Progesteron je v první řadě pohlavní hormon. Účastní se řízení menstruačního cyklu a umožňuje otěhotnění. Jenže receptory pro progesteron se nenacházejí jen v pohlavních orgánech či mléčných žlázách, ale v prakticky v celém těle. A proto může ovlivňovati spoustu i procesů, které s rozmnožovacím systémem vůbec nesouvisí.

Spousta progesteronových receptorů se nachází třeba v mozku – najdeme je nejen ve všech jeho částech, ale i ve všech typech mozkových buněk. Díky tomu může progesteron ovlivňovat například naši kognitivní výkonnost, odolnost vůči stresu (dokonce má i přímý zklidňující a protistresový efekt), vznik depresí a úzkostí. Vliv má ale také třeba funkci mitochondrií, které mozkovým buňkám zajišťují energii, míru zánětu v mozku, tvorbu a regeneraci neuronů (včetně jejich myelinizace) a dokonce může spolurozhodovat i o tom, do jaké míry a jak rychle se zotavíme z poranění mozku.

Progesteron se přitom neváže jenom na „svoje“ receptory. Dokáže se totiž efektivně vázat například i na glukokortikoidní receptory, které jsou těm progesteronovým velmi podobné. To je mimo jiné důležité pro regulaci zánětu – když se totiž nějaká „pasující“ molekula neboli ligand naváže na glukokortikoidní receptor, dochází ke snížení míry zánětlivých procesů. A protože se tyto receptory nacházejí napříč celým tělem, může progesteron jejich prostřednictvím přispět ke snížení zánětu v celém těle. Pomocí glukokortikoidních receptorů může mít progesteron vliv také na imunitu, a dokonce i na vznik autoimunitních onemocnění.

Tento hormon ale ovlivňuje i zdraví našich kostí, kvalitu spánku, rychlost stárnutí pokožky, funkci ledvin a mnoho dalšího. Klíčový je také v menopauze, protože řada problému vznikajících v tomto období souvisí nejen s úbytkem estrogenu, ale i progesteronu.

Progesteron a menstruační cyklus

Největší část progesteronu se u žen tvoří ve vaječnících – u žen v plodném věku to může být až 30 mg denně. Výrazně nižší množství, cca 1 mg denně, zároveň vzniká i v nadledvinách. Množství tvořené ve vaječnících ovšem není konstatní, ale výrazně kolísá v průběhu každého menstruačního cyklu. Pojďme se tedy pro lepší pochopení na tento proces podívat podrobněji.

Říká se, že vše začíná v hlavě, a platí to i pro ženský reprodukční cyklus. A zdaleka nemluvím jen o vlivu psychiky – v hlavě totiž začínají i fyziologické a biochemické procesy související s menstruačním cyklem.

Když dívka vstoupí do puberty, aktivuje se v jejím hypotalamu malá skupinka buněk jménem KND neurony. Ty pak dají hormonální cestou pokyn další oblasti mozku – hypofýze, aby produkovala FSH (folikuly stimulující hormon) a LH (luteinizační hormon). A ty následně ovlivňují činnost vaječníků.

V případě menstruačního cyklu je přitom důležité právě to slovo „cyklus“. Vše, co se při něm v těle děje, se totiž každý měsíc cyklicky opakuje. A důvodem je i opakované kolísání hladin jednotlivých hormonů.

Menstruační cyklus má celkem čtyři fáze:

1. Menstruační fáze

Tato fáze by z logiky věci měla být spíše tou čtvrtou. Každý menstruační cyklus je totiž v podstatě přípravou na otěhotnění a k menstruačnímu krvácení dochází v okamžiku, kdy k otěhotnění nedošlo. Pro praktickou stránku sledování cyklu je ale jednodušší, aby se začal počítat od prvního dne menstruace, protože to je jediný začátek nové fáze, kterou žena bezpečně pozná.

Pokud jde o hladinu progesteronu, tak ta je v tomto okamžiku v ženském těle velmi nízká.

2. Folikulární fáze

Během folikulární neboli růstové fáze hraje důležitou roli estrogen, který mj. způsobuje nárůst hmoty děložní sliznice, aby byla v případě oplodnění schopna zajistit bezpečné uhnízdění vajíčka. Hladina progesteronu je stále velmi nízká.

3. Ovulace

Tahle fáze je nejkratší, ale je extrémně důležitá v okamžiku, kdy se žena snaží otěhotnět. Při ní výrazně stoupne produkce LH, který zajistí vytlačení vajíčka z folikulu – tj. z váčku, ve kterém dozrávalo. Vzápětí se dostane do vejcovodu, odkud putuje směrem do dělohy v naději, že se cestou potká se spermií a dojde k oplození.

4. Luteální fáze

Tahle fáze nás z hlediska produkce progesteronu zajímá nejvíce. A důležitou roli při ní hraje právě folikul, ve kterém předtím vajíčko dozrávalo.

Samotný folikul totiž není jen nějaké pouzdro, ale aktivní tkáň s mnoha úkoly. A jeden z nich přichází na řadu právě teď. Po uvolnění vajíčka se totiž folikul přemění na tzv. žluté tělísko, což je vlastně taková malá hormonální žláza. Poté začne produkovat progesteron, který je mj. nezbytný pro přežití vajíčka krátce po oplodnění.

Pokud k oplodnění nedojde, žluté tělísko, které produkovalo progesteron v luteální fázi cyklu (tedy po ovulaci) po pár dnech zaniká a přestává progesteron produkovat. Zároveň klesá i hladina estrogenu, což vede k omezení cévního zásobení děložní sliznice. Ta poté odumírá, uvolňuje se a odchází z těla prostřednictvím menstruačního krvácení. Znovu tak přichází na řadu první fáze cyklu.

Jiná je ale situace v případě, že se otěhotnění podaří, protože právě progesteron je nutný k udržení děložní sliznice, pro uhnízdění vajíčka i jeho následující růst a vývoj. Proto se v těle začne tvořit tzv. choriový gonadotropin, který brání zániku žlutého tělíska. To produkuje progesteron prvních 7-9 týdnů těhotenství a pak jeho roli přebere placenta. Vytvářené množství tohoto hormonu od tohoto okamžiku postupně roste – těsně před porodem může být hladina progesteronu v těle ženy až stonásobná oproti folikulární fázi menstruačního cyklu.

Po porodu naopak prudce poklesne, což může souviset například se vznikem poporodních depresí.

Důležitý je i pro muže

Progesteron ovšem není jen ženský pohlavní hormon, velice důležitý je i pro mužů, protože u nich funguje jako prekurzor testosteronu – tedy jako látka, z níž testosteron vzniká. Vzniká v nadledvinách a ve varlatech a jeho hladina v mužském těle je podobná té, kterou mají ženy ve folikulární části cyklu. Na rozdíl od žen přitom hladina progesteronu v mužském těle kolísá jen minimálně, postupně se ale snižuje s věkem. A i to může být příčinou některých potíží.

Když tělu chybí progesteron

Na následujících řádcích najdete stručný výčet některých problémů, které mohou souviset s nedostatečnou produkcí progesteronu. Zároveň ale platí, že ne vždy je na vině nízká hladina tohoto hormonu. Potíže totiž může způsobovat i změněná citlivost vůči němu, například z důvodu nefunkčních progesteronových receptorů, tedy specifických míst na buněčném jádře, na které se progesteron váže.

V příštím článku se pak podíváme na to, jak nám s podporou produkce progesteronu a citlivosti vůči němu mohou pomoci přírodní postupy.

Problémy s otěhotněním

Jednou z nejdůležitějších rolí progesteronu je umožnění uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze a podpora jeho dalšího vývoje. Nedostatek progesteronu proto může vést například k opakovaným potratům. Často také komplikuje snahy o těhotenství u žen ve vyšším věku. Právě u nich totiž bývá často narušena luteální fáze menstruačního cyklu a s ní i tvorba progesteronu. Vysoká hladina progesteronu může naopak způsobovat vícečetná těhotenství.

Naopak ve folikulární fázi cyklu je vysoká hladina progesteronu z pohledu snahy o miminko nežádoucí – progestiny (syntetická forma progesteronu) jsou ostatně častou součástí hormonální antikoncepce, která zabraňuje ovulaci. 

Potíže související s menopauzou

Při potížích souvisejících s menopauzou se jako příčina obvykle zmiňuje zejména pokles hladiny estrogenu, to je ale jen část pravdy. Ještě více totiž v těle klesá i hladina progesteronu. Existuje přitom řada důkazů, že na vzniku typických projevů menopauzy, se podílí nejen výrazný pokles tvorby estrogenu, ale právě i úbytek progesteronu. Jde například návaly horka, pocení, deprese a úzkosti, poruchy spánku, ale i ztrátu svalové hmoty, zvýšené padání vlasů, přibývání na váze a další problémy.

