Hořčík, podobně jako celá řada dalších kovů, je nezbytnou součástí enzymů -funguje v nich jako tzv. kofaktor, tedy nebílkovinná součást enzymu. Je součástí více než tří set enzymů, které jsou nezbytné pro průběh více než pětistovky biochemických reakcí v těle – mj. se například účastní reakcí zapojených do metabolismu všech tří základních makroživin: sacharidů, bílkovin a tuků, tedy vlastně do všech procesů, při kterých v organismu vzniká energie. Je nezbytný pro funkci svalů, nervové soustavy či regulaci hladiny glukózy a krevního tlaku. Jeho deficit tak může mít řadu vážných důsledků. (1, 2)

Historie

První sloučeninou hořčíku, kterou kdy někdo podrobil vědeckému zkoumání, byla Epsomská sůl (síran hořečnatý) – analýzu této látky, která se v medicíně využívala od 16. století, provedl anglický lékař a botanik Nehemiah Grew (1641-1712). (3) Za prvního člověka, který rozpoznal hořčík coby prvek, je považován Joseph Black – v roce 1755 odlišil, že oxid hořečnatý a oxid vápenatý (vápno) nejsou jedna a ta samá sloučenina. Čistý hořčík ve formě kovu poprvé izoloval v roce 1808 Humphry Davy. (4)

Nezbytnost příjmu hořčíku pro správné fungování lidského organismu pak popsal poprvé Arthur D. Hirschfelder v roce 1933. (5)

Popis

Čistý hořčík je stříbrolesklý měkký kov, v této formě se však v přírodě nevyskytuje. Nachází se v ní hojně v podobě anorganických sloučenin a zároveň je nedílnou součástí živých organismů. V rostlinách jej najdeme coby součást zeleného barviva chlorofylu, v živočišných tkáních se vyskytuje v kostech (ty jsou jeho důležitou zásobárnou), měkkých tkáních i v krvi.

Tělo dospělého člověka obsahuje cca 25 g hořčíku. Největší část (50-60 %) je uložena v kostech, většina zbytku v měkkých tkáních. Pouze cca 1 % se nachází v krevním séru. Denně ztrácíme cca 120 mg močí. (2)

Zdroje hořčíku

Hořčík je poměrně hojně obsažen například v listové a košťálové zelenině, celozrnných obilovinách, luštěninách a ořeších. Jeho bohatým zdrojem jsou také ryby, zejména losos, makrela či halibut, a mléčné výrobky. (7) Nachází se i v minerálních vodách.

Tělo se sice výraznému poklesu hladin hořčíku brání tím, že omezí jeho vylučování, jeho deficit je však poměrně častý. Některé skupiny lidí jsou navíc jeho nedostatkem ohroženy poměrně výrazně – jde například o tyto osoby: (2,6)

• diabetici 2. typu, kteří ztrácejí velké množství hořčíku močí,
• osoby trpící trávicími potížemi (chronický průjem, autoimunitní onemocnění střev) či některými chorobami slinivky a jater,
• ti, kdo mají odstraněnu část tenkého střeva,
• lidé závislí na alkoholu,
• sportovci,
• ženy v menopauze (nedostatek hořčíků může souviset s nedostatkem estrogenu),
• starší osoby (riziko deficitu stoupá s věkem,
• všichni, kdo dlouhodobě konzumují méně hořčíku, než je doporučená denní dávka.

doporučená denní dávka činí pro dospělé ženy 320 mg (potřeba tohoto minerálu ovšem stoupá ale v průběhu těhotenství a kojení) a 420 mg pro muže. (2, 6)

Deficit hořčíku je ovšem poměrně těžko diagnostikovatelný – běžné metody totiž zkoumají hladinu sérového hořčíku (tj. jeho obsah v krvi), ale neřeknou nic o jeho obsahu v kostech a dalších tkáních. Tělo přitom obvykle udržuje hladinu hořčíku stálou i při jeho nedostatečném příjmu – ať už tím, že omezí jeho vylučování, nebo že jej doplňuje ze zásob v kostech. Proto bývá deficit tohoto prvku často neodhalen. (8)

