Studie na dvojčatech prokázaly, že dědičnost se na délce života podílí jen cca z 20-30%. Daleko větší roli tak hrají vlivy, které označujeme jako epigenetické. Jde o vlivy z oblasti životního stylu (strava, míra pohybu, kouření…) a životního prostředí, které aktivují, či naopak deaktivují jednotlivé geny v naší DNA.

Platí přitom, že míra negativních epigenetických reakcí stoupá s věkem, tedy že s postupujícím stárnutím jsou naše geny stále méně „funkční“. To je fakt, který bohužel změnit nedokážeme. Rychlost, jakou tyto negativní epigenetické změny přibývají, ovšem můžeme ovlivnit poměrně zásadně, a dokonce můžeme i zvrátit některé změny, které již proběhly.

Klíčové reakce pro proces stárnutí

Vědci zatím na buněčné úrovni identifikovali řadu procesů, které se stárnutím souvisejí. Zde jsou některé z nich:

Změny v oblasti chromatinu – DNA není v buňkách uložena volně, ale je „namotána“ na bílkovinách jménem histony a společně vytvářejí strukturu nazývanou chromatin. U všech tzv. eukaryotických buněk – od kvasinek po člověka – přitom byl v souvislosti se stárnutím popsán právě úbytek a změny struktury chromatinu, který může mít mj. za následek umlčení genů v dané oblasti.

Produkce sirtuinů – vlivem stárnutí klesá produkce proteinů jménem sirtuiny, které výrazně ovlivňují aktivitu řady důležitých genů (u savců jde zejména o sirtuin SIRT-1). Některé výzkumy naznačují, že změny v produkci sirtuinů úzce souvisejí například s úbytkem paměti.

Modifikace histonů – s věkem klesá tvorba enzymů, které se účastní reakcí jménem modifikace histonů (zejména jde o tzv. acetylaci a metylaci histonů). Tyto reakce jsou přitom klíčové pro to, aby mohl být určitý gen „přečten“, tedy aby podle něj mohlo být vytvářeny bílkoviny.

Metylace genů – jde o nejlépe prozkoumanou epigenetickou reakci související se stárnutím. Jde o reakci v oblasti tzv. promotorů genů (oblast, kde se začíná čtení příslušného genu) – pokud je promotor nadměrně metylován, aktivita genu klesá. Právě metylace se přitom hojně se uplatňuje v různých obdobích života, kdy umlčuje geny, které již v dalších obdobích nebudou potřeba. Ovšem část těchto změn prokazatelně souvisí i se stárnutím. Zajímavé přitom je, že v některých oblastech dochází vlivem stárnutí k hypometylaci (tj. snížené metylaci), zatímco v jiných naopak k metylaci nadměrné, tedy hypermetylaci.

Nekódující RNA – doposud se většina vědeckých studií zaměřovala na tzv. microRNA – krátké úseky nukleových kyselin, které nenesou žádnou genetickou informaci, ale přesto jsou důležitými hráči, protože regulují proces čtení jednotlivých genů. Kromě nich však jsou důležité i dlouhé nekódující řetězce RNA – narušení jejich tvorby se podílí na řadě negativních stavů, ať už jde o nádorová, kardiovaskulární či neurodenegerativní onemocnění, a také na procesu stárnutí. Roli zde ovšem hrají i microRNA, přičemž některé z nich procesy stárnutí urychlují, zatímco jiné naopak podporují dlouhověkost.

Délka telomerů – na koncích každého chromozomu je část řetězce DNA s určitým pořadím nukleotidů nazývaná telomer. Tato část nenese žádnou genetickou informaci, ale spolu s proteiny, které obklopuje, má za úkol chránit konce chromozomů. Při každém buněčném dělení se ale telomery zkracují, a když jejich délka dosáhne určité kritické hranice, buňka zanikne. Proces zkracování telomerů tedy úzce souvisí se stárnutím. Klíčovou roli přitom hraje enzym telomeráza, která dokáže zkracování zpomalit, ale s věkem její tvorba klesá.

