Zatímco s vážným deficitem vitaminu B6 se ve vyspělých zemích prakticky nesetkáváme, ten mírný bývá poměrně častý. A jeho příznaky jsou navíc velmi nespecifické, takže se těžko odhaluje. K čemu ho naše tělo potřebuje a při jakých potížích může jeho doplňování pomoci?

Popis

Vitamin B6 patří mezi klíčové esenciální živiny, jejichž nedostatek má pro tělo řadu vážných důsledků. Často se mu říká pyridoxin, což ale není úplně přesné. Ve skutečnosti jde totiž o skupinu šesti látek s podobnou strukturou:

pyridoxin (PN),

pyridoxal (PL),

pyridoxamin (PM),

pyridoxin-5′-fosfát (PNP),

pyridoxal-5′-fosfát (PLP),

pyridoxamin-5′-fosfát (PMP).

V rostlinných potravinách je navíc obsažena ještě další forma, pyridoxin-5′-β-d-glucosid (PNG).

Nejvýznamnější z těchto látek je aktivní forma vitaminu B6 – PLP, tedy pyridoxal-5′-fosfát, který je kofaktorem (nebílkovinnou součástí) více než stovky enzymů, které jsou nezbytné pro průběh obrovského množství důležitých biochemických reakcí. V některých lidských enzymech je obsažen i PMP. Všechny zmíněné sloučeniny ale mají vitaminovou aktivitu, protože se v těle mohou přeměnit na PLP i PMP.  (1, 5)

Historie

Za objevitele vitaminu B6 bývá označován japonský badatel Takaki Ohdake, který v roce 1932 při práci s extrakty z rýžových otrub popsal dosud neznámou látku, která se později ukázala být právě vitaminem B6. Ohdake ovšem vůbec netušil, o jakou látku jde a jaký obrovský význam má pro fungování lidského těla. Za tyto objevy vděčíme jinému muži – Paulovi Györgymu.

György se podílel už na objevech a výzkumech vitaminů B2, B3 a B5, a největší zásluhy má právě na poznávání jejich bratříčka s pořadovým číslem šest. V roce 1933 se zrovna zabýval objasňováním role vitaminu B2 objeveného o rok dříve, a přitom zjistil, že když krmí potkany dietou obsahující dostatek vitaminu B1 a B2, stejně u nich dochází k výskytu typických kožních potížích. Z toho vyvodil, že musí existovat ještě další, dosud neznámá esenciální živina. Následně zjistil, že musí být obsažena v kvasnicovém extraktu, protože když jím stravu potkanů doplnil, kožní problémy zmizely.
V roce 1934 pak v časopise Nature publikoval práci, v níž neznámou látku popsal (že jde ve skutečnosti o více látek, to ještě netušil) a také navrhl název „vitamin B6“. V té době už totiž byly známé vitaminy B1-B5 (ano, i vitamin B4, ale tento termín tehdy označoval látky, které nesplňují dnešní definici vitaminu) a tento byl pak jednoduše další v pořadí.

V roce 1938 byl vitamin B6 poprvé izolován a krystalizován. Zásluhy za to se připisují muži jménem Samuel Lepkovsky, v téže době se ale to samé podařilo i několika dalším vědeckým týmům.

O rok později dva vědecké týmy nezávisle na sobě odhalily strukturu této látky – ukázalo se, že jde o derivát pyridinu, a proto pro ni György navrhl název pyridoxin.

Ve 40. letech objevil Esmond Shell metodu pro mikrobiologické stanovení vitaminu B6 a díky ní pak vyšlo najevo, že ve skutečnosti nejde o jedinou látku, ale o směs šesti sloučenin.

