Kůže tvoří důležitou bariéru mezi naším tělem a vnějším prostředím. Stará se, aby dovnitř neproniklo to, co tam být nemá (například patogeny), a stejně tak hlídá, aby ho opouštělo jen to, co má (například přesně dané množství potu.

Tato bariéra trochu připomíná zeď: Je tvořena přibližně patnácti vrstvami mikroskopických cihliček – buněk jménem korneocyty, které drží pohromadě „malta“ tvořená ceramidy, cholesterolem a mastnými kyselinami. Jeden důležitý rozdíl tu ale je. Zatímco zeď se jednou postaví a pak stojí, dokud ji nezničí vnější vlivy, v oblasti pokožky probíhá neustálá obnova: hluboko v její bazální vrstvě neustále z kmenových buněk vznikají epidermální buňky, které se diferencují do bazálních, trnových a granulárních buněk, až se z nich nakonec stanou „cihličky“ korneocytů. Jde o poměrně složitý proces řízený řadou genů, které jsou regulovány mnoha epigenetickými reakcemi. A právě jejich průběh úzce souvisí s rovnováhou střevního mikrobiomu a s imunitními procesy, které střevní bakterie pomáhají regulovat.

Hodné a zlé bakterie s vlivem na pokožku

Některé střevní mikroorganismy a jejich metabolity například podporují hromadění regulačních T-buněk, což jsou lymfocyty s protizánětlivým účinkem. Mezi tyto „hodné“ bakterie patří třeba Bacteroides fragilis, Faecalibacterium prausnitzii nebo bakterie patřící mezi Clostridium IV a XI. Řada přátelských mikroorganismů produkuje také mastné kyseliny s krátkým řetězcem, například butyrát, který rovněž působí protizánětlivě – potlačuje totiž vznik, migraci a adhezi zánětlivých cytokinů.

„Hodné“ bakterie regulují i imunitní systém a mají i ochranný vliv na buňky pokožky i střevní stěny. Například Lactobacillus LGG vylučuje protein p40, který potlačuje buněčnou smrt zprostředkovanou cytokiny, a tím brání narušení kožní i střevní bariéry. Právě střevní bariéra přitom může hrát ve zdraví pokožky důležitou roli. Když totiž do krve proniknou některé škodlivé metabolity, nebo dokonce i přímo střevní mikrobi, může se to ohrozit i zdraví pokožky. Například v krvi pacientů s lupenkou byla nalezena DNA některých střevních bakterií.

Existuje i přímý vztah mezi rovnováhou střevního a kožního mikrobiomu. Například mastné kyseliny s krátkým řetězcem vznikající uvnitř střev, tedy butyrát, propionát a acetát, podporují růst přátelských kožních bakterií, které jsou důležité pro odolnost vůči některým patogenům, včetně například zlatého stafylokoka. Působí také protizánětlivě a zvyšují integritu střevní bariéry. Platí také, že když je kožní bariéra narušena například chemickou cestou nebo působením UV záření, pomůže kvalitní střevní i kožní mikrobiom k její rychlejší obnově, a dokonce i podpoří hojení ran.

Naopak existuje i řada typických „zlounů“, kteří, pokud se ve střevech vyskytnou ve větším množství, negativně ovlivňují zdraví celého těla, pokožku nevyjímaje. Například segmentované vláknité bakterie podporují tvorbu a akumulaci lymfocytů Th17, které zvyšují míru zánětu a bývají dávány do souvislosti i se vznikem autoimunitních onemocnění. Jejich akumulace může přispívat například ke vzniku lupenky, Behcetovy choroby nebo kontaktní dermatitidy.

Problémy může způsobovat i narušení acidobazické rovnováhy v některých částech trávicího traktu. Pokud se například sníží kyselost v tenkém střevě, začnou něj pronikat bakterie obývající tlusté střevo, což vede ke zhoršenému vstřebávání mikroživin – například kyseliny listové, zinku, chromu, selenu a omega-3. To se pak projeví zhoršením zdraví kůže i dalších systémů v těle (prokázána je například souvislost se vznikem akné).

Potvrzeny byly dokonce i překvapivé souvislosti kůže, střevního mikrobiomu a psychiky. Když jsme totiž vystaveni silnému psychickému stresu, začne střevní mikrobiom produkovat neurotransmitery serotonin, norepinefrin a acetylcholin. Ty jsou sice v mozku nezbytné pro přenos signálů mezi nervovými buňkami, ve střevech jsou ale zároveň schopny napáchat nepěkné věci, protože narušují integritu střevní bariéry a zvyšují míru zánětu v celém těle, kůži nevyjímaje.

Kožní potíže související s rovnováhou střevního mikrobiomu

Akné

Tento nepříjemný kožní problém postihuje přibližně 85 % dospívajících. Dochází při něm k nadměrné tvorbě kožního mazu, zúžení vývodů, kterými tento maz odchází, a zánětu zprostředkovaného bakterií Propionibacterium acnes. Velkou roli tu hraje stravy bohatá na sacharidy, která ovlivňuje signalizaci inzulinu podobného růstového faktoru IGF-1.

Vznik akné přitom úzce souvisí i s rovnováhou střevního mikrobiomu. Některé střevní bakterie totiž ovlivňují důležitou signální dráhu mTORC1, která souvisí s regulací tvorby lipidů a zánětu.

Atopická dermatitida

Atopická dermatitida neboli atopický ekzém je nejčastějších chronické svědivé zánětlivé kožní onemocnění – postihuje 15–30 % dětí a 2–10 % dospělých.  V posledních letech přitom byly objeveny zajímavé souvislosti jak s imunitními funkcemi, tak se střevním mikrobiomem. Atopická dermatitida tak už není chápána jako čistě alergický problém, ale spíše jako dysfunkce kožní bariéry a imunitní odpovědi zároveň.

Atopická dermatitida je z velké části dědičná, za což může mutace v genu kódujícího bílkovinu filaggrin (FLG). Ta je nezbytná pro udržování bariérové funkce a hydratace pokožky, a právě proto zmíněná mutace vede i ke zvýšené citlivosti vůči působení alergenů. To totiž mohou kvůli narušení kožní bariéry proniknout do pokožky, kde následně spustí imunitní reakci, která je provázená zvýšenou tvorbou zánětlivých cytokinů. Ty pak poškozují kožní buňky a způsobují otoky a svědění.

Velkou roli zde opět hraje i rovnováha střevního mikrobiomu. Pokud je narušená, klesá tvorba mastných kyselin s krátkým řetězcem, které mají protizánětlivé účinky a pomáhají udržovat integritu kožní bariéry. Ve střevech pacientů s atopickou dermatitidou byl například opakovaně potvrzen nedostatek bakterie Faecalibacterium prausnitzii.

Lupenka

Lupenka neboli psoriáza byla dlouho považována za problém související především s nadměrnou proliferací (dělením) kožních buněk keratinocytů. Postupně se ale ukázalo, že jde především o zánětlivý a imunitní problém, který opět úzce souvisí i s rovnováhou střevního mikrobiomu. Typická je tady opět akumulace lymfocytů Th-17, které zvyšují nejen produkci zánětlivých cytokinů (např. IL-17), ale i cytokinů způsobujících nadměrnou proliferaci keratinocytů (např. IL-20 a IL-22).

A i tady opět existuje přímá souvislost se střevním mikrobiomem, protože mastné kyseliny s krátkým řetězcem (např. butyrát) jsou schopny ovlivnit, zda se tzv. naivní T-buňky vyvinou v protizánětlivě působící regulační T-buňky, nebo v prozánětlivé lymfocyty Th-17. U pacientů s lupenkou bylo navíc opět prokázáno nízké zastoupení některých „hodných“ střevních bakterií, například bifidobakterií, laktobacilů, Faecalibacterium prausnitii, Parabacteroides či Coprobacillus, a naopak zvýšený výskyt řady patogenních bakterií, včetně například campylobakterií, Escherichia coli nebo původců salmonelózy.

