Snad málokterý vitamin je tak oblíbenou součástí doplňků stravy pro podporu zdraví a krásy vlasů, nehtů a pleti. Vitamin B7 neboli biotin toho ale dokáže mnohem víc: je nezbytný pro správné fungování metabolismu, pomůže ochránit nervy, snížit hladinu cukru v krvi nebo podpořit imunitu a funkci mitochondrií.

Popis

Vitamin B7 neboli biotin (někdy také označovaný jako vitamin H) je ve vodě rozpustná látka, která patří mezi esenciální živiny. Sice jej v určitém míře vytvářejí některé bakterie ve střevním mikrobiomu, toto množství je ale tak malé, že nestačí k pokrytí našich potřeb, a proto jsme odkázáni na jeho příjem potravou.

Jeho bohatým zdrojem jsou zejména živočišné potraviny – nejvíce ho obsahují játra a další vnitřnosti, o něco méně pak maso (včetně rybího), vaječné žloutky a mléčné výrobky. Zároveň je ale možné ho plnohodnotně doplňovat i z rostlinných zdrojů, nachází se například v luštěninách, celozrnných obilovinách, semenech, ořeších, houbách a některých druzích zeleniny.

V organismu je biotin funguje jako kofaktor neboli nebílkovinná součást enzymů. Právě v enzymech je přitom na rozdíl od ostatních vitaminů skupiny B poměrně pevně vázán. Po jejich rozkladu pak může být recyklován pomocí enzymu biotinidázy.

(1, 2)

Historie

Objev biotinu souvisí s poměrně obskurním výživovým trendem: pojídání syrových vaječných bílků. To, co by dnes dobrovolně dělal málokdo, bylo v první polovině 20. století v některých skupinách populace běžné. Syrový bílek byl totiž tehdy považován za levný zdroj kvalitních dobře stravitelných bílkovin a doporučoval se například v rámci léčby některých onemocnění (dnes naopak víme, že je mnohem hůře stravitelný než bílek tepelně upravený). V 2. polovině minulého století se pak podobný trend rozšířil hlavně mezi kulturisty a jinými sportovci, k čemuž přispěla i ikonická scéna z filmu Rocky, v níž hlavní hrdina začíná den vypitím obsahu pěti syrových vajec „na ex“.

Přitom už v roce 1927 popsala Margarete Boas tzv. egg white injury neboli zdravotní potíže potkanů krmených syrovými bílky – šlo zejména o vypadávání srsti, kožní potíže, neurologické příznaky a poruchy růstu. Podobné potíže byly později popsány i u lidí konzumujících syrové bílky, důvod však zatím nebyl znám – spekulovalo se například o možných toxických látkách, které by bílky mohly obsahovat.

Samotný biotin poprvé izolovali Fritz Kögl a Benno Tönnis v roce 1936 (paradoxně z vaječných žloutků) a počátkem 40. let byla popsána jeho chemická struktura. Klíčový objev, který tyto poznatky propojil, pak přišel v roce 1941 zásluhou Esmonda Emersona Snella. Ten totiž v syrových bílcích objevil bílkovinu avidin, který s biotinem vytváří velice pevnou vazbu a znemožňuje tak jeho vstřebávání.

Role vitaminu B7 v organismu

Výrazný deficit biotinu se projevuje především vypadáváním vlasů, kožními záněty, únavou, depresemi, neurologickými problémy či křečemi, tento stav je ale poměrně vzácný – kromě lidí konzumujících větší množství syrových bílků se objevuje například u pacientů na intravenózní výživě bez obsahu biotinu, při těžké podvýživě nebo při vrozeném deficitu enzymu biotinidázy, který v těle biotin regeneruje. Vážnějším nedostatkem by teoreticky mohli trpět i vegani, jejichž jídelníček obsahuje především rafinované obiloviny a průmyslově zpracované rostlinné potraviny. Naopak mírný deficit je poměrně běžný, a to zejména v těhotenství. (5)

Metabolismus živin

Jak už jsem zmínila, biotin je coby kofaktor důležitou součástí enzymů. Zejména jde o enzymy jménem karboxylázy – konkrétně ho nejdeme v pyruvátkarboxyláze, acetyl-CoA karboxyláze 1 a 2, propionyl-CoA karboxyláze a methylkrotonyl-CoA karboxyláze. To jsou pro fungování těla zcela nezbytné enzymy, které zajišťují správný průběh metabolismu všech živin. Bez biotinu by tedy naše tělo trpělo kritickým nedostatkem energie i některých důležitých stavebních kamenů. (6)

Pyruvátkarboxyláza je navíc nezbytná i pro tzv. glukoneogenezi, tj. tvorbu molekul glukózy z jiných než sacharidových zdrojů, což je proces, který se aktivuje při hladovění. Teoreticky by tedy mohl například podpořit i metabolickou flexibilitu například při přerušovaném půstu a zlepšit toleranci této dietní metody (při hraničním deficitu by například mohlo hrozit vyšší riziko nadměrné únavy či výkyvů glykemie), vědecké důkazy pro to ale zatím chyb. (6)

Vitamin B7 je nezbytný také pro tvorbu mastných kyselin, regulaci oxidace tuků, tvorbu buněčných membrán a podílí se na odbourávání některých aminokyselin. (7)

Epigenetické účinky

Biotin má dokonce i přímé epigenetické účinky. Zaprvé se přímo váže na tzv. histony, což jsou bílkoviny, na kterých je „namotána“ DNA a které rozhodují o tom, zda budou geny v dané oblasti aktivní. Biotinizace histonů ovšem hraje v epigenetické regulaci mnohem menší roli než například acetylace nebo metylace. Vitamin B7 ovšem může aktivitu genů ovlivňovat i prostřednictvím transkripčních faktorů – právě tímto způsobem ovlivňuje například geny souvisejících s metabolismem sacharidů a tuků. (3, 7, 8)

Vliv na imunitní systém

Zatím pouze experimentální studie ukazují, že může hrát důležitou roli i ve fungování imunitního systému a regulace zánětu. Ovlivňuje tvorbu, zrání, aktivitu a metabolismus některých imunitních buněk (zejména T-buněk, NK buněk a makrofágů) a při jeho deficitu také stoupá tvorba zánětlivých cytokinů. (9)

Přínos užívání biotinu

Stejně jako v případě ostatních vitaminů, i tady platí, že největší přínos mají z užívání biotinu lidé, kteří trpí jeho nedostatkem, ať už z důvodu nedostatečného příjmu stravou nebo některé z genetických či metabolických poruch, jako je například deficit biotinidázy nebo deficit holokarboxylázové syntázy. (10)

Neurologické problémy

Biotin užívaný ve vysokých dávkách je standardní léčbou při tzv. biotin-thiamin-responzivní bazální gangliové chorobě. Jde o genetickou poruchu, která postihuje nervový systém, zejména pak část mozku jménem bazální ganglia, která se podílí na regulaci pohybu. (10)

Hodně diskutovaná je biotinová léčba v případě roztroušené sklerózy a neuropatií. V roce 2011 totiž v rámci jedné studie dostávali pacienti trpící optickou neuropatií (poškozením zrakového nervu) a dalšími neurologickými obtížemi velmi vysoké dávky biotinu (100-300 mg denně) a následně došlo u všech k výraznému zlepšení zrakových funkcí. Později se ukázalo, že jeden z nich trpěl roztroušenou sklerózou, která poškození zrakového nervu způsobila. (11)

Možnou prospěšnost užívání biotinu při roztroušené skleróze pak ukázalo i několik preklinických studií. Při této chorobě totiž dochází k degradaci myelinových obalů nervových vláken, která jsou nezbytná pro vedení nervových vzruchů. Podle studií na zvířatech přitom právě vysoké dávky biotinu zvyšují produkci mastných kyselin s dlouhým řetězcem, čímž podporují tvorbu myelinu. Zvláště vhodná je tu kombinace biotinu s vitaminem B1 a B5. (10)

Předpokládá se také, že biotin celkově pomáhá chránit nervové buňky díky příznivému vlivu na jejich metabolismus a podílí se na správné vedení nervových vzruchů také díky podpoře tvorby tzv. neurotransmiterů, jako je glutamát, aspartát a GABA (k jejich tvorbě je zapotřebí pyruvátkarboxláza obsahující biotin).

Diabetes a kardiovaskulární systém

Biotin sice není zahrnut do oficiální léčby diabetu, jeho silné zapojení do metabolismu živin a regulace genů souvisejících s metabolismem ale naznačuje, že by mohlo být jeho užívání prospěšné při tomto problému. A potvrdily to i některé studie, stejně jako i určitý přínos pro zdraví srdce a cév. Při užívání biotinu sice nedošlo k ovlivnění produkce inzulinu nebo glykovaného hemoglobinu, u sledovaných dobrovolníků byl ale zaznamenán pokles hladiny glukózy na lačno, stejně jako mírné snížení hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. (14)

Vlasy, nehty, pokožka

Biotin bývá obvyklou součástí doplňků stravy užívaných ke kosmetickým účelům. Nejlépe prokázaný účinek má jeho užívání při nízké kvalitě nehtů. Několik menších studií ukázalo, že u sledovaných dobrovolníků díky tomu dochází ke zmírnění lomivosti nehtů i zvětšení tloušťky nehtové ploténky. Naopak mnohem slabší důkazy jsou v případě vlivu na kvalitu vlasů a pokožky. Pokud člověk trpí deficitem biotinu, může v této oblasti dojít při jeho užívání k výraznému zlepšení, u lidí s normální hladinou však přesvědčivé důkazy chybí. (15)

Imunita a zánět

V této oblasti sice zatím neproběhly potřebné klinické studie, ty experimentální ale měly velmi zajímavé výsledky. Biotin sice pravděpodobně nemá přímý účinek na imunitní buňky, výrazně ale ovlivňuje jejich metabolismus i zánětlivou signalizaci, což se při jeho podávání může projevit zlepšením imunity a zmírněním zánětu. (16)

Funkce mitochondrií

Tato oblast je zatím prozkoumaná jen velmi málo. Nicméně platí, že všechny enzymy, jejichž součástí je biotin, mají souvislost s mitochondriálním metabolismem – například pyruvát karboxyláza je nezbytná pro produkci ATP, což je látka sloužící jako zdroj energie pro všechny buňky v těle. Užívání biotinu by proto mohlo být prospěšné i v rámci snahy zpomalit stárnutí nebo pro podporu sportovní výkonnosti, přesvědčivé důkazy ale zatím chybějí.

Užívání a kontraindikace

Vzhledem k tomu, že biotin je v těle z velké části recyklován, je obvykle doporučované denní množství poměrně nízké – například EFSA (Evropská agentura pro bezpečnost potravin) doporučuje denní příjem 40 µg denně, pro kojící ženy pak 45 µg. Nejedná se ovšem o doporučenou denní dávku (ta nebyla stanovena), ale o tzv. přiměřený příjem. Běžné doplňky stravy s biotinem přitom obvykle obsahují 30–300 µg, kosmetické doplňky však využívají dávkování mnohem vyšší, až 10 mg. Pro léčebné účely se pak využívají dávky až 300 mg. (12)

Biotin je obecně považován za bezpečný, k vedlejším účinkům nedochází ani při užívání velmi vysokých dávek. Pozor je třeba dát pouze na jednu věc: zvláště ve vyšších dávkách může zkreslovat výsledky některých laboratorních testů, například stanovení hladin štítné žlázy, pohlavních hormonů, kortizolu nebo vitaminu D. Proto je nutné alespoň 3 dny před plánovanými odběry ukončit užívání doplňků stravy s biotinem. (13)

Vhodné kombinace

V této oblasti bohužel zatím proběhlo jen málo výzkumů, protože pro terapeutické účely je biotin obvykle využíván samostatně. Neexistuje tak například žádná studie, která by prokázala synergické působení vitaminu B7 s nějakou jinou látkou (tj. že by navzájem zvyšovaly svoji účinnost). Hojně testovány byly spíše jen konkrétní komerční kosmetické produkty s obsahem biotinu, u kterých ovšem nelze přesně určitě, která ze složek za účinky stojí.

Nejlépe zdokumentovány jsou výsledky kombinace biotinu, kolagenu a případně i dalších složek. Například doplněk stravy s obsahem biotinu, kolagenu, kyseliny hyaluronové a vitaminů C a E prokázal velice slušnou účinnost v oblasti zmírnění hloubky vrásek, hydratace pleti a padání vlasů, kde byl výrazně účinnější než samotný kolagen. Zajímavých výsledků dosáhlo i zkoumání směsi biotinu, kolagenu, vitaminů C a E, zinku a aceroly. (17-19)

O něco méně výrazné účinky prokázaly kombinace se zinkem, křemíkem, ostatními vitaminy skupiny B, aminokyselinami či bylinami, jako je přeslička, saw palmeto, kurkuma, ashwagandha nebo extrakt z hroznových jadérek (OPC).

Za praktickou lze obecně považovat také kombinaci biotinu s jinými vitaminy skupiny B – pro většinu z nich totiž platí, že navzájem zvyšují svoji biologickou využitelnost.

Krásný, majestátní strom, jehož koruna stín v topickém horku, ale také poklad přírodní medicíny – to je neem. Jeho léčivé účinky ocení diabetici, lidé s kardiovaskulárními problémy, působí však i proti rakovině, zubnímu kazu, akné nebo žaludečním vředům.

Popis

Název „neem“ označuje strom s českým názvem zederah indický (latinsky Azadirachta indica, čeleď Meliaceae). Někdy se mu také říká „nimba“, což je název pocházející ze starověkého sanskrtu, který je zároveň synonymem pro stav dobrého zdraví. Jde o stálezelený strom běžně dorůstající výšky 10-20 m, občas až 30 m. Má širokou korunu, sudozpeřené listy a malé bílé květy s výraznou vůní. Je extrémně odolný, nevadí mu sucho, vysoké teploty ani chudá půda. Všechny části stromu se vyznačují výraznou hořkou chutí. (1, 8)

Neem se pěstuje především v jižních oblastech Asie a Afriky a prakticky všechny jeho části jsou už po staletí využívány v rámci tamních tradičních léčebných systémů, jako je například ájurvéda. V současnosti se k léčebným účelům se nejčastěji využívá extrakt z listů či kůry nebo olej ze semen. (1)

Historie

Neem patří mezi vůbec nejstarší používané léčivé rostliny – tedy alespoň mezi ty, o nichž z tohoto pohledu existují písemné záznamy. Pod názvem „Arista“ (= ten, který zahání nemoci) je zmiňován je už ve védských textech, které jsou více než 4 000 let staré. (2)

Systematické popisy využití neemu se hojně nacházejí v klíčových staroindických lékařských textech vzniklých mezi lety 1 500 a 500 př. n. l. (např. Charake Samhita, Sushruta Samhita nebo Ashtanga Hridaya). V té době byl využíván zejména v léčbě kožních onemocnění, infekcí, horečky a k čištění krve. Zmiňován je ovšem i v mnoha starověkých náboženských spisech, kde je mu připisován ochranný a rituální význam. (2)

Vědecké zkoumání neemu započalo ve 40. letech minulého století, kdy z něj byly izolovány účinné látky nimbin a nimbidin, v druhé polovině 20. století pak začaly přibývat studie potvrzující jeho léčivé účinky. (3)

Jakousi historickou perličkou je pak patentový spor probíhající na přelomu tisíciletí. V roce 1995 získaly dvě evropské společnosti patent na využití extraktu z neemu v rámci přípravku na hubení plísní. To se ovšem nelíbilo Indii coby státu i několik organizacím. Argumentovaly, že tyto účinky neemu jsou známy stovky až tisíce let, po celou tuto dobu se běžně využívají v indickém zemědělství, a proto přípravek rozhodně není možné označit za nový vynález, který by mohl spadat pod patentovou ochranu (v patentovém právu se tomu říká „prior art“). V roce 2000 byl proto patent zrušen, což byl důležitý krok v ochraně tradičních znalostí. (4)

Účinné látky

Neem obsahuje řadu unikátních sloučenin – vědecké výzkumy v něm potvrdily přítomnost více než tří stovek bioaktivních látek. Zajímavou látkou je zejména triterpen jménem nimbin, který má antipyretické (proti horečce), fungicidní, antialergické, antiseptické a protizánětlivé účinky. Kromě něj jsou tu hojně zastoupeny i další látky s protizánětlivým a antioxidačním působením, jako jsou flavonoidy, endoperoxidy, saponiny nebo enzymy proteinkinázy a fosfodiesterázy. Mezi další účinné složky obsažené v menších koncentracích patří katechiny, nimbiny, limonoidy, taniny, alkaloidy, terpenoidy či kyselina gallová. (1, 2, 5)

Listy neemu navíc obsahují glykoproteiny. Ty dokáží velice účinně modulovat imunitní systém, a díky tomu jsou například schopné regulovat růst nádorů. Nachází se v nich i aminokyselina prolin, která je nadějnou substancí pro léčbu Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. (1, 6, 7)

Léčivé účinky

Ájurvéda a další tradiční systémy využívají různé části neemu k léčení řady nemocí a stavů, a to včetně těch nejzávažnějších, jako je rakovina, srdečně cévní choroby či cukrovka. Moderní vědecké výzkumy řadu z těchto vlivů na zdraví potvrdily a ukázaly, že neem na tělo působí prostřednictvím řady mechanismů: je to silný antioxidant s protizánětlivým a epigenetickým působením, podporuje detoxikaci a opravy DNA, ovlivňuje buněčný cyklus a signální dráhy, stejně jako programování buněčné smrti, autofagie či imunitní odpovědi. (1)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Řada sloučenin obsažených v neemu má sama o sobě výrazný antioxidační potenciál. Pro extrakt z listů byla ale navíc prokázána schopnost zvyšovat hladiny důležitého vnitřního antioxidantu glutathionu. (1)

Laboratorní studie navíc ukázaly, že antioxidační a protizánětlivé účinky neemu mohou drát roli i při zánětlivých střevních onemocnění, pro které je typický úbytek vnitřních antioxidačních enzymů. (1, 9)

Neem rovněž obsahuje dvě látky s výraznými protizánětlivými účinky: limonoid a epoxyazadiradion. První jmenovaný navíc dokáže efektivně zmírňovat bolest a otok. Protizánětlivými účinky se vyznačují všechny části rostliny, extrakty z kůry a listů navíc snižují i horečku. (1, 21)

Diabetes, srdce a cévy

Když vědci v rámci jedné z klinických studií podávali osobám trpícím metabolickým syndromem po 12 týdnů různě vysoké dávky extraktu z listů a větviček neemu (od 125 do 500 g 2x denně), došlo u nich k významnému zlepšení řady ukazatelů souvisejících s rizikem či projevy diabetu a nemocí srdce a cév: Snížila se hladina glukózy (nalačno i postprandiální), glykovaného hemoglobinu i inzulinová rezistence. Klesla také míra zánětu, oxidačního stresu, hladina cholesterolu, a zlepšil se i stav cévního endotelu.