Výrazný vliv má pokles hladiny progesteronu zejména u žen v období tzv. premenopauzy a perimenopauzy (premenopauza je období před menopauzou, jako perimenopauza se obvykle označuje období rok před a rok po poslední menstruaci). V období posledních několika let před vymizením menstuace totiž ještě většinou neklesá produkce estrogenu (ta naopak může i přechodně stoupat), ale dochází právě k výraznému úbytku progesteronu. Ženy, které mají v tomto období největší míru nepříjemných příznaků, ostatně mívají hladinu estrogenu oproti svým vrstevnicím vyšší, ale zároveň mají velmi málo progesteronu. Proto je právě v období perimenopauzy důležité snažit se co nejvíce bránit poklesu progesteronu – ať už k tomu zvolíme přírodní postupy, nebo jeho doplňování medicínskou cestou (tj. užívání progestinů).

Podávání progesteronu u žen rok po poslední menstruaci například v rámci jednoho z výzkumů nejen snížilo výskyt návalů horka, ale také zlepšilo jejich kardiovaskulární zdraví podobně jako užívání estrogenu (nebo dokonce i více) a výrazně zkvalitnilo spánek. Progesteron má také v menopauze pozitivní vliv na zdraví kostí, stárnutí pokožky a řadu dalších zdravotních aspektů.

Zvláště v období premenopauzy a perimenopauzy pak může být nízká hladina progesteronu (zvláště pak v kombinaci s vyšší hladinou estrogenu) důvodem, proč žena náhle začne přibývat na váze.

Progesteron (progestin) má navíc oproti estrogenové terapii výrazně méně negativních účinků, a dokonce snižuje riziko rakoviny prsu a dělohy u žen léčených estrogenem – proto by měly ženy na hormonální substituční terapii užívat kromě estrogenu také progesteron.

Endometrióza

Pro endometriózu je typické vytváření ložisek děložní sliznice mimo oblast dělohy. Projevuje se extrémně silnými menstruačními bolestmi, ale i bolestmi při pohlavním styku a dalšími potížemi. Často také výrazně komplikuje otěhotnění. Více zde »

Příčiny tohoto nejčastějšího gynekologického onemocnění nejsou plně známé, ale typická je pro něj hormonální nerovnováha. Může přitom docházet právě k nedostatečné tvorbě progesteronu – tento pohlavní hormon totiž potlačuje proliferaci (rychlé buněčné dělení) děložní sliznice, která je pro endometriózu typická.

Nejčastější metodou léčby je proto potlačování produkce estrogenu, který naopak proliferaci sliznice podporuje, spolu s užíváním progestinu nebo hormonální antikoncepce. Tento postup však zhruba u třetiny žen nezabírá. Při endometrióze totiž nemusí docházet pouze k nedostatku progesteronu, ale také ke vzniku rezistence vůči němu. Proto je zároveň dobré podporovat i citlivost progesteronových receptorů (více k tomu najdete v pokračovaní článku).

PMS a PMDD

Jako premenstruační syndrom (PMS) označujeme nepříjemné fyzické i psychické příznaky, které se vyskytují v posledních dnech před nástupem menstruace nebo v prvních dnech po jejím začátku. Patří sem například podráždění, deprese, úzkost, bolesti v prsou a podbřišku, migrény apod. Premenstruační dysforická porucha (PMDD) pak představuje extrémní formu těchto příznaků. Více zde »

Dříve se při léčbě PMS využíval právě progesteron, protože se soudilo, že ho ženy s tímto problémem mají nedostatek, což u nich způsobuje převahu účinků estrogenu. Progesteronová léčba ostatně fungovala i na zmírnění některých konkrétních příznaků, například na zadržování vody, migrén apod. Novější studie ale naznačují, že za PMS je zodpovědná spíše příliš vysoká hladina estrogenu, případně poruchy citlivosti vůči progesteronu a jeho metabolitům, např. allopregnalononu (ALLO).

Platí sice, že ženy s výrazným poklesem hladin progesteronu mají vyšší riziko PMS a PMDD, zároveň se ale ukazuje, že zhoršení příznaků může nastat i při nárůstu hladin progesteronu.  

Nerovnováha progesteronu je spojena také s dysmenorrheou, tedy nepravidelným menstruačním cyklem.

Syndrom polycystických vaječníků (PCOS)

Jako PCOS označujeme stav, kdy ženské vaječníky produkují nadbytek testosteronu. S tím souvisí řada typicky mužských znaků – řídnutí vlasů, nadměrný růst ochlupení (zejména na hrudníku, zádech a v obličeji) nebo hromadění tuku v oblasti pasu. Často se nadměrně tvoří akné, ale i tmavé skvrny na kůži na zadní straně krku, v podpaží a pod prsy. Typický je nepravidelný menstruační cyklus a problémy s otěhotněním, ale i zvýšené riziko kardiovaskulárních chorob a diabetu. Název syndromu vychází z toho, že se při něm většinou ve vaječnících spousta malých cyst, tedy váčků naplněných tekutinou, v řadě případů PCOS ale cysty přítomny nejsou. Více zde »

Dle některých důkazů i PCOS souvisí s hladinou progesteronu. Ženy s tímto syndromem mají typicky nižší hladinu tohoto hormonu v luteální fázi cyklu, což může být i důvodem jejich snížené šance na otěhotnění (PCOS totiž patří mezi nejčastější příčiny neplodnosti). Častější jsou u nich také anovulační cykly, kdy nedochází k uvolnění zralého vajíčka.

Deprese a úzkost

Progesteron, či spíše jeho metabolity pregnenolon a ALLO ovlivňují i fungování našeho mozku. Zvláště ALLO totiž ovlivňuje GABA receptory (receptory pro kyselinu gama-aminomáselnou), a díky tomu dokáže zmírňovat úzkosti a deprese a má antistresové a sedativní účinky.

Proto nejspíš není náhoda, že ženy trpí depresí a úzkostí zhruba dvakrát častěji než muži, což je pravděpodobně dáno právě kolísáním hladin hormonů. Snížené hladiny progesteronu mohou přispět zejména ke vzniku poruch nálad v období před nástupem menstruace. Existují dokonce studie naznačující, že hladiny progesteronu spolu s množstvím a aktivitou progesteronových receptorů mohou ovlivnit pravděpodobnost, že žena spáchá sebevraždu.

Existují také četné důkazy o tom, že progesteron může hrát roli i při vzniku poporodních depresí. V posledním trimestru těhotenství je totiž jeho hladina v těle velmi vysoká, a proto může žena na její pokles po porodu reagovat „abstinenčními příznaky“ právě ve formě poruch nálad. Roli tu může hrát i hladina jeho metabolitu ALLO. Jeho podání ženám s poporodní depresí ostatně často vede k okamžitému ústupu příznaků – v rámci jedné z klinických studií například vedla jediná injekce k výraznému ústupu příznaků během 60 hodin a její účinky navíc byly trvalé.

Právě v době po porodu je u žen výskyt depresí velmi vysoký – až 100x častější než v jiných obdobích života. Na jejich vzniku se ale kromě progesteronu může podílet i prudký pokles hladiny některých dalších látek, například hormonu štítné žlázy tyroxinu (T4), který oproti poslednímu trimestru po porodu klesne cca o 50 %, kortizolu či cAMP.

Pokud se deprese či úzkosti vyskytnou v posledním trimestru těhotenství, může být rovněž příčinou nízká hladina ALLO. Zajímavé přitom je, že právě deprese v těhotenství výrazně u narozených dětí zvyšuje riziko deprese, poruch učení a sociálních problémů v průběhu dalšího života.

Prakticky neprozkoumaný je pak vztah progesteronu a depresí v perimenopauze a menopauze (existuje pouze jediná studie zkoumající vliv ALLO). Jisté ale je, že v perimenopauze výskyt depresí stoupá, zatímco cca dva roky po poslední menstruaci naopak výrazně poklesne, takže souvislosti s hladinou progesteronu lze předpokládat.

Protidepresivní účinky navíc může mít i estrogen, který například potlačuje zpětnou resorpci serotoninu, čímž pomáhá zvýšit jeho hladinu. Na stejném principu přitom působí i antidepresiva typu SSRI.  