(1, 2)

Role vitaminu B6 v organismu

Nejdůležitější roli v lidském těle hraje aktivní forma vitaminu B6 – PLP, o něco menší pak PMP. PLP je přitom kofaktorem více než stovky enzymů, které umožňují průběh více než 140 biochemických reakcí. Díky tomu má řadu důležitých funkcí: (3, 5)

• Účastní se metabolismu aminokyselin i tuků – podílí se na syntéze některých aminokyselin, pomáhá je využívat jako stavební kameny při tvorbě bílkovin i jako zdroj energie. To se děje například v rámci tzv. glukoneogeneze, kdy při nízkém příjmu sacharidů organismus vytváří glukózu z jiných zdrojů, například právě z některých aminokyseliny Podílí se také na odbourávání některých z nich. Enzymy, které PLP obsahují, se účastní i některých reakcí v rámci metabolismu tuků.
• Je nezbytný pro tvorbu neurotransmiterů, což jsou látky umožňující přenos signálů mezi jednotlivými neurony. Enzymy, kterých je součástí, se účastní jako katalyzátory reakcí vzniku serotoninu, dopaminu, GABA a noradrenalinu. Proto se také jeho nedostatek projevuje neurologickými příznaky.
• Je potřebný pro krvetvorbu. PLP je kofaktorem enzymu ALA-syntáza, který katalyzuje první krok syntézy hemu (součást hemoglobinu).
• Zasahuje do metabolismu glykogenu. Coby kofaktor enzymu glykogenfosforylázy umožňuje, aby se ze zásobního polysacharidů glykogenu uvolnila glukóza, kterou pak mohou buňky využít jako zdroj energie.
• Spolu s vitaminem B12 a kyselinou listovou pomáhá regulovat hladinu homocysteinu – enzymy, kterých je součástí, přeměňují tento problematický metabolit na cystein.
• Je nezbytný pro fungování imunity – ovlivňuje například proliferaci a diferenciaci lymfocytů a tvorbu protilátek.
• Vitamin B6 a jeho metabolity působí také epigeneticky, tj. ovlivňují aktivitu genů a buněčnou signalizaci.

V organismu se nejvíce vitaminu B6 nachází ve svalech včetně srdce (až 80 %). Je zde ve forma PLP vázaného na glykogenfosforylázu. 10-15 % najdeme v játrech, menší množství v krvi a přes hematoencefalickou bariéru proniká i do mozku. Jeho hladina v mozkové tkáni však není dobře regulována, a proto se při nižším příjmu B6 jeho nedostatek často projeví nejvíce právě v mozku. Svaly navíc přes jeho vysoký obsah nefungují jako zásobárna vitaminu B6, protože z jejich enzymů se uvolňuje jen při výrazném nedostatku, a proto může mírný deficit vzniknout relativně snadno (výraznější nedostatek je naopak vzácný). Nevyužitý vitamin se z těla vylučuje močí, v malém množství také stolicí. (5)

Kde ho najdeme?

Doporučená denní dávka vitaminu B6 je pro ženy 1,5 mg, pro muže 1,7 g, pro těhotné ženy 1,8 g. Pro děti pak činí 0,3-1,4 mg (dle věku). Na rozdíl od jiných ve vodě rozpustných vitaminů ale nelze říci, že by se tímto vitaminem nedalo předávkovat. Naopak dávky překračující 100 mg jsou pro organismus toxické a mohou způsobovat například neuropatie a jiné neurologické problémy. Proto byla u tohoto vitaminu stanovena bezpečná maximální dávka – pro dospělé je to v USA 25 mg/den, v Evropě pak dokonce jen 12 mg/den. Pro terapeutické účely se sice běžně využívají i dávky mnohem vyšší, někdy i kolem 500 mg/den, tady je ale pečlivý lékařský dohled nezbytný. (3-5)

Nejbohatším zdrojem vitaminu B6 je maso, zejména ryby, drůbež a vnitřnosti. Velké množství ho ale najdeme i v rostlinných potravinách, jako jsou například brambory, ořechy a semena, vejce, banány, avokádo či luštěniny. Zároveň je vytvářen i některými bakteriemi střevního mikrobiomu, není ale jasné, nakolik ho naše tělo dokáže skutečně využít – vzniká totiž až v tlustém střevě, zatímco vitamin B6 z potravy se vstřebá již ve střevě tenkém. Nicméně samotné střevní bakterie tento vitamin i využívají a spekuluje se dokonce o tom, že jeho dostupnost může ovlivňovat složení střevního mikrobiomu. (5, 6)

