Popularitu si získal především jako spalovač tuků, hořký pomeranč však vyniká i svým antimikrobiálním a protinádorovým působením, stejně jako pozitivními účinky na trávení, srdce a cévy nebo psychiku.

Popis

Hořký pomeranč je až 6 metrů vysoký strom s omamně vonícími květy a plody připomínající běžné pomeranče. Pochází z tropických oblastí Asie, v současnosti se pěstuje v řadě tropických a subtropických oblastí, v rámci Evropy pak zejména ve Španělsku. (1, 2)

Právě španělské odrůdy jsou velice oblíbené ve Velké Británii, kde se z nich vyrábí pomerančová marmeláda. Plody totiž mají s klasickými pomeranči výrazně více pektinu, který v džemech působí jako přirozený zahušťovač. Asijské odrůdy se rovněž přidávají do potravin, zejména do likérů a džemů. Z květů hořkých pomerančů se získává také vzácný neroli olej, který se používá v kosmetickém průmyslu a aromaterapii. (1)

K léčebným účelům se využívají především slupky hořkého pomeranče.

Historie

Po staletí jde o velice ceněnou léčivou rostlinu. Oblíbený je zejména v tradiční čínské medicíně – dle některých zdrojů byl hořký pomeranč zmíněn v nejstarším spise tohoto léčebného systému Shennong Bencaojing z doby před 4 800 lety. V rámci tradiční čínské medicíny se využívají jak nezralé plody (Zhi Shi, tak kůra plodů (Zhi Ke), a to k regulaci energie čchi a podpoře trávení. (1, 3)

Hořký pomeranč je oblíbený také v tradiční indické a perské medicíně – zmíněn je například ve spisech legendárního arabského lékaře Aviceny z 10. stolení. K léčení ho ale využívají i domorodé kultury Jižní Ameriky. V rámci Evropy si získal oblibu zejména ve Velké Británii, kam jej poprvé přivezly španělské lodě v roce 1290. (1, 3)

Účinné látky

Asi nejzajímavější složku hořkého pomeranče představuje synefrin – jeho slupky jsou pravděpodobně nejbohatším přírodním zdrojem této látky. Synefrin je oblíbený především mezi osobami, které se snaží zhubnout. Jde totiž o velice účinný spalovač tuků, který zvyšuje termogenezi, tj. přiměje tělo, aby produkovalo více tepla a energie, a přitom do jejich produkce zapojilo o něco více tuků. Aktivuje totiž tzv. ß-adrenergní receptory, které se nacházejí v tukové tkáni, což se projeví právě zvýšeným rozkladem tuků. Tím zároveň zvyšuje úroveň energie a zmírňuje únavu. Kromě toho pomáhá také zmírnit chuť k jídlu. (1)

Další zajímavou složkou hořkého pomeranče je limonen, který je obsažen zejména v jeho kůře (a také v kůře dalších citrusových plodů). Vyniká nejen svou vůní, ale i desinfekčními a antimikrobiálními účinky.  Pozitivně působí také na psychiku – jde o mírné sedativum, které pomáhá při úzkostech a depresích. (1)

Hořký pomeranč je velmi bohatý i na flavonoidy, což jsou látky ze skupiny polyfenolů. Obsahuje jich celou řadu druhů – k těm nejzajímavějším, které se v rostlinné říši nevyskytují příliš často, patří hesperidin nebo naringenin, najdeme v něm ale i například apigenin, luteolin, kaempferol nebo quercetin. Řada z obsaženích flavonoidů má přitom epigenetické účinky, tj. schopnost regulovat aktivitu některých genů v DNA. (2, 5)

Léčivé účinky

Hubnutí

Hořký pomeranč patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky na podporu redukce hmotnosti. Vděčí za to především vysokému obsahu synefrinu (viz výše), který svou schopností zvyšovat termogenezi a podporovat využívání tuků coby zdroje energie připomíná známější „nakopávač“ efedrin. Ve srovnání s ním sice působí jemněji a o něco méně efektivně, ale zato bez nepříjemných vedlejších účinků, kterých má efedrin celou řadu (třeba zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku, podrážděnost či nespavost). V rámci výzkumů se vedlejší účinky nevyskytly ani v případě konzumace hořkého pomeranče před sportovní aktivitou. (1, 2)

V rámci studií na lidských dobrovolnících vedl synefrin jak ve formě extraktu z hořkého pomeranče (samotný nebo v kombinaci s jinými složkami, například s kofeinem) ke zvýšení výdeje energie a intenzity metabolismu, a to bez významnějších nežádoucích účinků. Doba užívání byla 6-12 týdnů. (6)

Ve studiích na zvířatech se ukázala jako velmi efektivní kombinace s rhodiolou, která vedla nejen k omezení zkonzumovaného množství potravy (o 10,5 %), a tím i k celkovému snížení hmotnosti, ale také k významné redukci škodlivého viscerálního (vnitřního) tuku – jeho množství pokleslo u sledovaných zvířat o neuvěřitelných 30 %! (7)

Dle preklinických studií se rovněž zdá, že by hořký pomeranč mohl ve střevech podpořit produkci hormonu GLP-1, který výrazně snižuje chuť k jídlu (látky podobné GLP-1 jsou součástí populárních léků typu Ozempic). Klinické studie na toto téma však zatím chybí. (12)

Zvláště efektivní je užívání hořkého pomeranče před pohybovou aktivitou nižší až střední intenzity, protože pak při zátěži pomůže zvýšit podíl energie, kterou tělo získává z tuků. (21, 22)

Trávení

Řada tradičních léčebných systémů na mnoha místech světa využívá kůru či plody hořkého pomeranče k podpoře trávení a léčbě trávicích potíží (včetně nadýmání) – tradiční čínská medicína je doporučuje při bolestech břicha, zácpě nebo úplavici, v Mexiku a Jižní Americe se využívá jako projímadlo, zatímco na území dnešního Španělska se v historii ordinovaly jako antispasmodikum, tedy prostředek ke zmírnění křečí v oblasti trávicího systému. (1)

Pozitivní účinky na trávení potvrdily i moderní výzkumy: podle nich má hořký pomeranč ochranný efekt na žaludeční sliznici, zlepšuje produkci žaludeční kyseliny a trávicích enzymů, takže je vhodný při pocitech těžkosti po jídle, podporuje vyprazdňování žaludku i střevní peristaltiku a celkově zlepšuje účinnost trávicích procesů. Vhodný je i při funkční dyspepsii, což jsou potíže v horní části trávicího systému, u nichž nebyla nalezena žádná strukturální nebo biochemická příčina. Studie na zvířatech ukázaly i na potenciál podpory léčby zánětlivých střevních onemocnění, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. (8-11)

Imunita a antimikrobiální působení

Kůra hořkého pomeranče je bohatým zdrojem limonenu, díky kterému má poměrně silné protivirové působení. Je účinný proti klasickým chřipkovým virům (např. proti H1N1), ale také proti herpetickým virům způsobujícím opary, virům žloutenky nebo proti původci onemocnění COVID-19. Tyto účinky se přitom projevují jak při vnitřním, tak i vnějším užívání, a proto je esenciální olej z hořkého pomeranče možné využít i jako účinnou složku přírodních desinfekčních prostředků. (1, 13)

Protivirově působí i další sloučeniny hořkého pomeranče, například naringin nebo hesperidin. Druhý jmenovaný navíc v lidském těle zesiluje účinek vitaminu C, což je při infekcích důležité v rámci podpory imunity. Řada z nich má také protibakteriální účinky – výrazně totiž snižují schopnost bakterií vytvářet tzv. biofilm, a tím jim brání přilnout k povrchu tkání. Působí také proti řadě kvasinek a plísní. (1, 14)

Diabetes

Dle studií na zvířatech a buněčných kulturách by mohl hořký pomeranč pomoci zlepšit produkci inzulinu a také potlačit produkci enzymů α-glukosidázy a α-amylázy, které jsou nezbytné pro štěpení sacharidů z potravy. Tím může omezit využití sacharidů obsažených v potravě. (12, 15)

Psychické potíže

Studie na zvířatech i lidských dobrovolnících ukázaly, že hořký pomeranč pomáhá účinně zmírňovat úzkost a má i mírné sedativní účinky – studie na zvířatech například ukázaly, že má v tomto směru podobné účinky jako lék diazepam. Vděčí za to například obsahu limonenu. Jako zvláště účinný se ukázal při zmírňování úzkosti před chirurgickými zákroky, a ve formě aromaterapie dokonce fungoval i při úzkostech v průběhu porodu. Popsáno bylo i pozitivní působení při depresích. (1, 2, 16, 17)

Protinádorové účinky

Řada látek obsažených v hořkém pomeranči má také silné protirakovinné účinky. Aktivují enzymatické systémy, které se podílejí na detoxikaci karcinogenních látek, podporují protinádorovou imunitu, mají antimutagenní účinky, působí cytotoxicky, antioxidačně a pomáhají potlačit růst nádorů. Účinnost byla prokázána například při nádorech prsu, plic a tlustého střeva. Laboratorní studie dokonce ukázaly možnou schopnost bránit tvorbě metastáz. (1, 2, 18-20)