A co dědičnost?

Jak už jsme popsali výše, „tvrdá dědičnost“, tedy struktura DNA získaná od rodičů, se na dlouhověkosti podílí jen zhruba ze čtvrtiny. Jak je tedy možné, že některé rodiny jsou vyloženě dlouhověké, zatímco v jiných se až příliš často umírá předčasně?

Od rodičů totiž při početí získáváme nejen jejich geny, ale i část epigenetických změn, které za svého života (do početí) na svých genech nashromáždili, popřípadě sami zdědili po svých předcích. Mnohé epigenetické změny se tak mohou předávat po řadu generací, včetně těch, které souvisejí s dlouhověkostí. Svou roli pak navíc nepochybně hraje i životní styl konkrétní rodiny – stravovací zvyklosti, míra pohybové aktivity apod.

Životní styl často rozhoduje

Jak už jsme totiž zmínili výše, jedním z nejdůležitějších epigenetických činitelů je náš životní styl a prostředí, ve kterém žijeme. To utváří řadu epigenetických změn v rámci naší DNA, a mnohé z nich, včetně těch zděděných, dokáže také zvrátit. A co tedy může pomoci?

Velice důležitá je výživa. Nebezpečná je podvýživa, zvláště v dětství, kdy může zkrátit věk dožití nejen příslušného člověka, ale i jeho vnoučat. Negativní vliv má ovšem i přejídání – v našich podmínkách má tak naopak na dobu dožití pozitivní vliv omezení přijímaných kalorií. Důležitá je i skladba stravy – obecně negativní epigenetický vliv má nadměrný příjem sacharidů a nasycených tuků, pozitivně naopak působí řada látek obsažených v rostlinné stravě (zejména v ovoci a zelenině, ale i třeba v olivovém oleji).

Velmi negativně na epigenetické změny související se stárnutím působí nadměrná konzumace alkoholu a také kouření, které výrazně ovlivňuje především metylaci genů. Pozitivní účinek má naopak pravidelná pohybová aktivita.

Zajímavé jsou ovšem i souvislosti stárnutí s naší psychikou. Výzkumy například prokázaly fakt, že některá psychiatrická onemocnění, zejména deprese a bipolární porucha, způsobují epigenetické změny, které urychlují procesy stárnutí. Když se tedy říká, že veselá mysl a pozitivní myšlení jsou předpokladem dlouhého života, je to možná pravdivější, než si připouštíme.

Užitečné doplňky stravy

Kromě změn v životním stylu mohou při snaze o prodloužení života a zvýšení jeho kvality pomoci i epigeneticky působící doplňky stravy. Ty obvykle představují látky, které se běžně vyskytují v naší stravě, ovšem ve výrazně koncentrovanější podobě.

Resveratrol – barvivo z červeného vína pomáhá regulovat úroveň metylace genů a modifikace histonů, a zároveň podporuje tvorbu sirtuinů, které pomáhají zpomalovat procesy stárnutí. Resveratrol navíc pomáhá snížit riziko řady onemocnění souvisejících s věkem a díky svému antioxidačnímu působení chrání buňky před oxidativním působením. Pozitivní vliv má navíc i na projevy stárnutí v oblasti pokožky – tedy například i na tvorbu vrásek. Pro ženy v období menopauzy a po ní je navíc důležitý fakt, že resveratrol působí jako fytoestrogen, a tudíž je schopný zmírňovat negativní dopady úbytku tvorby ženských pohlavních hormonů.

EGCG – epigalokatechin galát, obsažený hojně například v zeleném čaji, dokáže velice efektivně regulovat procesy metylace genů, acetylace histonů i regulace pomocí nekódujících RNA. Kromě toho ale také pomáhá regulovat aktivitu enzymu telomerázy, a tím omezuje zkracování telomerů v chromozomech.