Problémem při doplňování hořčíku je také fakt, že se tento minerál vstřebává z trávicího traktu poměrně neochotně – jen asi z 30-50 %. Zvláště při užívání hořčíku formou doplňků stravy je proto vhodné volit ty s lepší vstřebatelností. Vstřebávání může také narušit kyselina šťavelová, která se vyskytuje například ve špenátu a košťálové zelenině, a pravděpodobně i  bramborový škrob. Dříve se hodně spekulovalo i o tom, že stejný efekt může mít i vláknina, to se však dostatečně nepotvrdilo – minimálně u zdravých osob vláknina vstřebávání hořčíku nenarušuje. (38, 39)

Účinky a rizika nedostatku

Jak už jsme uvedli, hořčík je součástí řady enzymů, které se podílejí na klíčových biochemických pochodech. Navíc má i epigenetické účinky, tj. může ovlivňovat aktivitu řady genů v naší DNA (ovlivňuje zejména tzv. metylaci genů). Pokud tedy trpíme jeho nedostatkem, zvyšuje to například intenzitu zánětlivých procesů v těle i riziko vzniku řady závažných onemocnění. Hořčík rovněž ovlivňuje tzv. buněčnou signalizaci, tj. procesy, s jejichž pomocí je v těle regulováno chování buněk. (9, 10, 38)

Pojďme se tedy blíže podívat, které zdravotní problémy mohou s nedostatkem hořčíku pomoci a jaké jsou přínosy jeho důsledného doplňování.

Srdce a cévy

Hned několik studií ukázalo, že deficit hořčíku výrazně zvyšuje riziko nemocí srdce a cév, a dokonce i přímo riziko náhlé smrti z těchto příčin. Například dlouhodobá, 26 let trvající studie sledující téměř 90 000 žen v USA ukázala, že zatímco ty s vysokou hladinou hořčíku měly riziko náhlé smrti na srdečně cévní choroby 34 %, u žen s deficitem tohoto prvku to bylo 77 %. V holandské studii zase autoři prokázali, že dostatečný příjem hořčíku v potravě zlepšuje prokrvení srdečního svalu, a snižuje tak riziko ischemické choroby srdeční. Užívání 100 mg hořčíku denně také v rámci další studie dokázal o 8 % snížit riziko mozkové mrtvice. Naopak pozitivní vliv užívání hořčíku na krevní tlak prokázán nebyl. Deficit hořčíku může rovněž zvyšovat riziko vzniku srdečních arytmií. (11-15)

Diabetes 2. typu

Hořčík hraje klíčovou roli v metabolismu glukózy, a proto strava s vysokým obsahem tohoto prvku prokazatelně snižuje riziko vzniku cukrovky 2. typu. Deficit hořčíku naopak zvyšuje inzulinovou rezistenci, která je předstupněm diabetu. Metaanalýza sedmi studií, které dohromady zahrnovaly sledování více než 200 000 osob, ukázala, že zvýšení celkového příjmu hořčíku o 100 mg za den sníží riziko diabetu o 15 %. Užívání hořčíku osobami s již rozvinutým diabetem pak v rámci dvou studií vedlo k poklesu hladiny glukózy i glykovaného hemoglobinu. (16-22)

Osteoporóza

Řídnutí kostí je další z potíží, jejichž vznik a vývoj prokazatelně souvisí s hladinou hořčíku v těle. Hořčík se totiž účastní hned několika procesů, které souvisejí s tvorbou kostní hmoty: ovlivňuje činnost kostních buněk osteoklastů a osteoblastů, reguluje hladinu vitaminu D a také ovlivňuje koncentraci parathormonu, který zase řídí hladinu vápníku v těle. Zvláště prospěšné je tak užívání hořčíku pro ženy v menopauze a po ní, kdy může snížit úbytek kostní hmoty. (23-26)