Funkce mozku

Receptory pro progesteron se hojně vyskytují v celém mozku. Najdeme je jak ve všech jeho částech i ve všech typech mozkových buněk. Proto nepřekvapí, že může ovlivňovat také naši paměť a kognitivní výkonnost, a dokonce existují i teorie, podle nichž může mít vliv na riziko Alzheimerovy choroby a jiných typů demence. Zapojuje se totiž do metabolismu ß-amyloidu, který vytváří charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Progesteron (konkrétně jedna z membránových komponent jeho receptorů) se účastní i regulace zánětu v oblasti mozku. Právě zvýšená míra zánětu v mozku je přitom typická nejen pro různé typy demence, ale i pro deprese, úzkosti a další psychiatrická onemocnění. Zároveň hraje roli i při léčbě poranění mozku – některé studie naznačují, že by podávání progesteronu mohlo pomoci obnovit tzv. myelinové pochvy neuronů poničené například úrazem, a tím pomoci obnovit schopnost neuronů vést nervové vzruchy.

Vliv progesteronu na mozkové funkce ale není jen pozitivní, kvůli svým tlumivým účinkům totiž může naopak zhoršovat kognitivní schopnosti a paměť.  Když byla například v rámci jedné studie aplikována injekce progesteronu mladým zdravým ženám, zhoršila se jejich schopnost zapamatovat si obličeje. To může být ostatně důvodem, proč si mnohé ženy v těhotenství, kdy je hladina progesteronu mnohem vyšší než obvykle, stěžují na zhoršení kognitivních funkcí.

Autoimunitní onemocnění

Ženy trpí autoimunitními onemocněními častěji než muži, což naznačuje, že i vznik a vývoj těchto problémů může souviset s ženskými pohlavními hormony. Navíc je typické, že v těhotenství, kdy jsou hladiny pohlavních hormonů vysoké, se stav některých onemocnění zlepšuje (například revmatoidní artritidy a roztroušené sklerózy), zatímco stav jiných se naopak zhoršuje (například lupus erythematodes). Klíčovou roli zde pravděpodobně hraje schopnost progesteronu vázat se na glukokortikoidní receptory, které potlačují zánět.

Interakce progesteronu s imunitním systémem ostatně může být i důvodem, proč je progesteron nezbytný k udržení těhotenství v prvních dnech a týdnech po početí. Imunita matky by totiž mohla vyvíjející plod vyhodnotit jako „vetřelce“ a snažit se jej zničit. Progesteron ale snižuje aktivitu T buněk, makrofágů a NK buněk, čímž lokálně potlačí imunitu. A stejným způsobem může tento hormon zasahovat i do vzniku a vývoje autoimunitních onemocnění.

Progesteron a mužské zdraví

Nízká hladina progesteronu může způsobovat i některé problémy u mužů, například sníženou chuť na sex, poruchy erekce, přibývání na váze, ztrátu vlasů, úbytek svalové hmoty či deprese. Znamenat může ale i zvýšené riziko artritidy nebo rakoviny prostaty.

I u mužů se přitom hladina progesteronu výrazně snižuje s věkem (stejně jako hladina testosteronu), zatímco hladina estrogenu v jejich těle stoupá.

Jak dostat hladinu progesteronu do normálu?

Klasická medicína obvykle volí při výše uvedených potížích užívání progesteronu. U žen v menopauze se často volí v rámci hormonální substituční terapie kombinace užívání estrogenu i progesteronu, což je zároveň výhodné i z hlediska snížení rizika rakoviny prsu a dělohy. V případě samotného užívání progesteronu, například v perimenopauze nebo u některých gynekologických onemocněních, je možné volit i formu krému. Ten se totiž velmi dobře vstřebává, což umožňuje využití mnohem nižších dávek hormonu než v případě vnitřního užívání. V případě žen v plodném věku se často využívá i hormonální antikoncepce s obsahem progesteronu (progestinu). Hladinu progesteronu lze ale velmi účinně regulovat i pomocí úpravy životosprávy či s využitím bylinek a doplňků stravy. O tom si více povíme v druhé části tohoto článku.

Lupenka je zánětlivé onemocnění, které postihuje převážně pokožku, ale může napadat i klouby – pak mluvíme o psoriatické artritidě. Je poměrně častá, postihuje až 3 % populace a patří mezi autoimunitní onemocnění.

Charakteristickým znakem lupenky je tzv. hyperproliferace keratinocytů, tedy nadměrné rychlé množení kožních buněk. Jejich dělení je přitom věcí naprosto přirozenou, protože naše pokožka se neustále obnovuje – staré buňky odumírají a jsou nahrazovány novými. Jenže zatímco u zdravé pokožky zabere její kompletní obnova asi čtyři týdny, při lupence stejný počet buněk vznikne za pouhé čtyři dny. Kožní buňky se tak hromadí a následně do nich pronikají imunitní buňky – hlavně dendritické buňky, makrofágy a T-lymfocyty – a to vede ke vzniku zánětu.

Proč škodí nadváha?

Stejně jako u všech ostatních autoimunitních onemocnění, také u psoriázy byl potvrzen velký vliv dědičnosti. K tomu, aby se zděděné dispozice skutečně přetavily ve vznik onemocnění, je ale zapotřebí působení i dalších faktorů, z nichž mnohé jsou podstaty epigenetické – tj. jde o vnější vlivy, které dokáží měnit aktivitu některých genů v naší DNA. Rozdíly byly zaznamenány zejména v oblasti dvou základních epigenetických reakcí – tzv. metylace genů a modifikace histonů. Tyto změny pak například ovlivňují produkci cytokinů, což jsou látky účastnící se vzniku zánětlivých procesů. Rozdíl v míře těchto reakcí byl přitom nalezen nejen mezi zdravými lidmi a těmi s lupénkou, ale také mezi postiženou a zdravou pokožkou u jedné osoby.

Znamená to tedy, že pouhá přítomnost „špatných“ genů ke vniku lupénky nestačí, jej potřeba něco, co je „probudí“. Typické kožní potíže se tak často objeví po některých infekčních onemocněních, po mechanickém podráždění kůže či v období velkého stresu.

Výživa je základ

Poměrně hodně záleží i na výživě – důraz na ni je o to důležitější, že u lidí trpících lupenkou se zvyšuje i riziko kardiovaskulárních nemocí a dalších potíží, takže je třeba myslet na jejich důslednou prevenci. Pro pacienty s psoriázou je například typický nedostatek některých vitaminů a minerálů, zejména D3, B12 a selenu, takže je třeba dbát na jejich doplňování. Prospěšné jsou i potraviny s protizánětlivými účinky, zejména pak tučné ryby.

Důležité je také udržování optimální hmotnosti – výzkumy ukázaly, že lidé trpící obezitou (a to včetně dětí) mají dvojnásobné riziko, že u nich dojde ke vzniku lupénky, více jsou přitom ohroženi obézní muži. Riziková je ovšem i pouhá nadváha. Obézní pacienti navíc hůře reagují na jakoukoliv systémovou léčbu, včetně léčby biologické. K podobným zjištěním vědci dospěli také u psoriatické artritidy.

Zajímavá je rovněž souvislost s celiakií neboli alergií na lepek. Lidé s touto nemocí totiž rovněž mají zvýšené riziko, že onemocní lupenkou, a dokonce byla v mnoha případech u osob s lupénkou potvrzena i prospěšnost bezlepkové diety. Úlevu může přinést i tzv. středomořská dieta bohatá na ryby, olivový olej, zeleninu, ovoce a byliny. Negativně naopak působí strava s vysokým obsahem cukrů, nasycených tuků, škodí ale i alkohol a kouření.

Dalším faktorem, který může o vzniku lupénky spolurozhodovat, je rovnováha v oblasti střevního mikrobiomu. Lidé s lupenkou obecně mívají ve srovnání se zdravými jedinci ve střevech méně bakterií rodu Bacteroides, a naopak víc bakterií Akkermansia či Faecalibacterium. Důležité je tedy dbát i na podporu střevního mikrobiomu, například dostatečnou konzumací prebiotické vlákniny či probiotik.

Užitečné doplňky stravy

Coleus forskohlii

Bylina původem ze svahů Himaláje obsahuje unikátní látku forskolin, která ovlivňuje produkci molekuly označované zkratkou cAMP. Ta je přitom zcela nezbytná pro přenos signálů, které ovlivňují chování buněk. Právě touto cestou dokázal forskolin potlačit nadměrné dělení kožních buněk.

Butyrát

Ve střevním mikrobiomu osob trpících lupénkou se obvykle vyskytuje méně bakterií produkujících mastnou kyselinu jménem butyrát, která v organismu plní řadu důležitých funkcí. Proto může být rovněž prospěšné užívat butyrát ve formě doplňku stravy.