Sportovní výkonnost

Hořký pomeranč je vhodný zejména pro vytrvalostní sportovce (elitní i rekreační), kterým pomůže zlepšit využití tuků při zátěži, a tím prodloužit dobu, po kterou jsou schopni podávat výkon nižší střední intenzity (do 85 % VO2max). Čtyřtýdenní užívání extraktu rovněž vedlo ke zlepšení poměru spotřeby kyslíku a podávaného výkonu. (21-23)

U rychlostně silových sportovců přímý vliv na výkonnost potvrzen nebyl, účastníci studií ovšem hlásili vyšší připravenost na výkon a také optimističtější očekávání výkonu. (24)

Jaterní fibróza

Fibróza jater je onemocnění, při kterém se v tomto orgánu hromadí vazivová tkáň, což zásadně narušuje jeho funkci. Může vyústit v cirhózu nebo nádorové onemocnění jater. Obvykle vzniká v důsledku ztučnění jater, nadměrné konzumace alkoholu, metabolických poruch či autoimunitních onemocnění. Ve studiích na zvířatech vedlo podávání extraktu z kůry hořkého pomeranče ke snížení míry fibrózy jater a potlačení apoptózy (smrti) jaterních buněk. (2, 25)

Využití v kosmetice

Extrakt z hořkého pomeranče je bohatý na antioxidanty, které pomáhají chránit pleť proti volným radikálům, což je důležité v prevenci jejího stárnutí. Vhodný je také při akné, nadměrné produkci kožního mazu a pomáhá zlepšit kvalitu vlasů. Ideální je v tomto případě kombinace vnitřního a vnějšího použití, tj. například formou kosmetických přípravků s obsahem extraktu. (1, 2)

Užívání a kontraindikace

K léčebným účelům se využívá nejčastěji kůra hořkého pomeranče. Buď se suší a poté využívá k přípravě výluhu, nebo se z ní připravuje tinktura. Doplňky stravy pak obvykle obsahují extrakty z kůry. Z květů se někdy připravuje květová voda, která má zklidňující a protikřečové účinky. Doporučená denní dávka extraktu je 50-100 mg.

Hořký pomeranč je coby doplněk stravy považovaný za bezpečný, je však třeba mít na paměti, že jde o stimulant, který může u citlivých osob vést například ke zvýšení krevního tlaku, nepravidelnostem srdečního rytmu, bolestem hlavy apod. V tomto případě je nutné jeho užívání ukončit. Pro jistotu by se ho tedy měli vyvarovat i lidé trpící vysokým krevním tlakem a jinými kardiovaskulárními obtížemi, vhodný není ani při zeleném zákalu. Při aplikaci extraktu na pokožku také může dojít ke zvýšení fotosenzitivity. Je ho také třeba vysadit 2 týdny před chirurgickými zákroky.

Velká opatrnost je pak potřeba v případě užívání léků. Hořký pomeranč totiž ovlivňuje aktivitu cytochromu P450 3A, což je skupina enzymů nezbytná pro metabolizaci některých léčiv. Vhodná není také kombinace s antidepresivy kategorie MAOI, midazolamem (lék proti úzkosti), některými antidiabetiky, destrometorfanem (součást léků proti kašli), felodipinem (lék proti vysokému krevnímu tlaku), některými léky užívanými při HIV, kolchicinem (lék proti dně) a také spolu léky na podporu erekce (např. Viagra)

Hořký pomeranč se někdy pro zvýšení stimulačního efektu a podporu hubnutí využívá v kombinaci s kofeinem (případně s guaranou, která kofein obsahuje), tím však výrazně stoupá riziko výskytu negativních účinků na kardiovaskulární systém. (1, 2, 26-29)

Vhodné kombinace

Hořký pomeranč se nejčastěji užívá buď samostatně, nebo v kombinace s vitaminem C, kdy zlepšuje jeho biologickou využitelnost. Řadu kombinací také využívá tradiční čínská medicína, například pro léčbu úzkostí doporučuje kombinaci kůry hořkého pomeranče, plodu gardénie jasmínovité a kůry šácholánu lékařského (magnólie). Při redukčních kúrách je vhodná kombinace s rhodiolou. (1, 30, 31)

Silný imunostimulant, který sníží riziko respiračních onemocnění o více než polovinu. A pokud se útokům virů přesto neubráníme, sníží jeho příznaky a zkrátí dobu léčby. Echinacea neboli třapatkovka nachová toho ale umí ještě mnohem víc.

Výskyt a popis

Echinacea pochází ze Severní Ameriky, kde se v přírodě vyskytuje převážně v prérijních oblastech východně od Skalistých hor. V současnosti se ale pěstuje na řadě míst světa a daří se jí i v České republice, kde zdobí mnohé zahrádky a parky. Jde asi o 1 m vysokou vytrvalou rostlinu s výraznými fialovými květy, chlupatou lodyhou a řapíkatými listy. Roste dobře i v kamenitých půdách chudých na živiny, potřebuje pouze dostatek sluníčka. V místech původního výskytu však bohužel její počty klesají, protože právě ekosystémy prérií jsou v současnosti velmi ohroženy. (1, 2)

Rod třapatkovka (dříve byl užíván český název „třapatka“) zahrnuje celkem 9 druhů bylin. K léčení se přitom využívají především tři z nich: v západní medicíně je pro snadnost pěstování i nižší cenu neoblíbenější třapatka nachová (Echinacea purpurea), velmi podobnými účinky se ale vyznačují i třapatkovka úzkolistá (Echinacea angustifolia) a třapatkovka bledá (Echinacea pallida). Z třapatkovky nachové se k léčení využívají jak nadzemní části rostlin sbíraných v plném květu (ve formě vylisované šťávy, čaje nebo extraktu), tak i kořeny (obvykle ve formě tinktury nebo kořenu). Z třapatkovky úzkolisté a bledé se využívá kořen. (1-3)

Historie

Echinacea je důležitou součástí tradiční fytoterapie původních obyvatel Ameriky, zejména indiánských kmenů z oblasti Velkých plání. Ti ji využívali zejména při nachlazeních, kašli, bolesti v krku, ale také při žaludečních potížích, a dokonce i na hojení ran a při hadím uštknutí. A to jak pro sebe, tak i pro koně. Později ji začali využívat i první bílí osadníci a postupně se stala i mezi nimi velmi oblíbenou – po staletí nesměla chybět v žádné domácí lékárně. Na nějakou dobu se tato rostlina ocitla i v americkém Národním seznamu léčiv (konkrétně v letech 1916-1950), s objevem antibiotik se však od jejího používání v rámci klasické medicíny ustoupilo. (1-3)

V Evropě byla dlouho neznámá, oblibu si získala až v 70. letech 20. století, kdy byly zejména v Německu provedeny studie potvrzující její účinnost. Právě v Německu je přitom její popularita asi nejvyšší z evropských zemí – zdejší lékaři každoročně předepíší 3 miliony receptů na produkty s obsahem Echinacey! (1, 3)

Účinné látky

Hlavní účinné látky jsou ve všech třech využívaných druzích echinacey podobné, drobné rozdíly zde ale existují. V třapatkovce nachové se vyskytují například nenasycené alifatické sloučeniny (např. amidy nebo polyenové kyseliny), kyselina kávová a její deriváty, kyselina cichorová, kyselina chlolorogenová, polysacharidy, glykoproteiny, silice, inulin, třísloviny, steroly a flavonoidy. Extrakty z kořenů jsou bohaté zejména na deriváty kyseliny kávové a alifatické sloučeniny, šťáva z nati naopak obsahuje hodně polysacharidů. (3)

Léčivé účinky

Třapatka nachová je v západních zemích jednoznačně nejoblíbenější bylinou na podporu imunitního systému a podporu léčby respiračních i jiných infekcí. Má ale i další příznivé účinky.

Imunita a antimikrobiální působení

Echinacea se používá jak v rámci prevence respiračních onemocnění na podporu imunity, tak i ke zmírnění příznaků nachlazení a chřipky, ale i dalších infekčních onemocnění. Její účinnost v tomto směru přitom potvrdily i vědecké výzkumy, které ukázaly, že všechny typy extraktů ze všech částí rostliny mají silné protizánětlivé, antivirové, antibakteriální a protiplísňové účinky. Zároveň jde o silný imunomodulant. Část účinků je přitom podmíněna epigenetickým působením některých složek rostliny (tj. schopností měnit aktivitu některých genů v lidské DNA). (4-6)

Třapatkovka aktivuje buněčnou i humorální imunitní odpověď. Spouští antivirové dráhy vrozené složky imunitního systému, ovlivňuje epigenetické vzorce některých imunitních buněk (např. míru metylace v důležitých genových sekvencích monocytů a dendritických buněk) a zvyšuje aktivitu a pohyblivost řady dalších – například makrofágů, fibroblastů nebo granulocytů. V případě některých virů (např. chřipkového H1N1 a viru ptačí chřipky) také výrazně narušuje jejich schopnost vstupovat do buněk, čímž snižuje riziko vzniku onemocnění a jeho šíření. Stimuluje také kůru nadledvin, což přispívá k protizánětlivému působení, a zvyšuje v krvi hladinu bílkoviny properdinu, který pomáhá neutralizovat viry a bakterie. (3, 7-9).

