Kůže tvoří důležitou bariéru mezi naším tělem a vnějším prostředím. Stará se, aby dovnitř neproniklo to, co tam být nemá (například patogeny), a stejně tak hlídá, aby ho opouštělo jen to, co má (například přesně dané množství potu.

Tato bariéra trochu připomíná zeď: Je tvořena přibližně patnácti vrstvami mikroskopických cihliček – buněk jménem korneocyty, které drží pohromadě „malta“ tvořená ceramidy, cholesterolem a mastnými kyselinami. Jeden důležitý rozdíl tu ale je. Zatímco zeď se jednou postaví a pak stojí, dokud ji nezničí vnější vlivy, v oblasti pokožky probíhá neustálá obnova: hluboko v její bazální vrstvě neustále z kmenových buněk vznikají epidermální buňky, které se diferencují do bazálních, trnových a granulárních buněk, až se z nich nakonec stanou „cihličky“ korneocytů. Jde o poměrně složitý proces řízený řadou genů, které jsou regulovány mnoha epigenetickými reakcemi. A právě jejich průběh úzce souvisí s rovnováhou střevního mikrobiomu a s imunitními procesy, které střevní bakterie pomáhají regulovat.

Hodné a zlé bakterie s vlivem na pokožku

Některé střevní mikroorganismy a jejich metabolity například podporují hromadění regulačních T-buněk, což jsou lymfocyty s protizánětlivým účinkem. Mezi tyto „hodné“ bakterie patří třeba Bacteroides fragilis, Faecalibacterium prausnitzii nebo bakterie patřící mezi Clostridium IV a XI. Řada přátelských mikroorganismů produkuje také mastné kyseliny s krátkým řetězcem, například butyrát, který rovněž působí protizánětlivě – potlačuje totiž vznik, migraci a adhezi zánětlivých cytokinů.

„Hodné“ bakterie regulují i imunitní systém a mají i ochranný vliv na buňky pokožky i střevní stěny. Například Lactobacillus LGG vylučuje protein p40, který potlačuje buněčnou smrt zprostředkovanou cytokiny, a tím brání narušení kožní i střevní bariéry. Právě střevní bariéra přitom může hrát ve zdraví pokožky důležitou roli. Když totiž do krve proniknou některé škodlivé metabolity, nebo dokonce i přímo střevní mikrobi, může se to ohrozit i zdraví pokožky. Například v krvi pacientů s lupenkou byla nalezena DNA některých střevních bakterií.

Existuje i přímý vztah mezi rovnováhou střevního a kožního mikrobiomu. Například mastné kyseliny s krátkým řetězcem vznikající uvnitř střev, tedy butyrát, propionát a acetát, podporují růst přátelských kožních bakterií, které jsou důležité pro odolnost vůči některým patogenům, včetně například zlatého stafylokoka. Působí také protizánětlivě a zvyšují integritu střevní bariéry. Platí také, že když je kožní bariéra narušena například chemickou cestou nebo působením UV záření, pomůže kvalitní střevní i kožní mikrobiom k její rychlejší obnově, a dokonce i podpoří hojení ran.

Naopak existuje i řada typických „zlounů“, kteří, pokud se ve střevech vyskytnou ve větším množství, negativně ovlivňují zdraví celého těla, pokožku nevyjímaje. Například segmentované vláknité bakterie podporují tvorbu a akumulaci lymfocytů Th17, které zvyšují míru zánětu a bývají dávány do souvislosti i se vznikem autoimunitních onemocnění. Jejich akumulace může přispívat například ke vzniku lupenky, Behcetovy choroby nebo kontaktní dermatitidy.

Problémy může způsobovat i narušení acidobazické rovnováhy v některých částech trávicího traktu. Pokud se například sníží kyselost v tenkém střevě, začnou něj pronikat bakterie obývající tlusté střevo, což vede ke zhoršenému vstřebávání mikroživin – například kyseliny listové, zinku, chromu, selenu a omega-3. To se pak projeví zhoršením zdraví kůže i dalších systémů v těle (prokázána je například souvislost se vznikem akné).

Potvrzeny byly dokonce i překvapivé souvislosti kůže, střevního mikrobiomu a psychiky. Když jsme totiž vystaveni silnému psychickému stresu, začne střevní mikrobiom produkovat neurotransmitery serotonin, norepinefrin a acetylcholin. Ty jsou sice v mozku nezbytné pro přenos signálů mezi nervovými buňkami, ve střevech jsou ale zároveň schopny napáchat nepěkné věci, protože narušují integritu střevní bariéry a zvyšují míru zánětu v celém těle, kůži nevyjímaje.

Kožní potíže související s rovnováhou střevního mikrobiomu

Akné

Tento nepříjemný kožní problém postihuje přibližně 85 % dospívajících. Dochází při něm k nadměrné tvorbě kožního mazu, zúžení vývodů, kterými tento maz odchází, a zánětu zprostředkovaného bakterií Propionibacterium acnes. Velkou roli tu hraje stravy bohatá na sacharidy, která ovlivňuje signalizaci inzulinu podobného růstového faktoru IGF-1.

Vznik akné přitom úzce souvisí i s rovnováhou střevního mikrobiomu. Některé střevní bakterie totiž ovlivňují důležitou signální dráhu mTORC1, která souvisí s regulací tvorby lipidů a zánětu.

Atopická dermatitida

Atopická dermatitida neboli atopický ekzém je nejčastějších chronické svědivé zánětlivé kožní onemocnění – postihuje 15–30 % dětí a 2–10 % dospělých.  V posledních letech přitom byly objeveny zajímavé souvislosti jak s imunitními funkcemi, tak se střevním mikrobiomem. Atopická dermatitida tak už není chápána jako čistě alergický problém, ale spíše jako dysfunkce kožní bariéry a imunitní odpovědi zároveň.

Atopická dermatitida je z velké části dědičná, za což může mutace v genu kódujícího bílkovinu filaggrin (FLG). Ta je nezbytná pro udržování bariérové funkce a hydratace pokožky, a právě proto zmíněná mutace vede i ke zvýšené citlivosti vůči působení alergenů. To totiž mohou kvůli narušení kožní bariéry proniknout do pokožky, kde následně spustí imunitní reakci, která je provázená zvýšenou tvorbou zánětlivých cytokinů. Ty pak poškozují kožní buňky a způsobují otoky a svědění.

Velkou roli zde opět hraje i rovnováha střevního mikrobiomu. Pokud je narušená, klesá tvorba mastných kyselin s krátkým řetězcem, které mají protizánětlivé účinky a pomáhají udržovat integritu kožní bariéry. Ve střevech pacientů s atopickou dermatitidou byl například opakovaně potvrzen nedostatek bakterie Faecalibacterium prausnitzii.

Lupenka

Lupenka neboli psoriáza byla dlouho považována za problém související především s nadměrnou proliferací (dělením) kožních buněk keratinocytů. Postupně se ale ukázalo, že jde především o zánětlivý a imunitní problém, který opět úzce souvisí i s rovnováhou střevního mikrobiomu. Typická je tady opět akumulace lymfocytů Th-17, které zvyšují nejen produkci zánětlivých cytokinů (např. IL-17), ale i cytokinů způsobujících nadměrnou proliferaci keratinocytů (např. IL-20 a IL-22).

A i tady opět existuje přímá souvislost se střevním mikrobiomem, protože mastné kyseliny s krátkým řetězcem (např. butyrát) jsou schopny ovlivnit, zda se tzv. naivní T-buňky vyvinou v protizánětlivě působící regulační T-buňky, nebo v prozánětlivé lymfocyty Th-17. U pacientů s lupenkou bylo navíc opět prokázáno nízké zastoupení některých „hodných“ střevních bakterií, například bifidobakterií, laktobacilů, Faecalibacterium prausnitii, Parabacteroides či Coprobacillus, a naopak zvýšený výskyt řady patogenních bakterií, včetně například campylobakterií, Escherichia coli nebo původců salmonelózy.

Stárnutí kůže a vznik vrásek

Pro stárnutí kůže je typická ztráta její bariérové funkce, snížení hydratace i obsahu tukových složek, změněná aktivita melanocytů, hromadění buněk souvisejících se zvýšenou mírou zánětlivých procesů (žírné buňky, eozinofily, mononukleární buňky apod.), redukce krevních kapilár a úbytek kolagenu.

Studie přitom ukázaly, že podle stavu, v jakém se nacházejí tělesné mikrobiomy, lze poměrně přesně předpovídat, jak rychle bude postupovat stárnutí – a to jak pokožky, tak i celého těla. Jednotlivé mikrobiomy (zejména střevní a kožní) totiž ovlivňují metabolické dráhy v orgánech a tkáních, a dokonce i epigenetické procesy související s rychlostí stárnutí.

Jednou z hlavních příčin stárnutí pokožky je působení UV záření, které způsobuje oxidativní stres, zvyšuje míru zánětu v pokožce a aktivuje procesy vedoucí k poškození kolagenových vláken. Důsledkem je ztráta pevnosti a pružnosti kůže, tvorba vrásek, úbytek hydratace a poruchy pigmentace. Expozice UV záření dokonce dočasně mění složení kožního mikrobiomu.

Zároveň ale platí i opačná souvislost, tedy že složení kožního mikrobiomu ovlivňuje odolnost vůči UV záření. S věkem se přitom tento aspekt zhoršuje. Například děti mají na pokožce velký podíl cyanobakterií, které dokáží pomocí svých metabolitů UV záření rozptylovat a přeměňovat na teplo, aniž by docházelo ke zvýšené produkci volných radikálů. S věkem ale podíl těchto mikroorganismů výrazně klesá a s tím se zhoršuje i negativní dopad UV záření na pokožku.

Vědci identifikovali i další bakteriální kmeny, které se stárnutím pokožky souvisí: Pozitivně působí například laktobacily, Verrucomicrobia, Parabacteroides nebo Eggerthella, negativně například Eubacterium coprostanoligenes, Parasutterell nebo Victivallaceae.

Negativně složení kožního mikrobiomu ovlivňují kromě UV záření i škodliviny z životního prostředí, špatná výživa, stres, nedostatek spánku a další faktory.

Jak podpořit pokožku a mikrobiom zároveň

Pro zdraví střevního mikrobiomu je klíčová výživa. I střevní bakterie totiž musí něco jíst a k dispozici mají jen to, co jim my sami dodáme prostřednictvím stravy. Velký problém je především to, co označujeme jako „typickou západní stravu“, tedy jídelníček bohatý na sacharidy s vysokými glykemickým indexem, nasycené tuky a vysoce průmyslově zpracované potraviny, a naopak chudý na vlákninu. Právě taková strava je například považována za důvod, proč v posledních desetiletích výrazně stoupl výskyt atopické dermatitidy a dalších zánětlivých kožních onemocnění.

Roli hraje ale i pravidelný pohyb, stres, dostatek spánku, působení škodlivin z životního prostředí a další faktory. Pomocnou ruku mohou nabídnout i některé doplňky stravy, které mají pozitivní vliv jak na střevní mikrobiom, tak na zdraví a stárnutí pokožky. Zde jsou některé z nich.

Probiotika

Užívání některých probiotických bakterií se v rámci preklinických i klinických studií projevilo například zvýšením tloušťky kůže, zlepšením jejího prokrvení, omezením ztrát vody v pokožce, zlepšením funkce kožní bariéry, a dokonce i kvality vlasů. Šlo zejména o bakterie z rodu laktobacilů, například L. acidophilus, L. reuteri, L. breves, L. helveticus, L. rhammosus, nebo L. paracasei. V pokusech na myších pak vedlo podávání Lactobacillus reuteri ke zrychlení hojení ran.

Laktobacily mohou pomoci i v prevenci stárnutí kůže, protože jejich buněčné stěny obsahují kyselinu lipoteichoovou (LTA), která má protizánětlivé účinky a je schopna zmírňovat i zánět vyvolaný působením UV zářením. V jedné studii například vedlo 12týdenní podávání L. plantarum u dobrovolníků se zvýšení elasticity a hydratace pokožky. Pozitivní účinky prokázala i bakterie L. buchneri, která se nachází v korejském fermentovaném zelí kimči, odolnost vůči UV záření zvýšily i bakterie L. acidophyllus nebo Limosilactobacillus fermentum.

Při akné se zase osvědčilo podávání L. rhamnosus, bifidobakterií nebo směsi L. acidophyllus a L. bulgaricus. Při atopické dermatitidě mělo v rámci výzkumů pozitivní efekt užívání některých laktobacilů (např. L. rhamnosus, L. acidophilus nebo L. plantarum) i bifidobakterií (např. Bifidobacterium bifidum, lactis, breve nebo longum). Při lupence zaznamenaly pozitivní výsledky studie využívající L. pentosus, L. sporogenes nebo Bifidobacterium infantis.

Jako zvláště účinná se u různých potíží ukázala i tzv. synbiotika, tedy kombinace probiotik a prebiotik (tj. vlákniny).

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má výrazné antioxidační a protizánětlivé působení, za které vděčí svému vlivu jak na epigenetické procesy, tak i na střevní mikrobiom. Pozitivně ovlivňuje také některé mechanismy související se stárnutím, například produkci sirtuinů nebo telomerázy. Zároveň aktivuje keratinocyty a reguluje jejich schopnost dělení, takže má pozitivní vliv jak na tvorbu vrásek, tak i například na vznik lupenky.

Kurkumin

Jde o jeden z nejsilnějších přírodních protizánětlivých prostředků, který vyniká i působením na střevní mikrobiom i integritu střevní bariéry, stejně jako na procesy související se stárnutím. Přináší také úlevu jak při lupence, a to i v případě těžkých forem této nemoci, tak při akné.

Vitamin C

Jde o velice silný antioxidant, který účinně chrání před volnými radikály i mitochondrie, což je důležité v prevenci stárnutí. Působí také protizánětlivě a je nezbytný pro ochranu a tvorbu kolagenu i pro hojení ran.

Vitamin D3

Je nezbytný pro boj se záněty, zpomaluje stárnutí, chrání kožní buňky před působením UV záření. Jeho nízká hladina je typická pro lupenku, akné i atopické ekzémy.

Retinol

Podporuje tvorbu kolagenu, a to jak ve stárnoucí pokožce, tak v pokožce poškozené UV zářením.

Resveratrol

Patří mezi neúčinnější přírodní substance pro zpomalení procesů stárnutí, což zahrnuje i zpomalení stárnutí pokožky. Brání destrukci kolagenových vláken a podporuje tvorbu nového kolagenu, vyniká protizánětlivými a antioxidačními účinky, omezuje tvorbu vrásek, brání nadměrné pigmentaci a podporuje tvorbu sirtuinů, což jsou enzymy zpomalující procesy stárnutí. Zvyšuje také schopnost proliferace, tj. tvorby nových kožních buněk, zlepšuje regeneraci poškozené kůže, ať už jde o hojení poranění nebo hojení pokožky poškozené UV zářením, a potlačuje množení bakterií způsobujících akné.

Quercetin

Patří mezi velice silné antioxidanty s protizánětlivými a epigenetickými účinky a má pozitivní vliv i na střevní mikrobiom. Velice efektivně také chrání kolagen před destrukcí vlivem UV záření a celkově zpomaluje stárnutí pleti.

Artyčok

Má výrazný pozitivní vliv na střevní mikrobiom i stárnutí pletí. Když byl například v rámci jedné studie podáván ženám po 28 dní extrakt z listů artyčoku, došlo u nich ke zvýšení antioxidační kapacity pokožky o 20 %, hloubka vrásek se snížila o 5,2 %, drsnost pokožky o 7 % a zářivost pleti se naopak zvýšila o 19 %.

Ostropestřec mariánský

Zlepšuje regenerační schopnost kůže a chrání ji před negativními účinky UV záření. Snižuje aktivitu enzymu kolagenázy, který způsobuje štěpení kolagenu, a také enzymu elastázy, který štěpí elastan coby další bílkovinu důležitou pro pevnost a pružnost kůže.

Omega-3

Tyto nenasycené mastné kyseliny mají velice silné protizánětlivé účinky a zároveň regulují procesy související s proliferací, což je důležité například při akné nebo lupence. Při lupence jejich užívání vede ke zmírnění zarudnutí, svědění, odlupování a míry zánětu kůže.

Selen

Je součástí antioxidačních enzymů, chrání kolagenová vlákna a jeho nedostatek je typický i pro lupenku.

Zinek

Je nezbytný pro ochranu kolagenu, jeho užívání zmírňuje projevy lupenky.

Čekanka

Kořen čekanky je vynikajícím zdrojem inulinu a fruktooligosacharidů, a proto vyniká svým pozitivním působením na střevní mikrobiom. Preklinické studie prokázaly i možnou prospěšnost při lupence.

Kozinec blanitý

Podporuje rovnováhu střevního mikrobiomu, pomáhá zpomalit procesy související se stárnutím, chrání pokožku před UV zářením, zpomaluje destrukci kolagenu a zmírňuje projevy atopické dermatitidy.

Boswelie

Má pozitivní vliv na rovnováhu střevního mikrobiomu, působí silně protizánětlivě a vyniká i svým působením na pokožku – zlepšuje její elasticitu, zmírňuje tvorbu vrásek a zpomaluje její stárnutí. Je účinná i při atopickém ekzému.

Poznej svůj opar

Opary jsou obvykle způsobeny virem s názvem herpes simplex virus neboli HSV. Ten patří mezi tzv. lineární DNA viry a vyskytuje se ve dvou formách:

HSV-1 je běžnější. Vytváří nejčastěji opary v okolí úst a přenáší se kontaktem s nakaženou osobou. Nejrizikovější z hlediska nákazy je v době, kdy má dotyčný vytvořené puchýřky, protože právě v nich čeká na příležitost největší virová nálož. Nakazit se ale můžeme i od člověka, který nemá žádné projevy.

HSV-2 je pohlavně přenosný virus, který primárně infikuje pohlavní orgány. U žen se nejčastěji vytváří na stydkých pyscích, v pochvě, ale i na děložním čípku, u mužů pak na předkožce, ale i v močové trubici, na šourku nebo na stehnech.

