicitoninu. První dva jmenované ovlivňují především tkáňový metabolismus a vývoj organismu, ale i třeba spotřebu kyslíku v tkáních, produkci tepla, diferenciaci nervové soustavy, tepovou frekvenci, krvetvorbu, a dokonce mají i vazodilatační účinek (tj. roztahují drobné cévy a tím regulují prokrvení tkání) a snižují hladinu cholesterolu v krvi. Kalcitonin pak reguluje metabolismus vápníku v těle.

Nejčastějším problém štítné žlázy je snížená funkce (hypofunkce) neboli hypotyreóza. Častěji postihuje ženy a její výskyt také stoupá s věkem – v ČR jí dle odhadů trpí až 20 % žen starších 50 let – nevyhýbá se ale ani mladším ročníkům a mužům. Protože hormony štítné žlázy ovlivňují metabolismus, je jejím nejčastějším příznakem zvýšená únava a přibírání na váze, mezi ty další patří třeba zácpa, suchá kůže, padání vlasů, zpomalení srdečního pulzu, poruchy menstruačního cyklu, zvýšení krevního tlaku, otok víček nebo i deprese.

Problémy však způsobuje i stav opačný, tedy hyperfunkce štítné žlázy (hypertyreóza). Ta se projevuje nadměrným hubnutím, zrychlením srdeční činnosti, nadměrné pocení, podráždění očí a jejich vystoupení z důlků, úzkost či podrážděnost.

Jen přidat jód nestačí

Za nejdůležitější faktor pro činnost štítné žlázy je považován dostatek jódu ve stravě – právě jód je totiž součástí hormonů T3 a T4. Konzumace tohoto stopového prvku je však (zejména díky používání jodidované soli) v naší populaci dostatečná a navíc platí, že samotný příjem jódu je sice základ, ale sám o sobě nestačí, protože to je jen první krok. Tím druhým je takzvané vychytávání jódu štítnou žlázou nazývané také jodidové pumpa.

Aby totiž mohlo dojít k tvorbě hormonů T3 a T4, musí být v tkáni štítné žlázy dostatečná koncentrace solí jódu (jodidů) – 20–30 × vyšší než v krvi. Proto jsou tyto soli aktivně vychytávány z krve, která štítnou žlázou protéká, což je poměrně náročný proces vyžadující nejen dostatek jódu, ale i dalších prvků (hlavně sodíku a draslíku), energie a pak také speciální bílkoviny známé pod zkratkou NIS (Natrium Iodine Symporter), která katalyzuje transport jodidů přes buněčnou membránu.

A právě syntéza bílkoviny NIS je výrazně ovlivněna epigenetickou cestou, konkrétně prostřednictvím biochemické reakce jménem metylace DNA. Pokud totiž dojde k navázání metylové skupiny na tzv. promotor genu (část DNA, která nic nekóduje, ale spouští čtení genu, který po ní následuje), dojde k výraznému snížení aktivity příslušného genu, a při vyšší úrovni metylace dokonce i k jeho úplnému vypnutí. Gen pro tvorbu NIS je přitom mírou metylace regulován poměrně zásadně, a pokud dojde k omezení produkce NIS, může nastat stav, kdy ve štítné žláze není pro produkci hormonů dostatečná koncentrace jódu, ačkoliv jej ve stravě přijímáme dost.

Epigenetické faktory zároveň ovlivňují i množství receptororů, na něž se hormony štítné žlázy v buňkách váží. Tyto receptory se vyskytují uvnitř buněk, protože T3 i T4 nejsou rozpustné ve vodě, a proto dokáží procházet přes buněčné membrány. Receptory pro tyto hormony jsou přitom regulovány jak metylací DNA, tak i v menší míře pomocí mikroRNA

Funkce štítné žlázy může být negativně ovlivněna také z důvodů autoimunitního onemocnění tohoto orgánu, nejčastěji jde o Hashimotovu chorobu, při níž imunitní systém těla napadá bílkoviny, z nichž je tvořena tkáň štítné žlázy. Příčiny autoimunitních onemocnění sice ještě nebyly zcela objasněny, je však jsité, že důležitou roli tady hrají i epigenetické faktory, které ovlivňují všechny základní epigenetické reakce – metylaci DNA, modifikaci histonů a regulaci pomocí microRNA.