Velkým přínosem echinacey je, že zvláště v oblasti viróz a jiných respiračních infekcí působí jak preventivně, tak jako efektivní podpora léčby. Dle jedné z metaanalýz, která srovnávala výsledky celkem 14 studií, dokázalo její užívání snížit riziko nachlazení o více než polovinu! A pokud se užívala u již vzniklé infekci, pomohla zkrátit dobu léčby v průměru o 1,4 dne. Velký přehledový článek z roku 2006, který srovnával a hodnotil výsledky 16 vědeckých studií zaměřených na využití echinacey při akutních respiračních onemocněních, konstatoval, že celkem v devíti z nich měla významný účinek. (10, 11)

S potlačením příznaků chřipky a dalších respiračních onemocnění navíc mohou výrazně pomoci i protizánětlivé schopnosti třapatkovky. Například takové hinoviry (původci rýmy) totiž při vstupu do buněk ovlivňují epigenetické vzorce jejich DNA, což mj. vede ke zvýšení produkce zánětlivých cytokinů (např. IL-1a. IL-6, IL-6, IL-8 nebo TNF-α). Právě zánět pak stojí za vznikem celé řady typických příznaků, jako je rýma, horečka, bolest v krku a další. Díky tomu může echinacea přinést úlevu i při infekcích způsobených viry, proti nimž přímo nezabírá – třeba při nákaze adenoviry. I díky tomu při respiračních onemocněních pomáhá zkrátit dobu léčby. (7, 9)

Echinacea je účinná proti širokému spektru virů. Pomáhá ničit chřipkové viry typu A i B, dále RSV virus (lidský respirační synciální virus, původce respiračních onemocnění u dětí), rhinovirus (původce rýmy) nebo viry HSV-1 a HSV-2 způsobující opary (zde je vhodná i kombinace vnitřního a zevního užívání). V případě nákazy HSV-1 přitom pomáhá léčit nejen opary v okolí úst, ale i závažné oční onemocnění způsobené tímto patogenem. Účinná je i proti koronavirům včetně COVID-19, kde pomáhá i v případě těžkých respiračních příznaků, ale i třeba proti viru způsobujícího vezikulární stomatidu hospodářských zvířat. Antivirovou aktivitu přitom vykazují jak kořeny, tak nadzemní části rostliny. (3, 9, 11, 12)

Echinacea dokonce vykazuje i antibakteriální aktivitu, kdy působí například proti obávané infekci zlatým stafylokokem. U dětí s respiračními infekcemi pak její užívání vedlo k nižšímu rozvoji sekundárních bakteriálních infekcí a nižší spotřebě antibiotik. Při kombinaci s antibiotickou léčbou také zvyšuje její efektivitu. (3, 21)

Vhodná je i při leukopenii, což je snížené množství leukocytů v krvi. Jedna ze studií potvrdila i účinnost třapatkovky při leukopenii, která vznikla po radioterapii u žen trpících rakovinou prsu. (13)

Pokožka, hojení ran

Echinacea je vhodná také při řadě kožních problémů: Pomáhá při ekzémech a lupence, kožních zánětech, podporuje ale i hojení a desinfekci popálenin, drobných ran, a dokonce i bércových vředů. V tomto případě je vhodné kombinovat vnitřní a vnější aplikaci, například potírání postižených míst šťávou z nadzemních částí rostlin, olejem, gelem či krémem s obsahem echinacey nebo v případě ran i tinkturou zředěné vodou. A funguje to vážně skvěle: Při klinickém testování byla účinnost zevní aplikace pozorována v 85,5 % případů, doba léčby byla v rozmezí 7-15 dnů. Velmi dobře působila zejména při atopickém ekzému, kdy pomáhala nejen zmírnit zánět, ale také obnovit přirozenou lipidovou vrstvu pokožky. (3, 13, 18)

Echinacea může být i zajímavou složkou kosmetických přípravků, byť zatím k tomuto účelu příliš využívána není. Když si ale v rámci jedné studie aplikovaly dobrovolnice ve věku 25-40 let po dobu jednoho měsíce krém a gel s obsahem echinacey, došlo u nich k výraznému zlepšení hydratace pleti a k úbytku vrásek až o 15 %. (19)

Kombinace vnitřního užití echinacey a probiotik po dobu 8 týdnů pak v rámci jedné studie vedla k redukci akné v obličeji. (20)

Osteoporóza

Zajímavou, a přitom velmi málo známou oblastí využití echinacey, je prevence a léčba osteoporózy. Některé látky z této rostliny totiž potlačují aktivitu genů zodpovědných za diferenciaci osteoklastů, čímž omezují tvorbu těchto kostních buněk. Osteoklasty jsou buňky, které mají za úkol odbourávat kostní hmotu. Tento proces je sice nezbytný pro udržování pevnosti a zdraví kostí, pokud ovšem převládne nad výstavbou kostní hmoty (kterou mají na starosti tzv. osteoblasty), dochází k úbytku kostní hmoty a rozvoji osteoporózy. Proto je echinacea vhodná i v rámci prevence a léčby tohoto onemocnění. (17)

Úzkost

Jedna z klinických studiích prokázala také účinnost třapatkovky při úzkosti. 7denní užívání vedlo ke zmírnění úzkostných příznaků po následující tři týdny. (22)

Diabetes

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že by třapatkovka nachová mohla být užitečná i pro diabetiky. Mohla by totiž vést k potlačení tvorby enzymů nezbytných pro trávení sacharidů (a tím i k potlačení jejich vstřebávání), stejně jako ke snížení hladiny glukózy v krvi a inzulinové rezistence. Studie na lidských dobrovolnících však zatím chybí. (23, 24)

Užívání a kontraindikace

Echinacea se užívá převážně vnitřně, ve formě šťávy, extraktu či nálevu z nadzemní části třapatkovky nachové nebo ve formě tinktury či extraktu z kořene třapatkovky nachové, úzkolisté nebo bledé. Šťávu z nadzemních částí nebo přípravky s jejím obsahem je možné využít i k potírání oparů, ran, popálenin, ekzémů či vředů. (3)

Doporučená dávka v případě prášku v kapslích je pro dospělé 500-1000 mg 3x denně po dobu 5-7 dnů (případně dle dávkování doporučeného výrobcem). Při již probíhajícím onemocnění jsou účinnější spíše vyšší dávky (např. 900 mg), v rámci prevence jsou vhodnější nižší dávky 1x denně. V případě extraktu byla účinnost prokázána už při dávkách 40-80 mg dvakrát denně. (13, 25)

Nálev se připravuje přelitím 2-4 lžiček sušené kvetoucí nati šálkem vroucí vody, doba louhování je 10 minut, pije se 1x denně. Tinktura se užívá v množství 0,75-1,5 ml 2-5x denně. Někteří odborníci doporučují tinkturu vždy chvíli kloktat, aby se povzbudila imunita v oblasti ústní dutiny a mandlí, vědecké důkazy účinnosti tohoto postupu však chybí. K zevní aplikaci se využívá 15% šťáva z nadzemních částí. (13, 25)

Echinacea je vhodná i pro děti od 2 let. Dávkuje se podle hmotnosti – dávky obvykle odpovídají 50-75 % dávkování pro dospělé. Těhotným a kojícím ženám se nedoporučuje kvůli nedostatečně prokázané bezpečnosti – zatím proběhla jen jediná studie, v níž těhotné ženy užívaly různé formy echinacey po dobu 5-7 dní, a ta žádný negativní vliv na plod neukázala. Žádný vliv nemělo užívání echinacey ani v rámci studií na březích zvířatech. (13)

Echinacea je obvykle velmi dobře snášena, pouze u méně než jednoho procenta uživatelů byly zaznamenány v rámci studií zaznamenány vedlejší účinky mírného charakteru , jako je nevolnost, bolesti břicha, průjem, svědění pokožky, bolesti hlavy, ospalost či suchost v ústech. Vážnější projevy byly hlášeny jen v jednotkách případů. Toxicita byla zaznamenána pouze při dlouhodobém užívání vysokých dávek, kdy může narušovat funkci jater. Vyhnout by se jí měli osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. Existuje tu ale i určité riziko alergických reakcí, třapatkovce by se proto měly vyhnout osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. (13-16)

Echinacea není doručovaná není ani při autoimunitních chorobách – vzhledem k tomu, že jde o silný imunostimulant, existuje možné, i když ne zcela prokázané riziko zhoršení nemoci. V tomto případě je ovšem potenciálně rizikové spíše dlouhodobé užívání echinacey. Riziko zhoršení autoimunitních nemocí v případě krátkodobého užívání, například v době akutního respiračního onemocnění, je velmi nízké. Nedoporučuje se také osobám s infekcí HIV. (14-16)

Lépe než jiné bylinné prostředky ji také lze kombinovat s léky. Existuje sice řada léků, s nimiž má echinacea mírné až střední interakce, závažné interakce byly zaznamenány pouze s jedním lékem – beklometasonem, který bývá součástí nosních sprejů nebo inhalátorů využívaných při astmatu, CHOPN nebo chronické rýmě. Nedoporučuje se ale ani užívání spolu s imunosupresivy a vzhledem k možnému negativnímu vlivu na játra není vhodné dlouhodobé užívání spolu s hepatotoxickými léky (např. amiodaron, ketokonazol, metotrexát nebo anabolické steroidy). (14-16)

I v případě echinacey ale platí, že je v případě kombinování s léky vhodné její užívání konzultovat s ošetřujícím lékařem. Ovlivňuje totiž systém jaterních enzymů CYP 3A4, takže může měnit i hladinu léků, které jsou metabolizovány právě tímto systémem. (14-16)