Zároveň ale platí, že např. při orálním sexu se může HSV-2 přenést na ústa a naopak HSV-1 na pohlavní orgány.

V populaci jsou herpetické viry velice rozšířené – podle odhadů je HSV-1 infikováno 60-95 % dospělých, virem HSV-2 pak až 60 %. Infekce se nejprve projevuje pálením a svěděním, poté se vytvářejí bolestivé puchýřky. Vyskytnout se ale může i výrazná únava, zvýšená teplota, bolesti svalů, otok lymfatických uzlin a další příznaky.

A pak je tu ještě třetí to party – pásový opar. Ten ovšem na rozdíl od svých obličejových a genitálních kolegů není způsoben virem HSV. Jeho původcem je virus označovaný zkratkou VZV, což znamená „Varicella-zoster virus“ – ano je to dobře známý původce planých neštovic. Na rozdíl od herpetických virů se šíří vzduchem a jím způsobené opary jsou velmi bolestivé.

Schová se a čeká na příležitost

Všechny viry jsou vlastně živými organismy jen z části. Nemohou totiž existovat samostatně, protože ke svému množení potřebují jiné buňky. I herpetické viry proto musí za každou cenu najít buňku, ke které se přichytí a poté vstoupí dovnitř přes její buněčnou stěnu – k tomu využívá látky jménem glykoproteiny, které má na svém povrchu. Následně vpraví svou DNA do jádra napadené buňky a využije její buněčné mechanismy pro své vlastní množení – například si „půjčí“ její RNA pro tvorbu svých bílkovin. Aby zvýšil šanci na své přežití, blokuje navíc tvorbu některých cytokinů, čímž brání imunitnímu systému, aby ho rozpoznal a zničil. Když se zdárně rozmnoží, jeho potomci buňku opustí a vydají se podobně škodit některé z jejích sousedek.

Viry HSV i VZV ovšem oproti jiným virům disponují i velmi užitečnou dovedností, kvůli které téměř není možné z těla zcela eliminovat. Útoku imunitního systému totiž obvykle malá část virů odolá. Ty se pak zapouzdří, přežívají uvnitř těla na nervových buňkách v tzv. latentním stavu a čekají tam na svou příležitost. Jakmile dojde k jakémukoliv oslabení těla, například jinou infekcí, vysokou fyzickou či psychickou zátěží apod., využijí toho a začnou se množit. To se nejprve projeví svěděním a pálením kůže a později tvorbou charakteristických bolestivých puchýřků. Ty se přitom obvykle vytvoří v místech, které je inervováno nervy z ganglionu, na kterém se zapouzdřený virus ukrývá – opary na rtu tak obvykle mívají na svědomí viry přežívající u trojklanného nervu.

Nebezpečnější, než bychom čekali

Nad puchýřkem na rtu leckdo mávne rukou, opary ovšem umí být i pěkně zákeřné, a proto se je vyplatí nepodceňovat. I jejich samotná přítomnost znamená, že je naše tělo z nějakého důvodu oslabené. Nemusíme tedy sice hned zamířit do postele, měli bychom se ale vyhnout vysoké zátěži. Mnohem větší problém ale může nastat v okamžiku, kdy si imunitní systém s původcem oparu neporadí, a virus se dostane tam, kam nemá.

Velice nebezpečná je například infekce očí virem HSV-1, zvláště, pokud se opakuje – ve vyspělých zemích je tento virus dokonce nejčastější příčinou infekční slepoty. HSV-1 navíc může způsobit závažnou virovou encefalitidu (zánět mozku), která může končit i smrtí.

Průnik HSV-1 do mozku ovšem může představovat problém i v případě, že nezpůsobí přímo encefalitidu. Jeho přítomnost v mozkové tkáni totiž dle výzkumů znamená výrazné zvýšení rizika Alzheimerovy choroby ve vyšším věku. Důvodem je pravděpodobně tau protein – tato bílkovina má totiž za úkol chránit mozkové struktury před působením viru, ve vyšším věku ale může vést k rozvoji Alzheimerovy choroby. Vedle beta-amyloidu jde totiž o další bílkovinu vytvářející v mozku charakteristické plaky poškozující nervové buňky.

Dle studií mají také lidé, kteří po objevení oparu užívají antiherpetické léky, nižší riziko Alzheimerovy choroby. Riziko ale může zvýšit i pásový opar – ukazuje se, že lidé, kteří byli proti VZV očkováni, mají o 25 % nižší riziko demence.

Hodně riziková je nákaza herpetickými viry pro novorozence a kojence, u nichž může způsobit závažné komplikace, které mohou vést i k úmrtí. K nákaze přitom může dojít od matky při porodu.

Původce genitálního oparu HSV-2 zase může také u žen zvyšovat riziko vzniku rakoviny děložního čípku.

Klasická, nebo přírodní léčba?

Jak už jsme zmínili, kvůli schopnosti zapouzdření a přechodu do latentní fáze je téměř nemožné se oparů zbavit napořád. Prakticky vždy nějaké viry útok imunitního systému přežijí a je jen otázkou času, kdy se znovu probudí k životu.

Když se tak stane, je potřeba zahájit léčbu co nejdříve, konkrétně při prvních projevech svědění a pálení pokožky či sliznice. V tomto okamžiku je totiž ještě možné proces vzniku oparu zastavit, jakmile se ale objeví puchýřky, už můžeme jenom zmírňovat příznaky a zkracovat dobu léčby.

Klasická medicína využívá pro léčbu oparů antivirotika, nejčastěji acyklovir nebo jeho deriváty. Ty jsou sice účinné jak při zmírňování projevů, tak při zkracování doby léčby, zvláště při dlouhodobém užívání však mají řadu vedlejších účinků a hrozí i vznik rezistence. Proto se vyplatí sáhnout i po přírodních prostředcích a využít je buď jako hlavní metodu léčby, nebo jako doplněk klasické medicíny.

Pomoc z přírody

Seznam přírodních pomocníků, jejichž účinnost proti původcům oparů byla vědecky potvrzena, je poměrně dlouhý. Jejich účinnost můžeme zvýšit jejich kombinováním, přičemž je vhodné se zaměřit jak na vnitřní užívání konkrétních bylin a látek, tak i na vnější ošetřování oparu.

Mateří kašička

Tento včelí produkt sloužící jako potrava včelích královen má silné imunomodulační účinky. Zejména obsažené glykoproteiny a mastné kyseliny podporují tvorbu a zrání řady imunitních buněk a celkovou imunitní odpověď. Mnohé bílkoviny a peptidy mateří kašičky mají i přímé antimikrobiální účinky, kdy jsou schopny efektivně ničit i HSV-1 a HSV-2.

Propolis

Tento včelí produkt vyniká především svými výraznými antiseptickými a antimikrobiálními účinky. Dokáže narušovat buněčné membrány virů, bakterií i plísní a potlačovat syntézu jejich DNA a RNA. Přímý protivirový účinek má i proti HSV-1 a HSV-2, a dokonce i proti původci pásovému oparu VZV. Kromě toho má i řadu pozitivních účinků na imunitní systém a zmírňuje zánět i bolest. Vhodné je zde kombinovat vnitřní užívání propolisu s potíráním oparů propolisovou tinkturou nebo krémem.

Černohlávek obecný

Polysacharid obsažený v této rostlině je vynikajícím prostředkem proti oparům. Potlačuje adsorpci viru HSV-1 i HSV-2 i jeho průnik do buněk, uvnitř buněk pak snižuje jeho aktivitu. Lze ho užívat vnitřně i zevně (ve formě krému).

Kozinec blanitý

Bylinka oblíbená v tradiční čínské medicíně představuje silný imunostimulant, který navíc skvěle stimuluje funkci astrocytů (buňky nervového systému, které se zároveň zapojují do vrozené imunitní odpovědi) a chrání je proti herpetickým virům. Navíc působí i antivirově, zejména proti HSV-1.

Šišák bajkalský

Kromě podpory imunity má tato rostlina i přímé antimikrobiální působení. Ničí HSV-1, potlačuje jeho množení, přičemž účinný je i při léčbě infekce očí způsobené tímto virem. Působí i proti virům HSV-2 a VZV (původci pásového oparu).

Echinacea

Také třapatka nachová je velice silný stimulant, který ovlivňuje diferenciaci a aktivitu řady imunitních buněk (dendritické buňky, monocyty, fagocyty či granulocyty), a navíc má silné přímé protivirové působení, a to i proti HSV-1 i HSV-2. Pomáhá léčit dokonce i oční onemocnění způsobené HSV-1 a snižuje latenci obou typů viru. Vhodná je i při pásovém oparu, a to zejména v kombinaci s tinkturou nebo čajem z celíku zlatobýlu.

Nimba (Azadirachnta indica)

Strom původem z Indie se hojně využívá zejména v ájurvédské medicíně. Prakticky všechny jeho části mají léčivé a antiseptické účinky, proti herpetickým virům však nejlépe fungují látky obsažené v jeho listech, které brání adsorpci viru a potlačují tvorbu jeho DNA i bílkovin. Nimba není v ČR schválena k vnitřnímu užívání, extrakt z listů je ale možné využívat k potírání oparu.

Resveratrol

Barvivo z červeného vína potlačuje množení HSV-1 i HSV-2 i jeho „probouzení“ z latentní fáze. Účinný je zejména v raných fázích infekce, tedy hned při prvních příznacích oparu. Zároveň působí i velice efektivně i proti viru VZV způsobujícímu pásový opar. Snižuje nejen jeho schopnost pronikat do buněk, ale pokud je aplikován do 30 hodin po infekci, je díky svému epigenetickému působení schopen zabránit jeho množení.

Reishi

Medicinální houba oblíbená zejména v tradiční čínské medicíně je (nejen) díky obsahu specifických sulfátových polysacharidů skvělým prostředkem proti herpetickým virům. Potlačuje jejich adsorpci i schopnost proniknout do buněk a má i přímý virucidní efekt na HSV-1 i HSV-2. Její podávání při pásovém oparu pak výrazně snižuje jeho bolestivost.

EGCG

Epigalokatechin galát ze zeleného čaje má přímý destrukční účinek na viry Herpes simplex, a to jak na HSV-1, tak i na HSV-2. Zároveň potlačuje i jejich množení a stimuluje imunitní systém.

Adenathera pavonina (saga)

Rostlina původem z Brazílie obsahuje galaktomany, které efektivně (s účinností přes 80 %) potlačují množení HSV-1 tím, že blokují tvorbu jeho DNA. Navíc brání i adsorpci viru a jeho pronikání do buněk.

Oves

Tato běžná obilovina obsahuje ß-glukany, které efektivně regulují imunitu, zmírňují tvorbu zánětlivých cytokinů a působí přímo proti HSV-1. Posnídat misku ovesných vloček tak může být při boji s opary velmi dobrý nápad. Koupele obsahující odvar z ovsa nebo prášek z ovesné slámy navíc mohou podpořit i léčbu pásového oparu.

Mořské řasy

Výraznými účinky proti HSV-1 i HSV-2 vynikají zejména červené a hnědé mořské řasy.

Rozmarýn

Tradiční středomořská bylina stimuluje vrozenou i adaptivní imunitu a působí proti řadě mikrooragnismů – kromě obou typů herpetických virů potlačuje například i množení viru HIV.

Zázvor

Silný imunostimulant podporuje aktivitu širokého spektra imunitních buněk, což navíc kombinuje s přímým antimikrobiálním působením.

Kurkumin

Tento silný imunostimulant dokáže navíc efektivně zmírňovat bolesti při pásovém oparu.

Ginkgo biloba

Obsahuje flavonoidy, které jsou schopny ničit HSV-1 i HSV-2 a bránit jejich množení.

Quercetin

Tento flavonoid podporuje imunitní systém, a navíc pomáhá ničit HSV-1, snižuje jeho adhezi a množení.

Tea tree oil

Silně antiseptický olej s antibakteriálními a protivirovými účinky je velice efektivní při vnějším použití (tj. k potírání oparů). Je účinný jak při oparech způsobených herpetickými viry, tak při pásovém oparu.

Užitečné je při výskytu i prevenci rovněž užívání vitaminů a minerálů podporujících imunitu, zejména vitaminu C a D3, zinku a selenu.

V hlavní roli játra

Hlavní detoxikační orgán našeho těla jsou játra. Ta bývají někdy přirovnávána k chemické továrně našeho těla, protože nemají na starosti jen detoxikaci, ale plní i spoustu jiných důležitých funkcí: metabolizují bílkoviny, tuky a sacharidy, produkují žluč, tvoří se v nich bílkoviny, hormony a další látky, skladují se v nich některé živiny…

Pokud tedy játra přirovnáváme k chemické továrně, je třeba říci, že tato továrna má spoustu různých provozů. A jedním z těch klíčových je právě detoxikace, tedy odstraňování látek, které v těle nemají co dělat.

Co všechno je tedy potřeba z organismu odstranit? Zaprvé to jsou metabolity – tedy sloučeniny, které v těle přirozeně vznikají při metabolických procesech, dále nevyužité hormony, ale i třeba cholesterol (ano, právě játra jsou jediným orgánem, který dokáže přebytečný cholesterol odbourávat). Zadruhé pak látky, které se do našeho těla dostaly zvnějšku, ať už jde o součásti jídla, alkohol, léky nebo třeba toxiny z životního prostředí.

Játra samozřejmě nejsou jediný orgán, který je za detoxikaci zodpovědný. Nezbytných kroků celého procesu je více: Nejprve se musí metabolity a škodliviny vůbec do jater dostat. K tomu jsou zapotřebí například enzymy a další látky, které zajistí transport metabolitů z buněk a tkání. Sloučeniny, které projdou chemickou přeměnou v játrech, pak ještě musí být vyloučeny ven z těla – močí, stolicí, případně potem. Samotná chemická přeměna toxinů a metabolitů je ale zajišťována převážně v játrech (v menší míře ale i v jiných částech těla).

Bez enzymů by to nešlo

Prakticky žádná biochemická reakce v těle se neobejde bez enzymů. Ty totiž fungují jako katalyzátory, tedy látky, které se samotné reakce přímo neúčastní, ale bez nichž by nebylo možné ji uskutečnit. A protože v játrech probíhá reakcí spousta, působí tu i velká spousta enzymů.

První podmínkou toho, aby detoxikace probíhala správně, je tedy dostatek příslušných enzymů. Což je věc, kterou můžeme podpořit i my sami, a to především důrazem na životní styl. Právě životní styl totiž v těle ovlivňuje průběh epigenetických reakcí, a to včetně těch, které ovlivňují produkci enzymů.

Druhou věcí, kterou pro játra udělat můžeme, je podpora jejich ochrany a regenerace. Důležitá je tady nejen ochrana před volnými radikály a zánětlivými procesy, podpora rovnováhy střevního mikrobiomu, ale i prevence nemocí, které játra poškozují – typickým příkladem je ztučnění jater, které postihuje více než třetinu populace více zde ».  

A třetím dobrým krokem je samozřejmě nepřidělávat játrům práci, tj. zbytečně do těla nedodávat další škodliviny, jako je třeba alkohol.

3 fáze detoxikace

Samotná detoxikace v játrech probíhá ve dvou fázích, do kterých jsou zapojeny desítky až stovky enzymů. My k tomu všemu přidáme ještě fázi třetí, při které se výsledek práce jater vyloučí z těla ven. Podíváme se, co se v těchto fázích děje, a jak můžeme příslušné procesy podpořit.

Fáze I

V této fázi dochází k první chemické přeměně toxinů a metabolitů. Z chemického pohledu nejde o velké změny – většinou se k původní molekule přidá nějaká další skupina nebo dojde k oxidačně redukčním reakcím. Trochu paradoxně přitom platí, že ne vždy dojde ke snížení toxicity původní látky, někdy naopak mohou být vzniklé meziprodukty ještě toxičtější. Například alkohol (tedy etanol) se v játrech v první fázi přemění na acetaldehyd, který je na nás působí výrazně hůře než původní molekula etanolu: poškozuje játra i mozek a je také zodpovědný za příznaky kocoviny.

Z enzymů fáze I hrají zásadní roli ty, které souhrnně označujeme jako cytochrom P450. Ten je zodpovědný za detoxikaci velké spousty látek, včetně například mnohých léčiv. Což je důležitá informace pro všechny uživatele bylin a doplňků stravy. Řada z nich totiž funkci tohoto cytochromu ovlivňuje, což má právě na účinnost některý léků zásadní vliv – může tak totiž nastat situace, kdy v krvi koluje odlišné množství léku, než by odpovídalo užité dávce (mezi nejznámější byliny, které se právě proto nedoporučuje konzumovat spolu s léky, patří třezalka).

Pokud ale chceme pomoci játrům v detoxikaci, je vhodné podpořit tvorbu enzymů fáze I. Zároveň je vhodné myslet na ochranu jater před volnými radikály, kterých při zmíněných reakcích vzniká velké množství.

Jak podpořit fázi I?

Důležité je doplňovat mikroživiny, které jsou součástí detoxikačních enzymů nebo jsou pro průběh fáze I důležitý jiným způsobem. Jde například o vitaminy skupiny B, vitamin A a C nebo hořčík.

Velmi užitečný může být kurkumin, který efektivně reguluje aktivitu enzymů fáze I, a zároveň chrání játra před oxidativním poškozením. Podobný přínos může nabídnou také rozmarýn nebo indol-3-karbinol.

Pozitivní efekt na ochranu jaterní tkáně v této fázi má například ostropestřec mariánský nebo kořen pampelišky.

Fáze II

V tomto kroku už dochází k výraznějším chemickým změnám, které mají za úkol toxiny zneutralizovat a připravit je na vyloučení z těla – například tím, že se přemění na sloučeniny rozpustné ve vodě, aby mohly být odstraněny močí.

Jako podpořit fázi II?

Výrazný pozitivní vliv na aktivitu enzymů fáze II má hydroxytyrosol, což je polyfenol obsažený v olivách. Pomoc může i jednobuněčná sladkovodní řasa chlorella, která zároveň pomáhá zmírnit poškození jater vlivem některých toxických chemikálií, a opět také kurkumin a indol-3-karbinol. Prokázány jsou i pozitivní účinky ricinového oleje. Potravou nebo doplňky stravy lze doplňovat i jeden z klíčových enzymů – glutathion.