Neem dokáže dle studií výrazně potlačit produkci enzymů α-amylázy a α-glukosidázy. Tyto enzymy jsou nezbytné pro využití sacharidů z potravy, a jejich snížená produkce tedy vede k omezení vstřebávání sacharidů z trávicího traktu. (10)

Nádorová onemocnění

Zatím pouze laboratorní studie ukázaly velký potenciál neemu v oblasti prevence a léčby nádorových onemocnění. Má chemoprotektivní i epigenetické účinky, ovlivňuje zejména buněčné dráhy i aktivitu genů souvisejících s proliferací (buněčným růstem) a apoptózou (buněčnou smrtí). Zvyšuje aktivitu tumorsupresorových genů a snižuje aktivitu onkogenů. Protirakovinné účinky má více sloučenin obsažených v neemu, velmi zajímavý je ale v tomto směru azadiramid A nacházející se v jeho listech, který zastavuje růst buněk a podporuje apoptózu u hormonálně podmíněných nádorů prsu (zde již úspěšně proběhly i studie na lidských dobrovolnících). Důležitá je také schopnost extraktu z neemu ovlivňovat protinádorovou imunitu. (1, 11, 12, 21)

Neem může rovněž zabránit tvorbě metastáz. Nedávno vyvinutý japonský preparát kombinující neem s medicinálními houbami a extraktem z rýže například blokuje tvorbu metastáz při rakovině tlustého střeva. (13)

Zuby a dásně

Neem je tradiční součástí přípravků ústní hygieny, zejména zubních past a ústních vod. V oblastech jeho přirozeného výskytu byly dokonce dříve používány k čištění zubů přímo větvičky neemu. Jedna ze studií přitom potvrdila, že ústní voda na bázi neemu účinně snižuje výskyt zubního plaku a zánětu dásní, a to podobně efektivně jako ústní vody s obsahem antibakteriální látky chlorhexidinu. (15, 22)

Dvě malé klinické studie také ukázaly, že zubní pasta nebo gel s obsahem extraktu z listů dokáže ničit bakterie Streptococcus mutans, která jsou původcem zubního kazu. Laboratorní studie pak ukázaly jeho schopnost potlačovat množení dalších patogenů, které se běžně vyskytují v ústní dutině, ať už jde o zlatého stafylokoka, bakterii Enterococcus faecalis nebo kvasinky Candida albicans. (22)

Antivirové, antibakteriální, protiplíšňové a antiparazitické účinky

Antimikrobiální účinky neemu se ovšem neomezují jen na ústní dutinu. Jeho schopnost ničit řadu virů, bakterií a plísní byla sice zatím prokázána převážně jen v rámci laboratorních a experimentálních studií, jejich výsledky jsou však velmi slibné. Neem totiž dokáže účinně narušovat buněčné membrány mikroorganismů, a tím způsobovat jejich smrt. (16)

Extrakt z neemu prokázal účinnost proti řadě bakterií (včetně zlatého stafylokoka). Je schopen ničit i například herpetické viry, virus HIV, COVID-19 nebo virus způsobující horečku dengue. Má rovněž výrazné fungicidní účinky, které je možno využít jak v zemědělství k ochraně rostlin, tak i například při boji s kvasinkou Candida albicans a plísněmi Aspergillus nebo Rhizopus. (22)

Neem může být nadějnou rostlinou i v boji proti malárii – řada laboratorních studií i jedna menší klinická ukázaly schopnost extraktů z různých částí rostliny ničit různé kmeny plazmodií, což jsou parazité, kteří malárii způsobují. Výzkumy naznačily i možnou účinnost proti dalším parazitům, například proti prvokovi způsobujícímu leishmaniózu nebo proti některým parazitickým červům. (22)

Antikoncepční účinky

Nejste zrovna fanoušci hormonální antikoncepce ani jiných medicínských metod? I v této oblasti vám může neem podat pomocnou ruku. Při snaze zabránit nechtěnému těhotenství ho totiž tradiční léčebné systémy využívají velmi často, a tyto jeho účinky potvrdily i laboratorní studie (klinické výzkumy na lidských dobrovolnících zatím chybí). Zvláště olej z neemu má totiž velmi silné spermicidní účinky – spermie se po kontaktu s ním stávají během několika desítek vteřin nepohyblivými. (1)

V rámci studií na zvířatech byl olej aplikován jak samcům, tak samicím. Když například vědci aplikovali potkaním samcům jedinou injekci oleje do chámovodů, došlo u nich k zablokování plodnosti po dobu 9 měsíců, aniž by to u nich narušilo produkci pohlavních hormonů nebo libido. U samic potkanů byl použit vaginální krém obsahující 10 % neemového oleje a 1 % extraktu z mýdlových ořechů. Jeho aplikace stačila k zabránění otěhotnění až na 3 měsíce – opět bez ovlivnění hormonálního cyklu. Podobných výsledků bylo dosaženo i v případě opic. (1)

Žaludeční vředy

Menší klinická studie potvrdila pozitivní vliv neemu na zdrví žaludku a jeho protivředové působení. Když byl dobrovolníkům podáván extrakt z kůry neemu (30 mg 2x denně po dobu 10 dnů), došlo u nich ke snížení produkce žaludeční kyseliny (o 77 %) i její enzymatické aktivity a také k  výraznému snížení závažnosti vředu v jícnu, žaludku i dvanáctníku. (17)

Studie na zvířatech rovněž ukázaly, že extrakt z listů může pomoci chránit žaludeční sliznici před negativním působením alkoholu. (21)

Mozek a nervová soustava

Podle experimentálních studií má neem ochranný efekt na nervové buňky a snižuje míru zánětu a oxidativního poškození v oblasti nervové soustavy. Díky tomu by mohl působit proti Alzheimerově i Parkinsonově chorobě, k potvrzení je ale zapotřebí dalších výzkumů. (18)

Ochrana jater

Studie na zvířatech ukázaly, že extrakt z listů neemu zlepšuje ochranu jater před působením některých toxických chemikálií (včetně alkoholu) a vedlejších účinků léků. (21)

Hojení ran, péče o pokožku

Extrakt z listů neemu urychluje hojení různých typů ran, ať už vnikly v důsledku poranění nebo chirurgického zákroku. (21)

Silné antibakteriální účinky neemu se využívají i v boji proti akné a kožním patogenům. Například v jedné studii, v niž osoby s akné používaly pleťovou vodu s obsahem neemu a kurkumy, došlo ke zlepšení stavu u 79 % dobrovolníků. (21, 31)

Neem je také často používanou složkou přírodních kosmetických prostředků, ať už jde o krémy, tělová mléka, šampóny nebo kondicionéry, spolehlivé důkazy o účinnosti zde ale chybí. To samé platí pro ekzémy – tradiční léčebné systémy neem využívají jako pro podporu regenerace ekzematické pokožky, tak pro zmírnění svědění, přesvědčivé vědecké důkazy o účinnosti ale zatím nejsou k dispozici.

Užívání a kontraindikace

Ačkoliv se doplňky z neemu u nás běžně prodávají, není schválen ani jako potravina, ani jako lék. EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) jej řadí mezi tzv. novel foods, zatím ale u této klíčové organizace neprošel bezpečnostním posouzením, a nejsou jasně stanoveny doporučené dávky ani omezení jeho užívání. Doplňky stravy s obsahem neemu je tak zapotřebí užívat opatrně, ideálně pod dohledem ošetřujícího lékaře. (19)

Nejčastěji se vnitřně užívá extrakt z listů, obvykle v maximální dávce 500 mg 2x denně (v klinických studiích se obvykle využívají dávky od 300 do 500 mg denně). Vedlejší účinky jsou zde málo časté a spíše mírné, obvykle ve formě gastrointestinálních potíží (nevolnost, průjem apod.) nebo kožních reakcí (vyrážka, svědění).

Naopak poměrně rizikové je vnitřní užívání oleje z neemu, který může zvláště ve vyšších dávkách působit toxicky a poškozovat vnitřní orgány, zvláště pak ledviny, játra a nervový systém. Zvláště citlivě na něj mohou reagovat děti. (20)

Velká opatrnost je namístě i v okamžiku, kdy užíváte jakékoliv léky. Například schopnost neemu snižovat hladinu glukózy v krvi může být problematická pro uživatele léků na diabetes, protože může dojít k hypoglykémii. Neem rovněž působí jako imunostimulant, což představuje problém při užívání imunosupresiv (například při autoimunitních chorobách). Může také zesilovat účinky léků předepisovaných při vysokém krevním tlaku. (21)

Naopak velmi vhodná může být kombinace neemu s některými antibiotiky, kterým pomáhá „otvírat dveře“. Narušuje totiž bakteriální biofilmy a zvyšuje propustnost buněčných membrán mikrobů, čímž umožní účinné látce antibiotika snáze vstoupit přímo do jejich buněk. Záleží ale na konkrétním léku – u některých antibiotik totiž může jejich účinnost naopak snižovat.

Vhodné kombinace

V rámci tradičních léčebných systémů se neem jen zřídka využívá samostatně, většinou je součástí bylinných a jiných směsí. I některé moderní studie potvrdily účinnost tohoto přístupu, protože neem má s řadou rostlinných složek synergické účinky, tj. navzájem zvyšují svou účinnost. Výzkumů na toto téma však zatím proběhlo jen málo. Zde jsou některé možné kombinace, jejichž účinnost byla potvrzena:

Protizánětlivé působení: neem + kurkumin (23)

Hojení ran: neem + kurkumin (23)

Dentální hygiena: neem + kurkumin (23)

Antimikrobiální působení: neem + čekanka + pískavice (27)

Malárie: neem + guava + citronová tráva (28)

Diabetes: neem + Gynura procumbens (29)

Ájurvéda ovšem běžně využívá ke kombinování s neemem i řadu dalších rostlin, jako je například amla (zde byl potvrzen synergický efekt), guduchi, triphala nebo ashwagandha. Samostatně jej tento léčebný systém nevyužívá prakticky nikdy, protože ho považuje za příliš „ochlazující“ a „vysušující“.

Účinnost neemu může pomoci zvýšit i použití některých nosičů, jako je například kokosový olej. (24)

Nevhodná je ale například kombinace s aloe vera, která může zhoršit vstřebávání některých živin z trávicího traktu. (25) Problematická může být i kombinace neemu s některými jinými silnými antioxidanty, jako je například EGCG ze zeleného čaje. Neplatí totiž, že čím více antioxidantů, tím lépe – vysoké dávky naopak mohou antioxidační ochranu zhoršovat. (26)

Popis

Termín „kril“ se používá pro hejna drobných mořských korýšů, kteří se živí mořskými řasami bohatými na omega-3 nenasycené mastné kyseliny a poté sami slouží jako potrava pro větší mořské živočichy (někdy se využívá i anglická varianta názvu „krill“). Nejčastěji se pro výrobu doplňků stravy využívá tzv. antarktický kril pocházející z moře obklopující Antarktidu. Tito korýši jsou sice malí, přesto ale dohromady pravděpodobně tvoří největší biomasu ze všech mnohobuněčných organismů na zemi. (1, 2)

Přestože je kril mimořádně bohatý na bílkoviny, pro lidskou výživu se nevyužívá, protože získávání proteinů z tohoto zdroje je velice obtížné. Na vhodných technologiích se ovšem pracuje, protože využití tak obrovské zásobárny kvalitních bílkovin by mohlo být jednou z cest, jak nasytit rostoucí lidskou populaci. V posledních letech ale výrazně roste obliba doplňků stravy obsahující olej extrahovaný z krilu. (2)

Účinné látky

Olej z krilu je v první řadě zdrojem omega-3 nenasycených mastných kyselin s dlouhým řetězcem, a to jak EPA, tak DHA. Dle analýz obsahuje 13,8-20,3 % EPA a 5,6-17,4 % DHA. (1)

Oproti omega-3 ve formě rybího tuku má ovšem tři zásadní výhody:

1. Je považován za méně znečištěný zdroj. U oleje z ryb je například vyšší riziko kontaminace rtutí a dalšími toxickými látkami. (3)
2. Má lepší biologickou využitelnost. Zatímco v rybím tuku jsou omega-3 vázány na triglyceridy nebo etylestery, v oleji z krilu se váží na fosfolipidy. Díky tomu mají vynikající absorpci ve střevech a lépe zvyšují hladinu omega-3 v krevní plazmě i v buňkách. (4, 5)
3. Jeho využívání je udržitelnější. Zatímco ryb v oceánech ubývá, množství krilu zatím výrazněji neklesá. I když samozřejmě platí, že pokud si doplňky stravy z něj získají větší oblibu, bude nutné jeho využívání regulovat. (2)

Kromě omega-3 se v krilu vyskytují i další mastné kyseliny, zejména kyselina linolová, palmitová, palmitoolejová a myristová.

Další zajímavou složkou oleje z krilu je astaxantin. Ten má zaprvé výrazné pozitivní účinky na zdraví a zadruhé svým antioxidačním potenciálem přirozeně chrání olej proti oxidaci a prodlužuje jeho trvanlivost. (2)

Zdraví prospěšnou součástí oleje z krilu jsou i samotné fosfolipidy, které jsou v lidském těle základní složkou buněčných membrán. Z chemického hlediska jde o sloučeniny tuků (tj. glycerolu a masných kyselin), fosfátové skupiny a tzv. polární hlavičky (ty jsou různé dle typu fosfolipidu). Důležité přitom je, že molekuly fosfolipidů mají dvě části: nepolární (tj. rozpustnou v tucích) a polární (rozpustnou ve vodě). Díky tomu se samy uspořádávají do dvojvrstev, které tvoří základ buněčných membrán.

Hlavním fosfolipidem krilového oleje je fosfatidylcholin, kterého je ve v něm obsaženo cca 34 %. Jeho polární hlavička je totiž tvořena cholinem, který je pro člověka důležitou esenciální živinou. (6)

Kromě toho obsahuje krilový olej i steroly, malé množství cholesterolu a vitaminů rozpustných v tucích.

Vliv krilu na zdraví

Účinky omega-3 nenasycených mastných kyselin

Tyto látky patří mezi klíčové esenciální živiny, jejichž deficit se může negativně projevit například na funkci mozku a nervové soustavy, kardiovaskulárního systému nebo zvýšením úrovně zánětu v těle. Navíc mají výrazný vliv na epigenetické reakce v těle, zejména na metylaci genů. Velká část naší populace přitom trpí jejich nedostatkem – průměrný omega-3 index (obsah v membránách červených krvinek) české populace je 3,56 %, zatímco optimální hodnota je 8 % a více. (7)

Roli omega-3 v organismu a přínosy jejich užívání jsem podrobně rozebrala v článku zde », proto jen stručně:

• Jsou nezbytné pro správný vývoj plodu v těhotenství, zejména pro vývoj mozku.
• V dětství nedostatek omega-3 (zejména DHA) zhoršuje kognitivní funkce, stejně jako emoční a sociální chování. V dospělosti jejich konzumace zpomaluje úbytek kognitivních funkcí s věkem a snižuje riziko Alzheimerovy choroby.
• Zmírňují míru zánětu v těle.
• Snižují riziko kardiovaskulárních onemocnění.
• Podporují prevenci a léčbu autoimunitních onemocnění.
• Snižují riziko vzniku depresí.
• Zmírňují negativní následky kouření na zdraví.
• Usnadňují redukci hmotnosti.
• Podporují funkci štítné žlázy.
• Jsou nezbytné pro fungování imunity.
• Jejich užívání je vhodné při poruchách spánku.
• Jsou důležité pro funkci očí.
• Podporují sportovní výkonnost.

Účinky astaxantinu

Velké množství pozitivních účinků má také obsažený astaxantin, což je barvivo z rodiny karotenoidů, které se v přírodě nevyskytuje příliš často. Jedním z jeho nejlepších zdrojů jsou přitom právě mořští korýši.

I astaxantin má epigenetické účinky a k tomu i celou řadu příznivých dopadů na zdraví:

• Jde o velice silný antioxidant s protizánětlivými účinky.
• Podporuje prevenci a léčbu nádorových onemocnění a nemocí srdce a cév.
• Coby účinný imunostimulant zlepšuje množení imunitních buněk i tvorbu protilátek.
• Je vhodný při diabetu a podpoře hubnutí.
• Chrání nervové buňky, podporuje paměť a kognitivní výkonnost a snižuje riziko Alzheimerovy, Parkinsonovy a Huntingtonovy choroby.
• Zvyšuje tvorbu pohlavních hormonů i plodnost obou pohlaví.
• Zlepšuje rovnováhu střevního mikrobiomu, má pozitivní vliv na mitochondrie.
• Podporuje ochranu pokožky před UV zářením a zpomaluje stárnutí.
• Zlepšuje funkci a ochranu očí.

Více informací s odkazy na zdroje opět najdete v samostatném článku zde »

Účinky cholinu (fosfatidylcholinu)

Cholin je esenciální živina, tj. naše tělo ji neumí vytvořit, a proto jsme odkázáni na jeho příjem v rámci stravy. Ve formě fosfatidylcholinu je součástí buněčných membrán a má i celou řadu důležitých funkcí v organismu, včetně epigenetických účinků. Jeho doplňování tak může mít vliv například na následující oblasti: (8)

Těhotenství a dětství: je nezbytný pro správný vývoj plodu a pro vývoj mozku a kognitivních schopností v období nitroděložního vývoje i v raném dětství. Doplňování cholinu v těhotenství se může projevit lepší kognitivní výkonností dětí v dalším životě. Jeho nedostatek pak vede nejen ke zhoršené funkci mozku, ale i jater.

Játra: cholin je důležitý pro funkci jater i jejich ochranu před oxidativním stresem a zánětem. Jeho nedostatek podporuje vznik zánětu a ztučnění jater, které může vyústit v jejich cirhózu nebo nádorové onemocnění.

Srdce a cévy: pomáhá snížit krevní tlak, zmírňuje srdeční fibrózu a hypertrofii, má ochranné účinky při arytmiích. Konzumace cholinu také zmírňuje riziko úmrtí ze všech příčin.

Mozek: cholin je nejen důležitou strukturní součástí nervových buněk, ale zároveň podporuje i jejich ochranu a je nezbytný pro tvorbu neurotransmiteru acetylcholinu. Jeho doplňování zpomaluje zhoršování kognitivních funkcí s věkem a snižuje riziko Alzheimerovy choroby.

Prokázané účinky oleje z krilu

Kromě studií mapujících pozitivní účinky jednotlivých složek krilu existuje řada těch, které se zaměřily přímo na užívání krilového oleje. Podle nich může být přínosný zejména v těchto oblastech:

Srdce a cévy

Užívání oleje z krilu vede podle studií ke zvýšení hladiny HDL cholesterolu a ke snížení hladiny LDL cholesterolu a triglyceridů. Někdy se uvádí i pozitivní vliv na snížení krevního tlaku, ten však zatím nebyl spolehlivě prokázán. (9)

Protizánětlivé působení

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny mají velice silné protizánětlivé působení (zvláště to platí pro EPA), a to samé platí o astaxantinu, který je rovněž v krilu obsažen. Ukazuje se přitom, že olej z krilu pomáhá zmírňovat zánět efektivněji než omega-3 z rybího tuku: V rámci jedné ze studií například 1 000 mg krilového oleje denně dokázalo snížit zánětlivé markery účinněji než 2 000 mg omega-3 z ryb. (10)

V dalším výzkumu se zase ukázalo, že konzumace oleje z krilu má za následek efektivnější snížení poměru omega-3 a omega-6 nenasycených mastných kyselin než užívání rybího tuku. To je velice důležité, protože právě vysoký poměr omega-6 a omega-3 vede ke zvýšení míry zánětu v těle. (11)

Diabetes

Kril může být užitečný i při diabetu. U pacientů s cukrovkou 2. typu například došlo po 17týdenním užívání oleje z krilu nejen ke zmírnění inzulinové rezistence, ale také ke snížení rizikových faktorů kardiovaskulárních onemocnění. (12)

Bolesti kloubů

Výrazný protizánětlivý účinek je pravděpodobně důvodem, proč olej z krilu dokáže účinně zmírňovat bolest kloubů, a to jak u osob trpících artrózou, tak u pacientů s revmatoidní artritidou. Pouhých 300 mg denně po dobu 1 týdne stačilo například v rámci jednoho z výzkumů k tomu, aby se míra vnímané bolesti u dobrovolníků zmírnila v průměru o 19,3 % a hodnota CRP (ukazatel míry zánětu) klesla téměř o 30 %. U kontrolní skupiny užívající placebo se přitom v průběhu studie zhoršila jak bolest, tak CRP. (13)

PMS a bolestivá menstruace

Olej z krilu může být vhodnou volbou i pro ženy trpící premenstruačním syndromem a dysmenorrheou (tj. menstruačními bolestmi). Jeho užívání zmírnilo nepříjemné fyzické i psychické příznaky podobně efektivně jako konzumace rybího oleje, u uživatelek krilu ovšem došlo k výraznějšímu snížení spotřeby léků. (14)

Deprese

Řada studií ukázala, že omega-3 mohou pomoci zmírnit příznaky deprese, a to jak samotné, tak v kombinaci s antidepresivy – například při jejich užívání spolu s léky obsahujícími setralin došlo nejen ke zvýšení účinnosti léčby, ale také ke zmírnění jejich negativních vedlejších účinků. (15, 16)

Přepokládá se přitom, že by olej z krilu mohl být při depresích účinnější než omega-3 z ryb. Důvodem je nejen jeho vyšší vstřebatelnost, ale i fakt, že je v něm vazba omega-3 na fosfolipidy prakticky totožná se způsobem, jakým se tyto mastné kyseliny vážnou na fosfolipidy v buněčných membránách. Proto by mohl na mozkové buňky působit efektivněji. Zatím sice neproběhl dostatek klinických studií, které by to přesvědčivě prokázaly, výzkumy na zvířatech ovšem ukazují, že DHA, která je klíčovou součástí buněčných membrán, by se při užívání krilového oleje mohla do membrán mozkových buněk zabudovávat o něco efektivněji. (15, 16)

Olej z krilu je zároveň ve srovnání o rybím tukem efektivnější při snižování kardiovaskulárních rizik u depresivních pacientů. Ti jsou přitom nemocemi srdce a cév ohroženi výrazně více než průměrná populace. (16)

Mozek

V rámci preklinických studií snížil olej z krilu u pokusných zvířat zánět i oxidativní stres v oblasti mozku, stejně jako výkonnost v kognitivních testech. Dostatečné výzkumy na lidských dobrovolnících zatím chybí. (17)

Sportovní výkonnost

Pokud se olej z krilu užívá ve spojení se silovým tréninkem, zlepšuje funkci svalů i růst svalové hmoty. Pro samotné omega-3 pak byl prokázán i vliv na urychlení regenerace po zátěži a ve spojení s vytrvalostním tréninkem schopnost zlepšovat funkci plic a VO2max. (19-22)

Užívání a kontraindikace

Pro dávkování oleje z krilu zatím neexistují žádná oficiální doporučení. Je možné vycházet z údajů pro příjem omega-3, kterých se doporučuje denně doplňovat 250-500 mg, někdy i 1 g. Většina výrobců doplňků stravy radí denně užívat 250-500 mg oleje z krilu, v rámci vědeckých studií byly nejčastěji využívány dávky od 300 mg do 1 g.