Stárnutí kůže a vznik vrásek

Pro stárnutí kůže je typická ztráta její bariérové funkce, snížení hydratace i obsahu tukových složek, změněná aktivita melanocytů, hromadění buněk souvisejících se zvýšenou mírou zánětlivých procesů (žírné buňky, eozinofily, mononukleární buňky apod.), redukce krevních kapilár a úbytek kolagenu.

Studie přitom ukázaly, že podle stavu, v jakém se nacházejí tělesné mikrobiomy, lze poměrně přesně předpovídat, jak rychle bude postupovat stárnutí – a to jak pokožky, tak i celého těla. Jednotlivé mikrobiomy (zejména střevní a kožní) totiž ovlivňují metabolické dráhy v orgánech a tkáních, a dokonce i epigenetické procesy související s rychlostí stárnutí.

Jednou z hlavních příčin stárnutí pokožky je působení UV záření, které způsobuje oxidativní stres, zvyšuje míru zánětu v pokožce a aktivuje procesy vedoucí k poškození kolagenových vláken. Důsledkem je ztráta pevnosti a pružnosti kůže, tvorba vrásek, úbytek hydratace a poruchy pigmentace. Expozice UV záření dokonce dočasně mění složení kožního mikrobiomu.

Zároveň ale platí i opačná souvislost, tedy že složení kožního mikrobiomu ovlivňuje odolnost vůči UV záření. S věkem se přitom tento aspekt zhoršuje. Například děti mají na pokožce velký podíl cyanobakterií, které dokáží pomocí svých metabolitů UV záření rozptylovat a přeměňovat na teplo, aniž by docházelo ke zvýšené produkci volných radikálů. S věkem ale podíl těchto mikroorganismů výrazně klesá a s tím se zhoršuje i negativní dopad UV záření na pokožku.

Vědci identifikovali i další bakteriální kmeny, které se stárnutím pokožky souvisí: Pozitivně působí například laktobacily, Verrucomicrobia, Parabacteroides nebo Eggerthella, negativně například Eubacterium coprostanoligenes, Parasutterell nebo Victivallaceae.

Negativně složení kožního mikrobiomu ovlivňují kromě UV záření i škodliviny z životního prostředí, špatná výživa, stres, nedostatek spánku a další faktory.

Jak podpořit pokožku a mikrobiom zároveň

Pro zdraví střevního mikrobiomu je klíčová výživa. I střevní bakterie totiž musí něco jíst a k dispozici mají jen to, co jim my sami dodáme prostřednictvím stravy. Velký problém je především to, co označujeme jako „typickou západní stravu“, tedy jídelníček bohatý na sacharidy s vysokými glykemickým indexem, nasycené tuky a vysoce průmyslově zpracované potraviny, a naopak chudý na vlákninu. Právě taková strava je například považována za důvod, proč v posledních desetiletích výrazně stoupl výskyt atopické dermatitidy a dalších zánětlivých kožních onemocnění.

Roli hraje ale i pravidelný pohyb, stres, dostatek spánku, působení škodlivin z životního prostředí a další faktory. Pomocnou ruku mohou nabídnout i některé doplňky stravy, které mají pozitivní vliv jak na střevní mikrobiom, tak na zdraví a stárnutí pokožky. Zde jsou některé z nich.

Probiotika

Užívání některých probiotických bakterií se v rámci preklinických i klinických studií projevilo například zvýšením tloušťky kůže, zlepšením jejího prokrvení, omezením ztrát vody v pokožce, zlepšením funkce kožní bariéry, a dokonce i kvality vlasů. Šlo zejména o bakterie z rodu laktobacilů, například L. acidophilus, L. reuteri, L. breves, L. helveticus, L. rhammosus, nebo L. paracasei. V pokusech na myších pak vedlo podávání Lactobacillus reuteri ke zrychlení hojení ran.

Laktobacily mohou pomoci i v prevenci stárnutí kůže, protože jejich buněčné stěny obsahují kyselinu lipoteichoovou (LTA), která má protizánětlivé účinky a je schopna zmírňovat i zánět vyvolaný působením UV zářením. V jedné studii například vedlo 12týdenní podávání L. plantarum u dobrovolníků se zvýšení elasticity a hydratace pokožky. Pozitivní účinky prokázala i bakterie L. buchneri, která se nachází v korejském fermentovaném zelí kimči, odolnost vůči UV záření zvýšily i bakterie L. acidophyllus nebo Limosilactobacillus fermentum.

Při akné se zase osvědčilo podávání L. rhamnosus, bifidobakterií nebo směsi L. acidophyllus a L. bulgaricus. Při atopické dermatitidě mělo v rámci výzkumů pozitivní efekt užívání některých laktobacilů (např. L. rhamnosus, L. acidophilus nebo L. plantarum) i bifidobakterií (např. Bifidobacterium bifidum, lactis, breve nebo longum). Při lupence zaznamenaly pozitivní výsledky studie využívající L. pentosus, L. sporogenes nebo Bifidobacterium infantis.

Jako zvláště účinná se u různých potíží ukázala i tzv. synbiotika, tedy kombinace probiotik a prebiotik (tj. vlákniny).

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má výrazné antioxidační a protizánětlivé působení, za které vděčí svému vlivu jak na epigenetické procesy, tak i na střevní mikrobiom. Pozitivně ovlivňuje také některé mechanismy související se stárnutím, například produkci sirtuinů nebo telomerázy. Zároveň aktivuje keratinocyty a reguluje jejich schopnost dělení, takže má pozitivní vliv jak na tvorbu vrásek, tak i například na vznik lupenky.

Kurkumin

Jde o jeden z nejsilnějších přírodních protizánětlivých prostředků, který vyniká i působením na střevní mikrobiom i integritu střevní bariéry, stejně jako na procesy související se stárnutím. Přináší také úlevu jak při lupence, a to i v případě těžkých forem této nemoci, tak při akné.

Vitamin C

Jde o velice silný antioxidant, který účinně chrání před volnými radikály i mitochondrie, což je důležité v prevenci stárnutí. Působí také protizánětlivě a je nezbytný pro ochranu a tvorbu kolagenu i pro hojení ran.

Vitamin D3

Je nezbytný pro boj se záněty, zpomaluje stárnutí, chrání kožní buňky před působením UV záření. Jeho nízká hladina je typická pro lupenku, akné i atopické ekzémy.

Retinol

Podporuje tvorbu kolagenu, a to jak ve stárnoucí pokožce, tak v pokožce poškozené UV zářením.

Resveratrol

Patří mezi neúčinnější přírodní substance pro zpomalení procesů stárnutí, což zahrnuje i zpomalení stárnutí pokožky. Brání destrukci kolagenových vláken a podporuje tvorbu nového kolagenu, vyniká protizánětlivými a antioxidačními účinky, omezuje tvorbu vrásek, brání nadměrné pigmentaci a podporuje tvorbu sirtuinů, což jsou enzymy zpomalující procesy stárnutí. Zvyšuje také schopnost proliferace, tj. tvorby nových kožních buněk, zlepšuje regeneraci poškozené kůže, ať už jde o hojení poranění nebo hojení pokožky poškozené UV zářením, a potlačuje množení bakterií způsobujících akné.

Quercetin

Patří mezi velice silné antioxidanty s protizánětlivými a epigenetickými účinky a má pozitivní vliv i na střevní mikrobiom. Velice efektivně také chrání kolagen před destrukcí vlivem UV záření a celkově zpomaluje stárnutí pleti.