Zaměřeno na výživu

Klíčovou roli při potížích štítné žlázy hraje výživa. Zásadní je tady dostatečný příjem jódu, na produkci hormonů a jejich cirkulaci v těle se však podílejí i další mikronutrienty. Zejména jde o sodík a draslík, které se účastní vychytávání jodidů štítnou žlázou, železo, jehož nedostatek snižuje koncentrace T3 a T4 v krvi, zinek, vápník měď a pravděpodobně i vitaminy A a D3.

Vzhledem k vysokému podílu epigenetických vlivů na vzniku poruch štítné žlázy však mohou velkou úlevu přinést i specifické epigeneticky působící živiny a byliny. Řada z nich je běžnou součástí stravy, pro vyšší účinek je však vhodné je užívat ve vyšších koncentracích formou doplňků stravy. Vyzkoušet můžete třeba následující:

Kurkumin
Barvivo z kořene kurkumy má výrazný pozitivní efekt jak při hypofunkci, tak i při hyperfunkci štítné žlázy. Skvěle působí i při potížích autoimunitního charakteru – má imunomodulační efekt, a navíc jde o silnou protizánětlivou substanci, která reguluje tvorbu zánětlivého enzymu COX-2 a dalších látek, které se podílejí na průběhu zánětlivých procesů (NF-kB, TNF-alfa a další. Působí také jako antioxidant, který chrání buňky štítné žlázy, a má preventivní efekt proti rakovině tohoto orgánu. Pro optimální vstřebávání je kurkumin nutné konzumovat spolu s piperinem (účinná látka černého pepře).

Šišák bajkalský
Tato bylina má pozitivní vliv na regulaci celého hormonálního systému. Kromě toho působí protizánětlivě, potlačuje produkci histaminu a leukotrienů, což je důležité zejména při potížích autoimunitního původu, a má také antioxidační účinky.

Omega-3
Tyto nenasycené mastné kyseliny působí příznivě zejména při hypofunkci štítné žlázy. Zefektivňují vychytávání jodidů tímto orgánem díky zvýšení produkce potřebných enzymů a také zvyšují počet receptorů, na něž se hormony štítné žlázy váží v jednotlivých buňkách. Zároveň brání snížení kognitivních schopností v důsledku tohoto problému. Protizánětlivý efekt se pak uplatní i při hyperfunkci štítné žlázy a autoimunitních potížích.

Čekanka
Společně zlepšuje funkci jater a štítné žlázy, zvláště pak u obézních jedinců.

Vitamin D3
Není sice zcela prokázáno, že by podávání tohoto vitaminu zlepšilo stav štítné žlázy, nicméně výzkumy potvrdily, že osoby trpící hypofunkcí štítné žlázy mají hladinu „déčka“ významně sníženou.

Při hypofunkci štítné žlázy může být naopak problematické EGCG (epigalokatechin galát). Některé studie totiž naznačují, že by katechiny ze zeleného čaje mohly mít tlumivý efekt na štítnou žlázu. Šlo sice o studie provedené na potkanech, kteří dostávali velmi vysoké dávky katechinů, a výsledky nebyly zcela jednoznačné, přesto je ale pro jistotu lepší dát přednost jiným doplňkům stravy (přiměřená konzumace zeleného čaje, tj. cca šálek denně, by vadit neměla. Sporné je i užívání kvercetinu.

Co ještě pomůže?

Výrazně negativní vliv na štítnou žlázu má stres, jehož působení je rovněž epigenetického charakteru. Určitě tedy pomůže omezit stresující faktory v našem životě a zároveň se věnovat činnostem, které snižují hladinu stresových hormonů (relaxace, meditace, jóga, ale i třeba sledování komedií).

Důležitou roli hraje i pohyb, protože i on má výrazný epigenetický vliv v pozitivním slova smyslu. Tady ovšem platí, že všeho moc škodí. Zatímco půlhodina až hodina vytrvalostní zátěže třikrát až čtyřikrát týdně působí na štítnou žlázu blahodárně, vrcholový sportovní trénink má účinky opačné – zejména mezi vytrvalkyněmi je tak výskyt poruch štítné žlázy (spíše ve smyslu hypofunkce) naopak výrazně vyšší než v běžné populaci.

Lidé s poruchami štítné žlázy by se pak měli vyhýbat i dalším negativním epigenetickým vlivům, například kouření či nadměrné konzumaci alkoholu.