Zatímco s vážným deficitem vitaminu B6 se ve vyspělých zemích prakticky nesetkáváme, ten mírný bývá poměrně častý. A jeho příznaky jsou navíc velmi nespecifické, takže se těžko odhaluje. K čemu ho naše tělo potřebuje a při jakých potížích může jeho doplňování pomoci?

Popis

Vitamin B6 patří mezi klíčové esenciální živiny, jejichž nedostatek má pro tělo řadu vážných důsledků. Často se mu říká pyridoxin, což ale není úplně přesné. Ve skutečnosti jde totiž o skupinu šesti látek s podobnou strukturou:

pyridoxin (PN),

pyridoxal (PL),

pyridoxamin (PM),

pyridoxin-5′-fosfát (PNP),

pyridoxal-5′-fosfát (PLP),

pyridoxamin-5′-fosfát (PMP).

V rostlinných potravinách je navíc obsažena ještě další forma, pyridoxin-5′-β-d-glucosid (PNG).

Nejvýznamnější z těchto látek je aktivní forma vitaminu B6 – PLP, tedy pyridoxal-5′-fosfát, který je kofaktorem (nebílkovinnou součástí) více než stovky enzymů, které jsou nezbytné pro průběh obrovského množství důležitých biochemických reakcí. V některých lidských enzymech je obsažen i PMP. Všechny zmíněné sloučeniny ale mají vitaminovou aktivitu, protože se v těle mohou přeměnit na PLP i PMP.  (1, 5)

Historie

Za objevitele vitaminu B6 bývá označován japonský badatel Takaki Ohdake, který v roce 1932 při práci s extrakty z rýžových otrub popsal dosud neznámou látku, která se později ukázala být právě vitaminem B6. Ohdake ovšem vůbec netušil, o jakou látku jde a jaký obrovský význam má pro fungování lidského těla. Za tyto objevy vděčíme jinému muži – Paulovi Györgymu.

György se podílel už na objevech a výzkumech vitaminů B2, B3 a B5, a největší zásluhy má právě na poznávání jejich bratříčka s pořadovým číslem šest. V roce 1933 se zrovna zabýval objasňováním role vitaminu B2 objeveného o rok dříve, a přitom zjistil, že když krmí potkany dietou obsahující dostatek vitaminu B1 a B2, stejně u nich dochází k výskytu typických kožních potížích. Z toho vyvodil, že musí existovat ještě další, dosud neznámá esenciální živina. Následně zjistil, že musí být obsažena v kvasnicovém extraktu, protože když jím stravu potkanů doplnil, kožní problémy zmizely.
V roce 1934 pak v časopise Nature publikoval práci, v níž neznámou látku popsal (že jde ve skutečnosti o více látek, to ještě netušil) a také navrhl název „vitamin B6“. V té době už totiž byly známé vitaminy B1-B5 (ano, i vitamin B4, ale tento termín tehdy označoval látky, které nesplňují dnešní definici vitaminu) a tento byl pak jednoduše další v pořadí.

V roce 1938 byl vitamin B6 poprvé izolován a krystalizován. Zásluhy za to se připisují muži jménem Samuel Lepkovsky, v téže době se ale to samé podařilo i několika dalším vědeckým týmům.

O rok později dva vědecké týmy nezávisle na sobě odhalily strukturu této látky – ukázalo se, že jde o derivát pyridinu, a proto pro ni György navrhl název pyridoxin.

Ve 40. letech objevil Esmond Shell metodu pro mikrobiologické stanovení vitaminu B6 a díky ní pak vyšlo najevo, že ve skutečnosti nejde o jedinou látku, ale o směs šesti sloučenin.

(1, 2)

Role vitaminu B6 v organismu

Nejdůležitější roli v lidském těle hraje aktivní forma vitaminu B6 – PLP, o něco menší pak PMP. PLP je přitom kofaktorem více než stovky enzymů, které umožňují průběh více než 140 biochemických reakcí. Díky tomu má řadu důležitých funkcí: (3, 5)

• Účastní se metabolismu aminokyselin i tuků – podílí se na syntéze některých aminokyselin, pomáhá je využívat jako stavební kameny při tvorbě bílkovin i jako zdroj energie. To se děje například v rámci tzv. glukoneogeneze, kdy při nízkém příjmu sacharidů organismus vytváří glukózu z jiných zdrojů, například právě z některých aminokyseliny Podílí se také na odbourávání některých z nich. Enzymy, které PLP obsahují, se účastní i některých reakcí v rámci metabolismu tuků.
• Je nezbytný pro tvorbu neurotransmiterů, což jsou látky umožňující přenos signálů mezi jednotlivými neurony. Enzymy, kterých je součástí, se účastní jako katalyzátory reakcí vzniku serotoninu, dopaminu, GABA a noradrenalinu. Proto se také jeho nedostatek projevuje neurologickými příznaky.
• Je potřebný pro krvetvorbu. PLP je kofaktorem enzymu ALA-syntáza, který katalyzuje první krok syntézy hemu (součást hemoglobinu).
• Zasahuje do metabolismu glykogenu. Coby kofaktor enzymu glykogenfosforylázy umožňuje, aby se ze zásobního polysacharidů glykogenu uvolnila glukóza, kterou pak mohou buňky využít jako zdroj energie.
• Spolu s vitaminem B12 a kyselinou listovou pomáhá regulovat hladinu homocysteinu – enzymy, kterých je součástí, přeměňují tento problematický metabolit na cystein.
• Je nezbytný pro fungování imunity – ovlivňuje například proliferaci a diferenciaci lymfocytů a tvorbu protilátek.
• Vitamin B6 a jeho metabolity působí také epigeneticky, tj. ovlivňují aktivitu genů a buněčnou signalizaci.

V organismu se nejvíce vitaminu B6 nachází ve svalech včetně srdce (až 80 %). Je zde ve forma PLP vázaného na glykogenfosforylázu. 10-15 % najdeme v játrech, menší množství v krvi a přes hematoencefalickou bariéru proniká i do mozku. Jeho hladina v mozkové tkáni však není dobře regulována, a proto se při nižším příjmu B6 jeho nedostatek často projeví nejvíce právě v mozku. Svaly navíc přes jeho vysoký obsah nefungují jako zásobárna vitaminu B6, protože z jejich enzymů se uvolňuje jen při výrazném nedostatku, a proto může mírný deficit vzniknout relativně snadno (výraznější nedostatek je naopak vzácný). Nevyužitý vitamin se z těla vylučuje močí, v malém množství také stolicí. (5)

Kde ho najdeme?

Doporučená denní dávka vitaminu B6 je pro ženy 1,5 mg, pro muže 1,7 g, pro těhotné ženy 1,8 g. Pro děti pak činí 0,3-1,4 mg (dle věku). Na rozdíl od jiných ve vodě rozpustných vitaminů ale nelze říci, že by se tímto vitaminem nedalo předávkovat. Naopak dávky překračující 100 mg jsou pro organismus toxické a mohou způsobovat například neuropatie a jiné neurologické problémy. Proto byla u tohoto vitaminu stanovena bezpečná maximální dávka – pro dospělé je to v USA 25 mg/den, v Evropě pak dokonce jen 12 mg/den. Pro terapeutické účely se sice běžně využívají i dávky mnohem vyšší, někdy i kolem 500 mg/den, tady je ale pečlivý lékařský dohled nezbytný. (3-5)

Nejbohatším zdrojem vitaminu B6 je maso, zejména ryby, drůbež a vnitřnosti. Velké množství ho ale najdeme i v rostlinných potravinách, jako jsou například brambory, ořechy a semena, vejce, banány, avokádo či luštěniny. Zároveň je vytvářen i některými bakteriemi střevního mikrobiomu, není ale jasné, nakolik ho naše tělo dokáže skutečně využít – vzniká totiž až v tlustém střevě, zatímco vitamin B6 z potravy se vstřebá již ve střevě tenkém. Nicméně samotné střevní bakterie tento vitamin i využívají a spekuluje se dokonce o tom, že jeho dostupnost může ovlivňovat složení střevního mikrobiomu. (5, 6)

Z rostlinných zdrojů se pravděpodobně vstřebává o něco hůře, protože je v nich ve formě PNG – biologická využitelnost je cca 50 %, což je ale stále poměrně dost, a proto jej na rozdíl například od vitaminu B12 není potřeba speciálně řešit v rámci veganské stravy. V rámci smíšené stravy se biologická využitelnost odhaduje na cca 75 %, u doplňků stravy pak dokonce okolo 95 %. Rozdíly ve vstřebatelnosti PN, PL a MP jsou zanedbatelné. (3, 5)

Výraznější deficit vitaminu B6 se nejčastěji projevuje poruchami krvetvorby (zejména tzv. hypochromickou mikrocytickou anémií, při níž sice neklesá počet červených krvinek, ale jsou malé a s nízkým obsahem hemoglobinu). Obvyklé jsou také neurologické příznaky, jako například konvulzivní záchvaty nebo abnormální nálezy na EEG. Vyskytnout se ale mohou i kožní projevy, například ekzémy nebo seboroická dermatitida. Projevy vážného deficitu jsou ale poměrně vzácné, naposledy byly ve větší míře zaznamenány v 50. letech minulého století v USA, kde postihovaly kojence na umělé výživě s nedostatečný obsahem vitaminu B6. (5)

Naopak mírný deficit může být poměrně častý. Problém přitom je, že se při něm měsíce až roky nemusí vyskytnout žádné příznaky, a když už se objeví, bývají poměrně nespecifické – například únava, pokles fyzické i mentální výkonnosti, poruchy nálad, problémy se soustředěním, zhoršení imunity, praskliny v koutcích úst či jiné kožní problémy a zvýšená míra zánětlivých procesů v těle.

Mírným nedostatkem bývají často ohroženi lidé s nadměrnou konzumací alkoholu, onemocněním ledvin, autoimunitním onemocněními, nemocemi narušujícími vstřebávání živin (celiakie, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida apod.) a také uživatelé některých léků – typicky antiepileptik. Vstřebávání obecně klesá s věkem, takže je mírný deficit častý také mezi seniory. Sníženou absorpci může způsobit i vysoká konzumace vlákniny. Situaci navíc ještě komplikuje fakt, že některé stavy mohou snižovat koncentraci vitaminu B6 v krevní plazmě (např. vysoká úroveň zánětu), takže ho pak tělo nemůže využít, ačkoliv ho v potravě přijímáme dostatek. (5, 7)

Vitamin B6 v rámci prevence a podpory léčby

Srdce a cévy

Vitamin B6 pomáhá snížit hladinu homocysteinu, což je metabolit, který bývá dáván do souvislosti se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Nejlépe v tomto směru funguje v kombinaci s vitaminem B12 a kyselinou listovou. Přímá souvislost hladiny B6 s rizikem infarktu nebo mrtvice ale popsána nebyla. (7)

Nádorová onemocnění

Některé studie spojují nízké plazmatické hladiny vitaminu B6 se zvýšeným rizikem některých typů rakoviny. Nejsilnější souvislost byla popsána u nádorů tlustého střeva – v rámci jednoho výzkumu měli například lidé s nejvyšším příjmem této živiny o 20 % riziko této choroby ve srovnání s těmi s nejnižším příjmem. (7, 8)

Mentální výkonnost

Předpokládá se, že nízká hladina vitaminu B6 může přispívat ke zhoršování kognitivní výkonnosti ve vyšším věku. V rámci jedné studie se rovněž ukázalo, že muži ve věku 54–81 let, kteří měli vyšší plazmatickou hladinu této živiny, dosahovali lepších výsledků v testech paměti ve srovnání s vrstevníky s nižší hladinou. Naopak na osoby s normální mentální výkonností suplementace pozitivní vliv neměla. (7, 9)

Premenstruační syndrom

Velmi užitečné může být užívání vitaminu B6 u žen trpících premenstruačním syndromem (PMS). Studie ukázaly, že může efektivně zmírnit řadu nepříjemných příznaků, jako jsou poruchy nálad, úzkost, podráždění, nadýmání nebo zhoršení kognitivní výkonnosti a paměti. Důvodem je pravděpodobně jeho role v syntéze neurotransmiterů. (10-12)

Nevolnost v těhotenství

Další zajímavou oblastí využití vitaminu B6 jsou nevolnosti v těhotenství, kdy jeho podávání často vede k výraznému zmírnění těchto potíží. Například Americká akademie gynekologie a porodnictví doporučuje při těžkých formách nevolností podávání 25 mg 3–4x denně (což je ovšem velmi vysoká dávka vyžadující lékařský dohled), a pokud se zlepšení nedostaví, navrhuje doplnit doxylaminem (lék z kategorie antihistaminik). Takto lze dosáhnout zlepšení až u 70 % případů výrazných nevolností. (13-16)

Hubnutí

Když v jedné studii dostávaly ženy s nadváhou po 8 týdnů denně 80 mg pyridoxinu, došlo u nich ve srovnání s kontrolní skupinou k vyššímu váhovému úbytku, výraznějšímu snížení obvodu pasu i zlepšení metabolických parametrů při lepším zachování svalové hmoty. (21)

Diabetes

Vzhledem k silnému zapojení do metabolismu sacharidů nepřekvapí ani souvislost vitaminu B6 a diabetu. Navíc jde o vztah oboustranný: jeho nedostatek přispívá k některým patologickým procesům, jenže zároveň samotný diabetes může přispívat ke snižování jeho hladiny. Některé studie přitom ukazují, že doplňování vitaminu B6 může zlepšit glykémii a inzulinovou rezistenci, a dokonce snižovat vznik produktů pokročilé glykace, a tím i riziko diabetických komplikací. (22, 23)

Úzkost a deprese

V jedné studii došlo u mladých dospělých při podávání vitaminu B6 k významnému snížení intenzity úzkosti a v menší míře i k ústupu depresivních příznaků a snížení míry vnímaného stresu. Zajímavá byla i studie, v rámci které pomohl tento vitamin zmírnit depresivní příznaky u uživatelek hormonální antikoncepce. Právě tato kategorie léků totiž někdy bývá dávána do souvislosti právě s nižší dostupností vitaminu B6. (24, 25)

Lékové interakce

Vitamin B6 může interagovat s řadou léků, jako je například cykloserin (antibiotikum využívané při tuberkulóze), antiepileptiky (kyselina valproová, karbamazepin, fenytoin a další) nebo teofylinem (využívá se při potížích s dýcháním). (7)

Vhodné kombinace

Vitamin B6 bývá často v doplňcích stravy kombinován s hořčíkem, přičemž výrobci tvrdí, že zvyšuje vstřebávání tohoto minerálů. Pro toto tvrzení ale neexistují dostatečné důkazy. Zmíněná kombinace se sice ukázala jako výhodná například při stresu nebo premenstruačním syndromu, jde tu ale spíše o synergický efekt, nikoliv o podporu vstřebávání.

Srdce a cévy (homocystein): vitamin B6 + vitamin B12 + kyselina listová (17)

PMS: vitamin B6 + hořčík (18), vitamin B6 + hořčík + drmek (19)

Deprese: vitamin B6 + tryptofan

Imunita: vitamin B6 + zinek

Stres: vitamin B6 + hořčík (20)

Snad málokterý vitamin je tak oblíbenou součástí doplňků stravy pro podporu zdraví a krásy vlasů, nehtů a pleti. Vitamin B7 neboli biotin toho ale dokáže mnohem víc: je nezbytný pro správné fungování metabolismu, pomůže ochránit nervy, snížit hladinu cukru v krvi nebo podpořit imunitu a funkci mitochondrií.

Popis

Vitamin B7 neboli biotin (někdy také označovaný jako vitamin H) je ve vodě rozpustná látka, která patří mezi esenciální živiny. Sice jej v určitém míře vytvářejí některé bakterie ve střevním mikrobiomu, toto množství je ale tak malé, že nestačí k pokrytí našich potřeb, a proto jsme odkázáni na jeho příjem potravou.

Jeho bohatým zdrojem jsou zejména živočišné potraviny – nejvíce ho obsahují játra a další vnitřnosti, o něco méně pak maso (včetně rybího), vaječné žloutky a mléčné výrobky. Zároveň je ale možné ho plnohodnotně doplňovat i z rostlinných zdrojů, nachází se například v luštěninách, celozrnných obilovinách, semenech, ořeších, houbách a některých druzích zeleniny.

V organismu je biotin funguje jako kofaktor neboli nebílkovinná součást enzymů. Právě v enzymech je přitom na rozdíl od ostatních vitaminů skupiny B poměrně pevně vázán. Po jejich rozkladu pak může být recyklován pomocí enzymu biotinidázy.

(1, 2)

Historie

Objev biotinu souvisí s poměrně obskurním výživovým trendem: pojídání syrových vaječných bílků. To, co by dnes dobrovolně dělal málokdo, bylo v první polovině 20. století v některých skupinách populace běžné. Syrový bílek byl totiž tehdy považován za levný zdroj kvalitních dobře stravitelných bílkovin a doporučoval se například v rámci léčby některých onemocnění (dnes naopak víme, že je mnohem hůře stravitelný než bílek tepelně upravený). V 2. polovině minulého století se pak podobný trend rozšířil hlavně mezi kulturisty a jinými sportovci, k čemuž přispěla i ikonická scéna z filmu Rocky, v níž hlavní hrdina začíná den vypitím obsahu pěti syrových vajec „na ex“.

Přitom už v roce 1927 popsala Margarete Boas tzv. egg white injury neboli zdravotní potíže potkanů krmených syrovými bílky – šlo zejména o vypadávání srsti, kožní potíže, neurologické příznaky a poruchy růstu. Podobné potíže byly později popsány i u lidí konzumujících syrové bílky, důvod však zatím nebyl znám – spekulovalo se například o možných toxických látkách, které by bílky mohly obsahovat.

Samotný biotin poprvé izolovali Fritz Kögl a Benno Tönnis v roce 1936 (paradoxně z vaječných žloutků) a počátkem 40. let byla popsána jeho chemická struktura. Klíčový objev, který tyto poznatky propojil, pak přišel v roce 1941 zásluhou Esmonda Emersona Snella. Ten totiž v syrových bílcích objevil bílkovinu avidin, který s biotinem vytváří velice pevnou vazbu a znemožňuje tak jeho vstřebávání.

Role vitaminu B7 v organismu

Výrazný deficit biotinu se projevuje především vypadáváním vlasů, kožními záněty, únavou, depresemi, neurologickými problémy či křečemi, tento stav je ale poměrně vzácný – kromě lidí konzumujících větší množství syrových bílků se objevuje například u pacientů na intravenózní výživě bez obsahu biotinu, při těžké podvýživě nebo při vrozeném deficitu enzymu biotinidázy, který v těle biotin regeneruje. Vážnějším nedostatkem by teoreticky mohli trpět i vegani, jejichž jídelníček obsahuje především rafinované obiloviny a průmyslově zpracované rostlinné potraviny. Naopak mírný deficit je poměrně běžný, a to zejména v těhotenství. (5)

Metabolismus živin

Jak už jsem zmínila, biotin je coby kofaktor důležitou součástí enzymů. Zejména jde o enzymy jménem karboxylázy – konkrétně ho nejdeme v pyruvátkarboxyláze, acetyl-CoA karboxyláze 1 a 2, propionyl-CoA karboxyláze a methylkrotonyl-CoA karboxyláze. To jsou pro fungování těla zcela nezbytné enzymy, které zajišťují správný průběh metabolismu všech živin. Bez biotinu by tedy naše tělo trpělo kritickým nedostatkem energie i některých důležitých stavebních kamenů. (6)

Pyruvátkarboxyláza je navíc nezbytná i pro tzv. glukoneogenezi, tj. tvorbu molekul glukózy z jiných než sacharidových zdrojů, což je proces, který se aktivuje při hladovění. Teoreticky by tedy mohl například podpořit i metabolickou flexibilitu například při přerušovaném půstu a zlepšit toleranci této dietní metody (při hraničním deficitu by například mohlo hrozit vyšší riziko nadměrné únavy či výkyvů glykemie), vědecké důkazy pro to ale zatím chyb. (6)

Vitamin B7 je nezbytný také pro tvorbu mastných kyselin, regulaci oxidace tuků, tvorbu buněčných membrán a podílí se na odbourávání některých aminokyselin. (7)

Epigenetické účinky

Biotin má dokonce i přímé epigenetické účinky. Zaprvé se přímo váže na tzv. histony, což jsou bílkoviny, na kterých je „namotána“ DNA a které rozhodují o tom, zda budou geny v dané oblasti aktivní. Biotinizace histonů ovšem hraje v epigenetické regulaci mnohem menší roli než například acetylace nebo metylace. Vitamin B7 ovšem může aktivitu genů ovlivňovat i prostřednictvím transkripčních faktorů – právě tímto způsobem ovlivňuje například geny souvisejících s metabolismem sacharidů a tuků. (3, 7, 8)

Vliv na imunitní systém

Zatím pouze experimentální studie ukazují, že může hrát důležitou roli i ve fungování imunitního systému a regulace zánětu. Ovlivňuje tvorbu, zrání, aktivitu a metabolismus některých imunitních buněk (zejména T-buněk, NK buněk a makrofágů) a při jeho deficitu také stoupá tvorba zánětlivých cytokinů. (9)

Přínos užívání biotinu

Stejně jako v případě ostatních vitaminů, i tady platí, že největší přínos mají z užívání biotinu lidé, kteří trpí jeho nedostatkem, ať už z důvodu nedostatečného příjmu stravou nebo některé z genetických či metabolických poruch, jako je například deficit biotinidázy nebo deficit holokarboxylázové syntázy. (10)

Neurologické problémy

Biotin užívaný ve vysokých dávkách je standardní léčbou při tzv. biotin-thiamin-responzivní bazální gangliové chorobě. Jde o genetickou poruchu, která postihuje nervový systém, zejména pak část mozku jménem bazální ganglia, která se podílí na regulaci pohybu. (10)

Hodně diskutovaná je biotinová léčba v případě roztroušené sklerózy a neuropatií. V roce 2011 totiž v rámci jedné studie dostávali pacienti trpící optickou neuropatií (poškozením zrakového nervu) a dalšími neurologickými obtížemi velmi vysoké dávky biotinu (100-300 mg denně) a následně došlo u všech k výraznému zlepšení zrakových funkcí. Později se ukázalo, že jeden z nich trpěl roztroušenou sklerózou, která poškození zrakového nervu způsobila. (11)

Možnou prospěšnost užívání biotinu při roztroušené skleróze pak ukázalo i několik preklinických studií. Při této chorobě totiž dochází k degradaci myelinových obalů nervových vláken, která jsou nezbytná pro vedení nervových vzruchů. Podle studií na zvířatech přitom právě vysoké dávky biotinu zvyšují produkci mastných kyselin s dlouhým řetězcem, čímž podporují tvorbu myelinu. Zvláště vhodná je tu kombinace biotinu s vitaminem B1 a B5. (10)

Předpokládá se také, že biotin celkově pomáhá chránit nervové buňky díky příznivému vlivu na jejich metabolismus a podílí se na správné vedení nervových vzruchů také díky podpoře tvorby tzv. neurotransmiterů, jako je glutamát, aspartát a GABA (k jejich tvorbě je zapotřebí pyruvátkarboxláza obsahující biotin).