Jak pro omega-3, tak pro kril ovšem platí, že mohou snižovat srážení krve. Vyšším dávkám by se proto měli vyhnout lidé s poruchami srážlivosti a ti, co užívají Warfarin nebo jiné léky na ředění krve. I v případě ostatních osob platí, že by se do užívání vysokých dávek (od 2 g omega-3 a 1 g oleje z krilu neměli pouštět bez dohledu lékaře či jiného odborníka). Kril také není vhodný pro osoby s alergií na ryby nebo mořské plody. (18)

Při nákupu doplňků stravy je třeba dbát na jejich kvalitu a spolehlivý zdroj. Byly totiž zaznamenány případy, kdy někteří výrobci falšovali své produkty, do nichž přidávali sójové fosfolipidy, sójový olej nebo arašídový olej. (1)

Vhodné kombinace

Zatím bylo provedeno jen velice málo studií, které by zkoumaly účinky oleje z krilu v kombinaci s jinými doplňky stravy. V zásadě by ale mělo být možné jej kombinovat s většinou bylina a živin, které se využívají v kombinaci s omega-3 nebo astaxantinem – tedy například s vitaminem D3, kurkuminem nebo rozmarýnem.

Podobné stavy důvěrně znají všichni sportovci, ať už jde o profesionály, nebo obyčejné hobíky. Znají je ale i gaučoví povaleči, kteří se jednou za čas nechají kamarády vylákat třeba na horskou túru nebo delší cyklovýlet a další den toho litují pokaždé, když se pokusí zvednout ze židle. Pokud zkrátka kdokoliv podstoupí fyzickou zátěž, která je pro jeho tělo nezvykle náročná, musí počítat s únavou a bolestí svalů.

Regenerace rozhoduje o výkonu

Jeden rozdíl tu ale je. Gaučového povaleče nijak zvlášť netrápí rychlost, jakou jeho tělo po nezvykle náročné túře zregeneruje, protože žádnou další nejspíš hodně dlouho nepodstoupí. Pokud je ale někdo aktivní sportovec, který se snaží zlepšovat a posouvat hranice svých možností, je to pro něj hodně důležité. Rychlejší regenerace mu totiž umožní dříve podstoupit další náročný trénink, a tím i jeho výkonnost poroste rychleji. Proto je dobré vědět, jak můžeme právě dobu regenerace po zátěži zkrátit.

Platí přitom, že regenerace je stejně důležitá jako samotný trénink. Výkonnost totiž neroste při tréninku. Samotná zátěž pro tělo znamená jen podnět, na který se má adaptovat, a právě tato adaptace časem vede růstu výkonnosti. A samotná adaptace nepřichází při tréninku, ale až po něm, v době odpočinku.

Co se děje v těle při zátěži?

Abychom mohli regeneraci urychlit, co vlastně náročná fyzická zátěž v těle způsobí. Její důsledky je přitom možné rozdělit do čtyř oblastí:

Antioxidační stres a zánět

Při intenzivní zátěži ve velkém vznikají volné radikály, které mohou poškozovat různé tkáně v těle. Zároveň dochází i k přímému poškození svalových vláken. Nejde přímo o zranění, ale o mikroskopické trhlinky, které ve svalech mohou vzniknout jak při rychlostně-silové, tak při vytrvalostní zátěži. Tělo na ně ovšem reaguje stejně jako na poranění, tedy výrazným zvýšením úrovně zánětlivých procesů.

To je mimochodem i důvod, proč nás svaly mnohem víc bolí až druhý den: Hlavní příčinou bolesti totiž nejsou ty drobné trhlinky, ale právě zánět, který se naplno rozběhne až druhý den.

Vyčerpání energetických rezerv a dalších látek

Zejména pro vytrvalce platí, že každá výraznější zátěž v jejich svalech značně vyčerpá zásoby glykogenu. To je polysacharid vzniklý pospojováním spousty molekul glukózy, z nějž naše svaly čerpají při vytrvalostním výkonu energii.

Tahle oblast je méně nápadná, protože vyčerpaný glykogen nebolí, přesto nám ale jeho nedostatek znemožní podat jakýkoliv vyšší výkon.

Kromě glykogenu se ale v těle mohou snížit i zásoby dalších látek, které jsou (nejen) pro výkon nezbytné: třeba takový koenzym Q10, který se v mitochondriích buněk účastní přeměny živin na energii.

Narušení vnitřního prostředí organismu

Na každou náročnou fyzickou zátěž naše tělo reaguje řadou změn na biochemické úrovni a dochází k narušení rovnováhy vnitřního prostředí.A i tady potřebuje různě dlouhý čas, aby se rovnováha opět obnovila. Pokud mu nedopřejeme dostatečný prostor na regeneraci, projeví se to nejen výkonnostní stagnací nebo poklesem, ale může to vyústit i v přetrénovaní nebo narušení zdraví.

Mentální únava

Náročné tréninkové bloky nebo závody nevyčerpávají jen tělo, ale i „hlavu“. Zvláště vrcholovým sportovcům se stává, že se u nich v náročnějších obdobích objeví pokles motivace, psychická únava, nebo dokonce poruchy nálad. I s touto oblastí je proto třeba pečlivě pracovat.

Co ovlivňuje rychlost regenerace?

O tom, jak rychle se z náročného tréninku či závodu zmátoříme, rozhoduje řada faktorů:

Genetika

Do procesu regenerace je zapojena řada genů, přičemž platí, že nositelé některých jejich variant jsou na tom lépe, nebo naopak hůře než zbytek populace. Odhady odborníků, nakolik to ovlivní rychlost zotavení, se různí – pohybují se mezi 20 a 60 %. Zde je pár příkladů genů, které tu mohou hrát roli:

ACTN3 – kóduje bílkovinu nezbytnou pro rychlá svalová vlákna. Nositelé funkční varianty tohoto genu s označením R577X mají nejen ve svalech vyšší podíl rychlých svalových vláken (a tedy i větší talent pro rychlostně-silové sporty), ale také po výkonech tohoto typu rychleji regenerují.

IL6 – tento gen reguluje zánětlivou odpověď těla. Jeho varianta ovlivní, jak moc nás budou po zátěži bolest nohy i jak rychle oprava svalů proběhne.

COL5A1 – gen řídící tvorbu kolagenu typu V ovlivňuje regeneraci šlach a vazů i riziko jejich poranění.

MSTN – řídí tvorbu myostatinu, který reguluje růst svalů i rychlost jejich oprav.

IGF1 – řídí tvorbu inzulinu podobného růstového faktoru 1, který je nezbytný nejen pro růst svalů, ale i pro jejich regeneraci po zátěži.

Epigenetické faktory

U jednotlivých genů, které jsou do regenerace zapojeny, navíc nezáleží jen na tom, jakou jejich variantu člověk zdědí, ale i na jejich aktivitě. Typicky třeba nižší aktivita genu MSTN znamená rychlejší růst svalů i jejich rychlejší regeneraci po zátěži.

Aktivitu jednotlivých genů přitom regulují tzv. epigenetické reakce, jejichž intenzitu můžeme ovlivňovat my sami, a to jak tréninkem, tak i životním stylem. To je také důvod, proč trénovaní sportovci regenerují rychleji než začátečníci – dlouhodobá fyzická zátěž totiž u nich vedla k optimalizaci aktivity genů, které regeneraci řídí. Výhodu přitom mají i lidé, kteří se ke sportu vracejí po pauze, a to nejen ve smyslu rychlosti regenerace, ale i opětovného růstu výkonnosti. Svaly i jiné důležité buňky v těle totiž mají i určitou „epigenetickou paměť“ – epigenetické změny vzniklé dřívějším pravidelným tréninkem v těle přetrvávají poměrně dlouho – vědecky prokázáno je to pro dobu v řádu měsíců, ale dle zkušeností sportovců to platí i pro pauzu dlouho několik let.

Mezi další epigenetické faktory ovlivňující rychlost regenerace patří například výživa, spánek nebo míra stresu, ale i třeba množství tělesného tuku. U obézních jedinců například vědci nalezli téměř 4x více negativních epigenetických změn, které zhoršují rychlost regenerace svalů po zátěži.

Část rozdílů v aktivitě jednotlivých genů přitom vzniká už v době nitroděložního vývoje, například vlivem výživy matky, stresu, kterému je vystavena, její hormonální rovnováhy a samozřejmě i toho, nakolik se v době těhotenství sama věnuje pohybu. Pokud v jeho průběhu sportuje, u jejího dítěte se reguluje aktivita genů ovlivňujících jak rychlost regenerace, tak i sportovní výkonnost v dalším životě (například změn v oblasti metylace genů mohou takto za dobu těhotenství vzniknout řádově tisíce). Je ovšem potřeba dodat, že sportovní aktivity v době těhotenství je potřeba provozovat s velkou opatrností a jen v případě, že se nevyskytují žádné komplikace (ideálně i se souhlasem lékaře).

Věk

S postupujícím věkem obvykle klesá regenerační kapacita organismu. Veteránští sportovci proto musí náročnější tréninky a závody zařazovat s větším odstupem.

Jak urychlit regeneraci?

Kombinace genetických a epigenetických vlivů přitom může způsobit opravdu velké rozdíly v rychlosti regenerace – některé studie zaznamenaly v tomto směru mezi některými jedinci i více než trojnásobný rozdíl! Dobrou zprávou ale je, že každý z nás má možnost regenerační schopnosti vlastního těla poměrně výrazně zlepšit. Co tedy může pomoci,

1. Správně dávkovaný trénink

Tohle je pro sportovce nejdůležitější faktor, ale zároveň i největší umění. Když chce totiž člověk podat maximální výkon, musí v přípravě vždy balancovat na hraně toho, co je jeho tělo v tréninku schopno zvládnout. Pro hobíky ovšem platí, že je lepší trénovat o něco méně, než riskovat přetížení a zdravotní problémy, které by mohl způsobit příliš náročný trénink.

Nezáleží ale jen na celkovém množství toho, co odtrénujeme, ale i na správném načasování. Nejde přitom jen o to, že náročný trénink absolvovaný příliš brzo po tom předchozím nebude tak účinný, protože v něm podáme nižší výkon, a navíc může vést k přetížení. Chybou totiž je, i když další trénink přijde příliš pozdě. Tělo totiž po předchozím tréninku neobnoví síly a zdroje na původní úroveň, ale na určitý, časově omezený okamžik i trochu nad ni. A pokud se nám podaří další zátěž trefit právě do něj, bude naši výkonnost růst mnohem efektivněji. Říká se tomu princip superkompenzace.

2. Optimální výživa

Hlavním úkolem výživy je dodat tělu všechny potřebné stavební kameny, což platí i pro rychlost regenerace. I tady přitom záleží nejen na množství, ale i na načasování. Když si například po vytrvalostním výkonu dáme do půl hodiny směs rychle vstřebatelných sacharidů s trochou bílkovin, obnoví se nám vyčerpané zásoby glykogenu mnohem rychleji, než když si ji dáme více než hodinu poté, anebo si dokonce sacharidy nedopřejeme vůbec. Rychlost oprav svalů je zase zásadně ovlivněna dostatečným příjmem bílkovin, klíčovou roli v regeneraci ale hrají i mikroživiny.

Výživa je ale zároveň jeden z nejdůležitějších epigenetických faktorů, a může tak přímo ovlivňovat i geny související s rychlostí regenerace – například ty ovlivňující zánětlivou odpověď. Epigenetický vliv mají i samotné sacharidy a bílkoviny. Velké dávky cukrů s vysokými glykemickým indexem mj. zvyšují míru zánětu v těle, čímž zpomalují regeneraci, zatímco bílkoviny zase ovlivňují aktivitu některých genů řídících růst svalů a opravy svalové hmoty.

3. Méně stresu

Samotný trénink působí na tělo jako stres, a proto musí být přiměřený, aby nedošlo k přetížení. I stres totiž patří mezi důležité negativní epigenetické faktory. Navíc se stres způsobený fyzickou zátěží se sčítá s ostatním stresy, které na nás v životě působí. Pokud tedy máme například náročné období v práci či škole nebo čelíme nějaké nepříjemné situaci v rodině, je na místě tréninkovou zátěž snížit.

Příliš mnoho stresu přitom nesvědčí ani výkonnosti, ani rychlosti regenerace. Stresový hormon kortizol má totiž při nadbytku negativní epigenetické účinky a výrazně také potlačuje růst i opravy svalů.

4. Více spánku

Spánek je sám o sobě tím nejlepším odpočinkem, a pokud ho máme nedostatek, má to i výrazný negativní epigenetický vliv na celé tělo – sportovní výkonnost a rychlost regenerace nevyjímaje.

Záleží přitom nejen na celkové době spánku, ale i na jeho kvalitě. Například časté probouzení omezí tvorbu růstového hormonu, který je důležitý jak pro růst svalů a svalové síly, tak pro rychlost oprav svalů po zátěži.

5. Rozumná regulace zánětu

Jak už jsem zmínila na začátku, zánět je tím hlavním důvodem, proč nás druhý a třetí den po náročné zátěži bolí svaly. Dává proto smysl, pokud se snažíme zánět v těle zmírnit, protože to znamená nejen méně bolesti, ale také dřívější obnovení svalové síly. Důležitá je tady výživa, spánek a péče o střevní mikrobiom, jehož nerovnováha míru zánětu zvyšuje, pomoci ale mohou i třeba ledové koupele po tréninku.

Zároveň se to ale nesmí přehnat, protože zánět hraje i důležitou roli v adaptaci na zátěž. Například právě zmíněné ledové koupele tak mohou snížit nárůst silové výkonnosti a růst svalové hmoty.

6. Chytře zvolené doplňky stravy

Vědecky prokázaný vliv na rychlost regenerace mají i mnohé doplňky stravy, ať už jde o vitaminy a minerály nebo o jiné epigeneticky působící živiny a byliny:

Omega–3 – tyto nenasycené mastné kyseliny působí protizánětlivě a také zvyšují aktivitu genů pro funkci mitochondrií a svalovou regeneraci.

Polyfenoly – nejlépe prozkoumané jsou v tomto směru kurkumin, EGCG, quercetin, hydroxytyrosol a resveratrol. Mají silné epigenetické a antioxidační účinky, efektivně snižují míru zánětu a zlepšují také funkci mitochondrií.

Vitamin C – po zátěži pomáhá zmírnit míru zánětu a oxidativního poškození, zlepšit tvorbu kolagenu nezbytného pro opravy svalů, šlach a vazů a zmírnit únavu a vyčerpání.

Vitaminy skupiny B – B1 a B2 působí protizánětlivě, B3 pomáhá v mitochondriích obnovit hladinu látek nezbytných pro produkci energie, B6, B12 a kyselina listová jsou zase součástí enzymů regulujících průběh epigenetických reakcí a poskytují metylovou skupinu pro metylaci genů.

Kotvičník zemní – zmírňuje zánětlivé procesy ve svalech, podporuje růst svalové hmoty i její opravy.

Popularitu si získal především jako spalovač tuků, hořký pomeranč však vyniká i svým antimikrobiálním a protinádorovým působením, stejně jako pozitivními účinky na trávení, srdce a cévy nebo psychiku.

Popis

Hořký pomeranč je až 6 metrů vysoký strom s omamně vonícími květy a plody připomínající běžné pomeranče. Pochází z tropických oblastí Asie, v současnosti se pěstuje v řadě tropických a subtropických oblastí, v rámci Evropy pak zejména ve Španělsku. (1, 2)

Právě španělské odrůdy jsou velice oblíbené ve Velké Británii, kde se z nich vyrábí pomerančová marmeláda. Plody totiž mají s klasickými pomeranči výrazně více pektinu, který v džemech působí jako přirozený zahušťovač. Asijské odrůdy se rovněž přidávají do potravin, zejména do likérů a džemů. Z květů hořkých pomerančů se získává také vzácný neroli olej, který se používá v kosmetickém průmyslu a aromaterapii. (1)

K léčebným účelům se využívají především slupky hořkého pomeranče.