Vhodné kombinace

Imunita a antimikrobiální působení: echinacea + zinek + vitamin C (26), echinacea + propolis + vitamin C (27), echinacea + Baptisia tinctoria + zerav západní (3), echinacea + kozinec blanitý + lékořice (30), echinacea + ostropes trubil (32), echinacea + routa vonná (33), echinacea + zázvor (34)

Opary (vč. pásového): echinacea + celík zlatobýl (28)

Ochrana jater a ledvin: echinacea + mateří kašička (29)

Nádorová onemocnění: echinacea + kozinec blanitý + ženšen (31)

Popis

Název „propolis“ je tvořen řeckými slovy „pro polis“, což v překladu znamená „ve prospěch města“. Nejedná se ale o město lidské, ale včelí, tedy o úl. Právě propolis je totiž pro přežití včelstva zásadní. Jeho hlavní složkou tohoto včelího produktujsou pryskyřice, které včely sbírají z pupenů stromů – zejména z topolů, bříz, jehličnanů, ale i dalších druhů a míchají ji s voskem a enzymy ze svých slinných žláz. Výsledkem je lepkavá látka ve formě granulí, jejichž barva se pohybuje od žlutou, přes červenou až po hnědou. (1)

Včely propolis v úlech využívají zejména jako stavební materiál a těsnicí prostředek, který zároveň v úlu pomáhá snižovat vibrace, udržovat homeostázu a proudění vzduchu, brání hnilobným procesům a poskytuje včelímu společenstvu ochranu vůči vetřelcům, včetně těch z řad škodlivých mikrobů. Zároveň jde o důležitý prostředek tradiční medicíny, jehož pozitivní účinky na lidské zdraví potvrdila celá řada výzkumů. (1)

Složení

Hlavní složkou propolisu jsou pryskyřice (50-70 %), dále se zde hojně vyskytují oleje a vosky (30-50 %) a pyl (5-10 %). Kromě toho je zde ale i celá řada látek, jejichž podíl je řádově nižší, ale jejich působení je velmi efektivní, a to nejen v rámci úlu, ale i na lidský organismus. (2)

Propolis je unikátní koktejl obsahující obrovské množství látek, které mohou pozitivně ovlivňovat lidské zdraví – popsáno jich bylo přibližně 300. Kromě pryskyřic s desinfekčními účinky jsou to zejména fenoly, které jsou zodpovědné za většinu pozitivních účinků propolisu. Z fenolů jsou zde nejvíc zastoupeny flavonoidy, jejichž obsah je považován za hlavní kritérium kvality propolisu. Právě flavonoidy přitom mají silné antioxidační, antimikrobiální protizánětlivé, protinádorové a antialergické účinky. Protizánětlivým a antimikrobiálním působením se vyznačují také obsažené terpeny a organické kyseliny. V propolisu se nacházejí i některé vitaminy (B, C, E) a široké spektrum minerálních látek a stopových prvků (hořčík, vápník, železo, zinek, mangan, měď, vanad, stříbro, a další). (1, 2)

Je ovšem důležité mít na paměti, že složení propolisu se může výrazně měnit. Závisí přitom jak na druhu včel, které jej produkují, ale i na místě sběru i době odběru (hlavně z pohledu výskytu rostlin v dané lokalitě). Například evropské včely Apis mellifera hojně sbírají zejména látky vylučované pupeny topolů, a proto je jimi produkovaný propolis bohatý právě na látky obsažené v topolech (obsahuje hodně flavonoidů a flavonů, a naopak méně fenolů a esterů). Podobné složení má i propolis původem z Číny, zatímco propolis z tropických oblastí (např. z Brazílie) má složení odlišné, a mohou se tak mírně lišit i jeho účinky na zdraví. (2)

Historie

Propolis se prokazatelně využíval již od starověku, ve starém Egyptě byl například důležitou součástí balzamovacích směsí. První písemné zmínky o jeho využití v léčení pocházejí z doby okolo roku 300 př. n. l. Velmi populární byl zejména ve starověkém Řecku a Římě, ve svých spisech ho zmiňují například Hippokrates, který jej využíval k léčbě ran a vředů, a Aristoteles. Plinius starší ho pak popisuje jako čisticí prostředek vhodný ke zmírnění bolestí šlach. (1)

Léčivé účinky

V tradiční medicíně se propolis využíval především pro své antimikrobiální a protizánětlivé účinky a schopnost podporovat hojení ran (včetně těch hnisajících). Používal se také na léčbu nachlazení, bolestí v krku, astmatu, zubních kazů nebo žaludečních vředů. Moderní vědecké výzkumy pak potvrdily především jeho antimikrobiální, antioxidační, protizánětlivé, protinádorové a mnohé další účinky. (1,2)

Existují rovněž důkazy, že propolis působí i na bázi epigenetiky, tj. že je schopný ovlivňovat aktivitu genů v naší DNA. Některé jeho složky například mohou fungovat jako epigenetické modulátory v rakovinných buňkách – konkrétně třeba fenolické kyseliny obsažené v propolisu potlačují tvorbu enzymu DNA metyltransferázy, která ovlivňuje intenzitu epigenetické reakce jménem metylace genů. Prokázán byl i vliv propolisu na další epigenetickou reakci, regulaci pomocí microRNA – konkrétně u nádorových onemocnění působí pozitivně jeho schopnost regulovat tvorbu microRNA-223. Epigenetické mechanismy se podílejí i na protizánětlivém působení propolisu. (1, 3, 4)

Neméně důležité je i pozitivní působení propolisu na střevní mikrobiom. (33)

Antimikrobiální účinky a podpora imunity

Propolis vyniká svou schopností ničit bakterie, viry i plísně. Hlavním mechanismem působení je zde přímá interakce s buňkami mikrobů, například potlačení tvorby DNA a RNA v buňkách mikrobů, narušení buněčných membrán či snížení pohyblivosti mikrobů. Tato schopnost se uplatňuje se nejen při ochraně úlů před mikroskopickými vetřelci, ale po staletí je využívána i v přírodní medicíně. V rámci antimikrobiálního působení na živé organismy pak hraje důležitou roli i podpora imunitního systému. (1, 2)

Účinnost propolisu byla prokázána například v případě kvasinek Candida a Aspergillus, řady bakterií (potlačuje například množení např. E. faecalis, streptokokům nebo zlatému stafylokokovi) a také širokého spektra virů – například virů Herpes simplex 1 a 2 (původce oparů), chřipky typu A i B, rhinovirů, a dokonce i v případě viru HIV. Nedávné studie ukazují i účinnost proti COVID-19. (1, 2, 5)

Propolis má navíc i řadu pozitivních účinků na imunitní systém – celkově zlepšuje obranyschopnost organismu, modifikuje imunitní reakce, zlepšuje produkci širokého spektra imunitních buněk a ovlivňuje tvorbu imunomodulačních cytokinů, které jsou důležité pro udržení homeostázy. V pokusech na zvířatech rovněž zlepšil schopnost jejich imunitního systému rozpoznávat a ničit patogeny, a to i ve stresových podmínkách. (19)

Protizánětlivý a analgetický efekt

Za to, že nás něco bolí, jsou zodpovědné tzv. nociceptory – specializovaná nervová zakončení, která se nacházejí například v kůži, svalech, pojivových tkáních, cévách či vnitřních orgánech. Pokud jsou nociceptory podrážděny, dochází ke vzniku bolesti. Toto podráždění přitom mohou způsobit různé podněty – mechanické, chemické, tepelné… Důležitou roli zde také hraje zánět, který výrazně zvyšuje citlivost nociceptorů. (1)

Propolis přitom zmírňuje bolest hned několika cestami: jednak má přímý antinociceptivní účinek (tj. snižuje podráždění nociceptorů), dále aktivuje opioidní receptory, které bolest tlumí, a ještě vykazuje silný protizánětlivý účinek, kdy potlačuje tvorbu zánětlivých prostaglandinů i cytokinů a má vliv i na imunitní mechanismy související se vznikem zánětu (např. migraci neutrofilů a makrofágů). Mezi nejefektivnější protizánětlivé a protibolestivé složky propolisu patří zejména flavonoidy a terpeny, například artepillin, vestitol, kaempferol, quercetin, chrysin, galangin, pinocembrin kyselina kávová nebo fenetylester kyseliny kávové. Některé z těchto látek přitom působí na epigenetickém principu, kdy potlačují aktivaci zánětlivých genů. (1)

Nádorová onemocnění

Propolis ovlivňuje celou řadu mechanismů, které souvisí s nádorovým bujením. Ovlivňuje například aktivitu některých genů a proteinů ovlivňujících vznik a růst zhoubných nádorů (například genů TP53 a CDKN1A a proteinů MMP2, TIMP2, Bcl2 a Bax), působí cytotoxicky, ovlivňuje buněčnou signalizaci související se vznikem rakoviny, potlačuje proliferaci (rychlé nekontrolované dělení buněk), podporuje apoptózu (mechanismus, kterým poškozená buňka zničí sama sebe, aby se nemohla dále dělit), a potlačuje i tzv. angiogenezi, což je tvorba nových cév nutných k zásobování rostoucího nádoru. Důležité je zde také antioxidační a protizánětlivé působení propolisu. (3, 4)