Migréna

Nedostatek hořčíku souvisí rovněž s tvorbou neurotransmiterů (látky zajišťující přenos nervových vzruchů) a vazokonstrikce čili stažení cév, což jsou procesy, které hrají při vzniku bolestí hlavy důležitou roli. Lidé, kteří na bolesti hlavy trpí, také většinou mívají sníženou hladinu hořčíku v těle. Z několika malých studií, které byly zatím provedeny, vyplývá, že by migrénám mohlo zabránit užívání 300 mg hořčíku 2x denně. To však výrazně překračuje doporučené denní dávkování, a proto je vhodné, aby užívání probíhalo pod dohledem lékaře. (27-29)

Funkce svalů

Hořčík se do fungování svalů zapojuje zcela zásadním způsobem. Funguje v nich jako antagonista (protihráč) vápníku, čímž působí proti nekontrolovatelné svalové kontrakci. Proto jsou při jeho nedostatku typické křeče. Navíc se podílí na dalších procesech, které funkci svalů ovlivňují, například na využití kyslíku, produkci energie a rovnováze elektrolytů. Při intenzivním tréninku navíc dochází k redistribuci hořčíku, aby byly pokryty všechny metabolické potřeby. Právě sportovci proto trpí nedostatkem tohoto prvku velice často, což ale následně vede ke zhoršení výkonnosti. Doplňování hořčíku má tak u sportovců velice často efekt v podobě zvýšení výkonnosti jak ve vytrvalostních, tak i rychlostně silových sportech. (30)

Mozek a nervový systém

Zcela zásadní problém způsobuje nedostatek hořčíku v oblasti fungování mozku a nervové soustavy, protože narušuje přenos nervových vzruchů. Navíc při jeho deficitu vzniká v mezibuněčném prostoru nadbytek vápníku, což vede ke zvýšení oxidativního stresu. Ten může mít za následek poškození, či dokonce smrt neuronů. (30)

Díky tomu existuje poměrně úzká souvislost mezi hladinou hořčíku v těle a kognitivními schopnostmi, včetně soustředění a paměti. V jedné z nedávných studií byla dokonce prokázána souvislost mezi hladinou hořčíku (a také zinku) u dospívajících dívek a jejich studijních výsledků. Studie provedené na zvířatech rovněž ukázaly, že hořčík zásadně ovlivňuje schopnost učení a také že může pomoci při ztrátě paměti či úbytku kognitivních schopností následkem zranění (31,32).

Únava

Typickým příznakem nedostatku hořčíku je nadměrná únava, která může být způsobena jeho vlivem jak na nervovou soustavu, tak na kosterní svalstvo a procesy získávání energie z živin. Deficit hořčíku byl rovněž zaznamenán zhruba u poloviny osob trpících chronickým únavovým syndromem. (30)

Stárnutí

Hořčík je rovněž zapojen do biochemických procesů, které souvisejí s udržováním integrity telomer a ovlivňuje proces jejich zkracování. Telomery jsou koncové části chromozomů, které mají vliv na funkci mitochondrií a tzv. senescenci, což jsou procesy ovlivňující rychlost stárnutí zde a zde. Právě zkracování telomer je přitom typickým projevem (a zároveň jednou z příčin) procesů stárnutí buněk. Hořčík přitom mj. ovlivňuje aktivitu enzymu telomerázy, která nejen reguluje rychlost zkracování telomer, ale může dokonce iniciovat jejich prodlužování. (33)

Hořčík také ovlivňuje produkci ceramidů – látek, které jsou součástí buněčných membrán a jejichž nedostatek může urychlit buněčné stárnutí. Ceramidy jsou mj. oblíbenou přísadou krémů proti stárnutí. (34)

Trávení

Doplňování hořčíku může být efektivní při některých trávicích potížích – například při pálení žáhy nebo zácpě. (37)

Nádorová onemocnění

Hořčík patří mezi důležité regulátory procesu proliferace, tj. dělení buněk. Tento proces přitom bývá narušen při nádorovém bujení, což způsobuje, že se nádorové buňky dělí velice rychle a nekontrolovaně. Dostatečný příjem hořčíku tak může být i důležitou součástí prevence rakoviny. (38)