Z mikroživin jsou pro správný průběh fáze II i ochranu jater potřebné například vitaminy skupiny B, zinek, síry nebo selen.

Důležitou roli ovšem hrají i některé faktory životního stylu – efektivitu fáze II například výrazně snižuje spánkový deficit, z výživy pak nedostatečný příjem bílkovin.

Fáze III

Jako fáze III bývají v odborné literatuře označovány pochody, které mají za úkol dostat toxiny a metabolity z buněk a dopravit je do kontaktu se enzymy fáze I a II. Z logiky věci by to ale měla být spíš fáze 0, protože aby trojka předcházela jedničce a dvojce, to nedává úplně smysl.

V rámci tohoto článku si proto dovolím fází III nazvat procesy, které umožňují produkty jaterního metabolismu dostat ven z těla. A to se děje prostřednictvím moči, stolice a potu (mezi detoxikační orgány bývají řazeny i plíce, těmi se však zbavujeme převážně oxidu uhličitého).

Jak podpořit fázi III?

V první řadě je vhodné podporovat funkci ledvin. Klíčová je tu dostatečná hydratace a prevence prochladnutí, z bylin pak mohou vylučování škodlivin močí podpořit například kopřiva, přeslička a samozřejmě i nejrůznější ledvinové směsi.

Velkou komplikací při vylučování škodlivin je zácpa. K jejímu zmírnění je důležitý pravidelný pohyb (ten navíc podpoří i vylučování škodlivin potem), dostatečný příjem tekutin a také podpora rovnováhy střevního mikrobiomu, zejména pak dostatečný příjem rozpustné i nerozpustné vlákniny. Z doplňků stravy může pomoci například čekanka (tu lze konzumovat i ve formě nápojů) či ostropestřec mariánský. Z mikroživin je pro fázi III důležitý například dostatečný příjem hořčíku a vitaminu C.

Kolagen tvoří zhruba 30 % ze všech bílkovin v našem těle. Nenachází se přitom jen v kloubech nebo pokožce, ale tvoří také důležitou součást kostí, svalů, šlach, cév a mnoha dalších orgánů a tkání. Je tvořen z aminokyselin (nejvíce jsou zde zastoupeny glycin, prolin a hydroxyprolin) uspořádaných do trojitých šroubovic tvořící pevná, ale přitom pružná vlákna. Kromě aminokyselin je k vytvoření těchto struktur nutná i přítomnost vitaminu C, zinku, mědi a manganu.

Zatím bylo popsáno celkem 28 typů kolagenu. My se dnes ale zaměříme primárně na kolagen v naší pokožce. Tam se vyskytuje zejména kolagen typu I a III, v některých vrstvách kůže ale najdeme například i kolagen typu IV a V. Jeho hlavním úkolem je zde udržovat pevnost a pružnost pokožky, ale důležitý je i pro kvalitu vlasů a nehtů.

Slunce – nepřítel krásy

Pro kolagen v pokožce je jednoznačně největším problémem působení UV záření. Způsobuje totiž výrazné zvýšení produkce volných radikálů, které nejenom přímo poškozují buňky, ale podporují také produkci enzymů MMP (matrixové metaloproteinázy), které způsobují štěpení kolagenových vláken. Jenže tím to nekončí – vzniklé kolagenové fragmenty totiž dále zvyšují produkci volných radikálů, a dokonce brání syntéze kolagenu nového (děje se tak zejména při výraznějším spálení kůže). Tím vzniká jakýsi začarovaný kruh, který vede k výraznému urychlení procesů stárnutí pokožky.

Důležitou prevencí před stárnutím pokožky je tedy její ochrana před poškozením vlivem UV záření. Začít je přitom třeba včas, protože poškozování kolagenu probíhá postupně po dlouhá léta. Na náhlé ztrátě pevnosti pleti po čtyřicítce se tak může projevit opakované spálení kůže, které jsme dopustili o patnáct let dříve.

Vliv věku

Ke zhoršení syntézy vlastního kolagenu dochází i s věkem. Studie například ukázaly, že schopnost kůže produkovat kolagen je u osob starších 80 let oproti mladým lidem do 30 let snížena přibližně o 75 %. Na vině jsou přitom čtyři faktory: Tím prvním je úbytek kožních buněk jménem fibroblasty, které zároveň ztrácejí svůj charakteristický protáhlý tvar zajišťující velkou styčnou plochu s kolagenovými vlákny. Druhým faktorem je zhoršená schopnost fibroblastů produkovat kolagen, třetím pak zvýšená produkce volných radikálů (spolu se sníženou tvorbou vnitřních antioxidantů) a čtvrtým ztráta mechanického napětí.

Zajímavá je přitom hlavně poslední zmíněná příčina. Ukazuje se totiž, že pro produkci kolagenu v buňkách pokožky je nutná přítomnost mechanického napětí. Když toto napětí klesá (ať už v důsledku destrukce kolagenu působením UV zářením, nebo v důsledku jiných dějů souvisejících se stárnutím), syntéza kolagenu se zhoršuje. Jeho výraznější pokles přitom může dokonce vést k trvalému poškození fibroblastů! Takže tu máme ještě druhý začarovaný kruh: poškození kolagenu a zpomalení jeho produkce v kůži vede ke snížení mechanického napětí, a to má zase za následek další snížení produkce kolagenu. Zároveň to ale vysvětluje, proč mohou mít na stárnutí pokožky příznivý vliv metody typu speciálních masáží, obličejové jógy nebo tejpování – jednoduše proto, že dočasně zvýší napětí v pokožce, a tím podpoří tvorbu kolagenu.

Produkce kolagenu ovšem nezačíná stagnovat až ve vyšším věku, tento proces se mírně zpomaluje už po 25. narozeninách. Navíc kolagen je molekula s velmi dlouhou životností, takže tvorba vrásek a ztráta pevnosti, které nás postihnou po čtyřicítce, mohou souviset s negativními faktory, které na nás působily již dvacet let před tím.

Další příčiny stárnutí kůže

Na poškozování kolagenu se navíc podílejí i další faktory: nezdravá strava (škodlivý je zejména vysoký příjem jednoduchých sacharidů), kouření či škodliviny ze životního prostředí. Hodně výrazné je to v případě kouření, které urychluje negativní epigenetické změny související se stárnutím a zvyšuje tvorbu vrásek. Negativně přitom působí i elektronické cigarety.

U žen navíc výrazně vstupuje do hry menopauza. V pokožce se totiž nacházejí četné estrogenové receptory (zejména typu beta), a proto v momentě, kdy vaječníky přestanou prokukovat estrogen, zde dochází k úbytku kolagenu, dochází k atrofii kůže (snižuje se zejména tloušťka její části jménem epidermis), zhoršuje se krevní zásobení pokožky, začne se zrychlovat tvorba vrásek, a dokonce dojde ke zpomalení hojení ran. Naopak při stimulaci estrogenových receptorů (ať už pomocí přírodních, nebo syntetických substancí) dochází ke zvýšení produkce kožních buněk fibroblastů, tvorbě nových krevních vlásečnic v oblasti pokožky a zvýšení tvorby kolagenu.

V době menopauzy se navíc zesiluje účinek mužských pohlavních hormonů androgenů (například testosteronu), které jsou v omezeném množství tvořeny i v ženském těle. Androgeny, zvláště v kombinaci se zvýšenou hladinou kortizolu v důsledku stresu, přitom potlačují tvorbu kolagenu, snižují životnost fibroblastů a zvyšují tvorbu vrásek.

Jak stárnutí pleti zpomalit?

Zásady prevence stárnutí pokožky jsou tak v zásadě stejné, jako v případě snahy zpomalit stárnutí organismu jako celku:

• Klíčová je zdravá strava. Na tu se na následujících řádcích podíváme podrobněji.
• Velice důležitý je dostatečný spánek (a obecně odpočinek).
• Je vhodné se pokud možno vyvarovat stresu a omezit nezdravé návyky typu kouření nebo popíjení alkoholu.
• Velmi zajímavé jsou pak výzkumy ukazující na souvislost rychlosti stárnutí s psychickou pohodou a kvalitními sociálními vazbami. U starších osob trpících sociální izolací vědci naměřili například vyšší míru zánětlivých procesů nebo rychlejší úbytek kolagenu a atrofii kůže.

Výživa pro omlazení pleti

Kalorická restrikce

Pokud jde o výživu, hlavní pravidlo zní: nepřejídat se. Tzv. kalorická restrikce, tedy omezení celkového příjmu energie, má totiž prokázaný pozitivní vliv nejen na celkovou rychlost stárnutí těla, ale i na stárnutí pokožky. Omezení kalorického příjmu má za následek nejen nárůst počtu kolagenových vláken, ale i počtu fibroblastů a také zvýšení tvorby drobných vlásečnic nutných pro optimální krevní zásobení pokožky.

Dostatek bílkovin

Kalorický příjem bychom ale měli snižovat jen tak, aby nedošlo k deficitu esenciálních živin. Z makroživin je přitom důležitý zejména příjem bílkovin – diety s jejich nedostatek totiž prokazatelně zrychlují stárnutí pokožky a tvorbu vrásek, což samozřejmě není překvapivé. Jak už jsme řekli, kolagen je bílkovina, a aby tělo tvořilo bílkoviny, musí mít k dispozici všechny esenciální aminokyseliny.

Prokazatelný příznivý vliv na kvalitu pokožky, vlasů a nehtů má užívání doplňků stravy s kolagenem. Prospěšné jsou i potraviny, které kolagen obsahují, například silné vývary z kostí, v zásadě to ale není nezbytné. Po konzumaci kolagenu totiž nedojde k jeho přímému zabudování do pokožky či kloubů. Všechny přijaté bílkoviny totiž tělo nejprve rozloží na jednotlivé aminokyseliny a z nich potom skládá jednotlivé bílkoviny nutné pro své fungování. Pokud tedy člověk nechce kolagen konzumovat (například proto, že je vegan), stačí tělu dodat všechny esenciální aminokyseliny.

Kromě nich se vyplatí dbát i na příjem prolinu. Ten sice nepatří mezi esenciální aminokyseliny (vzniká v těle z lysinu), jeho konzumací ale ušetříme tělu práci. Hodně prolinu se nachází v mase, játrech, vaječných žloutcích a mléčných výrobcích, obsahují ho ale i třeba obiloviny (dobrým zdrojem jsou jáhly), chlorela nebo spirulina.

Méně „rychlých“ cukrů

Dalším důležitým krokem by mělo být snížení konzumace sacharidů, zejména těch jednoduchých. Jejich nadměrný příjem totiž vede nejenom ke zvýšení zánětlivých procesů napříč tělem, ale také k vytváření chemických vazeb mezi sousedními kolagenovými vlákny, což znemožňuje opravy poškozeného kolagenu. Problematické jsou také tzv. produkty pokročilé glykace, tedy sloučeniny bílkoviny (tedy i kolagenu) s glukózou. Ty působí řadu škod napříč tělem, v případě vazby s kolagenem a dalšími bílkovinami v pokožce pak výrazně snižují její pevnost a pružnost. Tvorba produktů pokročilé glykace intenzivně probíhá zejména při dlouhodobě zvýšené hladině glukózy v krvi, jejich tvorbu ale zvyšuje i obezita, kouření, alkohol a obecně nezdravá strava.

Vitaminy a minerály

Některé z vitaminů, minerálů a stopových prvků jsou nezbytné přímo pro tvorbu kolagenu, mnohé ale mají i další důležité účinky na kvalitu pleti a rychlost jejího stárnutí:

Vitamin C – je kofaktorem (nebílkovinnou součástí) enzymů, které stabilizují šroubovicovou strukturu kolagenu, a zároveň funguje jako antioxidant. Lze jej používat i zevně, kvalita kosmetických produktů se však může kvůli jeho nestabilitě velmi lišit. Dobře funguje v kombinaci s vitaminem E – obě tyto látky působí synergicky, tj. navzájem zvyšují svoji účinnost. Společně vynikají zejména antioxidačním efektem, kdy účinně chrání kolagen před působením UV záření.

Beta-karoten – v pokožce jde o nejhojněji zastoupený karotenoid. Má silné antioxidační účinky a zmírňuje poškození vyvolané UV zářením.

Retinol (vitamin A) – tato látka je, stejně jako její metabolity, kyseliny retinová a retinaldehyd, nezbytná pro řadu procesů v těle, například pro zrak, reprodukci a také pro funkci pokožky. V buňkách pokožky dokonce existují dva receptory, které jsou přímo určené pro tyto látky. Retinol přitom podporuje syntézu kolagenu, a to jak ve stárnoucí pokožce, tak i v pokožce poškozené UV zářením, což platí i při zevní aplikaci. Retinol se přirozeně vyskytuje například v játrech, mléčných výrobcích, některých sýrech, vaječném žloutku nebo v tučných rybách.

Vitamin D3 – tento vitamin s výrazným epigenetickým působením má celou řadu důležitých funkcí napříč celým tělem, pokožku nevyjímaje. Chrání například kožní buňky před buněčnou smrtí v důsledku působení UV záření, ovlivňuje také aktivitu antimikrobiálních genů (nejen) v pokožce a má antiage efekt.

Zinek – snižuje míru oxidativního stresu a brání tvorbě vrásek.

Selen – je nejen nezbytnou součástí antioxidačních enzymů, ale také podporuje tvorbu vnitřních antioxidantů a zlepšuje míru přežití buněk poškozených UV zářením.

Polyfenoly

Jako polyfenoly označujeme širokou skupinu látek pocházející zejména z rostlinných potravin, mnohé se v koncentrované formě konzumují i jako doplňky stravy. Patří mezi silné antioxidanty s protizánětlivým a epigenetickým působením, které snižují míru poškození pokožky působením UV záření. Na jedné straně přitom chrání buňky před poškozením jejich DNA i buněčných membrán, na straně druhé pak podporují apoptózu (buněčnou smrt) u buněk, které již poškozeny byly, a mohly by se stát základem nádorového bujení. Silné pozitivní účinky na mechanismy stárnutí pokožky byly prokázány například u oligomerních proantokyanidiny (OPC), resveratrolu, genisteinu, silimarinu (skupina látek z ostropestřce mariánského), florizinu, apigeninu a dalších.

Resveratrol – polyfenol hojně se vyskytující zejména ve slupkách hroznového vína patří mezi neúčinnější přírodní substance pro zpomalení procesů stárnutí, což zahrnuje i zpomalení stárnutí pokožky. Mechanismů, kterými v tomto směru působí, je přitom celá řada. V první řadě brání destrukci kolagenových vláken a podporuje tvorbu nového kolagenu – například tím, že potlačuje produkci enzymu kolagenázy, která se účastní procesu rozkladu kolagenu, nebo pomocí potlačení tvorby enzymů MMP. Dále pomáchá chránit důležitý protein jménem survivin. Pokud v názvu této látky vidíte anglické sloveso „survive“, tedy „přežít“, vidíte správně – survivin totiž brání apoptóze, tj. buněčné smrti. Resveratrol navíc vyniká i svými protizánětlivými a antioxidačními účinky, omezuje tvorbu vrásek, brání nadměrné pigmentaci a podporuje tvorbu sirtuinů, což jsou enzymy zpomalující procesy stárnutí, a zvyšuje schopnost proliferace, tj. tvorby nových kožních buněk. Zlepšuje také regeneraci poškozené kůže, ať už jde o hojení poranění nebo hojení pokožky poškozené UV zářením. Důležitou složkou jeho příznivého působení na pokožku je i fakt, že jde o fytoestrogen, tj. látku schopnou se vázat na estrogenové receptory (nejen) v pokožce, a proto efektivně zpomaluje stárnutí v období menopauzy.

Kurkumin – má nejen přímé antioxidační a protizánětlivé účinky, zároveň ale i aktivuje buněčné mechanismy antioxidační ochrany. Tím pomáhá zpomalit stárnutí a zvýšit ochranu buněk pokožky vůči působení UV záření. Navíc je vhodný i v období menopauzy, protože potlačuje tvorbu enzymu 5-alfa-reduktázy, který v době snížené produkce estrogenu urychluje stárnutí.

EGCG – polyfenol ze zeleného čaje má silné antioxidační, protizánětlivé a anti-age účinky. Kromě toho chrání fibroblasty, podporuje jejich dělení, potlačuje produkci enzymů MMP, které způsobují štěpení kolagenových vláken, a celkově zlepšuje elasticitu pleti. Důležitá je i jeho schopnost zlepšovat produkci telomerázy, což je enzym chránící tzv. telomery. Jde o koncové části chromozomů, které se zkracují při každém buněčném dělení, a pokud se zkrátí na určitou limitní délku, buňka ztratí schopnost se dělit. U kožních buněk poškozených UV zářením přitom zkracování telomerů probíhá výrazně rychleji, čímž se urychluje i jejich stárnutí, a právě tomu pomáhá EGCG účinně bránit. Má přitom pozitivní vliv nejen na rychlost stárnutí pokožky, ale i celého těla.

Genistein – polyfenol ze sójových bobů má výrazný pozitivní efekt na pokožku, a to zejména u žen v době menopauzy a po ní. Jde totiž o velice silný fytoestrogen s vysokou aktivitou vůči estrogenovým receptorům typu beta, jejichž aktivace má řadu pozitivních důsledků na stav pokožky. Genistein tak například podporuje vznik nových fibroblastů, čímž zlepšuje tvorbu kolagenu a omezuje vznik vrásek. Zlepšuje ochranu pokožky vůči působení UV záření (jak ve smyslu tvorby vrásek, tak rizika rakoviny kůže) a výrazně urychluje hojení ran. Genistein by mohl být velmi efektivní i při zevní aplikaci, je však třeba vyřešit jeho omezenou schopnost pronikat do pokožky. V současnosti jsou proto testovány přípravky, které by jeho průnik kůží zvýšily, například použitím nanomateriálů nebo polymerních gelů.