Cytotoxické působení propolisu bylo prokázáno například v případě rakoviny prsu, střeva, děložního čípku a plic. Nadějně se jeví dokonce i v případě tzv. tripl-negativního karcinomu prsu, což je agresivní typ nádoru, který většinou odolává chemoterapii. Výzkumy ukázaly, že jedna ze složek propolisu – kyselina p-kumarová zde podporuje epigenetickou reakci jménem demetylace genů, která výrazně snižuje životaschopnost nádorových buněk. (3)

V současné době dokonce probíhá vývoj léků, které kombinují propolis s nanočásticemi pro usnadnění jeho průniku do nádorových buněk. (4)

Diabetes

Důležitou roli při vzniku diabetu hrají enzymy amyláza a α-glukosidáza, které jsou nutné pro získávání glukózy ze škrobů a disacharidů (tj. i ze sacharózy). Jednou z možností léčby diabetu jsou proto léky, které se zaměřují právě na potlačení tvorby α-glukosidázy, a tím pomáhají snížit hladinu glukózy, zejména pak její postprandiální vrcholy (tj. zvýšení po jídle). Nevýhodou těchto léků jsou ale četné vedlejší účinky, například bolesti žaludku či průjem. (1)

Produkci amylázy a α-glukosidázy lze ovšem účinně snižovat i pomocí některých přírodních prostředků, a právě propolis je jedním z nich. Jeho účinné látky (například kyseliny mangiferonová a ambolová) navíc působí efektivně nejen na potlačení tvorby zmíněných enzymů, ale pomáhají také zmírnit inzulinovou rezistenci, a to zejména působením na inzulinové receptory. To vše ve výsledku vede ke snížení hladiny glukózy v krvi. (1, 6, 7)

Srdce a cévy

Propolis vykazuje také ochranný efekt na kardiovaskulární systém. Pomáhá snížit hladinu cholesterolu a triglyceridů v krvi a důležitý je zde i jeho antioxidační efekt. (8, 9)

Zdraví ústní dutiny

Propolisová tinktura se tradičně využívá k výplachům ústní dutiny. Zde pomáhá ničit škodlivé bakterie a kvasinkové infekce a podporuje aktivitu některých typů imunitních buněk. Navíc pomáhá udržovat rovnováhu v oblasti poměru kostních buněk, a tím pomáhá zmírnit úbytek kostní hmoty v oblasti čelistí, a zároveň podporuje tvorbu dentinu, což je látka tvořící podklad celého zubu. (2)

Hojení ran

Propolis je tradičním prostředkem na ošetřování nejrůznějších kožních poranění. Uplatňuje se zde přitom nejen jeho desinfekční a antimikrobiální působení, ale také jeho přímý pozitivní vliv na procesy hojení. Podporuje například tvorbu vaskulárního endoteliárního růstového faktoru, ovlivňuje ukládání kolagenu v průběhu hojení, zlepšuje produkci interferonů imunitními buňkami, snižuje počet tzv. žírných buněk a zlepšuje migraci keratinocytů. V jedné studii dokonce propolis vykazoval výraznější účinky na podporu hojení než sulfadiazin stříbrný. Jeho antioxidační vlastnosti jsou navíc užitečné i při léčbě popálenin. (1, 10-13)

Žaludeční a dvanáctníkové vředy

Vředy na žaludku či dvanáctníku vznikají z nerovnováhy mezi zánětlivými a ochrannými procesy v oblasti sliznic trávicího traktu. Propolis zde proto díky kombinaci protizánětlivého, ochranného a hojivého působení patří mezi účinné přírodní prostředky. (1)

Alergie

Propolis snižuje uvolňování histaminu, a může být proto efektivní i při zmírňování alergií. Navíc přímo působí na T-buňky, které jsou pro vznik alergií klíčové, a zmírňuje tvorbu imunoglobulinu E. Osvědčil se například při alergické rýmě (ke zmírnění potíží došlo po 2 týdnech užívání), a dokonce i při asmatu, kde jeho podávání vedlo ke snížení četnosti záchvatů a celkovému zlepšení dechových funkcí. (14, 15, 19)

Deprese a úzkost

Propolis vykazuje také ochranný efekt na nervový systém. V pokusech na myších jeho podávání vedlo ke zmírnění účinků stresu i příznaků deprese a úzkosti. Za tyto účinky jsou zodpovědné především obsažené polyfenoly, zejména pak chrysin a fenetylester kyseliny kávové. Ochranný efekt na nervový systém byl prokázán dokonce i při působení radiace. (1, 16)

Játra a ledviny

Potvrzen byl rovněž ochranný efekt propolisu na jaterní a ledvinové funkce. (1)

Stárnutí pokožky

Stárnutí pokožky se projevuje ztluštěním epidermis, tvorbou vrásek, suchostí a ztrátou elasticity. Mezi jeho důležité příčiny patří působení UV záření, které mj. způsobuje degradaci kolagenu, zvýšení úrovně zánětlivých a oxidativních procesů, a dokonce i poškození DNA kožních buněk. Tyto procesy naopak dokáží efektivně zpomalovat mnohé přírodní látky, zejména pak ty ze skupiny flavonoidů. Mezi ně patří i flavonoidy obsažené v propolisu, například chrysin, apigenin, kaempferol, galangin, naringerin nebo quercetin. (17)

Lupenka

Lupenka neboli psoriáza je závažné kožní zánětlivé onemocnění s auutoimunitním pozadím, které výrazně narušuje kvalitu života. I zde mohou výraznou úlevu přinést látky ze skupiny polyfenolů a flavonoidů, včetně těch obsažených v propolisu. Například luteolin při lupénce výrazně snižuje tvorbu zánětlivých cytokinů i proliferaci kožních buněk, ovlivňuje imunitní funkce a celkově snižuje poškození pokožky, příznivé účinky zde mají i quercetin, chrysin, kaempferol a další látky. Ústup příznaků byl zaznamenán jak v případně vnitřního užívání, tak i vnější aplikace formou krému, a to po třech měsících léčby. (17, 18)

Akné

Akné je dalším kožním problémem, při kterém je užitečná kombinace antibakteriálního, hojivého a protizánětlivého působení propolisu. Vhodná je zde opět jak zevní, tak vnitřní aplikace. (22)

Užívání a kontraindikace

Propolis se může užívat buď vnitřně (obvyklá dávka je 400-500 mg denně, její bezpečnost byla prokázána při 13 měsících užívání), nebo zevně ve formě tinktury, pasty či krému. Ředěná tinktura se rovněž využívá k výplachům ústní dutiny, k tomuto účelu se propolis přidává i do zubních past a ústních vod. (20)

Propolis je obecně považován za bezpečný, může ale vyvolávat alergické reakce, a to jak při vnitřním užívání, tak při aplikaci na pokožku a sliznice. Vyvarovat by se jej proto měly osoby citlivé na včelí produkty. Těhotným ženám se nedoporučuje, protože jeho bezpečnost v tomto období nebyla dostatečně prokázána. V době kojení je za bezpečnou považována dávka 300 mg denně po dobu 10 měsíců. (20)

Podobně jako řada dalších přírodních produktů může i propolis snižovat krevní srážlivost. Vyvarovat by se jej proto měly osoby s poruchou krevní srážlivosti a lidé užívající léky na ředění krve (např. warfarin). Nevhodné je i užívání spolu s léky ovlivňujícími funkci jater. Jeho užívání je vhodné vysadit i 2 týdny před plánovanými chirurgickými zákroky. (20)

Vhodné kombinace

Imunita, antimikrobiální působení: propolis + česnek + hlíva ústřičná (23), propolis + zinek (24), propolis + echinacea + vitamin C (25), propolis + zázvor (27), propolis + mateří kašička (32)

Akné: propolis + tea tree + aloe vera (21)

Hojení ran: propolis + kurkumin (26)

Srdce a cévy: propolis + granátové jablko (28), propolis + mateří kašička (31)

Nádorová onemocnění: propolis + resveratrol (29)

Ledviny: propolis + mateří kašička (30)

Lidský imunitní systém je malým zázrakem přírody. Poskytuje tělu velice efektivní ochranu, a to nejen před cizorodými vetřelci, jako jsou viry a bakterie, ale i proti nebezpečím pocházejícím zevnitř – třeba proti poškozeným a rakovinotvorným buňkám.

V našem těle existuje celé spektrum imunitních buněk. Některé zajišťují tzv. nespecifickou, vrozenou imunitu (například makrofágy, granulocyty, NK-buňky, žírné buňky či dendritické buňky), jiné mají na starosti imunitu specifickou neboli získanou (B-buňky a T-buňky). Imunita má však i svou nebuněčnou, humorální složku, kam patří například protilátky.

Všechny imunitní buňky přitom mají jedno společné – vznikají v kostní dřeni z hematopoetických buněk. Následně procházejí diferenciací a zráním a teprve pak jsou schopny zajišťovat naši obranyschopnost. Přitom se ale odehrává celá řada dalších procesů, které imunitním buňkám umožňují rozpoznat antigen (například virus) a zareagovat na něj.

Všechny tyto procesy jsou řízeny celou řadou genů obsažených v naší DNA. Platí ovšem, že jejich aktivitu můžeme efektivně ovlivňovat – vypínat například ty, které podporují zánětlivé procesy, a zapínat ty, které řídí vznik a diferenciaci imunitních buněk a další důležité imunitní procesy. Vypínání a zapínání genů se děje pomocí několika biochemických reakcí, z nichž ty nejdůležitější jsou metylace genů, acetylace histonů a regulace pomocí microRNA (více o nich najdete zde). A právě průběh těchto reakcí můžeme efektivně ovlivňovat například svým životním stylem.