Diabetes a kardiovaskulární systém

Biotin sice není zahrnut do oficiální léčby diabetu, jeho silné zapojení do metabolismu živin a regulace genů souvisejících s metabolismem ale naznačuje, že by mohlo být jeho užívání prospěšné při tomto problému. A potvrdily to i některé studie, stejně jako i určitý přínos pro zdraví srdce a cév. Při užívání biotinu sice nedošlo k ovlivnění produkce inzulinu nebo glykovaného hemoglobinu, u sledovaných dobrovolníků byl ale zaznamenán pokles hladiny glukózy na lačno, stejně jako mírné snížení hladiny cholesterolu a triglyceridů v krvi. (14)

Vlasy, nehty, pokožka

Biotin bývá obvyklou součástí doplňků stravy užívaných ke kosmetickým účelům. Nejlépe prokázaný účinek má jeho užívání při nízké kvalitě nehtů. Několik menších studií ukázalo, že u sledovaných dobrovolníků díky tomu dochází ke zmírnění lomivosti nehtů i zvětšení tloušťky nehtové ploténky. Naopak mnohem slabší důkazy jsou v případě vlivu na kvalitu vlasů a pokožky. Pokud člověk trpí deficitem biotinu, může v této oblasti dojít při jeho užívání k výraznému zlepšení, u lidí s normální hladinou však přesvědčivé důkazy chybí. (15)

Imunita a zánět

V této oblasti sice zatím neproběhly potřebné klinické studie, ty experimentální ale měly velmi zajímavé výsledky. Biotin sice pravděpodobně nemá přímý účinek na imunitní buňky, výrazně ale ovlivňuje jejich metabolismus i zánětlivou signalizaci, což se při jeho podávání může projevit zlepšením imunity a zmírněním zánětu. (16)

Funkce mitochondrií

Tato oblast je zatím prozkoumaná jen velmi málo. Nicméně platí, že všechny enzymy, jejichž součástí je biotin, mají souvislost s mitochondriálním metabolismem – například pyruvát karboxyláza je nezbytná pro produkci ATP, což je látka sloužící jako zdroj energie pro všechny buňky v těle. Užívání biotinu by proto mohlo být prospěšné i v rámci snahy zpomalit stárnutí nebo pro podporu sportovní výkonnosti, přesvědčivé důkazy ale zatím chybějí.

Užívání a kontraindikace

Vzhledem k tomu, že biotin je v těle z velké části recyklován, je obvykle doporučované denní množství poměrně nízké – například EFSA (Evropská agentura pro bezpečnost potravin) doporučuje denní příjem 40 µg denně, pro kojící ženy pak 45 µg. Nejedná se ovšem o doporučenou denní dávku (ta nebyla stanovena), ale o tzv. přiměřený příjem. Běžné doplňky stravy s biotinem přitom obvykle obsahují 30–300 µg, kosmetické doplňky však využívají dávkování mnohem vyšší, až 10 mg. Pro léčebné účely se pak využívají dávky až 300 mg. (12)

Biotin je obecně považován za bezpečný, k vedlejším účinkům nedochází ani při užívání velmi vysokých dávek. Pozor je třeba dát pouze na jednu věc: zvláště ve vyšších dávkách může zkreslovat výsledky některých laboratorních testů, například stanovení hladin štítné žlázy, pohlavních hormonů, kortizolu nebo vitaminu D. Proto je nutné alespoň 3 dny před plánovanými odběry ukončit užívání doplňků stravy s biotinem. (13)

Vhodné kombinace

V této oblasti bohužel zatím proběhlo jen málo výzkumů, protože pro terapeutické účely je biotin obvykle využíván samostatně. Neexistuje tak například žádná studie, která by prokázala synergické působení vitaminu B7 s nějakou jinou látkou (tj. že by navzájem zvyšovaly svoji účinnost). Hojně testovány byly spíše jen konkrétní komerční kosmetické produkty s obsahem biotinu, u kterých ovšem nelze přesně určitě, která ze složek za účinky stojí.

Nejlépe zdokumentovány jsou výsledky kombinace biotinu, kolagenu a případně i dalších složek. Například doplněk stravy s obsahem biotinu, kolagenu, kyseliny hyaluronové a vitaminů C a E prokázal velice slušnou účinnost v oblasti zmírnění hloubky vrásek, hydratace pleti a padání vlasů, kde byl výrazně účinnější než samotný kolagen. Zajímavých výsledků dosáhlo i zkoumání směsi biotinu, kolagenu, vitaminů C a E, zinku a aceroly. (17-19)

O něco méně výrazné účinky prokázaly kombinace se zinkem, křemíkem, ostatními vitaminy skupiny B, aminokyselinami či bylinami, jako je přeslička, saw palmeto, kurkuma, ashwagandha nebo extrakt z hroznových jadérek (OPC).

Za praktickou lze obecně považovat také kombinaci biotinu s jinými vitaminy skupiny B – pro většinu z nich totiž platí, že navzájem zvyšují svoji biologickou využitelnost.

Popularitu si získal především jako spalovač tuků, hořký pomeranč však vyniká i svým antimikrobiálním a protinádorovým působením, stejně jako pozitivními účinky na trávení, srdce a cévy nebo psychiku.

Popis

Hořký pomeranč je až 6 metrů vysoký strom s omamně vonícími květy a plody připomínající běžné pomeranče. Pochází z tropických oblastí Asie, v současnosti se pěstuje v řadě tropických a subtropických oblastí, v rámci Evropy pak zejména ve Španělsku. (1, 2)

Právě španělské odrůdy jsou velice oblíbené ve Velké Británii, kde se z nich vyrábí pomerančová marmeláda. Plody totiž mají s klasickými pomeranči výrazně více pektinu, který v džemech působí jako přirozený zahušťovač. Asijské odrůdy se rovněž přidávají do potravin, zejména do likérů a džemů. Z květů hořkých pomerančů se získává také vzácný neroli olej, který se používá v kosmetickém průmyslu a aromaterapii. (1)

K léčebným účelům se využívají především slupky hořkého pomeranče.

Historie

Po staletí jde o velice ceněnou léčivou rostlinu. Oblíbený je zejména v tradiční čínské medicíně – dle některých zdrojů byl hořký pomeranč zmíněn v nejstarším spise tohoto léčebného systému Shennong Bencaojing z doby před 4 800 lety. V rámci tradiční čínské medicíny se využívají jak nezralé plody (Zhi Shi, tak kůra plodů (Zhi Ke), a to k regulaci energie čchi a podpoře trávení. (1, 3)

Hořký pomeranč je oblíbený také v tradiční indické a perské medicíně – zmíněn je například ve spisech legendárního arabského lékaře Aviceny z 10. stolení. K léčení ho ale využívají i domorodé kultury Jižní Ameriky. V rámci Evropy si získal oblibu zejména ve Velké Británii, kam jej poprvé přivezly španělské lodě v roce 1290. (1, 3)

Účinné látky

Asi nejzajímavější složku hořkého pomeranče představuje synefrin – jeho slupky jsou pravděpodobně nejbohatším přírodním zdrojem této látky. Synefrin je oblíbený především mezi osobami, které se snaží zhubnout. Jde totiž o velice účinný spalovač tuků, který zvyšuje termogenezi, tj. přiměje tělo, aby produkovalo více tepla a energie, a přitom do jejich produkce zapojilo o něco více tuků. Aktivuje totiž tzv. ß-adrenergní receptory, které se nacházejí v tukové tkáni, což se projeví právě zvýšeným rozkladem tuků. Tím zároveň zvyšuje úroveň energie a zmírňuje únavu. Kromě toho pomáhá také zmírnit chuť k jídlu. (1)

Další zajímavou složkou hořkého pomeranče je limonen, který je obsažen zejména v jeho kůře (a také v kůře dalších citrusových plodů). Vyniká nejen svou vůní, ale i desinfekčními a antimikrobiálními účinky.  Pozitivně působí také na psychiku – jde o mírné sedativum, které pomáhá při úzkostech a depresích. (1)

Hořký pomeranč je velmi bohatý i na flavonoidy, což jsou látky ze skupiny polyfenolů. Obsahuje jich celou řadu druhů – k těm nejzajímavějším, které se v rostlinné říši nevyskytují příliš často, patří hesperidin nebo naringenin, najdeme v něm ale i například apigenin, luteolin, kaempferol nebo quercetin. Řada z obsaženích flavonoidů má přitom epigenetické účinky, tj. schopnost regulovat aktivitu některých genů v DNA. (2, 5)

Léčivé účinky

Hubnutí

Hořký pomeranč patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky na podporu redukce hmotnosti. Vděčí za to především vysokému obsahu synefrinu (viz výše), který svou schopností zvyšovat termogenezi a podporovat využívání tuků coby zdroje energie připomíná známější „nakopávač“ efedrin. Ve srovnání s ním sice působí jemněji a o něco méně efektivně, ale zato bez nepříjemných vedlejších účinků, kterých má efedrin celou řadu (třeba zvýšení tepové frekvence a krevního tlaku, podrážděnost či nespavost). V rámci výzkumů se vedlejší účinky nevyskytly ani v případě konzumace hořkého pomeranče před sportovní aktivitou. (1, 2)

V rámci studií na lidských dobrovolnících vedl synefrin jak ve formě extraktu z hořkého pomeranče (samotný nebo v kombinaci s jinými složkami, například s kofeinem) ke zvýšení výdeje energie a intenzity metabolismu, a to bez významnějších nežádoucích účinků. Doba užívání byla 6-12 týdnů. (6)

Ve studiích na zvířatech se ukázala jako velmi efektivní kombinace s rhodiolou, která vedla nejen k omezení zkonzumovaného množství potravy (o 10,5 %), a tím i k celkovému snížení hmotnosti, ale také k významné redukci škodlivého viscerálního (vnitřního) tuku – jeho množství pokleslo u sledovaných zvířat o neuvěřitelných 30 %! (7)

Dle preklinických studií se rovněž zdá, že by hořký pomeranč mohl ve střevech podpořit produkci hormonu GLP-1, který výrazně snižuje chuť k jídlu (látky podobné GLP-1 jsou součástí populárních léků typu Ozempic). Klinické studie na toto téma však zatím chybí. (12)

Zvláště efektivní je užívání hořkého pomeranče před pohybovou aktivitou nižší až střední intenzity, protože pak při zátěži pomůže zvýšit podíl energie, kterou tělo získává z tuků. (21, 22)

Trávení

Řada tradičních léčebných systémů na mnoha místech světa využívá kůru či plody hořkého pomeranče k podpoře trávení a léčbě trávicích potíží (včetně nadýmání) – tradiční čínská medicína je doporučuje při bolestech břicha, zácpě nebo úplavici, v Mexiku a Jižní Americe se využívá jako projímadlo, zatímco na území dnešního Španělska se v historii ordinovaly jako antispasmodikum, tedy prostředek ke zmírnění křečí v oblasti trávicího systému. (1)

Pozitivní účinky na trávení potvrdily i moderní výzkumy: podle nich má hořký pomeranč ochranný efekt na žaludeční sliznici, zlepšuje produkci žaludeční kyseliny a trávicích enzymů, takže je vhodný při pocitech těžkosti po jídle, podporuje vyprazdňování žaludku i střevní peristaltiku a celkově zlepšuje účinnost trávicích procesů. Vhodný je i při funkční dyspepsii, což jsou potíže v horní části trávicího systému, u nichž nebyla nalezena žádná strukturální nebo biochemická příčina. Studie na zvířatech ukázaly i na potenciál podpory léčby zánětlivých střevních onemocnění, jako je Crohnova choroba nebo ulcerózní kolitida. (8-11)

Imunita a antimikrobiální působení

Kůra hořkého pomeranče je bohatým zdrojem limonenu, díky kterému má poměrně silné protivirové působení. Je účinný proti klasickým chřipkovým virům (např. proti H1N1), ale také proti herpetickým virům způsobujícím opary, virům žloutenky nebo proti původci onemocnění COVID-19. Tyto účinky se přitom projevují jak při vnitřním, tak i vnějším užívání, a proto je esenciální olej z hořkého pomeranče možné využít i jako účinnou složku přírodních desinfekčních prostředků. (1, 13)

Protivirově působí i další sloučeniny hořkého pomeranče, například naringin nebo hesperidin. Druhý jmenovaný navíc v lidském těle zesiluje účinek vitaminu C, což je při infekcích důležité v rámci podpory imunity. Řada z nich má také protibakteriální účinky – výrazně totiž snižují schopnost bakterií vytvářet tzv. biofilm, a tím jim brání přilnout k povrchu tkání. Působí také proti řadě kvasinek a plísní. (1, 14)

Diabetes

Dle studií na zvířatech a buněčných kulturách by mohl hořký pomeranč pomoci zlepšit produkci inzulinu a také potlačit produkci enzymů α-glukosidázy a α-amylázy, které jsou nezbytné pro štěpení sacharidů z potravy. Tím může omezit využití sacharidů obsažených v potravě. (12, 15)

Psychické potíže

Studie na zvířatech i lidských dobrovolnících ukázaly, že hořký pomeranč pomáhá účinně zmírňovat úzkost a má i mírné sedativní účinky – studie na zvířatech například ukázaly, že má v tomto směru podobné účinky jako lék diazepam. Vděčí za to například obsahu limonenu. Jako zvláště účinný se ukázal při zmírňování úzkosti před chirurgickými zákroky, a ve formě aromaterapie dokonce fungoval i při úzkostech v průběhu porodu. Popsáno bylo i pozitivní působení při depresích. (1, 2, 16, 17)

Protinádorové účinky

Řada látek obsažených v hořkém pomeranči má také silné protirakovinné účinky. Aktivují enzymatické systémy, které se podílejí na detoxikaci karcinogenních látek, podporují protinádorovou imunitu, mají antimutagenní účinky, působí cytotoxicky, antioxidačně a pomáhají potlačit růst nádorů. Účinnost byla prokázána například při nádorech prsu, plic a tlustého střeva. Laboratorní studie dokonce ukázaly možnou schopnost bránit tvorbě metastáz. (1, 2, 18-20)

Sportovní výkonnost

Hořký pomeranč je vhodný zejména pro vytrvalostní sportovce (elitní i rekreační), kterým pomůže zlepšit využití tuků při zátěži, a tím prodloužit dobu, po kterou jsou schopni podávat výkon nižší střední intenzity (do 85 % VO2max). Čtyřtýdenní užívání extraktu rovněž vedlo ke zlepšení poměru spotřeby kyslíku a podávaného výkonu. (21-23)

U rychlostně silových sportovců přímý vliv na výkonnost potvrzen nebyl, účastníci studií ovšem hlásili vyšší připravenost na výkon a také optimističtější očekávání výkonu. (24)

Jaterní fibróza

Fibróza jater je onemocnění, při kterém se v tomto orgánu hromadí vazivová tkáň, což zásadně narušuje jeho funkci. Může vyústit v cirhózu nebo nádorové onemocnění jater. Obvykle vzniká v důsledku ztučnění jater, nadměrné konzumace alkoholu, metabolických poruch či autoimunitních onemocnění. Ve studiích na zvířatech vedlo podávání extraktu z kůry hořkého pomeranče ke snížení míry fibrózy jater a potlačení apoptózy (smrti) jaterních buněk. (2, 25)

Využití v kosmetice

Extrakt z hořkého pomeranče je bohatý na antioxidanty, které pomáhají chránit pleť proti volným radikálům, což je důležité v prevenci jejího stárnutí. Vhodný je také při akné, nadměrné produkci kožního mazu a pomáhá zlepšit kvalitu vlasů. Ideální je v tomto případě kombinace vnitřního a vnějšího použití, tj. například formou kosmetických přípravků s obsahem extraktu. (1, 2)

Užívání a kontraindikace

K léčebným účelům se využívá nejčastěji kůra hořkého pomeranče. Buď se suší a poté využívá k přípravě výluhu, nebo se z ní připravuje tinktura. Doplňky stravy pak obvykle obsahují extrakty z kůry. Z květů se někdy připravuje květová voda, která má zklidňující a protikřečové účinky. Doporučená denní dávka extraktu je 50-100 mg.

Hořký pomeranč je coby doplněk stravy považovaný za bezpečný, je však třeba mít na paměti, že jde o stimulant, který může u citlivých osob vést například ke zvýšení krevního tlaku, nepravidelnostem srdečního rytmu, bolestem hlavy apod. V tomto případě je nutné jeho užívání ukončit. Pro jistotu by se ho tedy měli vyvarovat i lidé trpící vysokým krevním tlakem a jinými kardiovaskulárními obtížemi, vhodný není ani při zeleném zákalu. Při aplikaci extraktu na pokožku také může dojít ke zvýšení fotosenzitivity. Je ho také třeba vysadit 2 týdny před chirurgickými zákroky.

Velká opatrnost je pak potřeba v případě užívání léků. Hořký pomeranč totiž ovlivňuje aktivitu cytochromu P450 3A, což je skupina enzymů nezbytná pro metabolizaci některých léčiv. Vhodná není také kombinace s antidepresivy kategorie MAOI, midazolamem (lék proti úzkosti), některými antidiabetiky, destrometorfanem (součást léků proti kašli), felodipinem (lék proti vysokému krevnímu tlaku), některými léky užívanými při HIV, kolchicinem (lék proti dně) a také spolu léky na podporu erekce (např. Viagra)

Hořký pomeranč se někdy pro zvýšení stimulačního efektu a podporu hubnutí využívá v kombinaci s kofeinem (případně s guaranou, která kofein obsahuje), tím však výrazně stoupá riziko výskytu negativních účinků na kardiovaskulární systém. (1, 2, 26-29)

Vhodné kombinace

Hořký pomeranč se nejčastěji užívá buď samostatně, nebo v kombinace s vitaminem C, kdy zlepšuje jeho biologickou využitelnost. Řadu kombinací také využívá tradiční čínská medicína, například pro léčbu úzkostí doporučuje kombinaci kůry hořkého pomeranče, plodu gardénie jasmínovité a kůry šácholánu lékařského (magnólie). Při redukčních kúrách je vhodná kombinace s rhodiolou. (1, 30, 31)

Ty největší poklady často míváme přímo před očima. Třeba taková pampeliška: pro zahrádkáře úporný plevel vhodný maximálně pro králíky nebo na věnečky pro děti, ale pro znalce přírodní medicíny je to klenot mezi bylinami.

Popis

Pampeliška lékařská je bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). Jde o nejrozšířenější čeleď kvetoucích rostlin – zahrnuje více než 23 000 druhů, které jsou vesměs velmi přizpůsobivé, a proto jsou rozšířené po celém světě a rostou na různých druzích stanovišť. Mnoho z nich navíc obsahuje řadu bioaktivních látek, díky nimž se často využívají v medicíně, kosmetice i v potravinářství. (1)

Pampeliška se vyskytuje na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Daří se jí v různých nadmořských výškách – od hladiny moře po alpinské pásmo – i na různých typech půd. Jde o vytrvalou rostlinu vysokou obvykle 5-50 cm. Má silný kořen dosahující délky až 50 cm. U země se nachází růžice podlouhlých listů s různými tvary (od těch s hladkými okraji až po hluboce laločnaté), z níž vychází trubkovitý stvol. Na jeho vrcholu pak vyrůstá zářivě žlutý až oranžový útvar, který obvykle považujeme za květ, ve skutečnosti ale jde o květenství jménem úbor složené z až dvou stovek jednotlivých jazykových květů. Plodem jsou nažky opatřené „padáčky“ z bílého chmýří. Celé rostlina je protkaná mléčnicemi, z nichž po utržení roní bílé hořké „mléko“ – latex. (1, 2)

S názvoslovím pampelišky je to poněkud komplikované. V češtině se nejčastěji využívá název pampeliška lékařská nebo smetánka lékařská, jenže má to háček: Pampeliška totiž byla původně považována za jediný druh, později se ale ukázalo, že se jedná o skupinu tzv. mikrospecií – morfologicky velmi podobných druhů, které se navíc často navzájem kříží. Jen na území ČR se nachází okolo 250 takových mikrospecií, přičemž samotná pampeliška lékařská se tu vůbec nenachází. Správný český botanický název celé skupiny mikrospecií pak zní „pampelišky smetánky“. (2)

K léčení se využívá nejčastěji kořen sbíraný buď brzy na jaře, před rozkvětem (tj. obvykle v březnu), nebo naopak v říjnu a listopadu. Méně často se používá list sbíraný po rozkvětu, ideálně mezi 12. a 14. hodinou, nebo květ. V rámci přírodní medicíny se pampeliška využívá zejména k léčení nemocí jater, ledvin, plic a také cukrovky. (1, 3)

Historie

Pampeliška patří mezi léčivé rostliny využívané po staletí. Na léčivé účinky ostatně ukazuje její latinský název „Taraxacum“, který je odvozen z řeckých slov „taraxos“ (= porucha) a „akos“ (= lék). První písemné důkazy o jejím využití k léčení představují spisy arabských lékařů z 10. a 11. století. (1)

Zakladatel moderního botanického názvosloví, švédský botanik Carl Liné, pojmenoval v roce 1753 pampelišku jako „Leodonton taraxacum“ (v domnění, že jde o jediný druh. Latinský název „Taraxacum officinale“ poprvé použil německý botanik Georg H. Weber v roce 1780. (1, 2)

Pampeliška se po staletí využívá nejen v tradiční evropské fytoterapii, ale také v tradiční čínské či indické medicíně nebo medicínských systémech domorodých obyvatel Ameriky

Účinné látky

Pampeliška obsahuje široké spektrum látek s pozitivními účinky na organismus: její kořen obsahuje zejména terpenové deriváty (tarxerol, taraxasterol, taraxakosin), sterololy (ß-sisterol, stigmasterol), fenolové sloučeniny (hydroxyskořicové kyseliny, kumariny, lignany), pryskyřice, taniny, mastné kyseliny, sacharidy, aminokyseliny, fytosteroly a inulin. Listy obsahují podobné látky, a navíc i kyselinu křemičitou, lutein a vitamin C. Květy jsou pak bohaté na flavonoidy a karotenoidy. Zajímavými sloučeninami jsou také četné organické kyseliny, jako je kyselina chlorogenová, kávová, kofeolylchinová, vinná či mravenčí. (1, 3)

Léčivé účinky

Pampeliška vykazuje silné antioxidační, protizánětlivé, antimikrobiální i imunitu posilující účinky. Některé její složky působí i na principu epigenetiky – například jedním z příčin protivirového působení pampelišky je pravděpodobně právě její schopnost regulovat průběh epigenetických reakcí. (1, 4)

Na druhou stranu platí, že na to, jak důležité místo zaujímá pampeliška v tradičních léčebných systémech, je zatím prozkoumaná jen málo. Převažují studie na zvířatech a buněčných kulturách, klinických studií byl proveden jen poměrně nízký počet. Jejich výsledky jsou ale velmi slibné.