Quercetin – polyfenol, který se v malých koncentracích vyskytuje v širokém spektru rostlinných potravin i bylin, patří mezi velice silné antioxidanty s protizánětlivými a epigenetickými účinky. Velice efektivně také chrání kolagen před destrukcí vlivem UV záření a celkově zpomaluje stárnutí pleti. Jeho velkou výhodou navíc je, že výrazně zlepšuje biologickou využitelnost jiných polyfenolů, a proto je skvělý v kombinacích s většinou výše uvedených látek (zejména s resveratrolem, EGCG nebo kurkuminem, jejichž biologická využitelnost je v čisté formě omezená).

Další látky z potravy

Astaxantin – karotenoid vyskytující se v mase lososů, krevet, humrů a v některých druzích řas má silný antioxidační efekt, a zároveň snižuje negativní působení UV záření na produkci vnitřních antioxidantů, jako je superoxid dismutáza nebo glutathion. Navíc se ve srovnání s beta-karotenem mnohem efektivněji vstřebává do fibroblastů. Některé studie také přímo ukazují, že může zpomalovat tvorbu vrásek a ochabování pleti.

Nenasycené mastné kyseliny – nejznámějším zástupcem této skupiny látek jsou omega-3, které mají silné protizánětlivé účinky a snižují i míru zánětu v důsledku působení UV záření. Pozitivní vliv na pleť včetně snížení tvorby vrásek a atrofie kůže byl prokázán i v případě kyseliny linolové. Blahodárné účinky má i pupalkový olej, zajímavé anti-age působení mají i tuky obsažené v mateří kašičce.

Koenzym Q10  – tato látka je tvořena uvnitř našeho těla, je možné ji ale konzumovat ve formě doplňků stravy nebo aplikovat zevně. Jde o oblíbenou součást kosmetických přípravků. V pokožce slouží jako primární bariéra vůči působení oxidativního stresu.

Probiotika a prebiotika – konzumace těchto látek má pozitivní vliv nejen na střevní mikrobiom, ale i na mikrobiom naší pokožky. To vede například ke zlepšení homeostázy kůže vystavené UV záření.

Byliny

Artyčok – jde o oblíbenou středomořskou zeleninu, která vyniká svým působením na játra a žlučník, dle výzkumů má ale i výrazný pozitivní vliv na stárnutí pletí. Když byl například v rámci jedné studie podáván ženám po 28 dní extrakt z listů artyčoku, došlo u nich ke zvýšení antioxidační kapacity pokožky o 20 %, hloubka vrásek se snížila o 5,2 %, drsnost pokožky o 7 % a zářivost pleti se naopak zvýšila o 19 %.

Kozinec blanitý (astragalus) – jedna z nejoblíbenějších bylin tradiční čínské medicíny má rozsáhlé pozitivní účinky na celý organismus. Jedna z jejích nejdůležitějších účinných látek, astragalosid IV, navíc efektivně chrání pokožku před účinkem UV záření, snižuje tvorbu enzymů MMP, které poškozují kolagenová vlákna, a celkově zlepšuje elasticitu pleti a potlačuje tvorbu vrásek.

Ženšen pětilistý – má celkový pozitivní vliv na stárnutí organismu, působí protizánětlivě a podporuje tvorbu vnitřních antioxidantů. Účinně také zvyšuje ochranu pokožky před působením UV záření a zlepšuje tvorbu kolagenu. Účinný je i jako složka kosmetických přípravků.

Ostropestřec mariánský – tato rostlina obsahuje unikátní komplex sloučenin jménem silymarin, který je známý především svými pozitivními účinky na játra, ale jeho působení je mnohem rozsáhlejší. Výrazně zlepšuje regenerační schopnost kůže a chrání ji před negativními účinky UV záření. Snižuje aktivitu enzymu kolagenázy, který způsobuje štěpení kolagenu, a také enzymu elastázy, který štěpí elastan coby další bílkovinu důležitou pro pevnost a pružnost kůže. Zajímavé přitom je, že když vědci testovali jednotlivé složky silymarinu odděleně, vykazovaly jen mírné pozitivní účinky, a tudíž je jasné, že nejlépe fungují právě jako komplex, kdy navzájem zvyšují své pozitivní účinky.

Slovo „apnoe“ znamená „bezdeší“. Tedy okamžik, kdy z nějakého důvodu přestaneme dýchat. To samozřejmě můžeme udělat i vědomě, třeba v rámci dechových cvičení, nás ale zajímá situace, kdy se jinak zcela automatický dechový rytmus na chvíli zastaví během spánku.

Důvody, proč k tomu dojde, mohou být v zásadě dva. Nejčastěji je to tzv. obstrukční spánková apnoe (OSA), kdy je příčinou chvilková neprůchodnost dýchacích cest. Ta přitom postihuje obrovskou část populace: Ve věkové kategorii 30 – 69 let jí dle odhadů trpí 35 % osob, nevyhýbá se ale ani dětem, které postihuje ve 2 – 5 % případů. Druhou možností je tzv. centrální apnoe, ke které dochází vlivem útlumu dechového centra v mozku. Obě příčiny se také mohou vyskytovat současně.

O apnoi mluvíme, pokud zástava dechu trvá minimálně deset vteřin a opakuje se alespoň pětkrát za hodinu, u dětí pak v případě, že dojde k vynechání dvou a více nádechů. Pokud se dýchací cesty neuzavřou úplně, ale jen částečně, mluvíme o hypopnoi.

Proč je to špatně?

Naštěstí nehrozí, že bychom se kvůli spánkové apnoi udusili. To naše tělo nedopustí. Jenže se tak děje za cenu stresové reakce a toho, že se vlastně téměř probudíme. Dochází tedy k výraznému narušení kvality spánku, což má na naše tělo řadu nepříjemných následků. Zároveň také dochází k hypoxii, tj. že tkáně napříč celým tělem strádají nedostatkem kyslíku. A to bohužel nezůstává bez následků.

Výzkumy ukazují, že spánková apnoe má podobné důsledky jako nespavost nebo dlouhodobé omezování doby spánku: Poměrně intenzivně ovlivňuje průběh epigenetických reakcí, a tedy i aktivitu jednotlivých genů v naší DNA. A to pochopitelně výhradně negativním způsobem. Velká intenzita nežádoucích epigenetických změn probíhá zejména v oblasti genů, které zasahují do metabolických a zánětlivých procesů.

Zde dochází především k tzv. hypermetylaci příslušných genů, která vede k výraznému snížení jejich aktivity, nebo dokonce až k úplnému vypnutí. Ovlivněny jsou ale i další epigenetické reakce, tj. modifikace histonů a regulace pomocí microRNA. A to vše má za následek, že se v těle odehrává spousta nežádoucích dějů a roste riziko mnoha závažných chorob:

Zánět a antioxidační ochrana

Ochranu proti škodlivým radikálů nezajišťují pouze antioxidanty, které přijímáme potravou. Možná ještě důležitější roli hrají ty, které jsou produkovány uvnitř našeho těla. A pokud jsme během spánku vystaveni opakovanému nedostatku kyslíku, produkce řady z nich bohužel výrazně klesá, neboť dochází k nadměrné metylaci genů, které jejich tvorbu řídí. Kvůli tomu dochází zejména k potlačení tvorby antioxidačních enzymů superoxiddismutázy, thioredoxinreduktázy a peroxidoxinu, což se projeví zvýšenou hladinou volných kyslíkových radikálů.

Ty pak mohou poškozovat tkáně napříč celým tělem, což má mj. za následek i zvýšenou intenzitu zánětlivých procesů. OSA ovšem způsobuje přímo i hypermetylaci (tj. i snížení aktivity) genů, které mají přímo za úkol regulovat průběh zánětlivých procesů v těle. Důležitou roli zde pravděpodobně hraje hypermetylace genu FOXP3, který ovlivňuje T regulační lymfocyty, což následně zvyšuje hladinu C-reaktivního proteinu (CRP). Vlivem OSA dochází také ke zvýšení produkce zánětlivých cytokinů a TNF-α, která se rovněž podílí na vzniku zánětu.

Vliv na srdce a cévy

Neléčená OSA zvyšuje výskyt závažných srdečních příhod, ischemické choroby srdeční i mozkové mrtvice i riziko úmrtí na ně. Například riziko vzniku cévní mozkové příhody při OSA roste 3-10x! Dochází také ke zvýšení míry míru celotělového zánětu, který je jedním z hlavních rizikových faktorů vzniku nemocí srdce a cév.

Dokonce i u dětských pacientů trpících spánkovou apnoí přitom byly prokázány epigenetické změny, které vedou ke snížení produkce enzymu endoteliární syntáza oxidu dusnatého. I proto pravděpodobně tyto děti trpí ve srovnání se svými vrstevníky mnohem častěji vysokým krevním tlakem a mají i vyšší hladinu krevních lipidů. U dospělých se navíc objevuje i vyšší míra katabolismu, tj. rozkladných procesů v těle.

Únava a spavost během dne

Epigenetické změny vzniklé v důsledku nedostatečného okysličení pravděpodobně stojí i za faktem, proč mají lidé se spánkovou apnoí vyšší tendenci spát přes den a trpí vysokou mírou únavy, a to i bezprostředně po probuzení.

Nádorová onemocnění

Zatím pouze studie na zvířatech ukázaly, že OSA by mohla být spojena i s vyšším rizikem vzniku rakoviny.

Obezita a diabetes

Pokusy na myších rovněž ukázaly, že OSA značně zvyšuje chuť k jídlu, stejně jako tendenci k přibývání na váze a zvýšenému ukládání tzv. viscerálního tuku. Může vést i ke vzniku inzulinové rezistence, a tudíž i vyššímu riziku vzniku diabetu.

Vliv na mozek

Výzkumy ukazují, že cca 15 % všech kognitivních poruch a také případů Alzheimerovy choroby je spojeno s nedostatečným či nekvalitním spánkem. Přímo obstrukční spánková apnoe přitom souvisí zejména se zvýšeným rizikem Alzheimerovy choroby a dalších typů demencí. Je to dané tím, že hypoxie, tj. stav nedostatku kyslíku, výrazně podporuje vznik beta-amyloidních plaků, které jsou pro Alzheimerovu chorobu typické.

Urychlení stárnutí

Epigenetické změny, které vznikají v souvislosti s OSA, jsou velice podobné těm, které souvisejí s tzv. biologickými hodinami, tedy procesy uvnitř těla, které vypovídají o rychlosti stárnutí organismu. Hypoxie v důsledku spánkové apnoe proto může procesy stárnutí urychlit.

Dobrá zpráva ale je, že když pacienti s OSA v rámci jedné studie absolvovali tzv. léčbu přetlakem, došlo u nich ke zpomalení epigenetických procesů souvisejících se stárnutím.

Narušený střevní mikrobiom

Existují studie prokazující, že OSA může být jednou z příčin vzniku nerovnováhy v oblasti střevního mikrobiomu. Charakteristický je přitom zejména nedostatek bakterií produkující mastné kyseliny s krátkým řetězcem (především butyrát), a naopak převaha bakterií produkujících kyselinu mléčnou. Právě narušení mikrobiomu navíc bývá odborníky považováno za spojující článek mezi OSA a vysokým krevním tlakem. Vede také k narušení střevní bariéry, což má za následek pronikání toxinů a patogenů ze střev do krevního oběhu a následný rozvoj zánětu.

Proč k apnoi dochází?

Naše dýchací cesty obklopují hladké svaly, které je mají za úkol udržovat otevřené. Jejich napětí ve spánku sice u každého klesá, za normálních okolností by ale měly stále udržet hrtan průchozí. Pokud ale na dýchací cesty působí tlak (například vlivem zbytnění okolních tkání), který napětí svalů převáží, dýchací cesty se částečně nebo zcela uzavřou.

Kdo je nejvíce ohrožen?

Spánkovou apnoí častěji trpí muži. Často bývá dávána do souvislosti s chrápáním, ale neplatí to vždy – zdaleka ne každý, kdo chrápe, apnoí trpí, a zároveň existují i lidé s OSA, kteří vůbec nechrápou.

Velkým rizikovým faktorem je zejména obezita, mezi další pak patří třeba kouření či konzumace alkoholu. OSA ovšem může být způsobena i vrozenou anatomickou dispozicí (například lidé s krátkým širokým krkem jí trpí častěji), zvětšenými mandlemi, nebo dokonce nádorem v oblasti krku.

Jak poznat, že trpím spánkovou apnoí?

Momentálně existuje pouze jediný způsob, jak spánkovou apnoi spolehlivě diagnostikovat, a tím je vyšetření ve spánkové laboratoři. To je ovšem zdlouhavé, nákladné a ne vždy dobře dostupné. Právě studium epigenetických změn souvisejících s OSA by její diagnostiku mohlo výrazně zjednodušit.

O specializovaném vyšetření určitě uvažujete, pokud:

• hlasitě chrápete,
• lápáte po vzduchu během spánku,
• pociťujete sucho v ústech po probuzení
• trpíte po probouzení bolestmi hlavy
• jste nadměrně unavení, ospalí a přes den často usínáte,
• trpíte poruchami soustředění, podrážděností, náladovostí či depresemi.

Jak se OSA léčí?

Pokud se člověk trpící OSA svěří do rukou odborného lékaře, obvykle přicházejí jako první na řadu tzv. režimová opatření. Jejich výhodou je, že většina z nich zároveň působí i jako prevence většiny onemocnění, k jejich vzniku spánková apnoe přispívá, a to především díky příznivému působení na epigenetické mechanismy jejich vzniku:

• Pokud je člověk obézní, je mu určitě doporučeno snížení hmotnosti.
• Kuřáci by rozhodně měli přestat s kouřením.
• Vhodné je omezit pití alkoholu a zcela se ho vyvarovat ve večerních hodinách – alkohol totiž snižuje svalové napětí, takže snáze dojde ke zhroucení dýchacích cest.
• Celkově je vhodné harmonizovat svůj denní rytmus.
• A samozřejmě také jíst co nejzdravěji a pravidelně se věnovat pohybu.

V nedávné studii například došlo k výraznému zmírnění OSA u obézních pacientů se středně těžkou mírou závažnosti, poté, co dodržovali zásady zdravého stravování: Zařadili více celozrnných obilovin, luštěnin, zeleniny, ryb a mořských plodů či bylinek, a naopak se vyhýbali ultrazpracovaným potravinám, sladkým nápojům, fastfoodu a slaným pochutinám, ovšem bez snahy redukovat kalorický příjem. Zároveň měli za úkol navýšit počet kroků za den o 15 %. Už po osmi týdnech u nich došlo nejen k váhovému úbytku (v průměru o 7 %), ale především k výraznému zmírnění OSA – počet zástav dechu za noc klesl v průměru o 51 %, a u 15 % dobrovolníků dokonce spánková apnoe zmizela zcela.

Vhodná je také podpora rovnováhy střevního mikrobiomu, tj. zejména dostatečná konzumace vlákniny a popřípadě i užívání probiotik.

OSA mohou zhoršovat i mnohé léky. V první řadě jsou to hypnotika (léky na spaní) a sedativa (uklidňující léky), které mají relaxační efekt. Je vhodné také zvážit užívání všech léků, které mohou narušovat spánek (antihistaminika, antidepresiva, kortikoidy, některé beta blokátory a mnohé další). Pokud je to možné, je vhodné omezit spánek na zádech.

V léčbě OSA se dále používají ortodontická tělíska (něco jako rovnátka, která mají za úkol udržovat dýchací cesty otevřené), možné je i operativní řešení, jeho výsledky však nejsou vždy optimální. U závažných případů se využívá tzv. léčba přetlakem, kdy je pacient v noci připojen ke speciálnímu ventilátoru, který udržuje v dýchacích cestách přetlak.

V současnosti také probíhá vývoj řady epigeneticky působících léků a tato cesta by mohla být efektivní i při snižování následků OSA.

Pomohou doplňky stravy?

Doplňky stravy samy o sobě spánkovou apnoi nevyřeší, některé ji však mohou pomoci zmírnit. Kromě toho existuje řada nutrientů, u nichž sice schopnost zmírnit OSA nebyla prokázána, ale zároveň platí, že většina pacientů se spánkovou apnoí trpí jejich deficitem, a proto je vhodné je pravidelně doplňovat. Další doplňky stravy pak mohou snížit riziko, že vlivem OSA dojde k rozvoji závažných onemocnění.

Tryptofan (L-tryptofan)

Tato aminokyselina je známá svým pozitivním vlivem na spánek. Výzkumy ale ukázaly, že její užívání může být velmi prospěšné i při snižování výskytu spánkové apnoe. Tryptofan je totiž mj. důležitý i proto, že právě z něj je v mozku vytvářen melatonin. Tento hormon má přitom výrazné tlumivé účinky a je nezbytný pro navození dostatečně dlouhého a hlubokého spánku.

Za normálních okolností je hladina melatoninu v těle nejvyšší kolem druhé hodiny ranní, u osob trpících spánkovou apnoí ovšem tento vrchol obvykle chybí. Užívání tryptofanu tak může u těchto lidí zlepšit kvalitu spánku. Více o tryptofanu zde »

Ginkgo biloba

Extrakt z listů jinanu dvojlaločného se při léčení spánkové apnoe ukázal jako poměrně efektivní – při jeho užívání došlo jak prodloužení pauz mezi jednotlivými apnoemi, tak i ke zkrácení doby apnoí.

Chmel

Chmel otáčivý patří mezi nejúčinnější přírodní prostředky pro navození a prohloubení spánku. Některé látky, které chmel obsahuje, se přitom váží na specifické melatoninové receptory. Proto může být velmi užitečný i u osob trpících spánkovou apnoí. Více o chmelu zde »

Vitaminy

Prokázán je pozitivní efekt užívání kombinace vitaminu C a E – pomůže snížit počet spánkových apnoí, zlepšit kvalitu spánku a omezit ospalost během dne. Pozitivně působí i vitamin B6 a B12.

