Epigenetika je poměrně mladý vědní obor, jehož poznatky narůstají raketovým tempem – zatímco v roce 1958 byly publikovány pouhé 3 odborné články týkající se epigenetiky, v roce 2024 to bylo už 14 938 článků. S počtem studií logicky roste i šíře témat, kterými se zabývají. A mezi ty z mého pohledu nejzajímavější patří studie o souvislostech epigenetiky a alternativní medicíny.

Ukazují totiž, že tvrzení o šarlatánech a bláznech, kteří jim slepě věří, jsou minimálně v některých případech úplně mimo. Za skutečností, že spoustě lidí pomáhají, totiž zdaleka nestojí jen kombinace náhody a placebo efektu, ale změny, které minimálně některé z těchto metod způsobují hluboko na buněčné úrovni. Účinnost některých z nich je totiž natolik velká, že dokáže měnit i aktivitu některých genů v naší DNA.

Pojďme se teď proto podívat na prokázané pozitivní účinky některých tradičních léčebných systémů.

Tradiční čínská medicína

Tradiční čínská medicína (TČM) je velice starý léčebný systém. Dle archeologických nálezů byly některé z jejích metod využívány již ve 14. stolení př. n. l., ve 3. století př. n. l. byl pak zformulován jeden z jejích základních textů, kánon Chuang-ti nej-ťing. Z pohledu epigenetiky přitom patří mezi vědecky nejlépe prozkoumané léčebné systémy.

Většina lidí si v souvislosti s TČM představí doplňky stravy a akupunkturní jehličky, ve skutečnosti jde ale o systém, který klade velký důraz na harmonizaci všech oblastí života – výživy, spánku, pohybu… A dokonce i oblasti našich emocí.

A přesně to vlastně říká i epigenetika. O tom, jestli budou naše geny pracovat v náš prospěch, nebo naopak proti nám, totiž možná ještě více než samotná dědičnost rozhoduje spousta malých, každodenních rozhodnutí právě z oblasti životního stylu, a to včetně míry stresu a negativních emocí.

Existuje ale i celá řada odborných studií, které se zaměřuje přímo na epigenetické účinky některých léčebných postupů v rámci TČM.

Síla čínských bylin

Hodně pozornosti vědců se upírá zejména na epigenetické působení bylin a jiných přírodních látek využívaných v TČM. A vypadá to, že velká část z nich působí mj. i epigenetickou cestou. Když se například vědci v rámci jedné studie pustili do zkoumání dvou stovek tradičních bylinných formulí, zjistili epigenetické působení u 99 % z nich!

Ostatně i řada epigeneticky působících živin a bylin, které najdete na těchto stránkách v sekci O výživě je v rámci TČM hojně využívána, doporučuji proto kliknout na jednotlivé odkazy, pod nimiž kromě spousty dalších informací najdete i odkazy na konkrétní vědecké výzkumy.

Jeden z nejsilnějších epigeneticky působících prostředků tradiční čínské medicíny je kurkuma, konkrétně v ní obsažené barvivo kurkumin ». Efektivně reguluje všechny typy epigenetických reakcí, působí silně protizánětlivě a protinádorově, pomáhá diabetikům, lidem s kardiovaskulárními či autoimunitními onemocněními, sportovcům i těm, kteří potřebují zhubnout.

Kozinec blanitý neboli astragalus » patří mezi nejoblíbenější byliny TČM – nachází se více než ve svou stovkách tradičních léků tohoto systému. Jde o silný adaptogen a imunostimulant s pozitivními účinky na mozek, srdce a cévy, játra a ledviny, a dokonce dokáže efektivně zpomalovat stárnutí. Některé z jeho účinných látek (zejména astragalosidy) přitom mají prokázané epigenetické účinky.

To samé platí pro další silný adaptogen – rhodiolu, která vyniká například svými účinky na fyzickou i mentální výkonnost či antidepresivním působením.

Oblíbenou epigeneticky působící bylinou využívanou v rámci TČM je i šišák bajkalský, jehož účinné látky navíc ochotně pronikají přes hematoencefalickou bariéru, a mohou tak působit přímo na mozkovou tkáň. Proto je mj. velmi účinný i při úzkostech a jiných psychických potížích.