Vitamin D3 – jeho deficit je jednou z příčin poklesu zejména mozkových a kognitivních funkcí ve vyšším věku (včetně paměti), zároveň ale zvyšuje riziko vzniku řady chorob souvisejících se věkem (osteoporóza, cukrovka, nemoci srdce a cév či rakovina). S věkem se navíc pravděpodobnost nedostatku vitaminu D3 výrazně zvyšuje.

Genistein – látka obsažená zejména v sójových bobech spojuje epigenetický a estrogenový efekt. Díky tomu je účinná zejména při zpomalení procesu stárnutí u žen v období menopauzy a po ní. U nich také snižuje riziko vzniku chorob, které se stárnutím souvisejí – osteoporózy, nádorových onemocnění, kardiovaskulárních nemocí či Alzheimerovy choroby (více zde: https://www.epivyziva.cz/genistein/)

Kdysi jsme si mysleli, že genetika předurčila náš osud. Proč tedy jednovaječná dvojčata, která mají stejnou DNA a v dětství je téměř nelze odlišit, v dospělosti často vypadají jinak, trápí je jiné choroby a dožívají se jiného věku?

A co teprve včely – všechny, které žijí v jednom úlu, mají stejnou genetickou informaci, a přitom jsou mezi nimi jak drobné neplodné dělnice, které se dožívají pár týdnu, tak i velká královna, která žije několik let a snáší přitom tisícovky vajíček. Jak je to možné?

Odpověď spočívá v tom, že ne všechny geny v DNA jsou stejně aktivní. Některé jsou zapnuté, takže se podle nich vytvářejí bílkoviny, jiné jsou vypnuté, což je skoro stejné, jako kdyby v DNA vůbec nebyly, protože se podle nich bílkoviny tvořit nemohou. O tom, které z genů se zapnou, a které naopak vypnou, rozhoduje celá řada vlivů, které na nás působí v průběhu nitroděložního vývoje a poté i po celý život.

Většina těchto vlivů je přitom docela obyčejná, tvořená našimi každodenními rozhodnutími (co budeme jíst, jestli se budeme hýbat), ale i našimi emocemi, stresem, který na nás působí, chemikáliemi, které jíme či vdechujeme. Všechny tyto vlivy spouští série chemických reakcí, které dokáží vypínat či zapínat jednotlivé geny v naší DNA.

Co se děje v buňce?

Lidi, zvířata i rostliny, všichni jsme složeni z buněk. Tyto buňky sice nejsou stejné, každá z nich ale obsahuje jádro, ve kterém je schovaná její genetická výbava – je to genetický kód, DNA, která je totožná ve všech buňkách jednoho těla.

Genetický kód je univerzální. Všechny buňky (vyjma některých virů) obsahují DNA složenou ze shodných komponent: čtyř typů bazí (adenin, thymin, cytosin, guanin), cukru (deoxyribóza) a zbytku kyseliny fosforečné. To, v čem se buňky jednotlivých živočišných či rostlinných druhů liší, je ale pořadí bází, které DNA dané buňky obsahuje.

Určité úseky DNA se pak nazývají geny – jde vždy o tu část, podle které se v organismu vytváří jedna bílkovina.

DNA – vlákno života

V jádře každé lidské buňky se nachází 23 párů chromozomů, což jsou vlastně dlouhá vlákna DNA obtočená kolem bílkovin zvaných histony. Jednu sadu třiadvaceti chromozomů jsme získali od otce a druhou od matky. 22 párů vypadá stejně, jeden pár je tvořen kombinací chromozomů X a Y, které určují naše pohlaví: Když se spojí dva chromozomy X, narodí se holčička, když X a Y, tak se narodí chlapeček.