Diabetes

Asi nejlépe vědecky prozkoumanou oblastí účinků pampelišky je její antidiabetický potenciál, díky kterému je schopna snižovat hladinu glukózy v krvi. Působí přitom prostřednictvím více mechanismů: zmírňuje inzulinovou rezistenci, zvyšuje uvolňování inzulinu z ß-buněk slinivky a potlačuje produkci enzymů, které jsou potřebné pro štěpení sacharidů (zejména α-glukosidázy a α-amylázy), čímž snižuje jejich vstřebávání z trávicího traktu, a zmírňuje zánět v oblasti slinivky. Extrakt z kořene se přitom v rámci výzkumů ukázal účinnější než extrakt z listů. (1, 16-18)

Důležitá je také schopnost pampelišky ovlivňovat tvorbu dvou dalších důležitých enzymů: hexokinázy a pyruvát kinázy. Ty jsou zapojeny do metabolismu glukózy, a pokud nefungují optimálně, klesá využití glukózy v buňkách, čímž se zhoršuje tvorba energie a zvyšuje se hladina glukózy v krvi. (19)

Trávení

Zvláště kořen pampelišky se vyznačuje mnoha příznivými účinky na trávicí systém. Celkově podporuje trávení, zmírňuje některé zažívací potíže, pomáhá při rozkladu potravy i snižování cholesterolu. Vhodná je i při kolitidě (zánětu střev), kdy pomáhá zmírnit chronické bolesti související s touto nemocí. (1, 20)

Imunita a antimikrobiální působení

Kořen i listy pampelišky působí imunomodulační a mají poměrně silné antivirové účinky, kdy mj. přímo brání replikaci (množení) některých virů. Účinné jsou například proti chřipkovými virům, EB viru, viru HSV-1 (původce oparů), a některé laboratorní studie dokonce naznačují i možnou účinnost proti tzv. flavivirům, které způsobují například žlutou zimnici, horečku dengue nebo žloutenku typu C. (7-11)

Potvrzeno bylo i antibakteriální působení pampelišky, a to například proti bakteriím Bacillus subtilis, S. aureus, E. coli, K. pneumoniae a P. aeruginosa. (1)

Protizánětlivé působení

Pampeliška patří mezi poměrně účinné přírodní protizánětlivé prostředky. V boji se zánětem přitom využívá hned několik mechanismů: snižuje oxidativní stres, potlačuje produkci zánětlivých cytokinů, jako je TNF-α a IL-1ß, enzymu COX-2, stejně jako nadměrnou aktivaci imunitních buněk a jejich pronikání do místa zánětu. Její protizánětlivé účinky se dokonce uplatňují i v rámci centrálního nervového systému. (1, 12, 13)

Játra a žlučník

Prakticky všechny tradiční léčebné systémy, které pampelišku využívají, vyzdvihují její pozitivní vliv na játra a žlučník. Některé z těchto účinků potvrdily i vědecké výzkumy. Pampeliška například celkově zlepšuje funkci jater, pomáhá je chránit před poškozením způsobeným alkoholem či toxickými chemikáliemi, zmírňuje jejich fibrózu, oxidativní poškození i míru zánětu jaterní tkáně. Zlepšuje také funkci jater u osob trpících žloutenkou typu B, (1, 14, 15, 20)

Pozitivní jsou i její účinky na žlučník. Několik studií na zvířatech například ukázalo, že kořen pampelišky výrazně zlepšuje tvorbu žluči – v rámci některých výzkumů došlo i k jejímu zdvojnásobení. Zlepšuje i tok žluči. Obojí přitom může vést i ke zlepšení metabolismu cholesterolu. (20, 21)

Ledviny

Pampeliška je mírně močopudná a je vhodná i při problémech s ledvinami a močovými cestami. Mj. vyhání a částečně i rozpouští ledvinové i močové kameny. (3)

Janča a Zentrich doporučují začínat léčbu všech chronických onemocnění „propláchnutím“ ledvin pomocí pampeliškového odvaru připraveného následujícím postupem: 5 minut povaříme 1 litr destilované vody. Poté do ní vsypeme 2 polévkové lžíce kořene s natí nebo 1 polévkovou lžíci kořene a vaříme dalších 5 minut. Poté opatrně slijeme a doplníme odpařené množství vody do 1 litru ledem. Pak vše vypijeme v průběhu 10 minut (ideálně nalačno mezi 17. a 19 hodinou SEČ). Kúra trvá 2 x 3 dny s jednodenní přestávkou. (3)

Pozitivní účinky na močovou soustavu má i list – extrakt z něj například účinně zvyšuje frekvenci močení a objem moči. (5)

Laboratorní studie rovněž potvrdily na schopnost pampelišky chránit ledvinové buňky před působením některých toxinů. Studie na zvířatech pak ukázaly na možný ochranný efekt proti vzniku oxalátových kamenů a zánětu. (25)

Ženská plodnost

Extrakt z pampelišky má u žen pozitivní vliv na hormonální rovnováhu a funkci vaječníků. Podporuje proliferaci granulózních neboli folikulárních buněk, což jsou buňky, které ve folikulu obklopují nezralé vajíčko a jsou důležité pro jeho vývoj i produkci hormonů. Ovlivňuje také aktivitu receptorů pro luteinizační a folikuly stimulující hormon i produkci estrogenu a progesteronu. Přímé důkazy o pozitivním vlivu na plodnost ovšem chybí. (24)

Dna

Studie na potkanech ukázala, že extrakt z pampelišky podporuje vylučování kyseliny močové ledvinami a snižuje její hladinu v krvi. Přispět může i ke snížení zánětu v kloubech v důsledku dny. Přímé důkazy o prospěšnosti jejího užívání při dně však také zatím chybí.

Užívání a kontraindikace

Z kořene pampelišky se v rámci tradiční fytoterapie připravuje nejčastěji odvar (stačí jej vařit jen krátce, cca minutu). Z listů se připravuje nálev, květy se využívají k přípravě sirupu. (3) Další alternativou je využití extraktu, popřípadě i prášku z kořene. Ten se také využívá pražený k výrobě kávovinového nápoje, podobně jako třeba čekanka.

Pampeliška je obecně považována za bezpečnou a netoxickou, některé studie na zvířatech ovšem ukázaly, že vysoké dávky extraktu mohou vést ke zhoršení produkce testosteronu i tvorby spermií. Proto je třeba dodržovat doporučené dávkování. (3, 22)

Užívání při kojení v zásadě možné je, ale obvykle se nedoporučuje, protože obsažené hořčiny přecházejí do mateřského mléka, a mění tak jeho chuť. Dle doporučení Evropské lékařské agentury EMA by navíc mělo probíhat výhradně pod dohledem lékaře. To samé platí pro užívání v těhotenství. (3, 23)

Vhodné kombinace

V tradiční fytoterapii se kořen pampelišky nejčastěji kombinuje s březovým listem, čekankou, přesličkou, kořenem petržele a celeru, měsíčkem a listem šalvěje. Při lymfatických otocích je možné pít nálev připravený ze stejných dílů listů pampelišku, řebříčku a slézu. (3)

Vědecké studie pak potvrdily účinnost například těchto kombinací:

Diabetes: pampeliška + kozinec blanitý (19)

Ledviny: pampeliška + ostropestřec (27)

Játra: pampeliška + ostropestřec (28)

Zánět: pampeliška + kurkumin (29)

Co máme my lidé společného s morčaty a kaloni? Třeba to, že nedokážeme na rozdíl od ostatních savců nedokážeme vytvářet ve svých játrech vitamin C, a proto jsme odkázáni na jeho příjem potravou. A protože „céčko“ je esenciální živina, která je klíčová například pro imunitu, tvorbu kolagenu, zdraví srdce nebo krásnou pleť, měli bychom si pečlivě hlídat, abychom ho přijímali dostatek.

Popis

U většiny savců je vitamin C tvořen v játrech, primáti (včetně člověka), morčata a kaloni však v průběhu svého vývoje tuto schopnost ztratili kvůli mutaci genu kódujícího enzym l-gulunolaktonoxidázu, která je pro syntézu „céčka“ nezbytná. V těle se vyskytuje ve dvou formách: jako kyselina askorbová a kyselina deaskorbová. (1)

Vitamin C se vyskytuje ve všech buňkách, v nichž je až na výjimky jeho koncentrace vyšší než v krevní plazmě. Nejvíce ho obsahují buňky mozku a nadledvin, nejméně krevní buňky. Jeho koncentrace je pečlivě kontrolována a regulována prostřednictvím ovlivnění absorpce ve střevech i vylučováním ledvinami. (1, 6)

Vitamin C se vyskytuje prakticky ve všech druzích ovoce a zeleniny, z hlediska konzumovaného množství jsou jeho důležitým zdrojem i brambory. Obsahují ho i tkáně živočichů, tam je však z velké části zničen při tepelné úpravě. Jediným smysluplným živočišným zdrojem tak zůstává mateřské mléko. (24, 46)

Historie

Příznaky těžkého nedostatku vitaminu C znali již staří Egypťané. Jde o nemoc jménem kurděje, která se projevuje krvácením z dásní, pod kůži, do svalů, do nehtových lůžek, a dokonce i do vnitřních orgánů. Typická je pro ni i tvorba mokvajících boláků, poruchy krvetvorby a nízká odolnost vůči nemocem. V mnoha případech končí i smrtí.

První písemnou zmínku o kurdějích přináší Erbesův papyrus z roku 1550 př. n. l., který zároveň jako lék doporučuje konzumaci cibule. Podrobný popis příznaků, datovaný okolo roku 400 př. n. l., pak přinesl Hippokrates.

Snaha najít účinný lék na kurděje se zvýšila v 15. století v souvislosti s rozmachem dlouhých, často i několik měsíců trvajících námořních plaveb. Během nich byli námořníci většinou odkázáni na stravu složenou převážně ze sucharů a sušeného hovězího masa, a v důsledku toho u nich začala ve velkém propukat choroba. Počet obětí postupně narůstal, což začínalo být neúnosné, příčinu se ale dlouho najít nedařilo.

Teprve v roce 1767 publikoval britský námořní lékař David Mac Bride své pozorování o tom, že prevencí kurdějí je konzumace naklíčených obilovin a luštěnin. V roce 1772 pak byla publikována práce skotského lékaře Jamese Linda, podle níž byl vhodnou léčbou nápoj obsahující ocet, mořskou vodu, citrónovou a pomerančovou šťávu – i námořníci s těžkou formou kurdějí byli schopni návratu do služby už po šesti dnech jeho konzumace.

Informace o tom, co konkrétně bylo důvodem úspěšnosti zmíněných postupů, však zůstala utajena ještě čtvrt tisíciletí. Vitamin C byl totiž poprvé izolován až v roce 1928 izolován maďarským chemikem Albertem Szent-Györyiem, který i díky tomu získal v roce 1937 Nobelovu cenu. Tehdy ovšem tuto látku nazval „kyselina hexauronová“. V roce 1932 popsal britský chemik Walter Haworth molekulární strukturu této sloučeniny, dal jí nové jméno „kyselina askorbová“ a o rok později ji se svým týmem dokázal poprvé vyrobit synteticky. V průběhu dalších let 20. století se vitamin C stal nejužívanějším doplňkem stravy v historii. (2, 46, 47)

Význam vitaminu C pro zdraví

Kurděje se začnou rozvíjet v okamžiku, kdy je v lidské plazmě vitamin C v extrémně nízkých koncentracích (tj. pod 11 µmol/l). V dnešní době jsou velmi vzácné, vyskytují se prakticky jen ve velmi chudých zemích třetího světa. Naopak mírnější forma, hypovitaminóza (plazmatická koncentrace pod 23 µmol/l), je i ve vyspělém světě poměrně častá, například v USA jde o čtvrtou nejčastěji deficitní živinu. Nejvíce jsou nedostatkem vitaminu C ohroženi kuřáci (včetně těch pasivních), lidé žijící ve znečištěném prostředí, diabetici, osoby bojující s infekčním nebo zánětlivým onemocněním, diabetici a těhotné ženy (1, 3, 7)

Kyselina askorbová v těle funguje jako donor neboli dárce elektronů. Díky tomu je velice účinná při zmírňování oxidativního stresu. Naopak vysoké koncentrace vitaminu C v plazmě (v řádu milimolů) naopak působí prooxidačně, což se může uplatnit v léčbě nádorových onemocnění. (1, 4)

Kromě toho se kyselina askorbová zapojuje i do metabolismu železa a je nezbytná pro syntézu kolagenu. Poměrně nedávno pak byly potvrzeny i její epigenetické účinky – coby kofaktor je totiž součástí enzymů, které regulují průběh epigenetické reakce jménem metylace genů. (1, 4, 5)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Tzv. volné radikály (zejména reaktivní formy kyslíku) se vyznačují tím, že ve svých molekulách mají volné, nespárované elektrony, a kvůli tomu jsou velmi reaktivní. Snaží se totiž chybějící elektron do páru získat za každou cenu, a tím poškozují buňky a tkáně napříč tělem. A právě „céčko“ jim chybějící elektrony ochotně věnuje, čímž tělo chrání před oxidativním poškozením. (1)

Antioxidační působení vitaminu C je obzvláště důležité v oblasti mitochondrií. V těchto organelách totiž dochází k přeměně živin na energii prostřednictvím reakcí, při nichž vzniká řada volných radikálů. Ty pak mohou mitochondrie a jejich DNA poškozovat, čímž dochází ke zhoršení jejich funkce. Vitamin C se přitom podílí na jejich ochraně. (34)

Vitamin C ale působí i protizánětlivě, což je dáno jeho schopností regulovat funkci imunitních buněk a produkci cytokinů. Jeho nedostatek je ostatně pro chronické zánětlivé stavy typický. Studie například ukázaly, že 1 g céčka denně výrazně snižuje hladinu zánětlivého cytokinu IL-6 i hodnotu CRP. (15, 22)

Tvorba kolagenu

Vitamin C tvoří kofaktor trojice enzymů, které jsou nezbytné pro průběh hydroxylace aminokyselin prolinu a lysinu, což je jeden z kroků při tvorbě kolagenu. Jeho nedostatek vede nejen ke snížení tvorby kolagenu, ale i ke zhoršení stability jeho molekul – právě to je ostatně i podstatou kurdějí. Proto je vitamin C nezbytný například pro zdraví kloubů či stav pleti. (1)

Imunita a antimikrobiální působení

Vitamin C podporuje imunitu několika cestami, přičemž efektivní je zejména v prevenci a podpoře léčby virových onemocnění. Je nezbytný k tomu, aby si naše tělo vytvořilo adekvátní reakci na napadení patogeny a zabránilo vzniku nadměrného poškození. (7)

Zvyšuje například aktivitu tzv. „zabíječských“ imunitních buněk, tj. zejména T-buněk, a to včetně cytotoxických T-lymfocytů. Dále umožňuje produkci interferonů typu I, což jsou glykoproteiny, které brání množení virů a mají i protinádorové účinky. Tyto interferony jsou mj. ve velké míře přítomny v dýchacím systému, kde pomáhají zmírňovat příznaky infekce horních cest dýchacích, ale i akutních plicních infekcí, a to včetně zápalu plic u starších osob. „Céčko“ navíc pomáhá inaktivovat RNA i DNA viry, stimuluje migraci neutrofilů do místa infekce a aktivuje fagocytózu (pohlcování vetřelců prostřednictvím imunitních buněk jménem makrofágy), (1, 7)

Diabetes

Byla prokázána souvislost mezi hladinou vitaminu C v krevní plasmě a rizikem diabetu, hladinou glukózy nalačno, koncentrací hemoglobinu A1c (tzv. glykovaný hemoglobin) a oxidativním stresem. Některé studie také ukazují, že užívání vitaminu C zlepšuje u diabetiků kontrolu glykémie. (7-10)

Pokožka, krása a hojení ran

Vitamin C se v pokožce se akumuluje v poměrně vysokých koncentracích (především v její části jménem epidermis) a má tu řadu klíčových funkcí. Nezbytný je zejména pro tvorbu kolagenu, což je důležité v prevenci tvorby vrásek. Působí tu přitom i na epigenetickém principu, když v kožních buňkách jménem fibroblasty aktivuje geny pro tvorbu kolagenu. Navíc pomáhá stabilizovat tzv. terciální strukturu jeho molekul. (7)

Zároveň chrání buňky pokožky před působením oxidativního stresu, je nezbytný pro její bariérovou funkci a pozitivně ovlivňuje i imunitní funkce, které probíhají při hojení poranění. V rámci hojivých procesů navíc hraje roli i nezbytnost céčka pro tvorbu a stabilizaci kolagenu. Jeho potřeba tak vzrůstá po zraněních i chirurgických zákrocích, přičemž v rámci studií jeho podávání pomohlo u pacientů s poruchami hojení zkrátit dobu do uzavření rány. V jedné studii rovněž podpořilo hojení bércových vředů. (7, 11-13, 26)

Starší populace

Nedostatkem vitaminu C velice často trpí senioři, a to jak ti v domácím prostředí, tak ti v ústavní péči. Nízké plasmatické hladiny céčka (pod 17 µmol/l) přitom výrazně zvyšují úmrtnost bez ohledu na příčinu, stejně jako riziko vzniku rakoviny. Starší pacienti hospitalizovaní s respiračními onemocněními pak při užívání vitaminu C prosperují výrazně lépe než bez něj. (7)

Hubnutí

Vitamin C je součástí dvou enzymů z rodiny hydroxyláz, které jsou potřebné pro tvorbu karnozinu – látky, která je nezbytná pro transport mastných kyselin do mitochondrií, v nichž mohou být přeměněny na energii. Proto je vhodné jeho užívání i v případě, že potřebujeme zhubnout, a to ideálně v kombinaci s pohybovou aktivitou. Zejména při středně intenzivních aktivitách totiž podporuje využívání tuků jako zdroje energie. (7, 14, 37)

V rámci jedné studie například vedlo denní užívání 500 mg céčka po dobu 12 týdnů k mnohem výraznějšímu snížení BMI než u kontrolní skupiny s totožným dietním a pohybovým režimem, a také k výraznějšímu snížení krevního tlaku a hladiny cholesterolu. (37)

Srdce a cévy

V prevenci a podpoře léčby kardiovaskulárních onemocnění hraje důležitou roli antioxidační a protizánětlivé působení vitaminu C. Kromě toho zlepšuje i funkce cévního endotelu (vnitřní výstelka cév), jejíž narušení je rizikovým faktorem vzniku aterosklerózy, pomáhá regulovat tvorbu oxidu dusnatého a nezbytný je i pro angioneogenezi neboli tvorbu nových cév. (15)

V rámci kardiovaskulárního systému hraje důležitou roli i zapojení vitaminu C do tvorby a ochrany kolagenu. Rovnováha mezi jeho tvorbou a degradací je například klíčová pro fungování srdce, a pokud dojde k jejímu narušení, může to výrazně zhoršit biomechanické vlastnosti tohoto orgánu. Existují dokonce důkazy i pro prospěšnost podávání céčka po infarktu myokardu, kdy pomáhá zmírnit zánět a podpořit hojivé procesy. (15)

Nadledviny, stres

Nadledviny obsahují nejvyšší koncentraci vitaminu C ze všech tkání těla. Je v nich důležitý nejen pro antioxidační ochranu buněk nadledvin, ale je i součástí enzymů nezbytných pro produkci stresových hormonů. Proto také při stresu potřeba vitaminu C stoupá. Nedostatek céčka rovněž může zvýšit hladinu kortizolu a přispět k vyčerpání nadledvin. (23)

Mozek a mentální výkonnost

Mozek má ze všech tkání druhou nejvyšší hladinu céčka, a proto může nedostatek tohoto vitaminu způsobit zhoršení mentální výkonnosti. Existují také důkazy, že pokud trpí jeho deficitem novorozenec, vede to k snížení počtu neuronů v hipokampu, což se projeví deficitem paměti v dalším životě. U starších osob pak vyrovnávání hladin céčka může pomoci zmírnit příznaky Parkinsonovy choroby a dalších neurodegenerativních onemocnění, snížit riziko mozkové mrtvice a v případě jejího prodělání zmírnit výskyt komplikací. (24, 25)

Vitamin C je také součástí enzymů, které jsou nezbytné pro tvorbu a metabolismus některých neurotransmiterů. I proto může jeho nízká hladina zvýšit riziko depresí a dalších psychiatrických onemocnění. (27, 28)

Zdraví ústní dutiny

Vitamin C pomáhá inhibovat bakterii Streptococcus mutans, která je původcem zubního kazu. Pro kondici zubů a dásní je důležitá i jeho role v syntéze kolagenu. Podporuje také ukládání vápníku do zubů. Nízká hladina céčka také zvyšuje riziko parodontidy – jeho užívání naopak při této chorobě pomáhá zmírnit otok, zarudnutí a krvácení dásní. Může také ovlivnit riziko rakoviny ústní dutiny – pacienti trpící touto chorobou mají ve většině případů nízkou koncentraci céčka ve slinách. (24)

Sportovní výkonnost

Přímý vliv užívání vitaminu na sportovní výkonnost sice prokázán nebyl, u sportovců pomáhá vitamin C po zátěži zmírnit míru zánětu a oxidativního poškození, zlepšit tvorbu kolagenu a zmírnit únavu a vyčerpání. Jeho nízká hladina pak zhoršuje využití tuků coby zdroje energie při dlouhotrvající vytrvalostní zátěži. (29-32)