Historie

Po staletí jde o velice ceněnou léčivou rostlinu. Oblíbený je zejména v tradiční čínské medicíně – dle některých zdrojů byl hořký pomeranč zmíněn v nejstarším spise tohoto léčebného systému Shennong Bencaojing z doby před 4 800 lety. V rámci tradiční čínské medicíny se využívají jak nezralé plody (Zhi Shi, tak kůra plodů (Zhi Ke), a to k regulaci energie čchi a podpoře trávení. (1, 3)

Hořký pomeranč je oblíbený také v tradiční indické a perské medicíně – zmíněn je například ve spisech legendárního arabského lékaře Aviceny z 10. stolení. K léčení ho ale využívají i domorodé kultury Jižní Ameriky. V rámci Evropy si získal oblibu zejména ve Velké Británii, kam jej poprvé přivezly španělské lodě v roce 1290. (1, 3)

Účinné látky

Asi nejzajímavější složku hořkého pomeranče představuje synefrin – jeho slupky jsou pravděpodobně nejbohatším přírodním zdrojem této látky. Synefrin je oblíbený především mezi osobami, které se snaží zhubnout. Jde totiž o velice účinný spalovač tuků, který zvyšuje termogenezi, tj. přiměje tělo, aby produkovalo více tepla a energie, a přitom do jejich produkce zapojilo o něco více tuků. Aktivuje totiž tzv. ß-adrenergní receptory, které se nacházejí v tukové tkáni, což se projeví právě zvýšeným rozkladem tuků. Tím zároveň zvyšuje úroveň energie a zmírňuje únavu. Kromě toho pomáhá také zmírnit chuť k jídlu. (1)

Další zajímavou složkou hořkého pomeranče je limonen, který je obsažen zejména v jeho kůře (a také v kůře dalších citrusových plodů). Vyniká nejen svou vůní, ale i desinfekčními a antimikrobiálními účinky.  Pozitivně působí také na psychiku – jde o mírné sedativum, které pomáhá při úzkostech a depresích. (1)

Hořký pomeranč je velmi bohatý i na flavonoidy, což jsou látky ze skupiny polyfenolů. Obsahuje jich celou řadu druhů – k těm nejzajímavějším, které se v rostlinné říši nevyskytují příliš často, patří hesperidin nebo naringenin, najdeme v něm ale i například apigenin, luteolin, kaempferol nebo quercetin. Řada z obsaženích flavonoidů má přitom epigenetické účinky, tj. schopnost regulovat aktivitu některých genů v DNA. (2, 5)

Léčivé účinky

Hubnutí

Hořký pomeranč patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky na podporu redukce hmotnosti. Vděčí za to především vysokému obsahu synefrinu (viz výše), který svou schopností zvyšovat termogenezi a podporovat využívání tuků coby zdroje energie připomíná známější „nakopávač“ efedrin. Ve srovnání s ním sice působí jemněji a o něco méně efektivně, ale zato bez nepříjemných vedlejších účinků, kterých má efedrin celou řadu (třeba zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku, podrážděnost či nespavost). V rámci výzkumů se vedlejší účinky nevyskytly ani v případě konzumace hořkého pomeranče před sportovní aktivitou. (1, 2)

V rámci studií na lidských dobrovolnících vedl synefrin jak ve formě extraktu z hořkého pomeranče (samotný nebo v kombinaci s jinými složkami, například s kofeinem) ke zvýšení výdeje energie a intenzity metabolismu, a to bez významnějších nežádoucích účinků. Doba užívání byla 6-12 týdnů. (6)

Ve studiích na zvířatech se ukázala jako velmi efektivní kombinace s rhodiolou, která vedla nejen k omezení zkonzumovaného množství potravy (o 10,5 %), a tím i k celkovému snížení hmotnosti, ale také k významné redukci škodlivého viscerálního (vnitřního) tuku – jeho množství pokleslo u sledovaných zvířat o neuvěřitelných 30 %! (7)

Dle preklinických studií se rovněž zdá, že by hořký pomeranč mohl ve střevech podpořit produkci hormonu GLP-1, který výrazně snižuje chuť k jídlu (látky podobné GLP-1 jsou součástí populárních léků typu Ozempic). Klinické studie na toto téma však zatím chybí. (12)

Zvláště efektivní je užívání hořkého pomeranče před pohybovou aktivitou nižší až střední intenzity, protože pak při zátěži pomůže zvýšit podíl energie, kterou tělo získává z tuků. (21, 22)

Trávení

Řada tradičních léčebných systémů na mnoha místech světa využívá kůru či plody hořkého pomeranče k podpoře trávení a léčbě trávicích potíží (včetně nadýmání) – tradiční čínská medicína je doporučuje při bolestech břicha, zácpě nebo úplavici, v Mexiku a Jižní Americe se využívá jako projímadlo, zatímco na území dnešního Španělska se v historii ordinovaly jako antispasmodikum, tedy prostředek ke zmírnění křečí v oblasti trávicího systému. (1)

Pozitivní účinky na trávení potvrdily i moderní výzkumy: podle nich má hořký pomeranč ochranný efekt na žaludeční sliznici, zlepšuje produkci žaludeční kyseliny a trávicích enzymů, takže je vhodný při pocitech těžkosti po jídle, podporuje vyprazdňování žaludku i střevní peristaltiku a celkově zlepšuje účinnost trávicích procesů. Vhodný je i při funkční dyspepsii, což jsou potíže v horní části trávicího systému, u nichž nebyla nalezena žádná strukturální nebo biochemická příčina. Studie na zvířatech ukázaly i na potenciál podpory léčby zánětlivých střevních onemocnění, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. (8-11)

Imunita a antimikrobiální působení

Kůra hořkého pomeranče je bohatým zdrojem limonenu, díky kterému má poměrně silné protivirové působení. Je účinný proti klasickým chřipkovým virům (např. proti H1N1), ale také proti herpetickým virům způsobujícím opary, virům žloutenky nebo proti původci onemocnění COVID-19. Tyto účinky se přitom projevují jak při vnitřním, tak i vnějším užívání, a proto je esenciální olej z hořkého pomeranče možné využít i jako účinnou složku přírodních desinfekčních prostředků. (1, 13)

Protivirově působí i další sloučeniny hořkého pomeranče, například naringin nebo hesperidin. Druhý jmenovaný navíc v lidském těle zesiluje účinek vitaminu C, což je při infekcích důležité v rámci podpory imunity. Řada z nich má také protibakteriální účinky – výrazně totiž snižují schopnost bakterií vytvářet tzv. biofilm, a tím jim brání přilnout k povrchu tkání. Působí také proti řadě kvasinek a plísní. (1, 14)

Diabetes

Dle studií na zvířatech a buněčných kulturách by mohl hořký pomeranč pomoci zlepšit produkci inzulinu a také potlačit produkci enzymů α-glukosidázy a α-amylázy, které jsou nezbytné pro štěpení sacharidů z potravy. Tím může omezit využití sacharidů obsažených v potravě. (12, 15)

Psychické potíže

Studie na zvířatech i lidských dobrovolnících ukázaly, že hořký pomeranč pomáhá účinně zmírňovat úzkost a má i mírné sedativní účinky – studie na zvířatech například ukázaly, že má v tomto směru podobné účinky jako lék diazepam. Vděčí za to například obsahu limonenu. Jako zvláště účinný se ukázal při zmírňování úzkosti před chirurgickými zákroky, a ve formě aromaterapie dokonce fungoval i při úzkostech v průběhu porodu. Popsáno bylo i pozitivní působení při depresích. (1, 2, 16, 17)

Protinádorové účinky

Řada látek obsažených v hořkém pomeranči má také silné protirakovinné účinky. Aktivují enzymatické systémy, které se podílejí na detoxikaci karcinogenních látek, podporují protinádorovou imunitu, mají antimutagenní účinky, působí cytotoxicky, antioxidačně a pomáhají potlačit růst nádorů. Účinnost byla prokázána například při nádorech prsu, plic a tlustého střeva. Laboratorní studie dokonce ukázaly možnou schopnost bránit tvorbě metastáz. (1, 2, 18-20)

Sportovní výkonnost

Hořký pomeranč je vhodný zejména pro vytrvalostní sportovce (elitní i rekreační), kterým pomůže zlepšit využití tuků při zátěži, a tím prodloužit dobu, po kterou jsou schopni podávat výkon nižší střední intenzity (do 85 % VO2max). Čtyřtýdenní užívání extraktu rovněž vedlo ke zlepšení poměru spotřeby kyslíku a podávaného výkonu. (21-23)

U rychlostně silových sportovců přímý vliv na výkonnost potvrzen nebyl, účastníci studií ovšem hlásili vyšší připravenost na výkon a také optimističtější očekávání výkonu. (24)

Jaterní fibróza

Fibróza jater je onemocnění, při kterém se v tomto orgánu hromadí vazivová tkáň, což zásadně narušuje jeho funkci. Může vyústit v cirhózu nebo nádorové onemocnění jater. Obvykle vzniká v důsledku ztučnění jater, nadměrné konzumace alkoholu, metabolických poruch či autoimunitních onemocnění. Ve studiích na zvířatech vedlo podávání extraktu z kůry hořkého pomeranče ke snížení míry fibrózy jater a potlačení apoptózy (smrti) jaterních buněk. (2, 25)

Využití v kosmetice

Extrakt z hořkého pomeranče je bohatý na antioxidanty, které pomáhají chránit pleť proti volným radikálům, což je důležité v prevenci jejího stárnutí. Vhodný je také při akné, nadměrné produkci kožního mazu a pomáhá zlepšit kvalitu vlasů. Ideální je v tomto případě kombinace vnitřního a vnějšího použití, tj. například formou kosmetických přípravků s obsahem extraktu. (1, 2)

Užívání a kontraindikace

K léčebným účelům se využívá nejčastěji kůra hořkého pomeranče. Buď se suší a poté využívá k přípravě výluhu, nebo se z ní připravuje tinktura. Doplňky stravy pak obvykle obsahují extrakty z kůry. Z květů se někdy připravuje květová voda, která má zklidňující a protikřečové účinky. Doporučená denní dávka extraktu je 50-100 mg.

Hořký pomeranč je coby doplněk stravy považovaný za bezpečný, je však třeba mít na paměti, že jde o stimulant, který může u citlivých osob vést například ke zvýšení krevního tlaku, nepravidelnostem srdečního rytmu, bolestem hlavy apod. V tomto případě je nutné jeho užívání ukončit. Pro jistotu by se ho tedy měli vyvarovat i lidé trpící vysokým krevním tlakem a jinými kardiovaskulárními obtížemi, vhodný není ani při zeleném zákalu. Při aplikaci extraktu na pokožku také může dojít ke zvýšení fotosenzitivity. Je ho také třeba vysadit 2 týdny před chirurgickými zákroky.

Velká opatrnost je pak potřeba v případě užívání léků. Hořký pomeranč totiž ovlivňuje aktivitu cytochromu P450 3A, což je skupina enzymů nezbytná pro metabolizaci některých léčiv. Vhodná není také kombinace s antidepresivy kategorie MAOI, midazolamem (lék proti úzkosti), některými antidiabetiky, destrometorfanem (součást léků proti kašli), felodipinem (lék proti vysokému krevnímu tlaku), některými léky užívanými při HIV, kolchicinem (lék proti dně) a také spolu léky na podporu erekce (např. Viagra)

Hořký pomeranč se někdy pro zvýšení stimulačního efektu a podporu hubnutí využívá v kombinaci s kofeinem (případně s guaranou, která kofein obsahuje), tím však výrazně stoupá riziko výskytu negativních účinků na kardiovaskulární systém. (1, 2, 26-29)

Vhodné kombinace

Hořký pomeranč se nejčastěji užívá buď samostatně, nebo v kombinace s vitaminem C, kdy zlepšuje jeho biologickou využitelnost. Řadu kombinací také využívá tradiční čínská medicína, například pro léčbu úzkostí doporučuje kombinaci kůry hořkého pomeranče, plodu gardénie jasmínovité a kůry šácholánu lékařského (magnólie). Při redukčních kúrách je vhodná kombinace s rhodiolou. (1, 30, 31)

Ty největší poklady často míváme přímo před očima. Třeba taková pampeliška: pro zahrádkáře úporný plevel vhodný maximálně pro králíky nebo na věnečky pro děti, ale pro znalce přírodní medicíny je to klenot mezi bylinami.

Popis

Pampeliška lékařská je bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Jde o nejrozšířenější čeleď kvetoucích rostlin – zahrnuje více než 23 000 druhů, které jsou vesměs velmi přizpůsobivé, a proto jsou rozšířené po celém světě a rostou na různých druzích stanovišť. Mnoho z nich navíc obsahuje řadu bioaktivních látek, díky nimž se často využívají v medicíně, kosmetice i v potravinářství. (1)

Pampeliška se vyskytuje na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Daří se jí v různých nadmořských výškách – od hladiny moře po alpinské pásmo – i na různých typech půd. Jde o vytrvalou rostlinu vysokou obvykle 5-50 cm. Má silný kořen dosahující délky až 50 cm. U země se nachází růžice podlouhlých listů s různými tvary (od těch s hladkými okraji až po hluboce laločnaté), z níž vychází trubkovitý stvol. Na jeho vrcholu pak vyrůstá zářivě žlutý až oranžový útvar, který obvykle považujeme za květ, ve skutečnosti ale jde o květenství jménem úbor složené z až dvou stovek jednotlivých jazykových květů. Plodem jsou nažky opatřené „padáčky“ z bílého chmýří. Celé rostlina je protkaná mléčnicemi, z nichž po utržení roní bílé hořké „mléko“ – latex. (1, 2)

S názvoslovím pampelišky je to poněkud komplikované. V češtině se nejčastěji využívá název pampeliška lékařská nebo smetánka lékařská, jenže má to háček: Pampeliška totiž byla původně považována za jediný druh, později se ale ukázalo, že se jedná o skupinu tzv. mikrospecií – morfologicky velmi podobných druhů, které se navíc často navzájem kříží. Jen na území ČR se nachází okolo 250 takových mikrospecií, přičemž samotná pampeliška lékařská se tu vůbec nenachází. Správný český botanický název celé skupiny mikrospecií pak zní „pampelišky smetánky“. (2)

K léčení se využívá nejčastěji kořen sbíraný buď brzy na jaře, před rozkvětem (tj. obvykle v březnu), nebo naopak v říjnu a listopadu. Méně často se používá list sbíraný po rozkvětu, ideálně mezi 12. a 14. hodinou, nebo květ. V rámci přírodní medicíny se pampeliška využívá zejména k léčení nemocí jater, ledvin, plic a také cukrovky. (1, 3)

Historie

Pampeliška patří mezi léčivé rostliny využívané po staletí. Na léčivé účinky ostatně ukazuje její latinský název „Taraxacum“, který je odvozen z řeckých slov „taraxos“ (= porucha) a „akos“ (= lék). První písemné důkazy o jejím využití k léčení představují spisy arabských lékařů z 10. a 11. století. (1)

Zakladatel moderního botanického názvosloví, švédský botanik Carl Liné, pojmenoval v roce 1753 pampelišku jako „Leodonton taraxacum“ (v domnění, že jde o jediný druh. Latinský název „Taraxacum officinale“ poprvé použil německý botanik Georg H. Weber v roce 1780. (1, 2)

Pampeliška se po staletí využívá nejen v tradiční evropské fytoterapii, ale také v tradiční čínské či indické medicíně nebo medicínských systémech domorodých obyvatel Ameriky

Účinné látky

Pampeliška obsahuje široké spektrum látek s pozitivními účinky na organismus: její kořen obsahuje zejména terpenové deriváty (tarxerol, taraxasterol, taraxakosin), sterololy (ß-sisterol, stigmasterol), fenolové sloučeniny (hydroxyskořicové kyseliny, kumariny, lignany), pryskyřice, taniny, mastné kyseliny, sacharidy, aminokyseliny, fytosteroly a inulin. Listy obsahují podobné látky, a navíc i kyselinu křemičitou, lutein a vitamin C. Květy jsou pak bohaté na flavonoidy a karotenoidy. Zajímavými sloučeninami jsou také četné organické kyseliny, jako je kyselina chlorogenová, kávová, kofeolylchinová, vinná či mravenčí. (1, 3)

Léčivé účinky

Pampeliška vykazuje silné antioxidační, protizánětlivé, antimikrobiální i imunitu posilující účinky. Některé její složky působí i na principu epigenetiky – například jedním z příčin protivirového působení pampelišky je pravděpodobně právě její schopnost regulovat průběh epigenetických reakcí. (1, 4)

Na druhou stranu platí, že na to, jak důležité místo zaujímá pampeliška v tradičních léčebných systémech, je zatím prozkoumaná jen málo. Převažují studie na zvířatech a buněčných kulturách, klinických studií byl proveden jen poměrně nízký počet. Jejich výsledky jsou ale velmi slibné.

Diabetes

Asi nejlépe vědecky prozkoumanou oblastí účinků pampelišky je její antidiabetický potenciál, díky kterému je schopna snižovat hladinu glukózy v krvi. Působí přitom prostřednictvím více mechanismů: zmírňuje inzulinovou rezistenci, zvyšuje uvolňování inzulinu z ß-buněk slinivky a potlačuje produkci enzymů, které jsou potřebné pro štěpení sacharidů (zejména α-glukosidázy a α-amylázy), čímž snižuje jejich vstřebávání z trávicího traktu, a zmírňuje zánět v oblasti slinivky. Extrakt z kořene se přitom v rámci výzkumů ukázal účinnější než extrakt z listů. (1, 16-18)

Důležitá je také schopnost pampelišky ovlivňovat tvorbu dvou dalších důležitých enzymů: hexokinázy a pyruvát kinázy. Ty jsou zapojeny do metabolismu glukózy, a pokud nefungují optimálně, klesá využití glukózy v buňkách, čímž se zhoršuje tvorba energie a zvyšuje se hladina glukózy v krvi. (19)

Trávení

Zvláště kořen pampelišky se vyznačuje mnoha příznivými účinky na trávicí systém. Celkově podporuje trávení, zmírňuje některé zažívací potíže, pomáhá při rozkladu potravy i snižování cholesterolu. Vhodná je i při kolitidě (zánětu střev), kdy pomáhá zmírnit chronické bolesti související s touto nemocí. (1, 20)

Imunita a antimikrobiální působení

Kořen i listy pampelišky působí imunomodulační a mají poměrně silné antivirové účinky, kdy mj. přímo brání replikaci (množení) některých virů. Účinné jsou například proti chřipkovými virům, EB viru, viru HSV-1 (původce oparů), a některé laboratorní studie dokonce naznačují i možnou účinnost proti tzv. flavivirům, které způsobují například žlutou zimnici, horečku dengue nebo žloutenku typu C. (7-11)

Potvrzeno bylo i antibakteriální působení pampelišky, a to například proti bakteriím Bacillus subtilis, S. aureus, E. coli, K. pneumoniae a P. aeruginosa. (1)

Protizánětlivé působení

Pampeliška patří mezi poměrně účinné přírodní protizánětlivé prostředky. V boji se zánětem přitom využívá hned několik mechanismů: snižuje oxidativní stres, potlačuje produkci zánětlivých cytokinů, jako je TNF-α a IL-1ß, enzymu COX-2, stejně jako nadměrnou aktivaci imunitních buněk a jejich pronikání do místa zánětu. Její protizánětlivé účinky se dokonce uplatňují i v rámci centrálního nervového systému. (1, 12, 13)

Játra a žlučník

Prakticky všechny tradiční léčebné systémy, které pampelišku využívají, vyzdvihují její pozitivní vliv na játra a žlučník. Některé z těchto účinků potvrdily i vědecké výzkumy. Pampeliška například celkově zlepšuje funkci jater, pomáhá je chránit před poškozením způsobeným alkoholem či toxickými chemikáliemi, zmírňuje jejich fibrózu, oxidativní poškození i míru zánětu jaterní tkáně. Zlepšuje také funkci jater u osob trpících žloutenkou typu B, (1, 14, 15, 20)

Pozitivní jsou i její účinky na žlučník. Několik studií na zvířatech například ukázalo, že kořen pampelišky výrazně zlepšuje tvorbu žluči – v rámci některých výzkumů došlo i k jejímu zdvojnásobení. Zlepšuje i tok žluči. Obojí přitom může vést i ke zlepšení metabolismu cholesterolu. (20, 21)

Ledviny

Pampeliška je mírně močopudná a je vhodná i při problémech s ledvinami a močovými cestami. Mj. vyhání a částečně i rozpouští ledvinové i močové kameny. (3)

Janča a Zentrich doporučují začínat léčbu všech chronických onemocnění „propláchnutím“ ledvin pomocí pampeliškového odvaru připraveného následujícím postupem: 5 minut povaříme 1 litr destilované vody. Poté do ní vsypeme 2 polévkové lžíce kořene s natí nebo 1 polévkovou lžíci kořene a vaříme dalších 5 minut. Poté opatrně slijeme a doplníme odpařené množství vody do 1 litru ledem. Pak vše vypijeme v průběhu 10 minut (ideálně nalačno mezi 17. a 19 hodinou SEČ). Kúra trvá 2 x 3 dny s jednodenní přestávkou. (3)

Pozitivní účinky na močovou soustavu má i list – extrakt z něj například účinně zvyšuje frekvenci močení a objem moči. (5)

Laboratorní studie rovněž potvrdily na schopnost pampelišky chránit ledvinové buňky před působením některých toxinů. Studie na zvířatech pak ukázaly na možný ochranný efekt proti vzniku oxalátových kamenů a zánětu. (25)

Ženská plodnost

Extrakt z pampelišky má u žen pozitivní vliv na hormonální rovnováhu a funkci vaječníků. Podporuje proliferaci granulózních neboli folikulárních buněk, což jsou buňky, které ve folikulu obklopují nezralé vajíčko a jsou důležité pro jeho vývoj i produkci hormonů. Ovlivňuje také aktivitu receptorů pro luteinizační a folikuly stimulující hormon i produkci estrogenu a progesteronu. Přímé důkazy o pozitivním vlivu na plodnost ovšem chybí. (24)

Dna

Studie na potkanech ukázala, že extrakt z pampelišky podporuje vylučování kyseliny močové ledvinami a snižuje její hladinu v krvi. Přispět může i ke snížení zánětu v kloubech v důsledku dny. Přímé důkazy o prospěšnosti jejího užívání při dně však také zatím chybí.