Epigenetický boj kdo s koho

Boj organismu s infekcí má ovšem z pohledu epigenetiky i další zajímavý aspekt. Viry a bakterie se totiž také snaží přežít a ovládnout organismus právě pomocí epigenetických mechanismů. Pěkně je to vidět třeba na příkladu chřipkových virů – těm se to daří velice dobře a díky tomu jsou schopné se v těle velmi rychle namnožit a způsobit mu poměrně výrazné potíže.

Zatímco se například buňka snaží proti virům chřipky bojovat pomocí epigenetických mechanismů, jako jsou například transkripční faktory, viry se snaží ty samé transkripční faktory hostitelské buňky využít k jejímu ovládnutí. Kromě toho produkují také bílkovinu, která se snaží napodobit konec řetězce histonu příslušné buňky. Histon je bílkovina, která hraje zásadní roli při regulaci aktivity genů, a schopnost jeho napodobení je právě tím důvodem, proč chřipkové viry dokážou v těle unikat pozornosti imunitního systému. Další bílkoviny produkované těmito nezvanými vetřelci zase ovlivňují schopnost našeho těla produkovat interferony typu I, které pomáhají regulovat aktivitu imunitního systému (1, 2).

Mikroskopickým vetřelcům ovšem často v tomto boji nahráváme i my sami špatným životním stylem. Nedostatek pohybu, nevhodná strava, kouření, škodliviny v životním prostředí, ale i obezita, stres či nedostatek spánku – to vše způsobuje v organismu negativní epigenetické změny, které nejenom zvyšují riziko srdečně-cévních chorob, rakoviny nebo diabetu, ale také oslabují imunitní systém. Pojďme se tedy podívat na to, jak můžeme epigenetické mechanismy naopak využít ve prospěch své obranyschopnosti.

Boj se zánětem

Pokud v těle probíhají chronické zánětlivé procesy, imunitní systém to nadměrně vyčerpává, takže mu nezbývají síly na boj s infekcí. Z tohoto důvodu je například v rámci prevence vhodné užívat antioxidanty – pokud extrémně reaktivní volné radikály naruší buňky a tkáně v těle, začne v reakci na toto poškození probíhat zánět. Oxidativní stres totiž působí na transkripční faktory (např. NF-κB či p53), které hrají důležitou roli při rozvoji zánětlivého procesu (12).

Skvěle v tomto směru působí zejména rostlinné polyfenoly, které kombinují antioxidační a epigenetický účinek. Díky tomu působí protizánětlivě a také fungují přímo jako imunomodulátory, tedy látky s přímým vlivem na tvorbu a diferenciaci řady imunitních buněk, ať už jde o dendritické buňky, NK-buňky, makrofágy, B-buňky, či T-buňky (13, 14).

Zlepšení výživy

Výživa patří mezi nejdůležitější epigenetické faktory. Obecně platí, že negativní epigenetické změny způsobuje zejména nadměrná konzumace jednoduchých cukrů a nasycených tuků a také řada chemických přísad v potravinách. Konkrétně pro imunitní systém je pak důležitý zejména dostatečný příjem bílkovin – pokud je dlouhodobě nedostatečný, snižuje se zejména tvorba a funkce NK-buněk a T-buněk. Pro obranyschopnost jsou nezbytné i esenciální mastné kyseliny – potřebné jsou pro funkci brzlíku, v němž dochází ke zrání některých imunitních buněk, i tvorbu T-lymfocytů, NK-buněk a makrofágů. Nedostatek některých vitaminů (hlavně A, B6, B12, C, E a kyseliny listové) se zase projeví omezením imunitní funkce jménem fagocytóza. Ze stopových prvků jsou nezbytné zinek, selen a železo. Negativně působí i nadměrné pití alkoholu – snižuje především tvorbu makrofágů a protilátek (15).

Pozitivní vliv má naopak konzumace ovoce, zeleniny a některých druhů koření: obsahují totiž polyfenoly a další látky, které mají antioxidační i epigenetické účinky. Epigenetické účinky má i řada doplňků stravy (přehled najdete níže).

Více spánku

Spánek je pro efektivitu imunitního systému mimořádně důležitý. Nejde ovšem jen o jeho délku, ale i kvalitu. Vědci například prokázali, že u dětí trpících spánkovou apnoí (krátká zástava dechu) a dalšími poruchami spánku dochází ke zvýšené metylaci v oblasti genu FOXP3, který reguluje tvorbu T-lymfocytů (3, 4).

Více pohybu

Pravidelný pohyb, zejména ten aerobní (např. běh, chůze, kolo či plavání), má výrazné pozitivní epigenetické účinky. Ty se projeví nejen jako děje související se zvýšením výkonnosti, ale i zlepšením funkce imunitního systému a zmírněním zánětlivých procesů v těle (17). I v pohybu je však nutná uměřenost – extrémní tréninková zátěž naopak imunitu zhoršuje.

Stop kouření

Kouření negativně ovlivňuje zejména metylační vzorce DNA. To se projevuje vyšší náchylností k řadě vážných nemocí včetně rakoviny a kardiovaskulárních chorob, ale i zhoršením imunity (16). Snižuje se zejména aktivita NK-buněk, schopnost T-lymfocytů pronikat do tkání a produkce imunoglobulinů (15).

Užívání doplňků stravy

Doplňky stravy mohou funkci našeho imunitního systému ovlivnit poměrně zásadně. Na následujících řádcích najdete ty, které na obranyschopnost působí prostřednictvím epigenetických mechanismů.

Astaxantin

Jde o barvivo ze skupiny karotenoidů, které je obsaženo například v mase lososů a krevet nebo v řasách Haematococcus pluvialis, z nichž se většinou získává i pro účely výroby doplňků stravy. Astaxantin patří mezi velice silné antioxidanty a zároveň vyniká i imunomodulačním a epigenetickým působením. Zvyšuje aktivitu a rychlost množení širokého spektra imunitních buněk (zejména B-buněk a T-buněk) a imunoglobulinů (18–20). V rámci prevence při oslabené imunitě je vhodné užívat 4 až 8 mg astaxantinu denně, v chřipkovém období je vhodné dávku zdvojnásobit.
Více o astaxantinu se dočtete zde.

Zinek

Vědci z College of Public Health and Human Sciences zjistili, že existuje přímá souvislost mezi nedostatkem zinku a mírou zánětlivých procesů v těle. Deficit tohoto prvku má totiž vliv na metylaci genů a ta zase ovlivňuje aktivaci imunitních buněk a regulaci bílkoviny jménem interleukin-6, která souvisí se zánětlivými procesy v buňkách (5). Nedostatkem zinku přitom trpí okolo 12 % populace, u osob nad 65 let to však může být i přes 40 %.

Omega-3

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny zlepšují přenos signálů mezi imunitními buňkami a tím i jejich schopnost ničit patogeny. Zlepšují také funkci lyzozomů, což jsou organely důležité pro buněčnou obranu a buněčnou imunitu. Důležité je i jejich protizánětlivé působení. Omega-3 jsou velice prospěšné zejména pro starší osoby – při dlouhodobém užívání u nich dochází nejen ke zlepšení imunitních funkcí, ale i ke snížení rizika vzniku autoimunitních chorob (21). Zcela nezbytné jsou pak v těhotenství, a to nejen kvůli pozitivnímu vlivu na vývoj nervové soustavy – pokud matka užívá v těhotenství omega-3, pozitivně tím ovlivňuje budoucí imunitu svého potomka (6).
Více o omega-3 se dočtete zde.

Granátové jablko

Kyselina ellagová a polyfenoly obsažené v tomto ovoci efektivně ovlivňují procesy aktivace a diferenciace širokého spektra imunitních buněk pomocí mechanismů metylace genů, acetylace histonů a posttranskripční modulace microRNA (7).
Více o granátovém jablku se dočtete zde.

Kvercetin

Tento rostlinný polyfenol má poměrně rozsáhlý pozitivní vliv na imunitní systém, podstatné je však zejména jeho protizánětlivé působení. Potlačuje totiž produkci látek interleukin-6 a TNF-α, které hrají klíčovou roli při vzniku zánětlivých procesů (8).
Více o kvercetinu se dočtete zde.

Vitamin D3

Deficit tohoto vitaminu s epigenetickým působením může imunitu ohrožovat poměrně zásadně. Zejména jde o přímé ovlivnění aktivity buněk imunitního systému: makrofágů, T-buněk či dendritických buněk (9).
Více o vitaminu D3 se dočtete zde.

Čekanka

Tato rostlina je vynikajícím zdrojem inulinu a fruktooligosacharidů, které fungují coby prebiotikum. Tvoří jakýsi substrát, který je nutný pro růst a množení probiotických bakterií (10). Čekanka však zároveň působí i epigeneticky.
Více o čekance se dočtete zde.

Šišák bajkalský

Tato bylina je hojně využívána v tradiční čínské medicíně. Má protizánětlivé účinky (snižuje koncentraci cyklooxygenázy COX 2 a potlačuje aktivaci faktoru NF-κB), dokáže však i přímo ovlivňovat imunitu zejména díky aktivaci imunitních buněk jménem makrofágy (11).