Dlouhodobé užívání vysokých dávek ovšem není zvláště u vytrvalců vhodné, protože snižuje buněčnou adaptaci na tréninkovou zátěž (například ve smyslu tvorby nových mitochondrií). (33)

Nádorová onemocnění

Zajímavé využití má vitamin C při nádorových onemocnění. Při nich je zaprvé možné běžné podávání vitaminu C ve formě doplňků stravy – většina onkologických pacientů trpí jeho deficitem, což je způsobeno jak samotnou nemocí (například v důsledků zánětlivých procesů, které s ní souvisejí), tak i působením chemoterapie. V tomto případě se uplatňuje antioxidační působení vitaminu C. (35, 36)

Céčko má ale jednu velice zajímavou vlastnost: zatímco v přítomnosti zdravých buněk se chová jako antioxidant, v přítomnosti některých nádorových buněk se začne chovat jako prooxidant, tedy látka podporující oxidaci. V okolí těchto buněk se totiž vyskytuje vyšší koncentrace iontů mědi a železa a také zvýšená kyselost prostředí, což prooxidační chování vyvolává. Díky tomu pak céčko pomáhá nádorové buňky přímo ničit. (35, 36)

V tomto případě je ale nezbytné nitrožilní podávání, protože podávané dávky jsou opravdu velmi vysoké – i v řádu desítek gramů denně. Céčko tu přitom zaprvé zvyšuje šanci na přežití: dokonce i v případě pacientů s metastázemi prodlužuje délku života i jeho kvalitu. Zadruhé pak pomáhá zmírnit nepříjemné vedlejší účinky chemoterapie, jako jsou snížená chuť k jídlu, únava, poruchy spánku nebo deprese, a také pomáhá před jejím působením chránit zdravé tkáně. Tyto postupy jsou přitom známy už od 70. let minulého století, teprve v posledních letech ale byly objeveny mechanismy jejich působení. (35, 36)

Krvetvorba

Ve vyspělých zemích není příliš časté, aby člověk nepřijímal ve stravě dostatek železa. Pokud tedy trpí chudokrevností, nemusí být nezbytné příjem tohoto prvku navyšovat, spíš je třeba pátrat po tom, proč neumí přijaté železo dostatečně využít. Jednou z možností, jak jeho vstřebávání podpořit, je konzumace vitaminu C spolu s jídlem bohatým na železo, ať už v podobě doplňku stravy nebo ovoce a zeleniny. Velmi důležité je to hlavně pro vegany a vegetariány, protože tzv. nehemové železo obsažené v rostlinných potravinách se vstřebává výrazně hůře než například hemové železo z masa. (47)

Užívání a kontraindikace

Jako doporučovaná denní dávka vitaminu C bývá uváděno 75-90 mg denně, což je množství, které se dá snadno získat pravidelnou konzumací ovoce a zeleniny. V rámci prevence infekčních onemocnění jsou ovšem vhodnější dávky o něco vyšší, v rozmezí 100-200 mg/den, což stačí k optimalizaci buněčných a tkáňových hladin. I to je v zásadě možné získat prostřednictvím stravy. Pokud už ale nějaké infekční onemocnění probíhá, poptávka po „céčku“ výrazně stoupá, a proto je vhodné krátkodobě nasadit výrazně vyšší dávkování, a to až 1 g/den (za horní limit pro orální užití jsou považovány 2 g denně). V tomto případě se už bez doplňků stravy neobejdeme. Dávky vyšší než 500 mg jsou také vhodné po chirurgických zákrocích. (1, 7)

Dlouhodobé užívání velmi vysokých dávek vitaminu C však není vhodné. Platí sice, že jeho nadbytek se vyloučí močí, je tu ale jeden háček. V rámci svého antioxidačního působení se totiž kyselina askorbová přemění na kyselinu dehydroaskorbovou, která musí být znovu zredukována za pomoci glutathionu, thioredoxinu a NADH, čímž se mj. zajistí maximální využití dostupného céčka v buňkách (poruchy tohoto mechanismu mimochodem hrají důležitou roli v rozvoji kardiovaskulárních i jiných onemocněních). Pokud ale dlouhodobě přijímáme vysoké dávky vitaminu C, zmíněné mechanismy nezvládají zajistit, aby se všechna vznikající kyselina dehydroaskorbová přeměnila zpět na kyselinu askorbovou. Dochází proto k jejímu rozkladu na kyselinu šťavelovou a oxaláty, které pak přispívají ke vzniku ledvinových kamenů. (15)

Při užívání vysokých dávek se také mohou vyskytnout vedlejší účinky v podobě trávicích obtíží. (24)

Formy vitaminu C

Vitamin C je možné získávat z přírodních zdrojů, jako jsou citrusy, bobulové plody nebo acerola, vzhledem k finanční nákladnosti těchto postupů se však většina doplňků stravy vyrábí ze syntetické kyseliny askorbové. Mezi těmito formami sice mohou existovat rozdíly například ve vstřebatelnosti, dle většiny provedených studií jsou ale zcela zanedbatelné. (15, 16)

Smysl nedávají ani doplňky stravy s postupným uvolňováním. V rámci výzkumů nebyl totiž zjištěn mezi dobrovolníky užívajícími obyčejné céčko a vitamin C s postupným uvolňováním žádný rozdíl v jeho plasmatických koncentracích. Prodlouženého vstřebávání navíc můžeme snadno dosáhnout i sami, pokud céčko konzumujeme spolu s jídlem. (17)

Osobám s narušeným trávením bývá někdy doporučováno nahradit kyselinu askorbovou jejími solemi – nejčastěji askorbátem sodným, vápenatým, draselným nebo hořečnatým. Existuje ale jen velmi málo studií, které by potvrdily, že askorbáty méně dráždí trávicí trakt. (17)

Další možností užívání je kombinace vitaminu C s bioflavonoidy (druh polyfenolů), většinou ve formě extraktu z ovoce – například z citrusů nebo šípků. Jedna ze studií ukázala, že v takové kombinaci může biologická dostupnost céčka vzrůst o 35 %, další ale ukázaly jen méně výrazný přínos. Každopádně ale platí, že některé bioflavonoidy a další látky z ovoce mohou být nejen samy o sobě přínosné, ale rovněž mohou s vitaminem C působit synergicky. Stejně efektivně ale pochopitelně funguje, pokud obyčejné céčko jíme spolu s ovocem či jinými rostlinnými potravinami bohatými na bioflavonoidy. (17, 18)

V doplňcích stravy se někdy využívá i kombinace vitaminu C s látkou jménem askorbylpalmitát, ta ale dle výzkumů pravděpodobně smysl nedává. V laboratorních podmínkách sice zlepšila ochranu a stabilizaci buněčných membrán, pokud se ale askorbylpalmitát užívá ústně, většina z něj se v trávicím traktu rozloží a vstřebávání vitaminu C ve výsledku nijak neovlivní. (19, 20)

Další možností je vitamin C v tzv. lipozomální formě. Tato forma se sice prokazatelně vstřebává lépe, vstřebané množství však nedosahuje ani dvojnásobku oproti běžné kyselině askorbové – jedna ze studií například ukázala, že se celkové vstřebané množství zvýší 1,77krát. Vzhledem k výrazně vyšší finanční náročnosti proto lipozomální formy nedávají u běžné populace smysl, vhodné jsou spíše jen pro osoby s narušeným vstřebáváním živin či při výraznějším deficitu céčka. (17, 21)

Pokud se rozhodneme vitamin C získávat ze stravy, měli bychom mít na mysli, že k jeho degradaci dochází vlivem tepla, proto je vhodné do jídelníčku zařazovat syrové ovoce a zeleninu. Šetrná tepelná úprava ovšem zdaleka nezničí všechno céčko, a proto je například při vyšší konzumace tepelně upravené zeleniny (vč. např. brambor) možné získat jeho dostatečné množství. Protože jde ale o živinu rozpustnou ve vodě, k velkým ztrátám dochází i vyluhováním. Proto je vhodnější například vaření v páře.

Vhodné kombinace

Velice vhodná je kombinace vitaminu C s vitaminem E. Céčko totiž podporuje regeneraci oxidovaného vitaminu E, čímž pomáhá udržovat jeho antioxidační funkci v membránách buněk. (15)

Možné jsou ale i další kombinace.

Imunita: vitamin C + zinek + vitamin D3 (38), vitamin C + zinek + echinacea (39), vitamin C + echinacea + propolis (40), vitamin C + astaxantin (43)

Snížení rizika úmrtí ve vyšším věku: vitamin C + vitamin E + zinek + selen + ß-karoten (24)

Hubnutí: vitamin C + gurmar + pískavice + glukomannan (41)

Sportovní výkonnost: vitamin C + ostropestřec mariánský (42)

Antioxidační působení: vitamin C + vitamin E + koenzym Q10 (44)

Hojení ran: vitamin C + zinek + arginin (45)

Pro jeho výrazné účinky na sexualitu a plodnost se mu někdy říká „zelená viagra“, kotvičník zemní toho ale umí mnohem víc – například pomáhá s problémy v oblasti močových cest, podporuje imunitu, funkci srdce a cév a dokonce dokáže snížit hladinu krevní glukózy.

Rod kotvičník (Tribulus) zahrnuje asi 20 druhů rostoucích na různých místech světa. Ájurvéda využívá k léčení tři druhy běžně se vyskytující v indii: Tribulus cistoides, Tribulus alatus a kotvičník zemní (Tribulus terrestris). V západní fytoterapii si pak největší popularitu získal právě poslední jmenovaný.

Kotvičník zemní je jednoletý keř, který se přirozeně vyskytuje ve středomořských, subtropických, ale i pouštních klimatických oblastech. Nejběžnější je v Indii, kde roste prakticky na celém území, a to včetně horských oblastí až do nadmořské výšky 3 300 m. Hojně se vyskytuje také v Číně, na jihu USA, v Mexiku, Španělsku a Bulharsku. Je vysoký 10–60 cm a pokrytý jemnými chloupky. Listy jsou vstřícné, eliptické nebo kopinaté. Kvete žlutě, plody mají světlou, zelenožlutou barvu a hvězdicovitý tvar, který může připomínat kravské kopyto. V každém z jeho částí je několik semen. (1)

K léčení se nejčastěji využívá plod, méně často kořen.

Účinné látky

Kotvičník obsahuje řadu zajímavých látek, a to zejména ze skupiny saponinů, flavonoidů, glykosidů, alkaloidů, sterolů a taninů. Za pozornost stojí zejména furostanolové a spirostanolové saponiny, které jsou zodpovědné za mnoho pozitivních účinků rostliny. Jejich konkrétní obsah a poměr se ale u rostlin z různých geografických oblastí liší, a proto mohou mít kotvičníky pocházející z různých částí světa i mírně odlišné účinky na organismus. Z flavonoidů se v kotvičníku vyskytují například kaempferol nebo kvercetin quercetin. Z kotvičníku ovšem byly izolovány i některé látky, které zatím v jiných rostlinách nebyly zaznamenány – například tribulusterin nebo terrestriamid. (1)

Historie

Historie využívání kotvičníku zemního je velice dlouhá. Popsán je například v lékopise Šen-nung pojmenovaného podle jeho údajného autora Šen-nunga, druhého ze tří mýtických císařů. Ten se narodil ve 28. století př. n. l. a je považován za otce tradiční čínské medicíny. V tomto lékopise je kotvičník popisován jako velice cenný lék pro obnovu oslabených jater, pro léčbu plnosti na hrudi, zánětu prsů, očních potíží, sexuálních dysfunkcí a dalších problémů. (1)

V ájurvédě, tj. tradiční indické medicíně, se kotvičník zemní využívá k léčbě impotence, pohlavních chorob a sexuální slabosti a je také základní složkou tradičního ájurvédského léku Gokshurad Guggul používaného k podpoře funkce močového ústrojí a odstraňování močových kamenů. K podpoře sexuálních funkcí se tradičně používá i v Bulharsku. V tradiční arabské medicíně unani jde zase o oblíbené diuretikum, mírné projímadlo a celkové tonikum. (1, 2)

Léčivé účinky

Močové cesty

Kotvičník zemní je velmi účinné diuretikum, za což vděčí pravděpodobně vysokému obsahu dusičnanů, esenciálních olejů a draselných solí. Jeho užívání vede nejen ke zvýšenému vylučování moči (srovnatelnému s použitím léku furosemid), ale i ke zvýšenému vylučování sodíku a chloridů bez ovlivňování vylučování draslíku. Díky tomu může být užitečný i při vysokém krevním tlaku. (1, 3, 4)

Kombinace diuretického působení se zvýšením napětí hladkého svalstva může dokonce podpořit uvolňování močových kamenů. Některé studie naznačují i schopnost kotvičníku omezovat tvorbu močových kamenů. (5, 6)

Sexualita a plodnost

Přezdívka „zelená viagra“ nebyla kotvičníku dána náhodou. Jeho užívání totiž vede ke zvýšenému uvolňování oxidu dusnatého z cévní výstelky a nervových zakončení, což je účinek podobný právě tomu, který nabízí Viagra a podobné léky. Oxid dusnatý přitom podporuje relaxaci nejen hladké svaloviny cév, ale i topořivých tkání penisu (dle studií na zvířatech se relaxace topořivých tkání zlepší díky kotvičníku o 10 %). To umožní lepší prokrvení penisu, které se projeví efektivnější erekcí. (7)

Zajímavé přitom je, že užívání kotvičníku pomáhá mužům také zmírnit problémy s předčasnou ejakulací. (7)

Naopak často zmiňovaná schopnost kotvičníku zvyšovat hladinu mužského pohlavního hormonu testosteronu (případně jeho derivátu DHT) je pravděpodobně mýtus vzniklý nesprávnou interpretací vědeckých studií. Ve většině případů sice platí, že když se nějaký účinek byliny prokáže na zvířatech, funguje podobně (byť třeba méně výrazně i u lidí). Jenže právě u kotvičníku to neplatí. Když byl podáván zvířatům, skutečně u nich došlo ke zvýšení hladiny testosteronu, studie na lidských dobrovolnících však tuto jeho schopnost nepotvrdily, byť určitou pozitivní roli tu může hrát fakt, že kotvičník pomáhá chránit Leydigovy buňky varlat, v nichž se testosteron tvoří, před působením těžkých kovů a dalších toxických chemikálií. Ke zvýšení hladiny testosteronu ale u lidských dobrovolníků došlo při užívání některých kombinací bylin, jejichž byl kotvičník součástí. (8-10)

Co už ovšem některé studie na lidských dobrovolnících potvrdily, je pozitivní vliv kotvičníku na mužskou plodnost – po jeho podávání došlo ke zlepšení u řady parametrů spermií, jako je jejich počet či pohyblivost. (11)

Byla by ovšem chyba považovat kotvičník výhradně za mužskou bylinou – ženám totiž může například efektivně pomoci zvýšit libido neboli sexuální touhu. (12)

Imunita

V laboratorních podmínkách dokázaly saponiny z kotvičníku výrazně zvýšit fagocytózu, což je proces, který je umožňuje nespecifické složce imunitního systému reagovat na přítomnost patogenů. Podpořil ale i tzv. specifickou imunitní reakci, konkrétně tvorbu protilátek. (1, 13, 14)

Všechny části rostliny kotvičníku zemního rovněž vykazují antibakteriální účinky proti řadě druhů bakterií, jejich konkrétní míra a šíře spektra bakterií, proti kterým působí, se ale v rámci výzkumů výrazně lišil podle oblastí, z níž testovaná rostlina pocházela. Nejvyšší antibakteriální účinky vykazoval kotvičník z Turecka a Íránu, o něco nižší rostliny z Indie, zatímco kotvičník původem z Jemenu žádnou antibakteriální aktivitu nevykazoval. (13, 14)

Diabetes

Extrakt z kotvičníku pomáhá diabetikům hned několika cestami. Důležitá je zejména jeho schopnost potlačit tvorbu enzymu alfa-reduktáza, který je nezbytný pro štěpení vazeb v polysacharidech a disacharidech obsahujících glukózu – tedy i ve škrobech a sacharóze. To má za následek, že část z těchto sacharidů zůstane po jejich konzumaci nevyužita. Tím se nejen snižuje nárůst glukózy v krvi (zejména nárůst tzv. postprandiální glykémie), ale také se snižuje energetická hodnota zkonzumované stravy. (1, 15–17)

Kotvičník rovněž výrazně snižuje tvorbu aldózareduktázy, což je důležité v prevenci vzniku komplikací diabetu, ať už jde o poškození nervů nebo srdečně cévní onemocnění. Zatímco u zdravého člověka se většina glukózy metabolizuje pomocí glykolýzy a pentózového cyklu, při zvýšené hladině cukru v krvi ale kapacita těchto procesů nestačí a část glukózy (až 30 %) se přeměňuje na sorbitol a následně na fruktózu. Tyto procesy ale výrazně zvyšují oxidativní stres v buňkách a mohou vést k jejich poškozování a následně ke vzniku diabetických komplikací. Enzym aldózareduktáza je přitom nezbytný právě pro přeměnu glukózy na sorbitol, a pokud ho není dostatek, tato reakce neprobíhá. (1, 15–17)

Srdce a cévy

Saponiny a polyfenoly obsažené v kotvičníku poměrně efektivně snižují v krvi jak hladinu celkového cholesterolu a triglyceridů, tak i LDL cholesterolu a VLDL cholesterolu (VLVD je lipoprotein s velmi nízkou hustotou, který je z pohledu rizika vzniku aterosklerózy vysoce rizikový). Studie na zvířatech dokonce ukázaly, že omezuje poškození cévního endotelu a podporuje jeho opravy. To je velice důležité, protože právě poškození endotelu (výstelky) cév podporuje průběh aterosklerotických procesů. Kotvičník navíc snižuje hladinu triglyceridů v játrech. (1, 18–20)

Kotvičník je rovněž vhodný v rámci podpory léčby některých kardiovaskulárních onemocnění, ať už jde o ischemickou chorobu srdeční, vysoký tlak, aterosklerózu mozkových cév nebo trombózu. Navíc chrání buňky srdeční svaloviny, a dokonce pomáhá zlepšit funkci srdce po prodělaném infarktu. (21–23)

Sportovní výkonnost

Užívání kotvičníku je velice oblíbené mezi sportovci a některé výzkumy i tady pozitivní vliv potvrzují. Jak už jsme zmínili výše, tato bylina sice s největší pravděpodobností neumí ovlivnit hladinu testosteronu, a dokonce ani hladinu dihydrotestosteronu (DHT), přesto ale dokáže podpořit svalovou sílu a některé studie prokázaly i vliv na růst svalové hmoty (jiné to ale nepotvrdily). Důvodem zde není ani podpora tvorby růstového faktoru s anabolickými účinky IGF-1 – ani to totiž studie nepodpořily. Důvodem prospěšnosti kotvičníku pro rychlostně silové sportovce tak může být například jeho schopnost snižovat hladinu IGFBP-3 (vazebný protein 3 pro inzulinu podobné růstové faktory), což v důsledku vede ke zvýšení aktivity IGF-1. Kotvičník také může pomoci udržet příznivý poměr testosteronu vůči stresovému hormonu kortizolu, jehož nadbytek vede k úbytku svalové hmoty. Navíc pomáhá zmírnit zánětlivé procesy ve svalech, a zkrátit tak dobu regenerace po zátěži. (24–28)

Sportovci (zvláště ti vrcholoví) by ovšem měli být velmi opatrní při výběru konkrétního doplňku stravy. Byla totiž zaznamenána řada případů, kdy preparáty z kotvičníku obsahovaly anabolické steroidy či jiné zakázané látky. Není přitom jasné, jestli šlo o úmyslnou, nebo neúmyslnou kontaminaci.

Deprese a úzkost

Kotvičník obsahuje alkaloid harmin, což je velice zajímavá látka z pohledu péče o duševní zdraví. Jde totiž o tzv. inhibitor monoaminooxidázy, a díky tomu pomáhá v mozku regulovat hladinu dopaminu. Tento princip je mimochodem podstatou fungování antidepresiv z kategorie MAOI. (1)

Zánět a bolest

Kotvičník má i poměrně silné protizánětlivé působení, přičemž potlačuje produkci hned několika látek, které se na vzniku zánětu podílejí, například enzymů COX-2, iNOS a některých prozánětlivých cytokinů. Studie na zvířatech navíc ukázaly, že dokáže zmírňovat bolest, a to dokonce lépe než Aspirin. (1)

Nádorová onemocnění

V rámci studií na zvířatech byly prokázána zejména schopnost kotvičníku působit v rámci prevence vzniku zhoubných nádorů, ale i potenciál podpory léčby některých typů rakoviny, včetně například nádorů jater. Pomáhá například blokovat nadměrnou proliferaci (rychlé nekontrolované množení) nádorových buněk a podporovat jejich apoptózu neboli buněčnou smrt. Lépe než extrakt z plodů tu ovšem fungoval extrakt z kořene kotvičníku zemního. (1, 29)

Parazité

Jedna ze studií prokázala účinnost kotvičníkového extraktu proti hlístici Caenorhabditis elegans. (30)

Zubní kaz

V rámci laboratorních studií prokázal extrakt z plodů kotvičníku zemního schopnost působit proti bakterii Streptococcus mutans, která způsobuje zubní kaz. Potlačoval přitom jak její růst, tak schopnost adheze (přichycení na povrchu zubů a dásní) a produkci kyselin narušujících sklovinu. Studie na lidských dobrovolnících zatím chybí. (31)

Užívání a kontraindikace

Doporučené dávkování kotvičníku je u prášku z plodů 3–6 g denně, případně 20–30 g plodů na přípravu odvaru. Pro přípravu odvaru z kořene se používá 20–30 g. V rámci výzkumů ale byla potvrzena jen bezpečnost denního užívání dávky 750–1500 mg prášku z plodů po dobu 90 dní. (1, 32)

Při dodržení maximální dávky 1500 mg po dobu 90 dní byly v rámci výzkumů zaznamenány jen občasné mírné vedlejší účinky, jako jsou bolesti žaludku, křeče nebo průjem. Existují také ojedinělé případy poškození jater a ledvin, které mohou souviset právě s užíváním vyšších dávek kotvičníku. (1)

Opatrnost je na místě i při kombinování kotvičníku s léky. Tato bylina totiž zvyšuje vstřebávání některých antidiabetik, například metformin hydrochloridu. To může mít za následek nebezpečné snížení hladiny glukózy v krvi. Vhodná není ani kombinace s antidepresivy ze skupiny SSRI a lithiem a některými dalšími preparáty. Pokud tedy užíváte jakékoliv léky, je vždy v hodné konzultovat užívání kotvičníku s ošetřujícím lékařem. (1, 33)

Vhodné kombinace

Kotvičník je často kombinován s bylinami a živinami ovlivňujícím sexuální zdraví, hormonální rovnováhu a sportovní výkonnost, jako je ashwagandha, maca, reishi, ženšen, zinek, selen nebo arginin. Zatím však proběhlo jen velice málo studií, které by zkoumaly účinnost jednotlivých kombinací.