Genistein

Tato látka ze skupiny isoflavonů se nachází v sójových bobech a lze ji užívat také jako doplněk stravy. Pomáhá omezit nadměrné dělení kožních buněk, má silné protizánětlivé působení a působí i epigenetickou cestou – aktivitu genů souvisejících se vznikem lupénky dokázala ovlivnit již po 8 týdnech užívání.

Vitamin D3

Nízká hladina tohoto vitaminu je typická pro všechna autoimunitní onemocnění a ani lupénka není výjimkou – tím spíš, že „déčko“ kromě zásadního vlivu na imunitu ovlivňuje také proces diferenciace kožních buněk. Vitamin D3 se dokonce přidává i do mastí určených na ošetřování psoriatické pokožky.

Omega-3

Tyto nenasycené mastné kyseliny vynikají svým protizánětlivým působením a osvědčily se i při lupénce. Jejich pozitivní vliv potvrdilo 12 z 15 provedených studií, přičemž u sledovaných dobrovolníků došlo zejména ke zmírnění zarudnutí, svědění, odlupování a míry zánětu kůže. K dosažení příznivých účinků přitom bylo zapotřebí tříměsíčního užívání.

Vitamin B12

U osob s lupénkou byl zaznamenán též nedostatek tohoto vitaminu a v rámci výzkumů došlo i ke zlepšení stavu po jeho injekčním podávání.

Vitamin A

Také tento vitamin pomáhá omezit nadměrné dělení kožních buněk.

Selen

Tento stopový prvek je zcela zásadní pro fungování imunity a má také výrazné antioxidační a protizánětlivé účinky. Jeho nedostatek je rovněž u osob s lupénkou velmi častý a potvrzen byl rovněž přínos jeho užívání.

Zinek

Také u tohoto stopového prvku byla prokázána schopnost zmírnit projevy lupénky, a to již po 12 týdnech užívání.

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy se vyznačuje výraznými protizánětlivými a epigenetickými účinky. Jeho užívání se osvědčilo i u těžkých forem lupénky.

EGCG

Polyfenol, jehož nejvýznamnějším zdrojem je zelený čaj má zaprvé silné protizánětlivé účinky a zadruhé působí proti nadměrné proliferaci, tj. rychlému nekontrolovatelnému buněčnému dělení. Tato schopnost se uplatňuje jak například v prevenci nádorových onemocnění, tak i při lupénce. Jde i o účinnou složku mastí.

Nejprve se začne stále častěji objevovat bolest a ztuhlost, zejména pak v časných ranních hodinách. Velmi často to bývá hlavně v oblasti tzv. SI kloubu, který spojuje křížovou kost s pánví, může to však být i v jiných částích páteře. To jsou první projevy tzv. Bechtěrevovy choroby neboli ankylozující spondylitidy. Postupně ztuhlost narůstá a postihuje stále větší oblasti páteře. Bolesti začínají být nesnesitelné, mnohdy vystřelují i do končetin, a často je tak pro postiženého vůbec problém ujít pár desítek metrů. Časem se může objevit tzv. bambusová páteř, kdy se chrupavčité meziobratlové ploténky proměňují v kostní hmotu.

Postupně se navíc často přidávají i další komplikace. Přibližně u poloviny pacientů se objevuje zánět přední komory oka, který způsobuje bolest a zarudnutí očí, nadměrný výskyt tzv. zákalků, které komplikují vidění, a zvýšenou citlivost na světlo. Objevují se také problémy srdečně cévního aparátu, například zánětlivé stavy aorty a chlopní či poruchy převodního systému, kterým srdce reguluje svou činnost. Postiženy mohou být i plíce, trávicí systém a u mužů se zvyšuje riziko zánětu prostaty.

Běchtěrevova choroba postihuje častěji muže. Obvykle se první příznaky projeví na počátku dospělosti.

Za co můžou naše geny?

Bechtěrevova choroba patří mezi nemoci s vysokou mírou dědičnosti. Klíčovou roli zde přitom hraje gen označovaný jako HLA-B 27. Právě jedna varianta tohoto genu je pro rozvoj nemoci zásadní. Pokud ji dítě zdědí od jednoho ze svých rodičů, má 78% riziko, že Bechtěrevovou chorobou onemocní (jde o tzv. dominantní dědičnost, tj. pokud by variantu náhodou zdědil od obou rodičů, riziko se dále nezvyšuje).

78% riziko je opravdu hodně. Nicméně tu stále ještě zbývá 22 % naděje, že dotyčný nakonec neonemocní. A právě v těchto procentech hrají velkou roli vlivy epigenetické. Jde o vnější vlivy, zejména z oblasti životního stylu, které v těle spouštějí biochemické reakce, jež v důsledku ovlivňují aktivitu řady genů v našem těle.

Epigenetické vlivy a faktory

Epigenetické vlivy se přitom mohou podílet i na tvorbě bílkoviny označované zkratkou DKK-1, která s největší pravděpodobností hraje v rozvoji onemocnění výraznou roli. Právě u osob s Bechtěrevovou nemocí je totiž podle výzkumů její hladina výrazně zvýšena. DKK-1 přitom funguje jako signální molekula, tj. účastní se procesu přenosu informací, jež ovlivňují chování buněk.

Mechanismus, kterým DKK-1 ovlivňuje vznik samotné nemoci, nebyl ještě zcela popsán. Z doposud provedených studií se ovšem zdá, že nadbytek tohoto proteinu negativně ovlivňuje tvorbu dalšího typu bílkovin označovaných jako Wnt, které jsou nezbytné pro normální průběh metabolismu v oblasti kostí. Při snížené tvorbě proteinů Wnt dochází k omezení tvorby osteoblastů, což je jeden z typů kostních buněk, a také k masivní apoptóze (tj. buněčné smrti) nezralých osteoblastů. DKK-1 pak naopak aktivuje další typ kostních buněk, osteoklasty, čímž narušuje rovnováhu tvorby a degradace kostní hmoty.

Na vzniku nemoci se také podílejí tzv. prozánětlivé cytokiny, které rovněž patří mezi signální molekuly. Jde především o interleukiny s pořadovým číslem 23 a 17, které v těle podporují vznik zánětlivých procesů. Odlišnosti se u nemocných vyskytují i v oblasti imunitních buněk zejména pak u T-buněk a dendritických buněk. Podle nedávných výzkumů to navíc vypadá, že k rozvoji nemoci může přispívat i špatně fungující střevní mikrobiom.

Zajímavou roli při vzniku nemoci pak hrají tzv. mezenchymální kmenové buňky. Jde o zatím nespecializované buňky, které se mohou vyvinout v různé typy buněk specializovaných – například v buňky tukové, svalové, ale také v buňky kostní či chrupavčité. Tyto kmenové buňky jsou navíc schopny vytvářet protein MPC-1, který může zásadním způsobem ovlivnit aktivitu obou typů kostních buněk, tedy osteoblastů i osteoklastů. Právě MPC-1 se přitom podílí na rozvoji řady onemocnění – kromě Běchtěrevovy choroby je to například lupenka, revmatoidní artritida a ateroskleróza.

Úprava stravy je základ

Výše uvedené poznatky se již nyní snaží farmaceutický průmysl přetavit ve vývoj léků, které by ovlivňovaly právě epigenetické mechanismy vzniku Bechtěrevovy choroby. Nicméně platí, že epigenetické reakce lze poměrně efektivně ovlivnit i pomocí změn v životním stylu. V případě této nemoci to platí také, ať už v rámci prevence či zmírňování příznaků. Zejména je v tomto směru důležitá strava.

Bechtěrevova choroba patří mezi nemoci s vysokou mírou chronicky zánětlivých procesů, velice dobře proto tělo reaguje na protizánětlivou stravu. Přínosné je zde zejména omezení sacharidů v jídelníčku – zvláště to platí pro ty z nemocných, kteří zároveň trpí i trávicími potížemi. Nejde přitom jen o sladkosti, ale i o potraviny s vysokým obsahem škrobu a nízkým obsahem vlákniny (bílé pečivo, těstoviny, brambory apod.). Existují totiž teorie, že právě škrobem se živí určitý typ bakterií ve střevním mikrobiomu, který se může stát spouštěčem nemoci. Tato teorie ovšem nebyla spolehlivě prokázána, a mnozí odborníci jsou proto vůči nízkoškrobové dietě při Bechtěrevově chorobě skeptičtí. Nicméně omezení potravin s vysokým glykemickým indexem a jejich nahrazení celozrnnými obilovinami je určitě dobrým krokem.