Z rostlinných zdrojů se pravděpodobně vstřebává o něco hůře, protože je v nich ve formě PNG – biologická využitelnost je cca 50 %, což je ale stále poměrně dost, a proto jej na rozdíl například od vitaminu B12 není potřeba speciálně řešit v rámci veganské stravy. V rámci smíšené stravy se biologická využitelnost odhaduje na cca 75 %, u doplňků stravy pak dokonce okolo 95 %. Rozdíly ve vstřebatelnosti PN, PL a MP jsou zanedbatelné. (3, 5)

Výraznější deficit vitaminu B6 se nejčastěji projevuje poruchami krvetvorby (zejména tzv. hypochromickou mikrocytickou anémií, při níž sice neklesá počet červených krvinek, ale jsou malé a s nízkým obsahem hemoglobinu). Obvyklé jsou také neurologické příznaky, jako například konvulzivní záchvaty nebo abnormální nálezy na EEG. Vyskytnout se ale mohou i kožní projevy, například ekzémy nebo seboroická dermatitida. Projevy vážného deficitu jsou ale poměrně vzácné, naposledy byly ve větší míře zaznamenány v 50. letech minulého století v USA, kde postihovaly kojence na umělé výživě s nedostatečný obsahem vitaminu B6. (5)

Naopak mírný deficit může být poměrně častý. Problém přitom je, že se při něm měsíce až roky nemusí vyskytnout žádné příznaky, a když už se objeví, bývají poměrně nespecifické – například únava, pokles fyzické i mentální výkonnosti, poruchy nálad, problémy se soustředěním, zhoršení imunity, praskliny v koutcích úst či jiné kožní problémy a zvýšená míra zánětlivých procesů v těle.

Mírným nedostatkem bývají často ohroženi lidé s nadměrnou konzumací alkoholu, onemocněním ledvin, autoimunitním onemocněními, nemocemi narušujícími vstřebávání živin (celiakie, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida apod.) a také uživatelé některých léků – typicky antiepileptik. Vstřebávání obecně klesá s věkem, takže je mírný deficit častý také mezi seniory. Sníženou absorpci může způsobit i vysoká konzumace vlákniny. Situaci navíc ještě komplikuje fakt, že některé stavy mohou snižovat koncentraci vitaminu B6 v krevní plazmě (např. vysoká úroveň zánětu), takže ho pak tělo nemůže využít, ačkoliv ho v potravě přijímáme dostatek. (5, 7)

Vitamin B6 v rámci prevence a podpory léčby

Srdce a cévy

Vitamin B6 pomáhá snížit hladinu homocysteinu, což je metabolit, který bývá dáván do souvislosti se zvýšeným rizikem kardiovaskulárních onemocnění. Nejlépe v tomto směru funguje v kombinaci s vitaminem B12 a kyselinou listovou. Přímá souvislost hladiny B6 s rizikem infarktu nebo mrtvice ale popsána nebyla. (7)

Nádorová onemocnění

Některé studie spojují nízké plazmatické hladiny vitaminu B6 se zvýšeným rizikem některých typů rakoviny. Nejsilnější souvislost byla popsána u nádorů tlustého střeva – v rámci jednoho výzkumu měli například lidé s nejvyšším příjmem této živiny o 20 % riziko této choroby ve srovnání s těmi s nejnižším příjmem. (7, 8)

Mentální výkonnost

Předpokládá se, že nízká hladina vitaminu B6 může přispívat ke zhoršování kognitivní výkonnosti ve vyšším věku. V rámci jedné studie se rovněž ukázalo, že muži ve věku 54–81 let, kteří měli vyšší plazmatickou hladinu této živiny, dosahovali lepších výsledků v testech paměti ve srovnání s vrstevníky s nižší hladinou. Naopak na osoby s normální mentální výkonností suplementace pozitivní vliv neměla. (7, 9)

Premenstruační syndrom

Velmi užitečné může být užívání vitaminu B6 u žen trpících premenstruačním syndromem (PMS). Studie ukázaly, že může efektivně zmírnit řadu nepříjemných příznaků, jako jsou poruchy nálad, úzkost, podráždění, nadýmání nebo zhoršení kognitivní výkonnosti a paměti. Důvodem je pravděpodobně jeho role v syntéze neurotransmiterů. (10-12)