Artyčok

Má výrazný pozitivní vliv na střevní mikrobiom i stárnutí pletí. Když byl například v rámci jedné studie podáván ženám po 28 dní extrakt z listů artyčoku, došlo u nich ke zvýšení antioxidační kapacity pokožky o 20 %, hloubka vrásek se snížila o 5,2 %, drsnost pokožky o 7 % a zářivost pleti se naopak zvýšila o 19 %.

Ostropestřec mariánský

Zlepšuje regenerační schopnost kůže a chrání ji před negativními účinky UV záření. Snižuje aktivitu enzymu kolagenázy, který způsobuje štěpení kolagenu, a také enzymu elastázy, který štěpí elastan coby další bílkovinu důležitou pro pevnost a pružnost kůže.

Omega-3

Tyto nenasycené mastné kyseliny mají velice silné protizánětlivé účinky a zároveň regulují procesy související s proliferací, což je důležité například při akné nebo lupence. Při lupence jejich užívání vede ke zmírnění zarudnutí, svědění, odlupování a míry zánětu kůže.

Selen

Je součástí antioxidačních enzymů, chrání kolagenová vlákna a jeho nedostatek je typický i pro lupenku.

Zinek

Je nezbytný pro ochranu kolagenu, jeho užívání zmírňuje projevy lupenky.

Čekanka

Kořen čekanky je vynikajícím zdrojem inulinu a fruktooligosacharidů, a proto vyniká svým pozitivním působením na střevní mikrobiom. Preklinické studie prokázaly i možnou prospěšnost při lupence.

Kozinec blanitý

Podporuje rovnováhu střevního mikrobiomu, pomáhá zpomalit procesy související se stárnutím, chrání pokožku před UV zářením, zpomaluje destrukci kolagenu a zmírňuje projevy atopické dermatitidy.

Boswelie

Má pozitivní vliv na rovnováhu střevního mikrobiomu, působí silně protizánětlivě a vyniká i svým působením na pokožku – zlepšuje její elasticitu, zmírňuje tvorbu vrásek a zpomaluje její stárnutí. Je účinná i při atopickém ekzému.

Co máme my lidé společného s morčaty a kaloni? Třeba to, že nedokážeme na rozdíl od ostatních savců nedokážeme vytvářet ve svých játrech vitamin C, a proto jsme odkázáni na jeho příjem potravou. A protože „céčko“ je esenciální živina, která je klíčová například pro imunitu, tvorbu kolagenu, zdraví srdce nebo krásnou pleť, měli bychom si pečlivě hlídat, abychom ho přijímali dostatek.

Popis

U většiny savců je vitamin C tvořen v játrech, primáti (včetně člověka), morčata a kaloni však v průběhu svého vývoje tuto schopnost ztratili kvůli mutaci genu kódujícího enzym l-gulunolaktonoxidázu, která je pro syntézu „céčka“ nezbytná. V těle se vyskytuje ve dvou formách: jako kyselina askorbová a kyselina deaskorbová. (1)

Vitamin C se vyskytuje ve všech buňkách, v nichž je až na výjimky jeho koncentrace vyšší než v krevní plazmě. Nejvíce ho obsahují buňky mozku a nadledvin, nejméně krevní buňky. Jeho koncentrace je pečlivě kontrolována a regulována prostřednictvím ovlivnění absorpce ve střevech i vylučováním ledvinami. (1, 6)

Vitamin C se vyskytuje prakticky ve všech druzích ovoce a zeleniny, z hlediska konzumovaného množství jsou jeho důležitým zdrojem i brambory. Obsahují ho i tkáně živočichů, tam je však z velké části zničen při tepelné úpravě. Jediným smysluplným živočišným zdrojem tak zůstává mateřské mléko. (24, 46)

Historie

Příznaky těžkého nedostatku vitaminu C znali již staří Egypťané. Jde o nemoc jménem kurděje, která se projevuje krvácením z dásní, pod kůži, do svalů, do nehtových lůžek, a dokonce i do vnitřních orgánů. Typická je pro ni i tvorba mokvajících boláků, poruchy krvetvorby a nízká odolnost vůči nemocem. V mnoha případech končí i smrtí.

První písemnou zmínku o kurdějích přináší Erbesův papyrus z roku 1550 př. n. l., který zároveň jako lék doporučuje konzumaci cibule. Podrobný popis příznaků, datovaný okolo roku 400 př. n. l., pak přinesl Hippokrates.

Snaha najít účinný lék na kurděje se zvýšila v 15. století v souvislosti s rozmachem dlouhých, často i několik měsíců trvajících námořních plaveb. Během nich byli námořníci většinou odkázáni na stravu složenou převážně ze sucharů a sušeného hovězího masa, a v důsledku toho u nich začala ve velkém propukat choroba. Počet obětí postupně narůstal, což začínalo být neúnosné, příčinu se ale dlouho najít nedařilo.

Teprve v roce 1767 publikoval britský námořní lékař David Mac Bride své pozorování o tom, že prevencí kurdějí je konzumace naklíčených obilovin a luštěnin. V roce 1772 pak byla publikována práce skotského lékaře Jamese Linda, podle níž byl vhodnou léčbou nápoj obsahující ocet, mořskou vodu, citrónovou a pomerančovou šťávu – i námořníci s těžkou formou kurdějí byli schopni návratu do služby už po šesti dnech jeho konzumace.

Informace o tom, co konkrétně bylo důvodem úspěšnosti zmíněných postupů, však zůstala utajena ještě čtvrt tisíciletí. Vitamin C byl totiž poprvé izolován až v roce 1928 izolován maďarským chemikem Albertem Szent-Györyiem, který i díky tomu získal v roce 1937 Nobelovu cenu. Tehdy ovšem tuto látku nazval „kyselina hexauronová“. V roce 1932 popsal britský chemik Walter Haworth molekulární strukturu této sloučeniny, dal jí nové jméno „kyselina askorbová“ a o rok později ji se svým týmem dokázal poprvé vyrobit synteticky. V průběhu dalších let 20. století se vitamin C stal nejužívanějším doplňkem stravy v historii. (2, 46, 47)

Význam vitaminu C pro zdraví

Kurděje se začnou rozvíjet v okamžiku, kdy je v lidské plazmě vitamin C v extrémně nízkých koncentracích (tj. pod 11 µmol/l). V dnešní době jsou velmi vzácné, vyskytují se prakticky jen ve velmi chudých zemích třetího světa. Naopak mírnější forma, hypovitaminóza (plazmatická koncentrace pod 23 µmol/l), je i ve vyspělém světě poměrně častá, například v USA jde o čtvrtou nejčastěji deficitní živinu. Nejvíce jsou nedostatkem vitaminu C ohroženi kuřáci (včetně těch pasivních), lidé žijící ve znečištěném prostředí, diabetici, osoby bojující s infekčním nebo zánětlivým onemocněním, diabetici a těhotné ženy (1, 3, 7)

Kyselina askorbová v těle funguje jako donor neboli dárce elektronů. Díky tomu je velice účinná při zmírňování oxidativního stresu. Naopak vysoké koncentrace vitaminu C v plazmě (v řádu milimolů) naopak působí prooxidačně, což se může uplatnit v léčbě nádorových onemocnění. (1, 4)

Kromě toho se kyselina askorbová zapojuje i do metabolismu železa a je nezbytná pro syntézu kolagenu. Poměrně nedávno pak byly potvrzeny i její epigenetické účinky – coby kofaktor je totiž součástí enzymů, které regulují průběh epigenetické reakce jménem metylace genů. (1, 4, 5)

Antioxidační a protizánětlivé působení

Tzv. volné radikály (zejména reaktivní formy kyslíku) se vyznačují tím, že ve svých molekulách mají volné, nespárované elektrony, a kvůli tomu jsou velmi reaktivní. Snaží se totiž chybějící elektron do páru získat za každou cenu, a tím poškozují buňky a tkáně napříč tělem. A právě „céčko“ jim chybějící elektrony ochotně věnuje, čímž tělo chrání před oxidativním poškozením. (1)