Škodí i příliš mnoho soli (tj. sodíku), omezit je vhodné i tmavé maso a vyvarovat se nadměrného příjmu tuků, zvláště těch nasycených. Naopak je na místě přidat do stravy protizánětlivé složky, zejména zeleninu, olivový olej, česnek, ryby a koření s protizánětlivými účinky (rozmarýn, kurkuma, zázvor, bazalka, šalvěj a řada dalších).

Pomůže vyřadit mléko?

V některých případech je vhodné rovněž omezit konzumaci mléčných výrobků. V rámci jednoho z výzkumů došlo po jejich vyřazení ze stravy k ústupu potíží u 52 % pacientů, a to natolik výraznému, že větší část z nich dokonce mohla přestat užívat protizánětlivé léky. Druhá polovina zkoumaných osob však žádné zlepšení nezaznamenala. Vliv tohoto dietního opatření může souviset s tolerancí vůči laktóze, vzhledem ke zmíněné 50% šanci na zlepšení se ale vyplatí vyřazení mléčných výrobků alespoň vyzkoušet.

Při Bechtěrevově chorobě je třeba dbát na dostatečný příjem vápníku. V případě, že se nemocný rozhodne ze stravy vyřadit mléčné výrobky, by měl v dostatečné míře konzumovat další zdroje tohoto prvku – mohou to být ořechy a semena (skvělý je například mák), sardinky, zeleninu s tmavě zelenými listy, tofu apod. Důležitý je i dostatečný příjem zinku a mědi. Ochranný efekt má také obecně strava s vysokým obsahem antioxidantů.

Opatrně je třeba nakládat s alkoholem. Jeho přímý negativní vliv na tuto nemoc sice nebyl prokázán, obecně však platí, že zvláště tvrdý alkohol negativně ovlivňuje zdraví kostí a může také výrazně zhoršovat vstřebávání řady důležitých živin.

Žádoucí je také v případě nadváhy až obezity snížit tělesnou hmotnost. Tím dojde nejen k úlevě pro klouby, ale většinou i ke snížení intenzity příznaků. Velice vhodná je pak pravidelná pohybová aktivita. Pro velkou část nemocných je sice vzhledem k bolestem pohyb nesmírně obtížný, pravidelná fyzická zátěž má však výrazný pozitivní epigenetický efekt, nehledě na to, že zvláště kombinace pravidelného posilování a protahování může výrazně zpomalit negativní vliv nemoci na stav pohybového aparátu.

Užitečné doplňky stravy

Vitamin D3 – prakticky pro všechna autoimunitní onemocnění platí, že lidé, kteří jimi trpí, mají v naprosté většině případů v těle sníženou hladinu tohoto vitaminu. Studie z roku 2015 navíc prokázala, že vitamin D3 významně snižuje riziko propuknutí Bechtěrevovy choroby. Déčko také u lidí, kteří již nemocí trpí, umí snížit intenzitu příznaků.

Omega-3 – na dostatečný příjem těchto nenasycených mastných kyselin je třeba dbát v prevenci i léčbě prakticky všech onemocnění, jejichž příčinou či důsledkem je chronický zánět (zároveň je třeba se zaměřit na snížení příjmu omega-6). Prokázána byla i jejich prospěšnost při Bechtěrevově nemoci – vyšší dávky (nad 4,5 g denně) například vedly v rámci výzkumu k výraznému snížení indexu BASDAI, kterým se hodnotí aktivita choroby.

Kurkumin – barvivo obsažené v kořeni kurkumy patří mezi vůbec nejsilnější přírodní protizánětlivé prostředky, a navíc dokáže poměrně efektivně tlumit bolest. Z tohoto důvodu je kurkumin s úspěchem využíván u většiny autoimunitních chorob a vhodný je i při Bechtěrevově nemoci.

Zázvor – další mimořádně silný přírodní protizánětlivý prostředek. Jeho účinnost při Bechtěrevově nemoci sice doposud nebyla spolehlivě potvrzena, vzhledem k účinnosti při jiných zánětlivých autoimunitních onemocněních ji však lze předpokládat.

Probiotika – jejich vliv zatím rovněž nebyl spolehlivě prokázán, pouze jedna malá studie ukázala zlepšení některých aspektů choroby (a snížení indexu BASDAI) při užívání směsi bakterií Lactobacillus acidophilus a Lactobacillus salivarius. Vzhledem ke stále rostoucímu počtu výzkumů o důležitosti střevního mikrobiomu při rozvoji autoimunitních onemocnění (Běchtěrevovu chorobu nevyjímaje) se ovšem vyplatí o užívání probiotik, nebo alespoň pravidelné zařazování jejich potravních zdrojů do jídelníčku, zauvažovat.

Omega-3 nenasycené mastné kyseliny jsou mastné kyseliny s dvojnou (tj. nenasycenou) vazbou na třetí pozici. Nejčastěji sem bývají řazeny tři látky:

• kyselina alfa-linolová (ALA),
• kyselina ekosapentaenová (EPA),
• kyselina dokosahexaenová (DHA).

Mezi omega-3 nenasycené mastné kyseliny ovšem patří i další látky, například kyselina stearidonová (SA).

Zatímco v živočišných tkáních se vyskytují omega-3 nenasycené mastné kyseliny s delším řetězcem, tedy DHA a EPA, omega-3 s kratším řetězcem, tedy ALA a SA se nacházejí ve zdrojích rostlinných. Jedinou výjimku představují mořské řasy, které obsahují kromě ALA a SA také nemalé množství DHA a EPA. ALA se ovšem v lidském těle se může v omezené míře na DHA a EPA přeměňovat. Zároveň platí, že EPA se může v těle přeměňovat na DHA. (74, 76)

DHA je důležitou stavební součástí buněčných membrán. Zvláště vysoký je její výskyt v membránách nervových buněk, zejména pak v buňkách mozkové kůry čelního laloku, kde tvoří 15 % ze všech obsažených mastných kyselin. Jde přitom o zcela zásadní látku pro přenos nervových vzruchů, buněčnou signalizaci a metabolismus glukózy v mozkové kůře. Některé metabolity DHA dokonce chrání mozkové buňky před působením volných radikálů. Čelní lalok je přitom oblast zodpovědná za kognitivní procesy, jako je proces učení, soustředěná pozornost, plánování a řešení problémů, a navíc je úzce propojená s tzv. limbickým systémem, který úzce souvisí s emocemi, a tudíž i sociálním vývojem. Dostatečný příjem DHA je proto nezbytný zejména v těhotenství a u dětí do dvou let věku, a její deficit může vést k závažným kognitivním problémům (45-48).

EPA je rovněž součástí buněčných membrán, její nejdůležitější funkcí ovšem je bránit vzniku zánětlivých procesů v těle (viz níže). Její dostatečný příjem je zcela zásadní po všechny období života.

Výzkumy přitom ukazují, že naprostá většina západní populace přijímá omega-3 kritický nedostatek, což se může projevit zvýšeným výskytem řady civilizačních onemocnění. Za naprosto minimální množství, které je nutné k udržení dobrého zdravotního stavu, je považováno 1750 mg EPA a DHA týdně, tj. cca 250 mg denně, za optimum je však pokládáno množství mnohem větší (1-4 g denně). V rámci rozsáhlého průzkumu v rámci populace USA však vědci zjistili, že pouze 27 % populace přijímá alespoň ono minimální doporučené množství 250 g denně. (11) V ČR žádný podobný výzkum zatím neproběhl, lze však předpokládat, že zde situace bude obdobná.

Výskyt

ALA se vyskytuje hojně v rostlinných olejích, například v řepkovém, slunečnicovém či lněném, najdeme ji také v semenech (např. v dýňovém a slunečnicovém semínku), ovčím a kozím mléce a v rybách. Nejdůležitějším zdrojem EPA a DHA jsou ryby, konkrétně rybí tuk, v menší míře se ale vyskytují také v dalších potravinách živočišného původu, především ve vejcích, méně pak v mase a mléčných výrobcích. Jedinou rostlinnou potravinou s obsahem EPA a DHA jsou mořské řasy.

Protože ALA, která se hojně nachází v řadě rostlinných zdrojů, se může přeměňovat na EPA i DHA, mohlo by se zdát, že ani pro vegany by neměl být problém přijímat dostatečné množství omega-3. Situace je ale složitější. Zatímco býložravci dokáží ve svých tělech tuto přeměnu uskutečňovat poměrně efektivně, v lidském těle se na EPA a DHA přemění maximálně 9 % přijaté ALA, z toho cca 8 % na EPA a 1 % na DHA. Na rozdíl od EPA a DHA, které jsou uloženy v buněčných membránách, se totiž ALA v těle neskladuje, a protože tělo má pouze omezené metabolické kapacity na její přeměnu, zbytek je oxidován a využit jako zdroje energie (69).