Sexualita: kotvičník + ženšen + arginin (34), kotvičník + ashwagandha + mucuna pruniens (35), kotvičník + maralí kořen + Tongat Ali (Eurycoma longifolia) (36)

Sportovní výkonnost: kotvičník + ženšen + oves (37)

Syndrom polycystických vaječníků: kotvičník + ashwagandha (38)

Růže má odpradávna punc výjimečné rostliny, ne nadarmo se jí říká královna květin. Vyniká ovšem nejen svojí krásou, ale i léčivými účinky, ať už v oblasti duševního zdraví, spánku, srdce a cév, diabetu nebo hubnutí.

Popis

Růže damašská patří do čeledi růžovité, která zahrnuje více než 200 druhů a přes 18 000 kultivarů. Jde nejen o oblíbenou okrasnou rostlinu, ale pro své unikátní složení má využití i v kosmetice, přírodní medicíně a potravinářském průmyslu. Jejím přímým předchůdcem, ze kterého byla vyšlechtěna, je růže galská (1, 19)

Jde o vytrvalý keř dosahující výšky 1–2 m s hustě ostnitými výhony. Listy jsou lichozpeřené, nejčastěji pětičetné, květy jsou růžové nebo bílé barvy, spíše ploché, drobnější a nádherně voňavé. Stonky jsou poměrně tenké, proto květy nestojí zcela zpříma. (1, 19)

K léčení a v kosmetickém průmyslu se využívá několik typů produktů z růže damašské: (1)

Růžový olej – vyrábí se destilací okvětních plátků, což je velmi náročný postup s malou výtěžností. K získání jediného gramu oleje je totiž zapotřebí zpracovat cca tři kilogramy okvětních plátků. Proto jde také o jeden z nejdražších rostlinných olejů. Používá se ke kosmetickým účelům a je možné jej také užívat jako doplněk stravy.

Růžová voda – obsahuje 10–50 % růžového oleje. Využívá se v kosmetice, v potravinářství, ale v zemích Středního východu i k náboženským rituálům.

Sušené květy – využívají se k přípravě čajů, ale i jako přísada do různých potravin.

Extrakt – různé typy extraktů se využívají se využívají v kosmetickém průmyslu.

Šípky – zatímco v našich končinách se k léčení a jako přísada do čajů využívají převážně šípky planých růžích, na Středním východě se využívají i plody růže damašské.

Historie

Čeleď růžovité (Rosaceae) je velice stará – dle fosilií nalezených v Severní Americe krášlili její zástupci zemský povrch již před 30 miliony let. Damašská růže byla pravděpodobně vyšlechtěna ve starověku na Středním východě, a již tehdy se využívala nejen pro okrasu, ale i ke kosmetickým a léčebným účelům. Destilace květů za účelem výroby oleje se pravděpodobně prováděla již v 7. století, a to především na území dnešního Íránu (tato oblast byla ostatně až do 16. století největším producentem růžového oleje). V současnost jsou největšími pěstiteli růže damašské Bulharsko, Turecko a Maroko. (1, 2)

Pokud jde o léčebné využití, ve starověku se růže damašská využívala k léčení bolestí břicha a hrudníku, poruch menstruačního cyklu a trávicích potíží, k posílení srdce a léčbě zánětů, zejména v oblasti krku. Tradiční perská medicína dodnes využívá damašskou růži také k podpoře hojení ran, léčbu bolestí hlavy, zánětů v oblasti trávicího traktu, svalových bolestí a hemoroidů. Slavný lékař Avicenna na přelomu 10. a 11. století popsal její využití při hojení slizničních a kožních lézí, ale vyzdvihoval i její účinnost při potírání bolestí, zánětů či nepříjemného zápachu potu. (1, 2, 21)

Účinné látky

Růže damašská obsahuje celou řadu účinných látek, z nichž některé jsou zcela unikátní. Najdeme v ní například terpeny, glykosidy, flavonoidy, antokyaniny, karboxylové kyseliny, mastné kyseliny, hořčiny, třísloviny, myrcen, ß-citronellol, nonadekan, geraniol, nerol kaempferol či quercetin. (3)

Léčivé účinky

Potenciál růžového oleje je natolik silný, že byly vědecky prokázány pozitivní účinky na zdraví i při využití v rámci aromaterapie, tedy při vdechování silic nebo při masážích. Tyto postupy například v rámci studií u sledovaných dobrovolníků vedly k následujícím účinkům: (2)

• pokles krevního tlaku,
• úprava metabolismu tuků,
• zmírnění menstruačních bolestí,
• zmírnění bolestí hlavy a dalších typů bolesti (včetně pooperačních),
• zmírnění sexuálních dysfunkcí,
• úpravě rovnováhy hormonálního systému,
• zmírnění stresu (konkrétně k poklesu aktivity sympatiku a prohloubení relaxace)
• zmírnění úzkosti.

Studií sledujících účinky vnitřního užívání růžového oleje nebo čaje z růžových květů bylo zatím provedeno výrazně méně, jejich výsledky ale ukazují, že potenciál růže damašské je opravdu vysoký. S jakými potížemi nám tedy může tato rostlina pomoci?

Deprese, úzkost a sexualita

Růže damašská se vyznačuje rozsáhlým příznivým vlivem na mozek a nervovou soustavu. I pouhé vdechování silic v rámci aromaterapie ovlivňuje tzv. inhibitory zpětné resorpce serotoninu a podporuje uvolňování dopaminu, což v rámci výzkumů vedlo ke zmírnění příznaků depresí u mužů i žen užívajících antidepresiva typu SSRI. Zajímavé přitom bylo, že aromaterapie u nich měla i výrazný pozitivní efekt na sexuální zdraví – došlo u nich ke zvýšení sexuální touhy i schopnosti dosahovat orgasmu (o něco lépe to fungovalo u mužů než u žen). To je důležité zjištění, protože právě sexualita bývá u uživatelů antidepresiv často narušena. (2, 4)

Konzumace růžového oleje nebo extraktu může navíc v mozku zvýšit i hladinu dalšího důležitého neurotransmiteru 5-hydroxytryptaminu, pomoci regulovat metabolické dráhy některých důležitých aminokyselin a také omezit poškození nervových buněk. To vše pak může pomoci zmírnit depresivní příznaky. Účinnost růže je přitom při depresích srovnatelná s antidepresivem imipraminem. V jedné klinické studii navíc užívání růžového oleje zmírnilo deprese u starších pacientů trpících demencí. Účinné je ale také i při úzkostech. (1, 17, 22)

Zlepšení sexuálních funkcí spolu se zvýšením hladiny testosteronu bylo v rámci jednoho z výzkumů zaznamenáno i u mužů, kteří užívali růžový olej v průběhu léčby závislosti na alkoholu. (25)

Nespavost

Damašská růže může být velmi účinným pomocníkem pro všechny, kdo trpí nespavostí. Kombinuje totiž poměrně silný hypnotický efekt se schopností zmírňovat úzkost. Tím podporuje usínání a prodlužuje celkovou dobu spánku. Ve studiích na zvířatech dokonce prokázala v tomto směru podobnou účinnost jako lék diazepam. (5, 6)

Alzheimerova choroba

Studie ukázaly, že růže by mohla být velmi slibným prostředkem v prevenci i léčbě demence. Potlačuje totiž produkci amyloidu ß, který v mozku vytváří charakteristické plaky poškozující nervové buňky, a zároveň podporuje tvorbu nových nervových výběžků – neuritů. (1, 7)

Srdce a cévy

Některé sloučeniny obsažené v oleji z růže damašské ovlivňují produkci a metabolismus hormonu angiotenzinu (konkrétně produkci enzymu ACE), který je zapojen do regulace krevního tlaku. Právě pozitivní vliv na krevní tlak je přitom natolik výrazný, že se projeví i v rámci aromaterapie – v jedné studii zaměřených na ženy v období menopauzy například došlo po absolvování série aromaterapeutických masáží s využitím růžového oleje k poklesu systolického i diastolického krevního tlaku a úpravě hladiny krevních lipidů. Účinky vnitřního užívání růžového oleje pak samozřejmě mohou být ještě výraznější. (1, 8, 9)

Ve studiích na zvířatech byl rovněž zaznamenán pozitivní vliv konzumace růžového oleje na zlepšení kontraktility srdečního svalu (tj. na efektivitu stahů srdeční svaloviny). (10)

Imunita a antimikrobiální efekt

Růže má nejen příznivý vliv na imunitní systém, ale navíc i schopnost ničit mnohé mikroorganismy. Působí proti širokému spektru gram-pozitivních i gram-negativních bakterií – v jejich výčtu nechybí například zlatý stafylokok, E. coli nebo původce salmonelózy. Největší antibakteriální efekt přitom z obsažených látek prokázaly citronellol, geraniol a nerol. Růže ale potlačuje i množení řady virů a kvasinek, včetně Candida albicans. Celkem 9 z obsažených látek bylo dokonce schopno působit proti některým fázím replikace viru HIV. (1, 11–14)

Diabetes a hubnutí

Užívání růžového extraktu vede k poklesu tzv. postprandiální glykémie, tedy hladiny glukózy 90-120 minut po jídle. Důvodem je pravděpodobně potlačení tvorby enzymu jménem α-glukosidáza, který je nezbytný pro trávení polysacharidů a disacharidů (tj. jak škrobů, tak sacharózy). Díky tomu dojde k omezení množství glukózy, která se z trávicího traktu vstřebá do krve. (15)

Tento efekt je zároveň dobrou zprávou pro všechny, kdo se snaží zhubnout, protože méně vstřebané glukózy znamená i snížení kalorické hodnoty zkonzumovaného jídla. A k tomu se ještě přidává další efekt, konkrétně schopnost potlačit produkci enzymu lipáza, který je zase nezbytný pro trávení tuků. I ten tak může ve výsledku snížit celkový energetický příjem. (16)

Antioxidační a protizánětlivý efekt

Květy růže damašské obsahují celou řadu polyfenolů, které vynikají antioxidačním a protizánětlivých efektem. Jsou přitom schopné zmírňovat jak akutní, tak chronický zánět. (1)

Bolest

Růže má rovněž analgetický efekt. Hned několik studií potvrdilo analgetický efekt aromaterapie s využitím růžového oleje. Například pacientům po operaci pomohlo jeho vdechování zmírnit bolest ve srovnání s kontrolní skupinou v podstatě ihned, a tento efekt navíc přetrval až dalších 12 hodin. Ženám trpícím menstruačními bolestmi pomohla aromaterapie zmírnit dobu trvání i intenzitu bolesti, a navíc i zmírnit intenzitu menstruačního krvácení. A úlevu přinesla dokonce i pacientům s ledvinovou kolikou. (2)

Ještě efektivněji pak může tlumit bolest při vnitřním užití. Díky svým protizánětlivým účinkům je přitom efektivní zejména při snižování nociceptivní bolesti, tedy takové, která je obvykle spojena se zánětem. (20)

Epilepsie

Některé z účinných látek růžového oleje, například geraniol a eugenol, mají také antiepileptický efekt. U dětí trpících epilepsií díky tomu pomohl snížit frekvenci i závažnost epileptických záchvatů. (18)

Menopauza

Damašská růže může být velmi účinným pomocníkem i pro ženy v menopauze. Efektivně totiž zmírňuje jak psychické symptomy menopauzy (zejména deprese a úzkosti), tak i fyzické projevy typu návalů, různých typů bolestí nebo potíží postihujících močový a pohlavní systém. A dokonce pomůže zlepšit i sexuální funkce, jako je například chuť na sex, zvlhčení pochvy nebo schopnost dosahovat orgasmu. (23–24)

Astma

Zatím pouze na zvířatech byla potvrzena schopnost růžového oleje zmírňovat stažení hladké svaloviny průdušek, a to srovnatelně s lékem theofylinem. U pokusných zvířat přitom došlo k aktivaci beta receptorů sympatiku, což mělo za následek rozšíření průdušek, a zároveň k inhibici histaminových receptorů. (1)

Užívání a kontraindikace

Ačkoliv jsou produkty z damašské růže už po staletí v některých částech světa nedílnou součástí přírodních léčebných postupů, existuje zatím bohužel jen velmi málo studií mapující jejich bezpečnost. Ze studií na zvířatech pouze vyplývá, že vyšší dávky mohou způsobit zhoršení hodnot jaterních testů (konkrétně hladiny bilirubinu a ALT), proto by při užívání produktů z růže měli být opatrní lidé se zhoršenou funkcí jater. (22)

Vhodné kombinace

Imunita a antibakteriální působení: růže + rozmarýn + šalvěj (1)

Migréna a bolest hlavy: růže + violka vonná (22)

Progesteron je v první řadě pohlavní hormon. Účastní se řízení menstruačního cyklu a umožňuje otěhotnění. Jenže receptory pro progesteron se nenacházejí jen v pohlavních orgánech či mléčných žlázách, ale v prakticky v celém těle. A proto může ovlivňovati spoustu i procesů, které s rozmnožovacím systémem vůbec nesouvisí.

Spousta progesteronových receptorů se nachází třeba v mozku – najdeme je nejen ve všech jeho částech, ale i ve všech typech mozkových buněk. Díky tomu může progesteron ovlivňovat například naši kognitivní výkonnost, odolnost vůči stresu (dokonce má i přímý zklidňující a protistresový efekt), vznik depresí a úzkostí. Vliv má ale také třeba funkci mitochondrií, které mozkovým buňkám zajišťují energii, míru zánětu v mozku, tvorbu a regeneraci neuronů (včetně jejich myelinizace) a dokonce může spolurozhodovat i o tom, do jaké míry a jak rychle se zotavíme z poranění mozku.

Progesteron se přitom neváže jenom na „svoje“ receptory. Dokáže se totiž efektivně vázat například i na glukokortikoidní receptory, které jsou těm progesteronovým velmi podobné. To je mimo jiné důležité pro regulaci zánětu – když se totiž nějaká „pasující“ molekula neboli ligand naváže na glukokortikoidní receptor, dochází ke snížení míry zánětlivých procesů. A protože se tyto receptory nacházejí napříč celým tělem, může progesteron jejich prostřednictvím přispět ke snížení zánětu v celém těle. Pomocí glukokortikoidních receptorů může mít progesteron vliv také na imunitu, a dokonce i na vznik autoimunitních onemocnění.

Tento hormon ale ovlivňuje i zdraví našich kostí, kvalitu spánku, rychlost stárnutí pokožky, funkci ledvin a mnoho dalšího. Klíčový je také v menopauze, protože řada problému vznikajících v tomto období souvisí nejen s úbytkem estrogenu, ale i progesteronu.

Progesteron a menstruační cyklus

Největší část progesteronu se u žen tvoří ve vaječnících – u žen v plodném věku to může být až 30 mg denně. Výrazně nižší množství, cca 1 mg denně, zároveň vzniká i v nadledvinách. Množství tvořené ve vaječnících ovšem není konstatní, ale výrazně kolísá v průběhu každého menstruačního cyklu. Pojďme se tedy pro lepší pochopení na tento proces podívat podrobněji.

Říká se, že vše začíná v hlavě, a platí to i pro ženský reprodukční cyklus. A zdaleka nemluvím jen o vlivu psychiky – v hlavě totiž začínají i fyziologické a biochemické procesy související s menstruačním cyklem.

Když dívka vstoupí do puberty, aktivuje se v jejím hypotalamu malá skupinka buněk jménem KND neurony. Ty pak dají hormonální cestou pokyn další oblasti mozku – hypofýze, aby produkovala FSH (folikuly stimulující hormon) a LH (luteinizační hormon). A ty následně ovlivňují činnost vaječníků.

V případě menstruačního cyklu je přitom důležité právě to slovo „cyklus“. Vše, co se při něm v těle děje, se totiž každý měsíc cyklicky opakuje. A důvodem je i opakované kolísání hladin jednotlivých hormonů.

Menstruační cyklus má celkem čtyři fáze:

1. Menstruační fáze

Tato fáze by z logiky věci měla být spíše tou čtvrtou. Každý menstruační cyklus je totiž v podstatě přípravou na otěhotnění a k menstruačnímu krvácení dochází v okamžiku, kdy k otěhotnění nedošlo. Pro praktickou stránku sledování cyklu je ale jednodušší, aby se začal počítat od prvního dne menstruace, protože to je jediný začátek nové fáze, kterou žena bezpečně pozná.

Pokud jde o hladinu progesteronu, tak ta je v tomto okamžiku v ženském těle velmi nízká.

2. Folikulární fáze

Během folikulární neboli růstové fáze hraje důležitou roli estrogen, který mj. způsobuje nárůst hmoty děložní sliznice, aby byla v případě oplodnění schopna zajistit bezpečné uhnízdění vajíčka. Hladina progesteronu je stále velmi nízká.

3. Ovulace

Tahle fáze je nejkratší, ale je extrémně důležitá v okamžiku, kdy se žena snaží otěhotnět. Při ní výrazně stoupne produkce LH, který zajistí vytlačení vajíčka z folikulu – tj. z váčku, ve kterém dozrávalo. Vzápětí se dostane do vejcovodu, odkud putuje směrem do dělohy v naději, že se cestou potká se spermií a dojde k oplození.

4. Luteální fáze

Tahle fáze nás z hlediska produkce progesteronu zajímá nejvíce. A důležitou roli při ní hraje právě folikul, ve kterém předtím vajíčko dozrávalo.

Samotný folikul totiž není jen nějaké pouzdro, ale aktivní tkáň s mnoha úkoly. A jeden z nich přichází na řadu právě teď. Po uvolnění vajíčka se totiž folikul přemění na tzv. žluté tělísko, což je vlastně taková malá hormonální žláza. Poté začne produkovat progesteron, který je mj. nezbytný pro přežití vajíčka krátce po oplodnění.

Pokud k oplodnění nedojde, žluté tělísko, které produkovalo progesteron v luteální fázi cyklu (tedy po ovulaci) po pár dnech zaniká a přestává progesteron produkovat. Zároveň klesá i hladina estrogenu, což vede k omezení cévního zásobení děložní sliznice. Ta poté odumírá, uvolňuje se a odchází z těla prostřednictvím menstruačního krvácení. Znovu tak přichází na řadu první fáze cyklu.

Jiná je ale situace v případě, že se otěhotnění podaří, protože právě progesteron je nutný k udržení děložní sliznice, pro uhnízdění vajíčka i jeho následující růst a vývoj. Proto se v těle začne tvořit tzv. choriový gonadotropin, který brání zániku žlutého tělíska. To produkuje progesteron prvních 7-9 týdnů těhotenství a pak jeho roli přebere placenta. Vytvářené množství tohoto hormonu od tohoto okamžiku postupně roste – těsně před porodem může být hladina progesteronu v těle ženy až stonásobná oproti folikulární fázi menstruačního cyklu.

Po porodu naopak prudce poklesne, což může souviset například se vznikem poporodních depresí.

Důležitý je i pro muže

Progesteron ovšem není jen ženský pohlavní hormon, velice důležitý je i pro mužů, protože u nich funguje jako prekurzor testosteronu – tedy jako látka, z níž testosteron vzniká. Vzniká v nadledvinách a ve varlatech a jeho hladina v mužském těle je podobná té, kterou mají ženy ve folikulární části cyklu. Na rozdíl od žen přitom hladina progesteronu v mužském těle kolísá jen minimálně, postupně se ale snižuje s věkem. A i to může být příčinou některých potíží.

Když tělu chybí progesteron

Na následujících řádcích najdete stručný výčet některých problémů, které mohou souviset s nedostatečnou produkcí progesteronu. Zároveň ale platí, že ne vždy je na vině nízká hladina tohoto hormonu. Potíže totiž může způsobovat i změněná citlivost vůči němu, například z důvodu nefunkčních progesteronových receptorů, tedy specifických míst na buněčném jádře, na které se progesteron váže.

V příštím článku se pak podíváme na to, jak nám s podporou produkce progesteronu a citlivosti vůči němu mohou pomoci přírodní postupy.

Problémy s otěhotněním

Jednou z nejdůležitějších rolí progesteronu je umožnění uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze a podpora jeho dalšího vývoje. Nedostatek progesteronu proto může vést například k opakovaným potratům. Často také komplikuje snahy o těhotenství u žen ve vyšším věku. Právě u nich totiž bývá často narušena luteální fáze menstruačního cyklu a s ní i tvorba progesteronu. Vysoká hladina progesteronu může naopak způsobovat vícečetná těhotenství.

Naopak ve folikulární fázi cyklu je vysoká hladina progesteronu z pohledu snahy o miminko nežádoucí – progestiny (syntetická forma progesteronu) jsou ostatně častou součástí hormonální antikoncepce, která zabraňuje ovulaci. 

Potíže související s menopauzou

Při potížích souvisejících s menopauzou se jako příčina obvykle zmiňuje zejména pokles hladiny estrogenu, to je ale jen část pravdy. Ještě více totiž v těle klesá i hladina progesteronu. Existuje přitom řada důkazů, že na vzniku typických projevů menopauzy, se podílí nejen výrazný pokles tvorby estrogenu, ale právě i úbytek progesteronu. Jde například návaly horka, pocení, deprese a úzkosti, poruchy spánku, ale i ztrátu svalové hmoty, zvýšené padání vlasů, přibývání na váze a další problémy.

Výrazný vliv má pokles hladiny progesteronu zejména u žen v období tzv. premenopauzy a perimenopauzy (premenopauza je období před menopauzou, jako perimenopauza se obvykle označuje období rok před a rok po poslední menstruaci). V období posledních několika let před vymizením menstuace totiž ještě většinou neklesá produkce estrogenu (ta naopak může i přechodně stoupat), ale dochází právě k výraznému úbytku progesteronu. Ženy, které mají v tomto období největší míru nepříjemných příznaků, ostatně mívají hladinu estrogenu oproti svým vrstevnicím vyšší, ale zároveň mají velmi málo progesteronu. Proto je právě v období perimenopauzy důležité snažit se co nejvíce bránit poklesu progesteronu – ať už k tomu zvolíme přírodní postupy, nebo jeho doplňování medicínskou cestou (tj. užívání progestinů).