TČM od svých počátků využívá kotvičník zemní », oblíbené bylinné afrodiziakum s pozitivními účinky na močový systém. I část jeho účinků je přitom zprostředkována jeho epigenetickým působením.

Pozitivním vlivem na mozek, srdce a cévy, ale i třeba na PMS nebo astma má i ginkgo biloba ». Tento strom byl přitom v Číně pěstován a kultivován již před více než tisíci lety.

Prokázáno bylo i epigenetické působení mnoha směsí, které TČM využívá. Například směs Xiao Chia Hu Tang, zvyšuje acetylaci histonů v hipokampu a zvyšuje aktivitu genu pro tvorbu nervového růstového faktoru BDNF, což pravděpodobně stojí i za jejími antidepresivními účinky.

Akupunktura

Při akupunktuře se aplikují jehličky do přesně stanovených bodů. Tyto body lze ale stimulovat i jinými podněty, například tlakem (akupresura) nebo elektrickými impulzy (elektroakupunktura). Podle TČM pomáhá stimulace těchto bodů obnovit optimální proudění životní energie čchi v jednotlivých drahách neboli meridiánech.

Existenci energie čchi ani meridiánů se zatím prokázat nepodařilo, zato ale existuje celá řada studií prokazující epigenetické změny vzniklé v důsledku aplikace akupunktury a příbuzných metod – například jde o změny v oblasti metylace genů.

Například u žen trpících syndromem polycystických vaječníků (PCOS) došlo už po jediné aplikaci elektroakupunktury ke změně aktivity 2 369 genů, přičemž u 80 z nich došlo k úplnému převrácení aktivity (tj. zapnutí zcela vypnutých, a naopak vypnutí chybně zapnutých genů). To se projevilo například pozitivními změnami v oblasti metabolismu glukózy. Rozsáhlé pozitivní epigenetické změny v důsledku aplikace akupunktury byly ale potvrzeny třeba i v případě osob trpících syndromem vyhoření.

Ájurvéda

Stejně jako TČM, i indická ájurvéda patří mezi velice staré léčebné systémy – vznikla pravděpodobně zhruba před 3 000 let. I tady platí, že z pohledu epigenetiky jsou nejlépe prozkoumány ájurvédské byliny. Některé z nich jsem popsala už výše, protože je využívá TČM – například kurkumin nebo kotvičník. Za zmínku ale stojí i některé další.
Například jedna z klíčových ájurvédských bylin, ashwagandha », ovlivňuje metylaci genů, modifikaci histonů (např. prostřednictví sirtuinů) i regulaci pomocí nekódujících RNA. Má výrazný zklidňující efekt, pomáhá při řadě psychických potížích nespavosti, ale zároveň coby adaptogen podporuje i vitalitu.

Mezi tradiční ájurvédské byliny patří i gurmar », který vyniká svým antidiabetickým působením – hladinu glukózy v krvi dokáže snižovat podobně efektivně jako některé antidiabetické léky.

Ájurvéda využívá i himalájskou bylinu Coleus forskohlii », která díky podpoře tvorby cAMP pomáhá zlepšit přenos informací uvnitř buněk. Díky tomu může podpořit například zdraví kardiovaskulárního systému, funkci štítné žlázy, plodnost, zdraví pokožky a také hubnutí. 

Očistné procedury

Epigenetické účinky má i Panchakarma – komplexní hloubková očistná procedura využívaná v ájurvédě. Ovlivňuje většinu epigenetických reakcí, konkrétně metylaci genů, acetylaci histonů i regulaci pomocí microRNA.

Jóga, meditace, dechová cvičení

Poměrně rozsáhlé epigenetické účinky mají i různé postupy využívané v rámci jógy, ať už je to samotné cvičení, dechové praktiky nebo meditace.