Situaci navíc komplikuje, pokud zároveň ve stravě přijímáme nadbytek dalšího typu nenasycených mastných kyselin – omega-6, zejména kyseliny linolové. Ta totiž v těle nejen podporuje vznik zánětlivých procesů (viz níže), ale také využívá stejné metabolické dráhy jako ALA (zejména jde o enzym desaturázu), takže snižuje efektivitu její přeměny na EPA a DHA (69). Skutečný podíl přeměněné ALA tak může být ve výsledku výrazně nižší než uvedených.

Vzhledem k omezeným možnostem přeměny ALA na EPA, a zejména na DHA, je proto výhodnější, abychom minimálně v některých životních obdobích upřednostňovali živočišné zdroje omega-3 (především rybí olej). Důležité je to zejména v dětství, kdy organismus nejen potřebuje celkově vysoký příjem omega-3, ale vzhledem k vývoji nervové soustavy především výrazně vyšší podíl DHA než v dospělém věku.

O něco výhodnějším rostlinným zdrojem omega-3 se jeví kyselina stearidonová (SA). I ta se může přeměnit na EPA a DHA, protože ale k tomu nepotřebuje enzym desaturázu, je tato přeměna výrazně efektivnější než v případě ALA – například v červených krvinkách osob užívající SA bylo nalezeno cca dvojnásobné množství EPA než u osob užívajících ALA. Nutno ovšem podotknout, že většina výzkumů o prospěšnosti konzumace SA byla financována americkou společností, která vyvinula olej z geneticky modifikované sóji obohacený právě o SA. V přirozených potravinách se SA naopak vyskytuje jen málo, významnějším zdrojem je pouze konopný olej a mořské řasy. (71-73, 76)

Historie

První ucelené poznatky o vlivu omega-3 nenasycených mastných kyselin na zdraví byly publikovány v roce 1956. Studie tehdy prokázaly souvislost jejich příjmu s kardiovaskulárním zdravím, konkrétně s mírou aterosklerotických změn a výskytem ischemické choroby srdeční a infarktu myokardu (1, 2). Postupně pak přibývaly výzkumy mapující další pozitivní účinky a v posledních 15 letech bylo opakovaně prokázáno epigenetické působení omega-3, tedy schopnost ovlivňovat aktivitu důležitých genů v rámci lidské DNA.

Vliv na zdraví

Mechanismů, jimiž omega-3 nenasycené mastné kyseliny ovlivňují lidské zdraví, je celá řada. Mezi ty nejvýraznější přitom patří ovlivnění tvorby hormonů regulujících buněčné funkce, stejně jako tzv. epigenetické působení spočívajícím ve vypínání a zapínání určitých genů. EPA i DHA totiž ovlivňují proces metylace, který spočívá v navázání metylové skupiny na DNA, a právě touto biochemickou reakcí dochází k vypínání genů. Výzkum probíhající mezi původními obyvateli Aljašky, kteří konzumují až 20x více ryb než běžná populace USA, prokázal výskyt odlišných metylačních vzorců celkem na 27 oblastech DNA, z nichž 78 % prokazatelně souviselo s vysokou konzumací omega-3. Navíc se jednalo převážně o epigenetické změny související s vyšší odolností vůči kardiovaskulárním chorobám a zánětlivým procesům. Celkový počet genů, které EPA a DHA výlučně ovlivňují, se pohybuje okolo 900 (3-8).

Vývoj plodu v těhotenství

Omega-3 mastné kyseliny jsou zcela zásadní pro správný vývoj plodu během těhotenství, zejména pak pro vývoj mozku nenarozeného dítěte.

V japonské studii, v níž byly myši krmeny stravou s nízkým obsahem těchto mastných kyselin, byla u jejich potomků při narození prokázána menší velikost mozku, což v dalším životě ovlivnilo nejen jejich kognitivní funkce, ale způsobilo to i odlišné emocionální chování, zejména vyšší sklon k úzkostným projevům (13). Podle autorů výzkumu je příčinou předčasné stárnutí tzv. fetálních neurálních kmenových buněk, z nichž v průběhu nitroděložního vývoje vznikají mozkové buňky. Problémy navíc přetrvávaly, i když malé myšky dostávaly v průběhu dalšího života ve stravě dostatek omega-3.

Že úzký vztah mezi konzumací omega-3 a vývojem mozku platí i u lidí, prokázala například i rozsáhlá studie Kanadských vědců. Alarmující přitom je, že v rámci ní vědci zjistili, že pouze čtvrtina žen v těhotenství a tři měsíce po porodu konzumuje této živiny dostatečné množství (14).

Kognitivní funkce

Jak už jsme uvedli v úvodu, zejména DHA je důležitou strukturní součástí nervových buněk, a její deficit proto může výrazně zhoršit kognitivní funkce i emoční a sociální chování. Nejvýrazněji to platí u dětí do dvou let, kdy ještě probíhá intenzívní vývoj mozkových struktur (49). V této době tedy může deficit omega-3 negativně ovlivnit i zrakové funkce. Významný je ovšem i příjem DHA v pozdějším věku – například ze sedmi vědeckých studií jich pět prokázalo, že užívání DHA vede ke zlepšení výkonu dětí ve škole, a to včetně schopnosti učit se, čtení a pravopisu (48).

V dětském věku je ovšem důležitá i EPA – její deficit byl například prokázán u dětí s ADHA (porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou). Omega-3 (EPA i DHA) je přitom možné využít i v léčbě dětí trpících ADHD, k dosažení zlepšení však bylo v rámci výzkumů třeba poměrně vysoké dávkování (1-2 g omega-3 denně) (50). Zastoupení EPA je zde důležité zejména proto, že děti s ADHD mají v těle vyšší míru zánětlivých procesů – ostatně není bez zajímavosti, že ve srovnání s běžnou dětskou populací častěji trpí také alergií a astmatem (51, 52).

Prokázán byl ovšem i příznivý vliv dostatečné konzumace EPA a DHA na zpomalení úbytku kognitivních funkcí a paměti s věkem (11). Vysoká hladina omega-3 v krvi navíc dokáže u starších osob výrazně redukovat výskyt tzv. malých mozkových infarktů a malých lézí, a to až o 40 %. Tyto mozkové abnormality se přitom vyskytují zhruba u 20 % starších 65 let a výrazně zvyšují riziko úbytku kognitivních a paměťových funkcí, stejně jako riziko stařecké demence a mozkové mrtvice (15).

Další studie pak prokázala, že starší osoby s nízkou hladinou omega-3 v krvi mají menší objem mozku (rozdíl odpovídal zhruba vlivu dvou let stárnutí), a dochází u nich k rychlejšímu úbytku paměťových a dalších kognitivních schopností, jako je schopnost řešení problémů či analytické myšlení (16). Bez ohledu na věk pak platí, že osoby, které konzumují ryby alespoň 1x týdně mají oproti ostatním větší objem šedé mozkové hmoty v oblastech mozku odpovídající za paměť (o 4,3 %) a kognitivní funkce (dokonce o 14 %) (18).

Některé studie navíc naznačují i vliv dostatečné konzumace omega-3 na riziko vzniku Alzheimerovy choroby. Navýšení jejich konzumace o 1 g týdně například vedlo u osob nad 65 let k redukci hladiny beta-amyloidů v krvi o 20-30 % (17). Právě zvýšená hladina beta-amyloidů v krvi přitom může vést k tvorbě tzv. beta-amyloidních plaků v mozku, které jsou charakteristickým projevem Alzheimerovy choroby. Lidé, kteří konzumují ryby alespoň 1x týdně, také mají celkově vyšší objem šedé hmoty mozkové, což rovněž výrazně snižuje riziko vzniku Alzheimerovy choroby (19). Pozitivní vliv konzumace omega-3 byl přitom zaznamenán zejména v oblasti pracovní paměti, jež bývá u nemocných ovlivněna zvláště výrazně. Právě fungující pracovní paměť je přitom nezbytná pro řešení jakýchkoliv úkolů.