Užívání a kontraindikace

Z kořene pampelišky se v rámci tradiční fytoterapie připravuje nejčastěji odvar (stačí jej vařit jen krátce, cca minutu). Z listů se připravuje nálev, květy se využívají k přípravě sirupu. (3) Další alternativou je využití extraktu, popřípadě i prášku z kořene. Ten se také využívá pražený k výrobě kávovinového nápoje, podobně jako třeba čekanka.

Pampeliška je obecně považována za bezpečnou a netoxickou, některé studie na zvířatech ovšem ukázaly, že vysoké dávky extraktu mohou vést ke zhoršení produkce testosteronu i tvorby spermií. Proto je třeba dodržovat doporučené dávkování. (3, 22)

Užívání při kojení v zásadě možné je, ale obvykle se nedoporučuje, protože obsažené hořčiny přecházejí do mateřského mléka, a mění tak jeho chuť. Dle doporučení Evropské lékařské agentury EMA by navíc mělo probíhat výhradně pod dohledem lékaře. To samé platí pro užívání v těhotenství. (3, 23)

Vhodné kombinace

V tradiční fytoterapii se kořen pampelišky nejčastěji kombinuje s březovým listem, čekankou, přesličkou, kořenem petržele a celeru, měsíčkem a listem šalvěje. Při lymfatických otocích je možné pít nálev připravený ze stejných dílů listů pampelišku, řebříčku a slézu. (3)

Vědecké studie pak potvrdily účinnost například těchto kombinací:

Diabetes: pampeliška + kozinec blanitý (19)

Ledviny: pampeliška + ostropestřec (27)

Játra: pampeliška + ostropestřec (28)

Zánět: pampeliška + kurkumin (29)

Pro jeho výrazné účinky na sexualitu a plodnost se mu někdy říká „zelená viagra“, kotvičník zemní toho ale umí mnohem víc – například pomáhá s problémy v oblasti močových cest, podporuje imunitu, funkci srdce a cév a dokonce dokáže snížit hladinu krevní glukózy.

Rod kotvičník (Tribulus) zahrnuje asi 20 druhů rostoucích na různých místech světa. Ájurvéda využívá k léčení tři druhy běžně se vyskytující v indii: Tribulus cistoides, Tribulus alatus a kotvičník zemní (Tribulus terrestris). V západní fytoterapii si pak největší popularitu získal právě poslední jmenovaný.

Kotvičník zemní je jednoletý keř, který se přirozeně vyskytuje ve středomořských, subtropických, ale i pouštních klimatických oblastech. Nejběžnější je v Indii, kde roste prakticky na celém území, a to včetně horských oblastí až do nadmořské výšky 3 300 m. Hojně se vyskytuje také v Číně, na jihu USA, v Mexiku, Španělsku a Bulharsku. Je vysoký 10–60 cm a pokrytý jemnými chloupky. Listy jsou vstřícné, eliptické nebo kopinaté. Kvete žlutě, plody mají světlou, zelenožlutou barvu a hvězdicovitý tvar, který může připomínat kravské kopyto. V každém z jeho částí je několik semen. (1)

K léčení se nejčastěji využívá plod, méně často kořen.

Účinné látky

Kotvičník obsahuje řadu zajímavých látek, a to zejména ze skupiny saponinů, flavonoidů, glykosidů, alkaloidů, sterolů a taninů. Za pozornost stojí zejména furostanolové a spirostanolové saponiny, které jsou zodpovědné za mnoho pozitivních účinků rostliny. Jejich konkrétní obsah a poměr se ale u rostlin z různých geografických oblastí liší, a proto mohou mít kotvičníky pocházející z různých částí světa i mírně odlišné účinky na organismus. Z flavonoidů se v kotvičníku vyskytují například kaempferol nebo kvercetin quercetin. Z kotvičníku ovšem byly izolovány i některé látky, které zatím v jiných rostlinách nebyly zaznamenány – například tribulusterin nebo terrestriamid. (1)

Historie

Historie využívání kotvičníku zemního je velice dlouhá. Popsán je například v lékopise Šen-nung pojmenovaného podle jeho údajného autora Šen-nunga, druhého ze tří mýtických císařů. Ten se narodil ve 28. století př. n. l. a je považován za otce tradiční čínské medicíny. V tomto lékopise je kotvičník popisován jako velice cenný lék pro obnovu oslabených jater, pro léčbu plnosti na hrudi, zánětu prsů, očních potíží, sexuálních dysfunkcí a dalších problémů. (1)

V ájurvédě, tj. tradiční indické medicíně, se kotvičník zemní využívá k léčbě impotence, pohlavních chorob a sexuální slabosti a je také základní složkou tradičního ájurvédského léku Gokshurad Guggul používaného k podpoře funkce močového ústrojí a odstraňování močových kamenů. K podpoře sexuálních funkcí se tradičně používá i v Bulharsku. V tradiční arabské medicíně unani jde zase o oblíbené diuretikum, mírné projímadlo a celkové tonikum. (1, 2)

Léčivé účinky

Močové cesty

Kotvičník zemní je velmi účinné diuretikum, za což vděčí pravděpodobně vysokému obsahu dusičnanů, esenciálních olejů a draselných solí. Jeho užívání vede nejen ke zvýšenému vylučování moči (srovnatelnému s použitím léku furosemid), ale i ke zvýšenému vylučování sodíku a chloridů bez ovlivňování vylučování draslíku. Díky tomu může být užitečný i při vysokém krevním tlaku. (1, 3, 4)

Kombinace diuretického působení se zvýšením napětí hladkého svalstva může dokonce podpořit uvolňování močových kamenů. Některé studie naznačují i schopnost kotvičníku omezovat tvorbu močových kamenů. (5, 6)

Sexualita a plodnost

Přezdívka „zelená viagra“ nebyla kotvičníku dána náhodou. Jeho užívání totiž vede ke zvýšenému uvolňování oxidu dusnatého z cévní výstelky a nervových zakončení, což je účinek podobný právě tomu, který nabízí Viagra a podobné léky. Oxid dusnatý přitom podporuje relaxaci nejen hladké svaloviny cév, ale i topořivých tkání penisu (dle studií na zvířatech se relaxace topořivých tkání zlepší díky kotvičníku o 10 %). To umožní lepší prokrvení penisu, které se projeví efektivnější erekcí. (7)

Zajímavé přitom je, že užívání kotvičníku pomáhá mužům také zmírnit problémy s předčasnou ejakulací. (7)

Naopak často zmiňovaná schopnost kotvičníku zvyšovat hladinu mužského pohlavního hormonu testosteronu (případně jeho derivátu DHT) je pravděpodobně mýtus vzniklý nesprávnou interpretací vědeckých studií. Ve většině případů sice platí, že když se nějaký účinek byliny prokáže na zvířatech, funguje podobně (byť třeba méně výrazně i u lidí). Jenže právě u kotvičníku to neplatí. Když byl podáván zvířatům, skutečně u nich došlo ke zvýšení hladiny testosteronu, studie na lidských dobrovolnících však tuto jeho schopnost nepotvrdily, byť určitou pozitivní roli tu může hrát fakt, že kotvičník pomáhá chránit Leydigovy buňky varlat, v nichž se testosteron tvoří, před působením těžkých kovů a dalších toxických chemikálií. Ke zvýšení hladiny testosteronu ale u lidských dobrovolníků došlo při užívání některých kombinací bylin, jejichž byl kotvičník součástí. (8-10)

Co už ovšem některé studie na lidských dobrovolnících potvrdily, je pozitivní vliv kotvičníku na mužskou plodnost – po jeho podávání došlo ke zlepšení u řady parametrů spermií, jako je jejich počet či pohyblivost. (11)

Byla by ovšem chyba považovat kotvičník výhradně za mužskou bylinou – ženám totiž může například efektivně pomoci zvýšit libido neboli sexuální touhu. (12)

Imunita

V laboratorních podmínkách dokázaly saponiny z kotvičníku výrazně zvýšit fagocytózu, což je proces, který je umožňuje nespecifické složce imunitního systému reagovat na přítomnost patogenů. Podpořil ale i tzv. specifickou imunitní reakci, konkrétně tvorbu protilátek. (1, 13, 14)

Všechny části rostliny kotvičníku zemního rovněž vykazují antibakteriální účinky proti řadě druhů bakterií, jejich konkrétní míra a šíře spektra bakterií, proti kterým působí, se ale v rámci výzkumů výrazně lišil podle oblastí, z níž testovaná rostlina pocházela. Nejvyšší antibakteriální účinky vykazoval kotvičník z Turecka a Íránu, o něco nižší rostliny z Indie, zatímco kotvičník původem z Jemenu žádnou antibakteriální aktivitu nevykazoval. (13, 14)

Diabetes

Extrakt z kotvičníku pomáhá diabetikům hned několika cestami. Důležitá je zejména jeho schopnost potlačit tvorbu enzymu alfa-reduktáza, který je nezbytný pro štěpení vazeb v polysacharidech a disacharidech obsahujících glukózu – tedy i ve škrobech a sacharóze. To má za následek, že část z těchto sacharidů zůstane po jejich konzumaci nevyužita. Tím se nejen snižuje nárůst glukózy v krvi (zejména nárůst tzv. postprandiální glykémie), ale také se snižuje energetická hodnota zkonzumované stravy. (1, 15–17)

Kotvičník rovněž výrazně snižuje tvorbu aldózareduktázy, což je důležité v prevenci vzniku komplikací diabetu, ať už jde o poškození nervů nebo srdečně cévní onemocnění. Zatímco u zdravého člověka se většina glukózy metabolizuje pomocí glykolýzy a pentózového cyklu, při zvýšené hladině cukru v krvi ale kapacita těchto procesů nestačí a část glukózy (až 30 %) se přeměňuje na sorbitol a následně na fruktózu. Tyto procesy ale výrazně zvyšují oxidativní stres v buňkách a mohou vést k jejich poškozování a následně ke vzniku diabetických komplikací. Enzym aldózareduktáza je přitom nezbytný právě pro přeměnu glukózy na sorbitol, a pokud ho není dostatek, tato reakce neprobíhá. (1, 15–17)

Srdce a cévy

Saponiny a polyfenoly obsažené v kotvičníku poměrně efektivně snižují v krvi jak hladinu celkového cholesterolu a triglyceridů, tak i LDL cholesterolu a VLDL cholesterolu (VLVD je lipoprotein s velmi nízkou hustotou, který je z pohledu rizika vzniku aterosklerózy vysoce rizikový). Studie na zvířatech dokonce ukázaly, že omezuje poškození cévního endotelu a podporuje jeho opravy. To je velice důležité, protože právě poškození endotelu (výstelky) cév podporuje průběh aterosklerotických procesů. Kotvičník navíc snižuje hladinu triglyceridů v játrech. (1, 18–20)

Kotvičník je rovněž vhodný v rámci podpory léčby některých kardiovaskulárních onemocnění, ať už jde o ischemickou chorobu srdeční, vysoký tlak, aterosklerózu mozkových cév nebo trombózu. Navíc chrání buňky srdeční svaloviny, a dokonce pomáhá zlepšit funkci srdce po prodělaném infarktu. (21–23)

Sportovní výkonnost

Užívání kotvičníku je velice oblíbené mezi sportovci a některé výzkumy i tady pozitivní vliv potvrzují. Jak už jsme zmínili výše, tato bylina sice s největší pravděpodobností neumí ovlivnit hladinu testosteronu, a dokonce ani hladinu dihydrotestosteronu (DHT), přesto ale dokáže podpořit svalovou sílu a některé studie prokázaly i vliv na růst svalové hmoty (jiné to ale nepotvrdily). Důvodem zde není ani podpora tvorby růstového faktoru s anabolickými účinky IGF-1 – ani to totiž studie nepodpořily. Důvodem prospěšnosti kotvičníku pro rychlostně silové sportovce tak může být například jeho schopnost snižovat hladinu IGFBP-3 (vazebný protein 3 pro inzulinu podobné růstové faktory), což v důsledku vede ke zvýšení aktivity IGF-1. Kotvičník také může pomoci udržet příznivý poměr testosteronu vůči stresovému hormonu kortizolu, jehož nadbytek vede k úbytku svalové hmoty. Navíc pomáhá zmírnit zánětlivé procesy ve svalech, a zkrátit tak dobu regenerace po zátěži. (24–28)

Sportovci (zvláště ti vrcholoví) by ovšem měli být velmi opatrní při výběru konkrétního doplňku stravy. Byla totiž zaznamenána řada případů, kdy preparáty z kotvičníku obsahovaly anabolické steroidy či jiné zakázané látky. Není přitom jasné, jestli šlo o úmyslnou, nebo neúmyslnou kontaminaci.

Deprese a úzkost

Kotvičník obsahuje alkaloid harmin, což je velice zajímavá látka z pohledu péče o duševní zdraví. Jde totiž o tzv. inhibitor monoaminooxidázy, a díky tomu pomáhá v mozku regulovat hladinu dopaminu. Tento princip je mimochodem podstatou fungování antidepresiv z kategorie MAOI. (1)

Zánět a bolest

Kotvičník má i poměrně silné protizánětlivé působení, přičemž potlačuje produkci hned několika látek, které se na vzniku zánětu podílejí, například enzymů COX-2, iNOS a některých prozánětlivých cytokinů. Studie na zvířatech navíc ukázaly, že dokáže zmírňovat bolest, a to dokonce lépe než Aspirin. (1)

Nádorová onemocnění

V rámci studií na zvířatech byly prokázána zejména schopnost kotvičníku působit v rámci prevence vzniku zhoubných nádorů, ale i potenciál podpory léčby některých typů rakoviny, včetně například nádorů jater. Pomáhá například blokovat nadměrnou proliferaci (rychlé nekontrolované množení) nádorových buněk a podporovat jejich apoptózu neboli buněčnou smrt. Lépe než extrakt z plodů tu ovšem fungoval extrakt z kořene kotvičníku zemního. (1, 29)

Parazité

Jedna ze studií prokázala účinnost kotvičníkového extraktu proti hlístici Caenorhabditis elegans. (30)

Zubní kaz

V rámci laboratorních studií prokázal extrakt z plodů kotvičníku zemního schopnost působit proti bakterii Streptococcus mutans, která způsobuje zubní kaz. Potlačoval přitom jak její růst, tak schopnost adheze (přichycení na povrchu zubů a dásní) a produkci kyselin narušujících sklovinu. Studie na lidských dobrovolnících zatím chybí. (31)

Užívání a kontraindikace

Doporučené dávkování kotvičníku je u prášku z plodů 3–6 g denně, případně 20–30 g plodů na přípravu odvaru. Pro přípravu odvaru z kořene se používá 20–30 g. V rámci výzkumů ale byla potvrzena jen bezpečnost denního užívání dávky 750–1500 mg prášku z plodů po dobu 90 dní. (1, 32)

Při dodržení maximální dávky 1500 mg po dobu 90 dní byly v rámci výzkumů zaznamenány jen občasné mírné vedlejší účinky, jako jsou bolesti žaludku, křeče nebo průjem. Existují také ojedinělé případy poškození jater a ledvin, které mohou souviset právě s užíváním vyšších dávek kotvičníku. (1)

Opatrnost je na místě i při kombinování kotvičníku s léky. Tato bylina totiž zvyšuje vstřebávání některých antidiabetik, například metformin hydrochloridu. To může mít za následek nebezpečné snížení hladiny glukózy v krvi. Vhodná není ani kombinace s antidepresivy ze skupiny SSRI a lithiem a některými dalšími preparáty. Pokud tedy užíváte jakékoliv léky, je vždy v hodné konzultovat užívání kotvičníku s ošetřujícím lékařem. (1, 33)

Vhodné kombinace

Kotvičník je často kombinován s bylinami a živinami ovlivňujícím sexuální zdraví, hormonální rovnováhu a sportovní výkonnost, jako je ashwagandha, maca, reishi, ženšen, zinek, selen nebo arginin. Zatím však proběhlo jen velice málo studií, které by zkoumaly účinnost jednotlivých kombinací.

Sexualita: kotvičník + ženšen + arginin (34), kotvičník + ashwagandha + mucuna pruniens (35), kotvičník + maralí kořen + Tongat Ali (Eurycoma longifolia) (36)

Sportovní výkonnost: kotvičník + ženšen + oves (37)

Syndrom polycystických vaječníků: kotvičník + ashwagandha (38)

Růže má odpradávna punc výjimečné rostliny, ne nadarmo se jí říká královna květin. Vyniká ovšem nejen svojí krásou, ale i léčivými účinky, ať už v oblasti duševního zdraví, spánku, srdce a cév, diabetu nebo hubnutí.

Popis

Růže damašská patří do čeledi růžovité, která zahrnuje více než 200 druhů a přes 18 000 kultivarů. Jde nejen o oblíbenou okrasnou rostlinu, ale pro své unikátní složení má využití i v kosmetice, přírodní medicíně a potravinářském průmyslu. Jejím přímým předchůdcem, ze kterého byla vyšlechtěna, je růže galská (1, 19)

Jde o vytrvalý keř dosahující výšky 1–2 m s hustě ostnitými výhony. Listy jsou lichozpeřené, nejčastěji pětičetné, květy jsou růžové nebo bílé barvy, spíše ploché, drobnější a nádherně voňavé. Stonky jsou poměrně tenké, proto květy nestojí zcela zpříma. (1, 19)

K léčení a v kosmetickém průmyslu se využívá několik typů produktů z růže damašské: (1)

Růžový olej – vyrábí se destilací okvětních plátků, což je velmi náročný postup s malou výtěžností. K získání jediného gramu oleje je totiž zapotřebí zpracovat cca tři kilogramy okvětních plátků. Proto jde také o jeden z nejdražších rostlinných olejů. Používá se ke kosmetickým účelům a je možné jej také užívat jako doplněk stravy.

Růžová voda – obsahuje 10–50 % růžového oleje. Využívá se v kosmetice, v potravinářství, ale v zemích Středního východu i k náboženským rituálům.

Sušené květy – využívají se k přípravě čajů, ale i jako přísada do různých potravin.

Extrakt – různé typy extraktů se využívají se využívají v kosmetickém průmyslu.

Šípky – zatímco v našich končinách se k léčení a jako přísada do čajů využívají převážně šípky planých růžích, na Středním východě se využívají i plody růže damašské.

Historie

Čeleď růžovité (Rosaceae) je velice stará – dle fosilií nalezených v Severní Americe krášlili její zástupci zemský povrch již před 30 miliony let. Damašská růže byla pravděpodobně vyšlechtěna ve starověku na Středním východě, a již tehdy se využívala nejen pro okrasu, ale i ke kosmetickým a léčebným účelům. Destilace květů za účelem výroby oleje se pravděpodobně prováděla již v 7. století, a to především na území dnešního Íránu (tato oblast byla ostatně až do 16. století největším producentem růžového oleje). V současnost jsou největšími pěstiteli růže damašské Bulharsko, Turecko a Maroko. (1, 2)

Pokud jde o léčebné využití, ve starověku se růže damašská využívala k léčení bolestí břicha a hrudníku, poruch menstruačního cyklu a trávicích potíží, k posílení srdce a léčbě zánětů, zejména v oblasti krku. Tradiční perská medicína dodnes využívá damašskou růži také k podpoře hojení ran, léčbu bolestí hlavy, zánětů v oblasti trávicího traktu, svalových bolestí a hemoroidů. Slavný lékař Avicenna na přelomu 10. a 11. století popsal její využití při hojení slizničních a kožních lézí, ale vyzdvihoval i její účinnost při potírání bolestí, zánětů či nepříjemného zápachu potu. (1, 2, 21)

Účinné látky

Růže damašská obsahuje celou řadu účinných látek, z nichž některé jsou zcela unikátní. Najdeme v ní například terpeny, glykosidy, flavonoidy, antokyaniny, karboxylové kyseliny, mastné kyseliny, hořčiny, třísloviny, myrcen, ß-citronellol, nonadekan, geraniol, nerol kaempferol či quercetin. (3)

Léčivé účinky

Potenciál růžového oleje je natolik silný, že byly vědecky prokázány pozitivní účinky na zdraví i při využití v rámci aromaterapie, tedy při vdechování silic nebo při masážích. Tyto postupy například v rámci studií u sledovaných dobrovolníků vedly k následujícím účinkům: (2)

• pokles krevního tlaku,
• úprava metabolismu tuků,
• zmírnění menstruačních bolestí,
• zmírnění bolestí hlavy a dalších typů bolesti (včetně pooperačních),
• zmírnění sexuálních dysfunkcí,
• úpravě rovnováhy hormonálního systému,
• zmírnění stresu (konkrétně k poklesu aktivity sympatiku a prohloubení relaxace)
• zmírnění úzkosti.