Podceňovat ale není radno ani příjem vitaminu D3. Jeho přímý pozitivní vliv na spánkovou apnoi sice prokázán nebyl, lidé s jeho nízkou hladinou ovšem trpí OSA častěji, a stejně tak spí v průměru kratší dobu a mají horší kvalitu spánku. A protože deficit vitaminu D3 zároveň zvyšuje riziko nemocí srdce a cév, cukrovky a zhoršení mentální výkonnosti, je jeho důsledné doplňování (nejen) pro osoby s OSA velmi důležité.

Hořčík

Tak pro hořčík platí, že sice jeho užívání nemá prokazatelný vliv na OSA, ale ke snížení jeho hladiny dochází právě vlivem nedostatku nebo špatné kvality spánku. Osoby, které spánkovou apnoí trpí, proto mají téměř vždy hladinu hořčíku výrazně sníženou, což opět zvyšuje riziko vzniku celotělového zánětu, kardiovaskulárních onemocnění a dalších vážných chorob.

Selen

Tento minerál je nezbytnou součástí důležitých antioxidačních enzymů a rovněž jeho nedostatek je pro OSA typický. Přepokládá se také, že deficit selenu hraje důležitou roli při vzniku kardiovaskulárních onemocnění.

Omega-3

Ani v tomto případě zatím nebylo prokázáno, že by užívání omega-3 nenasycených mastných kyselin přímo zmírňovalo spánkovou apnoi. Nicméně dle výzkumů například platí, že čím méně DHA (jedna z omega-3) obsahují membrány našich krevních destiček, tím závažnější formou OSA člověk trpí. I proto je užívání omega-3 osobám trpícím spánkovou apnoí doporučováno. Omega-3 navíc efektivně pomáhají zmírnit průběh zánětu v těle, zvláště pak produkci TNF-α.

Rhodiola

Užívání rhodioly u lidí trpících OSA mělo v rámci výzkumů za následek výrazné zvýšení hladiny antioxidačního enzymu superoxid dismutázy. To zároveň znamená i lepší ochranu proti vážným onemocněním, jejichž riziko spánková apnoe zvyšuje. U sledovaných osob zároveň došlo ke zmírnění depresivních a úzkostných příznaků.

Kozinec blanitý

Bylinka užívaná především v rámci tradiční čínské medicíny, známá též pod názvem astragalus, může být také efektivní především při snižování negativních zdravotních důsledků OSA, a zvláště pak v oblasti mozku. Látky obsažené v kozinci totiž pomáhají chránit mozkové buňky před důsledky nedostatečného okysličení.

Butyrát

Osoby trpící OSA mají ve střevech snížené množství bakterií produkujících butyrát. Tato mastná kyselina je přitom důležitá pro správný průběh řady pochodů v těle více zde ». Kromě podpory rovnováhy střevního mikrobiomu tudíž může být prospěšné i užívání butyrátu ve formě doplňku stravy.

EGCG

Polyfenol hojně obsažený zejména v zeleném čaji má výrazný neuroprotektivní efekt, přičemž účinně chrání nervové buňky i před důsledky nedostatku kyslíku. Navíc jde o silný antioxidant s protizánětlivými účinky a příznivým vlivem na srdce a cévy. Více o EGCG zde »

Produkce plastů roste strmým tempem – například v roce 2019 jich bylo celosvětově vyrobeno cca 368 milionů tun. Odhadem 10 tun plastů se navíc každoročně dostane do oceánů. Ještě donedávna jsme si přitom mysleli, že problém plastového odpadu spočívá v jeho nerozložitelnosti – že když v přírodě vyhodíme petku, zůstane tam ležet v nezměněné podobě tisíce let. Bohužel se ukazuje, že tomu tak není.

Působení různých fyzikálních, chemických a biologických činitelů způsobuje, že se plasty postupně rozpadají na miniaturní částice. Pokud jsou tyto částice velké od 0,1 µm do 5 mm, mluvíme o mikroplastech, částice menší než 0,1 µm označujeme jako nanoplasty. Ty přitom zamořují nejen přírodu, ale dostávají se i do našeho těla.

Jak velký je to problém? Upřímně – nikdo neví. Jisté je, že v našich tělech tyto částečky kolují v nemalých množstvích a usazují se v našich tkáních. A také víme, že když se mikro- a nanoplastům vystaví laboratorní zvířata, vyvolá to u nich řadu zdravotních problémů. Je tedy pravděpodobné, že postupné zamořování planety plasty bude mít negativní vliv i na zdraví lidí.

Pojďme si tedy shrnout, co zatím o miniaturním plastovém nebezpečí víme a jak můžeme jeho negativní dopady na naše tělo snížit.

Jsou všude. I v nás.

Mikroplastům a nanoplastům se přitom nevyhneme, jsou totiž úplně všude – objeveny byly dokonce i v ledu v oblasti Arktidy a Antarktidy. Vyskytují se nejvíce ve vodním prostředí, odtud se ale dostávají do potravního řetězce. Mohou se také šířit prostřednictvím létajícího hmyzu, jehož larvy žijí ve vodním prostředí – typicky třeba komárů – a tím kontaminovat další prostředí. Hromadí se tak například v půdě, kde nejen zhoršují její kvalitu a produktivitu, ale pronikají i do rostlin včetně zemědělských plodin.

Další mikroplasty a nanoplasty pak do sebe dostáváme z potravin, které jimi byly kontaminovány při výrobě či kuchyňské manipulaci – například balená voda jich dle výzkumů obsahuje mnohem více než voda z přírodních zdrojů, což znamená, že byla kontaminována právě při stáčení a skladování. Zdrojem může být i plastové vybavení kuchyně, ale i třeba oděvy ze syntetických materiálů.

Když vědci z tohoto pohledu prozkoumali na lidskou stolici, objevili v každém gramu od 1 do 36 částic mikroplastů. Odhadem až 8 % pozřených částic přitom buď zůstává ve střevech, nebo dokonce vstupuje do krevního oběhu, a ovlivňují tak tkáně napříč celým tělem – v tomto případě se jedná zejména o nanoplasty, které jsou vzhledem ke své malé velikosti schopny proniknout dokonce i do mozku. Mikro- a nanoplasty se navíc do našeho těla nedostávají jen potravou, ale můžeme je i vdechovat a mohou též pronikat přes kůži.

Proč nám mohou škodit?

Mikroplasty, a zejména nanoplasty tak neohrožují pouze mořské ekosystémy, ale prokazatelně mají negativní vliv i na člověka. V první řadě mohou především poškozovat naše střeva, protože právě do trávicího traktu se jich dostane nejvíce. Negativní změny se ovšem projevují i napříč celým tělem. V první řadě se zvyšuje intenzita zánětlivých procesů, ale mnoho špatného se děje i přímo na buněčné úrovni: Dochází například k narušení molekulárních signálních drah, ale i k negativním epigenetickým změnám, tj. ke změnám aktivity řady důležitých genů v DNA. To může vést například ke vzniku některých metabolických poruch.

Problém mohou představovat i chemické látky, které z plastových částic uvolňují. Řada z nich se do plastů přidává již při výrobě, aby zlepšily jejich vlastnosti či vzhled. Typickým příkladem je kadmium, těžký toxický kov, jehož sloučeniny se v plastech využívají jako stabilizátory a pigmenty. Když byly například mikroplastům s obsahem kadmia vystaveny mušky octomilky, došlo u nich k rozsáhlému poškození střev, narušení chování a pohybových vzorců. Příčinou zde byly mj. negativní epigenetické účinky kadmia, které vedly k vypnutí některých důležitých genů v DNA mušek.

Další problematickou látkou, která je přidávána do plastů a může se z jejich fragmentů posléze uvolňovat, je bisfenol A, který působí zejména jako hormonální disruptor, ale má i negativní epigenetické účinky. Mikroplasty a nanoplasty mohou navíc absorbovat z prostředí další látky – těžké kovy, antibiotika, a dokonce i patogenní mikroorganismy, které na povrchu částeček vytvářejí biofilm. Jejich prostřednictvím pak může dojít ke kontaminaci pitné vody, ryb apod.

Změny napříč celým tělem

Jak už jsme uvedli, negativní vliv mikroplastů a nanoplastů se uplatňuje především v orgánech, které s nimi přicházejí do styku nejvíce. Jde především o v trávicí trakt, kam se dostávají plastové částečky z jídla a nápojů, ale i plíce, ve kterých se hromadí mikroplasty obsažené ve vdechovaném vzduchu. Jak už jsme ale uvedli, zvláště nanoplasty pronikají do krevního oběhu a hromadí se v tkáních napříč tělem. Zde je výčet některých potíží, které s tím mohou souviset:

• Dochází k přímému mechanickému poškození střevní sliznice a následné zhoršené absorpci živin. Zvyšuje se i propustnost střevní stěny, což vede k pronikání toxinů a mikroorganismů do krevního oběhu.
• Hromadění plastových částic v trávicím traktu vede ke vzniku lokálních zánětů. Je tedy možné, že zvyšuje i riziko chronických zánětlivých střevních onemocnění.
• Zhoršuje se také rovnováha střevního mikrobiomu, a to jak ve smyslu přemnožení a úbytku některých druhů bakterií, tak i ke snížení celkové diverzity střevních obyvatel.
• Částečky plastů mohou přispívat k rozvoji zácpy.
• Zánětlivé procesy vedou ke změnám buněčného metabolismu uvnitř imunitních buněk, což může způsobit nejen zhoršení naší obranyschopnosti, ale může to vést i k dalšímu zhoršení zánětu.
• Nanoplasty mohou působit jako hormonální disruptory.
• Dle některých výzkumů mohou rovněž narušovat metabolismus tuků a přispívat tak k obezitě.
• Mikroplasty ze vzduchu se mohou hromadit v plicní tkáni, kde zvyšují riziko vzniku onemocnění dýchacího traktu, včetně astmatu.

Částečky plastu v našem těle mohou navíc nejen uvolňovat různé zdraví škodlivé látky, ale jejich molekuly mohou i přímo interagovat s některými molekulami v lidském těle – zvláště to platí pro molekuly plastů, které nesou elektrický náboj. Mohou například reagovat s bílkovinami, sacharidy či nukleovými kyselinami, a tím zcela změnit jejich funkci. Jejich hromadění v buňkách pak může vést ke zvýšené produkci škodlivých volných radikálů, a dokonce i k apoptóze neboli smrti příslušné buňky.

Malé částečky plastů navíc mohou vstupovat i do placenty, kde mohou ovlivňovat i vyvíjející se plod. Tento přenos byl zatím prokázán pouze na laboratorních zvířatech – pokud byly březí myši vystaveny mikroplastům, došlo u jejich potomků k rozvoji metabolických poruch, což se projevilo například vyšší hladinou cholesterolu či diabetu 2. typu. Zvýšené riziko kardiovaskulárních chorob se posléze přenášelo i na další generace.

V rámci výzkumů byly v důsledku působení mikro- a nanoplastů popsány zejména změny v krátkodobě působících epigenetických reakcí, tj. zejména v oblasti tzv. modifikace histonů a regulace pomocí microRNA. Vliv na dlouhodobější epigenetické procesy, zejména tedy na metylaci genů, zatím popsán nebyl. To samozřejmě neznamená, že neexistuje – možná je k němu jen zapotřebí vyšších dávek a dlouhodobějšího působení.

Co s tím můžeme dělat?

Jak už jsme uvedli výše, vyhnout se mikroplastům a nanoplastům zcela je nemožné. Přesto se ale vyplatí nerezignovat, protože něco s tím přeci jen dělat můžeme.

V první řadě se můžeme snažit, aby se jich do našeho těla dostávalo přeci jen o něco méně, protože míra jejich negativního působení zjevně závisí na dávce. Druhou cestou je pak snažit se posílit naše tělo, aby dokázalo co nejvíce škod eliminovat.

Méně mikroplastů v těle

Množství mikroskopických plastových částeček, které se nám dostanou do těla, můžeme zcela zásadně omezit tím, že omezíme používání plastů ve svém životě:

•  Velmi přínosné může být omezení nákupu balené vody, která obsahuje mnohonásobně více plastových částic než ta z vodovodu.
• Výrazným zdrojem plastových mikročástic jsou ale další nápoje, včetně těch ve skleněných lahvích – plast se totiž nachází na vnitřní straně jejich uzávěrů.
• U kojenců na umělé výživě jsou velmi problematické láhve na mléko.
• Vhodné je omezit nákup potravin v plastových obalech i jejich skladování v plastových nádobách. Nikdy také v plastových nádobách neohřívejte jídlo v mikrovlnce.
• Výrazným zdrojem jsou čajové sáčky obsahující plast – jediný sáček může při zalití vroucí vodou uvolnit až 12 miliard plastových částeček!
• Značné koncentrace mikroskopických plastových částic obsahuje vzduch v místnostech – 5 až 10x více než vzduch venku. Proto je důležité pravidelné větrání.
• Za významný zdroj mikroplastů v interiérech jsou považovány textilie, proto je vhodné v domácnosti dávat přednost přírodním materiálům.
• Bezproblémový ovšem není ani vzduch ve městech, který obsahuje až 2x více mikro- a nanoplastů než vzduch v příměstských oblastech.
• Zdrojem mikro- a nanoplastů jsou pochopitelně i samotné potraviny bez ohledu na způsob výroby a skladování. Vzhledem k přítomnosti mikroplastů v půdě a potravních řetězcích se nacházejí se prakticky ve všech potravinách, v některých ale více. Velmi vysoké koncentrace byly nalezeny v plodech moře – rybách, korýších, měkkýších a řasách. Významným zdrojem je ale kupodivu i med, cukr, sůl a kuřata.
• Mikroplasty obsahuje i kosmetika, z níž se mohou při aplikaci na kůži rovněž dostávat do těla. Proto bychom neměli využívat přemíru kosmetických přípravků.

Odolnější organismus

Druhou zmiňovanou cestou je snažit se, aby byl náš organismus vůči škodlivému působení mikroplastů odolnější. Jak už jsme uvedli, hlavními problémy, jež tyto částečky způsobují, jsou negativní epigenetické změny, zánět, narušení střevního mikrobiomu a hormonální regulace. Důležitý je proto důraz na zdravý jídelníček, tj. omezení prozánětlivých a epigeneticky škodlivých potravin (cukr, nasycené tuky, alkohol, potravní aditiva), a naopak přidání potravin, které na tuto oblast působí pozitivně: ovoce a zeleniny, celozrnných obilovin a luštěnin, kvalitních bílkovin apod. Důležitý je pravidelný pohyb – vzhledem k výrazně vyšší koncentraci mikroplastů ve vzduchu uvnitř budov bychom ale měli dát přednost pohybu na čerstvém vzduchu.

Pomoci mohou samozřejmě i doplňky stravy. Zatím sice neexistují žádné studie, které by se zaměřily na zkoumání jednotlivých živin a bylin při eliminaci škodlivých účinků mikroplastů, můžeme se ale zaměřit na látky, které podpoří fungování celého těla.

Zejména je vhodné volit látky se silnými epigenetickými a protizánětlivými účinky. Měli bychom je střídat a z dlouhodobého pohledu dávat přednost těm, které mají hodně širokospektrální účinky – tj. ovlivňují velkou šíři epigenetických reakcí (metylaci genů, modifikaci histonů i regulaci pomocí microRNA), a zároveň působí protizánětlivě. Typickým příkladem je kurkumin, EGCG, resveratrol, vitamin D3, quercetin či omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Z širokospektrálně působících bylin můžeme jmenovat například ženšen pětilistý, boswellii či kozinec blanitý.

Výhodné může být i zaměřit se na živiny a byliny, které efektivně podporují regulaci aktivity genů pomocí mikroRNA. Jde o ribonukleové kyseliny s krátkým řetězcem, které nenesou žádnou genetickou informaci, ale dokáží zcela zablokovat čtení některých genů. Ukazuje se totiž, že hlavně nanoplasty mohou nejen způsobit změny v oblasti produkce mikroRNA, ale zároveň i to, že právě mikroRNA mohou hrát důležitou roli v ochraně před toxickým působením mikro- a nanoplastů. Velmi efektivním regulátorem tvorby microRNA jsou například oligomerní proantokyanidiny neboli OPC z hroznového vína.

S regulací narušeného hormonálního systému může pomoci například rhodiola, ta však není vhodná k dlouhodobému užívání. Pozitivně zde ale působí i ženšen pětilistý, omega-3, vitamin D3, šišák bajkalský, zinek či selen.

V oblasti střev může prokázat dobrou službu čekanka, ale i kurkumin, quercetin nebo resveratrol.

Jedním z důvodů, proč se hubnutí často nedaří, je netrpělivost. Lidé chtějí všechno pokud možno hned – přestože se kila navíc na jejich těle kumulovala řadu let, chtějí se jich zbavit za pár týdnů. Právě rychlost je však při hubnutí ta největší chyba.

Razantní diety totiž zpomalují metabolismus a zvyšují riziko tzv. jo-jo efektu neboli rychlého opětovného přibrání po ukončení redukční kúry. Navíc lidé ve snaze rychle zhubnout volí postupy, které vnímají jako velké omezení. Proto jsou pro ně dlouhodobě neudržitelné, takže se dříve či později vrátí k nezdravým návykům.

Pokud se tedy snažíme zbavit nadbytečných kilogramů, je třeba mít trpělivost, a k tomu samozřejmě dodržovat tu nejdůležitější zásadu: udržovat stav energetického deficitu, tedy nižšího příjmu než výdeje. I při následování těchto dvou zásad ovšem mohou být mezi lidmi velké rozdíly v tom, jak úspěšní ve svém snažení budou. A rozhodně to nemusí být způsobeno jen leností a nedostatkem vůle. Velký podíl má i epigenetické nastavení organismu, tj. aktivita genů, které se do procesu hubnutí či přibývání na váze zapojují.

Zaostřeno na geny

Obézní osoby mají výrazně odlišnou míru tzv. metylace genů. Jde o biochemickou reakci, která navázáním metylové skupiny dokáže zcela zamezit tzv. transkripci neboli přepisu genu, což může vést i k jeho úplnému „vypnutí“. Právě nesprávné vzorce metylace genů přitom stojí i za problémy, které přispívají ke vzniku nadváhy a komplikují hubnutí: za poruchami metabolismu glukózy, inzulinovou rezistencí či poruchami vylučování hormonů – například leptinu způsobujícího pocit sytosti či adiponektinu, který podporuje odbourávání tuků.