Antioxidační působení vitaminu C je obzvláště důležité v oblasti mitochondrií. V těchto organelách totiž dochází k přeměně živin na energii prostřednictvím reakcí, při nichž vzniká řada volných radikálů. Ty pak mohou mitochondrie a jejich DNA poškozovat, čímž dochází ke zhoršení jejich funkce. Vitamin C se přitom podílí na jejich ochraně. (34)

Vitamin C ale působí i protizánětlivě, což je dáno jeho schopností regulovat funkci imunitních buněk a produkci cytokinů. Jeho nedostatek je ostatně pro chronické zánětlivé stavy typický. Studie například ukázaly, že 1 g céčka denně výrazně snižuje hladinu zánětlivého cytokinu IL-6 i hodnotu CRP. (15, 22)

Tvorba kolagenu

Vitamin C tvoří kofaktor trojice enzymů, které jsou nezbytné pro průběh hydroxylace aminokyselin prolinu a lysinu, což je jeden z kroků při tvorbě kolagenu. Jeho nedostatek vede nejen ke snížení tvorby kolagenu, ale i ke zhoršení stability jeho molekul – právě to je ostatně i podstatou kurdějí. Proto je vitamin C nezbytný například pro zdraví kloubů či stav pleti. (1)

Imunita a antimikrobiální působení

Vitamin C podporuje imunitu několika cestami, přičemž efektivní je zejména v prevenci a podpoře léčby virových onemocnění. Je nezbytný k tomu, aby si naše tělo vytvořilo adekvátní reakci na napadení patogeny a zabránilo vzniku nadměrného poškození. (7)

Zvyšuje například aktivitu tzv. „zabíječských“ imunitních buněk, tj. zejména T-buněk, a to včetně cytotoxických T-lymfocytů. Dále umožňuje produkci interferonů typu I, což jsou glykoproteiny, které brání množení virů a mají i protinádorové účinky. Tyto interferony jsou mj. ve velké míře přítomny v dýchacím systému, kde pomáhají zmírňovat příznaky infekce horních cest dýchacích, ale i akutních plicních infekcí, a to včetně zápalu plic u starších osob. „Céčko“ navíc pomáhá inaktivovat RNA i DNA viry, stimuluje migraci neutrofilů do místa infekce a aktivuje fagocytózu (pohlcování vetřelců prostřednictvím imunitních buněk jménem makrofágy), (1, 7)

Diabetes

Byla prokázána souvislost mezi hladinou vitaminu C v krevní plasmě a rizikem diabetu, hladinou glukózy nalačno, koncentrací hemoglobinu A1c (tzv. glykovaný hemoglobin) a oxidativním stresem. Některé studie také ukazují, že užívání vitaminu C zlepšuje u diabetiků kontrolu glykémie. (7-10)

Pokožka, krása a hojení ran

Vitamin C se v pokožce se akumuluje v poměrně vysokých koncentracích (především v její části jménem epidermis) a má tu řadu klíčových funkcí. Nezbytný je zejména pro tvorbu kolagenu, což je důležité v prevenci tvorby vrásek. Působí tu přitom i na epigenetickém principu, když v kožních buňkách jménem fibroblasty aktivuje geny pro tvorbu kolagenu. Navíc pomáhá stabilizovat tzv. terciální strukturu jeho molekul. (7)

Zároveň chrání buňky pokožky před působením oxidativního stresu, je nezbytný pro její bariérovou funkci a pozitivně ovlivňuje i imunitní funkce, které probíhají při hojení poranění. V rámci hojivých procesů navíc hraje roli i nezbytnost céčka pro tvorbu a stabilizaci kolagenu. Jeho potřeba tak vzrůstá po zraněních i chirurgických zákrocích, přičemž v rámci studií jeho podávání pomohlo u pacientů s poruchami hojení zkrátit dobu do uzavření rány. V jedné studii rovněž podpořilo hojení bércových vředů. (7, 11-13, 26)

Starší populace

Nedostatkem vitaminu C velice často trpí senioři, a to jak ti v domácím prostředí, tak ti v ústavní péči. Nízké plasmatické hladiny céčka (pod 17 µmol/l) přitom výrazně zvyšují úmrtnost bez ohledu na příčinu, stejně jako riziko vzniku rakoviny. Starší pacienti hospitalizovaní s respiračními onemocněními pak při užívání vitaminu C prosperují výrazně lépe než bez něj. (7)

Hubnutí

Vitamin C je součástí dvou enzymů z rodiny hydroxyláz, které jsou potřebné pro tvorbu karnozinu – látky, která je nezbytná pro transport mastných kyselin do mitochondrií, v nichž mohou být přeměněny na energii. Proto je vhodné jeho užívání i v případě, že potřebujeme zhubnout, a to ideálně v kombinaci s pohybovou aktivitou. Zejména při středně intenzivních aktivitách totiž podporuje využívání tuků jako zdroje energie. (7, 14, 37)

V rámci jedné studie například vedlo denní užívání 500 mg céčka po dobu 12 týdnů k mnohem výraznějšímu snížení BMI než u kontrolní skupiny s totožným dietním a pohybovým režimem, a také k výraznějšímu snížení krevního tlaku a hladiny cholesterolu. (37)

Srdce a cévy

V prevenci a podpoře léčby kardiovaskulárních onemocnění hraje důležitou roli antioxidační a protizánětlivé působení vitaminu C. Kromě toho zlepšuje i funkce cévního endotelu (vnitřní výstelka cév), jejíž narušení je rizikovým faktorem vzniku aterosklerózy, pomáhá regulovat tvorbu oxidu dusnatého a nezbytný je i pro angioneogenezi neboli tvorbu nových cév. (15)

V rámci kardiovaskulárního systému hraje důležitou roli i zapojení vitaminu C do tvorby a ochrany kolagenu. Rovnováha mezi jeho tvorbou a degradací je například klíčová pro fungování srdce, a pokud dojde k jejímu narušení, může to výrazně zhoršit biomechanické vlastnosti tohoto orgánu. Existují dokonce důkazy i pro prospěšnost podávání céčka po infarktu myokardu, kdy pomáhá zmírnit zánět a podpořit hojivé procesy. (15)

Nadledviny, stres

Nadledviny obsahují nejvyšší koncentraci vitaminu C ze všech tkání těla. Je v nich důležitý nejen pro antioxidační ochranu buněk nadledvin, ale je i součástí enzymů nezbytných pro produkci stresových hormonů. Proto také při stresu potřeba vitaminu C stoupá. Nedostatek céčka rovněž může zvýšit hladinu kortizolu a přispět k vyčerpání nadledvin. (23)

Mozek a mentální výkonnost

Mozek má ze všech tkání druhou nejvyšší hladinu céčka, a proto může nedostatek tohoto vitaminu způsobit zhoršení mentální výkonnosti. Existují také důkazy, že pokud trpí jeho deficitem novorozenec, vede to k snížení počtu neuronů v hipokampu, což se projeví deficitem paměti v dalším životě. U starších osob pak vyrovnávání hladin céčka může pomoci zmírnit příznaky Parkinsonovy choroby a dalších neurodegenerativních onemocnění, snížit riziko mozkové mrtvice a v případě jejího prodělání zmírnit výskyt komplikací. (24, 25)

Vitamin C je také součástí enzymů, které jsou nezbytné pro tvorbu a metabolismus některých neurotransmiterů. I proto může jeho nízká hladina zvýšit riziko depresí a dalších psychiatrických onemocnění. (27, 28)