Užívání hořčíku

Pokud je diagnostikována hypomagnezémie, tj. výrazný pokles hořčíku v krevním séru, obvykle se to řeší jeho nitrožilním podáváním. Dlouhodobě se pak hořčík užívá formou doplňků stravy – když zvolíme dobře vstřebatelnou formu, postačí 200 mg denně. Pokud ale už došlo k výraznému poklesu zásob hořčíku v těle, bývá jeho doplnění dlouhodobou záležitostí – může trvat až 40 týdnů. (8)

Riziko předávkování je naopak velmi nízké, při nadměrném příjmu totiž obvykle dojde k vyloučení přebytečného hořčíku močí (výjimku představují např. lidé s chorobami ledvin). Jen při nadměrném užívání některých forem hořčíku (uhličitan, chlorid, oxid a glukonát) může hrozit průjem a nevolnost. (2)

Pokud jde o formu doplňků stravy, stejně jako v případě jiných minerálů a stopových prvků i zde platí, že organicky vázaný hořčík se vstřebává lépe než anorganické formy, jako je síran, chlorid či oxid. Z organicky vázaných forem se nejlépe vstřebává bisglycinátd (tzv. chelátová forma), vhodný je také citrát, glukonát či throanát. (39)

Vhodné kombinace

Hořčík se nejčastěji kombinuje s vápníkem, protože tyto minerály se ideálně vstřebávají, pokud je konzumujeme v poměru 2 : 1 ve prospěch vápníku. Výhodná je také kombinace hořčíku s vitaminem D3, protože hořčík pomáhá v těle hladinu „déčka“ udržovat. (42)

Srdce a cévy: hořčík + EGCG (35), vápník + hořčík + draslík (41), hořčík + resveratrol

Pozornost, ADHD: hořčík + zinek + omega 3 (36)

Zánět i imunita: vápník + hořčík + zinek (40), hořčík + vitamin D3

Mozek, deprese a úzkost: vápník + hořčík + zinek (40), hořčík + omega-3, hořčík + resveratrol

Osteoporóza: vápník + hořčík + zinek (40), hořčík + resveratrol

Diabetes: vápník + hořčík + zinek (40), hořčík + kurkumin, hořčík + OPC

Svaly: hořčík + vitamin D3 + kurkumin (43), hořčík + OPC

Možné interakce s léky

Hořčík může interagovat s řadou léků. Typickým příkladem jsou některá antibiotika. Tento minerál se například v žaludku váže na tetracykliny, a tím snižuje jejich vstřebatelnost. Je proto třeba se vyhnout konzumaci doplňků stravy s hořčíkem 2 hodiny před a 4 hodiny po užívání tetracyklinových antibiotik. Vstřebatelnost hoříčík ovlivňuje i v případě antibiotik chinolových a aminoglykosidových, a také u bifosfonátů, které se užívají při osteoporóze. Hořčík rovněž interaguje s léky na vysoký krevní tlak (hlavně s tzv. blokátory kalciových kanálů), s léky podporujícími relaxaci svalů a některými diuretiky. Ve všech těchto případech je třeba užívání hořčíku konzultovat s ošetřujícím lékařem. (37)

Pokud se zaměříme na oční choroby, které se objevují v dospělém věku (šedý i zelený zákal, makulární degenerace, ale i třeba stařecká dalekozrakost), tak většina z nich úzce souvisí s procesem stárnutí. Souvislost byla prokázána dokonce i mezi zrakovými obtížemi a Alzheimerovou chorobou. Výzkumy například opakovaně potvrdily, že u osob trpících tímto typem demence dochází k snížení tloušťky nervových buněk v sítnici, která je způsobena degenerativním procesy napadajícím tyto buňky a také jejich axony (tj. výběžky, jež tvoří zrakový nerv). Zvláště velká podobnost se přitom objevuje mezi změnami doprovázející zelený zákal i makulární degeneraci.

Potíže s viděním se navíc běžně vyskytují u řady onemocnění mozku a nervové soustavy, ať už je to Alzheimerova a Parkinsonova choroba nebo třeba roztroušená skleróza.

