Podobné stavy důvěrně znají všichni sportovci, ať už jde o profesionály, nebo obyčejné hobíky. Znají je ale i gaučoví povaleči, kteří se jednou za čas nechají kamarády vylákat třeba na horskou túru nebo delší cyklovýlet a další den toho litují pokaždé, když se pokusí zvednout ze židle. Pokud zkrátka kdokoliv podstoupí fyzickou zátěž, která je pro jeho tělo nezvykle náročná, musí počítat s únavou a bolestí svalů.

Regenerace rozhoduje o výkonu

Jeden rozdíl tu ale je. Gaučového povaleče nijak zvlášť netrápí rychlost, jakou jeho tělo po nezvykle náročné túře zregeneruje, protože žádnou další nejspíš hodně dlouho nepodstoupí. Pokud je ale někdo aktivní sportovec, který se snaží zlepšovat a posouvat hranice svých možností, je to pro něj hodně důležité. Rychlejší regenerace mu totiž umožní dříve podstoupit další náročný trénink, a tím i jeho výkonnost poroste rychleji. Proto je dobré vědět, jak můžeme právě dobu regenerace po zátěži zkrátit.

Platí přitom, že regenerace je stejně důležitá jako samotný trénink. Výkonnost totiž neroste při tréninku. Samotná zátěž pro tělo znamená jen podnět, na který se má adaptovat, a právě tato adaptace časem vede růstu výkonnosti. A samotná adaptace nepřichází při tréninku, ale až po něm, v době odpočinku.

Co se děje v těle při zátěži?

Abychom mohli regeneraci urychlit, co vlastně náročná fyzická zátěž v těle způsobí. Její důsledky je přitom možné rozdělit do čtyř oblastí:

Antioxidační stres a zánět

Při intenzivní zátěži ve velkém vznikají volné radikály, které mohou poškozovat různé tkáně v těle. Zároveň dochází i k přímému poškození svalových vláken. Nejde přímo o zranění, ale o mikroskopické trhlinky, které ve svalech mohou vzniknout jak při rychlostně-silové, tak při vytrvalostní zátěži. Tělo na ně ovšem reaguje stejně jako na poranění, tedy výrazným zvýšením úrovně zánětlivých procesů.

To je mimochodem i důvod, proč nás svaly mnohem víc bolí až druhý den: Hlavní příčinou bolesti totiž nejsou ty drobné trhlinky, ale právě zánět, který se naplno rozběhne až druhý den.

Vyčerpání energetických rezerv a dalších látek

Zejména pro vytrvalce platí, že každá výraznější zátěž v jejich svalech značně vyčerpá zásoby glykogenu. To je polysacharid vzniklý pospojováním spousty molekul glukózy, z nějž naše svaly čerpají při vytrvalostním výkonu energii.

Tahle oblast je méně nápadná, protože vyčerpaný glykogen nebolí, přesto nám ale jeho nedostatek znemožní podat jakýkoliv vyšší výkon.

Kromě glykogenu se ale v těle mohou snížit i zásoby dalších látek, které jsou (nejen) pro výkon nezbytné: třeba takový koenzym Q10, který se v mitochondriích buněk účastní přeměny živin na energii.

Narušení vnitřního prostředí organismu

Na každou náročnou fyzickou zátěž naše tělo reaguje řadou změn na biochemické úrovni a dochází k narušení rovnováhy vnitřního prostředí.A i tady potřebuje různě dlouhý čas, aby se rovnováha opět obnovila. Pokud mu nedopřejeme dostatečný prostor na regeneraci, projeví se to nejen výkonnostní stagnací nebo poklesem, ale může to vyústit i v přetrénovaní nebo narušení zdraví.

Mentální únava

Náročné tréninkové bloky nebo závody nevyčerpávají jen tělo, ale i „hlavu“. Zvláště vrcholovým sportovcům se stává, že se u nich v náročnějších obdobích objeví pokles motivace, psychická únava, nebo dokonce poruchy nálad. I s touto oblastí je proto třeba pečlivě pracovat.

Co ovlivňuje rychlost regenerace?