Studií sledujících účinky vnitřního užívání růžového oleje nebo čaje z růžových květů bylo zatím provedeno výrazně méně, jejich výsledky ale ukazují, že potenciál růže damašské je opravdu vysoký. S jakými potížemi nám tedy může tato rostlina pomoci?

Deprese, úzkost a sexualita

Růže damašská se vyznačuje rozsáhlým příznivým vlivem na mozek a nervovou soustavu. I pouhé vdechování silic v rámci aromaterapie ovlivňuje tzv. inhibitory zpětné resorpce serotoninu a podporuje uvolňování dopaminu, což v rámci výzkumů vedlo ke zmírnění příznaků depresí u mužů i žen užívajících antidepresiva typu SSRI. Zajímavé přitom bylo, že aromaterapie u nich měla i výrazný pozitivní efekt na sexuální zdraví – došlo u nich ke zvýšení sexuální touhy i schopnosti dosahovat orgasmu (o něco lépe to fungovalo u mužů než u žen). To je důležité zjištění, protože právě sexualita bývá u uživatelů antidepresiv často narušena. (2, 4)

Konzumace růžového oleje nebo extraktu může navíc v mozku zvýšit i hladinu dalšího důležitého neurotransmiteru 5-hydroxytryptaminu, pomoci regulovat metabolické dráhy některých důležitých aminokyselin a také omezit poškození nervových buněk. To vše pak může pomoci zmírnit depresivní příznaky. Účinnost růže je přitom při depresích srovnatelná s antidepresivem imipraminem. V jedné klinické studii navíc užívání růžového oleje zmírnilo deprese u starších pacientů trpících demencí. Účinné je ale také i při úzkostech. (1, 17, 22)

Zlepšení sexuálních funkcí spolu se zvýšením hladiny testosteronu bylo v rámci jednoho z výzkumů zaznamenáno i u mužů, kteří užívali růžový olej v průběhu léčby závislosti na alkoholu. (25)

Nespavost

Damašská růže může být velmi účinným pomocníkem pro všechny, kdo trpí nespavostí. Kombinuje totiž poměrně silný hypnotický efekt se schopností zmírňovat úzkost. Tím podporuje usínání a prodlužuje celkovou dobu spánku. Ve studiích na zvířatech dokonce prokázala v tomto směru podobnou účinnost jako lék diazepam. (5, 6)

Alzheimerova choroba

Studie ukázaly, že růže by mohla být velmi slibným prostředkem v prevenci i léčbě demence. Potlačuje totiž produkci amyloidu ß, který v mozku vytváří charakteristické plaky poškozující nervové buňky, a zároveň podporuje tvorbu nových nervových výběžků – neuritů. (1, 7)

Srdce a cévy

Některé sloučeniny obsažené v oleji z růže damašské ovlivňují produkci a metabolismus hormonu angiotenzinu (konkrétně produkci enzymu ACE), který je zapojen do regulace krevního tlaku. Právě pozitivní vliv na krevní tlak je přitom natolik výrazný, že se projeví i v rámci aromaterapie – v jedné studii zaměřených na ženy v období menopauzy například došlo po absolvování série aromaterapeutických masáží s využitím růžového oleje k poklesu systolického i diastolického krevního tlaku a úpravě hladiny krevních lipidů. Účinky vnitřního užívání růžového oleje pak samozřejmě mohou být ještě výraznější. (1, 8, 9)

Ve studiích na zvířatech byl rovněž zaznamenán pozitivní vliv konzumace růžového oleje na zlepšení kontraktility srdečního svalu (tj. na efektivitu stahů srdeční svaloviny). (10)

Imunita a antimikrobiální efekt

Růže má nejen příznivý vliv na imunitní systém, ale navíc i schopnost ničit mnohé mikroorganismy. Působí proti širokému spektru gram-pozitivních i gram-negativních bakterií – v jejich výčtu nechybí například zlatý stafylokok, E. coli nebo původce salmonelózy. Největší antibakteriální efekt přitom z obsažených látek prokázaly citronellol, geraniol a nerol. Růže ale potlačuje i množení řady virů a kvasinek, včetně Candida albicans. Celkem 9 z obsažených látek bylo dokonce schopno působit proti některým fázím replikace viru HIV. (1, 11–14)

Diabetes a hubnutí

Užívání růžového extraktu vede k poklesu tzv. postprandiální glykémie, tedy hladiny glukózy 90-120 minut po jídle. Důvodem je pravděpodobně potlačení tvorby enzymu jménem α-glukosidáza, který je nezbytný pro trávení polysacharidů a disacharidů (tj. jak škrobů, tak sacharózy). Díky tomu dojde k omezení množství glukózy, která se z trávicího traktu vstřebá do krve. (15)

Tento efekt je zároveň dobrou zprávou pro všechny, kdo se snaží zhubnout, protože méně vstřebané glukózy znamená i snížení kalorické hodnoty zkonzumovaného jídla. A k tomu se ještě přidává další efekt, konkrétně schopnost potlačit produkci enzymu lipáza, který je zase nezbytný pro trávení tuků. I ten tak může ve výsledku snížit celkový energetický příjem. (16)

Antioxidační a protizánětlivý efekt

Květy růže damašské obsahují celou řadu polyfenolů, které vynikají antioxidačním a protizánětlivých efektem. Jsou přitom schopné zmírňovat jak akutní, tak chronický zánět. (1)

Bolest

Růže má rovněž analgetický efekt. Hned několik studií potvrdilo analgetický efekt aromaterapie s využitím růžového oleje. Například pacientům po operaci pomohlo jeho vdechování zmírnit bolest ve srovnání s kontrolní skupinou v podstatě ihned, a tento efekt navíc přetrval až dalších 12 hodin. Ženám trpícím menstruačními bolestmi pomohla aromaterapie zmírnit dobu trvání i intenzitu bolesti, a navíc i zmírnit intenzitu menstruačního krvácení. A úlevu přinesla dokonce i pacientům s ledvinovou kolikou. (2)

Ještě efektivněji pak může tlumit bolest při vnitřním užití. Díky svým protizánětlivým účinkům je přitom efektivní zejména při snižování nociceptivní bolesti, tedy takové, která je obvykle spojena se zánětem. (20)

Epilepsie

Některé z účinných látek růžového oleje, například geraniol a eugenol, mají také antiepileptický efekt. U dětí trpících epilepsií díky tomu pomohl snížit frekvenci i závažnost epileptických záchvatů. (18)

Menopauza

Damašská růže může být velmi účinným pomocníkem i pro ženy v menopauze. Efektivně totiž zmírňuje jak psychické symptomy menopauzy (zejména deprese a úzkosti), tak i fyzické projevy typu návalů, různých typů bolestí nebo potíží postihujících močový a pohlavní systém. A dokonce pomůže zlepšit i sexuální funkce, jako je například chuť na sex, zvlhčení pochvy nebo schopnost dosahovat orgasmu. (23–24)

Astma

Zatím pouze na zvířatech byla potvrzena schopnost růžového oleje zmírňovat stažení hladké svaloviny průdušek, a to srovnatelně s lékem theofylinem. U pokusných zvířat přitom došlo k aktivaci beta receptorů sympatiku, což mělo za následek rozšíření průdušek, a zároveň k inhibici histaminových receptorů. (1)

Užívání a kontraindikace

Ačkoliv jsou produkty z damašské růže už po staletí v některých částech světa nedílnou součástí přírodních léčebných postupů, existuje zatím bohužel jen velmi málo studií mapující jejich bezpečnost. Ze studií na zvířatech pouze vyplývá, že vyšší dávky mohou způsobit zhoršení hodnot jaterních testů (konkrétně hladiny bilirubinu a ALT), proto by při užívání produktů z růže měli být opatrní lidé se zhoršenou funkcí jater. (22)

Vhodné kombinace

Imunita a antibakteriální působení: růže + rozmarýn + šalvěj (1)

Migréna a bolest hlavy: růže + violka vonná (22)

1. Vyhýbejte se umělým sladidlům

Nápoje a potraviny ochucené umělými sladidly jsou nám většinou předkládány jako dietnější a také zdravější alternativa produktů slazených cukrem, opak je ale pravdou. Umělá sladidla totiž prokazatelně zvyšují riziko kardiovaskulárních nemocí, ať už jde o vysoký krevní tlak, cévní mozkovou příhodu či ischemickou chorobu srdeční.

Sladidla jsou totiž podvod na mozek. Ten totiž na jejich sladkou chuť zareaguje stejně, jako bychom konzumovali cukr – tedy vydá pokyn ke zvýšenému vylučování inzulinu. A protože sladidla jsou sladká opravdu hodně (například aspartam je 200× sladší než cukr), je tato reakce opravdu silná.

Pokud si nápoj nebo pokrm se sladidly dáme jen občas, nic se nestane. Pokud je ale konzumujeme pravidelně, může to například vést ke vzniku inzulinové rezistence i dalších problémů souvisejících s metabolismem (například zvýšení aktivity signální molekuly CX3CL1). V důsledku toho pak dochází ke zvýšení zánětu v oblasti cév a vzniku endoteliální dysfunkce, což jsou důležité podmínky pro rozvoj aterosklerózy.

2. Přidejte do jídelníčku draslík

„Omezte solení.“ Tuhle radu si většinou od lékaře vyslechne každý, kdo trpí vysokým krevním tlakem nebo jinými kardiovaskulárními problémy. Rada je to důležitá, protože nadměrný příjem sodíku skutečně může přispět ke zvýšení krevního tlaku. Platí to přitom zejména u mužů, ženy jsou na nadbytek tohoto prvku citlivé méně, za což vděčí odlišné molekulární struktuře ledvin.

Kromě jeho příjmu sodíku je ale dobré zároveň do stravy přidat více jeho protihráče, tedy draslíku. Jakmile to uděláme, naše ledviny začnou vylučovat více sodíku, což může pomoci krevní tlak efektivněji snížit. Na tento postup přitom reagují o něco lépe muži než ženy.

Na draslík jsou bohaté zejména potraviny rostlinného původu. Velké množství jej obsahují například brambory, čočka, fazole, banány, jablka, brokolice chřest, meloun, špenát, chřest, listová zelenina a další.

3. Spěte – déle, ale hlavně kvalitněji

Souvislost mezi spánkem a zdravím je známá již dlouho, spánkový deficit prokazatelně zvyšuje nejen riziko nemocí srdce a cév, ale i třeba obezity nebo diabetu. Dosavadní výzkumy se ale zaměřovaly především na celkovou dobu spánku. Poslední vědecká zjištění ovšem říkají, že kromě ní hraje výraznou roli i kvalita spánku.

Výraznými rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění je tzv. spánková apnoe, tedy krátké zástavy dechu v průběhu spánku, které se často objevují zejména u lidí, kteří hlasitě chrápou. A právě časté apnoe způsobují v těle řadu negativních epigenetických změn, které zvyšují riziko řady onemocnění, včetně těch kardiovaskulárních. Jejich výskyt může například až 10x zvýšit riziko mozkové mrtvice! O spánkové apnoi si přečtěte zde »

Srdci a cévám ovšem nesvědčí ani časté porušování pravidel spánkové hygieny, tedy když například chodíme spát v různou dobu, když se těsně před ulehnutím věnujeme náročným mentálním nebo fyzickým činnostem, jíme těžká jídla nebo se z různých důvodů často probouzíme.

4. Už žádné jídlo s sebou!

Nedávný čínský výzkum ukázal, že i zdánlivě neškodná věc, jako je častá dovážka či donáška jídel z restaurací může zvýšit riziko nemocí srdce a cév. Problém tu samozřejmě nepředstavuje samotný fakt, že si jídlo sníte jinde než v restauraci, ale jeho doprava v plastových krabičkách.

Pokud se totiž do nich uloží horké jídlo, dojde k mnohem výraznějšímu uvolňování mikroplastů a škodlivých chemikálií (BPA, ftaláty a další), než když se do krabiček umístí jídlo chladné. Vyšší expozice těmto látkám pak způsobuje změny ve střevním mikrobiomu, které následně zvyšují míru zánětu v těle. A právě zánět v oblasti cév jej faktor, který urychluje rozvoj aterosklerózy.

5. Doplňujte hořčík a déčko

Dostatečný příjem hořčíku je nezbytný pro správné prokrvení srdečního svalu, což je důležité v prevenci a léčbě ischemické choroby srdeční. Jeho deficit ovšem výrazně zvyšuje i riziko dalších srdečně cévních onemocnění (včetně mozkové mrtvice) i úmrtí na ně. Užívání hořčíku navíc zlepšuje kvalitu spánku, což se rovněž projeví na kardiovaskulárním zdraví.

Další nezbytnou živinu pro zdraví srdce představuje i vitamin D3. Jeho deficit v populaci je velice častý, což vede ke zvýšení rizika řady vážných onemocnění, choroby srdce a cév nevyjímaje. Dlouhodobé užívání déčka tak například snižuje riziko srdečního infarktu o 19 %, přičemž efekt je vyšší u lidí užívajících statiny nebo jiné léky na srdečně cévní nemoci.

6. Sázejte stromy a meditujte v lese

Zajímavý výzkum proběhl v americkém Detroitu, kde došlo vlivem oteplování klimatu k přemnožení druhů hmyzu likvidujících stromy. Ukázalo se, že v oblastech, kde došlo k nejvyššímu úbytku stromů, se následně zvýšil výskyt kardiovaskulárních onemocnění o 25 %!

Přesný důvod, proč stromy v okolí bydliště prospívají srdci, vědci neznají, ale spekulují o spolupůsobení několika faktorů: snížení stresu, zmírnění znečištění ovzduší, a celkového zlepšení klimatu, které vede k zvýšení míry pohybu (zvláště v letním období) i sociálních interakcí ve venkovním prostředí.

Zoufat si ale nemusíte ani v případě, že bydlíte v centru města, kde je o stromy nouze. Stačí chodit pravidelně do lesa. Srdci a cévám totiž prospívá jakýkoliv pobyt mezi stromy, a dvojnásob to platí, pokud jej spojíme třeba s meditací, cvičením jógy apod. V Japonsku dokonce vznikla metoda jménem lesní terapie (Shinrin-yoku), která spojuje pobyt v lese s řízenou meditací zaměřenou na zapojení smyslů. Výzkumy přitom ukazují, že tato metoda vede ke snížení hladiny stresových hormonů, krevního tlaku i srdeční frekvence.

7. Pijte zelený čaj

Rozsáhlá japonská studie, která sledovala více jak 40 000 osob po dobu 11 let, ukázala, že lidé konzumující denně aspoň pět šálků zeleného čaje, měli o 16 % nižší riziko předčasného úmrtí a výskyt kardiovaskulárních chorob byl u nich nižší dokonce o 26 %.

Důvodem je pravděpodobně vysoký obsah epigalokatechin galátu neboli EGCG, který se vyznačuje řadou příznivých účinků na kardiovaskulární systém – snižuje například krevní tlak a hladinu LDL cholesterolu. EGCG je možné konzumovat i ve formě doplňku stravy. Více zde »

8. Vsaďte na středomořskou stravu

Středomořská strava snižuje riziko úmrtí na kardiovaskulární choroby o 9 %. Jedním z důvodů je přitom hojná konzumace olivového oleje. Olivy totiž obsahují řadu zajímavých látek s pozitivním vlivem na srdce a cévy, jako je například hydroxytyrosol, kyselina maslinová nebo kyselina oleanová.

Tyto látky mají výrazné antioxidační a protizánětlivé účinky, snižují hladinu celkového i LDL cholesterolu i míru jeho oxidace a snižují krevní tlak. Více zde »

Také hydroxytyrosol je možné konzumovat coby doplněk stravy.

9. Přidejte vlákninu

Dostatek vlákniny je důležitý pro rovnováhu střevního mikrobiomu, která úzce souvisí i se zdravím srdce a cév. V rámci výzkumů tak například pouhé přidání vlákniny do jídelníčku vedlo ke snížení krevního tlaku.

10. Jezte vejce

Není to tak dávno, co byla vejce kardiakům zakazována kvůli obsahu cholesterolu. Postupem času se ale ukázalo, že opak je pravdou. Například čínský výzkum, který po devět let sledoval více než 400 000 osob, ukázal, že ti, kteří konzumují alespoň jedno vejce týdně, mají o 26 % nižší riziko mozkové mrtvice než ti, kteří je jedí jen zřídka. Pouhých 5 vajec týdně pak snížilo riziko ischemické choroby srdeční o 12 %.

Daří se jí v nadmořských výškách nad 4 000 m, kde jiné rostliny nepřežijí. Válečníci Incké říše ji využívali ke zvýšení energie a odolnosti, moderní výzkumy pak potvrdily její schopnost zlepšovat sexuální zdraví, plodnost a sportovní výkonnost, ale i zmírňovat nepříjemné projevy menopauzy. Seznamte se s řeřichou peruánskou neboli macou.