Souvislosti jsou přitom natolik výrazné, že se možná v budoucnu dočkáme vzniku diagnostických metod onemocnění mozku pomocí očních vyšetření. Mohlo by se to týkat například časné diagnostiky Alzheimerovy choroby, ale podle změn na sítnici je dokonce možné odhadovat riziko mozkové mrtvice!

Jak oči stárnou

Změn v oblasti očí, které nějak souvisí s procesy stárnutí, je celá řada. Některé jsou dokonce patrné na první pohled – například „zapadnutí“ očí způsobené úbytkem tukové vrstvy nebo pokles očních víček. Pro naši schopnost vidět jsou ale důležitější změny skryté.

Ve spojivkách například dochází k atrofii tkáně slzných žláz a zároveň proliferaci (tj. rychlému množení buněk) pojivové tkáně, což vede ke zhoršené produkci slz. Důsledkem je nejen pocit suchosti a pálení, ale i poškození, které vede ke zhoršené zrakové ostrosti. Objevují se také změny v bělimě (ochranná vrstva obalující celou oční kouli), stejně jako degenerativní změny rohovky, které mohou vést k astigmatismu. Zmenšuje se i zornice a klesá reaktivita duhovky.

Výrazné jsou změny v oblasti čočky. Klesá její elasticita, což komplikuje zaostření. Dochází také k narušení struktury specifických bílkovin, tzv. krystalinů, které jsou stěžejní pro průhlednost čočky, a ke změnám ve složení lipidů tvořících membrány buněk čočky. Tyto procesy mohou vyústit například v šedý zákal.

Rozsáhlé jsou také změny na sítnici, kde dochází zejména k narušování struktury i funkce v ní obsažených nervových buněk. Zhušťuje se také membrána, přes kterou sítnice transportuje odpadní látky, a vznikají na ní usazeniny, což může vést ke vzniku makulární degenerace.

Ve zrakovém nervu nejen ubývá axonů, ale také se množí pojivová tkáň, která komplikuje jejich krevní zásobení. Zhoršuje se i cévní zásobení očních tkání vlivem aterosklerózy. Důsledkem je nedostatek kyslíku a živin, který dále urychluje negativních procesy uvnitř oka.

V důsledku všech těchto změn se proto s věkem zhoršuje zraková ostrost, ale i vnímání kontrastů, zužuje se zorné pole, zhoršuje se barevné vidění, ale i schopnost očí přizpůsobit se šeru, či naopak ostrému světlu.

Mozek a stárnutí

S věkem výrazně přibývá i strukturních změn v mozku, které se přitom velmi podobají především změnám v oblasti oční sítnice a zrakového nervu. Dochází k úbytku mozkových buněk i jejich axonů a snižuje se množství synapsí (tj. spojení mezi neurony). V případě některých typů demence také na neuronech vznikají plaky, které omezují jejich funkci – výrazné jsou např. beta-amyloidní plaky v případě Alzheimerovy choroby.

Podobně jako v případě očí, i v mozku se změny dotýkají rovněž cévního systému. Ubývá drobných kapilár, které zásobují mozek krví, ty stávající jsou postiženy aterosklerózou a také se zhoršuje stav tzv. hematoencefalické bariéry. Tímto termínem se označuje systém, který chrání mozek před poškozením tím, že zamezuje průchodu řady látek z krve do mozkové tkáně. Vlivem stárnutí však dochází ke změnám, které komplikují i průchod látek, které by přes tuto bariéru naopak procházet měly.

V neposlední řadě se i snižuje tvorba neurotransmiterů, což jsou látky zajišťující přenos signálu meze jednotlivými nervovými buňkami. Výrazné změny v produkci neurotransmiterů jsou přitom typické pro některé nemoci – například pro Alzheimerovu chorobu (zde je typický nedostatek acetylcholinu) či depresi.

Co se děje uvnitř buněk

To, co jsme zmínili výše, jsou vnější projevy stárnutí. Jejich podstatou je ale to, co se děje uvnitř našich buněk, přičemž platí, že příčiny a projevy stárnutí jsou přitom obdobné u všech buněk a tkání těla.