O tom, jak rychle se z náročného tréninku či závodu zmátoříme, rozhoduje řada faktorů:

Genetika

Do procesu regenerace je zapojena řada genů, přičemž platí, že nositelé některých jejich variant jsou na tom lépe, nebo naopak hůře než zbytek populace. Odhady odborníků, nakolik to ovlivní rychlost zotavení, se různí – pohybují se mezi 20 a 60 %. Zde je pár příkladů genů, které tu mohou hrát roli:

ACTN3 – kóduje bílkovinu nezbytnou pro rychlá svalová vlákna. Nositelé funkční varianty tohoto genu s označením R577X mají nejen ve svalech vyšší podíl rychlých svalových vláken (a tedy i větší talent pro rychlostně-silové sporty), ale také po výkonech tohoto typu rychleji regenerují.

IL6 – tento gen reguluje zánětlivou odpověď těla. Jeho varianta ovlivní, jak moc nás budou po zátěži bolest nohy i jak rychle oprava svalů proběhne.

COL5A1 – gen řídící tvorbu kolagenu typu V ovlivňuje regeneraci šlach a vazů i riziko jejich poranění.

MSTN – řídí tvorbu myostatinu, který reguluje růst svalů i rychlost jejich oprav.

IGF1 – řídí tvorbu inzulinu podobného růstového faktoru 1, který je nezbytný nejen pro růst svalů, ale i pro jejich regeneraci po zátěži.

Epigenetické faktory

U jednotlivých genů, které jsou do regenerace zapojeny, navíc nezáleží jen na tom, jakou jejich variantu člověk zdědí, ale i na jejich aktivitě. Typicky třeba nižší aktivita genu MSTN znamená rychlejší růst svalů i jejich rychlejší regeneraci po zátěži.

Aktivitu jednotlivých genů přitom regulují tzv. epigenetické reakce, jejichž intenzitu můžeme ovlivňovat my sami, a to jak tréninkem, tak i životním stylem. To je také důvod, proč trénovaní sportovci regenerují rychleji než začátečníci – dlouhodobá fyzická zátěž totiž u nich vedla k optimalizaci aktivity genů, které regeneraci řídí. Výhodu přitom mají i lidé, kteří se ke sportu vracejí po pauze, a to nejen ve smyslu rychlosti regenerace, ale i opětovného růstu výkonnosti. Svaly i jiné důležité buňky v těle totiž mají i určitou „epigenetickou paměť“ – epigenetické změny vzniklé dřívějším pravidelným tréninkem v těle přetrvávají poměrně dlouho – vědecky prokázáno je to pro dobu v řádu měsíců, ale dle zkušeností sportovců to platí i pro pauzu dlouho několik let.

Mezi další epigenetické faktory ovlivňující rychlost regenerace patří například výživa, spánek nebo míra stresu, ale i třeba množství tělesného tuku. U obézních jedinců například vědci nalezli téměř 4x více negativních epigenetických změn, které zhoršují rychlost regenerace svalů po zátěži.

Část rozdílů v aktivitě jednotlivých genů přitom vzniká už v době nitroděložního vývoje, například vlivem výživy matky, stresu, kterému je vystavena, její hormonální rovnováhy a samozřejmě i toho, nakolik se v době těhotenství sama věnuje pohybu. Pokud v jeho průběhu sportuje, u jejího dítěte se reguluje aktivita genů ovlivňujících jak rychlost regenerace, tak i sportovní výkonnost v dalším životě (například změn v oblasti metylace genů mohou takto za dobu těhotenství vzniknout řádově tisíce). Je ovšem potřeba dodat, že sportovní aktivity v době těhotenství je potřeba provozovat s velkou opatrností a jen v případě, že se nevyskytují žádné komplikace (ideálně i se souhlasem lékaře).

Věk

S postupujícím věkem obvykle klesá regenerační kapacita organismu. Veteránští sportovci proto musí náročnější tréninky a závody zařazovat s větším odstupem.

Jak urychlit regeneraci?