Zdraví ústní dutiny

Vitamin C pomáhá inhibovat bakterii Streptococcus mutans, která je původcem zubního kazu. Pro kondici zubů a dásní je důležitá i jeho role v syntéze kolagenu. Podporuje také ukládání vápníku do zubů. Nízká hladina céčka také zvyšuje riziko parodontidy – jeho užívání naopak při této chorobě pomáhá zmírnit otok, zarudnutí a krvácení dásní. Může také ovlivnit riziko rakoviny ústní dutiny – pacienti trpící touto chorobou mají ve většině případů nízkou koncentraci céčka ve slinách. (24)

Sportovní výkonnost

Přímý vliv užívání vitaminu na sportovní výkonnost sice prokázán nebyl, u sportovců pomáhá vitamin C po zátěži zmírnit míru zánětu a oxidativního poškození, zlepšit tvorbu kolagenu a zmírnit únavu a vyčerpání. Jeho nízká hladina pak zhoršuje využití tuků coby zdroje energie při dlouhotrvající vytrvalostní zátěži. (29-32)

Dlouhodobé užívání vysokých dávek ovšem není zvláště u vytrvalců vhodné, protože snižuje buněčnou adaptaci na tréninkovou zátěž (například ve smyslu tvorby nových mitochondrií). (33)

Nádorová onemocnění

Zajímavé využití má vitamin C při nádorových onemocnění. Při nich je zaprvé možné běžné podávání vitaminu C ve formě doplňků stravy – většina onkologických pacientů trpí jeho deficitem, což je způsobeno jak samotnou nemocí (například v důsledků zánětlivých procesů, které s ní souvisejí), tak i působením chemoterapie. V tomto případě se uplatňuje antioxidační působení vitaminu C. (35, 36)

Céčko má ale jednu velice zajímavou vlastnost: zatímco v přítomnosti zdravých buněk se chová jako antioxidant, v přítomnosti některých nádorových buněk se začne chovat jako prooxidant, tedy látka podporující oxidaci. V okolí těchto buněk se totiž vyskytuje vyšší koncentrace iontů mědi a železa a také zvýšená kyselost prostředí, což prooxidační chování vyvolává. Díky tomu pak céčko pomáhá nádorové buňky přímo ničit. (35, 36)

V tomto případě je ale nezbytné nitrožilní podávání, protože podávané dávky jsou opravdu velmi vysoké – i v řádu desítek gramů denně. Céčko tu přitom zaprvé zvyšuje šanci na přežití: dokonce i v případě pacientů s metastázemi prodlužuje délku života i jeho kvalitu. Zadruhé pak pomáhá zmírnit nepříjemné vedlejší účinky chemoterapie, jako jsou snížená chuť k jídlu, únava, poruchy spánku nebo deprese, a také pomáhá před jejím působením chránit zdravé tkáně. Tyto postupy jsou přitom známy už od 70. let minulého století, teprve v posledních letech ale byly objeveny mechanismy jejich působení. (35, 36)

Krvetvorba

Ve vyspělých zemích není příliš časté, aby člověk nepřijímal ve stravě dostatek železa. Pokud tedy trpí chudokrevností, nemusí být nezbytné příjem tohoto prvku navyšovat, spíš je třeba pátrat po tom, proč neumí přijaté železo dostatečně využít. Jednou z možností, jak jeho vstřebávání podpořit, je konzumace vitaminu C spolu s jídlem bohatým na železo, ať už v podobě doplňku stravy nebo ovoce a zeleniny. Velmi důležité je to hlavně pro vegany a vegetariány, protože tzv. nehemové železo obsažené v rostlinných potravinách se vstřebává výrazně hůře než například hemové železo z masa. (47)

Užívání a kontraindikace

Jako doporučovaná denní dávka vitaminu C bývá uváděno 75-90 mg denně, což je množství, které se dá snadno získat pravidelnou konzumací ovoce a zeleniny. V rámci prevence infekčních onemocnění jsou ovšem vhodnější dávky o něco vyšší, v rozmezí 100-200 mg/den, což stačí k optimalizaci buněčných a tkáňových hladin. I to je v zásadě možné získat prostřednictvím stravy. Pokud už ale nějaké infekční onemocnění probíhá, poptávka po „céčku“ výrazně stoupá, a proto je vhodné krátkodobě nasadit výrazně vyšší dávkování, a to až 1 g/den (za horní limit pro orální užití jsou považovány 2 g denně). V tomto případě se už bez doplňků stravy neobejdeme. Dávky vyšší než 500 mg jsou také vhodné po chirurgických zákrocích. (1, 7)

Dlouhodobé užívání velmi vysokých dávek vitaminu C však není vhodné. Platí sice, že jeho nadbytek se vyloučí močí, je tu ale jeden háček. V rámci svého antioxidačního působení se totiž kyselina askorbová přemění na kyselinu dehydroaskorbovou, která musí být znovu zredukována za pomoci glutathionu, thioredoxinu a NADH, čímž se mj. zajistí maximální využití dostupného céčka v buňkách (poruchy tohoto mechanismu mimochodem hrají důležitou roli v rozvoji kardiovaskulárních i jiných onemocněních). Pokud ale dlouhodobě přijímáme vysoké dávky vitaminu C, zmíněné mechanismy nezvládají zajistit, aby se všechna vznikající kyselina dehydroaskorbová přeměnila zpět na kyselinu askorbovou. Dochází proto k jejímu rozkladu na kyselinu šťavelovou a oxaláty, které pak přispívají ke vzniku ledvinových kamenů. (15)

Při užívání vysokých dávek se také mohou vyskytnout vedlejší účinky v podobě trávicích obtíží. (24)

Formy vitaminu C

Vitamin C je možné získávat z přírodních zdrojů, jako jsou citrusy, bobulové plody nebo acerola, vzhledem k finanční nákladnosti těchto postupů se však většina doplňků stravy vyrábí ze syntetické kyseliny askorbové. Mezi těmito formami sice mohou existovat rozdíly například ve vstřebatelnosti, dle většiny provedených studií jsou ale zcela zanedbatelné. (15, 16)

Smysl nedávají ani doplňky stravy s postupným uvolňováním. V rámci výzkumů nebyl totiž zjištěn mezi dobrovolníky užívajícími obyčejné céčko a vitamin C s postupným uvolňováním žádný rozdíl v jeho plasmatických koncentracích. Prodlouženého vstřebávání navíc můžeme snadno dosáhnout i sami, pokud céčko konzumujeme spolu s jídlem. (17)

Osobám s narušeným trávením bývá někdy doporučováno nahradit kyselinu askorbovou jejími solemi – nejčastěji askorbátem sodným, vápenatým, draselným nebo hořečnatým. Existuje ale jen velmi málo studií, které by potvrdily, že askorbáty méně dráždí trávicí trakt. (17)

Další možností užívání je kombinace vitaminu C s bioflavonoidy (druh polyfenolů), většinou ve formě extraktu z ovoce – například z citrusů nebo šípků. Jedna ze studií ukázala, že v takové kombinaci může biologická dostupnost céčka vzrůst o 35 %, další ale ukázaly jen méně výrazný přínos. Každopádně ale platí, že některé bioflavonoidy a další látky z ovoce mohou být nejen samy o sobě přínosné, ale rovněž mohou s vitaminem C působit synergicky. Stejně efektivně ale pochopitelně funguje, pokud obyčejné céčko jíme spolu s ovocem či jinými rostlinnými potravinami bohatými na bioflavonoidy. (17, 18)

V doplňcích stravy se někdy využívá i kombinace vitaminu C s látkou jménem askorbylpalmitát, ta ale dle výzkumů pravděpodobně smysl nedává. V laboratorních podmínkách sice zlepšila ochranu a stabilizaci buněčných membrán, pokud se ale askorbylpalmitát užívá ústně, většina z něj se v trávicím traktu rozloží a vstřebávání vitaminu C ve výsledku nijak neovlivní. (19, 20)