DNA je tvořena takzvanou dvoušroubovicí, v níž jsou spojena vždy dvě vlákna. Způsob, jakým jsou tato vlákna spojena, je přitom zásadně důležitý – záleží totiž na párování právě oněch čtyř druhů bází. Adenin na jednom vláknu se vždy páruje s thyminem na druhém vláknu a cytosin se zase páruje s guaninem. Říká se tomu komplementarita bází. Tím je zaručeno, že když se vlákna rozpojí (což se děje při dělení buněk), podél každého z nich se seřadí odpovídající báze a vznikne totožné vlákno, jaké tam bylo před tím.

Tajemství genů

Na vláknech DNA se nacházejí jednotlivé geny – různě dlouhé úseky, podle nichž tělo vytváří bílkoviny. Existují přitom dva základní typy genů:

strukturní – kódují bílkoviny tvořící stavební kameny našeho těla, jako je třeba kolagen;

regulační – podle nich se tvoří bílkoviny ovlivňující pochody v našem těle, například ty, které jsou součástí enzymů.

A právě do procesu, při kterém se bílkoviny podle genů tvoří, zasahují ony výše zmiňované epigenetické reakce, které mohou tento přepis genů zcela zablokovat.

DNA obsahuje miliardy bází, ale pouze 1,5 % kóduje bílkoviny. Z ostatních částí vlákna jsou pro nás důležité tzv. promotory, tedy úseky, které se nacházejí před každým z genů.
Právě na promotory se váží tzv. transkripční faktory, které zahajují přepis genu na ribonukleovou kyselinu (RNA).

Transkripce (přepis) je přitom prvním krokem procesu, v němž vzniká bílkovina. Tím druhým je translace (překlad).

Transkripcí vzniká RNA. Rozdíl mezi RNA a DNA je pouze v jiném typu obsaženého cukru (ribóza místo deoxyribózy) a jedné bázi – RNA obsahuje místo thyminu uracil. Při translaci se pak podle vzniklé RNA vytváří bílkovina.

RNA existuje několik druhů:

mRNA (messengerová) – nese vlastní přepis genu, ze kterého vzniká bílkovina;

tRNA (transferová) – účastní se procesu translace, při kterém k vláknu mRNA přináší aminokyseliny, jež budou tvořit výslednou bílkovinu.

rRNA (ribozomální) – je součástí ribozomů, malých továren na bílkoviny, které máme v buňkách.

Vznik RNA – transkripce

Při transkripce neboli přepisu na promotor příslušného genu nasedne enzym RNA-polymeráza, který je různou silou přitahován k promotoru pomocí transkripčních faktorů. Poté je zahájen přepis DNA na RNA, který probíhá na základě komplementarity bází (tedy podle jejich párování). Jediná změna, ke které dojde oproti procesu tvorby nové DNA, je, že se zde s adeninem místo tyminu páruje báze jménem uracil. Takto vzniká mRNA, tRNA, rRNA i další druhy RNA.

Vznik bílkoviny – translace

Na transkripci (přepis) navazuje translace neboli překlad. To je proces, kdy se pořadí bází na mRNA přeloží do pořadí aminokyselin, ze kterých je složena daná bílkovina. Děje se to v ribozomech, malých bílkovinných továrničkách v našich buňkách. A opět to probíhá na základě komplementarity, protože i aminokyseliny na vlákno mRNA nasedají podle pořadí jejích bází. Tentokrát ale nejde o párování, protože určitá aminokyselina, kterých ve v našem těle celkem 20 druhů, vždy nasedá na určitou kombinaci tří bází (tzv. triplet). Takto seřazené aminokyseliny se pak spojí peptidovou vazbou a bílkovina je na světě.

Jak funguje epigenetika

Jak už jsme ale uvedli, bílkoviny se netvoří podle všech genů, ale jen podle těch, které jsou zapnuté. Zapínání a vypínání se přitom děje pomocí tří základních reakcí, jejichž průběh zkoumá epigenetika.