Při Alzheimerově chorobě je důležitá dostatečná konzumace EPA, protože k degradaci nervových buněk velkou měrou přispívají zánětlivé procesy. Zároveň ale byla u nemocných osob pozorována rovněž výrazně snížená hladina DHA, proto je důležité dbát i na příjem této nenasycené kyseliny. (69)

Zánětlivé procesy

Zcela stěžejní rolí omega-3 nenasycených mastných kyselin je pozitivní ovlivnění míry zánětlivých procesů v těle. To je zásadně důležité, protože právě zánět je mechanismem, který se podílí na vzniku spousty onemocnění, včetně těch nejzávažnějších. Mechanismů, kterými omega-3 míru zánětlivých procesů ovlivňují, je dlouhá řada, v zásadě ale platí, že jejich dostatečná konzumace je jednou z nejdůležitějších faktorů, které nám mohou pomoci se zánětem bojovat.

EPA, DHA i ALA patří mezi velice silné přírodní inhibitory enzymu cyklooxygenázy 2 (COX-2), což je látka spouštějící produkci prostaglandinů, látek způsobující vznik zánětlivých procesů a bolest. Na rozdíl od protizánětlivých léků z kategorie nesteroidních antirevmatik navíc působí selektivně pouze na COX-2 nikoliv na enzym COX-1, který je nezbytný například pro zachování integrity žaludeční sliznice či pro regulaci průtoku krve ledvinami. Díky tomu omega-3 dokáží zmírnit bolest a zánět bez vedlejších účinků typických právě pro nesteroidní antirevmatika – zejména jde o širokou škálu žaludečních potíží od pocitů těžkosti a zhoršeného trávení, až po vředovou chorobu a těžké, život ohrožující krvácivé stavy (9, 18).

EPA i DHA jsou součástí buněčných membrán – zde plní nejen řadu důležitých funkcí, zároveň ale buněčné membrány slouží i jako jejich zásobárna. Přesné množství omega-3 je v nich však výrazně ovlivněno naší stravou. Osoby konzumující „typickou západní stravu“, která je bohatá na omega-6 nenasycené mastné kyseliny a chudá na omega-3, mají v buněčných membránách nízký podíl EPA i DHA, zato ale vysoký podíl kyseliny arachidonové. Jenže právě z kyseliny arachidonové (která navíc využívá podobné enzymatické dráhy) jsou v těle syntetizovány tzv. prostaglandiny, což jsou látky s přímým zánětlivým účinkem. Důležité je proto nejen zvýšit ve stravě příjem omega-3, ale zároveň i pokud možno snížit konzumaci omega-6 nenasycených kyselin. Ty jsou přitom hojně obsaženy v mnoha rostlinných olejích, například v sójovém, kukuřičném či slunečnicovém. (59)

Omega-3 ovšem pozitivně ovlivňují zánětlivé procesy i prostřednictvím řady dalších mechanismů, z nich mnohé ještě nejsou podrobně prozkoumány – ovlivňují například buněčnou signalizaci (tj. schopnost buňky přijímat informace ze svého okolí a na jejich základě regulovat svoje funkce), syntézu některých hormonů, mají přímý vliv na funkci některých imunitních buněk (např. leukocytů) či tvorbu zánětlivých cytokinů atd. (59)

Kardiovaskulární onemocnění

Pravděpodobně nejznámější oblastí příznivého působení omega-3 nenasycených mastných kyselin je ale prevence srdečně cévních onemocnění. Mechanismů, jak v tomto směru působí, je více, důležitou roli ovšem hraje i jejich epigenetické působení. Dokáží totiž vypínat geny zodpovědné za vznik zánětlivých procesů v cévní výstelce a tvorbu aterosklerotických plátů (24). Ukazuje se přitom, že epigenetické změny, které zvyšují dispozici k srdečně cévním chorobám, vznikají již v raném dětství, a dokonce i v průběhu nitroděložního vývoje (25). Dostatečný příjem omega-3 je tedy pro zdraví srdce důležitý nejen v dospělosti, ale právě již v raném dětství.

Omega-3 kormě toho snižují hladinu triglyceridů a LDL cholesterolu v krvi, snižují krevní tlak, tvorbu aterosklerotických plátů i riziko srdečních arytmií a žilní trombózy (29,30).

Autoimunitní onemocnění

Kombinace silného protizánětlivého a epigenetického působení omega-3 hraje velice důležitou roli v prevenci a léčbě prakticky všech autoimunitních onemocnění (60).

Zvláště užitečné mohou být pro osoby trpící revmatoidní artritidou. Charakteristickým znakem této choroby je totiž kromě bolesti a zánětu také degradace kloubní chrupavky. Důvodem je produkce enzymu agrekanázy, který rozkládá bílkovinu jménem agrekan. Ta se přitom hojně vyskytuje právě v kloubní chrupavce a výrazně zvyšuje její pružnost. A právě omega-3 dokáží aktivitu agrekanázy výrazně snížit. (20, 21)

Prospěšnost byla prokázána i u Bechtěrevovy choroby. U osob, které touto nemocí trpí, došlo v rámci výzkumů při užívání vyšších dávek omega-3 (nad 4,5 g denně) k výraznému snížení indexu BASDAI, kterým se hodnotí aktivita choroby (61).

Rovněž pacienti se zánětlivými střevními onemocněními autoimunitního původu, tedy zejména Crohnovou chorobou a ulcerózní kolitidou, velice často vykazují nedostatek těchto látek. Sliznice trávicího traktu je navíc na koncentraci omega-3 velice citlivá, protože tyto látky zde potlačují produkci zánětlivých cytokinů a nukleárního faktoru NF-kB. U dvou z těchto kyselin, ALA a DHA, byl navíc zaznamenán i vliv na snížení bolestí, které zánětlivá střevní onemocnění provázejí. (62, 63)

Psychická onemocnění

Deficit omega-3 je spojen s mnoha psychickými onemocněními, zejména pak s depresí a úzkostí.

Se zajímavým zjištěním v této oblasti ovšem přišli australští vědci z Menzies Research Institute v Tasmánii. V rozsáhlém výzkumu zahrnujícím více než 1400 dobrovolníků totiž prokázali, že přidání omega-3 do jídelníčku může snížit riziko vzniku depresí o 25 %. Zajímavé ale je, že tento efekt byl prokázán pouze u žen. Přesný důvod tohoto faktu autoři výzkumu neznají – může to být fakt, že většina mužů přijímá ve stravě více omega-3, roli však může hrát i interakce těchto mastných kyselin s ženskými pohlavními hormony (10).

Při depresích je přitom užívání EPA efektivnější než DHA, pravděpodobně díky faktu, že při tomto problému dochází v mozku k zánětlivým procesům (58).

Následky kouření

Výzkumy rovněž ukazují, že dostatečná konzumace omega-3 může omezit negativní následky kouření na zdraví. Zejména to platí v oblasti kardiovaskulárního zdraví, kdy dochází k omezení negativních vlivů kouření zejména na stav cév – snižuje se výskyt zánětlivých a sklerotických procesů v cévách a zvyšuje se pružnost cévních stěn (12).

Velice důležitá je suplementace omega-3 (konkrétně DHA) u těhotných kuřaček, jejichž nenarozené děti ve srovnání s dětmi nekuřaček mnohem častěji trpí poruchou metylačních vzorců. V tomto případě pomůže užívání DHA stabilizovat důležité geny, zlepšit funkci imunitního systému dětí a snížit u nich výskyt alergií v průběhu života (31).

Nádorová onemocnění

Epigenetické působení omega-3 se pozitivně projevuje i v prevenci a léčbě rakoviny. Prostřednictvím metylace jsou totiž schopny vypnout důležité geny uvnitř nádorových buněk a tím zastavit jejich množení a způsobit jejich buněčnou smrt. Zatím byl tento efekt prokázán u nádorů prsu a prostaty (22, 23).

Obezita

Omega-3 mohou rovněž pomoci zhubnout osobám trpícím obezitou. Důležitou roli v tom hraje hormon leptin, který je produkován tukovou tkání a mj. reguluje pocity nasycení. V podstatě podává mozku zprávu, že tukových zásob je dostatek a zvýšená konzumace potravy proto není potřeba. U osob ve stádiu obezity ovšem dochází k tzv. leptinové rezistenci: Vysoké množství tukové tkáně produkuje leptinu nadbytek, takže tělo ztratí vůči němu citlivost, pocit nasycení se nedostaví a to vede k přejídání. Právě leptinová rezistence je tedy jedním z důvodů, proč se obézní lidé tolik přejídají. Vlastně tím vzniká začarovaný kruh – kvůli přejídání roste objem tukové tkáně, a tedy i produkce leptinu, tím se ovšem prohlubuje leptinová rezistence a s ní i chuť k jídlu (26, 27).