Například jóga pomáhá nejen snížit hladiny stresových hormonů (zejména kortizolu), ale také zvýšit produkci nervového růstového faktoru BDNF, což je důležité například pro udržení mentální výkonnosti, prevenci neurodegenerativních onemocnění, ale třeba i při depresích či jiných psychických problémech. Její praktikování navíc epigenetickou cestou ovlivňuje i imunitu, zánět, a dokonce působí i protirakovinně.

Řada meditačních technik zase účinně ovlivňuje tvorbu hormonů (např. kortizolu, adrenalinu či „spánkového hormonu“ melatoninu), neurotransmiterů (serotoninu, dopaminu, GABA a dalších) a také BDNF. Zobrazovací metody dokonce ukázaly zvýšenou tvorbu nových nervových buněk v oblastech mozku, které zodpovídají za kognitivní a emoční funkce. U zkušených meditujících pak výzkumy odhalily i rozdílnou aktivitu genů zodpovídajících za imunitu, regulaci buněčného cyklu, a dokonce i za rychlost stárnutí.

Dechová cvičení zase mj. ovlivňují aktivitu genů zodpovědných za vznik a regulaci zánětu.

Evropská fytoterapie

Na našem kontinentu se sice nevyvinul žádný ucelený léčebný systém připomínající TČM nebo ájurvédu, přesto však v historii evropské medicíny existovala celá řada osobností, která kromě medicínských postupů kladla důraz i na životní styl a harmonii těla a duše. Namátkou můžu jmenovat třeba Hippokrata, Galena, Hildegardu z Bingenu, Vinzenze Prießnitze nebo slavného německého kněze a léčitele Sebastiana Kneippa. Ten propagoval filosofii pěti pilířů zdraví, mezi které patřila voda (tj. hydroterapie), rostliny (fytoterapie), pohyb, výživa a duševní rovnováha. Což je všechno opět v dokonalém souladu s poznatky epigenetiky.

Velkou tradici má ale i evropská fytoterapie, přičemž i tady platí, že i řada využívaných bylin má potvrzené epigenetické účinky.

Velkou sílu prokazují zejména ty původem středomořské, které se ale tradičně využívají i u nás. Například rozmarýn » obsahuje hned několik látek s epigenetickým účinkem, například karnosol, kyselinu karnosolovou, kyselinu rozmarýnovou nebo kyselinu ursolovou. I díky nim má velice silné protizánětlivé účinky, efektivně zmírňuje záněty a bolesti kloubů, má pozitivní vliv na mentální výkonnost, imunitu, srdce a cévy a velmi účinný je i při alergiích a asmatu. Výrazné epigenetické účinky má i šalvěj, oregano, bazalka nebo tymián.

Schopnost regulovat aktivitu genů v naší DNA má i heřmánek, který pomáhá chránit nervové a srdeční buňky, anebo i obyčejná pampeliška – její kořen například i díky tomu dokáže efektivně regulovat hladinu glukózy i glykovaného hemoglobinu u diabetiků, podporuje hubnutí, funkci jater, a dokonce má i výrazné protirakovinné účinky.

Epigenetické účinky mají i některé tradiční součásti evropského jídelníčku, ať už je to třeba česnek nebo kořen čekanky », který se v pražené podobě využívá k přípravě čekankové „kávy“.

20–30 % – tak velká část naší populace trpí ztučněním jater, tedy chorobou, pro kterou je charakteristické ukládání tuků v jaterní tkáni a následné poškození jaterních buněk. Dříve se tato nemoc odborně nazývala nealkoholické ztučnění jater (NAFLD) – slovo „nealkoholické“ bylo v názvu proto, aby se přesně vymezila příčina. Velmi podobné jaterní poškození totiž způsobuje i nadměrné popíjení alkoholu. Dnes se ale stále častěji využívá název „metabolicky podmíněné ztučnění jater“ (MAFLD), protože to přesně vystihuje, co je její příčinou: tedy porucha metabolismu.