„Epi“ znamená v řečtině „nad“, tudíž je to „něco nad genetikou“. Kromě genomu, tedy pořadí bazí v DNA, totiž existuje i tzv. epigenom – soubor chemických změn, které určují aktivitu jednotlivých genů. Jedná se především o metylaci genů, modifikaci histonů a regulaci pomocí mikroRNA.

Některé z těchto změn jsou dokonce dědičné, prakticky u všech ale platí, že je lze zvrátit. Na rozdíl od genomu, tedy vlastní struktury DNA, je epigenom nestálý a můžeme ho ovlivňovat třeba prostřednictvím našeho životního stylu. Tím můžeme například zvýšit či naopak sníž, jaké nemoci nás postihnou.

Metylace genů

Při metylaci DNA dochází k navázání metylové skupiny (CH3-) na báze cytosin a guanin – především pak na ty, které se nacházejí v promotorech jednotlivých genů. Když je promotor metylován, je gen vypnutý – transkripční faktory a příslušné enzymy ho nenajdou a proces transkripce nemůže být zahájen. Po demetylaci pak dojde k jeho zapnutí.

Pokud jsou například nadměrně metylovány tzv. tumorsupresorové geny, které mají za úkol nás chránit před nádorovým bujením, výrazně se zvyšuje riziko vzniku rakoviny.

Modifikace histonů

Histony jsou bílkoviny kulovitého tvaru, na nichž jsou namotána vlákna DNA podobně jako nit na cívku. Aby mohlo dojít k zahájení transkripce, musí se úsek, na kterém se nachází příslušný gen, nejprve z histonů odmotat. Odmotávání a zpětné namotávání se přitom děje pomocí několika reakcí, z nichž nejdůležitější je acetylace a deacetylace histonů.

Když je histon acetylován, vlákno se z něj uvolní a čtení genu může začít. Deacetylací pak dojde k opětovnému namotání.

Regulace pomocí microRNA

Dalším epigenetickým mechanismem, který se na rozdíl od dvou předchozích neděje na úrovní transkripce ale translace, je regulace pomocí microRNA. Jedná se o krátké jednovláknové molekuly RNA, které nic nekódují, dokáží ale nasednout na mRNA, a tím zabrání translaci a vzniku bílkoviny.

Signální dráhy

Poslední oblastí zkoumanou epigenetikou jsou tzv. signální dráhy, které zásadně ovlivňují děje uvnitř buňky. Jejich pomocí totiž buňka přijímá signály ze svého okolí, anebo se tak předávají informace mezi různými částmi téže buňky.

K buňce informace přicházejí pomocí tzv. signálních molekul, mezi něž patří například hormony. Na jejich vlastnostech pak závisí způsob, jakým se informace dostane dovnitř. Buněčná stěna je totiž tvořena látkami tukové povahy, přes něž mohou bez problémů pronikat látky rozpustné v tucích. Ty, které jsou rozpustné ve vodě, se dovnitř nedostanou. Pro ně je tady ale systém druhých poslů. Při něm se signální molekula nejprve naváže na specifické místo, receptor, a poté se uvnitř buňky začnou tvořit jiné látky, druzí poslové, kteří informaci donesou až k buněčnému jádru. Následně pak dojde například k zahájení či ukončení přepisu jednotlivých genů.

Řada nemocí je přitom způsobena právě poruchami v oblasti signálních drah. Jednotlivé signály jsou totiž za normálních okolností časově omezené. Když například buňka obdrží signál k dělení, začne se množit, a když signál ustane, ukončí se i proces dělení. Pokud ale signál ukončen není, třeba kvůli tomu že je příslušný receptor porušený, anebo se třeba „splaší“ buňka, která signální molekuly vytváří, může dojít k rychlému, nekontrolovatelnému dělení, které se stane základem nádorového bujení.