Nevolnost v těhotenství

Další zajímavou oblastí využití vitaminu B6 jsou nevolnosti v těhotenství, kdy jeho podávání často vede k výraznému zmírnění těchto potíží. Například Americká akademie gynekologie a porodnictví doporučuje při těžkých formách nevolností podávání 25 mg 3–4x denně (což je ovšem velmi vysoká dávka vyžadující lékařský dohled), a pokud se zlepšení nedostaví, navrhuje doplnit doxylaminem (lék z kategorie antihistaminik). Takto lze dosáhnout zlepšení až u 70 % případů výrazných nevolností. (13-16)

Hubnutí

Když v jedné studii dostávaly ženy s nadváhou po 8 týdnů denně 80 mg pyridoxinu, došlo u nich ve srovnání s kontrolní skupinou k vyššímu váhovému úbytku, výraznějšímu snížení obvodu pasu i zlepšení metabolických parametrů při lepším zachování svalové hmoty. (21)

Diabetes

Vzhledem k silnému zapojení do metabolismu sacharidů nepřekvapí ani souvislost vitaminu B6 a diabetu. Navíc jde o vztah oboustranný: jeho nedostatek přispívá k některým patologickým procesům, jenže zároveň samotný diabetes může přispívat ke snižování jeho hladiny. Některé studie přitom ukazují, že doplňování vitaminu B6 může zlepšit glykémii a inzulinovou rezistenci, a dokonce snižovat vznik produktů pokročilé glykace, a tím i riziko diabetických komplikací. (22, 23)

Úzkost a deprese

V jedné studii došlo u mladých dospělých při podávání vitaminu B6 k významnému snížení intenzity úzkosti a v menší míře i k ústupu depresivních příznaků a snížení míry vnímaného stresu. Zajímavá byla i studie, v rámci které pomohl tento vitamin zmírnit depresivní příznaky u uživatelek hormonální antikoncepce. Právě tato kategorie léků totiž někdy bývá dávána do souvislosti právě s nižší dostupností vitaminu B6. (24, 25)

Lékové interakce

Vitamin B6 může interagovat s řadou léků, jako je například cykloserin (antibiotikum využívané při tuberkulóze), antiepileptiky (kyselina valproová, karbamazepin, fenytoin a další) nebo teofylinem (využívá se při potížích s dýcháním). (7)

Vhodné kombinace

Vitamin B6 bývá často v doplňcích stravy kombinován s hořčíkem, přičemž výrobci tvrdí, že zvyšuje vstřebávání tohoto minerálů. Pro toto tvrzení ale neexistují dostatečné důkazy. Zmíněná kombinace se sice ukázala jako výhodná například při stresu nebo premenstruačním syndromu, jde tu ale spíše o synergický efekt, nikoliv o podporu vstřebávání.

Srdce a cévy (homocystein): vitamin B6 + vitamin B12 + kyselina listová (17)

PMS: vitamin B6 + hořčík (18), vitamin B6 + hořčík + drmek (19)

Deprese: vitamin B6 + tryptofan

Imunita: vitamin B6 + zinek

Stres: vitamin B6 + hořčík (20)

Všechny buňky těla potřebují energii. Jak ji získají? Možnosti jsou dvě: buď využijí makroživiny z jídla, tedy sacharidy, tuky a bílkoviny, anebo sáhnou do vlastních zásob.

Ve svém těle přitom máme zásoby všech tří makroživin:

• Sacharidy se v něm skladují v podobě tzv. glykogenu, což je polysacharid tvořený spoustou molekul glukózy, podobně jako třeba škrob. Uložený je v našich svalech a játrech a jeho zásoby množství jsou omezené – pokud bychom například běželi nebo jeli na kole, a přitom spalovali pouze sacharidy, vydržel by nám glykogen maximálně na hodinu a půl, a to ještě jen v případě, že jsme velmi dobře trénovaní (tréninkem lze totiž zásoby glykogenu výrazně navýšit).
• Tuky jsou uloženy v tukové tkáni a jejich zásoby jsou ve srovnání se sacharidy obrovské, a to i u velmi štíhlých lidí.
• Bílkoviny či jejich stavební kameny, aminokyseliny, se coby zdroj energie v těle neskladují, v případě velkého energetického deficitu ale začíná tělo rozkládat svalovou tkáň, aby využilo bílkoviny, ze kterých je tvořena.