Další epigenetickou odlišností, která je typická pro obezitu, je jiná hladina enzymů ovlivňujících průběh další klíčové epigenetické reakce jménem modifikace histonů. Jde reakce, která vypíná či zapíná geny pomocí změn struktury bílkovin, na kterých je „namotána“ DNA. Modifikace genů přitom zásadně ovlivňují například proces tvorby tukové tkáně.

Do třetice pak byly u obézních osob zaznamenány i rozdílné hladiny nekódujících RNA, což jsou nukleové kyseliny, které jsou také schopny výrazně snížit aktivitu důležitých genů. I jejich produkce přitom úzce souvisí například s tvorbou tukové tkáně.

Jak napravit, co se pokazilo

Narušené epigenetické vzorce zaprvé vedou k tomu, že snáze přibýváme na váze a obtížněji se kil navíc zbavujeme. A za druhé jsou hlavní příčinou faktu, že obezita výrazně zvyšuje riziko vzniku řady vážných onemocnění.

Jak ale dojde k tomu, že epigenetické reakce v našem těle probíhají jinak, než by měly? Některé z těchto změn jsme spolu s DNA zdědili od svých rodičů, jiné jsme si způsobili v průběhu svého života, a to svým životním stylem. Dobrou zprávou ale je, že tyto negativní epigenetické změny lze do značné míry z naší DNA odstranit. Zde je pár užitečných typů.

1. Omezte působení toxinů

Vznik obezity si obvykle spojujeme s přejídáním a nedostatkem fyzické aktivity, velkou roli ovšem mohou hrát i toxiny z životního prostředí – zejména ty, které působí jako hormonální disruptory. Už před 20 lety ostatně vědci upozornili na fakt, že počátek epidemie obezity se až podezřele přesně shoduje s dobou, kdy začaly být mnohé z těchto látek, kterým se někdy říká „enviromentální obezogeny“, intenzivně používány.

Například bisfenol A (BPA), který se často přidává například do plastových krabiček na potraviny, láhví na pití či dentálních materiálů, zvyšuje riziko vzniku viscerálního (vnitřního) tuku, inzulinové rezistence a metabolických poruch. Negativní epigenetické změny, které s expozicí této látce souvisí a přitom zvyšují riziko vzniku obezity, bohužel často vznikají už v průběhu nitroděložního vývoje, pokud je působení BPA vystavena matka.

Další problematickou skupinou látek, která se přidává do plastů, jsou ftaláty. I ony negativně ovlivňují epigenetické procesy související například se vznikem metabolických poruch a inzulinové rezistence, a tím zvyšují riziko vzniku obezity a diabetu. Dříve se přitom ftaláty běžně přidávaly například do dětských hraček. To je sice od roku 2005 zakázáno, přesto ale inspektoři na našem trhu opakovaně odhalují hračky s jejich obsahem.

Mezi obezogeny dále patří například některé pesticidy, škodliviny z ovzduší či těžké kovy.

2. Stravujte se zdravě

V rámci stravy je při hubnutí v první řadě třeba omezit příjem energie, neméně důležité je ale zaměřit se i na složení stravy, které zásadně omezuje průběh epigenetických reakcí. I zde přitom platí, že řada negativních epigenetických změn vznikla už v prenatálním období vlivem špatné stravy matky, na spoustu dalších si ale zaděláváme nezdravým jídelníčkem v průběhu života.

Negativní vliv na epigenetické reakce související s obezitou má především nadměrný příjem nasycených tuků a sacharidů s vysokým glykemickým indexem a nízký příjem bílkovin. Pozitivní epigenetický vliv naopak mají polynenasycené mastné kyseliny (například omega-3), mastné kyseliny s krátkým řetězcem (například butyrát) a rostlinné polyfenoly. Riziko obezity stoupá i při nedostatečném příjmu zinku, selenu a vitaminů skupiny B (včetně kyseliny listové). Pozitivní epigenetický vliv mohou mít i vitaminy C, E a vápník, naopak nadměrný přísun hořčíku a chromu může k obezitě přispívat.

3. Pohyb nesmí chybět

Pohybová aktivita neslouží jen k tomu, abychom při ní „spálili kalorie“, ale zároveň podporuje i pozitivní epigenetické změny související nejen se zdravím, ale i s vyšší ochotou těla hubnout. Pohyb je kromě vlivu na inzulinovou rezistenci a další metabolické procesy nenahraditelný zejména v oblasti podpory funkce mitochondrií, což jsou buněčné organely, v nichž probíhá přeměna živin na energii. Když jejich funkce nedostatečná, klesá produkce energie, čímž se snižuje energetický výdej (a zároveň se zhoršuje funkce příslušné tkáně).

V rámci jednoho výzkumu například skupina obézních osob absolvovala půl roku trvající vytrvalostní trénink, a poté u nich vědci odhalily významné změny v metylaci 63 genů souvisejících s obezitou a diabetem. V dalším výzkumu byly pozitivní epigenetické změny ovlivňující hubnutí potvrzeny po 16, resp. 8 týdnech vytrvalostního nebo silového tréninku.

4. Omezte alkohol

Alkohol nejenom přestavuje energeticky velmi bohatou potravinu, ale zároveň má i výrazné negativní epigenetické účinky. Ty se týkají nejen například vlivu na mozek, některé jím způsobené změny v metylaci genů a modifikaci histonů například zvyšují inzulinovou rezistenci a podporují další negativní metabolické změny. Alkohol navíc zhoršuje vstřebávání některých živin, například vitaminů skupiny B, což opět může podpořit přibývání na váze.

5. Podpořte střevní mikrobiom

Poměr bakterií a dalších mikroorganismů v našich střevech ovlivňuje například funkci mitochondrií, produkci butyrátu, metabolismus tuků, míru zánětlivých procesů a také průběh epigenetických reakcí souvisejících s ochotou těla hubnout. Proto je důležitá i péče o střeva, zejména konzumace probiotik a probiotik. Více zde »

6. Spěte více

Nedostatek spánku způsobuje negativní epigenetické změny v oblasti tisícovek genů a týká se to i těch, které souvisejí s přibýváním na váze a ochotou těla hubnout. Už jediná noc s výrazně omezeným časem spánku přitom způsobuje změny v metylaci genů v kosterním svalstvu a tukové tkáni, které ovlivňují metabolismus, tvorbu tukových zásob a další důležité procesy!

7. Eliminujte stres

Stresový hormon kortizol způsobuje zvýšení hladiny glukozy v krvi. Pokud krevní cukr nevyužijeme jako okamžitý zdroj energie pro pohybovou aktivitu, následuje masivní vyloučení inzulinu způsobující rychlý pokles hladiny glukózy, což vede k hladu a chuti na sladké. Stresové hormony navíc v těle způsobují negativní epigenetické změny.

8. Vsaďte na doplňky stravy

V současné době jsou intenzivně testovány léky na obezitu, které fungují na proncipu ovlivnění epigenetických procesů. Zejména jde o látky ovlivňující produkci enzymů nutných pro průběh epigenetických reakcí. Typickým příkladem je kyselina valproová, která patří mezi tzv. inhibitory deacetyláz a je schopná ovlivnit například tvorbu tukové tkáně či citlivost na inzulin. Velmi efektivní ovšem mohou být i některé doplňky stravy s epigenetickými účinky. Zde jsou některé z nich:

EGCG – epigallokatechich gallát ze zeleného čaje zvyšuje energetický výdej, míru oxidace (tj. spalování) tuků, snižuje vstřebávání glukózy a tuků, potlačuje diferenciaci tukových buněk i aktivitu enzymu lipázy a ovlivňuje i chuť k jídlu. Navíc pomáhá po skončení redukční kúry udržet dosaženou hmotnost.

Butyrát – mikrobiom obézních osob obsahuje menší podíl bakterií produkujících butyrát, a proto může být vhodné užívat tuto mastnou kyselinu s krátkým řetězcem ve formě doplňků stravy. To prokazatelně vede ke zmírnění inzulinové rezistence, snížení chuti k jídlu a zlepšení funkce mitochondrií (a tím i ke zvýšení energetického výdeje). Doplňování butyrátu dokonce zmírňuje přibývání na váze u lidí konzumujících vysokokalorickou stravu.

Coleus forskohlii – bylinka původem z Himaláje zlepšuje využití tuků coby zdroje energie, ovlivňuje chuť k jídlu, má termogenní efekt (podporuje přeměnu kalorií na teplo) a pomáhá zvýšit hladinu testosteronu.

Šafrán – koření známé především svými protidepresivními účinky ovlivňuje i hubnutí, a to hned několika mechanismy: omezuje vstřebávání tuků z trávicího traktu i metabolismus glukózy, má protizánětlivý efekt a snižuje chuť k jídlu.

Rhodiola – je efektivní při zmírňování záchvatovitého přejídání způsobeného stresem a omezuje procesy vzniku tukové tkáně.

OPC – oligomerní proantokyanidiny, které se nacházejí například v hroznových jadércích, patří mezi velice účinné aktivátory mitochondrií. Ovlivňují také vylučování hormonů leptinu a adiponektinu a brání rozvoji inzulinové rezistence.

Resveratrol – barvivo z červeného vína je silným aktivátorem sirtuinů, což jsou enzymy důležité pro funkci mitochondrií. Ovlivňuje také produkci enzymů histondeacetyláz, zmírňuje inzulinovou rezistenci a pomáhá ustanovit rovnováhu mezi ukládáním a spalováním tuků.

Ženšen pětilistý – snižuje inzulinovou rezistenci, omezuje ukládání tuků, zlepšuje metabolismus glukózy. V rámci výzkumů došlo po jeho užívání u dobrovolníků ke snížení BMI i bez úprav životosprávy!

O fungování našeho mozku rozhoduje celá řada faktorů – strava (zde škodí zejména nadměrná konzumace jednoduchých cukrů), míra pohybové aktivity či stresu, dostatek spánku, škodliviny z životního prostředí, ale třeba i to, nakolik jsme byli v dětství kojeni a také milováni svými rodiči. My se ale dnes blíže podíváme na živiny a byliny, které nám pomohou naši mentální výkonost vylepšit v jednotlivých obdobích života.

Dětství  

Zcela klíčovou živinou nejen v dětství, ale už v průběhu těhotenství, jsou omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Zvláště to platí pro jednu z nich, označovanou zkratkou DHA. Ta je totiž součástí buněčných membrán, a vysoké množství jí obsahují zejména membrány nervových buněk. V době nitroděložního vývoje a dětství, kdy se mozek rychle vyvíjí, je proto její dostatek klíčový. Příjem omega-3 v těhotenství tak prokazatelně souvisí s inteligencí dětí v pozdějším životě. Zároveň u nich ale snižuje i riziko astmatu a alergií a je důležitý také pro správný vývoj oční sítnice.

Důležitost příjmu omega-3 byla prokázána i po celé dětství. I zde je pro mozek o něco zásadnější konzumace DHA, která například dokáže zlepšit studijní výsledky dětí ve školním věku. Pokud tedy pro děti pořizujeme doplňky stravy s omega-3, je vhodné dát přednost těm s o něco vyšším podílem DHA. Důležitý je však i příjem druhé omega-3 kyseliny vyskytující se v lidském těle – EPA, a zvláště to platí pro děti, které trpí ADHD. Při tomto problému je totiž v oblasti mozku zvýšená míra zánětů, a právě EPA mají z obou omega-3 výraznější protizánětlivé účinky. Pro děti s ADHD či jinými potížemi souvisejícími s funkcí mozku proto mohou být výhodnější preparáty s mírnou převahou EPA.

Další důležitou živinou je v období těhotenství a dětství lutein, který se obvykle vyskytuje společně se svým izomerem zeaxantinem. Jde o karotenoidy, jež se vyskytují například ve vejcích, kukuřici či zelenině s tmavě zelenými listy. A také ony jsou důležitou součástí membrán mozkových buněk – zlepšují jejich funkci i stabilitu a chrání je před působením volných radikálů. Dostatečný příjem luteinu a zeaxantinu je proto důležitý jak v těhotenství, tak i v dětství – v období mezi 7 a 13 lety například děti s vyšší hladinou luteinu dosahují lepších výsledků v testech jazykových i matematických dovedností.

Zanedbávat bychom u dětí neměli ani příjem vitaminu D3. V mozku totiž pro něj existují specifické receptory, díky kterým tento vitamin podporuje vznik a vývoj nových nervových buněk i ochranu těch stávajících.

Mladší a střední věk

Klíčovou živinou zůstávají i v dospělosti omega-3 nenasycené mastné kyseliny. Platí přitom, že mírně klesá význam DHA, protože tvorba nových mozkových buněk výrazně klesá, a zároveň stoupá význam EPA, protože v našem mozku i celém těle v průběhu života roste intenzita zánětlivých procesů, s nimiž je třeba bojovat. EPA je navíc důležitá i v prevenci dalších potíží, které souvisejí se zvýšenou mírou zánětu v těle – její pravidelný příjem například snižuje výskyt kardiovaskulárních potíží. V dospělém věku je proto vhodné dávat přednost doplňkům stravy, v nichž zastoupení EPA mírně převažuje nad DHA.

Zanedbávat bychom neměli ani příjem luteinu a zeaxantinu – jejich hladina totiž i v dospělosti úzce souvisí s obecnou inteligencí, pamětí, schopností učení, jazykovými schopnostmi, soustředěním a rychlostí zpracování úkolů. Pro ochranu nervových buněk a zmírňování zánětu je důležitý i vitamin D3.

Zmíněné čtyři živiny tvoří jakýsi základ, bez nějž se fungující mozek neobejde. Kromě toho ale existuje i celé řada dalších přírodních, které mohou naši mentální výkonnost výrazně podpořit.

Například rhodiola má výrazný pozitivní vliv prakticky na všechny kognitivní procesy, ať už jde o paměť, soustředění, učení, početní operace, analýzu, hodnocení, plánování a další. Velice vhodná je v okamžiku, kdy potřebujeme výkonný mozek navzdory únavě a působení stresu, při přípravě studentů za zkoušky apod.

Velmi efektivní může být i resveratrol, který se hojně vyskytuje zejména ve slupkách červeného vína. Podporuje zejména paměť, má ale pozitivní vliv i na další kognitivní procesy.

Výrazný příznivý vliv na paměť, schopnost soustředění a další kognitivní funkce má i rozmarýn. Tato bylinka totiž v mozku zlepšuje produkci růstového faktoru označovaného zkratkou BDNF, který podporuje vznik a vývoj nervových buněk a chrání je před poškozením. Vliv rozmarýnu na mozek je přitom tak silný, že se projevuje i při pouhém vdechování rozmarýnové silice například z aromalampy.

Určitě se vyplatí i užívání extraktu z ginkgo biloba, které v sobě kombinuje epigenetické účinky s vysokou schopnostní zlepšovat prokrvení mozku. I ginkgo nám proto pomůže zlepšit paměť, schopnost učení i řešení úloh.

Zapomínat bychom neměli ani na dostatečný příjem minerálů a stopových prvků. Výrazný vliv na mozek má zejména hořčík – při jeho nedostatku dochází ke zhoršení přenosu nervových vzruchů a zvýšení rizika poškození nervových buněk.

Senioři

Ve věku 60+ je důležité se zaměřit nejen na zpomalování úbytku mentální výkonnosti, ale také na prevenci Alzheimerovy choroby a dalších typů demence. I tady je přitom třeba dbát na dostatečný příjem „svaté mozkové čtveřice“, tedy omega-3, luteinu, zeaxantinu a vitaminu D3.

U osob, které mají nedostatek omega-3, dochází například k rychlejšímu úbytku paměťových a dalších kognitivních schopností, jako je schopnost řešení problémů či analytické myšlení.  Užívání omega-3 také dokáže v mozku snížit výskyt tzv. amyloidních plaků, které jsou typickým projevem Alzheimerovy choroby. Při této nemoci je obvyklá zejména snížená hladina DHA, důležitý je však i dostatečný příjem EPA, protože k degradaci nervových buněk velkou měrou přispívají zánětlivé procesy.

Lutein a zeaxantin zase zpomalují procesy stárnutí mozku a působí preventivně proti vzniku Alzheimerovy choroby. Nedostatek vitaminu D3 je pak pro většinu typů demencí typický.

Přínosné může být také užívání resveratrolu – nejen že zpomaluje procesy stárnutí, ale také vykazuje výrazný neuroprotektivní efekt (tj. chrání nervové buňky před poškozením) a podporuje prokrvení mozku. Vysoké dávky resveratrolu jsou dokonce schopny stabilizovat hladinu amyloidu-beta 40, což je jedna z hlavních složek tzv. amyloidních plaků, které se objevují v mozku osob trpících Alzheimerovou chorobou. Coby fytoestrogen je navíc velmi prospěšný pro ženy v menopauze.

Pozitivní efekt má i rozmarýn – chrání před poškozením buňky hypothalamu (část mozku zodpovědná za paměť), brání vzniku amyloidních plaků a výrazně zlepšuje paměť, a to i u osob trpících Alzheimerovou chorobou, u nichž rovněž zpomaluje průběh choroby.

V prevenci a léčbě Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby může rovněž výrazně pomoci EGCG ze zeleného čaje, které rovněž zpomaluje celkové stárnutí organismu. Pokles kognitivních schopností s věkem dokáže zmírnit i ginkgo biloba.

Senioři by měli dbát také na dostatečný příjem selenu, který může pomoci oddálit nástup kognitivních potíží. Některé studie dokonce ukazují, že selen může mít vliv i na riziko Alzheimerovy choroby – lidé s touto nemocí mají v mozku o cca 40 % nižší koncentraci tohoto prvku než jejich zdraví vrstevníci.