Na samotném počátku našeho života došlo ke spojení pohlavních buněk našich rodičů – spermie a vajíčka. Toto vajíčko obsahovalo polovinu genetické informace naší matky (23 chromozomů), spermie polovinu genetické informace našeho otce. Jejich spojením pak vzniklo 46 chromozomů nesoucích unikátní sloučeninu – deoxyribonukleovou kyselinu neboli DNA, která obsahuje všechny informace, podle kterých se vyvíjelo naše tělo a podle kterých i nadále běží všechny biochemické reakce v našem organismu.

Jak se původní oplodněné vajíčko v těle matky dále dělilo, vznikaly postupně stovky, tisíce a milióny nových buněk a všechny ve svém jádru nesly tutéž DNA. A totožnou molekulu mají všechny buňky našeho těla i dnes.

Jak se čte DNA

Molekula DNA v sobě obsahuje úseky, které se nazývají geny. Podle nich jsou vytvářeny bílkoviny, což je vlastně podstatou projevu příslušného genu. Nejprve je přitom podle příslušného genu vytvořena molekula ribonukleové kyseliny neboli RNA (tento proces se odborně nazývá transkripce) a podle ní je pak z jednotlivých aminokyselin vytvářena příslušná bílkovina (tzv. translace).

Ne každý gen se ovšem nakonec projeví. Některé geny v naší DNA jsou totiž zapnuté a může podle nich probíhat syntéza bílkovin, zatímco další jsou vypnuté a naše tělo je nedokáže „přečíst“.

Existuje spousta vlivů, které mohou zapínání a vypínání genů ovlivnit, mají však jedno společné – jde o vlivy vnější mimo příslušné geny. Zejména jde o výživu, životní styl, vliv toxinů v ovzduší a potravě, ale pravděpodobně i o emoční vlivy. Věda, která se jimi zabývá, se jmenuje epigenetika.

Zajímavé je přitom i to, že na jednu stranu je řada epigenetických změn vratných, ale na druhou stranu se tyto změny mohou i dědit (5, 15).

Od početí ke stáří

První epigenetické mechanismy se začnou uplatňovat již krátce po početí. Jak už jsme totiž řekli, všechny buňky v našem těle mají stejnou DNA, ale přitom ve výsledku rozhodně stejné nejsou – například buňky svalové, nervové či kostní se od sebe liší zcela zásadně.

Je to tím, že na DNA již od prvních dnů působí chemické reakce, zejména acetylace histonů a metylace genů (blíže si je popíšeme dále v textu). Ty některé z genů vypínají a zapínají a tím umožňují tzv. diferenciaci buněk. (1,2, 13) Ve výsledku je tak při vzniku každé buňky přečteno jen asi 1,5 % genů, které jsou v její DNA obsaženy.

Ne všechny procesy vedoucí k vypínání a zapínání genů jsou však v průběhu nitroděložního vývoje žádoucí. Spousta vnějších vlivů v této době může naopak spustit negativní epigenetické procesy. Je například prokázáno, že špatná výživa matky v těhotenství zvyšuje u dětí výrazní náchylnost k obezitě, diabetu a srdečně cévním onemocněním (4, 14).

Výrazný vliv vnějšího prostředí pokračuje i v raném dětství, kdy probíhá bouřlivý vývoj mozku i celého těla. Zajímavé přitom je, že „čtení“ genů mohou prostřednictvím epigenetických mechanismů ovlivňovat nejen chemické a fyzikální vlivy (výživa, životní prostředí), ale i vlivy emoční. Traumata a silné negativní zážitky v novorozeneckém a kojeneckém věku tak například mohou výrazně zvýšit náchylnost k některým vážným civilizačním onemocněním (16). Epigenetické podstaty je pravděpodobně také vznik některých potravních a dalších alergií (17).

Dalším kritickým obdobím, kdy je organismus na negativní epigenetické velmi změny náchylný, je puberta. Výrazný vliv má i zde výživa – studie zkoumající vliv opakovaných hladomorů ve švédské oblasti Norrbotten v 19. století například prokázala, že když byl člověk vystaven kritickému nedostatku potravy jako teeneager, zvýšilo se riziko předčasného úmrtí dokonce i u jeho vnuků (5).