Rozklad svalových bílkovin je ovšem věc, kterou nechtějí ani sportovci, ani ti, kdo se snaží zhubnout, protože v obou případech je úbytek svalové hmoty nežádoucí. Zabránit se tomu můžeme správně nastavenou energetickou bilancí (tj. vyhneme se vysokému energetickému deficitu), pravidelným posilováním, dostatečnou konzumací kvalitních bílkovin a vhodnou volbou intenzity při dlouhotrvající zátěži. A také tím, že naučíme tělo efektivně využívat zbývající dvě živiny, tedy sacharidy a tuky.

V dnešním článku se přitom podíváme právě na tuky – ne že by efektivita metabolismu sacharidů nebyla důležitá, ale to by vydalo na samostatný článek.

Spalování vs. oxidace

Ještě, než se pustíme do využívání energetických zdrojů, trochu si ujasníme terminologii.

Ačkoliv se termíny „pálení“ nebo „spalování“ ve spojení s tuky běžně používají, z odborného hlediska nejsou správné. V buňkách totiž nemáme žádná kamna, ve kterých by mohly živiny shořet. Energie v nich z tuků a glukózy vzniká v mitochondriích chemickou reakcí, která se nazývá oxidace. A protože nejznámější oxidační reakcí je hoření, vzniklo přesvědčení, že se tuky spalují.

V dalším textu se proto už budu držet termínu „oxidace“.

Využít tuky, nebo sacharidy?

Pomineme-li ne úplně žádoucí využívání bílkovin, mají buňky možnost využívat k získávání energie jak sacharidy (konkrétně glukózu), tak tuky. Neplatí to pouze pro buňky mozkové, které jsou odkázány výhradně na glukózu. Podle čeho se ale rozhodnou?

V první řadě záleží na tom, co tělo umí využívat lépe. Velká část lidí má totiž nízkou tzv. metabolickou flexibilitu, což znamená, že jejich tělo neumí dobře přepínat mezi oxidací sacharidů a tuků a preferuje jako zdroj energie cukry, protože je to jednodušší. To je v první řadě spojeno s neochotou těla hubnout, a v druhé řadě s nízkou fyzickou zdatností ve smyslu vytrvalosti.

Při pohybu totiž naše svalové buňky potřebují mnohem více energie než v klidu a opět mají dvě možnosti, jak ji získat: z tuků nebo glukózy. Jakou možnost zvolí, přitom závisí zaprvé na zmíněné metabolické flexibilitě a za druhé na intenzitě pohybu.

Sacharidy: rychlá energie, omezené zásoby

Hlavní výhodou glukózy coby zdroje energie je to, že se v buňkách oxiduje velice rychle, a proto může v krátké době poskytnou velké množství energie. Když tedy vykonáváme pohyb vysoké intenzity, například rychlý běh (ale v případě začátečníků jakýkoliv běh), svaly potřebují v krátkém čase hodně energie, a proto budou využívat primárně sacharidy.

Jak už jsem ale řekla, zásoby sacharidů v podobě glykogenu jsou omezené, a proto jsme takovou intenzitu pohybu schopni udržet jen omezenou dobu.

Tuky: pomalá energie, spousta zásob

Pokud se tedy chceme v pohybu udržet déle, musíme zapojit do hry tuky. K tomu ale musíme zvolit nižší intenzitu pohybu. Tukové zásoby jsou totiž sice v těle tak velké, že i hodně hubeným lidem vystačí na dlouhé hodiny pohybu, jenže tuky se oproti cukrům oxidují výrazně pomaleji, a proto jsou schopny plnohodnotně zajišťovat energii jen pro nízkou intenzitu zátěže.