Epigenetické příčiny stárnutí

S věkem přibývá v DNA našich buněk negativních epigenetických změn, které mění aktivitu řady důležitých genů. Zejména jde o změny v úrovni metylace – v oblasti některých genů dochází k metylaci nadměrné (hypermetylaci), která geny vypíná, zatímco jinde metylových skupin v promotorech genů se naopak míra metylace snižuje (hypometylace).

Zároveň vlivem stárnutí dochází ke změnám v oblasti chromatinu, což je komplex DNA a bílkovin (tzv. histonů) v jádrech buněk. S postupujícím věkem celkově chromatinu ubývá a dochází rovněž ke změnám v modifikaci histonů (zejména v míře jejich acetylace), které rovněž ovlivňují aktivitu genů v DNA.

Důležité přitom je, že výrazné epigenetické změny se s postupujícím věkem odehrávají jak uvnitř očí, tak i mozku. A platí přitom, že většina onemocnění postihující tyto orgány má výrazné epigenetické pozadí, ať už jde například o šedý a zelený zákal, makulární degeneraci, diabetickou retinopatii, Alzheimerovu a Parkinsonovu chorobu, depresi, úzkost, schizofrenii a mnohé další.

Přibývání negativních epigenetických změn vlivem stárnutí bohužel nezabráníme, dobou zprávou ale je, že ho úpravami životního stylu můžeme výrazně zpomalit.

Sirtuiny

Enzymy jménem sirtuiny mají v organismu řadu důležitých funkcí a také jejich produkce rovněž výrazně klesá s věkem. Sirtuiny ovlivňují míru acetylace histonů, délku telomerů (koncové části chromozomů, které se zkracují při každém buněčném dělení), podporují opravy poškozené DNA, regulují procesy buněčné diferenciace, buněčné smrti i míru zánětlivých procesů v těle. Pomáhají také chránit nervové buňky před degenerací. Úbytek některých sirtuinů (zejména SIRT-1) je přitom typický pro některá onemocnění sítnice a zároveň i pro problémy v oblasti mozku.

Senescentní (senescenční) buňky

S postupujícím věkem přibývá v těle i tzv. senescentních buněk, které někdy bývají označovány jako „buněčné zombie“. Tyto buňky se již nedělí, přesto nezanikají a v těle se hromadí. Tím narušují funkci většiny tkání v těle a zároveň produkují cytokiny, což jsou látky podporující zánět.

Dysfunkce mitochondrií

Stárnutí výrazně ovlivňuje i funkci mitochondrií, což jsou buněčné organely, v nichž probíhá přeměna živin na energii. S dysfunkcí mitochondrií jsou přitom spojena mnohá onemocnění, například Alzheimerova choroba či autismus.

Přímá linka střeva – mozek

Zajímavým, a zatím poměrně přehlíženým aspektem ovlivňujícím stav našich očí i mozku, je střevní mikrobiom – tedy soubor mikroorganismů obývajících naše střeva. Rovnováha v této oblasti totiž ovlivňuje nejen trávení potravy, ale hraje důležitou roli při vzniku zánětlivých procesů, které následně způsobují celou řadu závažných zdravotních problémů celého těla. Právě zánětlivé procesy se spolupodílejí na vzniku řady očních nemocí (například makulární degenerace), stejně jako na spoustě chorob souvisejících s naším mozkem – například na Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, depresi, autismu a dalších.

Bakterie uvnitř našich střev ovšem zároveň produkují látky, které pronikají do krevního oběhu, a mohou tak ovlivňovat tkáně a orgány celého těla. Jde například o butyrát nebo propionát. Zejména butyrát dokáže měnit epigenetické vzorce v DNA řady buněk těla (potlačuje například funkci histondeacetyláz), účastní se procesů buněčné signalizace, jejichž prostřednictvím buňky získávají informace nutné k regulaci jejich funkce, a také ovlivňuje funkci mitochondrií.

Právě schopnost ovlivňovat epigenetické reakce (a tudíž i aktivitu jednotlivých genů v DNA) a funkci mitochondrií se úzce dotýká zejména nervové tkáně. Například mitochondriální disfunkce se úzce podílí na vzniku jak chorob souvisejících s mozkem (Alzheimerova choroba, autismus a dalších), tak těch, které postihují oči (šedý a zelený zákal, retinopatie atd.)