Více o šišáku se dočtete zde.

Popis

Zázvorník lékařský neboli zázvor je prastará kulturní plodina z čeledi zázvorníkovitých pocházející pravděpodobně z Asie, dnes se pěstuje i v Americe, Austrálii i Africe. Neroste planě, musí se pěstovat, přičemž jí nejvíce vyhovuje tropické klima s celoročně stálou teplotou, dostatkem vláhy a půdou bohatou na živiny. Jde o vytrvalou rostlinu vysokou až 1 m, kvetoucí příjemně vonícími, drobnými bílými květy uspořádanými do klasů. Léčivou drogou je oddenek (nikoliv tedy kořen, jak se většina lidí domnívá), který je poměrně mohutný, hlízovitý a dužnatý. Má typické aroma a štiplavou chuť. (5-7)

Historie

Zázvor patří mezi velice staré rostliny, používal se přitom nejen jako koření, ale i k léčivým účelům. První zmínky o zázvoru pocházejí z doby 2700 př. n. l., kdy zázvor popsal ve svém pojednání o léčivých rostlinách Šen-nung, jeden ze tří žlutých císařů (dílo se bohužel nedochovalo). Další záznamy se objevují v nejstarších hinduistických védách z doby cca 1200 př. n. l. (8)

Díky mořeplavcům, kteří jej používali na léčbu cestovních nevolností se zázvor dostal do starověkého Egypta. Když tuto zemi v roce 332 př. n. l. dobyl Alexandr Veliký, přivezl s sebou do Řecka i zázvor. Od té doby byla tato rostlina několikrát téměř zapomenuta a znovuobjevena. V 19. století se začala hojně využívat v Anglii, zejména jako surovina pro výrobu marmelád, sušenek či nápojů. Ve 20. století se zázvor zařadil mezi nejužívanější druhy koření a znovuobjeveny byly i jeho léčivé účinky. (8)

Účinné látky

V zázvoru se vyskytuje celá řada sloučenin, jejichž poměr se výrazně liší v závislosti na původu (oddenky z různých částí světa se ostatně liší i chutí a gastronomickým použitím). Za vůni jsou zodpovědné zejména silice (chemicky jde o terpeny, například zingiberen, bisabolen, kurkumen a zingiberol), štiplavost je zase způsobena tzv. gingeroly. Dále jsou zde mastné kyseliny (např. palmitová, olejová, linoleová, kaprylová, laurová, myristová či linoleová), škrob, aminokyseliny, proteiny, pryskyřice, vitaminy a minerály. (10, 11)

Nutno ovšem podotknout, že obsah účinných látek se zásadně liší v závislosti na způsobu úpravy zázvoru. Čerstvý zázvor například prakticky neobsahuje jednu z nejúčinnějších substancí jménem 6-shoagol. Ta totiž vzniká, když je zázvor vystaven působení tepla nebo při sušení. Například nejčastější způsob přípravy zázvoru, čaj v podobě pouhého výluhu, proto nevyužije veškeré benefity této rostliny, vhodnější je zázvor povařit. Trvá-li však var příliš dlouho, shoagol se rozkládá. Působením tepla vzniká i další účinná látka – zingeron. (73)

Léčivé účinky

V tradičním přírodním léčitelství se zázvor používá k prevenci nevolnosti (včetně kinetóz) a infekcí, k léčbě nachlazení, kašle, střevních infekcí, podpoře trávení, ke snížení hladiny cholesterolu v krvi, při špatném prokrvení končetin či ke srážení horečky. Používá se i zevně, ve formě obkladů a mastí například při revmatických bolestech. (8, 9) Výzkumy posledních dvou desetiletí ovšem zázvor zařadily i mezi nejvýznamnější byliny s epigenetickým působením.

Epigenetika je definována jako věda studující genetické změny, při nichž nedochází ke změn sekvence DNA. Jde o změny, které se dějí prostřednictvím chemických reakcí na základě mnoha faktorů, ať už je to životní prostředí, strava, životní styl, ale i emocionální nastavení a umožňují nám tak rychle se adaptovat na události v našem životě. (1,2) Chemické reakce ovlivňující expresi (vyjádření) našich genů lze přitom ovlivnit i prostřednictvím řady přírodních substancí, a právě zázvor patří v tomto směru mezi ty nejúčinnější.

Poměrně rozsáhlý pozitivní vliv má zázvor na střevní mikrobiom, jehož rovnováha je klíčem ke zdraví a správnému fungování řady orgánů a tkání. Užívání zázvoru výrazně zvyšuje jeho diverzitu (druhovou rozmanitost), snižuje poměr negativně působících bakterií (např. Bacteroides či Escherichia Shigella) vůči těm pozitivním, většinou protizánětlivě působícím (např. Firmicutes, Proteobacteria či Feacalibacterium) a takéobnovuje funkci tzv. střevní bariéry, která brání průniku nežádoucích látek a organismů do krevního oběhu. (61, 62)

Nádorová onemocnění

Zázvor patří do skupiny přírodních substancí, které jsou schopny ovlivňovat transformaci a proliferaci nádorových buněk pomocí šesti základních epigenetických mechanismů: potlačení exprese prozánětlivého faktoru NF-kappaB, aktivace detoxikačních genů ARE, které způsobují smrt poškozených buněk, potlačení inhibitorů enzymu deacetyláza histonů, ovlivnění opravných procesů DNA, regulace mRNA a potlačení aktivity enzymu metyltransferázy. Za tyto účinky je zodpovědný především obsah gingerolů. Díky tomu je zázvor velmi efektivní substancí podporující prevenci rakoviny. (19-23)

Důležitou roli přitom hraji zejména vliv zázvoru na zmírnění zánětlivých procesů, které patří mezi hlavní rizikové faktory rakoviny. U skupiny zdravých dobrovolníků, kteří denně užívali 2 g zázvorového extraktu po dobu pouhých čtyř týdnů, například došlo ve střevní sliznici k podstatnému snížení koncentrace látky jménem prostaglandin E2, která hraje klíčovou úlohu při vzniku zánětlivých procesů. (29)

Účinnost zázvoru byla prokázána u celé řady nádorů, například u rakoviny tlustého střeva (24), žaludku (25), kůže (26), jater (27), prostaty (42) či vaječníků (28). V pokusech na myších s rakovinou prostaty například došlo k potlačení růstu nádoru o 56 % (42).

Zánětlivé procesy

Zánětlivé procesy v těle představují důležitý rizikový faktor nejen nádorových onemocnění, ale i kardiovaskulárních chorob, obezity a dalších závažných potíží (29, 38, 39). Chemické léky schopné potlačovat zánět, ať už jde o tzv. nesteroidní antirevmatika nebo glukokortikoidy (tj. hormony ze skupiny steroidů), jsou sice efektivní, ale mají celou řadu nepříjemných vedlejších účinků a nejsou proto vhodné k dlouhodobému užívání. (40, 41) Velkou naději proto představují protizánětlivé substance rostlinného původu, mezi něž patří i látky obsažené v zázvoru.

Gingeroly a další látky obsažené v zázvoru přitom potlačují zánětlivé procesy hned několika způsoby: inhibují prozánětlivé enzymy COX-1 a COX-2, které se podílejí na růstu hladiny prostaglandinu E2, inhibuje enzym LOX, oxid dusnatý, prozánětlivý faktor NF-kappaB, zastavuje degradaci faktoru lkappaB-alfa a působí jako antioxidanty. (30-37)

Kardiovaskulární choroby

Zázvorový extrakt prokazatelně snižuje hladinu LDL cholesterolu a triglyceridů v krvi, a to již po sedmi týdnech pravidelného každodenního užívání (44) a podobně pozitivní efekt má i na snížení krevního tlaku (45). Všechny tyto ukazatele přitom patří mezi hlavní rizikové faktory infarktu myokardu a mozkové mrtvice.

Zázvor dokonce při snižování krevního tlaku prokázal srovnatelnou účinnost s látkou nifedipine, která je často užívanou složkou léků proti hypertenzi. V kombinaci s touto látkou (1g zázvoru + 10 mg nifedipine) navíc výrazně potlačil tvorbu antisklerotických plátů, které jsou dalším závažným rizikovým faktorem srdečně cévních chorob. (46)

V případě mozkové mrtvice navíc může zázvor výrazně snížit její dopad na stav a funkce mozku. V jedné studii například vědci uměle zablokovali pokusným krysám některé mozkové cévy. U zvířat, která užívala zázvorový extrakt dva týdny před zablokováním a tří týdny po něm přitom zaznamenali výrazně nižší rozsah poškozených oblastí mozku, vyšší hustotu neuronů (zejména v části mozku jménem hippocampus, která je důležitá pro paměť) a menší úbytek kognitivních schopností. (51)

Trávicí obtíže

Jednou z tradičních oblastí použití zázvoru jsou už od starověku různé typy nevolností a zvracení a jeho účinnost v tomto směru potvrdila i moderní věda. Vděčí za to například svým spasmolytickým a antiemetickým účinkům. (18)

Zázvor může přinést výraznou úlevu dokonce i pacientům podstupujícím chemoterapii z důvodů léčby nádorového onemocnění – nevolností a zvracením totiž trpí více než 70 % z nich. V rámci studie, jíž se zúčastnilo téměř šest stovek dobrovolníků, přineslo užívání zázvorového extraktu výrazné snížení četnosti nevolností u většiny z nich. (12)