Jenže tohle není samozřejmost. Pokud má totiž člověk nízkou metabolickou flexibilitu, tj. neumí optimálně přepínat mezi využíváním tuků a sacharidů, jeho schopnost oxidovat tuky je nízká, a to v klidu i při zátěži.

6 faktorů, které ovlivňují metabolickou flexibilitu

Schopnost využívat tuky je z části dána geneticky, velký vliv má ale i epigenetika a další faktory, které můžeme ovlivnit i my sami. Které to jsou?

1. Množství a funkce mitochondrií

Oxidace živin za účelem získávání energie probíhá v buňkách na konkrétním místě: v organelách jménem mitochondrie. Právě na množství a funkci mitochondrií v první řadě závisí celkové množství energie, kterou je naše tělo schopno vyprodukovat. Pokud jich máme málo nebo jsou dysfunkční, klesá náš energetický výdej. To se projeví jak tendencí přibývat na váze, tak i špatnou fyzickou výkonností, protože naše schopnost vykonávat pohyb určité intenzity je přímo závislá na tom, kolik živin dokážou naše svalové buňky přeměnit na energii.

Množství mitochondrií a jejich funkce ovšem přímo souvisí i se schopností využívat tuky coby zdroj energie. Více kvalitních mitochondrií totiž s sebou přináší i lepší transport mastných kyselin do mitochondrií a vyšší aktivitu enzymů, které jsou potřebné pro jejich oxidaci. (Mastné kyseliny jsou součást tuků využívaná právě jako zdroj energie.)

A jak můžeme tvorbu a aktivitu mitochondrií podpořit?

Pohyb

To je absolutně nejúčinnější způsob. Ne každý pohyb je ale stejně efektivní.

Univerzální cestou jsou vytrvalostní aktivity mírné až střední intenzity – jde o čistě aerobní aktivity (do 70 % maximální tepové frekvence, u začátečníků níže). Někdy se tomu říká „konverzační tempo“, protože jde o tempo, při němž jsme schopni mluvit v celých větách. U trénovaných osob to tedy může být běh, u netrénovaných ale spíše jen chůze.

Další možností jsou aktivity vysoké intenzity, na úrovni anaerobního prahu nebo i nad ním, tato cesta je ale vhodná spíše pro zkušenější sportovce. Tyto intenzivní tréninky je navíc třeba zařazovat jen omezeně, pouze jako doplněk méně intenzivních, aerobních aktivit.

Otužování

Pravidelná expozice chladu aktivuje mitochondrie v hnědé tukové tkáni a může zvýšit i celkovou mitochondriální aktivitu a míru oxidace tuků. Efekt je ale výrazně menší než u pravidelného pohybu.

Omezení dostupnosti sacharidů

Glukóza je pro buňky dostupnějším zdrojem energie než tuky, a proto mají tendenci ji upřednostňovat. Pokud dostupnost sacharidů omezíme, podpoříme tím aktivitu enzymů, které v buňkách aktivují dráhy spojené s tvorbou nových mitochondrií. Tím se zvýší kapacita buněk pro oxidaci tuků.

Jak toho dosáhnout? Pomoci může:

• omezení příjmu sacharidů,
• trénink nalačno, prodloužení intervalů mezi jídly,
• klasický i přerušovaný půst,
• u sportovců pak aerobní trénink s nízkými zásobami glykogenu.

Je však třeba postupovat opatrně – jakmile cokoliv z toho přeženeme, zvýší se naše stresová zátěž, což může zkomplikovat jak hubnutí, tak růst výkonnosti. Pokud navíc třeba trénink nalačno či s nízkou hladinou glykogenu zařadí začátečník, jeho tělo nedokáže sacharidy plnohodnotně nahradit tuky, může dojít kromě nárůstu stresu i ke zvýšenému rozkladu svalové hmoty.

Dostatek mikronutrientů

Aby mohly mitochondrie dostatečně efektivně přeměňovat živiny na energii, potřebují k tomu dostatek některých mikroživin, jako jsou například:

• železo
• hořčík,
• vitaminy skupiny B, zejména B3
• koenzym Q10
• měď
• zinek

Doplňky stravy

Kromě doplňků s obsahem výše zmíněných mikronutrientů dokáží aktivitu mitochondrií zvýšit i polyfenoly, například:

• resveratrol
• EGCG
• quercetin
• hydroxytyrosol

Jejich účinnost ale stoupá, pokud se pravidelně věnujeme pohybu.