Více o střevním mikrobiomu si můžete přečíst ZDE » , další informace o mitochondriích pak naleznete ZDE ».

Co můžeme pro mozek a oči udělat?

Základem péče o oči a mozek je snaha dostat pod kontrolu faktory, které negativně ovlivňují epigenetické procesy a střevně mikrobiom. Na webu Epivýživa.cz jsme je podrobně probírali již mnohokrát, proto jen stručně:

V zásadě se dá říct, že epigenetický vliv mají všechny faktory našeho životního stylu – tedy výživa, míra pohybové aktivity, pití či nepití alkoholu, kouření, toxiny z životního prostředí, ale i míra stresu, množství spánku apod.

Vyzdvihnout bych tady chtěla především jednu stránku výživy, a tou je konzumace sacharidů. Naše strava jich totiž ve většině případů obsahuje výrazný nadbytek, a tento faktor zvyšuje intenzitu zánětlivých procesů v těle a riziko řady onemocnění. Právě oči i mozek přitom nadbytek cukrů ovlivňuje opravdu hodně, protože pro nervové buňky je zvláště zničující inzulinová rezistence, kvůli které neurony trpí nedostatkem energie, a k níž kromě přejídání se cukry přispívá i nedostatek pohybu. Například Alzheimerova choroba bývá dokonce někdy označována jako cukrovka 3. typu.

Nezbytná je naopak dostatečná konzumace antioxidantů, které chrání před poškozením nervové buňky v mozku a očích a jsou důležité také pro ochranu proteinů v oční čočce. Například vysoký příjem polyfenolů, ať už ze zeleniny nebo třeba ze sóji, dokázal v pokusech na lidských i zvířecích modelech nejen předcházet vzniku šedého zákalu, ale dokonce i zlepšit stav již vzniklého zákalu. Důležité jsou i vitaminy C a E a karotenoidy, stejně jako dostatečný příjem nenasycených mastných kyselin.

Zcela zásadní je také pravidelný pohyb, zejména ten aerobního charakteru (klidně stačí i pravidelné, svižné procházky). Právě fyzická aktivita totiž prokazatelně souvisí s kognitivními schopnostmi, snižuje riziko řady onemocnění mozku a pozitivně ovlivňuje i zdraví očí.

Zároveň je třeba pečovat o střevní mikrobiom, kterému škodí například vysokotučná strava, a prospívá mu naopak konzumace probiotik a probiotik. V pořádku je nutné udržovat i cévní systém, protože jen tak budou mít buňky očí a mozku dostatek kyslíku a živin. Užitečné tipy najdete ZDE ».

Doplňky stravy, které mohou pomoci

Zde je pár tipů na doplňky stravy, které prospívají očím a mozku zároveň:

Omega-3

Jde o zcela zásadní živinu pro fungování mozku i očí. Jedna z těchto nenasycených mastných kyselin, DHA, je totiž důležitou strukturní součástí nervových buněk, a další, EPA, má zase výrazné protizánětlivé účinky.

Užívání Omega-3 zlepšuje kognitivní schopnosti, a pomáhá zmírnit řadu problémů v oblasti mozku (Alzheimerova choroba, ADHD, deprese, úzkost a další). Jejich dostatečný příjem je zejména důležitý pro prevenci očních vad i šedého zákalu způsobeného stárnutím. U osob s touto nemocí ostatně byla zjištěna nízká hladina omega-3. Pomáhají také snížit riziko makulární degenerace.

Butyrát

Jde o mastnou kyselinu s krátkým řetězcem, která je produkována některými druhy střevních bakterií, ale je možné ji užívat i jako doplněk stravy.