Podávání progesteronu u žen rok po poslední menstruaci například v rámci jednoho z výzkumů nejen snížilo výskyt návalů horka, ale také zlepšilo jejich kardiovaskulární zdraví podobně jako užívání estrogenu (nebo dokonce i více) a výrazně zkvalitnilo spánek. Progesteron má také v menopauze pozitivní vliv na zdraví kostí, stárnutí pokožky a řadu dalších zdravotních aspektů.

Zvláště v období premenopauzy a perimenopauzy pak může být nízká hladina progesteronu (zvláště pak v kombinaci s vyšší hladinou estrogenu) důvodem, proč žena náhle začne přibývat na váze.

Progesteron (progestin) má navíc oproti estrogenové terapii výrazně méně negativních účinků, a dokonce snižuje riziko rakoviny prsu a dělohy u žen léčených estrogenem – proto by měly ženy na hormonální substituční terapii užívat kromě estrogenu také progesteron.

Endometrióza

Pro endometriózu je typické vytváření ložisek děložní sliznice mimo oblast dělohy. Projevuje se extrémně silnými menstruačními bolestmi, ale i bolestmi při pohlavním styku a dalšími potížemi. Často také výrazně komplikuje otěhotnění. Více zde »

Příčiny tohoto nejčastějšího gynekologického onemocnění nejsou plně známé, ale typická je pro něj hormonální nerovnováha. Může přitom docházet právě k nedostatečné tvorbě progesteronu – tento pohlavní hormon totiž potlačuje proliferaci (rychlé buněčné dělení) děložní sliznice, která je pro endometriózu typická.

Nejčastější metodou léčby je proto potlačování produkce estrogenu, který naopak proliferaci sliznice podporuje, spolu s užíváním progestinu nebo hormonální antikoncepce. Tento postup však zhruba u třetiny žen nezabírá. Při endometrióze totiž nemusí docházet pouze k nedostatku progesteronu, ale také ke vzniku rezistence vůči němu. Proto je zároveň dobré podporovat i citlivost progesteronových receptorů (více k tomu najdete v pokračovaní článku).

PMS a PMDD

Jako premenstruační syndrom (PMS) označujeme nepříjemné fyzické i psychické příznaky, které se vyskytují v posledních dnech před nástupem menstruace nebo v prvních dnech po jejím začátku. Patří sem například podráždění, deprese, úzkost, bolesti v prsou a podbřišku, migrény apod. Premenstruační dysforická porucha (PMDD) pak představuje extrémní formu těchto příznaků. Více zde »

Dříve se při léčbě PMS využíval právě progesteron, protože se soudilo, že ho ženy s tímto problémem mají nedostatek, což u nich způsobuje převahu účinků estrogenu. Progesteronová léčba ostatně fungovala i na zmírnění některých konkrétních příznaků, například na zadržování vody, migrén apod. Novější studie ale naznačují, že za PMS je zodpovědná spíše příliš vysoká hladina estrogenu, případně poruchy citlivosti vůči progesteronu a jeho metabolitům, např. allopregnalononu (ALLO).

Platí sice, že ženy s výrazným poklesem hladin progesteronu mají vyšší riziko PMS a PMDD, zároveň se ale ukazuje, že zhoršení příznaků může nastat i při nárůstu hladin progesteronu.  

Nerovnováha progesteronu je spojena také s dysmenorrheou, tedy nepravidelným menstruačním cyklem.

Syndrom polycystických vaječníků (PCOS)

Jako PCOS označujeme stav, kdy ženské vaječníky produkují nadbytek testosteronu. S tím souvisí řada typicky mužských znaků – řídnutí vlasů, nadměrný růst ochlupení (zejména na hrudníku, zádech a v obličeji) nebo hromadění tuku v oblasti pasu. Často se nadměrně tvoří akné, ale i tmavé skvrny na kůži na zadní straně krku, v podpaží a pod prsy. Typický je nepravidelný menstruační cyklus a problémy s otěhotněním, ale i zvýšené riziko kardiovaskulárních chorob a diabetu. Název syndromu vychází z toho, že se při něm většinou ve vaječnících spousta malých cyst, tedy váčků naplněných tekutinou, v řadě případů PCOS ale cysty přítomny nejsou. Více zde »

Dle některých důkazů i PCOS souvisí s hladinou progesteronu. Ženy s tímto syndromem mají typicky nižší hladinu tohoto hormonu v luteální fázi cyklu, což může být i důvodem jejich snížené šance na otěhotnění (PCOS totiž patří mezi nejčastější příčiny neplodnosti). Častější jsou u nich také anovulační cykly, kdy nedochází k uvolnění zralého vajíčka.

Deprese a úzkost

Progesteron, či spíše jeho metabolity pregnenolon a ALLO ovlivňují i fungování našeho mozku. Zvláště ALLO totiž ovlivňuje GABA receptory (receptory pro kyselinu gama-aminomáselnou), a díky tomu dokáže zmírňovat úzkosti a deprese a má antistresové a sedativní účinky.

Proto nejspíš není náhoda, že ženy trpí depresí a úzkostí zhruba dvakrát častěji než muži, což je pravděpodobně dáno právě kolísáním hladin hormonů. Snížené hladiny progesteronu mohou přispět zejména ke vzniku poruch nálad v období před nástupem menstruace. Existují dokonce studie naznačující, že hladiny progesteronu spolu s množstvím a aktivitou progesteronových receptorů mohou ovlivnit pravděpodobnost, že žena spáchá sebevraždu.

Existují také četné důkazy o tom, že progesteron může hrát roli i při vzniku poporodních depresí. V posledním trimestru těhotenství je totiž jeho hladina v těle velmi vysoká, a proto může žena na její pokles po porodu reagovat „abstinenčními příznaky“ právě ve formě poruch nálad. Roli tu může hrát i hladina jeho metabolitu ALLO. Jeho podání ženám s poporodní depresí ostatně často vede k okamžitému ústupu příznaků – v rámci jedné z klinických studií například vedla jediná injekce k výraznému ústupu příznaků během 60 hodin a její účinky navíc byly trvalé.

Právě v době po porodu je u žen výskyt depresí velmi vysoký – až 100x častější než v jiných obdobích života. Na jejich vzniku se ale kromě progesteronu může podílet i prudký pokles hladiny některých dalších látek, například hormonu štítné žlázy tyroxinu (T4), který oproti poslednímu trimestru po porodu klesne cca o 50 %, kortizolu či cAMP.

Pokud se deprese či úzkosti vyskytnou v posledním trimestru těhotenství, může být rovněž příčinou nízká hladina ALLO. Zajímavé přitom je, že právě deprese v těhotenství výrazně u narozených dětí zvyšuje riziko deprese, poruch učení a sociálních problémů v průběhu dalšího života.

Prakticky neprozkoumaný je pak vztah progesteronu a depresí v perimenopauze a menopauze (existuje pouze jediná studie zkoumající vliv ALLO). Jisté ale je, že v perimenopauze výskyt depresí stoupá, zatímco cca dva roky po poslední menstruaci naopak výrazně poklesne, takže souvislosti s hladinou progesteronu lze předpokládat.

Protidepresivní účinky navíc může mít i estrogen, který například potlačuje zpětnou resorpci serotoninu, čímž pomáhá zvýšit jeho hladinu. Na stejném principu přitom působí i antidepresiva typu SSRI.  

Funkce mozku

Receptory pro progesteron se hojně vyskytují v celém mozku. Najdeme je jak ve všech jeho částech i ve všech typech mozkových buněk. Proto nepřekvapí, že může ovlivňovat také naši paměť a kognitivní výkonnost, a dokonce existují i teorie, podle nichž může mít vliv na riziko Alzheimerovy choroby a jiných typů demence. Zapojuje se totiž do metabolismu ß-amyloidu, který vytváří charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Progesteron (konkrétně jedna z membránových komponent jeho receptorů) se účastní i regulace zánětu v oblasti mozku. Právě zvýšená míra zánětu v mozku je přitom typická nejen pro různé typy demence, ale i pro deprese, úzkosti a další psychiatrická onemocnění. Zároveň hraje roli i při léčbě poranění mozku – některé studie naznačují, že by podávání progesteronu mohlo pomoci obnovit tzv. myelinové pochvy neuronů poničené například úrazem, a tím pomoci obnovit schopnost neuronů vést nervové vzruchy.

Vliv progesteronu na mozkové funkce ale není jen pozitivní, kvůli svým tlumivým účinkům totiž může naopak zhoršovat kognitivní schopnosti a paměť.  Když byla například v rámci jedné studie aplikována injekce progesteronu mladým zdravým ženám, zhoršila se jejich schopnost zapamatovat si obličeje. To může být ostatně důvodem, proč si mnohé ženy v těhotenství, kdy je hladina progesteronu mnohem vyšší než obvykle, stěžují na zhoršení kognitivních funkcí.

Autoimunitní onemocnění

Ženy trpí autoimunitními onemocněními častěji než muži, což naznačuje, že i vznik a vývoj těchto problémů může souviset s ženskými pohlavními hormony. Navíc je typické, že v těhotenství, kdy jsou hladiny pohlavních hormonů vysoké, se stav některých onemocnění zlepšuje (například revmatoidní artritidy a roztroušené sklerózy), zatímco stav jiných se naopak zhoršuje (například lupus erythematodes). Klíčovou roli zde pravděpodobně hraje schopnost progesteronu vázat se na glukokortikoidní receptory, které potlačují zánět.

Interakce progesteronu s imunitním systémem ostatně může být i důvodem, proč je progesteron nezbytný k udržení těhotenství v prvních dnech a týdnech po početí. Imunita matky by totiž mohla vyvíjející plod vyhodnotit jako „vetřelce“ a snažit se jej zničit. Progesteron ale snižuje aktivitu T buněk, makrofágů a NK buněk, čímž lokálně potlačí imunitu. A stejným způsobem může tento hormon zasahovat i do vzniku a vývoje autoimunitních onemocnění.

Progesteron a mužské zdraví

Nízká hladina progesteronu může způsobovat i některé problémy u mužů, například sníženou chuť na sex, poruchy erekce, přibývání na váze, ztrátu vlasů, úbytek svalové hmoty či deprese. Znamenat může ale i zvýšené riziko artritidy nebo rakoviny prostaty.

I u mužů se přitom hladina progesteronu výrazně snižuje s věkem (stejně jako hladina testosteronu), zatímco hladina estrogenu v jejich těle stoupá.

Jak dostat hladinu progesteronu do normálu?

Klasická medicína obvykle volí při výše uvedených potížích užívání progesteronu. U žen v menopauze se často volí v rámci hormonální substituční terapie kombinace užívání estrogenu i progesteronu, což je zároveň výhodné i z hlediska snížení rizika rakoviny prsu a dělohy. V případě samotného užívání progesteronu, například v perimenopauze nebo u některých gynekologických onemocněních, je možné volit i formu krému. Ten se totiž velmi dobře vstřebává, což umožňuje využití mnohem nižších dávek hormonu než v případě vnitřního užívání. V případě žen v plodném věku se často využívá i hormonální antikoncepce s obsahem progesteronu (progestinu). Hladinu progesteronu lze ale velmi účinně regulovat i pomocí úpravy životosprávy či s využitím bylinek a doplňků stravy. O tom si více povíme v druhé části tohoto článku.

Silný imunostimulant, který sníží riziko respiračních onemocnění o více než polovinu. A pokud se útokům virů přesto neubráníme, sníží jeho příznaky a zkrátí dobu léčby. Echinacea neboli třapatkovka nachová toho ale umí ještě mnohem víc.

Výskyt a popis

Echinacea pochází ze Severní Ameriky, kde se v přírodě vyskytuje převážně v prérijních oblastech východně od Skalistých hor. V současnosti se ale pěstuje na řadě míst světa a daří se jí i v České republice, kde zdobí mnohé zahrádky a parky. Jde asi o 1 m vysokou vytrvalou rostlinu s výraznými fialovými květy, chlupatou lodyhou a řapíkatými listy. Roste dobře i v kamenitých půdách chudých na živiny, potřebuje pouze dostatek sluníčka. V místech původního výskytu však bohužel její počty klesají, protože právě ekosystémy prérií jsou v současnosti velmi ohroženy. (1, 2)

Rod třapatkovka (dříve byl užíván český název „třapatka“) zahrnuje celkem 9 druhů bylin. K léčení se přitom využívají především tři z nich: v západní medicíně je pro snadnost pěstování i nižší cenu neoblíbenější třapatka nachová (Echinacea purpurea), velmi podobnými účinky se ale vyznačují i třapatkovka úzkolistá (Echinacea angustifolia) a třapatkovka bledá (Echinacea pallida). Z třapatkovky nachové se k léčení využívají jak nadzemní části rostlin sbíraných v plném květu (ve formě vylisované šťávy, čaje nebo extraktu), tak i kořeny (obvykle ve formě tinktury nebo kořenu). Z třapatkovky úzkolisté a bledé se využívá kořen. (1-3)

Historie

Echinacea je důležitou součástí tradiční fytoterapie původních obyvatel Ameriky, zejména indiánských kmenů z oblasti Velkých plání. Ti ji využívali zejména při nachlazeních, kašli, bolesti v krku, ale také při žaludečních potížích, a dokonce i na hojení ran a při hadím uštknutí. A to jak pro sebe, tak i pro koně. Později ji začali využívat i první bílí osadníci a postupně se stala i mezi nimi velmi oblíbenou – po staletí nesměla chybět v žádné domácí lékárně. Na nějakou dobu se tato rostlina ocitla i v americkém Národním seznamu léčiv (konkrétně v letech 1916-1950), s objevem antibiotik se však od jejího používání v rámci klasické medicíny ustoupilo. (1-3)

V Evropě byla dlouho neznámá, oblibu si získala až v 70. letech 20. století, kdy byly zejména v Německu provedeny studie potvrzující její účinnost. Právě v Německu je přitom její popularita asi nejvyšší z evropských zemí – zdejší lékaři každoročně předepíší 3 miliony receptů na produkty s obsahem Echinacey! (1, 3)

Účinné látky

Hlavní účinné látky jsou ve všech třech využívaných druzích echinacey podobné, drobné rozdíly zde ale existují. V třapatkovce nachové se vyskytují například nenasycené alifatické sloučeniny (např. amidy nebo polyenové kyseliny), kyselina kávová a její deriváty, kyselina cichorová, kyselina chlolorogenová, polysacharidy, glykoproteiny, silice, inulin, třísloviny, steroly a flavonoidy. Extrakty z kořenů jsou bohaté zejména na deriváty kyseliny kávové a alifatické sloučeniny, šťáva z nati naopak obsahuje hodně polysacharidů. (3)

Léčivé účinky

Třapatka nachová je v západních zemích jednoznačně nejoblíbenější bylinou na podporu imunitního systému a podporu léčby respiračních i jiných infekcí. Má ale i další příznivé účinky.

Imunita a antimikrobiální působení

Echinacea se používá jak v rámci prevence respiračních onemocnění na podporu imunity, tak i ke zmírnění příznaků nachlazení a chřipky, ale i dalších infekčních onemocnění. Její účinnost v tomto směru přitom potvrdily i vědecké výzkumy, které ukázaly, že všechny typy extraktů ze všech částí rostliny mají silné protizánětlivé, antivirové, antibakteriální a protiplísňové účinky. Zároveň jde o silný imunomodulant. Část účinků je přitom podmíněna epigenetickým působením některých složek rostliny (tj. schopností měnit aktivitu některých genů v lidské DNA). (4-6)

Třapatkovka aktivuje buněčnou i humorální imunitní odpověď. Spouští antivirové dráhy vrozené složky imunitního systému, ovlivňuje epigenetické vzorce některých imunitních buněk (např. míru metylace v důležitých genových sekvencích monocytů a dendritických buněk) a zvyšuje aktivitu a pohyblivost řady dalších – například makrofágů, fibroblastů nebo granulocytů. V případě některých virů (např. chřipkového H1N1 a viru ptačí chřipky) také výrazně narušuje jejich schopnost vstupovat do buněk, čímž snižuje riziko vzniku onemocnění a jeho šíření. Stimuluje také kůru nadledvin, což přispívá k protizánětlivému působení, a zvyšuje v krvi hladinu bílkoviny properdinu, který pomáhá neutralizovat viry a bakterie. (3, 7-9).

Velkým přínosem echinacey je, že zvláště v oblasti viróz a jiných respiračních infekcí působí jak preventivně, tak jako efektivní podpora léčby. Dle jedné z metaanalýz, která srovnávala výsledky celkem 14 studií, dokázalo její užívání snížit riziko nachlazení o více než polovinu! A pokud se užívala u již vzniklé infekci, pomohla zkrátit dobu léčby v průměru o 1,4 dne. Velký přehledový článek z roku 2006, který srovnával a hodnotil výsledky 16 vědeckých studií zaměřených na využití echinacey při akutních respiračních onemocněních, konstatoval, že celkem v devíti z nich měla významný účinek. (10, 11)

S potlačením příznaků chřipky a dalších respiračních onemocnění navíc mohou výrazně pomoci i protizánětlivé schopnosti třapatkovky. Například takové hinoviry (původci rýmy) totiž při vstupu do buněk ovlivňují epigenetické vzorce jejich DNA, což mj. vede ke zvýšení produkce zánětlivých cytokinů (např. IL-1a. IL-6, IL-6, IL-8 nebo TNF-α). Právě zánět pak stojí za vznikem celé řady typických příznaků, jako je rýma, horečka, bolest v krku a další. Díky tomu může echinacea přinést úlevu i při infekcích způsobených viry, proti nimž přímo nezabírá – třeba při nákaze adenoviry. I díky tomu při respiračních onemocněních pomáhá zkrátit dobu léčby. (7, 9)

Echinacea je účinná proti širokému spektru virů. Pomáhá ničit chřipkové viry typu A i B, dále RSV virus (lidský respirační synciální virus, původce respiračních onemocnění u dětí), rhinovirus (původce rýmy) nebo viry HSV-1 a HSV-2 způsobující opary (zde je vhodná i kombinace vnitřního a zevního užívání). V případě nákazy HSV-1 přitom pomáhá léčit nejen opary v okolí úst, ale i závažné oční onemocnění způsobené tímto patogenem. Účinná je i proti koronavirům včetně COVID-19, kde pomáhá i v případě těžkých respiračních příznaků, ale i třeba proti viru způsobujícího vezikulární stomatidu hospodářských zvířat. Antivirovou aktivitu přitom vykazují jak kořeny, tak nadzemní části rostliny. (3, 9, 11, 12)

Echinacea dokonce vykazuje i antibakteriální aktivitu, kdy působí například proti obávané infekci zlatým stafylokokem. U dětí s respiračními infekcemi pak její užívání vedlo k nižšímu rozvoji sekundárních bakteriálních infekcí a nižší spotřebě antibiotik. Při kombinaci s antibiotickou léčbou také zvyšuje její efektivitu. (3, 21)

Vhodná je i při leukopenii, což je snížené množství leukocytů v krvi. Jedna ze studií potvrdila i účinnost třapatkovky při leukopenii, která vznikla po radioterapii u žen trpících rakovinou prsu. (13)

Pokožka, hojení ran

Echinacea je vhodná také při řadě kožních problémů: Pomáhá při ekzémech a lupence, kožních zánětech, podporuje ale i hojení a desinfekci popálenin, drobných ran, a dokonce i bércových vředů. V tomto případě je vhodné kombinovat vnitřní a vnější aplikaci, například potírání postižených míst šťávou z nadzemních částí rostlin, olejem, gelem či krémem s obsahem echinacey nebo v případě ran i tinkturou zředěné vodou. A funguje to vážně skvěle: Při klinickém testování byla účinnost zevní aplikace pozorována v 85,5 % případů, doba léčby byla v rozmezí 7-15 dnů. Velmi dobře působila zejména při atopickém ekzému, kdy pomáhala nejen zmírnit zánět, ale také obnovit přirozenou lipidovou vrstvu pokožky. (3, 13, 18)

Echinacea může být i zajímavou složkou kosmetických přípravků, byť zatím k tomuto účelu příliš využívána není. Když si ale v rámci jedné studie aplikovaly dobrovolnice ve věku 25-40 let po dobu jednoho měsíce krém a gel s obsahem echinacey, došlo u nich k výraznému zlepšení hydratace pleti a k úbytku vrásek až o 15 %. (19)

Kombinace vnitřního užití echinacey a probiotik po dobu 8 týdnů pak v rámci jedné studie vedla k redukci akné v obličeji. (20)

Osteoporóza

Zajímavou, a přitom velmi málo známou oblastí využití echinacey, je prevence a léčba osteoporózy. Některé látky z této rostliny totiž potlačují aktivitu genů zodpovědných za diferenciaci osteoklastů, čímž omezují tvorbu těchto kostních buněk. Osteoklasty jsou buňky, které mají za úkol odbourávat kostní hmotu. Tento proces je sice nezbytný pro udržování pevnosti a zdraví kostí, pokud ovšem převládne nad výstavbou kostní hmoty (kterou mají na starosti tzv. osteoblasty), dochází k úbytku kostní hmoty a rozvoji osteoporózy. Proto je echinacea vhodná i v rámci prevence a léčby tohoto onemocnění. (17)

Úzkost

Jedna z klinických studiích prokázala také účinnost třapatkovky při úzkosti. 7denní užívání vedlo ke zmírnění úzkostných příznaků po následující tři týdny. (22)

Diabetes

Studie na zvířatech a buněčných kulturách ukázaly, že by třapatkovka nachová mohla být užitečná i pro diabetiky. Mohla by totiž vést k potlačení tvorby enzymů nezbytných pro trávení sacharidů (a tím i k potlačení jejich vstřebávání), stejně jako ke snížení hladiny glukózy v krvi a inzulinové rezistence. Studie na lidských dobrovolnících však zatím chybí. (23, 24)

Užívání a kontraindikace

Echinacea se užívá převážně vnitřně, ve formě šťávy, extraktu či nálevu z nadzemní části třapatkovky nachové nebo ve formě tinktury či extraktu z kořene třapatkovky nachové, úzkolisté nebo bledé. Šťávu z nadzemních částí nebo přípravky s jejím obsahem je možné využít i k potírání oparů, ran, popálenin, ekzémů či vředů. (3)