Omega-3 přitom prostřednictvím epigenetických mechanismů ovlivňuje právě produkci leptinu a navíc pozitivně působí i na další procesy související se vznikem obezity, zejména na tzv. adipogenezi, tedy množení tukových buněk a poté i na jejich diferenciaci (28).

Štítná žláza

Omega-3 zefektivňují vychytávání jodidů, což je důležitý mechanismus zajišťující, aby byl ve štítné žláze dostatek jódu nutný pro tvorbu hormonů. Zvyšují také počet receptorů, na něž se hormony štítné žlázy váží v jednotlivých buňkách. Zároveň brání snížení kognitivních schopností v důsledku dysfunkce štítné žlázy. Protizánětlivý efekt se pak uplatní i při hyperfunkci štítné žlázy a autoimunitních potížích v oblasti tohoto orgánu. (67, 68)

Imunita

Omega-3 jsou velice účinnými imunomodulátory. Zlepšují přenos signálů mezi imunitními buňkami a zlepšují tak jejich schopnost ničit patogeny. Podporují také funkci lysozomů, což jsou organely nezbytné pro buněčnou obranu a buněčnou imunitu. Důležité je i protizánětlivé působení, protože zvýšená úroveň zánětů v těle obecně vede ke snížení aktivity imunitních buněk. Velice efektivní je to zejména u starších osob, u nichž při užívání omega-3 dochází nejen ke zlepšení schopnosti imunitního systému bojovat proti patogenům, ale i ke snížení rizika vzniku autoimunitních chorob (32).

Astma a alergie

Užívání omega-3 může být velice efektivní při astmatu a alergii. Například v 10 měsíců trvající studii došlo k výraznému zlepšení symptomů astmatu u dětí užívajících pouhých 120 mg směsi EPA a DHA denně (53).

Poruchy spánku

Omega-3 jsou efektivní i při problémech se spánkem, a platí to již u dětí. V rámci výzkumu zahrnujícího téměř čtyři stovky dětí s nízkou hladinou těchto nenasycených mastných kyselin u nich například po 16 týdnech užívání 600 mg DHA denně došlo u sledovaných dětí k poklesu četnosti nočního probouzení a k prodloužení celkové doby spánku cca o hodinu (54). Ukazuje se dokonce, že užívání omega-3 v těhotenství vede k lepším spánkovým návykům u novorozenců (55).

Užívání omega-3 může pomoci i v řadě případů poruch spánku u dospělých, nelze to ale říci všeobecně – záleží na tom, co je konkrétní příčinou problému. Zajímavé jsou například výsledky studie zaměřené na výskyt spánkové apnoe, což je v podstatě krátká zástava dechu v průběhu spánku, která výrazně zhoršuje spánkovou kvalitu, způsobuje vysokou míru únavy i zvýšené riziko některých zdravotních potíží (osoby s těžkou spánkovou apnoí mají dokonce 3x vyšší riziko úmrtí). Ukázalo se, že nízká hladina DHA výrazně zvyšuje výskyt spánkové apnoe i její závažnost. Zároveň platí, že osoby se spánkovou apnoí mívají v těle výrazně vyšší míru zánětlivých procesů, proto je důležité kromě DHA užívat i EPA. (56, 57)

Zdraví očí

EPA a DHA jsou hojně zastoupeny i v membránách nervových buněk, které tvoří oční sítnici a zrakový nerv. Jejich dostatečný příjem je důležitý také pro prevenci očních vad i šedého zákalu způsobeného stárnutím. U osob s touto nemocí ostatně byla zjištěna nízká hladina omega-3. Z DHA je navíc vytvářen neuroprotektin D1, což je látka s výrazným ochranným vlivem na nervové buňky, a je také důležitá pro udržení optimální propustnosti a tloušťky buněčných membrán tyčinek a čípků a aktivaci specifických bílkovin v oční sítnici. (64-66)

Sportovní výkonnost

Užívání omega-3 je dále velice užitečné i pro sportovce napříč disciplínami, neboť ji pomůže zvýšit výkonnost a urychlit regeneraci po zátěži. Těžit z nich mohou vyznavači silových disciplín, protože v kombinaci se silovými tréninkem a dostatečným příjmem bílkovin podporují růst svalové hmoty (jde o tzv. anabolický efekt) i zvýšení síly. Zvyšují totiž aspekty proteinového metabolismu citlivé na inzulin (33-35).

Pro silové, rychlostní i vytrvalostní sportovce je důležité protizánětlivé působení omega-3. Při náročné fyzické zátěži totiž dochází k mikroskopickému poškození svalových vláken, na které tělo reaguje zánětem a bolestí svalů. Omega-3 přitom snižují míru zánětu i bolest a zároveň urychlují opravy svalů. Tím se zrychluje proces regenerace, takže příslušný sportovec může dříve podstoupit další náročný trénink vedoucí ke zvýšení výkonnosti (36, 37).

Omega-3 rovněž zmírňují pokles imunitních funkcí, k němuž obvykle dochází po náročné fyzické zátěži (38).

Vytrvalci pak mohou těžit především z příznivého vlivu omega-3 na kardiovaskulární funkce, v jejichž důsledku je srdce schopno dopravit více kyslíku do pracujících svalů. Užívání omega-3 ve spojení s vytrvalostním tréninkem rovněž prokazatelně zlepšuje funkci plic, a to dokonce výrazněji než trénink samotný. Zlepšuje se také hodnota VO2max (maximální spotřeba kyslíku), což je jeden z hlavních ukazatelů aerobní vytrvalosti (39-42).

Užívání

V ČR jsou omega-3 schváleny jako doplněk stravy, v některých státech (Rakousko, USA) však jsou dokonce využívány jako léčebný prostředek, zejména v případě poruch dislipidémie (tj. například ke snižování hladiny cholesterolu). Doporučená denní dávka je v tomto případě 1-4 g. Existuje dokonce produkt speciálně vyvinutý pro užívání současně se statiny, což jsou nejčastěji předepisované léky na snížení hladiny cholesterolu. V rámci prevence se užívají denní dávky 250 mg- 1 g (43).

Pro tělo je navíc důležitý poměr mezi přijímanými omega-3 a omega-6 nenasycenými mastnými kyselinami, které jsou ve stravě mnohem častější. Ten by se měl pohybovat mezi 1 : 1 a 1 : 4 (ve prospěch omega-6), ve stravě většiny z nás je však až desetinásobně vyšší (44).

Důležitou otázkou je i optimální poměr přijímané EPA a DHA. Obecně platí, že děti, zvláště ty malé, by měly užívat více DHA než EPA. Ostatně i v mateřském mléce je DHA obsažena výrazně více než EPA – obvykle se uvádí, že 4x více, konkrétní hodnoty se ale mohou výrazně lišit. Obsah DHA (i EPA) v mateřském mléce je totiž výrazně liší v závislosti na stravování matky. V rámci výzkumů byly například v mateřském mléce zaznamenány hodnoty koncentrace DHA od 0,06 do 1,4 hmotnostních procent, což je více než dvacetinásobný rozdíl! (69, 75)

Výjimkou jsou ale děti s ADHD, kdy je právě EPA důležitá pro efektivnější zmírnění zánětlivých procesů. Tam je vhodné příjem EPA výrazně navýšit, a to samé platí pro děti trpící jakýmikoliv zánětlivými onemocněními. V dospělosti je naopak výhodnější přijímat o něco vyšší podíl EPA vůči DHA, i zde ale existují výjimky. Například při Alzheimerově chorobě a dalších neurodegenerativních onemocněních je sice EPA důležitá, protože pomáhá potlačit zánětlivé procesy podporující destrukci nervových buněk, zároveň ale platí, že nemocné osoby mají ve většině případů v těle nízkou koncentraci DHA (69).

Konkrétně při Alzheimerově chorobě bylo například dobrých výsledků dosaženo při denním užívání 1,7 g DHA a 0,6 g EPA. Výhodnější může být i užívání vyššího podílu DHA pro těhotné ženy, těm bývá jako minimální denní dávka doporučováno 200 mg DHA denně (74).

V zásadě ale platí, že i osoby s vyššími nároky na příjem DHA mohou bez obav využívat zdroje s vyšším podílem EPA, protože tato mastná kyselina se může v těle přeměnit na DHA.

Užívání ALA jako doplňku stravy není efektivní. Vegané a vegetariáni mohou volit olej z mořských řas, který má ale často velmi vysoký podíl DHA, takže je vhodný spíše pro děti (záleží ale na druhu použité mořské řasy, rozdíly mohou být opravdu výrazné), popřípadě doplňky stravy s kyselinou stearidonovou.