Spánek a stres

Tvorba a aktivita mitochondrií je regulována geny, které souvisí s naším cirkadiánním rytmem, tedy s „vnitřními hodinami“. Dostatečný, a hlavně pravidelný spánek ve vhodnou dobu tedy podpoří i oxidaci tuků. Škodlivě naopak působí chronický stres.

2. Inzulinová rezistence

Inzulinová rezistence je stav typický pro diabetes 2. typu, ale i pro obezitu. Spočívá v tom, že tkáně ztrácejí citlivost na inzulin, takže je ke snížení hladiny glukózy v krvi zapotřebí mnohem větší množství tohoto hormonu.

Jenže inzulin neovlivňuje pouze metabolismus sacharidů, ale blokuje i tvorbu enzymů, které jsou nutné pro uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně. Lidé, kteří trpí inzulinovou rezistencí, proto hůře využívají vlastní tukové zásoby, a zároveň je ochotněji vytvářejí. Dalším důsledkem je zvýšená koncentrace tukových látek v krvi. Inzulinová rezistence také zhoršuje funkci mitochondrií, které pak nedokážou tuky efektivně oxidovat.

Co pomůže inzulinovou rezistenci snížit?

Pohyb

Ano, opět ten pohyb. Výzkumy totiž jasně ukazují, že pokud pomineme léky, je právě pohyb jednoznačně nejúčinnější cestou, jak inzulinovou rezistenci snížit. Jako nejefektivnější se ukazuje kombinace aerobního pohybu („konverzační tempo“) se silovým tréninkem.

Redukce viscerálního tuku

Redukce hmotnosti je další účinnou cestou ke snížení inzulinové rezistence. Významný vliv má přitom i relativně malý úbytek váhy, například o 5-10 %. Ještě důležitější je ale snaha o snížení množství viscerálního neboli vnitřního tuku. Ten totiž ve velkém produkuje zánětlivé cytokiny a zvyšuje inzulinovou rezistenci.

Zdravá strava

Inzulinovou rezistenci zhoršuje jídelníček bohatý na sacharidy s vysokým glykemickým indexem a nasycené tuky, převaha příjmu energie nad výdejem a také konzumace tzv. ultrazpracovaných potravin. Pomoci naopak může zvýšení příjmu vlákniny.

Více spánku, méně stresu

Obojí má na inzulinovou rezistenci značný vliv.

Doplňky stravy

Prokázaná je účinnost například u:

• omega-3 nenasycených mastných kyselin
• hořčíku
• nopalu nebo jiných zdrojů berberinu
• kořene pampelišky
• kurkuminu
• EGCG,
• neemu
• hydroxytyrosolu z oliv
• skořice

I tady ovšem platí, že bez přidání pohybu a změn v jídelníčku je jejich vliv jen omezený.

3. Úroveň kondice

Kromě podpory tvorby a funkce mitochondrií je pravidelný pohyb důležitý i pro to, že s růstem sportovní výkonnosti zároveň roste i ochota těla využívat tuky. Podstatou růstu výkonnosti je totiž adaptace na zátěž, kterou svému tělu ordinujeme. Pravidelná zátěž přitom působí jako epigenetickou cestou: Díky ní se mj. aktivují geny zapojené do metabolismu tuků.

Pokud organismus pravidelně vystavujeme aerobní zátěži nižší intenzity, která je poháněna energií z tuků, roste schopnost těla tuky využívat, a to opravdu hodně – i více než dvojnásobně! Zatímco netrénovaný člověk dokáže za minutu zátěže spálit maximálně něco kolem půl gramu tuku, u elitních vytrvalců to může být 1-1,5 g tuku.