Další možností je vitamin C v tzv. lipozomální formě. Tato forma se sice prokazatelně vstřebává lépe, vstřebané množství však nedosahuje ani dvojnásobku oproti běžné kyselině askorbové – jedna ze studií například ukázala, že se celkové vstřebané množství zvýší 1,77krát. Vzhledem k výrazně vyšší finanční náročnosti proto lipozomální formy nedávají u běžné populace smysl, vhodné jsou spíše jen pro osoby s narušeným vstřebáváním živin či při výraznějším deficitu céčka. (17, 21)

Pokud se rozhodneme vitamin C získávat ze stravy, měli bychom mít na mysli, že k jeho degradaci dochází vlivem tepla, proto je vhodné do jídelníčku zařazovat syrové ovoce a zeleninu. Šetrná tepelná úprava ovšem zdaleka nezničí všechno céčko, a proto je například při vyšší konzumace tepelně upravené zeleniny (vč. např. brambor) možné získat jeho dostatečné množství. Protože jde ale o živinu rozpustnou ve vodě, k velkým ztrátám dochází i vyluhováním. Proto je vhodnější například vaření v páře.

Vhodné kombinace

Velice vhodná je kombinace vitaminu C s vitaminem E. Céčko totiž podporuje regeneraci oxidovaného vitaminu E, čímž pomáhá udržovat jeho antioxidační funkci v membránách buněk. (15)

Možné jsou ale i další kombinace.

Imunita: vitamin C + zinek + vitamin D3 (38), vitamin C + zinek + echinacea (39), vitamin C + echinacea + propolis (40), vitamin C + astaxantin (43)

Snížení rizika úmrtí ve vyšším věku: vitamin C + vitamin E + zinek + selen + ß-karoten (24)

Hubnutí: vitamin C + gurmar + pískavice + glukomannan (41)

Sportovní výkonnost: vitamin C + ostropestřec mariánský (42)

Antioxidační působení: vitamin C + vitamin E + koenzym Q10 (44)

Hojení ran: vitamin C + zinek + arginin (45)

Poznej svůj opar

Opary jsou obvykle způsobeny virem s názvem herpes simplex virus neboli HSV. Ten patří mezi tzv. lineární DNA viry a vyskytuje se ve dvou formách:

HSV-1 je běžnější. Vytváří nejčastěji opary v okolí úst a přenáší se kontaktem s nakaženou osobou. Nejrizikovější z hlediska nákazy je v době, kdy má dotyčný vytvořené puchýřky, protože právě v nich čeká na příležitost největší virová nálož. Nakazit se ale můžeme i od člověka, který nemá žádné projevy.

HSV-2 je pohlavně přenosný virus, který primárně infikuje pohlavní orgány. U žen se nejčastěji vytváří na stydkých pyscích, v pochvě, ale i na děložním čípku, u mužů pak na předkožce, ale i v močové trubici, na šourku nebo na stehnech.

Zároveň ale platí, že např. při orálním sexu se může HSV-2 přenést na ústa a naopak HSV-1 na pohlavní orgány.

V populaci jsou herpetické viry velice rozšířené – podle odhadů je HSV-1 infikováno 60-95 % dospělých, virem HSV-2 pak až 60 %. Infekce se nejprve projevuje pálením a svěděním, poté se vytvářejí bolestivé puchýřky. Vyskytnout se ale může i výrazná únava, zvýšená teplota, bolesti svalů, otok lymfatických uzlin a další příznaky.

A pak je tu ještě třetí to party – pásový opar. Ten ovšem na rozdíl od svých obličejových a genitálních kolegů není způsoben virem HSV. Jeho původcem je virus označovaný zkratkou VZV, což znamená „Varicella-zoster virus“ – ano je to dobře známý původce planých neštovic. Na rozdíl od herpetických virů se šíří vzduchem a jím způsobené opary jsou velmi bolestivé.

Schová se a čeká na příležitost

Všechny viry jsou vlastně živými organismy jen z části. Nemohou totiž existovat samostatně, protože ke svému množení potřebují jiné buňky. I herpetické viry proto musí za každou cenu najít buňku, ke které se přichytí a poté vstoupí dovnitř přes její buněčnou stěnu – k tomu využívá látky jménem glykoproteiny, které má na svém povrchu. Následně vpraví svou DNA do jádra napadené buňky a využije její buněčné mechanismy pro své vlastní množení – například si „půjčí“ její RNA pro tvorbu svých bílkovin. Aby zvýšil šanci na své přežití, blokuje navíc tvorbu některých cytokinů, čímž brání imunitnímu systému, aby ho rozpoznal a zničil. Když se zdárně rozmnoží, jeho potomci buňku opustí a vydají se podobně škodit některé z jejích sousedek.

Viry HSV i VZV ovšem oproti jiným virům disponují i velmi užitečnou dovedností, kvůli které téměř není možné z těla zcela eliminovat. Útoku imunitního systému totiž obvykle malá část virů odolá. Ty se pak zapouzdří, přežívají uvnitř těla na nervových buňkách v tzv. latentním stavu a čekají tam na svou příležitost. Jakmile dojde k jakémukoliv oslabení těla, například jinou infekcí, vysokou fyzickou či psychickou zátěží apod., využijí toho a začnou se množit. To se nejprve projeví svěděním a pálením kůže a později tvorbou charakteristických bolestivých puchýřků. Ty se přitom obvykle vytvoří v místech, které je inervováno nervy z ganglionu, na kterém se zapouzdřený virus ukrývá – opary na rtu tak obvykle mívají na svědomí viry přežívající u trojklanného nervu.

Nebezpečnější, než bychom čekali

Nad puchýřkem na rtu leckdo mávne rukou, opary ovšem umí být i pěkně zákeřné, a proto se je vyplatí nepodceňovat. I jejich samotná přítomnost znamená, že je naše tělo z nějakého důvodu oslabené. Nemusíme tedy sice hned zamířit do postele, měli bychom se ale vyhnout vysoké zátěži. Mnohem větší problém ale může nastat v okamžiku, kdy si imunitní systém s původcem oparu neporadí, a virus se dostane tam, kam nemá.

Velice nebezpečná je například infekce očí virem HSV-1, zvláště, pokud se opakuje – ve vyspělých zemích je tento virus dokonce nejčastější příčinou infekční slepoty. HSV-1 navíc může způsobit závažnou virovou encefalitidu (zánět mozku), která může končit i smrtí.

Průnik HSV-1 do mozku ovšem může představovat problém i v případě, že nezpůsobí přímo encefalitidu. Jeho přítomnost v mozkové tkáni totiž dle výzkumů znamená výrazné zvýšení rizika Alzheimerovy choroby ve vyšším věku. Důvodem je pravděpodobně tau protein – tato bílkovina má totiž za úkol chránit mozkové struktury před působením viru, ve vyšším věku ale může vést k rozvoji Alzheimerovy choroby. Vedle beta-amyloidu jde totiž o další bílkovinu vytvářející v mozku charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Dle studií mají také lidé, kteří po objevení oparu užívají antiherpetické léky, nižší riziko Alzheimerovy choroby. Riziko ale může zvýšit i pásový opar – ukazuje se, že lidé, kteří byli proti VZV očkováni, mají o 25 % nižší riziko demence.

Hodně riziková je nákaza herpetickými viry pro novorozence a kojence, u nichž může způsobit závažné komplikace, které mohou vést i k úmrtí. K nákaze přitom může dojít od matky při porodu.

Původce genitálního oparu HSV-2 zase může také u žen zvyšovat riziko vzniku rakoviny děložního čípku.

Klasická, nebo přírodní léčba?