Tuk je zabiják jaterních buněk

Proč vlastně vadí, když máme v játrech tuk? Důvod je jednoduchý: kapénky tuku, které se zde ukládají, poškozují jaterní buňky. V důsledku toho v játrech nejprve vzniká steatóza, což je stav, kdy je více než 5 % jaterních buněk poškozeno kapénkami tuku. To ještě samo o sobě nemusí znamenat problém – činnost jater je sice už v takovém okamžiku zhoršena, ale člověk to většinou vůbec nezaznamená. Pokud se to ale nezačne řešit, problémy se zhoršují.

Nejprve vzniká tzv. fibróza jater, což je zmnožení vaziva v jaterní tkání. Ta už jejich funkci narušuje výrazněji, ale stále to nemusí být fatální. I když se totiž dlouho mělo za to, že se fibróza nedá vyléčit, ukazuje se, že ji lze zvrátit. Pokud se ale o to dotyčný nepokusí a rozhodne se nezměnit svůj životní styl, za nějakých 15–20 let se z jaterní fibrózy vyvine jaterní cirhóza. Ano, slyšíte správně – i lidé, kteří alkohol nepijí vůbec nebo jen omezeně, mohou onemocnět cirhózou.

Další komplikací, k níž může ztučnění jater časem vést, je vznik nádoru jater.

Rizikové faktory ztučnění jater

Na vzniku tohoto problému se podílejí především těchto pět faktorů:

1. Obezita

Ta je opravdu výrazným rizikovým faktorem je obezita. Jestliže jsme psali, že ztučnění jater postihuje 20–30 % populace, tak v případě osob s obezitou je to dokonce 75 %! Zvláště problematický je přitom hlavně tzv. viscerální neboli vnitřní tuk. Ztučnění jater se ale bohužel občas nevyhýbá ani lidem štíhlým.

2. Dědičnost

Některé případy ztučnění jater mohou být způsobeny geneticky. Existují totiž genetické varianty, které zvyšují riziko tohoto onemocnění. Problematický je zde především tzv. polymorfismu PNPLA GG, o němž se předpokládá, že svého nositele činí citlivějším vůči negativním faktorům životního stylu a prostředí.

3. Epigenetické vlivy (životní styl)

Právě životní styl a prostředí tu ovšem hrají stěžejní úlohu. Ukazuje se totiž, že největší podíl na vzniku ztučnění jater mají faktory epigenetické – tedy ty, které ovlivňují aktivitu jednotlivých genů v naší DNA. A ty většinou souvisejí právě se životním stylem a životním prostředím. Mnohé z nich přitom vznikají již v dětství, nebo dokonce i v rámci nitroděložního vývoje. Velká role epigenetických změn je ale na druhou stranu dobrá zpráva, protože tyto změny jsou z velké části vratné.

Na epigenetických změnách souvisejících se ztučněním jater se podílí většina známých epigenetických reakcí: metylace genů, modifikace histonů (hlavně acetylace a metylace) i regulace pomocí microRNA. Zajímavé přitom je, že takto postiženy bývají zejména geny, které souvisejí s metabolismem, zánětem či diabetem druhého typu, a také geny ovlivňující funkce dvou buněčných organel: mitochondrií, v nichž dochází k přeměně živin na energii, a peroxizomů, které se zapojují do metabolických dějů a odbourávání toxinů (například peroxidu vodíku). Proto není náhoda, že ztučněním jater často trpí lidé, kteří jsou nejen obézní, ale také jsou postiženi inzulinovou rezistencí, diabetem 2. typu nebo kardiovaskulárními onemocněními.

4. Střevní mikrobiom

Velkou roli tu hraje i rovnováha střevního mikrobiomu. Její narušení totiž vede ke zvýšení propustnosti střevní stěny, což má za následek, že se do jater dostávají látky podporující zánět (například lipopolysacharidy) a také myeloidní buňky, které rovněž zvyšují riziko ztučnění jater. Některé produkty střevních bakterií naopak riziko tohoto onemocnění snižují – zejména jde o mastné kyseliny s krátkým řetězcem, tedy o butyrát, propionát a acetát. Narušený střevní mikrobiom také zhoršuje metabolismus žlučových kyselin, což rovněž přispívá ke vzniku a rozvoje ztučnění jater.