S pravidelným tréninkem navíc roste nejen kapacita těla tuk využívat, ale posouvá se vzhůru i maximální intenzita, při které je ještě schopno energii z tuků získávat. Zkušený vytrvalec tak naplno oxiduje tuky při intenzitě (tepové frekvenci), při níž už začátečníci dávno jedou výhradně na cukry. Typickým příkladem jsou maratonci, kteří právě schopnost využívat tuky při vyšší intenzitě nejvíce systematicky rozvíjejí, a díky jsou schopni efektivně využívat tuky ještě při intenzitě těsně pod anaerobním prahem.

Pokud se snažíte zhubnout, měla by vás zajímat hodnota označovaná jako FatMax. Jde o intenzitu, při které ještě využíváme velké procento energie z tuků, ale zároveň máme vysoký energetický výdej. Čím výše se tato hodnota nachází, tím snáze hubneme, a právě pravidelný trénink ji posouvá velmi efektivně.

Schopnost těla využívat tuky ovlivňuje i silový trénink, ovšem ve srovnání s tím vytrvalostním výrazně méně.

4. Transport mastných kyselin

Aby se mohly tuky ze tělesných zásob přeměnit na energii, musí se do mitochnodrií nějak dostat. K tomu jsou zapotřebí dva kroky:

• Nejprve musí proběhnout tzv. lipolýza, tedy rozklad molekuly tuku na glycerol a mastné kyseliny
• Mastné kyseliny následně musí vstoupit do mitochondrií, kde mohou být zoxidovány

 A právě proces jejich vstupu do mitochondrií, pokud nefunguje správně, je často jednou z hlavních brzd metabolické flexibility.

Klíčovou roli tu hraje látka jménem karnitin palmitoyl transferáza-1, zkráceně CPT-1. Ta představuje jakýsi klíč k bráně do mitochondrií: Když je CTP-1 aktivní, tuky mohou vstoupit dovnitř, roste míra jejich aktivace a sval je více využívá jako palivo. Když je naopak jeho aktivita nízká, tuky zůstávají mimo mitochondrie a svalové buňky upřednostňují sacharidy.

Co ovlivňuje aktivitu CPT-1?

Negativní vliv má inzulinová rezistence, ten pozitivní pak například:

Pravidelný trénink

Opět je tu efektivnější především vytrvalostní, tedy aerobní zátěž.

Snížení zásob glykogenu

Ať už k vyčerpání glykogenu využijeme půst, dietu s nízkým podílem nebo náročný trénink, vždy se tím zvyšuje aktivita CPT-1.

Karnitin

Tato látka nejen pomáhá aktivovat CPT-1, ale zároveň i sama o sobě umožňuje vstup mastných kyselin s dlouhým řetězcem do mitochondrií. Její užívání tak sice může zlepšit schopnost těla využívat tuky, a tím i vytrvalost, efekt je ale mnohem menší, než obvykle tvrdí výrobci doplňků stravy. Sportovcům ale může karnitin pomoci i s podporou regenerace a prokrvení.

5. Rovnováha střevního mikrobiomu

Střevní mikrobiom neovlivňuje oxidaci tuků přímo, ale prostřednictvím řady jiných mechanismů. Jeho nerovnováha například zvyšuje inzulinovou rezistenci, snižuje metabolickou flexibilitu, funkci mitochondrií (například prostřednictvím tvorby butyrátu), ale negativně ovlivňuje třeba i hormonální regulaci pocitů hladu.

Rovnováhu střevního mikrobiomu nejlépe podpoří pestrá strava bohatá na vlákninu, polyfenoly a fermentované potraviny, pravidelný pohyb a dostatečný spánek. Narušuje ji naopak nadbytek cukrů, tuků, alkoholu a ultrazpracovaných potravin.

6. Hormonální rovnováha

Kromě již zmiňovaného inzulinu hrají velkou roli například pohlavní hormony. Ženy například díky pohlavnímu hormonu estrogenu oxidují tuky o něco ochotněji než muži, ovšem při menopauze tato schopnost výrazně klesá, což je jednou z příčin častého přibývání na váze v tomto období.

Důležité jsou také hormony štítné žlázy, které jsou nezbytné pro produkci buněčné energie i efektivní oxidaci tuků. Proto bývá hypofunkce štítné žlázy často spojena s přibýváním na váze.