Jak už jsme zmínili, kvůli schopnosti zapouzdření a přechodu do latentní fáze je téměř nemožné se oparů zbavit napořád. Prakticky vždy nějaké viry útok imunitního systému přežijí a je jen otázkou času, kdy se znovu probudí k životu.

Když se tak stane, je potřeba zahájit léčbu co nejdříve, konkrétně při prvních projevech svědění a pálení pokožky či sliznice. V tomto okamžiku je totiž ještě možné proces vzniku oparu zastavit, jakmile se ale objeví puchýřky, už můžeme jenom zmírňovat příznaky a zkracovat dobu léčby.

Klasická medicína využívá pro léčbu oparů antivirotika, nejčastěji acyklovir nebo jeho deriváty. Ty jsou sice účinné jak při zmírňování projevů, tak při zkracování doby léčby, zvláště při dlouhodobém užívání však mají řadu vedlejších účinků a hrozí i vznik rezistence. Proto se vyplatí sáhnout i po přírodních prostředcích a využít je buď jako hlavní metodu léčby, nebo jako doplněk klasické medicíny.

Pomoc z přírody

Seznam přírodních pomocníků, jejichž účinnost proti původcům oparů byla vědecky potvrzena, je poměrně dlouhý. Jejich účinnost můžeme zvýšit jejich kombinováním, přičemž je vhodné se zaměřit jak na vnitřní užívání konkrétních bylin a látek, tak i na vnější ošetřování oparu.

Mateří kašička

Tento včelí produkt sloužící jako potrava včelích královen má silné imunomodulační účinky. Zejména obsažené glykoproteiny a mastné kyseliny podporují tvorbu a zrání řady imunitních buněk a celkovou imunitní odpověď. Mnohé bílkoviny a peptidy mateří kašičky mají i přímé antimikrobiální účinky, kdy jsou schopny efektivně ničit i HSV-1 a HSV-2.

Propolis

Tento včelí produkt vyniká především svými výraznými antiseptickými a antimikrobiálními účinky. Dokáže narušovat buněčné membrány virů, bakterií i plísní a potlačovat syntézu jejich DNA a RNA. Přímý protivirový účinek má i proti HSV-1 a HSV-2, a dokonce i proti původci pásovému oparu VZV. Kromě toho má i řadu pozitivních účinků na imunitní systém a zmírňuje zánět i bolest. Vhodné je zde kombinovat vnitřní užívání propolisu s potíráním oparů propolisovou tinkturou nebo krémem.

Černohlávek obecný

Polysacharid obsažený v této rostlině je vynikajícím prostředkem proti oparům. Potlačuje adsorpci viru HSV-1 i HSV-2 i jeho průnik do buněk, uvnitř buněk pak snižuje jeho aktivitu. Lze ho užívat vnitřně i zevně (ve formě krému).

Kozinec blanitý

Bylinka oblíbená v tradiční čínské medicíně představuje silný imunostimulant, který navíc skvěle stimuluje funkci astrocytů (buňky nervového systému, které se zároveň zapojují do vrozené imunitní odpovědi) a chrání je proti herpetickým virům. Navíc působí i antivirově, zejména proti HSV-1.

Šišák bajkalský

Kromě podpory imunity má tato rostlina i přímé antimikrobiální působení. Ničí HSV-1, potlačuje jeho množení, přičemž účinný je i při léčbě infekce očí způsobené tímto virem. Působí i proti virům HSV-2 a VZV (původci pásového oparu).

Echinacea

Také třapatka nachová je velice silný stimulant, který ovlivňuje diferenciaci a aktivitu řady imunitních buněk (dendritické buňky, monocyty, fagocyty či granulocyty), a navíc má silné přímé protivirové působení, a to i proti HSV-1 i HSV-2. Pomáhá léčit dokonce i oční onemocnění způsobené HSV-1 a snižuje latenci obou typů viru. Vhodná je i při pásovém oparu, a to zejména v kombinaci s tinkturou nebo čajem z celíku zlatobýlu.

Nimba (Azadirachnta indica)

Strom původem z Indie se hojně využívá zejména v ájurvédské medicíně. Prakticky všechny jeho části mají léčivé a antiseptické účinky, proti herpetickým virům však nejlépe fungují látky obsažené v jeho listech, které brání adsorpci viru a potlačují tvorbu jeho DNA i bílkovin. Nimba není v ČR schválena k vnitřnímu užívání, extrakt z listů je ale možné využívat k potírání oparu.

Resveratrol

Barvivo z červeného vína potlačuje množení HSV-1 i HSV-2 i jeho „probouzení“ z latentní fáze. Účinný je zejména v raných fázích infekce, tedy hned při prvních příznacích oparu. Zároveň působí i velice efektivně i proti viru VZV způsobujícímu pásový opar. Snižuje nejen jeho schopnost pronikat do buněk, ale pokud je aplikován do 30 hodin po infekci, je díky svému epigenetickému působení schopen zabránit jeho množení.

Reishi

Medicinální houba oblíbená zejména v tradiční čínské medicíně je (nejen) díky obsahu specifických sulfátových polysacharidů skvělým prostředkem proti herpetickým virům. Potlačuje jejich adsorpci i schopnost proniknout do buněk a má i přímý virucidní efekt na HSV-1 i HSV-2. Její podávání při pásovém oparu pak výrazně snižuje jeho bolestivost.

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má přímý destrukční účinek na viry Herpes simplex, a to jak na HSV-1, tak i na HSV-2. Zároveň potlačuje i jejich množení a stimuluje imunitní systém.

Adenathera pavonina (saga)

Rostlina původem z Brazílie obsahuje galaktomany, které efektivně (s účinností přes 80 %) potlačují množení HSV-1 tím, že blokují tvorbu jeho DNA. Navíc brání i adsorpci viru a jeho pronikání do buněk.

Oves

Tato běžná obilovina obsahuje ß-glukany, které efektivně regulují imunitu, zmírňují tvorbu zánětlivých cytokinů a působí přímo proti HSV-1. Posnídat misku ovesných vloček tak může být při boji s opary velmi dobrý nápad. Koupele obsahující odvar z ovsa nebo prášek z ovesné slámy navíc mohou podpořit i léčbu pásového oparu.

Mořské řasy

Výraznými účinky proti HSV-1 i HSV-2 vynikají zejména červené a hnědé mořské řasy.

Rozmarýn

Tradiční středomořská bylina stimuluje vrozenou i adaptivní imunitu a působí proti řadě mikrooragnismů – kromě obou typů herpetických virů potlačuje například i množení viru HIV.

Zázvor

Silný imunostimulant podporuje aktivitu širokého spektra imunitních buněk, což navíc kombinuje s přímým antimikrobiálním působením.

Kurkumin

Tento silný imunostimulant dokáže navíc efektivně zmírňovat bolesti při pásovém oparu.

Ginkgo biloba

Obsahuje flavonoidy, které jsou schopny ničit HSV-1 i HSV-2 a bránit jejich množení.

Quercetin

Tento flavonoid podporuje imunitní systém, a navíc pomáhá ničit HSV-1, snižuje jeho adhezi a množení.

Tea tree oil

Silně antiseptický olej s antibakteriálními a protivirovými účinky je velice efektivní při vnějším použití (tj. k potírání oparů). Je účinný jak při oparech způsobených herpetickými viry, tak při pásovém oparu.

Užitečné je při výskytu i prevenci rovněž užívání vitaminů a minerálů podporujících imunitu, zejména vitaminu C a D3, zinku a selenu.