Možnosti jak ovlivnit přepis důležitých genů ovšem existují i v dospělosti, byť nejsou tak výrazné jako v dětství. Jak už jsme totiž uvedli, velká část epigenetických procesů je vratná. Sice už nemůžeme ovlivnit tzv. strukturní geny (například tělesnou výšku už tedy nezměníme), můžeme ale ovlivnit třeba geny, které rozhodují o naší náchylnosti k různým chorobám. Pomocí cílené výživy a dalších opatření lze tak například zapnout tumorsupresorové geny, které mají v těle za úkol potlačovat nádorové bujení (18).

Epigenetické mechanismy

A nyní už si ve stručnosti představíme nejdůležitější mechanismy, kterými lze zapínat a vypínat některé geny a ovlivnit tak například naši náchylnost k určitým chorobám, fyzickou i psychickou kondici či rychlost procesů stárnutí.

Metylace genů

Metylace je chemická reakce, která spočívá v navázání metylové skupiny -CH3. Zde se tato skupina váže na cytosin, což je jedna ze čtyř tzv. bazí, jejichž pořadí v DNA kóduje genetickou informaci. Metylaci lze ve srovnání s ostatními epigenetickými procesy nejsnáze zkoumat, a proto ze všech nejlépe popsána. Její vliv na vznik některých typů rakoviny u člověka byl například popsán již v roce 1983 (3). Pokud je gen metylován, obvykle je vypnut (6). Metylovou skupinu je přitom možné si představit jako jako nálepku, která se přilepí na bázi a znemožní její přečtení. Pokud bude takových to nálepek vice, pokryjí téměř celý gen a ten se stane neviditelný pro enzymy, které se účastní jeho přepisu.

Modifikace histonů

Na rozdíl od předchozího mechanismu, který zasahoval přímo jednotlivé úseky DNA, modifikace histonů se přímo genů nedotýká. Chemické reakce v tomto případě ovlivňují tzv. histony, což je vždy osmička molekul bílkovin, které společně tvoří útvar připomínající cívku, na níž je jako nit namotáno vlákno DNA. Přesto ale reakce ovlivňující histony mohou zároveň zapínat a vypínat geny v příslušných úsecích DNA.

Histonů se dotýká celá řada chemických reakcí, nejlépe prozkoumaná a pravděpodobně nejčastější je přitom acetylace, čili připojení zbytku kyseliny octové. Platí přitom, že acetylace histonů příslušné geny zapíná, zatímco deacetylace je vypíná (7-9) Acetylace totiž umožní, aby “nit” DNA byla z “cívky” uvolněna a dostaly se k ní enzymy umožňující přepis jednotlivých genů.

microRNA

microRNA, zkráceně miRNA jsou krátké řetězce ribonukleové kyseliny, které v sobě nenesou žádnou genetickou informaci, regulují ovšem translaci, tedy přepis DNA na RNA. Tímto způsobem vypínají či zapínají přibližně 60 % genů v lidské DNA. V lidském těle byly již objeveny více než dvě tisícovky různých molekul miRNA a každá z nich potlačuje přepis 100-200 různých RNA (10-12).

Jak už jsme zmínili výše, epigenetické reakce ovlivňující přepis genů jsou vratné, a to ve většině případů těmi samými způsoby, které způsobily jejich vznik – tedy zejména úpravou životního stylu. Velkou roli zde hraje výživa, která by měla být přiměřená (škodlivý je jak výrazný energetický deficit, tak i přebytek), vyvážená a celkově zdravá. Velkou pomocí pak mohou být přírodní látky s výrazným epigenetickým účinkem (EGCG ze zeleného čaje, kurkumin z kurkumy a mnohé další), které můžeme konzumovat jak coby pravidelnou součást jídelníčku, tak i cíleně formou doplňků stravy.