Výskyt a popis

Pokud jde o místo pro život, jen těžko si lze představit horší podmínky. Maca je totiž doma v Peruánských Andách, kde roste v nadmořské výšce od 4 000 do 4 500 metrů. Musí proto čelit nejen extrémně nízkým teplotám, silnému větru a intenzivnímu slunečnímu záření, ale musí také umět získat dostatek živin z převládajícího skalnatého podloží. Pěstuje se sice také v Číně, tamní rostliny však mají odlišný obsah účinných látek a mohou tedy mít i odlišné účinky (většina studií zaměřená na účinky macy, z nichž tento článek vychází, přitom zkoumala pouze rostliny původem z Peru). Patří do čeledi brukvovité, je tedy příbuzná třeba s kapustou či brokolicí. (1)

Kvůli nehostinným podmínkám je nadzemní část macy jen malá – rostlina obvykle dorůstá výšky okolo 15 cm, má redukovaný hlavní stonek, peřenodílné listy a hrozny krémově bílých až nazelenalých květů. Plodem je nažka s jedním semínkem uvnitř. To hlavní se ale nachází o něco níže – jako potravina i k léčení se totiž využívá především tzv. hypokotyl (hlíza), tedy zdužnatělá část mezi stonkem a kořeny. Je dlouhá až 14 cm a pro přežití rostliny je zcela zásadní, protože představuje zásobárnu vody a živin. Hypokotyly mají různé barvy, od smetanové po černou, což je dáno odlišným zastoupením obsažených látek – zejména karotenoidů a tokyanů. Různé barvy macy proto mají i mírně odlišné účinky. (1, 2)

Hypokotyly macy jsou důležitou součástí jídelníčku domorodých obyvatel Peru, často jich zkonzumují více než 100 g denně. Jsou velmi tvrdé, proto se obvykle vaří – nejen ve vodě, ale i v mléce nebo ovocných šťávách. Mohou se také mlít na mouku nebo využívat k přípravě koktejlů, „kávy“, pudinků, džemů či alkoholických nápojů. Konzumují se jak čerstvé, tak sušené – v této formě je možné je skladovat i několik let. U nás se maca nejčastěji prodává ve formě prášku nebo kapslí, Janča a Zentrich ovšem doporučují i její homeopatické zpracování, které je podle nich účinné zejména v oblasti podpory hormonální rovnováhy. (1, 2, 9)

Historie

V Peru je maca prokazatelně konzumována už více než 2000 let, a to nejen jako potravina, ale i v rámci tradiční medicíny. V období Incké říše ji válečníci využívali ke zvýšení energie a vitality, vyzdvihovány byly ale i jaké afrodiziakální účinky nebo schopnost léčit revmatismus, anémii, neplodnost či respirační potíže. (1)

Význam macy byl v historii tak velký, že se dokonce v době španělské kolonizace využívala i jako platidlo. Španělé také macou krmili hospodářská zvířata, aby zlepšili jejich plodnost narušenou životem ve vysokých nadmořských výškách. (1)

Divoce rostoucí maca (Lepidium meyenii Walp.) byla poprvé popsána německým botanikem Gerhardem Walpersem v roce 1843. Od roku 1990 se pak používá odlišný název pro domestikovanou macu Lepidium peruvianum Chacon, která se od té divoké mírně odlišuje (morfologicky, složením účinných látek a částečně i geneticky). Český botanický název je „řeřicha peruánská“, mnohem známější je zde ale rostlina pod domorodým názvem „maca“. (1)

Složení

Maca je velmi bohatá živiny – obsahuje cca 10 % bílkovin, 59 % sacharidů, 2 % tuků (z mastných kyselin je zastoupena zejména kyselina linolenová, palmitová a olejová) a 8,5 % vlákniny. Najdeme v ní také řadu vitaminů a minerálů, například vitamin C, E, některé vitaminy skupiny B, železo, vápník, měď, zinek a draslík. Tyto výživové parametry ale mají význam spíš pro obyvatele And, kteří macu konzumují jako běžnou součást jídelníčku. (1, 2)

Pokud macu užíváme spíše jako doplněk stravy, budou nás hlavně zajímat další obsažené látky, které jsou zodpovědné za její léčivé účinky. Mezi ty nejvýznamnější patří zejména polynenasycená mastná kyselina macaen a její amidy (macamidy), což jsou látky, které v jiných rostliných druzích nebyly popsány. Dále se zde nachází 9 druhů glukosinolátů, několik alkaloidů, fytoestrogeny, prostaglandiny či fytosteroly (například ß-sisterol, kampesterol, brasikasterol či stigmasterol), které pomáhají snižovat hladinu cholesterolu. Zajímavou složkou je také (1R,3S)-1 methyltetrahydro- -β-karbolin-3-karboxylová kyselina, která působí jako inhibitor monoaminooxidázy. Látky schopné potlačit produkci tohoto enzymu se přitom využívají například v léčbě depresí nebo Parkinsonovy choroby. (1, 2) 

Jednotlivé barevné odrůdy macy se přitom liší nejen obsahem barviv (zejména karotenoidů), ale i podílem dalších účinných látek. (1)

Léčivé účinky

Sexualita a plodnost

Maca je tradičně využívána k podpoře mužské plodnosti a také jako afrodiziakum pro obě pohlaví, což potvrdily i vědecké výzkumy. Právě tato oblast účinků macy ostatně byla zatím nejlépe prozkoumána v rámci klinických studií. (9)

Jedna z nich například ukázala, že denní dávka 1,5 nebo 3 g macy užívaná po dobu 12 týdnů vede u mužů k výraznému zvýšení sexuální touhy. Prospět také může mužům trpících mírnou erektilní dysfunkcí – u nich došlo v rámci jedné studie po 12 týdnech užívání 2,4 g macy jak ke zlepšení schopnosti erekce a celkové pohody při sexu, tak i ke zlepšení psychické a fyzické výkonnosti. (10, 11)

Zejména černá a žlutá maca dokáže výrazně podpořit tvorbu spermií, zvýšit celkový objem ejakulátu i pohyblivost spermií. Přesný mechanismus účinku ale zatím nebyl popsán – navzdory častému tvrzení totiž maca ve skutečnosti nezvyšuje produkci testosteronu ani jiných mužských pohlavních hormonů. Je ale možné, že zlepšuje biologickou dostupnost testosteronu nebo vazebnou kapacitu receptorů pro tento hormon. (1, 3-6)

Červená maca je zase efektivní při benigní hyperplasii (zbytnění) prostaty. (1, 7)

Schopnost macy zvyšovat sexuální touhu byla prokázána také u žen v menopauze a u žen užívajících antidepresiva (u mužů byly výsledky výzkumů zaměřených na libido smíšené) (12, 15)

Menopauza

Sexuální touha není jedinou oblastí, v níž může maca ženám v menopauze pomoci. Klinické studie potvrdily, že dokáže výrazně zmírnit prakticky všechny typické symptomy menopauzy, tedy i například návaly horka, noční pocení, změny nálad (ve smyslu depresí i úzkostí), pokles energie a vitality, poruchy paměti nebo problémy se spánkem, a také zlepšit celkové zdraví žen v tomto období života. (8, 9, 13, 14, 25)

Ovlivnění hormonální rovnováhy žen v menopauze ovšem prokázaly pouze některé z provedených studiích, zatímco v jiných zůstaly hladiny hormonů nezměněny. Některé z nich ovšem ukazují, že maca by mohla efektivně zvyšovat hladinu progesteronu, což je důležité jak přímo v menopauze, tak především v období premenopauzy a perimenopauzy, kdy se již objevují mnohé nepříjemné příznaky, ale stále ještě nedošlo k vymizení menstruačního krvácení. (9, 26)

Sportovní výkonnost

Dvě studie zaměřené na profesionální sportovce (mužského pohlaví) ukázaly také poměrně výraznou schopnost macy podporovat sportovní výkonnost. U sledovaných dobrovolníků došlo po užívání 1,5 g macy po dobu 60 dní ke zvýšení maximální rychlosti i VO2max, což je důležitý parametr vytrvalosti. Ve druhé studii pak vedlo užívání 2 g po dobu pouhých dvou týdnů u vytrvalců ke zkrácení doby potřebné na uběhnutí 40 km, přičemž bylo u nich zároveň zaznamenáno zvýšení sexuální touhy. (16, 17)

Studie na zvířatech pak ukázaly, že maca může pomoci zvýšit tvorbu ATP (látka, ze kterou buňky čerpají energii) a zásobního polysacharidu glykogenu, chránit svalové mitochondrie před volnými radikály, zmírňovat poškození svalových buněk vlivem intenzivní zátěže a také výrazně snižovat celkovou míru únavy, což se u pokusných myší projevilo například zlepšením výkonnosti ve testu plavání do vyčerpání. Zajímavé přitom bylo, že zvýšenou odolnost vůči únavě u zvířat provázely pozitivní změny ve střevním mikrobiomu, což ukazuje, že maca může fungovat i jako prebiotikum. Laboratorní studie pak prokázaly i anabolické účinky. (9, 22)

Mozek a nervová soustava

11 preklinických studií ukázalo na neuroprotektivní účinky macy, tj. na schopnost chránit nervové buňky před poškozením volnými radikály, vysokou hladinou kortikosteroidů, nezdravou stravou a dalšími vlivy. Za tento efekt vděčí rostlina především obsaženým macamidům, které blokují účinky některých enzymů a epigenetickou cestou potlačují produkci bílkovin podporujících apoptózu (buněčnou smrt) nervových buněk. (9, 19)

Některé studie ukázaly na potenciál macy podporovat vznik nových nervových buněk, zlepšovat kognitivní výkonnost a paměť a zmírňovat úzkostné příznaky. Dvě preklinické studie navíc naznačily, že po mozkové mrtvici pomůže maca zmenšit poškozenou oblast mozku a zmírnit otok mozkové tkáně. (9, 21, 23)

Srdce a cévy

Maca ovlivňuje tvorbu enzymů, které regulují krevní tlak – zejména reninu a angiotenzin konvertujícího enzymu (ACE). V jedné ze studií vedlo užívání černé macy (3 g denně po 12 týdnů) ke snížení systolického krevního tlaku. Zlepšuje také funkci mitochondrií v srdeční tkáni a snižuje míru jejího poškození po prodělaném infarktu. Má také antitrombotický efekt a obsažené fytosteroly mohou pomoci snížit hladinu cholesterolu. (1, 9, 18)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Některé složky macy mají silné antioxidační působení. Preklinické studie rovněž ukázaly, že maca efektivně potlačuje produkci cytokinů a dalších látek zvyšujících intenzitu zánětu (např. TNF-α, IL-6 či IL-8), a naopak podporuje tvorbu protizánětlivého IL-1. Protizánětlivé působení se uplatnilo i na modelech zbytnění prostaty, plicní fibrózy a hepatitidy. (9)

Maca má zároveň i protibolestivé účinky. V rámci studií přitom pomohla potlačit nejen bolest spojenou se zánětem, při níž se maximální analgetické účinky se projevily 15 minut po požití, ale i bolest neuropatickou, tedy způsobenou poškozením nervových vláken (zde byl maximální účinek po 30 minutách). (9, 20)

Diabetes a hubnutí

Podle výsledků laboratorních studií dokáže maca zlepšit schopnost buněk vstřebávat glukózu, což je důležité pro diabetiky. Pokusy na zvířatech pak ukázaly její schopnost zmírňovat inzulinovou rezistenci a zvýšit hladinu leptinu (hormon zvyšující pocit sytosti), což se projevilo sníženou chutí k jídlu a omezením přibývání na váze. (9)

Trávení

Maca rovněž podporuje také trávení, zejména vyprazdňování žaludku, střevní peristaltiku a stravitelnost přijatých živin.

Ochrana před sluncem

Fakt, že maca prosperuje ve vysokohorských oblastech, kde je vysoká intenzita slunečního svitu, pravděpodobně souvisí i s její schopností chránit pokožku před sluncem. V rámci jedné studie poskytl krém s obsahem extraktu z macy podobnou ochranu před UVB zářením jako krém s faktorem SPF30. (24)

Osteoporóza

Maca může být také účinným prostředkem proti řídnutí kostí, ať už je způsobená hormonálními změnami v menopauze nebo jinými příčinami. Pozitivně ovlivňuje kostní buňky osteoblasty, které se podílejí na ukládání minerálů a tvorbě kostní hmoty, epigenetickou cestou aktivuje geny řídící výstavbu kostí i estrogenové receptory typu alfa i beta. (25)

Další účinky

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že maca má imunostimulační a protinádorové působení. (9)

Užívání a kontraindikace

Doporučenou denní dávkou je 5–7 g prášku, který je možné užívat v kapslích nebo rozmíchaný ve vodě či jiném nápoji. V rámci provedených výzkumů ale byly účinné i dávky výrazně nižší, mezi 1 a 2 g denně. Využít je možné i různě typy extraktů. Pro dosažení maximálního účinku je vhodné macu užívat 3-4 měsíce. (1, 2, 5)

Užívání macy je považováno za bezpečné. V rámci proběhlých studií nebyly hlášeny žádné závažnější vedlejší účinky – u některých dobrovolníků se vyskytly jen mírné vedlejší účinky, jako je nevolnost, bolest hlavy či podráždění. V rámci studií na zvířatech nebyla zaznamenána toxicita pro játra či nervovou soustavu ani při užití velmi vysokých dávek (více než 1 g denně na kilogram tělesné hmotnosti), ve výzkumech na lidských dobrovolnících byla prokázána bezpečnost užívání 2-3 g prášku po dobu 12 týdnů, stejně jako denní konzumace 115 g čerstvé macy. Z důvodu malého množství provedených studií ale není doporučována těhotným a kojícím ženám a dětem. (1, 9)

Prakticky ale neexistují studie zkoumající možné interakce macy s léky. Hlášena byla pouze jedna nežádoucí interakce s antidepresivem mianserin. Předpokládá se také možné interakce s enzymem CYP3A4, který se účastní odbourávání některých léků. (9)

Vhodné kombinace

V nabídce doplňků stravy se maca velice často objevuje v kombinaci s adaptogeny či bylinami podporujícími sexuální zdraví a plodnost, jako je ashwagandha, pískavice, reishi, kotvičník, ženšen, suma a další. Prakticky ale neexistují žádné studie, které by účinnost a výhodnost těchto kombinací potvrzovaly. Jedinou výjimkou je malá studie zkoumající účinky kombinace macy a sumy u žen po menopauze. V rámci podpory sexuálního zdraví a plodnosti by mohla být vhodná také kombinace se zinkem nebo vitaminem D3. (27)

Silný imunostimulant, který sníží riziko respiračních onemocnění o více než polovinu. A pokud se útokům virů přesto neubráníme, sníží jeho příznaky a zkrátí dobu léčby. Echinacea neboli třapatkovka nachová toho ale umí ještě mnohem víc.

Výskyt a popis

Echinacea pochází ze Severní Ameriky, kde se v přírodě vyskytuje převážně v prérijních oblastech východně od Skalistých hor. V současnosti se ale pěstuje na řadě míst světa a daří se jí i v České republice, kde zdobí mnohé zahrádky a parky. Jde asi o 1 m vysokou vytrvalou rostlinu s výraznými fialovými květy, chlupatou lodyhou a řapíkatými listy. Roste dobře i v kamenitých půdách chudých na živiny, potřebuje pouze dostatek sluníčka. V místech původního výskytu však bohužel její počty klesají, protože právě ekosystémy prérií jsou v současnosti velmi ohroženy. (1, 2)

Rod třapatkovka (dříve byl užíván český název „třapatka“) zahrnuje celkem 9 druhů bylin. K léčení se přitom využívají především tři z nich: v západní medicíně je pro snadnost pěstování i nižší cenu neoblíbenější třapatka nachová (Echinacea purpurea), velmi podobnými účinky se ale vyznačují i třapatkovka úzkolistá (Echinacea angustifolia) a třapatkovka bledá (Echinacea pallida). Z třapatkovky nachové se k léčení využívají jak nadzemní části rostlin sbíraných v plném květu (ve formě vylisované šťávy, čaje nebo extraktu), tak i kořeny (obvykle ve formě tinktury nebo kořenu). Z třapatkovky úzkolisté a bledé se využívá kořen. (1-3)

Historie

Echinacea je důležitou součástí tradiční fytoterapie původních obyvatel Ameriky, zejména indiánských kmenů z oblasti Velkých plání. Ti ji využívali zejména při nachlazeních, kašli, bolesti v krku, ale také při žaludečních potížích, a dokonce i na hojení ran a při hadím uštknutí. A to jak pro sebe, tak i pro koně. Později ji začali využívat i první bílí osadníci a postupně se stala i mezi nimi velmi oblíbenou – po staletí nesměla chybět v žádné domácí lékárně. Na nějakou dobu se tato rostlina ocitla i v americkém Národním seznamu léčiv (konkrétně v letech 1916-1950), s objevem antibiotik se však od jejího používání v rámci klasické medicíny ustoupilo. (1-3)

V Evropě byla dlouho neznámá, oblibu si získala až v 70. letech 20. století, kdy byly zejména v Německu provedeny studie potvrzující její účinnost. Právě v Německu je přitom její popularita asi nejvyšší z evropských zemí – zdejší lékaři každoročně předepíší 3 miliony receptů na produkty s obsahem Echinacey! (1, 3)

Účinné látky

Hlavní účinné látky jsou ve všech třech využívaných druzích echinacey podobné, drobné rozdíly zde ale existují. V třapatkovce nachové se vyskytují například nenasycené alifatické sloučeniny (např. amidy nebo polyenové kyseliny), kyselina kávová a její deriváty, kyselina cichorová, kyselina chlolorogenová, polysacharidy, glykoproteiny, silice, inulin, třísloviny, steroly a flavonoidy. Extrakty z kořenů jsou bohaté zejména na deriváty kyseliny kávové a alifatické sloučeniny, šťáva z nati naopak obsahuje hodně polysacharidů. (3)

Léčivé účinky

Třapatka nachová je v západních zemích jednoznačně nejoblíbenější bylinou na podporu imunitního systému a podporu léčby respiračních i jiných infekcí. Má ale i další příznivé účinky.

Imunita a antimikrobiální působení

Echinacea se používá jak v rámci prevence respiračních onemocnění na podporu imunity, tak i ke zmírnění příznaků nachlazení a chřipky, ale i dalších infekčních onemocnění. Její účinnost v tomto směru přitom potvrdily i vědecké výzkumy, které ukázaly, že všechny typy extraktů ze všech částí rostliny mají silné protizánětlivé, antivirové, antibakteriální a protiplísňové účinky. Zároveň jde o silný imunomodulant. Část účinků je přitom podmíněna epigenetickým působením některých složek rostliny (tj. schopností měnit aktivitu některých genů v lidské DNA). (4-6)

Třapatkovka aktivuje buněčnou i humorální imunitní odpověď. Spouští antivirové dráhy vrozené složky imunitního systému, ovlivňuje epigenetické vzorce některých imunitních buněk (např. míru metylace v důležitých genových sekvencích monocytů a dendritických buněk) a zvyšuje aktivitu a pohyblivost řady dalších – například makrofágů, fibroblastů nebo granulocytů. V případě některých virů (např. chřipkového H1N1 a viru ptačí chřipky) také výrazně narušuje jejich schopnost vstupovat do buněk, čímž snižuje riziko vzniku onemocnění a jeho šíření. Stimuluje také kůru nadledvin, což přispívá k protizánětlivému působení, a zvyšuje v krvi hladinu bílkoviny properdinu, který pomáhá neutralizovat viry a bakterie. (3, 7-9).