Doporučená dávka v případě prášku v kapslích je pro dospělé 500-1000 mg 3x denně po dobu 5-7 dnů (případně dle dávkování doporučeného výrobcem). Při již probíhajícím onemocnění jsou účinnější spíše vyšší dávky (např. 900 mg), v rámci prevence jsou vhodnější nižší dávky 1x denně. V případě extraktu byla účinnost prokázána už při dávkách 40-80 mg dvakrát denně. (13, 25)

Nálev se připravuje přelitím 2-4 lžiček sušené kvetoucí nati šálkem vroucí vody, doba louhování je 10 minut, pije se 1x denně. Tinktura se užívá v množství 0,75-1,5 ml 2-5x denně. Někteří odborníci doporučují tinkturu vždy chvíli kloktat, aby se povzbudila imunita v oblasti ústní dutiny a mandlí, vědecké důkazy účinnosti tohoto postupu však chybí. K zevní aplikaci se využívá 15% šťáva z nadzemních částí. (13, 25)

Echinacea je vhodná i pro děti od 2 let. Dávkuje se podle hmotnosti – dávky obvykle odpovídají 50-75 % dávkování pro dospělé. Těhotným a kojícím ženám se nedoporučuje kvůli nedostatečně prokázané bezpečnosti – zatím proběhla jen jediná studie, v níž těhotné ženy užívaly různé formy echinacey po dobu 5-7 dní, a ta žádný negativní vliv na plod neukázala. Žádný vliv nemělo užívání echinacey ani v rámci studií na březích zvířatech. (13)

Echinacea je obvykle velmi dobře snášena, pouze u méně než jednoho procenta uživatelů byly zaznamenány v rámci studií zaznamenány vedlejší účinky mírného charakteru , jako je nevolnost, bolesti břicha, průjem, svědění pokožky, bolesti hlavy, ospalost či suchost v ústech. Vážnější projevy byly hlášeny jen v jednotkách případů. Toxicita byla zaznamenána pouze při dlouhodobém užívání vysokých dávek, kdy může narušovat funkci jater. Vyhnout by se jí měli osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. Existuje tu ale i určité riziko alergických reakcí, třapatkovce by se proto měly vyhnout osoby s alergií na rostliny z čeledi hvězdnicovitých. (13-16)

Echinacea není doručovaná není ani při autoimunitních chorobách – vzhledem k tomu, že jde o silný imunostimulant, existuje možné, i když ne zcela prokázané riziko zhoršení nemoci. V tomto případě je ovšem potenciálně rizikové spíše dlouhodobé užívání echinacey. Riziko zhoršení autoimunitních nemocí v případě krátkodobého užívání, například v době akutního respiračního onemocnění, je velmi nízké. Nedoporučuje se také osobám s infekcí HIV. (14-16)

Lépe než jiné bylinné prostředky ji také lze kombinovat s léky. Existuje sice řada léků, s nimiž má echinacea mírné až střední interakce, závažné interakce byly zaznamenány pouze s jedním lékem – beklometasonem, který bývá součástí nosních sprejů nebo inhalátorů využívaných při astmatu, CHOPN nebo chronické rýmě. Nedoporučuje se ale ani užívání spolu s imunosupresivy a vzhledem k možnému negativnímu vlivu na játra není vhodné dlouhodobé užívání spolu s hepatotoxickými léky (např. amiodaron, ketokonazol, metotrexát nebo anabolické steroidy). (14-16)

I v případě echinacey ale platí, že je v případě kombinování s léky vhodné její užívání konzultovat s ošetřujícím lékařem. Ovlivňuje totiž systém jaterních enzymů CYP 3A4, takže může měnit i hladinu léků, které jsou metabolizovány právě tímto systémem. (14-16)

Vhodné kombinace

Imunita a antimikrobiální působení: echinacea + zinek + vitamin C (26), echinacea + propolis + vitamin C (27), echinacea + Baptisia tinctoria + zerav západní (3), echinacea + kozinec blanitý + lékořice (30), echinacea + ostropes trubil (32), echinacea + routa vonná (33), echinacea + zázvor (34)

Opary (vč. pásového): echinacea + celík zlatobýl (28)

Ochrana jater a ledvin: echinacea + mateří kašička (29)

Nádorová onemocnění: echinacea + kozinec blanitý + ženšen (31)

Poznej svůj opar

Opary jsou obvykle způsobeny virem s názvem herpes simplex virus neboli HSV. Ten patří mezi tzv. lineární DNA viry a vyskytuje se ve dvou formách:

HSV-1 je běžnější. Vytváří nejčastěji opary v okolí úst a přenáší se kontaktem s nakaženou osobou. Nejrizikovější z hlediska nákazy je v době, kdy má dotyčný vytvořené puchýřky, protože právě v nich čeká na příležitost největší virová nálož. Nakazit se ale můžeme i od člověka, který nemá žádné projevy.

HSV-2 je pohlavně přenosný virus, který primárně infikuje pohlavní orgány. U žen se nejčastěji vytváří na stydkých pyscích, v pochvě, ale i na děložním čípku, u mužů pak na předkožce, ale i v močové trubici, na šourku nebo na stehnech.

Zároveň ale platí, že např. při orálním sexu se může HSV-2 přenést na ústa a naopak HSV-1 na pohlavní orgány.

V populaci jsou herpetické viry velice rozšířené – podle odhadů je HSV-1 infikováno 60-95 % dospělých, virem HSV-2 pak až 60 %. Infekce se nejprve projevuje pálením a svěděním, poté se vytvářejí bolestivé puchýřky. Vyskytnout se ale může i výrazná únava, zvýšená teplota, bolesti svalů, otok lymfatických uzlin a další příznaky.

A pak je tu ještě třetí to party – pásový opar. Ten ovšem na rozdíl od svých obličejových a genitálních kolegů není způsoben virem HSV. Jeho původcem je virus označovaný zkratkou VZV, což znamená „Varicella-zoster virus“ – ano je to dobře známý původce planých neštovic. Na rozdíl od herpetických virů se šíří vzduchem a jím způsobené opary jsou velmi bolestivé.

Schová se a čeká na příležitost

Všechny viry jsou vlastně živými organismy jen z části. Nemohou totiž existovat samostatně, protože ke svému množení potřebují jiné buňky. I herpetické viry proto musí za každou cenu najít buňku, ke které se přichytí a poté vstoupí dovnitř přes její buněčnou stěnu – k tomu využívá látky jménem glykoproteiny, které má na svém povrchu. Následně vpraví svou DNA do jádra napadené buňky a využije její buněčné mechanismy pro své vlastní množení – například si „půjčí“ její RNA pro tvorbu svých bílkovin. Aby zvýšil šanci na své přežití, blokuje navíc tvorbu některých cytokinů, čímž brání imunitnímu systému, aby ho rozpoznal a zničil. Když se zdárně rozmnoží, jeho potomci buňku opustí a vydají se podobně škodit některé z jejích sousedek.

Viry HSV i VZV ovšem oproti jiným virům disponují i velmi užitečnou dovedností, kvůli které téměř není možné z těla zcela eliminovat. Útoku imunitního systému totiž obvykle malá část virů odolá. Ty se pak zapouzdří, přežívají uvnitř těla na nervových buňkách v tzv. latentním stavu a čekají tam na svou příležitost. Jakmile dojde k jakémukoliv oslabení těla, například jinou infekcí, vysokou fyzickou či psychickou zátěží apod., využijí toho a začnou se množit. To se nejprve projeví svěděním a pálením kůže a později tvorbou charakteristických bolestivých puchýřků. Ty se přitom obvykle vytvoří v místech, které je inervováno nervy z ganglionu, na kterém se zapouzdřený virus ukrývá – opary na rtu tak obvykle mívají na svědomí viry přežívající u trojklanného nervu.

Nebezpečnější, než bychom čekali

Nad puchýřkem na rtu leckdo mávne rukou, opary ovšem umí být i pěkně zákeřné, a proto se je vyplatí nepodceňovat. I jejich samotná přítomnost znamená, že je naše tělo z nějakého důvodu oslabené. Nemusíme tedy sice hned zamířit do postele, měli bychom se ale vyhnout vysoké zátěži. Mnohem větší problém ale může nastat v okamžiku, kdy si imunitní systém s původcem oparu neporadí, a virus se dostane tam, kam nemá.

Velice nebezpečná je například infekce očí virem HSV-1, zvláště, pokud se opakuje – ve vyspělých zemích je tento virus dokonce nejčastější příčinou infekční slepoty. HSV-1 navíc může způsobit závažnou virovou encefalitidu (zánět mozku), která může končit i smrtí.

Průnik HSV-1 do mozku ovšem může představovat problém i v případě, že nezpůsobí přímo encefalitidu. Jeho přítomnost v mozkové tkáni totiž dle výzkumů znamená výrazné zvýšení rizika Alzheimerovy choroby ve vyšším věku. Důvodem je pravděpodobně tau protein – tato bílkovina má totiž za úkol chránit mozkové struktury před působením viru, ve vyšším věku ale může vést k rozvoji Alzheimerovy choroby. Vedle beta-amyloidu jde totiž o další bílkovinu vytvářející v mozku charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Dle studií mají také lidé, kteří po objevení oparu užívají antiherpetické léky, nižší riziko Alzheimerovy choroby. Riziko ale může zvýšit i pásový opar – ukazuje se, že lidé, kteří byli proti VZV očkováni, mají o 25 % nižší riziko demence.

Hodně riziková je nákaza herpetickými viry pro novorozence a kojence, u nichž může způsobit závažné komplikace, které mohou vést i k úmrtí. K nákaze přitom může dojít od matky při porodu.

Původce genitálního oparu HSV-2 zase může také u žen zvyšovat riziko vzniku rakoviny děložního čípku.

Klasická, nebo přírodní léčba?

Jak už jsme zmínili, kvůli schopnosti zapouzdření a přechodu do latentní fáze je téměř nemožné se oparů zbavit napořád. Prakticky vždy nějaké viry útok imunitního systému přežijí a je jen otázkou času, kdy se znovu probudí k životu.

Když se tak stane, je potřeba zahájit léčbu co nejdříve, konkrétně při prvních projevech svědění a pálení pokožky či sliznice. V tomto okamžiku je totiž ještě možné proces vzniku oparu zastavit, jakmile se ale objeví puchýřky, už můžeme jenom zmírňovat příznaky a zkracovat dobu léčby.

Klasická medicína využívá pro léčbu oparů antivirotika, nejčastěji acyklovir nebo jeho deriváty. Ty jsou sice účinné jak při zmírňování projevů, tak při zkracování doby léčby, zvláště při dlouhodobém užívání však mají řadu vedlejších účinků a hrozí i vznik rezistence. Proto se vyplatí sáhnout i po přírodních prostředcích a využít je buď jako hlavní metodu léčby, nebo jako doplněk klasické medicíny.

Pomoc z přírody

Seznam přírodních pomocníků, jejichž účinnost proti původcům oparů byla vědecky potvrzena, je poměrně dlouhý. Jejich účinnost můžeme zvýšit jejich kombinováním, přičemž je vhodné se zaměřit jak na vnitřní užívání konkrétních bylin a látek, tak i na vnější ošetřování oparu.

Mateří kašička

Tento včelí produkt sloužící jako potrava včelích královen má silné imunomodulační účinky. Zejména obsažené glykoproteiny a mastné kyseliny podporují tvorbu a zrání řady imunitních buněk a celkovou imunitní odpověď. Mnohé bílkoviny a peptidy mateří kašičky mají i přímé antimikrobiální účinky, kdy jsou schopny efektivně ničit i HSV-1 a HSV-2.

Propolis

Tento včelí produkt vyniká především svými výraznými antiseptickými a antimikrobiálními účinky. Dokáže narušovat buněčné membrány virů, bakterií i plísní a potlačovat syntézu jejich DNA a RNA. Přímý protivirový účinek má i proti HSV-1 a HSV-2, a dokonce i proti původci pásovému oparu VZV. Kromě toho má i řadu pozitivních účinků na imunitní systém a zmírňuje zánět i bolest. Vhodné je zde kombinovat vnitřní užívání propolisu s potíráním oparů propolisovou tinkturou nebo krémem.

Černohlávek obecný

Polysacharid obsažený v této rostlině je vynikajícím prostředkem proti oparům. Potlačuje adsorpci viru HSV-1 i HSV-2 i jeho průnik do buněk, uvnitř buněk pak snižuje jeho aktivitu. Lze ho užívat vnitřně i zevně (ve formě krému).

Kozinec blanitý

Bylinka oblíbená v tradiční čínské medicíně představuje silný imunostimulant, který navíc skvěle stimuluje funkci astrocytů (buňky nervového systému, které se zároveň zapojují do vrozené imunitní odpovědi) a chrání je proti herpetickým virům. Navíc působí i antivirově, zejména proti HSV-1.

Šišák bajkalský

Kromě podpory imunity má tato rostlina i přímé antimikrobiální působení. Ničí HSV-1, potlačuje jeho množení, přičemž účinný je i při léčbě infekce očí způsobené tímto virem. Působí i proti virům HSV-2 a VZV (původci pásového oparu).

Echinacea

Také třapatka nachová je velice silný stimulant, který ovlivňuje diferenciaci a aktivitu řady imunitních buněk (dendritické buňky, monocyty, fagocyty či granulocyty), a navíc má silné přímé protivirové působení, a to i proti HSV-1 i HSV-2. Pomáhá léčit dokonce i oční onemocnění způsobené HSV-1 a snižuje latenci obou typů viru. Vhodná je i při pásovém oparu, a to zejména v kombinaci s tinkturou nebo čajem z celíku zlatobýlu.

Nimba (Azadirachnta indica)

Strom původem z Indie se hojně využívá zejména v ájurvédské medicíně. Prakticky všechny jeho části mají léčivé a antiseptické účinky, proti herpetickým virům však nejlépe fungují látky obsažené v jeho listech, které brání adsorpci viru a potlačují tvorbu jeho DNA i bílkovin. Nimba není v ČR schválena k vnitřnímu užívání, extrakt z listů je ale možné využívat k potírání oparu.

Resveratrol

Barvivo z červeného vína potlačuje množení HSV-1 i HSV-2 i jeho „probouzení“ z latentní fáze. Účinný je zejména v raných fázích infekce, tedy hned při prvních příznacích oparu. Zároveň působí i velice efektivně i proti viru VZV způsobujícímu pásový opar. Snižuje nejen jeho schopnost pronikat do buněk, ale pokud je aplikován do 30 hodin po infekci, je díky svému epigenetickému působení schopen zabránit jeho množení.

Reishi

Medicinální houba oblíbená zejména v tradiční čínské medicíně je (nejen) díky obsahu specifických sulfátových polysacharidů skvělým prostředkem proti herpetickým virům. Potlačuje jejich adsorpci i schopnost proniknout do buněk a má i přímý virucidní efekt na HSV-1 i HSV-2. Její podávání při pásovém oparu pak výrazně snižuje jeho bolestivost.

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má přímý destrukční účinek na viry Herpes simplex, a to jak na HSV-1, tak i na HSV-2. Zároveň potlačuje i jejich množení a stimuluje imunitní systém.

Adenathera pavonina (saga)

Rostlina původem z Brazílie obsahuje galaktomany, které efektivně (s účinností přes 80 %) potlačují množení HSV-1 tím, že blokují tvorbu jeho DNA. Navíc brání i adsorpci viru a jeho pronikání do buněk.

Oves

Tato běžná obilovina obsahuje ß-glukany, které efektivně regulují imunitu, zmírňují tvorbu zánětlivých cytokinů a působí přímo proti HSV-1. Posnídat misku ovesných vloček tak může být při boji s opary velmi dobrý nápad. Koupele obsahující odvar z ovsa nebo prášek z ovesné slámy navíc mohou podpořit i léčbu pásového oparu.

Mořské řasy

Výraznými účinky proti HSV-1 i HSV-2 vynikají zejména červené a hnědé mořské řasy.

Rozmarýn

Tradiční středomořská bylina stimuluje vrozenou i adaptivní imunitu a působí proti řadě mikrooragnismů – kromě obou typů herpetických virů potlačuje například i množení viru HIV.

Zázvor

Silný imunostimulant podporuje aktivitu širokého spektra imunitních buněk, což navíc kombinuje s přímým antimikrobiálním působením.

Kurkumin

Tento silný imunostimulant dokáže navíc efektivně zmírňovat bolesti při pásovém oparu.

Ginkgo biloba

Obsahuje flavonoidy, které jsou schopny ničit HSV-1 i HSV-2 a bránit jejich množení.

Quercetin

Tento flavonoid podporuje imunitní systém, a navíc pomáhá ničit HSV-1, snižuje jeho adhezi a množení.

Tea tree oil

Silně antiseptický olej s antibakteriálními a protivirovými účinky je velice efektivní při vnějším použití (tj. k potírání oparů). Je účinný jak při oparech způsobených herpetickými viry, tak při pásovém oparu.

Užitečné je při výskytu i prevenci rovněž užívání vitaminů a minerálů podporujících imunitu, zejména vitaminu C a D3, zinku a selenu.

Meditace byla dlouho brána jako cosi alternativního, co je vhodné pro jogíny a „hledače vyšší pravdy“, nikoliv pro běžného člověka. Časy se ale mění a z pravidelných meditačních chvilek se stala málem móda. Zařazují je sportovci, manažeři a známé osobnosti a namísto duchovních aspektů se čím dál víc vyzdvihuje zejména pozitivní vliv meditace na mentální výkonnost, duševní, ale i fyzické zdraví. Ukazuje se totiž, že ve všech těchto oblastech má meditace obrovskou sílu.

Meditace jako protihráč stresu

Téměř vše, co na nás v životě působí, má potenciál měnit průběh tzv. epigenetických reakcí v těle, a tím i aktivitu našich genů. Velice silným negativním činitelem je přitom stres. Právě stresové hormony vylučované při dlouhodobém, chronickém totiž ovlivňují aktivitu mnoha genů v našem těle, a tím zvyšují riziko mnoha onemocnění.

Zároveň se ale ukazuje, že máme proti negativním účinkům stresu k dispozici velice silnou zbraň, a tou je meditace. Ta totiž podle výzkumů dokáže pozitivně ovlivnit průběh všech hlavních epigenetických reakcí (tj. metylace genů, modifikace histonů a regulaci pomocí microRNA) a pozitivně působí také na hormonální osu hypothalamus – hypofýza – nadledviny, která je mj. zodpovědná za naši reakci na stres.

Díky tomu má meditace celou řadu pozitivních účinků nejen na náš mozek, ale na celé tělo:

Mentální výkonost

Nemyslí vám to? Nesoustředíte se? Zhoršuje se vám paměť? S tím vším vám může pravidelná meditace pomoci díky svému blahodárnému efektu na mozek a nervový systém. Podporuje například tvorbu výběžků nervových buněk jménem dendrity i jejich schopnost propojovat se s výběžky dalších nervových buněk (tzv. synaptická plasticita). Právě vznik nových nervových spojení je přitom základem procesu učení.

Meditace zároveň dokáže zlepšit pozornost, paměť i výkonné funkce, a dokonce i zabránit poklesu mentální výkonnosti s věkem. Tyto účinky se přitom v rámci výzkumů projevily nejen v rámci inteligenčních testů, ale dokonce byly pomocí zobrazovacích metod zaznamenány i pozitivní změny přímo ve struktuře mozku meditujících osob.

Jedna ze studií například ukázala, že u lidí, kteří pravidelně meditují, dochází s věkem k výrazně nižšímu úbytku šedé hmoty mozku. Další výzkum pak odhalil, že meditující lidé mají výraznější gyrifikaci, tj. větší počet záhybů (rýh) v mozkové kůře – čím déle meditovali, tím více záhybů měli. Právě míra gyrifikace je přitom dáván do souvislosti se schopností zpracovávání informací, rozhodování a utváření paměti.

Stres

Meditace prokazatelně snižuje v těle hladinu stresového hormonu kortizolu, jehož nadbytek má na organismus řadu negativních účinků. Meditující lidé se navíc dokáží z negativních následků stresu rychleji zotavit.

Imunita

Jedna zajímavá studie se zaměřila na účastníky 3měsíčního meditačního kurzu. Vědci při ní zjistili, že na konci kurzu měli účastnící v imunitních buňkách mnohem větší koncentraci enzymu jménem telomeráza.

Tento enzym je nezbytný pro ochranu telomerů, což jsou koncové části telomerů, a celkově zlepšuje stabilitu DNA čímž zpomaluje stárnutí buněk. Zvýšení jeho aktivity proto vedlo k prodloužení života imunitních buněk.

Stárnutí

Zvýšení aktivity telomerázy by se mohlo projevit i celkovým zpomalením procesu stárnutí, výzkumy na toto téma však zatím chybí. Některé studie však v tomto směru vypadají velmi nadějně.

Když například vědci zkoumali dobrovolníky, kteří po tři roky alespoň půl hodiny denně meditovali, zjistili u nich pozitivní změny v oblasti tzv. epigenetických hodin: Ve srovnání s kontrolní skupinou měli tito lidé nižší celkové množství epigenetických změn souvisejících se stárnutím.

Zánět

Analýza krve a slin meditujících a nemeditujících dobrovolníků rovněž ukázala, že meditace může být účinnou cestou ke zmírnění zánětů v těle. I tady jsou přitom důvodem její epigenetické účinky.

Pravidelná meditace totiž v těle nejen snižuje produkci reaktivních forem kyslíku (tj. volných radikálů), ale také ovlivňuje aktivitu genů zapojených do vzniku a regulace zánětu. Stimuluje produkci protizánětlivých látek, a naopak potlačuje produkci těch zánětlivých (např. nukleárního faktoru NF-kB, enzymu COX2 a RIPK2 a dalších).

Úzkost

Mohlo by se zdát, že nechat myšlenky volně bloudit je věc veskrze pozitivní, ale chyba lávky. Takové toulání mysli totiž až příliš často vede k tomu, že se zabýváme negativními vzpomínkami na minulost, nebo se naopak trápíme obavami z budoucnosti.

Meditace nám naopak umožní myšlenky zklidnit a soustředit se výhradně na přítomný okamžik. To je pravděpodobně důvodem, proč její pravidelné praktikování vede ke zmírnění úzkosti a proč jsou meditující lidé obecně šťastnější.