Kombinace genetických a epigenetických vlivů přitom může způsobit opravdu velké rozdíly v rychlosti regenerace – některé studie zaznamenaly v tomto směru mezi některými jedinci i více než trojnásobný rozdíl! Dobrou zprávou ale je, že každý z nás má možnost regenerační schopnosti vlastního těla poměrně výrazně zlepšit. Co tedy může pomoci,

1. Správně dávkovaný trénink

Tohle je pro sportovce nejdůležitější faktor, ale zároveň i největší umění. Když chce totiž člověk podat maximální výkon, musí v přípravě vždy balancovat na hraně toho, co je jeho tělo v tréninku schopno zvládnout. Pro hobíky ovšem platí, že je lepší trénovat o něco méně, než riskovat přetížení a zdravotní problémy, které by mohl způsobit příliš náročný trénink.

Nezáleží ale jen na celkovém množství toho, co odtrénujeme, ale i na správném načasování. Nejde přitom jen o to, že náročný trénink absolvovaný příliš brzo po tom předchozím nebude tak účinný, protože v něm podáme nižší výkon, a navíc může vést k přetížení. Chybou totiž je, i když další trénink přijde příliš pozdě. Tělo totiž po předchozím tréninku neobnoví síly a zdroje na původní úroveň, ale na určitý, časově omezený okamžik i trochu nad ni. A pokud se nám podaří další zátěž trefit právě do něj, bude naši výkonnost růst mnohem efektivněji. Říká se tomu princip superkompenzace.

2. Optimální výživa

Hlavním úkolem výživy je dodat tělu všechny potřebné stavební kameny, což platí i pro rychlost regenerace. I tady přitom záleží nejen na množství, ale i na načasování. Když si například po vytrvalostním výkonu dáme do půl hodiny směs rychle vstřebatelných sacharidů s trochou bílkovin, obnoví se nám vyčerpané zásoby glykogenu mnohem rychleji, než když si ji dáme více než hodinu poté, anebo si dokonce sacharidy nedopřejeme vůbec. Rychlost oprav svalů je zase zásadně ovlivněna dostatečným příjmem bílkovin, klíčovou roli v regeneraci ale hrají i mikroživiny.

Výživa je ale zároveň jeden z nejdůležitějších epigenetických faktorů, a může tak přímo ovlivňovat i geny související s rychlostí regenerace – například ty ovlivňující zánětlivou odpověď. Epigenetický vliv mají i samotné sacharidy a bílkoviny. Velké dávky cukrů s vysokými glykemickým indexem mj. zvyšují míru zánětu v těle, čímž zpomalují regeneraci, zatímco bílkoviny zase ovlivňují aktivitu některých genů řídících růst svalů a opravy svalové hmoty.

3. Méně stresu

Samotný trénink působí na tělo jako stres, a proto musí být přiměřený, aby nedošlo k přetížení. I stres totiž patří mezi důležité negativní epigenetické faktory. Navíc se stres způsobený fyzickou zátěží se sčítá s ostatním stresy, které na nás v životě působí. Pokud tedy máme například náročné období v práci či škole nebo čelíme nějaké nepříjemné situaci v rodině, je na místě tréninkovou zátěž snížit.

Příliš mnoho stresu přitom nesvědčí ani výkonnosti, ani rychlosti regenerace. Stresový hormon kortizol má totiž při nadbytku negativní epigenetické účinky a výrazně také potlačuje růst i opravy svalů.

4. Více spánku

Spánek je sám o sobě tím nejlepším odpočinkem, a pokud ho máme nedostatek, má to i výrazný negativní epigenetický vliv na celé tělo – sportovní výkonnost a rychlost regenerace nevyjímaje.

Záleží přitom nejen na celkové době spánku, ale i na jeho kvalitě. Například časté probouzení omezí tvorbu růstového hormonu, který je důležitý jak pro růst svalů a svalové síly, tak pro rychlost oprav svalů po zátěži.

5. Rozumná regulace zánětu

Jak už jsem zmínila na začátku, zánět je tím hlavním důvodem, proč nás druhý a třetí den po náročné zátěži bolí svaly. Dává proto smysl, pokud se snažíme zánět v těle zmírnit, protože to znamená nejen méně bolesti, ale také dřívější obnovení svalové síly. Důležitá je tady výživa, spánek a péče o střevní mikrobiom, jehož nerovnováha míru zánětu zvyšuje, pomoci ale mohou i třeba ledové koupele po tréninku.