Zázvor pomohl snížit i výskyt nevolností i po chirurgických operacích (13, 14) a také v těhotenství. Prokázala to studie provedená na 70 těhotných ženách, které po čtyři dny užívaly buď 1 g zázvoru denně, nebo placebo. Většina z těch, které konzumovaly zázvor, udávaly výrazné snížení míry nevolností a prakticky vymizení zvracení. Důležité je však nepřekračovat zmíněnou čtyřdenní dobu, delší užívání je v těhotenství nevhodné. (56,57) Naopak v případě tzv. kinetóz neboli cestovních nevolností účinnost vědeckými studiemi zatím potvrzena nebyla. (57)

Zázvor je však velice účinný i proti průjmu, a to především díky svému antibakteriálnímu a antivirovému působení (v případě infekčního průjmu), ale i schopností ovlivňovat střevní peristaltiku a zadržování tekutin ve střevech. (16)

Nadějně působí i výzkumy zaměřené na účinnost zázvoru proti vředům trávicího traktu, konkrétně žaludku a dvanácterníku, protože výrazně zvyšuje sekreci hlenu, čímž podporuje ochranu sliznice. Nejúčinnější složkou zázvoru je v tomto směru shoagol. (17, 65)

Imunita a antimikrobiální působení

Zázvor je tradičně užíván při nachlazení, chřipce, rýmě či kašli a jeho pozitivní účinky na imunitu potvrdila i moderní věda. Kombinuje totiž v sobě imunomodulační schopnosti, například schopnost ovlivňovat aktivitu T-buněk a makrofágů, s přímým antimikrobiálním působením. Pomáhá například ničit tzv. lidský respirační syncyální virus, který je jedním z nejčastějších původců respiračních onemocnění. Účinný je také proti chřipkovému viru typu A, viru COVID-18, HPV viru způsobujícímu opary či rhinovirům způsobujícím rýmu.  (58, 59, 63, 68, 69).

Poměrně rozsáhlé je i antibakteriální působení zázvoru, který je ostatně někdy označován jako účinné přírodní antibiotikum. Pomáhá například ničit bakterii E. coli, Salmonella typhi (původce tyfu) či periodontální bakterie (původce infekce dásní). Ve studiích na bakteriálních kulturách byla prokázána i účinnost proti původcům tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis či bakterii Mycobacterium avium, která napadá imunitní buňky a způsobuje vážné onemocnění. (64, 65)

Zázvor dokáže účinně ničit také kvasinky. Výzkumy prokázaly, že zázvorový extrakt může být při potírání infekcí způsobených Candida Albicans podobně účinný jako chemické přípravky (15, 65).

Revmatoidní artritida

Toto autoimunitní onemocnění je provázeno výraznými zánětlivými procesy v kloubech, a zázvor proto může díky svému protizánětlivému působení velmi účinným pomocníkem lidí trpících revmatoidní artritidou. Blokuje totiž důležité mediátory zánětu, zejména prostaglandin E2, a tlumí i otok. Působí navíc jako proti chronickým, tak proti akutním zánětům (47). Při studii provedené na pacientech s revmatoidní artritidou kolenních kloubů došlo po třech měsících užívání 250 mg zázvorového extraktu prakticky u všech k výraznému snížení bolesti a omezení pohyblivosti a tento efekt navíc přetrvával další tři měsíce po skončení léčby (48). Další studie pak prokázala, že 340 mg extraktu má při léčbě této choroby podobný efekt jako protizánětlivé léky obsahující chemikálii diclofenac (49).

Vhodným pomocníkem může být zázvor i při artróze, tj. degenerativním onemocnění kloubní chrupavky. Nebylo sice prokázáno, že by měl vliv přímo na procesy způsobující poškození chrupavky, dokáže však účinně zmírňovat příznaky tohoto onemocnění, jako je bolestivost, zánět, či otok. (65)

Autoimunitní onemocnění

Kromě revmatoidní artritidy může zázvor pomoci i při dalších autoimunitních onemocnění. Jeho účinnost byla prokázána například u nemoci jménem lupus, která poškozuje řadu tkání v těle (např. klouby, kůži, ledviny, cévy či mozek). Jeho schopnost potlačovat zánět a zlepšovat kondici střevního mikrobiomu se uplatňuje i při zánětlivých střevních onemocněních, jako je Crohnova choroba a ulcerózní kolitida, nebo kožním onemocnění lupenka (psoriáza), které je rovněž autoimunitního původu. (71, 72)

Obezita

Tendence k přibírání na váze má prokazatelně epigenetický podklad. Obézní jedinci mají totiž odlišný epigenetický vzor jak v oblasti DNA, tak i histonů. Jde tedy jen o to najít geny, které souvisejí se vznikem obezity a dalších procesů, které ji ovlivňují, jak jsou zánětlivé procesy, inzulinová signalizace či množení a diferenciace buněk tukové tkáně (3,4).

Zázvor přitom působí proti obezitě především pomocí epigenetických mechanismů. Potlačuje například ve slinivce břišní tvorbu enzymu lipázy, která je nutná pro trávení a vstřebávání tuků z potravy (55). Zároveň zmírňuje zánětlivé procesy, které hrají při vzniku obezity zásadní roli (53, 54).

Diabetes

Užívání zázvoru může být prospěšné i pro osoby s cukrovkou, byť jeho účinnost v tomto směru zatím potvrdily pouze studie provedené na zvířatech. U nich došlo po sedmi týdnech užívání k výraznému poklesu hladiny krevní glukózy v době mezi jídly a také se snížilo riziko vzniku diabetických komplikací. Zvláště efektivně přitom zázvor působí proti diabetické retinopatii, což je onemocnění očí často končící slepotou. (50, 65)

Mozkové funkce, paměť

Studie provedená na 60 ženách středního věku naznačuje, že užívání zázvoru může být nejen velmi dobrou prevencí poklesu paměti a kognitivních schopností v tomto životním období, ale že dokonce dokáže tyto funkce mozku obnovit. Tyto ženy absolvovaly v rámci výzkumu test kognitivních schopností, poté dva měsíce užívaly buď zázvorový extrakt, nebo placebo, a poté byly podrobeny podobnému testu. U první (zázvorové) skupiny přitom došlo ke zlepšení kognitivních funkcí, zejména pak pracovní paměti (52).

Migréna

Protizánětlivé a analgetické působení zázvoru se uplatňuje i při bolestech hlavy, a to včetně migrény. (66)

Játra a detoxikace

Zázvor efektivně zvyšuje antioxidační ochranu jater a také produkci jaterních enzymů nutných pro degradaci a vylučování toxických chemikálií. Vhodný je také při ztučnění jater. (80)

Vlasy

V kombinaci s kurkuminem je zázvor vhodný i při nadměrném padání vlasů. (75)

Plodnost

V kombinaci se zinkem zázvor podporuje zejména mužskou plodnost. Zde se uplatňuje jeho schopnost zmírňovat zánět tkáně varlat i podpora detoxikace – plodnost totiž může snižovat expozice toxinům, zejména těžkým kovům. (79)

Užívání

Maximální doporučenou denní dávku představují 4 g sušeného zázvoru (včetně zázvoru použitého při přípravě stravy). Vyšší dávky mohou způsobit podráždění sliznic, průjmy či bušení srdce. Obvyklou dávkou v prevenci či léčbě představuje 1 g (možno rozdělit do více dávek), ideálně užívaný spolu s jídlem (57).

V těhotenství se podávají dávky od 650 mg do 1 g denně a to pouze krátkodobě a pod dohledem lékaře. U dětí je možné krátkodobé podávání od dvou let věku, dávkování by měl určit lékař. Konzultace s lékařem je nezbytná i v případě, že užíváte nějaké léky. Zázvor totiž snižuje krevní srážlivost a krevní, takže může být problematická jeho kombinace s léky na ředění krve, jako je například aspirin, warfarin či clopidogrel, č s léky na snížení tlaku. Zároveň snižuje hladinu krevního cukru, což je prospěšné pro diabetiky, ovšem v kombinaci s antidiabetickými léčivy zvyšuje riziko vzniku hypoglykémie (57).

Vhodné kombinace

Tradiční kombinací, která se užívá v lidovém léčitelství, je zázvorový čaj s medem a citrónem (pro vyšší účinnost je ale vhodné zázvor povařit). V poslední době získává na oblibě také nápoj jménem ginger shots, který kombinuje šťávu z čerstvého zázvoru s citronovou nebo pomerančovou šťávou (někdy se přidávají i další ingredience, například kurkuma nebo kokosové mléko). (67)

Vhodných kombinací je však mnohem více:

Zánět a bolest: zázvor + kurkumin (74), zázvor + zinek (78), zázvor + boswelie, zázvor + čekanka

Imunita a antimikrobiální působení: zázvor + kurkumin (74)

Trávicí obtíže: zázvor + kurkumin (74), zázvor + čekanka

Padání vlasů: zázvor + kurkumin (75)

Diabetes: zázvor + kurkumin + skořice (76), zázvor + zinek (78)

Bolesti kloubů: zázvor + boswellie

Játra: zázvor + OPC (77)

Srdce a cévy: zázvor + zinek (78)

Plodnost: zázvor + zinek (79)Střevní mikrobiom: zázvor + čekanka