Bolest, migréna

Meditace obecně pomáhá snížit pocity bolesti a také emoční napětí, které s bolestivými problémy souvisí. Její provádění totiž vede k modulaci signálů, které přicházejí z těla do mozku a následně vedou ke vzniku pocitu bolesti.

Například studie zaměřená na osoby trpící bolestmi zad zjistila, že 8 týdnů každodenní meditace vede nejen ke zmírnění bolesti jako takové, ale i ke snížení utrpení a pocitu vzteku.

Další z výzkumů se zaměřil na pacienty s migrénou – u nich díky meditaci došlo ke 33 % snížení bolesti a 43% snížení emočního napětí, a to už po jediném 20minutovém řízeném meditativním sezení založeném na principu meditace milující laskavosti!

Pocit štěstí

Meditace nezpůsobuje v mozku pouze změny v oblasti šedé hmoty. Studie zaměřená na osoby provádějící tzv. meditaci milující laskavosti ukázala, že tato technika způsobuje změny v oblastech mozku zodpovědných za zpracování emocí a empatii. To u sledovaných dobrovolníků vedlo k většímu počtu pozitivních emocí, lepšímu navazování a udržování sociálních kontaktů, většímu pocitu smyslu života, a dokonce i celkovému zlepšení zdraví.

Jak se naučit meditovat?

Na meditaci v podstatě není nic složitého. Hlavním pravidlem je tady „nemyslet“, tj. zabránit zběsilému toku myšlenek, nesoustředit se na ně, nerozvíjet je… Což se samozřejmě lehko řekne, ale hůř udělá. Pro začátečníka je prakticky nemožné sedět a na nic nemyslet, ke stavu prázdné mysli je třeba se dopracovat léty pravidelného cvičení. V zásadě jsou tedy dvě možnosti, jak na to: buď zaměřit svou pozornost na něco konkrétního mimo naše myšlenky, anebo naopak v přítomném okamžiku nezúčastněně pozorovat, co k nám přichází.

Meditace zaměřená na soustředění pozornosti

V tomto případě bráníme toku myšlenek tím, že svou pozornost zaměříme na něco konkrétního, třeba na dech, pocit, zvuk, představu… Sem patří například tyto druhy meditace:

Meditace všímavosti (mindfullness) – základní myšlenkou je soustředit svou pozornost na něco jednoduchého, například na dýchání. Nejde ale o dechová cvičení, na rozdíl od nich se totiž nijak nesnažíme se ovlivňovat hloubku či délku nádechu a výdechu, pouze se snažíme vědomě pozorovat svůj dech. Můžeme například pozorovat, jak vzduch prochází nosními dírkami nebo jak se zvedá a klesá naše břicho. A pokud nám myšlenky zabloudí, nenásilně je vrátíme zpět k dechu.

Meditace milující laskavosti (loving-kindness meditation) – při ní si záměrně vybavujeme události a situace, při kterých jsme se cítili naplněně a šťastně, a přitom si zkoušíme zpřítomnit pocity otevřenosti, laskavosti a štěstí. Přitom je možné si vizualizovat například světlo, které při každém nádechu naplňuje naše srdce anebo si třeba ve středu hrudníku představit zářící lotosový květ.

Transcendentální meditace – spočívá v opakování speciálních manter, nejznámější je mantra óm. Obecně platí, že meditace s mantrami obzvláště efektivně podporuje okysličení těla a snižuje krevní tlak.

Pohybová meditace – je vhodná pro všechny, kdo mají problém v klidu sedět a soustředit se. Jde v podstatě o podobu meditace všímavosti, kdy svou pozornost soustředíme na provádění určitých pohybů, jako je například cvičení jógy nebo taj-či. Meditaci lze ale provádět i při obyčejné chůzi, kdy se například soustředíme na průběh kontaktu chodidel s podložkou.

Otevřené pozorování

Při tomto typu meditace se stáváme nezúčastněným pozorovatelem dějů v přítomném okamžiku. Pozorujeme například myšlenky, které se nám vynořují v hlavě, ale nijak je nerozvíjíme ani je nehodnotíme. Stejně tak můžeme nezúčastněně pozorovat naše tělesné pocity, emoce, ale i třeba zvuky a další vjemy přicházející z okolí – opět nic neposuzujeme, nehodnotíme, pouze pozorujeme se zaměřením na přítomnost, od okamžiku k okamžiku.

Ať se rozhodneme pro jakoukoliv formu meditace, pro dosažení jakýchkoliv pozitivních účinků je důležitá soustavnost a pravidelnost. V řadě příruček a článků se dočtete, že je vhodné si vytvořit pravidelný rituál prováděný ideálně na stejném místě a ve stejnou dobu, stejně tak je ale možné pro meditaci cíleně využívat jakýkoliv „plonkový“ okamžik, tj. třeba když čekáme na autobus. A stejně tak není potřeba umět své končetiny zkroutit do lotosového sedu – ve skutečnosti se dá meditovat v jakékoliv pozici. Přesto ale platí, že určité rituály spojené s meditací, tedy nejen místo a čas, ale i třeba různé meditační pomůcky, pití čaje před zahájením meditace apod. nám mohou pomoci ke zklidnění a lepšímu soustředění.

Doplňky stravy a meditace

Jak meditovat snáze a efektivněji? Klíčem je v první řadě pravidelné praktikování. Dále mohou pomoci již zmíněné rituály pro navození zklidnění a soustředění, pomocnou ruku nám ale mohou podat i některé byliny a doplňky stravy.

EGCG, theanin

Především pro buddhistickou tradici je typické popíjení zeleného čaje, což rozhodně není náhoda. Právě v zeleném čaji se totiž nacházejí látky, které mohou meditaci usnadnit. Když například dobrovolníci užívali polyfenol epigalokatechin galát (EGCG), který je v (kvalitním) zeleném čaji hojně obsažen, zjistili u nich výzkumníci dvě hodiny poté pomocí EEG měřitelné změny v mozkové aktivitě a také sami sebe hodnotili jako klidnější a méně stresované.

Podobně efektivní je theanin (L-theanin), což je aminokyselina obsažená v zeleném čaji. I ona mění průběh mozkových vln a pomáhá navodit stav uvolnění, ovšem bez pocitu ospalosti.

Látky ovlivňující GABA receptory

Pokud vám meditaci komplikují nekontrolovatelné „výrony“ myšlenek, nebo se při ní dokonce dostavují pocity úzkosti, mohou pomoci byliny obsahující kyselinu gama-aminomáselnou (GABA) nebo látky, které se v mozku vážou na GABA receptory. Právě tyto látky totiž snižují nadměrnou excitaci mozkových neuronů a pomáhají navodit pocity zklidnění. Typickým příkladem je ashwagandha », mučenka », nebo šišák bajkalský ». Důležitá je i dostatečná hladina vitaminu B1 ».

Tyto doplňky stravy jsou vhodné zejména pro meditační začátečníky, dlouhodobá meditační praxe totiž výrazně zlepšuje právě efektivitu potlačení nadměrné excitace neuronů prostřednictvím GABA receptorů, takže se časem zvládnete obejít bez nich.

Adaptogeny

Doplňky stravy patřící mezi adaptogeny obvykle kombinují pozitivní vliv na redukci stresu a úzkosti a zároveň podporu mentální výkonnosti a schopnosti soustředění. Proto mohou být vhodným pomocníkem i pro meditující začátečníky. Platí to například pro rhodiolu, ashwagandhu nebo medicinální houby. Výzkumy na toto téma však zatím chybí.

Oves

Výzkumy potvrdily schopnost extraktu z ovsa modulovat mozkové vlny a podporovat tak meditaci. Podobně by samozřejmě měla působit i konzumace ovesných vloček.

Hořčík

Tento minerál je klíčový pro dosažení zklidnění a relaxace ».

V posledních letech si ji oblíbily zejména maminky po porodu – pískavice neboli fenugreek jim totiž efektivně pomáhá jak s celkovou regenerací, tak především s podporou kojení. Tato prastará kulturní plodina toho ale dokáže mnohem víc: podpoří například produkci testosteronu a sportovní výkonnost, vhodná je ale i pro diabetiky nebo při zvýšeném cholesterolu.

Popis

Pískavice řecké seno je jednoletá rostlina z čeledi bobovitých. Přirozeně se vyskytuje v jižní Evropě a oblasti Středomoří, jako kulturní plodina se pěstuje v jižní a střední Evropě, severní Africe, západní Asii, v Indii, ale i v Jižní Americe a Austrálii. Největším producentem je Indie následovaná Nepálem, Pákistánem a Bangladéší. U nás se pěstuje především jako krmivo pro dobytek, v teplých regionech někdy zplaňuje. K léčení se využívá především semeno, méně často list. (1-5)

Pískavice dorůstá výšky méně než metr. Vzhledem trochu připomíná jetel: Má přímou, málo větvenou lodyhu a trojčetné světlé listy. V červnu a červenci na ní vyrůstají drobné bílé květy, nichž se posléze vytvoří dlouhé (až 15 cm), štíhlé, zahnuté lusky obsahující až 20 žlutohnědých semen ve tvaru kosočtverce. K léčení se využívají semena, méně často listy. (1,2)

Historie

Pískavice se využívá již minimálně šest tisíc let – takto staré zbytky rostliny totiž byly nalezeny při archeologických výzkumech v iráckém Tell Halal. Staří Egypťané ji využívali k léčení popálenin, vyvolávání porodu, podpoře laktace, ale i k balzamování – její využití je popsáno i jednom z nejstarších lékařských textů, tzv. Erbersově papyru pocházejícího přibližně z roku 1550 př. n. l. Ve starém Řecku byla doporučována k léčení infekcí a celkovému zklidnění, ve starém Římě pak k léčení horeček, dýchacích a trávicích potíží. Využívá ji i tradiční ájurvédská medicína – ve starých ájurvédských textech je doporučována jako afrodiziakum, v těch pozdějších pak i k léčení trávicích a dýchacích obtíží. Tradiční čínská medicína semena doporučuje při problémech s ledvinami, zvláště pak při ledvinových kamenech. V 19. století se pískavice stala klíčovou složkou patentovaného léku na bolestivou menstruaci a potíže související s menopauzou. (2-5)

Pískavice je zároveň i tradičním kořením – její semena jsou součástí kari směsí, využívají se k přípravě čatní, dušených pokrmů, sladkostí, pečiva a díky výraznému aroma i jako náhrada javorového sirupu. Listy a stonky se v Indii využívají jako zimní zelenina. V současnosti se pískavice často využívá také jako stabilizátor a emulgátor při výrobě potravin. (3-5)

Složení

Semena pískavice obsahují poměrně hodně bílkovin – 20–30 %, z aminokyselin jsou v nich hojně zastoupeny zejména tryptofan a lysin. Dále je zde 6–7 % tuků a 40–60 % sacharidů, z nichž asi čtvrtinu tvoří vláknina. Vysoký je zde hlavně podíl rozpustné vlákniny, zejména galaktomannu, který bývá spojován například s antidiabetickou aktivitou pískavice. Jde také o bohatý zdroj železa – 100 g sušených semen obsahuje 33 mg tohoto prvku. (4, 5)

Kromě toho je semenech pískavice obsažena řada látek s pozitivním vlivem na organismus – z nich jsou významné například steroidní sapogeniny (diosgenin), které se nacházejí v embryu semen, pyridinové alkaloidy (např. cholin nebo trigonellin), polyfenoly, esenciální mastné kyseliny a další. Listy jsou velmi bohatým zdrojem vitaminu C, ale i dalších vitaminů.

Léčivé účinky

Mechanismů, s jejichž pomocí pískavice působí na lidské zdraví, je celá řada. Díky obsahu vlákniny má příznivý vliv na střevní mikrobiom, další obsažené látky pak mají antioxidační a protizánětlivé účinky. Potvrzen byl i epigenetický efekt, tj. schopnost ovlivňovat aktivitu některých genů v naší DNA. (4, 5, 12, 13)

Podpora kojení

Pískavice je velice často doporučována ženám po porodu – jak na celkovou rekonvalescenci, tak na podporu kojení. Tento efekt se poměrně obtížně zjišťuje v rámci vědeckých výzkumů, nicméně existuje řada studií, které jej potvrdily, byť některé z nich nejsou považovány za zcela průkazné (například z důvodu, že příslušná studie nebyla dvojitě zaslepená nebo chyběla kontrolní skupina). U sledovaných žen v jejich rámci došlo při užívání pískavice jak ke zvýšení produkce mléka, tak i hladiny hormonů, které ji ovlivňují, tj. prolaktinu a oxytocinu. Pískavice tu dokonce působila i epigenetickou cestou, když zvyšovala aktivitu genů zodpovědných za produkci mléka. Pro úplnost oje ale třeba říci, že některé ze studií žádný příznivý vliv nezaznamenaly. (4-9, 12)

Výzkumy rovněž ukázaly, že efekt podpory tvorby mléka pomocí pískavice je nejsilnější v prvních dnech po porodu, po 2 týdnech od něj už účinnost klesá. Jsou ale i výjimky: například v jedné thajské studii byla ženám, které byly měsíc po porodu, podávána 3x denně tobolka obsahující 200 mg pískavice, 100 mg kurkumy a 120 mg zázvoru. Mléko si navíc odsávaly, takže byly výsledky dobře měřitelné. Po čtyřech týdnech léčby u nich přitom došlo k navýšení produkce mléka o 103 %! (7, 10)

Diabetes

Pískavice může být velice prospěšná u diabetiků. Jedním z důvodů je vysoký obsah vlákniny v semenech. Právě vláknina totiž zpomaluje vyprazdňování žaludku a omezuje vychytávání glukózy v tenkém střevě, čímž nejen omezuje celkové množství vstřebané glukózy, ale také snižuje glykemický index přijatých sacharidů. Další účinné látky pískavice pak pomáhají snížit inzulinovou rezistenci a zlepšit využití glukózy ve svalových buňkách a dalších tkáních, což má za následek pokles hladiny cukrů v krvi, a dokonce i pokles hladiny glykovaného hemoglobinu.

Tyto účinky byly potvrzeny ve studiích na zvířatech i lidských dobrovolnících, a týkaly se diabetiků 1. i 2. typu. Hypoglykemický účinek pískavice byl sice pomalý, ale zato dlouhodobý a s minimálním rizikem rozvoje hypoglykémie. (4, 5)

Studie na zvířatech rovněž ukázaly, že by mohla být pískavice prospěšná i v kombinaci s antidiabetickými léky. Například při podávání spolu s metforminem výrazně zlepšilo biologickou dostupnost léků, což by umožnilo snížení jeho dávkování. Pro chybějící studie na lidských dobrovolnících se ale kombinace s antidiabetiky nedoporučuje (nebo jen pod dohledem lékaře).

Hladina cholesterolu

Z užívání pískavice mohou těžit i lidé s nemocemi srdce a cév. Zvláště efektivní je při snižování hladiny cholesterolu. Pomáhá totiž snížit tvorbu cholesterolu v játrech i resorpci žlučových kyselin ve střevech, což se ve výsledku projeví snížením celkového i „zlého“ LDL cholesterolu a triglyceridů v krvi. Hladina „hodného“ HDL cholesterolu byla ovlivněna pouze v některých studiích.

Za tyto účinky je pravděpodobně zodpovědný jak obsah rozpustné vlákniny, tak diosgenin a další saponiny. Právě saponiny totiž spolu se solemi žlučových kyselin vytvářejí micely, které jsou příliš velké na to, aby mohly být absorbovány ze střeva. (5, 14, 15)

Právě vliv na hladinu cholesterolu je přitom u pískavice velmi výrazný. V rámci výzkumů na zvířatech došlo po jejím podávání dokonce k 18-20% poklesu plazmatického a jaterního cholesterolu. K výraznému poklesu ale došlo i v rámci studií zaměřených na lidské dobrovolníky, a to včetně diabetiků, kteří jsou chorobami srdce a cév ohroženi více než zbytek populace. (5, 15)

Imunita

Potvrzen byl také imunomodulační efekt pískavice, stejně jako přímý účinek proti některým bakteriím a plísním. (5)

Nádorová onemocnění

Extrakt z pískavice vykazuje přímou toxicitu vůči buněčným liniím řady typů nádorů, zatímco na normální buňky vliv nemá. Potvrzena byla i jeho schopnost zvyšovat aktivitu genu P53, který má na starosti ochranu organismu před nádorovým bujením – podporuje například apoptózu (buněčnou smrt) buněk s poškozenou DNA.

Studie na zvířatech také ukázaly, že by pískavice mohla být efektivní v léčbě rakoviny slinivky, která co do naděje na přežití patří mezi nejhorší typy nádorů. Pokusná zvířata s nádory slinivky měla po pravidelné konzumaci naklíčených semen pískavice výrazně menší velikost nádorů a vyšší míru přežití než kontrolní skupina. Studie na lidských dobrovolnících ale zatím chybí. (5, 16)

Bolestivá menstruace (dysmenorrhea)

Velkou úlevu může pískavice přinést ženám trpícím dysmenorrheou neboli silnými menstruačními bolestmi. Klinická studie potvrdila, že má pozitivní vliv jak na intenzitu bolesti (ta se v průměru snížila o 66 %), tak na četnost jejího výskytu. (17, 18)

Menopauza, osteoporóza

Některé látky obsažené v pískavici patří mezi fytoestrogeny, tj. látky podobné ženskému pohlavnímu hormonu estrogenu. Díky tomu je vhodná pro ženy v menopauze, kterým zároveň pomůže v prevenci osteoporózy, protože má pozitivní vliv na mechaniku a pevnost kostí. (5)

Hubnutí

Pískavice pomáhá při snaze o redukci hmotnosti mnoha způsoby: snižuje inzulinovou rezistenci i produkci enzymů zodpovědných za ukládání tuků, podporuje metabolismus sacharidů i tuků a obsažený glukomannan navíc zvyšuje pocit sytosti. (5, 19)

Testosteron, sexualita

Dalším významným benefitem pískavice je vliv na hladinu testosteronu. Dokáže totiž potlačit produkci dvou enzymů, které testosteron přeměňují na jiné látky: 5α-reduktázy, která umožňuje přeměnu testosteronu na dihydrostestosteron, a reduktázy, která je nutná pro jeho přeměnu na estrogen. Důsledkem je pak zvýšení volného testosteronu. To se v rámci výzkumů následně u sledovaných mužů projevilo i zvýšením libida (tj. chuti na sex) i schopnosti erekce. (20, 21)

Příznivý vliv má ale pískavice i na ženskou sexualitu – jako ženské afrodiziakum se ostatně využívá už od pradávna. Když byla například denní dávka 600 mg extraktu podávána skupině žen s nízkou sexuální touhou, došlo u nich k výraznému navýšení libida. I v případě ženské sexuální touhy přitom může hrát důležitou roli hladina testosteronu. Tento hormon je totiž ve výrazně nižším množství produkován i v ženském těle, kde je mj. zodpovědný právě za sexuální touhu, ale i v prokrvení a lubrikaci genitálií a celkové prožívání sexu. Hladina testosteronu přitom klesá u žen v pozdní fázi plodného období. (25)

Sportovní výkonnost

Zvýšení hladiny volného testosteronu má pozitivní vliv i na sportovní výkonnost, zejména pak na její silovou složku. V rámci výzkumů například užívání pískavice pomohlo ke zvýšení síly i počtu provedených opakování cviku se zátěží. U sledovaných sportovců byla navíc ve srovnání s kontrolní skupinou zjištěna nižší hladina kreatininu, což je známka anabolické aktivity a nižšího poškození svalových vláken. (20)

Pozitivní vliv má ale i na vytrvalostní sportovce. Při dlouhých vytrvalostních výkonech totiž podporuje využití tuků coby zdroje energie na úkor sacharidů. Tím se šetří zásoby sacharidů ve svalech, což vytrvalcům umožní udržet vyšší intenzitu výkonu po delší dobu. Zároveň pomáhá zlepšit i celkovou aerobní kapacitu. V tomto směru přitom působí jak u mužů, tak u žen. (20, 21)

U sportovců užívajících pískavici byl navíc popsán úbytek tukové tkáně, stejně jako urychlení regenerace po zátěži (zejména vy smyslu rychlosti obnovy vyčerpaných glykogenových zásob). (20, 22)

Mozek a nervový systém

Pískavice má ochranný efekt na nervové buňky. Výzkumy na zvířatech pak ukázaly, že může snižovat riziko vzniku Parkinsonovy choroby. (5)

Hojení ran a zranění

V tradiční fytoterapii se prášek ze semen využívá i k přímému ošetření ran a vředů, stejně jako na poúrazová zatvrdnutí šlach a svalů nebo otoky. Zlepšuje látkovou výměnu i prokrvení příslušné oblasti a vytahuje hnis z ran a vředů. (2)

Užívání a kontraindikace

V rámci výzkumů byly obvykle užívány dávky extraktu v rozmezí 250-600 mg, v některých případech ale i nižších jednotek gramů. V případě prášku ze semen je léčebné množství 4x denně na špičku kulatého nože. (2, 24)

K vnější aplikaci na rány doporučují Janča a Zentrich formu tzv. kataplazmatu: prášek ze semen se krátce povaří s trochu vody, aby vznikla kašovitá hmota. Pak se přidá malé množství octa, směs se nanese na lněné plátno a přiloží na ránu. (2)

Užívání pískavice je obecně považováno za bezpečné, a to nejen pro samotné uživatele, ale v případě matek po porodu i pro kojené dítě. Objevit se ale při jejím užívání mohou nepříjemné příznaky v oblasti trávicího traktu, jako je nevolnost, průjem nebo plynatost, závažnější potíže jsou velice vzácné. Pískavice ovšem může u citlivých osob vyvolávat alergické reakce – měli by se jí tak vyhnout všichni, kdo jsou alergičtí na luštěniny nebo arašídy. Vysokých dávek by se měly vyvarovat osoby užívající antidiabetické léky nebo léky na ředění krve (např. Warfarin). (8)

Vhodné kombinace

Kojení: pískavice + ashwagandha + divoký chřest + česnek, pískavice + kurkumin + zázvor (8)

Diabetes: pískavice + gurmar + fenugreek + skořice + EGCG (26)

Hubnutí: gurmar + pískavice + glukomannan + vitamin C (27)

Imunita: pískavice + Coccinia indica (5)

Sportovní výkonnost: pískavice + kurkumin, pískavice + kreatin (22)

Testosteron: pískavice + hořčík + zinek + vitamin B6

Poporodní péče: pískavice + benedikt