Zároveň se to ale nesmí přehnat, protože zánět hraje i důležitou roli v adaptaci na zátěž. Například právě zmíněné ledové koupele tak mohou snížit nárůst silové výkonnosti a růst svalové hmoty.

6. Chytře zvolené doplňky stravy

Vědecky prokázaný vliv na rychlost regenerace mají i mnohé doplňky stravy, ať už jde o vitaminy a minerály nebo o jiné epigeneticky působící živiny a byliny:

Omega–3 – tyto nenasycené mastné kyseliny působí protizánětlivě a také zvyšují aktivitu genů pro funkci mitochondrií a svalovou regeneraci.

Polyfenoly – nejlépe prozkoumané jsou v tomto směru kurkumin, EGCG, quercetin, hydroxytyrosol a resveratrol. Mají silné epigenetické a antioxidační účinky, efektivně snižují míru zánětu a zlepšují také funkci mitochondrií.

Vitamin C – po zátěži pomáhá zmírnit míru zánětu a oxidativního poškození, zlepšit tvorbu kolagenu nezbytného pro opravy svalů, šlach a vazů a zmírnit únavu a vyčerpání.

Vitaminy skupiny B – B1 a B2 působí protizánětlivě, B3 pomáhá v mitochondriích obnovit hladinu látek nezbytných pro produkci energie, B6, B12 a kyselina listová jsou zase součástí enzymů regulujících průběh epigenetických reakcí a poskytují metylovou skupinu pro metylaci genů.

Kotvičník zemní – zmírňuje zánětlivé procesy ve svalech, podporuje růst svalové hmoty i její opravy.

Historie

Selen objevil Jöns Jacob Berzelius v roce 1817 ve Stockholmu, když zkoumal sedimenty vznikající při výrobě kyseliny sírové. (31)

Zdroje selenu

Selen se vyskytuje v řadě druhů potravin, zejména pak v obilovinách, mase, rybách, mléčných výrobcích a vejcích. Velmi bohatým zdrojem jsou paraořechy a vnitřnosti. Jeho koncentrace však hodně závisí na tom, odkud příslušná potravina pochází. Například v obilovinách a chlebu může obsah selenu kolísat mezi 0,01 a 30 mg na kilogram v závislosti na tom, kolik tohoto prvku obsahuje půda, kde bylo obilí pěstováno. Evropské půdy přitom patří spíše mezi ty chudší – půdy nejbohatší na selen se nacházejí v některých oblastech USA, Kanady, Jižní Ameriky, Ruska a Číny. Například ve Finsku byla v poslední čtvrtině minulého století zavedena v zemědělství povinnost používat hnojiva obsahující selen, a následně došlo ke zvýšení jeho obsahu v potravinách 10-100x. (4, 5)

Selen a zdraví

Selen je v organismu většinou vázán na bílkoviny – jde o tzv. selenoproteiny. Velká část z nich jsou enzymy, které jsou pro správné fungování organismu zcela zásadní. Další selenoproteiny jsou nezbytné pro transport selenu uvnitř těla nebo pro syntézu jiných enzymů. (2)

Řada výzkumů také ukazuje na přímý vliv selenu na většinu epigenetických reakcí – tedy těch, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů v DNA. Nedostatek selenu například negativně ovlivní úroveň metylace genů v játrech, tlustém střevě a některých imunitních buňkách, a dokonce i metylační vzorce, které souvisejí s rozvojem některých typu nádorových onemocnění. (4, 6, 7)

Příjem selenu ovlivňuje i další epigenetickou reakci – acetylaci histonů. Tím se vysvětluje například protizánětlivé působení selenu při autoimunitních chorobách střev a dalších chronických zánětlivých onemocněních. (8)

Příjem selenu podle několika studií rovněž souvisí s hladinou homocysteinu – metabolického produktu, který je dáván do souvislosti například s kardiovaskulárními chorobami či neurodegenerativními onemocněními. (4, 9, 10)

Extrémní nedostatek selenu je v západních zemích poměrně vzácný. Jeden z jeho projevů, Keshanova choroba byl například pozorován v některých oblastech Číny, kde byl u obyvatel denní příjem selenu nižší než 15 µg. Naopak mírný deficit tohoto prvku se vyskytuje poměrně často, protože evropské půdy jsou na něj obecně chudé.  (2, 3, 4)