Zkuste přerušovaný půst

Jez do polosyta, pij do polopita, budeš tady dlouhá léta.“ Tuto lidovou moudrost se vyplatí nepodceňovat, protože její pravdivost je podpořena i moderními vědeckými výzkumy. Kalorická restrikce, tj. omezení příjmu kalorií, totiž zlepšuje celkový zdravotní stav (výrazně se snižuje například inzulinová rezistence a rizikové faktory nemocí srdce a cév), a to vede k prodloužení života.

Omezení kalorického příjmu v rámci snahy o prodloužení života funguje napříč celou živočišnou říší – některé druhy živočichů díky němu v rámci studií žily až o 40 % déle! Výzkumů na lidských dobrovolnících je zatím jen málo, ale jsou velmi nadějné. V jenom z nich například při snížení energetického příjmu o 15 % po dobu dvou let došlo ke zmírnění oxidativního stresu o 20 %.

Pozitivní vliv na zdraví i délku života ovšem mají i tzv. přerušované půsty, tj. zařazování určitých časových úseků bez příjmu potravy. Platí to jak pro půsty typu eat – stop – eat, kdy se zařazuje například jeden den bez jídla každý týden, tak i pro časové omezení konzumace potravin v rámci každého dne. Jde například o půsty typu 16-8 nebo 14-10, kdy je možnost jídla omezena na osm, respektive deset hodin v rámci každého dne.

Vyhněte se dlouhému sezení

Studie ukazují, že dlouhodobé, nepřerušované sezení, může mít na naše zdraví podobně negativní vliv jako kouření či obezita. Trpí totiž při něm nejen záda, ale zvyšuje se i riziko kardiovaskulárních onemocnění a dalších potíží. Pokud se nám tedy podaří dobu sezení omezit, vede to k prodloužení života.

Ideální je, pokud se vám podaří nesedět déle než 3 hodiny denně – zkuste si třeba opatřit stůl, který umožňují práci ve stoje. Pokud to není možné, snažte se alespoň sezení co nejčastěji přerušovat – nejpozději každých 45 minut.

Sportujte

Pravidelný pohyb je velmi efektivní cestou, jak pozitivně ovlivnit většinu procesů souvisejících se stárnutím. Redukuje například množství senescentních buněk – to jsou buňky, které již vyčerpaly možnost dělit se, hromadí se v organismu a urychlují přitom procesy stárnutí. Kromě toho sport pomáhá zpomalit zkracování telomerů, což jsou koncové části chromozomů, jejichž ubývání rovněž souvisí se stárnutím.

Cvičení má rovněž vliv na epigenetické reakce, zejména na tzv. metylaci genů. Platí přitom, že s věkem negativních epigenetických vzorců přibývá, a proto je ovlivnění těchto procesů velmi účinnou cestou ke zpomalení stárnutí. A v neposlední řadě také pomáhá zlepšit funkci mitochondrií a podporovat jejich množení, což je také velice důležité. Právě v těchto buněčných organelách totiž dochází k produkci energie a jejich úbytek či dysfunkce jsou považovány za jednu z příčin stárnutí.

Otužujte se

Nemusíte nutně následovat módní trend zimního plavání v ledových vodách řek a jezer. Pozitivní efekt na zdraví, a tím i na délku života má i každodenní studená sprcha. Zlepší prokrvení celého těla, podpoří lymfatický systém i tvorbu mitochondrií (především v tzv. hnědé tukové tkáni) a působí protizánětlivě.

Úplně nejlepší volbou pak je spojit otužování se sportem. Nedávný výzkum totiž ukázal, že působení chladné vody bezprostředně po cvičení nejenom urychluje regeneraci, ale také podporuje tvorbu enzymu AMPK. Tato látka je přitom velice důležitá pro zdraví – zlepšuje například přenos glukózy z krve do svalů a její využití svalovými buňkami, a tím přispívá ke snížení hladiny glukózy v krvi. V rámci studie navíc u dobrovolníků došlo díky kombinaci pohybu a otužování k výraznému nárůstu počtu mitochondrií.

Saunujte se

Velkým přínosem pro zdraví i rychlost stárnutí má i pravidelné saunování. Když například vědci dlouhodobě sledovali skupinu 2300 osob, zjistili, že 4-7 návštěv sauny týdně (po dobu 11 minut) u nich výrazně snížilo úmrtnost na kardiovaskulární choroby i úmrtnost z ostatních příčin. I jediná návštěva sauny v týdnu pak měla přínos pro funkci mitochondrií a dlouhověkost.

Pijte horkou vodu

Dostatečná hydratace je pro zdraví zcela zásadní. Navíc dle výzkumů platí, že čím je člověk starší, tím více tekutin by měl vypít, aby kompenzoval negativní procesy ve svém těle. Zároveň se ale zdá, že pokud k pití zvolíte horký nápoj, uděláte pro sebe ještě něco navíc. A nemusí to být ani čaj nebo káva, pozitivní vliv má i obyčejná horká voda!

Horké nápoje například prokazatelně zlepšují trávení, krevní oběh i činnost centrální nervové soustavy, snižují míru stresu a úzkosti, a dokonce podporují i hubnutí. Tyto všechny faktory přitom mohou mít vliv i na délku života.

Podpořte produkci glutathionu

Glutathion je malý peptid, tj. molekula složená ze tří aminokyselin: cysteinu, glycinu a kyseliny glutamové. Jde o velice silný antioxidant, který přirozeně vzniká v našem těle a chrání jejich buňky (a zejména pak mitochondrie) před působením volných radikálů. S věkem ale jeho produkce klesá, a starší lidé tak mají jeho hladinu uvnitř buněk nedostatečnou, což zvyšuje riziko řady onemocnění a urychluje procesy stárnutí.

Užívání glutathionu coby doplňku stravy je problematické, protože v trávicím traktu dochází k jeho rozkladu na jednotlivé aminokyseliny. Důležitý je ale dostatečný příjem bílkovin, zejména pak aminokyselin, které jsou jeho součástí. K výraznému navýšení produkce glutathionu pak v rámci výzkumů přispělo užívání doplňků stravy s cysteinem a glycinem. Důležitá je také konzumace zeleniny obsahující síru (česnek, cibule, brokolice, květák, kapusta…), vitaminu C a selenu. Samotný glutathion se pak nachází například v avokádu, špenátu a chřestu. Při trávení sice dojde k jeho rozkladu, vzniklá aminokyseliny ale mohou být využity jako stavební kameny pro jeho opětovnou tvorbu.

Zkuste doplňky stravy

Existuje řada přírodních látek, které mají pozitivní vliv na jednotlivé buněčné a epigenetické mechanismy související se stárnutím. Vyzkoušejte například:

Resveratrol – barvivo z červeného vína pomáhá regulovat úroveň metylace genů a modifikace histonů, a zároveň podporuje tvorbu sirtuinů – enzymů, které pomáhají zpomalovat procesy stárnutí. Resveratrol navíc pomáhá snížit riziko řady onemocnění souvisejících s věkem a díky svému antioxidačnímu působení chrání buňky před oxidativním působením. Pozitivní vliv má navíc i na projevy stárnutí v oblasti pokožky – tedy například i na tvorbu vrásek.

EGCG – epigalokatechin galát, obsažený hojně například v zeleném čaji, dokáže velice efektivně regulovat epigenetické procesy související se stárnutím a také aktivitu enzymu telomerázy, která reguluje zkracování telomerů v chromozomech.

Vitamin D3 – jeho deficit je jednou z příčin poklesu zejména mozkových a kognitivních funkcí ve vyšším věku (včetně paměti), zároveň ale zvyšuje riziko vzniku řady chorob souvisejících se věkem (osteoporóza, cukrovka, nemoci srdce a cév či rakovina). S věkem se navíc pravděpodobnost nedostatku vitaminu D3 výrazně zvyšuje.

Genistein – látka obsažená zejména v sójových bobech spojuje epigenetický a estrogenový efekt. Díky tomu je účinná zejména při zpomalení procesu stárnutí u žen v období menopauzy a po ní. U nich také snižuje riziko vzniku chorob, které se stárnutím souvisejí – osteoporózy, nádorových onemocnění, kardiovaskulárních nemocí či Alzheimerovy choroby.

NAD+ – Jde o látku, které se v buňkách účastní procesů produkce energie.

Fisetin – tato sloučenina se v přírodě nachází v řadě druhů ovoce (zejména v jahodách), ovšem pouze v malých množstvích, takže k dosažení výraznějších účinků je nutná koncentrovaná forma v doplňcích stravy. Jde o velmi efektivní senolytikum (látka schopná odstraňovat senescentní buňky), které zároveň působí protizánětlivě, zpomaluje stárnutí mozku a celkově pomáhá prodloužit délku života.

Quercetin (kvercetin) – i on představuje velice silné senolytikum schopné likvidovat senescentní buňky.

Selen – podporuje produkci glutathionu a sám je součástí antioxidačních enzymů.

Historie

Selen objevil Jöns Jacob Berzelius v roce 1817 ve Stockholmu, když zkoumal sedimenty vznikající při výrobě kyseliny sírové. (31)

Zdroje selenu

Selen se vyskytuje v řadě druhů potravin, zejména pak v obilovinách, mase, rybách, mléčných výrobcích a vejcích. Velmi bohatým zdrojem jsou paraořechy a vnitřnosti. Jeho koncentrace však hodně závisí na tom, odkud příslušná potravina pochází. Například v obilovinách a chlebu může obsah selenu kolísat mezi 0,01 a 30 mg na kilogram v závislosti na tom, kolik tohoto prvku obsahuje půda, kde bylo obilí pěstováno. Evropské půdy přitom patří spíše mezi ty chudší – půdy nejbohatší na selen se nacházejí v některých oblastech USA, Kanady, Jižní Ameriky, Ruska a Číny. Například ve Finsku byla v poslední čtvrtině minulého století zavedena v zemědělství povinnost používat hnojiva obsahující selen, a následně došlo ke zvýšení jeho obsahu v potravinách 10-100x. (4, 5)

Selen a zdraví

Selen je v organismu většinou vázán na bílkoviny – jde o tzv. selenoproteiny. Velká část z nich jsou enzymy, které jsou pro správné fungování organismu zcela zásadní. Další selenoproteiny jsou nezbytné pro transport selenu uvnitř těla nebo pro syntézu jiných enzymů. (2)

Řada výzkumů také ukazuje na přímý vliv selenu na většinu epigenetických reakcí – tedy těch, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů v DNA. Nedostatek selenu například negativně ovlivní úroveň metylace genů v játrech, tlustém střevě a některých imunitních buňkách, a dokonce i metylační vzorce, které souvisejí s rozvojem některých typu nádorových onemocnění. (4, 6, 7)

Příjem selenu ovlivňuje i další epigenetickou reakci – acetylaci histonů. Tím se vysvětluje například protizánětlivé působení selenu při autoimunitních chorobách střev a dalších chronických zánětlivých onemocněních. (8)

Příjem selenu podle několika studií rovněž souvisí s hladinou homocysteinu – metabolického produktu, který je dáván do souvislosti například s kardiovaskulárními chorobami či neurodegenerativními onemocněními. (4, 9, 10)

Extrémní nedostatek selenu je v západních zemích poměrně vzácný. Jeden z jeho projevů, Keshanova choroba byl například pozorován v některých oblastech Číny, kde byl u obyvatel denní příjem selenu nižší než 15 µg. Naopak mírný deficit tohoto prvku se vyskytuje poměrně často, protože evropské půdy jsou na něj obecně chudé.  (2, 3, 4)

Antioxidační ochrana

Selen je součástí hned několika skupin enzymů se silnými antioxidačními účinky. Nejznámější z nich je. glutathionperoxidáza (GPx), která chrání před poškozením volnými radikály buněčné membrány a organely obsahující tuky. Spolu s vitaminem E navíc udržuje integritu těchto membrán. Nedostatek GPx může například významně zvyšovat riziko srdečně cévních onemocnění, některých typů rakoviny a pravděpodobně i diabetu. Další typ enzymů obsahujících selen, thiredoxinreduktázy (TXNRD) se zase kromě ochrany před volnými radikály podílejí i na kontrole dělení buněk a jejich programované smrti a také na potlačování zánětlivých procesů. Nedostatek selenu rovněž zvyšuje toxicitu vedlejších produktů oxidačně-redukčních reakcí. (2, 4, 27)

Štítná žláza

Pro správné fungování štítné žlázy je dostatečný příjem selenu zcela zásadní – ostatně právě v tomto orgánu je koncentrace selenu nejvyšší z celého těla. Důvody jsou přitom dva: Enzymy obsahující selen jsou nezbytné přímo pro vlastní tvorbu hormonů štítné žlázy a také pro přeměnu méně aktivního hormonu tyroxinu (T4) na aktivnější trijódthyronin (T3). K tvorbě těchto hormonů je navíc nezbytný i peroxid vodíku, což s sebou nese zvýšenou produkci volných peroxidových radikálů, které by mohly poškozovat buňky štítné žlázy, a proto je zapotřebí jejich důsledná antioxidační ochrana – a právě tu mají na starosti další typy enzymů obsahující selen. Ochranný účinek selenu byl dokonce zaznamenán i při autoimunitních onemocněních štítné žlázy. (4, 13-15)

Dostatečná hladina selenu ve štítné žláze je přitom pro organismus prioritou – pokud je příjem tohoto prvku nedostatečný, dochází k jeho masivnímu přesunu z tkání celého těla právě do štítné žlázy. Tím se jeho nedostatek v těle prohlubuje, což mj. zhoršuje antioxidační ochranu jiných orgánů a tkání a zvyšuje riziko jiných problémů způsobených nedostatkem selenu. Například u potkanů s extrémním deficitem selenu došlo v rámci jedné studie k poklesu aktivity antioxidačních selenových enzymů GPx v játrech a srdci prakticky na nulu, zatímco jejich aktivita ve štítné žláze se snížila jen na 50 %. (12)

Imunita

Mechanismy, kterými selen ovlivňuje imunitní systém, zatím nebyly zcela prozkoumány, je ale jisté, že při nízké hladině selenu v krvi mohou doplňky stravy s tímto prvkem výrazně zlepšit imunitní odpověď (16)

Z doposud provedených studií například vyplývá, že nedostatek selenu negativně ovlivňuje tvorbu a aktivitu některých imunitních buněk (hlavně lymfocytů a NK buněk) a hladinu protilátek IgA, IgM i IgG a také celkovou schopnost organismu optimálně reagovat na virovou infekci. Týká se to například virů chřipkového typu, podle některých výzkumů ovšem hladina selenu souvisí i se závažností onemocnění HIV/AIDS – udržování optimální hladiny selenu je dle současných poznatků jedním z důležitých preventivních kroků, které mohou zabránit progresi HIV do AIDS, a snižuje také množství hospitalizací lidí trpících touto chorobou. Obecně také platí, že nízká hladina tohoto prvku může přispět k tomu, že se neškodné viry změní ve virulentní patogeny. Selen rovněž ovlivňuje aktivitu a tvorbu makrofágů a leukotrienů, což je jednou z příčin jeho protizánětlivého působení. (4, 16-18, 27) 

Nemoci srdce a cév

Poněkud nejasná je zatím i souvislost mezi selenem a srdečně cévními chorobami. Například v jedné rozsáhlé studii, v níž byly zdravým mužům po dobu 48 týdnů podávány doplňky stravy se selenem, se stav jejich cév nijak významně nezměnil, nicméně v dalších výzkumech souvisela nízká hladina selenu s vyšším rizikem úmrtí na kardiovaskulární choroby. Výrazný deficit selenu byl zjištěn také u pacientů nad 55 let krátce po cévní mozkové příhodě. (11, 19, 20)

Výrazný nedostatek selenu pak může vést k rozvoji tzv. Keshanovy choroby, která se mj. projevuje právě potížemi postihujícími srdce – zejména kardiomyopatií ve spojení se srdečním selháním. (27)

Testosteron, plodnost, těhotenství

Další tkání, která obsahuje poměrně vysoké množství selenu, je tkáň varlat. Selen má totiž u mužů prokazatelný vliv na produkci testosteronu, a tím i na sexuální funkce a plodnost. Zároveň je potřebný pro tvorbu a vývoj spermií. U žen zatím vliv na plodnost spolehlivě prokázán nebyl, jeho užívání je ale přínosné při těhotenských a poporodních depresí. (22, 27)

Mozkové funkce, deprese

Jak už jsme uvedli, pokud je příjem selenu nedostatečný, snaží se tělo udržet jeho vysokou hladinu především ve štítné žláze. Dalším orgánem, kde jeho množství klesá méně než jinde, je ovšem i mozek, protože i v jeho tkáni je selen velmi důležitý. Jeho důsledné doplňování je v tomto směru velmi přínosné především u starších osob, kde může pomoci oddálit nástup kognitivních potíží. Některé studie dokonce ukazují, že selen může mít vliv i na riziko Alzheimerovy choroby – lidé s touto nemocí mají v mozku o cca 40 % nižší koncentraci tohoto prvku než jejich zdraví vrstevníci. (23, 27)

Nedostatek selenu způsobuje i zvýšení rizika depresí a může se také projevovat vyšší tendencí k nepřátelskému chování. Jedním z důvodů může být fakt, že ovlivňuje produkci neurotransmiterů – tj. látek zajišťujících přenos nervových vzruchů. Výskyt poruch nálady v souvislosti s deficitem selenu byl prokázán i u seniorů. (23, 27)

Stárnutí

Selen díky svému antioxidačnímu a epigenetickému působení dokáže zpomalit stárnutí buněk. V tomto směru působí synergicky s vitaminem E. (27)

Revmatoidní artitida

Projevy tohoto zánětlivého onemocnění kloubů mohou často ukazovat na nedostatek selenu, zvláště pokud se vyskytují u dětí to 13 let. (27)

Nádorová onemocnění

Dostatečný příjem selenu snižuje riziko vzniku některých typů nádorových onemocnění (2, 4)

Užívání

Selen patří mezi prvky, jejichž deficit sice může způsobit vážné zdravotní potíže, ale u nichž zároveň hrozí riziko předávkování. Většina zdravotnických organizací doporučuje denní příjem selenu v rozmezí 50-75 µg, někdy je však možné narazit i na doporučení denního příjmu 105-124 µg – tyto dávky by měly zaručit snížení rizika úmrtí a rozvoje několika druhů rakoviny. Vyšší dávky se nedoporučují, mohou například zvýšit riziko vzniku diabetu 2. typu. Dávky nad 900 µg pak působí vyloženě toxicky. Mezi typické příznaky předávkování patří kovová pachuť v ústech, ztráta vlasů, potíže s dýcháním, kožní vyrážky, nevolnost, průjem či podráždění. (2, 4, 28)

Pokud jde o vstřebatelnost a využitelnost, tak ta je velmi vysoká u všech potravin obsahujících selen. Pokud volíme doplňky stravy, je vhodné dávat přednost těm, které obsahují selen vázaný v organických sloučeninách. Anorganické formy selenu se sice také vstřebávají poměrně dobře, ale jsou také z organismu velmi snadno vylučovány. Z doplňků stravy jsou velmi dobře využitelné například ty, v nichž je selen vázán na sušené pivovarské kvasnice. (29, 30)

Vhodné kombinace

Selen je často užíván společně s vitaminem E, s nímž při některých procesech působí synergicky. Vhodné jsou ale i kombinace s některými dalšími doplňky stravy.