V hlavní roli játra

Hlavní detoxikační orgán našeho těla jsou játra. Ta bývají někdy přirovnávána k chemické továrně našeho těla, protože nemají na starosti jen detoxikaci, ale plní i spoustu jiných důležitých funkcí: metabolizují bílkoviny, tuky a sacharidy, produkují žluč, tvoří se v nich bílkoviny, hormony a další látky, skladují se v nich některé živiny…

Pokud tedy játra přirovnáváme k chemické továrně, je třeba říci, že tato továrna má spoustu různých provozů. A jedním z těch klíčových je právě detoxikace, tedy odstraňování látek, které v těle nemají co dělat.

Co všechno je tedy potřeba z organismu odstranit? Zaprvé to jsou metabolity – tedy sloučeniny, které v těle přirozeně vznikají při metabolických procesech, dále nevyužité hormony, ale i třeba cholesterol (ano, právě játra jsou jediným orgánem, který dokáže přebytečný cholesterol odbourávat). Zadruhé pak látky, které se do našeho těla dostaly zvnějšku, ať už jde o součásti jídla, alkohol, léky nebo třeba toxiny z životního prostředí.

Játra samozřejmě nejsou jediný orgán, který je za detoxikaci zodpovědný. Nezbytných kroků celého procesu je více: Nejprve se musí metabolity a škodliviny vůbec do jater dostat. K tomu jsou zapotřebí například enzymy a další látky, které zajistí transport metabolitů z buněk a tkání. Sloučeniny, které projdou chemickou přeměnou v játrech, pak ještě musí být vyloučeny ven z těla – močí, stolicí, případně potem. Samotná chemická přeměna toxinů a metabolitů je ale zajišťována převážně v játrech (v menší míře ale i v jiných částech těla).

Bez enzymů by to nešlo

Prakticky žádná biochemická reakce v těle se neobejde bez enzymů. Ty totiž fungují jako katalyzátory, tedy látky, které se samotné reakce přímo neúčastní, ale bez nichž by nebylo možné ji uskutečnit. A protože v játrech probíhá reakcí spousta, působí tu i velká spousta enzymů.

První podmínkou toho, aby detoxikace probíhala správně, je tedy dostatek příslušných enzymů. Což je věc, kterou můžeme podpořit i my sami, a to především důrazem na životní styl. Právě životní styl totiž v těle ovlivňuje průběh epigenetických reakcí, a to včetně těch, které ovlivňují produkci enzymů.

Druhou věcí, kterou pro játra udělat můžeme, je podpora jejich ochrany a regenerace. Důležitá je tady nejen ochrana před volnými radikály a zánětlivými procesy, podpora rovnováhy střevního mikrobiomu, ale i prevence nemocí, které játra poškozují – typickým příkladem je ztučnění jater, které postihuje více než třetinu populace více zde ».  

A třetím dobrým krokem je samozřejmě nepřidělávat játrům práci, tj. zbytečně do těla nedodávat další škodliviny, jako je třeba alkohol.

3 fáze detoxikace

Samotná detoxikace v játrech probíhá ve dvou fázích, do kterých jsou zapojeny desítky až stovky enzymů. My k tomu všemu přidáme ještě fázi třetí, při které se výsledek práce jater vyloučí z těla ven. Podíváme se, co se v těchto fázích děje, a jak můžeme příslušné procesy podpořit.

Fáze I

V této fázi dochází k první chemické přeměně toxinů a metabolitů. Z chemického pohledu nejde o velké změny – většinou se k původní molekule přidá nějaká další skupina nebo dojde k oxidačně redukčním reakcím. Trochu paradoxně přitom platí, že ne vždy dojde ke snížení toxicity původní látky, někdy naopak mohou být vzniklé meziprodukty ještě toxičtější. Například alkohol (tedy etanol) se v játrech v první fázi přemění na acetaldehyd, který je na nás působí výrazně hůře než původní molekula etanolu: poškozuje játra i mozek a je také zodpovědný za příznaky kocoviny.

Z enzymů fáze I hrají zásadní roli ty, které souhrnně označujeme jako cytochrom P450. Ten je zodpovědný za detoxikaci velké spousty látek, včetně například mnohých léčiv. Což je důležitá informace pro všechny uživatele bylin a doplňků stravy. Řada z nich totiž funkci tohoto cytochromu ovlivňuje, což má právě na účinnost některý léků zásadní vliv – může tak totiž nastat situace, kdy v krvi koluje odlišné množství léku, než by odpovídalo užité dávce (mezi nejznámější byliny, které se právě proto nedoporučuje konzumovat spolu s léky, patří třezalka).

Pokud ale chceme pomoci játrům v detoxikaci, je vhodné podpořit tvorbu enzymů fáze I. Zároveň je vhodné myslet na ochranu jater před volnými radikály, kterých při zmíněných reakcích vzniká velké množství.

Jak podpořit fázi I?

Důležité je doplňovat mikroživiny, které jsou součástí detoxikačních enzymů nebo jsou pro průběh fáze I důležitý jiným způsobem. Jde například o vitaminy skupiny B, vitamin A a C nebo hořčík.

Velmi užitečný může být kurkumin, který efektivně reguluje aktivitu enzymů fáze I, a zároveň chrání játra před oxidativním poškozením. Podobný přínos může nabídnou také rozmarýn nebo indol-3-karbinol.

Pozitivní efekt na ochranu jaterní tkáně v této fázi má například ostropestřec mariánský nebo kořen pampelišky.

Fáze II

V tomto kroku už dochází k výraznějším chemickým změnám, které mají za úkol toxiny zneutralizovat a připravit je na vyloučení z těla – například tím, že se přemění na sloučeniny rozpustné ve vodě, aby mohly být odstraněny močí.

Jako podpořit fázi II?

Výrazný pozitivní vliv na aktivitu enzymů fáze II má hydroxytyrosol, což je polyfenol obsažený v olivách. Pomoc může i jednobuněčná sladkovodní řasa chlorella, která zároveň pomáhá zmírnit poškození jater vlivem některých toxických chemikálií, a opět také kurkumin a indol-3-karbinol. Prokázány jsou i pozitivní účinky ricinového oleje. Potravou nebo doplňky stravy lze doplňovat i jeden z klíčových enzymů – glutathion.

Z mikroživin jsou pro správný průběh fáze II i ochranu jater potřebné například vitaminy skupiny B, zinek, síry nebo selen.

Důležitou roli ovšem hrají i některé faktory životního stylu – efektivitu fáze II například výrazně snižuje spánkový deficit, z výživy pak nedostatečný příjem bílkovin.

Fáze III

Jako fáze III bývají v odborné literatuře označovány pochody, které mají za úkol dostat toxiny a metabolity z buněk a dopravit je do kontaktu se enzymy fáze I a II. Z logiky věci by to ale měla být spíš fáze 0, protože aby trojka předcházela jedničce a dvojce, to nedává úplně smysl.

V rámci tohoto článku si proto dovolím fází III nazvat procesy, které umožňují produkty jaterního metabolismu dostat ven z těla. A to se děje prostřednictvím moči, stolice a potu (mezi detoxikační orgány bývají řazeny i plíce, těmi se však zbavujeme převážně oxidu uhličitého).

Jak podpořit fázi III?

V první řadě je vhodné podporovat funkci ledvin. Klíčová je tu dostatečná hydratace a prevence prochladnutí, z bylin pak mohou vylučování škodlivin močí podpořit například kopřiva, přeslička a samozřejmě i nejrůznější ledvinové směsi.

Velkou komplikací při vylučování škodlivin je zácpa. K jejímu zmírnění je důležitý pravidelný pohyb (ten navíc podpoří i vylučování škodlivin potem), dostatečný příjem tekutin a také podpora rovnováhy střevního mikrobiomu, zejména pak dostatečný příjem rozpustné i nerozpustné vlákniny. Z doplňků stravy může pomoci například čekanka (tu lze konzumovat i ve formě nápojů) či ostropestřec mariánský. Z mikroživin je pro fázi III důležitý například dostatečný příjem hořčíku a vitaminu C.