Antioxidační ochrana

Selen je součástí hned několika skupin enzymů se silnými antioxidačními účinky. Nejznámější z nich je. glutathionperoxidáza (GPx), která chrání před poškozením volnými radikály buněčné membrány a organely obsahující tuky. Spolu s vitaminem E navíc udržuje integritu těchto membrán. Nedostatek GPx může například významně zvyšovat riziko srdečně cévních onemocnění, některých typů rakoviny a pravděpodobně i diabetu. Další typ enzymů obsahujících selen, thiredoxinreduktázy (TXNRD) se zase kromě ochrany před volnými radikály podílejí i na kontrole dělení buněk a jejich programované smrti a také na potlačování zánětlivých procesů. Nedostatek selenu rovněž zvyšuje toxicitu vedlejších produktů oxidačně-redukčních reakcí. (2, 4, 27)

Štítná žláza

Pro správné fungování štítné žlázy je dostatečný příjem selenu zcela zásadní – ostatně právě v tomto orgánu je koncentrace selenu nejvyšší z celého těla. Důvody jsou přitom dva: Enzymy obsahující selen jsou nezbytné přímo pro vlastní tvorbu hormonů štítné žlázy a také pro přeměnu méně aktivního hormonu tyroxinu (T4) na aktivnější trijódthyronin (T3). K tvorbě těchto hormonů je navíc nezbytný i peroxid vodíku, což s sebou nese zvýšenou produkci volných peroxidových radikálů, které by mohly poškozovat buňky štítné žlázy, a proto je zapotřebí jejich důsledná antioxidační ochrana – a právě tu mají na starosti další typy enzymů obsahující selen. Ochranný účinek selenu byl dokonce zaznamenán i při autoimunitních onemocněních štítné žlázy. (4, 13-15)

Dostatečná hladina selenu ve štítné žláze je přitom pro organismus prioritou – pokud je příjem tohoto prvku nedostatečný, dochází k jeho masivnímu přesunu z tkání celého těla právě do štítné žlázy. Tím se jeho nedostatek v těle prohlubuje, což mj. zhoršuje antioxidační ochranu jiných orgánů a tkání a zvyšuje riziko jiných problémů způsobených nedostatkem selenu. Například u potkanů s extrémním deficitem selenu došlo v rámci jedné studie k poklesu aktivity antioxidačních selenových enzymů GPx v játrech a srdci prakticky na nulu, zatímco jejich aktivita ve štítné žláze se snížila jen na 50 %. (12)

Imunita

Mechanismy, kterými selen ovlivňuje imunitní systém, zatím nebyly zcela prozkoumány, je ale jisté, že při nízké hladině selenu v krvi mohou doplňky stravy s tímto prvkem výrazně zlepšit imunitní odpověď (16)

Z doposud provedených studií například vyplývá, že nedostatek selenu negativně ovlivňuje tvorbu a aktivitu některých imunitních buněk (hlavně lymfocytů a NK buněk) a hladinu protilátek IgA, IgM i IgG a také celkovou schopnost organismu optimálně reagovat na virovou infekci. Týká se to například virů chřipkového typu, podle některých výzkumů ovšem hladina selenu souvisí i se závažností onemocnění HIV/AIDS – udržování optimální hladiny selenu je dle současných poznatků jedním z důležitých preventivních kroků, které mohou zabránit progresi HIV do AIDS, a snižuje také množství hospitalizací lidí trpících touto chorobou. Obecně také platí, že nízká hladina tohoto prvku může přispět k tomu, že se neškodné viry změní ve virulentní patogeny. Selen rovněž ovlivňuje aktivitu a tvorbu makrofágů a leukotrienů, což je jednou z příčin jeho protizánětlivého působení. (4, 16-18, 27) 

Nemoci srdce a cév

Poněkud nejasná je zatím i souvislost mezi selenem a srdečně cévními chorobami. Například v jedné rozsáhlé studii, v níž byly zdravým mužům po dobu 48 týdnů podávány doplňky stravy se selenem, se stav jejich cév nijak významně nezměnil, nicméně v dalších výzkumech souvisela nízká hladina selenu s vyšším rizikem úmrtí na kardiovaskulární choroby. Výrazný deficit selenu byl zjištěn také u pacientů nad 55 let krátce po cévní mozkové příhodě. (11, 19, 20)