Štítná žláza: selen + zinek + jód

Nádorová onemocnění: selen + česnek (21), selen + EGCG (24), selen + vitamin E (27)

Alzheimerova choroba: selen + EGCG + vitamin E (25), selen + resveratrol (26)

Anti-aging: selen + resveratrol (26), selen + vitamin E (27)

Antioxidační působení: selen + vitamin E (27)

Štítná žláza je jedna z nejdůležitějších hormonálních žláz v těle. Produkuje hormony tyroxin (T4) a trijódtyronin (T3), které ovlivňují především tkáňový metabolismus, ale i třeba spotřebu kyslíku v tkáních, produkci tepla, diferenciaci nervové soustavy, tepovou frekvenci, krvetvorbu, a dokonce mají i vazodilatační účinek (tj. roztahují drobné cévy a tím regulují prokrvení tkání) a snižují hladinu cholesterolu v krvi. Jejich nedostatečná produkce se tak projevuje například sníženou produkcí energie, zvýšenou únavou, přibýváním na váze, ale i narušením kognitivních schopností, zimomřivostí či poruchami nálad.

Činnost štítné žlázy je hodně ovlivněna epigenetickými procesy zde, velmi zásadní roli však při vzniku jejích problémů hraje i střevní mikrobiom – narušení rovnováhy uvnitř střev je typické jak pro hypofunkci, tak i hyperfunkci štítné žlázy.

Přímá linka ze střev do krku

Výzkumy ukazují, že rovnováha střevního mikrobiomu hraje stěžejní roli především při Hashimotově tyreoiditidě, autoimunitním onemocnění, které je nejčastějším problémem postihujícím štítnou žlázu. Při ní tělo vytváří protilátky proti dvěma svým vlastním proteinům, tyreoidální peroxidáze a thyreoglobulinu. Výsledkem je chronický zánět, hypofunkce štítné žlázy a často i postupná destrukce tohoto orgánu.

Kromě toho se ale ukazuje, že stejně jako existuje přímé spojení mezi střevem a mozkem, které jsme popsali v prvním díle našeho seriálu zde, existuje podobné spojení i mezi střevem a štítnou žlázou.

Imunita je základ

Střevní mikrobiom v první řadě zásadním způsobem ovlivňuje činnost imunitního systému, a to jak jeho vrozenou, tak i adaptivní část. Cest, jak mikrobiom na imunitu působí, je přitom hned několik:

• Je důležitý ve vývoji lymfatické tkáně související se střevem, kde se nachází více než 70 % imunitního systému.
• Ve střevní sliznici se také nacházejí tzv. TLR receptory, které hrají klíčovou roli v oblasti tolerance vůči vlastním antigenům.
• Řada střevních bakterií navíc produkuje mastné kyseliny s krátkým řetězcem, zejména butyrát a propionát, jejichž hladina souvisí s počtem imunitních T-buněk a také pomocných lymfocytů Th-17, které produkují cytokiny podporující zánětlivé procesy. Tyto imunitní buňky přitom hrají zvláště při vzniku hypofunkce štítné žlázy velmi důležitou roli.

Butyrát a propionát rovněž posilují mezibuněčnou komunikaci, která je pro správnou činnost štítné žlázy důležitá. Navíc ve střevech byla zaznamenána aktivita enzymu jodotyronin dejodidázy, což je enzym nezbytný pro přeměnu méně aktivního hormonu T4 na aktivnější T3. A v neposlední řadě ovlivňuje střevní mikrobiom produkci dopaminu, který snižuje aktivitu hormonu stimulujícího štítnou žlázu (TSH).

Rovnováha střevního mikrobiomu je navíc pro činnost štítné žlázy důležitá ještě z dalšího důvodu: pokud je narušena, dochází ke zhoršenému vstřebávání živin, a to včetně minerálů a stopových prvků, které jsou pro optimální funkci štítné žlázy nezbytné – tedy pro jód, selen, zinek a železo.

Souvisí štítná žláza s citlivostí na lepek?

Zajímavé rovněž je, že imunitní reakce a další procesy související se střevním mikrobiomem, které ovlivňují funkci štítné žlázy, jsou velice podobné těm, které probíhají u lidí trpících celiakií (tj. alergií na lepek) a také neceliakální přecitlivělostí na pšenici. Ta se projevuje podobnými příznaky jako celiakie, tj. například chudokrevností či zvýšenou únavou a zhoršením mentálních funkcí po požití potravin obsahujících lepek či jinou pšeničnou bílkovinu, ale chybí zde imunologický nález typický pro celiakii.

Ostatně mezi celiaky je výskyt autoimunitních chorob štítné žlázy mnohem vyšší než v ostatní populaci.

Co může pomoci?

Strava bohatá na vlákninu

Strava je při péči o střevní mikrobiom naprostý základ a změny, které zde iniciuje, navíc probíhají velice rychle. Když například vědci myším, které byly zvyklé na rostlinnou stravu s vysokým podílem vlákniny, nasadili typickou „západní dietu“, tedy jídelníček s vysokým podílem cukrů a nasycených tuků, došlo u nich ke změně ve složení střevního mikrobiomu již po jediném dni! Ve studii na lidských dobrovolnících pak ke vzniku změn stačilo dní pět.

Základem stravy podporující rovnováhu střevního mikrobiomu i funkci štítné žlázy je tedy především zvýšení příjmu rozpustné i nerozpustné vlákniny a snížení konzumace jednoduchých sacharidů, nasycených tuků a červeného masa.

Jód

Jód je součástí hormonů štítné žlázy, a proto je jeho dostatečný příjem zcela zásadní. Jeho nejbohatším zdrojem jsou mořské ryby a řasy. Zajímavé ovšem je, že pokud je jód užíván v příliš vysokých dávkách, tak rovnováhu střevního mikrobiomu narušuje, protože se váže na aminokyseliny v buněčných membránách střevních bakterií. Možná i proto tedy není náhoda, že po požití vysoké dávky jódu dochází na 24 hodin ke snížení produkce hormonů štítné žlázy.

Železo

I v případě tohoto stopového prvku existují zajímavé souvislosti. Železo je totiž nezbytné pro činnost štítné žlázy a tvorbu jejích hormonů – jeho deficit se ostatně vyskytuje u cca 60 % osob se sníženou funkcí štítné žlázy. Podávání doplňků stravy se železem ovšem může být v mnoha případech kontraproduktivní. Pokud má totiž jejich uživatel narušený střevní mikrobiom, železo se v jeho trávicím traktu špatně vstřebává. Ve střevě je ho potom nadbytek, což vede k nežádoucím změnám ve střevním mikrobiomu, například k přemnožení bakteric E. coli. To má pak za následek zvýšení zánětlivých procesů.

Negativně kondici „přátelských“ baktierií ovlivňuje zejména nadbytek tzv. hemového železa, které se nachází především v mase. Nadměrná konzumace červeného masa ostatně patří mezi faktory, které zhoršují rovnováhu střevního mikrobiomu.

Zinek

Nedostatek tohoto stopového prvku ovlivňuje štítnou žlázu hned na několika úrovních: snižuje produkci hormonů stimulujících funkci tohoto orgánu (TRH a TSH), je součástí enzymu nutného pro přeměnu T4 na T3, je nezbytný pro navázání hormonu T3 na receptory na buněčném jádře, a navíc je součástí antioxidačního enzymu SOD (superoxid dismutáza), který chrání buňky štítné žlázy před volnými radikály. Nízká hladina zinku je proto zvláště pro osoby s hypofunkcí štítné žlázy velmi typická.

Užívání zinku ve formě doplňku stravy je tedy prospěšné, zároveň je však třeba mít na mysli, že nízká hladina tohoto prvku je často způsobena právě špatnou funkcí střevního mikrobiomu. Proto je třeba zároveň podpořit i jeho funkci a také volit preparáty s vysokou vstřebatelností.

Selen

Další z prvků, který je pro činnost štítné žlázy nezbytný. Jeho nedostatek má za následek snížení její funkce i tvorbu hormonů, a navíc je součástí antioxidačních enzymů, které buňky štítné žlázy chrání. Štítná žláza ostatně obsahuje největší koncentraci selenu v těle, a pokud trpíme jeho nedostatkem, je schopna jej zadržovat, a tím zhoršovat jeho dostupnost ve zbytku těla. Kromě toho má selen pozitivní vliv na střevní mikrobiom.

Půda ve většině Evropy je přitom na selen chudá, takže je zde jeho deficit častý. Jeho užívání tak může být velmi prospěšné.

Vitamin D3

Tento vitamin má výrazné pozitivní účinky na imunitní systém, jehož prostřednictvím ovlivňuje i štítnou žlázu. Tu navíc chrání před autoimunitními procesy.

Probiotika

Při hypofunkci i hyperfunkci štítné žlázy bývá ve střevech zejména nedostatek laktobacilů a bifidobakterií. Navíc se zdá, že tyto bakterie dokáží akumulovat selen, zinek a měď, začleňovat je do organických sloučenin, a zvyšovat tak jejich biologickou dostupnost. Existuje však zatím jen velice málo studií, které by zkoumaly vliv užívání probiotik na činnost štítné žlázy, a všechny byly provedeny pouze na zvířatech.

Polyfenoly

Jde o látky vyskytující se zejména v potravinách rostlinného původu, které mají rozsáhlý pozitivní vliv na lidské zdraví. Zhruba 90 % z nich přitom odolá působení žaludečních šťáv a vstřebávání v tlustém střevě, takže se v nezměněné podobě dostanou do tlustého střeva, kde podporují rovnováhu mikrobiomu. Některé z nich mají pozitivní vliv i na funkci štítné žlázy – například kurkumin.

Čekanka

Kořen této rostliny je oblíbenou součástí kávovinových nápojů. Obsahuje rozpustnou vlákninu s výrazným pozitivním vlivem na střevní mikrobiom. Pomáhá mj. zvýšit počet zástupců rodu Lactobacillus, což je důležité pro činnost štítné žlázy.

Lupenka je zánětlivé onemocnění, které postihuje převážně pokožku, ale může napadat i klouby – pak mluvíme o psoriatické artritidě. Je poměrně častá, postihuje až 3 % populace a patří mezi autoimunitní onemocnění.

Charakteristickým znakem lupenky je tzv. hyperproliferace keratinocytů, tedy nadměrné rychlé množení kožních buněk. Jejich dělení je přitom věcí naprosto přirozenou, protože naše pokožka se neustále obnovuje – staré buňky odumírají a jsou nahrazovány novými. Jenže zatímco u zdravé pokožky zabere její kompletní obnova asi čtyři týdny, při lupence stejný počet buněk vznikne za pouhé čtyři dny. Kožní buňky se tak hromadí a následně do nich pronikají imunitní buňky – hlavně dendritické buňky, makrofágy a T-lymfocyty – a to vede ke vzniku zánětu.

Proč škodí nadváha?

Stejně jako u všech ostatních autoimunitních onemocnění, také u psoriázy byl potvrzen velký vliv dědičnosti. K tomu, aby se zděděné dispozice skutečně přetavily ve vznik onemocnění, je ale zapotřebí působení i dalších faktorů, z nichž mnohé jsou podstaty epigenetické – tj. jde o vnější vlivy, které dokáží měnit aktivitu některých genů v naší DNA. Rozdíly byly zaznamenány zejména v oblasti dvou základních epigenetických reakcí – tzv. metylace genů a modifikace histonů. Tyto změny pak například ovlivňují produkci cytokinů, což jsou látky účastnící se vzniku zánětlivých procesů. Rozdíl v míře těchto reakcí byl přitom nalezen nejen mezi zdravými lidmi a těmi s lupénkou, ale také mezi postiženou a zdravou pokožkou u jedné osoby.

Znamená to tedy, že pouhá přítomnost „špatných“ genů ke vniku lupénky nestačí, jej potřeba něco, co je „probudí“. Typické kožní potíže se tak často objeví po některých infekčních onemocněních, po mechanickém podráždění kůže či v období velkého stresu.

Výživa je základ

Poměrně hodně záleží i na výživě – důraz na ni je o to důležitější, že u lidí trpících lupenkou se zvyšuje i riziko kardiovaskulárních nemocí a dalších potíží, takže je třeba myslet na jejich důslednou prevenci. Pro pacienty s psoriázou je například typický nedostatek některých vitaminů a minerálů, zejména D3, B12 a selenu, takže je třeba dbát na jejich doplňování. Prospěšné jsou i potraviny s protizánětlivými účinky, zejména pak tučné ryby.

Důležité je také udržování optimální hmotnosti – výzkumy ukázaly, že lidé trpící obezitou (a to včetně dětí) mají dvojnásobné riziko, že u nich dojde ke vzniku lupénky, více jsou přitom ohroženi obézní muži. Riziková je ovšem i pouhá nadváha. Obézní pacienti navíc hůře reagují na jakoukoliv systémovou léčbu, včetně léčby biologické. K podobným zjištěním vědci dospěli také u psoriatické artritidy.

Zajímavá je rovněž souvislost s celiakií neboli alergií na lepek. Lidé s touto nemocí totiž rovněž mají zvýšené riziko, že onemocní lupenkou, a dokonce byla v mnoha případech u osob s lupénkou potvrzena i prospěšnost bezlepkové diety. Úlevu může přinést i tzv. středomořská dieta bohatá na ryby, olivový olej, zeleninu, ovoce a byliny. Negativně naopak působí strava s vysokým obsahem cukrů, nasycených tuků, škodí ale i alkohol a kouření.

Dalším faktorem, který může o vzniku lupénky spolurozhodovat, je rovnováha v oblasti střevního mikrobiomu. Lidé s lupenkou obecně mívají ve srovnání se zdravými jedinci ve střevech méně bakterií rodu Bacteroides, a naopak víc bakterií Akkermansia či Faecalibacterium. Důležité je tedy dbát i na podporu střevního mikrobiomu, například dostatečnou konzumací prebiotické vlákniny či probiotik.

Užitečné doplňky stravy

Coleus forskohlii

Bylina původem ze svahů Himaláje obsahuje unikátní látku forskolin, která ovlivňuje produkci molekuly označované zkratkou cAMP. Ta je přitom zcela nezbytná pro přenos signálů, které ovlivňují chování buněk. Právě touto cestou dokázal forskolin potlačit nadměrné dělení kožních buněk.

Butyrát

Ve střevním mikrobiomu osob trpících lupénkou se obvykle vyskytuje méně bakterií produkujících mastnou kyselinu jménem butyrát, která v organismu plní řadu důležitých funkcí. Proto může být rovněž prospěšné užívat butyrát ve formě doplňku stravy.

Genistein

Tato látka ze skupiny isoflavonů se nachází v sójových bobech a lze ji užívat také jako doplněk stravy. Pomáhá omezit nadměrné dělení kožních buněk, má silné protizánětlivé působení a působí i epigenetickou cestou – aktivitu genů souvisejících se vznikem lupénky dokázala ovlivnit již po 8 týdnech užívání.

Vitamin D3

Nízká hladina tohoto vitaminu je typická pro všechna autoimunitní onemocnění a ani lupénka není výjimkou – tím spíš, že „déčko“ kromě zásadního vlivu na imunitu ovlivňuje také proces diferenciace kožních buněk. Vitamin D3 se dokonce přidává i do mastí určených na ošetřování psoriatické pokožky.

Omega-3

Tyto nenasycené mastné kyseliny vynikají svým protizánětlivým působením a osvědčily se i při lupénce. Jejich pozitivní vliv potvrdilo 12 z 15 provedených studií, přičemž u sledovaných dobrovolníků došlo zejména ke zmírnění zarudnutí, svědění, odlupování a míry zánětu kůže. K dosažení příznivých účinků přitom bylo zapotřebí tříměsíčního užívání.

Vitamin B12

U osob s lupénkou byl zaznamenán též nedostatek tohoto vitaminu a v rámci výzkumů došlo i ke zlepšení stavu po jeho injekčním podávání.

Vitamin A

Také tento vitamin pomáhá omezit nadměrné dělení kožních buněk.

Selen

Tento stopový prvek je zcela zásadní pro fungování imunity a má také výrazné antioxidační a protizánětlivé účinky. Jeho nedostatek je rovněž u osob s lupénkou velmi častý a potvrzen byl rovněž přínos jeho užívání.

Zinek

Také u tohoto stopového prvku byla prokázána schopnost zmírnit projevy lupénky, a to již po 12 týdnech užívání.

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy se vyznačuje výraznými protizánětlivými a epigenetickými účinky. Jeho užívání se osvědčilo i u těžkých forem lupénky.

EGCG

Polyfenol, jehož nejvýznamnějším zdrojem je zelený čaj má zaprvé silné protizánětlivé účinky a zadruhé působí proti nadměrné proliferaci, tj. rychlému nekontrolovatelnému buněčnému dělení. Tato schopnost se uplatňuje jak například v prevenci nádorových onemocnění, tak i při lupénce. Jde i o účinnou složku mastí.