Velkým přínosem echinacey je, že zvláště v oblasti viróz a jiných respiračních infekcí působí jak preventivně, tak jako efektivní podpora léčby. Dle jedné z metaanalýz, která srovnávala výsledky celkem 14 studií, dokázalo její užívání snížit riziko nachlazení o více než polovinu! A pokud se užívala u již vzniklé infekci, pomohla zkrátit dobu léčby v průměru o 1,4 dne. Velký přehledový článek z roku 2006, který srovnával a hodnotil výsledky 16 vědeckých studií zaměřených na využití echinacey při akutních respiračních onemocněních, konstatoval, že celkem v devíti z nich měla významný účinek. (10, 11)

S potlačením příznaků chřipky a dalších respiračních onemocnění navíc mohou výrazně pomoci i protizánětlivé schopnosti třapatkovky. Například takové hinoviry (původci rýmy) totiž při vstupu do buněk ovlivňují epigenetické vzorce jejich DNA, což mj. vede ke zvýšení produkce zánětlivých cytokinů (např. IL-1a. IL-6, IL-6, IL-8 nebo TNF-α). Právě zánět pak stojí za vznikem celé řady typických příznaků, jako je rýma, horečka, bolest v krku a další. Díky tomu může echinacea přinést úlevu i při infekcích způsobených viry, proti nimž přímo nezabírá – třeba při nákaze adenoviry. I díky tomu při respiračních onemocněních pomáhá zkrátit dobu léčby. (7, 9)

Echinacea je účinná proti širokému spektru virů. Pomáhá ničit chřipkové viry typu A i B, dále RSV virus (lidský respirační synciální virus, původce respiračních onemocnění u dětí), rhinovirus (původce rýmy) nebo viry HSV-1 a HSV-2 způsobující opary (zde je vhodná i kombinace vnitřního a zevního užívání). V případě nákazy HSV-1 přitom pomáhá léčit nejen opary v okolí úst, ale i závažné oční onemocnění způsobené tímto patogenem. Účinná je i proti koronavirům včetně COVID-19, kde pomáhá i v případě těžkých respiračních příznaků, ale i třeba proti viru způsobujícího vezikulární stomatidu hospodářských zvířat. Antivirovou aktivitu přitom vykazují jak kořeny, tak nadzemní části rostliny. (3, 9, 11, 12)

Echinacea dokonce vykazuje i antibakteriální aktivitu, kdy působí například proti obávané infekci zlatým stafylokokem. U dětí s respiračními infekcemi pak její užívání vedlo k nižšímu rozvoji sekundárních bakteriálních infekcí a nižší spotřebě antibiotik. Při kombinaci s antibiotickou léčbou také zvyšuje její efektivitu. (3, 21)

Vhodná je i při leukopenii, což je snížené množství leukocytů v krvi. Jedna ze studií potvrdila i účinnost třapatkovky při leukopenii, která vznikla po radioterapii u žen trpících rakovinou prsu. (13)

Pokožka, hojení ran

Echinacea je vhodná také při řadě kožních problémů: Pomáhá při ekzémech a lupence, kožních zánětech, podporuje ale i hojení a desinfekci popálenin, drobných ran, a dokonce i bércových vředů. V tomto případě je vhodné kombinovat vnitřní a vnější aplikaci, například potírání postižených míst šťávou z nadzemních částí rostlin, olejem, gelem či krémem s obsahem echinacey nebo v případě ran i tinkturou zředěné vodou. A funguje to vážně skvěle: Při klinickém testování byla účinnost zevní aplikace pozorována v 85,5 % případů, doba léčby byla v rozmezí 7-15 dnů. Velmi dobře působila zejména při atopickém ekzému, kdy pomáhala nejen zmírnit zánět, ale také obnovit přirozenou lipidovou vrstvu pokožky. (3, 13, 18)

Echinacea může být i zajímavou složkou kosmetických přípravků, byť zatím k tomuto účelu příliš využívána není. Když si ale v rámci jedné studie aplikovaly dobrovolnice ve věku 25-40 let po dobu jednoho měsíce krém a gel s obsahem echinacey, došlo u nich k výraznému zlepšení hydratace pleti a k úbytku vrásek až o 15 %. (19)

Kombinace vnitřního užití echinacey a probiotik po dobu 8 týdnů pak v rámci jedné studie vedla k redukci akné v obličeji. (20)

Osteoporóza

Zajímavou, a přitom velmi málo známou oblastí využití echinacey, je prevence a léčba osteoporózy. Některé látky z této rostliny totiž potlačují aktivitu genů zodpovědných za diferenciaci osteoklastů, čímž omezují tvorbu těchto kostních buněk. Osteoklasty jsou buňky, které mají za úkol odbourávat kostní hmotu. Tento proces je sice nezbytný pro udržování pevnosti a zdraví kostí, pokud ovšem převládne nad výstavbou kostní hmoty (kterou mají na starosti tzv. osteoblasty), dochází k úbytku kostní hmoty a rozvoji osteoporózy. Proto je echinacea vhodná i v rámci prevence a léčby tohoto onemocnění. (17)

Úzkost

Jedna z klinických studiích prokázala také účinnost třapatkovky při úzkosti. 7denní užívání vedlo ke zmírnění úzkostných příznaků po následující tři týdny. (22)

Diabetes

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že by třapatkovka nachová mohla být užitečná i pro diabetiky. Mohla by totiž vést k potlačení tvorby enzymů nezbytných pro trávení sacharidů (a tím i k potlačení jejich vstřebávání), stejně jako ke snížení hladiny glukózy v krvi a inzulinové rezistence. Studie na lidských dobrovolnících však zatím chybí. (23, 24)

Užívání a kontraindikace

Echinacea se užívá převážně vnitřně, ve formě šťávy, extraktu či nálevu z nadzemní části třapatkovky nachové nebo ve formě tinktury či extraktu z kořene třapatkovky nachové, úzkolisté nebo bledé. Šťávu z nadzemních částí nebo přípravky s jejím obsahem je možné využít i k potírání oparů, ran, popálenin, ekzémů či vředů. (3)

Doporučená dávka v případě prášku v kapslích je pro dospělé 500-1000 mg 3x denně po dobu 5-7 dnů (případně dle dávkování doporučeného výrobcem). Při již probíhajícím onemocnění jsou účinnější spíše vyšší dávky (např. 900 mg), v rámci prevence jsou vhodnější nižší dávky 1x denně. V případě extraktu byla účinnost prokázána už při dávkách 40-80 mg dvakrát denně. (13, 25)

Nálev se připravuje přelitím 2-4 lžiček sušené kvetoucí nati šálkem vroucí vody, doba louhování je 10 minut, pije se 1x denně. Tinktura se užívá v množství 0,75-1,5 ml 2-5x denně. Někteří odborníci doporučují tinkturu vždy chvíli kloktat, aby se povzbudila imunita v oblasti ústní dutiny a mandlí, vědecké důkazy účinnosti tohoto postupu však chybí. K zevní aplikaci se využívá 15% šťáva z nadzemních částí. (13, 25)

Echinacea je vhodná i pro děti od 2 let. Dávkuje se podle hmotnosti – dávky obvykle odpovídají 50-75 % dávkování pro dospělé. Těhotným a kojícím ženám se nedoporučuje kvůli nedostatečně prokázané bezpečnosti – zatím proběhla jen jediná studie, v níž těhotné ženy užívaly různé formy echinacey po dobu 5-7 dní, a ta žádný negativní vliv na plod neukázala. Žádný vliv nemělo užívání echinacey ani v rámci studií na březích zvířatech. (13)

Echinacea je obvykle velmi dobře snášena, pouze u méně než jednoho procenta uživatelů byly zaznamenány v rámci studií zaznamenány vedlejší účinky mírného charakteru , jako je nevolnost, bolesti břicha, průjem, svědění pokožky, bolesti hlavy, ospalost či suchost v ústech. Vážnější projevy byly hlášeny jen v jednotkách případů. Toxicita byla zaznamenána pouze při dlouhodobém užívání vysokých dávek, kdy může narušovat funkci jater. Vyhnout by se jí měli osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. Existuje tu ale i určité riziko alergických reakcí, třapatkovce by se proto měly vyhnout osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. (13-16)

Echinacea není doručovaná není ani při autoimunitních chorobách – vzhledem k tomu, že jde o silný imunostimulant, existuje možné, i když ne zcela prokázané riziko zhoršení nemoci. V tomto případě je ovšem potenciálně rizikové spíše dlouhodobé užívání echinacey. Riziko zhoršení autoimunitních nemocí v případě krátkodobého užívání, například v době akutního respiračního onemocnění, je velmi nízké. Nedoporučuje se také osobám s infekcí HIV. (14-16)

Lépe než jiné bylinné prostředky ji také lze kombinovat s léky. Existuje sice řada léků, s nimiž má echinacea mírné až střední interakce, závažné interakce byly zaznamenány pouze s jedním lékem – beklometasonem, který bývá součástí nosních sprejů nebo inhalátorů využívaných při astmatu, CHOPN nebo chronické rýmě. Nedoporučuje se ale ani užívání spolu s imunosupresivy a vzhledem k možnému negativnímu vlivu na játra není vhodné dlouhodobé užívání spolu s hepatotoxickými léky (např. amiodaron, ketokonazol, metotrexát nebo anabolické steroidy). (14-16)

I v případě echinacey ale platí, že je v případě kombinování s léky vhodné její užívání konzultovat s ošetřujícím lékařem. Ovlivňuje totiž systém jaterních enzymů CYP 3A4, takže může měnit i hladinu léků, které jsou metabolizovány právě tímto systémem. (14-16)

Vhodné kombinace

Imunita a antimikrobiální působení: echinacea + zinek + vitamin C (26), echinacea + propolis + vitamin C (27), echinacea + Baptisia tinctoria + zerav západní (3), echinacea + kozinec blanitý + lékořice (30), echinacea + ostropes trubil (32), echinacea + routa vonná (33), echinacea + zázvor (34)

Opary (vč. pásového): echinacea + celík zlatobýl (28)

Ochrana jater a ledvin: echinacea + mateří kašička (29)

Nádorová onemocnění: echinacea + kozinec blanitý + ženšen (31)

Meditace byla dlouho brána jako cosi alternativního, co je vhodné pro jogíny a „hledače vyšší pravdy“, nikoliv pro běžného člověka. Časy se ale mění a z pravidelných meditačních chvilek se stala málem móda. Zařazují je sportovci, manažeři a známé osobnosti a namísto duchovních aspektů se čím dál víc vyzdvihuje zejména pozitivní vliv meditace na mentální výkonnost, duševní, ale i fyzické zdraví. Ukazuje se totiž, že ve všech těchto oblastech má meditace obrovskou sílu.

Meditace jako protihráč stresu

Téměř vše, co na nás v životě působí, má potenciál měnit průběh tzv. epigenetických reakcí v těle, a tím i aktivitu našich genů. Velice silným negativním činitelem je přitom stres. Právě stresové hormony vylučované při dlouhodobém, chronickém totiž ovlivňují aktivitu mnoha genů v našem těle, a tím zvyšují riziko mnoha onemocnění.

Zároveň se ale ukazuje, že máme proti negativním účinkům stresu k dispozici velice silnou zbraň, a tou je meditace. Ta totiž podle výzkumů dokáže pozitivně ovlivnit průběh všech hlavních epigenetických reakcí (tj. metylace genů, modifikace histonů a regulaci pomocí microRNA) a pozitivně působí také na hormonální osu hypothalamus – hypofýza – nadledviny, která je mj. zodpovědná za naši reakci na stres.

Díky tomu má meditace celou řadu pozitivních účinků nejen na náš mozek, ale na celé tělo:

Mentální výkonost

Nemyslí vám to? Nesoustředíte se? Zhoršuje se vám paměť? S tím vším vám může pravidelná meditace pomoci díky svému blahodárnému efektu na mozek a nervový systém. Podporuje například tvorbu výběžků nervových buněk jménem dendrity i jejich schopnost propojovat se s výběžky dalších nervových buněk (tzv. synaptická plasticita). Právě vznik nových nervových spojení je přitom základem procesu učení.

Meditace zároveň dokáže zlepšit pozornost, paměť i výkonné funkce, a dokonce i zabránit poklesu mentální výkonnosti s věkem. Tyto účinky se přitom v rámci výzkumů projevily nejen v rámci inteligenčních testů, ale dokonce byly pomocí zobrazovacích metod zaznamenány i pozitivní změny přímo ve struktuře mozku meditujících osob.

Jedna ze studií například ukázala, že u lidí, kteří pravidelně meditují, dochází s věkem k výrazně nižšímu úbytku šedé hmoty mozku. Další výzkum pak odhalil, že meditující lidé mají výraznější gyrifikaci, tj. větší počet záhybů (rýh) v mozkové kůře – čím déle meditovali, tím více záhybů měli. Právě míra gyrifikace je přitom dáván do souvislosti se schopností zpracovávání informací, rozhodování a utváření paměti.

Stres

Meditace prokazatelně snižuje v těle hladinu stresového hormonu kortizolu, jehož nadbytek má na organismus řadu negativních účinků. Meditující lidé se navíc dokáží z negativních následků stresu rychleji zotavit.

Imunita

Jedna zajímavá studie se zaměřila na účastníky 3měsíčního meditačního kurzu. Vědci při ní zjistili, že na konci kurzu měli účastnící v imunitních buňkách mnohem větší koncentraci enzymu jménem telomeráza.

Tento enzym je nezbytný pro ochranu telomerů, což jsou koncové části telomerů, a celkově zlepšuje stabilitu DNA čímž zpomaluje stárnutí buněk. Zvýšení jeho aktivity proto vedlo k prodloužení života imunitních buněk.

Stárnutí

Zvýšení aktivity telomerázy by se mohlo projevit i celkovým zpomalením procesu stárnutí, výzkumy na toto téma však zatím chybí. Některé studie však v tomto směru vypadají velmi nadějně.

Když například vědci zkoumali dobrovolníky, kteří po tři roky alespoň půl hodiny denně meditovali, zjistili u nich pozitivní změny v oblasti tzv. epigenetických hodin: Ve srovnání s kontrolní skupinou měli tito lidé nižší celkové množství epigenetických změn souvisejících se stárnutím.

Zánět

Analýza krve a slin meditujících a nemeditujících dobrovolníků rovněž ukázala, že meditace může být účinnou cestou ke zmírnění zánětů v těle. I tady jsou přitom důvodem její epigenetické účinky.

Pravidelná meditace totiž v těle nejen snižuje produkci reaktivních forem kyslíku (tj. volných radikálů), ale také ovlivňuje aktivitu genů zapojených do vzniku a regulace zánětu. Stimuluje produkci protizánětlivých látek, a naopak potlačuje produkci těch zánětlivých (např. nukleárního faktoru NF-kB, enzymu COX2 a RIPK2 a dalších).

Úzkost

Mohlo by se zdát, že nechat myšlenky volně bloudit je věc veskrze pozitivní, ale chyba lávky. Takové toulání mysli totiž až příliš často vede k tomu, že se zabýváme negativními vzpomínkami na minulost, nebo se naopak trápíme obavami z budoucnosti.

Meditace nám naopak umožní myšlenky zklidnit a soustředit se výhradně na přítomný okamžik. To je pravděpodobně důvodem, proč její pravidelné praktikování vede ke zmírnění úzkosti a proč jsou meditující lidé obecně šťastnější.

Bolest, migréna

Meditace obecně pomáhá snížit pocity bolesti a také emoční napětí, které s bolestivými problémy souvisí. Její provádění totiž vede k modulaci signálů, které přicházejí z těla do mozku a následně vedou ke vzniku pocitu bolesti.

Například studie zaměřená na osoby trpící bolestmi zad zjistila, že 8 týdnů každodenní meditace vede nejen ke zmírnění bolesti jako takové, ale i ke snížení utrpení a pocitu vzteku.

Další z výzkumů se zaměřil na pacienty s migrénou – u nich díky meditaci došlo ke 33 % snížení bolesti a 43% snížení emočního napětí, a to už po jediném 20minutovém řízeném meditativním sezení založeném na principu meditace milující laskavosti!

Pocit štěstí

Meditace nezpůsobuje v mozku pouze změny v oblasti šedé hmoty. Studie zaměřená na osoby provádějící tzv. meditaci milující laskavosti ukázala, že tato technika způsobuje změny v oblastech mozku zodpovědných za zpracování emocí a empatii. To u sledovaných dobrovolníků vedlo k většímu počtu pozitivních emocí, lepšímu navazování a udržování sociálních kontaktů, většímu pocitu smyslu života, a dokonce i celkovému zlepšení zdraví.

Jak se naučit meditovat?

Na meditaci v podstatě není nic složitého. Hlavním pravidlem je tady „nemyslet“, tj. zabránit zběsilému toku myšlenek, nesoustředit se na ně, nerozvíjet je… Což se samozřejmě lehko řekne, ale hůř udělá. Pro začátečníka je prakticky nemožné sedět a na nic nemyslet, ke stavu prázdné mysli je třeba se dopracovat léty pravidelného cvičení. V zásadě jsou tedy dvě možnosti, jak na to: buď zaměřit svou pozornost na něco konkrétního mimo naše myšlenky, anebo naopak v přítomném okamžiku nezúčastněně pozorovat, co k nám přichází.

Meditace zaměřená na soustředění pozornosti

V tomto případě bráníme toku myšlenek tím, že svou pozornost zaměříme na něco konkrétního, třeba na dech, pocit, zvuk, představu… Sem patří například tyto druhy meditace:

Meditace všímavosti (mindfullness) – základní myšlenkou je soustředit svou pozornost na něco jednoduchého, například na dýchání. Nejde ale o dechová cvičení, na rozdíl od nich se totiž nijak nesnažíme se ovlivňovat hloubku či délku nádechu a výdechu, pouze se snažíme vědomě pozorovat svůj dech. Můžeme například pozorovat, jak vzduch prochází nosními dírkami nebo jak se zvedá a klesá naše břicho. A pokud nám myšlenky zabloudí, nenásilně je vrátíme zpět k dechu.

Meditace milující laskavosti (loving-kindness meditation) – při ní si záměrně vybavujeme události a situace, při kterých jsme se cítili naplněně a šťastně, a přitom si zkoušíme zpřítomnit pocity otevřenosti, laskavosti a štěstí. Přitom je možné si vizualizovat například světlo, které při každém nádechu naplňuje naše srdce anebo si třeba ve středu hrudníku představit zářící lotosový květ.

Transcendentální meditace – spočívá v opakování speciálních manter, nejznámější je mantra óm. Obecně platí, že meditace s mantrami obzvláště efektivně podporuje okysličení těla a snižuje krevní tlak.

Pohybová meditace – je vhodná pro všechny, kdo mají problém v klidu sedět a soustředit se. Jde v podstatě o podobu meditace všímavosti, kdy svou pozornost soustředíme na provádění určitých pohybů, jako je například cvičení jógy nebo taj-či. Meditaci lze ale provádět i při obyčejné chůzi, kdy se například soustředíme na průběh kontaktu chodidel s podložkou.

Otevřené pozorování

Při tomto typu meditace se stáváme nezúčastněným pozorovatelem dějů v přítomném okamžiku. Pozorujeme například myšlenky, které se nám vynořují v hlavě, ale nijak je nerozvíjíme ani je nehodnotíme. Stejně tak můžeme nezúčastněně pozorovat naše tělesné pocity, emoce, ale i třeba zvuky a další vjemy přicházející z okolí – opět nic neposuzujeme, nehodnotíme, pouze pozorujeme se zaměřením na přítomnost, od okamžiku k okamžiku.

Ať se rozhodneme pro jakoukoliv formu meditace, pro dosažení jakýchkoliv pozitivních účinků je důležitá soustavnost a pravidelnost. V řadě příruček a článků se dočtete, že je vhodné si vytvořit pravidelný rituál prováděný ideálně na stejném místě a ve stejnou dobu, stejně tak je ale možné pro meditaci cíleně využívat jakýkoliv „plonkový“ okamžik, tj. třeba když čekáme na autobus. A stejně tak není potřeba umět své končetiny zkroutit do lotosového sedu – ve skutečnosti se dá meditovat v jakékoliv pozici. Přesto ale platí, že určité rituály spojené s meditací, tedy nejen místo a čas, ale i třeba různé meditační pomůcky, pití čaje před zahájením meditace apod. nám mohou pomoci ke zklidnění a lepšímu soustředění.

Doplňky stravy a meditace

Jak meditovat snáze a efektivněji? Klíčem je v první řadě pravidelné praktikování. Dále mohou pomoci již zmíněné rituály pro navození zklidnění a soustředění, pomocnou ruku nám ale mohou podat i některé byliny a doplňky stravy.

EGCG, theanin

Především pro buddhistickou tradici je typické popíjení zeleného čaje, což rozhodně není náhoda. Právě v zeleném čaji se totiž nacházejí látky, které mohou meditaci usnadnit. Když například dobrovolníci užívali polyfenol epigalokatechin galát (EGCG), který je v (kvalitním) zeleném čaji hojně obsažen, zjistili u nich výzkumníci dvě hodiny poté pomocí EEG měřitelné změny v mozkové aktivitě a také sami sebe hodnotili jako klidnější a méně stresované.

Podobně efektivní je theanin (L-theanin), což je aminokyselina obsažená v zeleném čaji. I ona mění průběh mozkových vln a pomáhá navodit stav uvolnění, ovšem bez pocitu ospalosti.

Látky ovlivňující GABA receptory

Pokud vám meditaci komplikují nekontrolovatelné „výrony“ myšlenek, nebo se při ní dokonce dostavují pocity úzkosti, mohou pomoci byliny obsahující kyselinu gama-aminomáselnou (GABA) nebo látky, které se v mozku vážou na GABA receptory. Právě tyto látky totiž snižují nadměrnou excitaci mozkových neuronů a pomáhají navodit pocity zklidnění. Typickým příkladem je ashwagandha », mučenka », nebo šišák bajkalský ». Důležitá je i dostatečná hladina vitaminu B1 ».

Tyto doplňky stravy jsou vhodné zejména pro meditační začátečníky, dlouhodobá meditační praxe totiž výrazně zlepšuje právě efektivitu potlačení nadměrné excitace neuronů prostřednictvím GABA receptorů, takže se časem zvládnete obejít bez nich.

Adaptogeny

Doplňky stravy patřící mezi adaptogeny obvykle kombinují pozitivní vliv na redukci stresu a úzkosti a zároveň podporu mentální výkonnosti a schopnosti soustředění. Proto mohou být vhodným pomocníkem i pro meditující začátečníky. Platí to například pro rhodiolu, ashwagandhu nebo medicinální houby. Výzkumy na toto téma však zatím chybí.

Oves

Výzkumy potvrdily schopnost extraktu z ovsa modulovat mozkové vlny a podporovat tak meditaci. Podobně by samozřejmě měla působit i konzumace ovesných vloček.

Hořčík

Tento minerál je klíčový pro dosažení zklidnění a relaxace ».