Výrazný nedostatek selenu pak může vést k rozvoji tzv. Keshanovy choroby, která se mj. projevuje právě potížemi postihujícími srdce – zejména kardiomyopatií ve spojení se srdečním selháním. (27)

Testosteron, plodnost, těhotenství

Další tkání, která obsahuje poměrně vysoké množství selenu, je tkáň varlat. Selen má totiž u mužů prokazatelný vliv na produkci testosteronu, a tím i na sexuální funkce a plodnost. Zároveň je potřebný pro tvorbu a vývoj spermií. U žen zatím vliv na plodnost spolehlivě prokázán nebyl, jeho užívání je ale přínosné při těhotenských a poporodních depresí. (22, 27)

Mozkové funkce, deprese

Jak už jsme uvedli, pokud je příjem selenu nedostatečný, snaží se tělo udržet jeho vysokou hladinu především ve štítné žláze. Dalším orgánem, kde jeho množství klesá méně než jinde, je ovšem i mozek, protože i v jeho tkáni je selen velmi důležitý. Jeho důsledné doplňování je v tomto směru velmi přínosné především u starších osob, kde může pomoci oddálit nástup kognitivních potíží. Některé studie dokonce ukazují, že selen může mít vliv i na riziko Alzheimerovy choroby – lidé s touto nemocí mají v mozku o cca 40 % nižší koncentraci tohoto prvku než jejich zdraví vrstevníci. (23, 27)

Nedostatek selenu způsobuje i zvýšení rizika depresí a může se také projevovat vyšší tendencí k nepřátelskému chování. Jedním z důvodů může být fakt, že ovlivňuje produkci neurotransmiterů – tj. látek zajišťujících přenos nervových vzruchů. Výskyt poruch nálady v souvislosti s deficitem selenu byl prokázán i u seniorů. (23, 27)

Stárnutí

Selen díky svému antioxidačnímu a epigenetickému působení dokáže zpomalit stárnutí buněk. V tomto směru působí synergicky s vitaminem E. (27)

Revmatoidní artitida

Projevy tohoto zánětlivého onemocnění kloubů mohou často ukazovat na nedostatek selenu, zvláště pokud se vyskytují u dětí to 13 let. (27)

Nádorová onemocnění

Dostatečný příjem selenu snižuje riziko vzniku některých typů nádorových onemocnění (2, 4)

Užívání

Selen patří mezi prvky, jejichž deficit sice může způsobit vážné zdravotní potíže, ale u nichž zároveň hrozí riziko předávkování. Většina zdravotnických organizací doporučuje denní příjem selenu v rozmezí 50-75 µg, někdy je však možné narazit i na doporučení denního příjmu 105-124 µg – tyto dávky by měly zaručit snížení rizika úmrtí a rozvoje několika druhů rakoviny. Vyšší dávky se nedoporučují, mohou například zvýšit riziko vzniku diabetu 2. typu. Dávky nad 900 µg pak působí vyloženě toxicky. Mezi typické příznaky předávkování patří kovová pachuť v ústech, ztráta vlasů, potíže s dýcháním, kožní vyrážky, nevolnost, průjem či podráždění. (2, 4, 28)

Pokud jde o vstřebatelnost a využitelnost, tak ta je velmi vysoká u všech potravin obsahujících selen. Pokud volíme doplňky stravy, je vhodné dávat přednost těm, které obsahují selen vázaný v organických sloučeninách. Anorganické formy selenu se sice také vstřebávají poměrně dobře, ale jsou také z organismu velmi snadno vylučovány. Z doplňků stravy jsou velmi dobře využitelné například ty, v nichž je selen vázán na sušené pivovarské kvasnice. (29, 30)

Vhodné kombinace

Selen je často užíván společně s vitaminem E, s nímž při některých procesech působí synergicky. Vhodné jsou ale i kombinace s některými dalšími doplňky stravy.