Velmi rozsáhlé jsou její pozitivní účinky na mozek a nervovou soustavu. Podporuje proliferaci (tj. množení) a diferenciaci nervových buněk, zlepšuje tvorbu nových spojů mezi nimi a zároveň je chrání před degenerativními procesy a pomáhá oddálit jejich buněčnou smrt. Má protizánětlivé účinky a podporuje tvorbu růstového faktoru BDNF, který je nezbytný právě pro tvorbu a udržování funkce neuronů. Řada studií potvrdila, že butyrát pomáhá zlepšit paměť, chrání před neurodegenerativním onemocněními (včetně Alzheimerovy choroby) a prospěšný je i při autismu. V pokusech na zvířatech byla zároveň prokázána jeho schopnost snižovat nitrooční tlak, což může být zásadní při léčbě a prevenci zeleného zákalu, dále chrání buňky sítnice a může být užitečný v prevenci a léčbě makulární degenerace. Více o butyrátu čtěte ZDE » .

Vitamin D3

Jde o vitamin s výrazným epigenetickým působením, který se váže na tzv. VDR receptory nacházející se přímo na buněčném jádře. Jeho nedostatek má přitom výrazný negativní vliv na řadu mozkových funkcí.

Vitamin D3 působí protizánětlivě, ale stěžejní je také pro dělení a růst nervových buněk a jejich ochranu před degenerativními procesy. Velmi efektivně přitom působí jak v hipokampu (část mozku zodpovědná za paměť), tak v mozkové kůře. Pomáhá také regulovat tvorbu amyloidních plaků, a je tedy užitečný v prevenci i léčbě Alzheimerovy choroby. Jeho nedostatek, který je přitom v naší populaci velice častý, přitom zvyšuje nejen riziko řady typů demencí, ale například i deprese, úzkosti a schizofrenie.

„Déčko“ je ale nezbytné i pro funkci očí – jeho deficit například výrazně zvyšuje riziko makulární degenerace, šedého i zeleného zákalu – a také pro správné fungování střevního mikrobiomu.

Resveratrol

Barvivo obsažené zejména v červeném víně patří mezi velmi efektivní aktivátory sirtuinů, a díky tomu pomáhá zpomalit procesy stárnutí v celém těle, oči a mozek nevyjímaje. Má výrazný pozitivní vliv na paměť – zlepšuje totiž kontrolu hladiny glukózy v hipokampu (část mozku zodpovědná právě za paměť), i tzv. funkční konektivitu v této oblasti. Účinkuje nejen u zdravých osob, ale i u lidí s vysokým rizikem demence. Vykazuje také výrazný neuroprotektivní efekt, stabilizuje hladinu amyloidu-beta 40, což je jedna z hlavních složek tzv. amyloidních plaků vznikající například při Alzheimerově chorobě. Je také velmi silným antioxidantem.

Rozmarýn

Tato bylinka velmi efektivně podporuje nejen paměť, ale i schopnost učení a koncentraci. Vděčí za to obsahu dvou látek s epigenetickým působením: kyselině rozmarýnové a kyselině ursolové. Ty například podporují tvorbu růstového faktoru IGF-1 v mozkové tkáni. Rozmarýn dokonce může pomoci i osobám s rozvinutými příznaky Alzheimerovy choroby. Zlepšení kognitivních funkcí bylo dokonce potvrzeno nejen při vnitřním užívání rozmarýnu, ale dokonce i při pouhém vdechování jeho éterických olejů.

Rozmarýn má i ovšem i pozitivní vliv na oči. Působí například jako antioxidant, chrání buňky sítnice a reguluje také aktivitu několika genů souvisejících se vznikem makulární degenerace.

Astaxantin

Oranžové barvivo z rodiny karotenoidů je jedním z nejefektivnějších doplňků stravy pro podporu zrakových funkcí. Zlepšuje například schopnost zaostření, zpomaluje úbytek zrakových schopností související s věkem, zlepšuje výživu sítnice, podporuje prevenci a léčbu zeleného zákalu a makulární degenerace a snižuje zrakovou únavu. Kromě toho má ale i rozsáhlý pozitivní vliv na funkci mozku, zejména na paměť, schopnost učení, ale i na prevenci a léčbu Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. Na rozdíl od jiných substancí dokáže bez problémů překonávat hematoencefalickou bariéru, takže může působit přímo na mozkové buňky.