Štítná žláza: selen + zinek + jód

Nádorová onemocnění: selen + česnek (21), selen + EGCG (24), selen + vitamin E (27)

Alzheimerova choroba: selen + EGCG + vitamin E (25), selen + resveratrol (26)

Anti-aging: selen + resveratrol (26), selen + vitamin E (27)

Antioxidační působení: selen + vitamin E (27)

Hned několik vědeckých studií totiž prokázalo, že úbytek sluchových schopností úzce souvisí s mírou metylace některých genů v naší DNA. Jde o tzv. epigenetickou reakci, která dokáže výrazně snížit aktivitu některých genů, nebo je dokonce zcela vypnout. Část těchto epigenetických změn vzniká již v průběhu nitroděložního vývoje, řada dalších se pak přidává v průběhu života, zejména v důsledku nevhodného životního stylu.

Proč se sluch zhoršuje s věkem?

Obecně platí, že negativních epigenetických změn přibývá v průběhu života. Proto se také s věkem zhoršuje i sluch. Epigenetická podstata však byla prokázána i u jiných příčin nedoslýchavosti.

Společným rysem epigenetických reakcí přitom je, že jsou vratné. Pokud tedy jejich vlivem nedošlo ke strukturálním změnám sluchového aparátu (hlavně v průběhu nitroděložního vývoje), je možné úbytek sluchu buď zvrátit, nebo alespoň zastavit. Nutná je úprava životního stylu, zejména zdravé stravování, pravidelný pohyb, udržování optimální hmotnosti a vyhýbání se toxinům z životního prostředí. Velkou měrou pak mohou pomoci živiny či byliny s výrazným epigenetickým potenciálem ve vyšších koncentracích, tedy většinou formou doplňků stravy.

Chraňte se před volnými radikály

Stejně důležitá je ovšem i ochrana před volnými radikály. Příliš vysoká hladina reaktivných sloučenin kyslíku totiž v těle zvyšuje produkci hormonu glutathionu, což má za následek změny v metylaci genů. V centru naší pozornosti by tam měly stát hlavně sloučeniny, které v obě spojují vysoký epigenetický a antioxidační potenciál.

Užitečné živiny a byliny

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny jsou známé svým pozitivním vlivem na úroveň metylace DNA, zároveň však pomáhají předcházet nedoslýchavosti pomocí ovlivnění metabolismu homocysteinu.
Více o omega 3 čtěte zde https://www.epivyziva.cz/omega-3-nenasycene-mastne-kyseliny/

Pomoci může i resveratrol, čili barvivo obsažené v hroznovém víně. Tato epigeneticky působící látka, která má mimochodem i velice silný antioxidační potenciál, totiž zpomaluje stárnutí buněk, a proto je i vhodno prevencí nemocí, které se stárnutím souvisejí – včetně ztráty sluchu. Studie Dr. Michaela Seidmana navíc prokázala, že jeho užívání preventivně brání poškození sluchu při vystavení nadměrnému hluku. Hluk totiž může způsobit nejen mechanické poškození ucha, ale při dlouhodobém působení má vliv i na epigenetické procesy. Díky tomu je reveratrol velice vhodnou substancí k preventivnímu užívání pro osoby, které jsou nadměrnému hluku vystaveni například v zaměstnání, ale třeba i pro milovníky velmi hlasité hudby.
Více o resveratrolu čtěte zde https://www.epivyziva.cz/resveratrol/

Preventivně proti ztrátě sluchu působí i karotenoidy, které obvykle bývají i velice silnými antioxidanty. Typickým zástupcem spojujícím antioxidační a epigenetický efekt je astaxantin.
Více o astaxantinu čtěte zde https://www.epivyziva.cz/astaxantin/

Důležitá se zdá i role zinku. Jeho nízká hladina je totiž typická při řadě případů nedoslýchavosti. U osob, které nízkou hladinu zinku mají, bylo pak při jeho podávání zaznamenáno výrazné zlepšení sluchu. Nedostatek zinku se navíc může podílet i na vzniku tinnitu (pískání, šum a další zvuky v uších). Zinek je přitom nejen důležitou součástí mnoha enzymů, ale má i epigenetický účinek.
Podceňovat bychom však neměli ani příjem některých vitaminů, zejména E a C.