Stav střevního mikrobiomu rovněž úzce souvisí se vznikem obezity a inzulinové rezistence, což jsou důležité rizikové faktory ztučnění jater.

5. Zánět

Ukazuje se také, že v počátcích vzniku ztučnění jater bývá většinou přítomen zvýšený zánět, který následně vývoj onemocnění zhoršuje. Typická je také zvýšená produkce volných radikálů (nejen) v játrech. Některé výzkumy poukazují také důležitou roli některých imunitních buněk, zejména pak druhu T buněk označovaného jako CD8+. Ty jsou do jater přitahovány v souvislosti s pochody, které provázejí poškození jaterních buněk, a poté přispívají k jejich dalšímu ničení.

Jak se léčí tučná játra?

Klasická medicína v současnosti nemá k dispozici žádnou účinnou léčbu nealkoholického ztučnění jater, a sází tak především na úpravu životního stylu. Některé studie ukázaly možnou účinnost léků, které se používají při diabetu (např. liraglutid, remogliflozin nebo elafibronol). Velkým příslibem do budoucna jsou i léky, které fungují na principu epigenetiky – například miravirsen, který působí jako antagonista microRNA-122, či léky ovlivňující produkci enzymů histondeacetyláz.

My se ale podíváme na to, jak můžeme svým játrům od škodlivého tuku pomoci sami, pomocí změny životního stylu a epigeneticky působících živin a bylin.

6 zásad výživy při ztučnění jater

Změny v jídelníčku jsou pro ty, kdo se potýkají se ztučněním jater, naprostý základ. Zde jsou hlavní body, na které je třeba se zaměřit:

1. Omezte cukry a tuky

Právě kombinace vysokého příjmu sacharidů a tuků způsobuje výrazné negativní změny jak v metylaci genů, tak i v oblasti rovnováhy střevního mikrobiomu.

2. Vynechte fruktózu

Kromě sacharózy jde třeba dát velký pozor i na příjem fruktózy. Tento monosacharid bývá často doporučován diabetikům, protože se v těle metabolizuje jinou cestou než glukóza, jenže ve skutečnosti je (nejen pro ně) velice škodlivý. Způsobuje totiž změny v DNA mitochondrií, a tím výrazně zhoršuje funkci těchto organel. Kromě čisté fruktózy je vhodné omezit i konzumaci potravin a nápojů slazených glukózo-fruktózovým sirupem.

3. Vsaďte na středomořskou dietu

Jako prospěšná se naopak ukázala tzv. středomořská dieta, ideálně se sníženým podílem tuků. Pro středomořskou dietu je typický vysoký příjem ryb a mořských plodů, olivového oleje, luštěnin, ořechů, kvašených mléčných výrobků a bylin, a nízká konzumace jednoduchých cukrů a průmyslově zpracovaných potravin.

4. Více rostlinných potravin

Pozitivně působí i zvýšení podílu rostlinných složek ve stravě, zvláště pak její obohacení o zeleninu, luštěniny a celozrnné obiloviny, a snížení podílu potravin živočišných. Navýšení konzumace vlákniny, ke kterému díky tomu dojde, zároveň vede ke zlepšení rovnováhy střevního mikrobiomu.

5. Žádný alkohol

Samozřejmostí by mělo být výrazné omezení konzumace alkoholu. Při jeho odbourávání se totiž v játrech zvyšuje oxidativní stres, což přispívá ke zhoršování jejich stavu.

6. Více cholinu

Důležité je dbát také na to, aby naše strava obsahovala dostatek cholinu – nízkocholinové diety totiž vedou ke vzniku a zhoršování ztučnění jater. Nejvíce cholinu obsahují vaječné žloutky, vnitřnosti, luštěniny, obilné klíčky, kvasnice a listová zelenina.

Prospěšné by teoreticky mohlo být užívání probiotik, zatím však chybí studie na lidských dobrovolnících, které by to prokázaly. U zvířat ale bylo pozorováno zlepšení stavu ztučnění jater po užívání laktobacilů.

Výživa těhotných žen

Velkou pozornost výživě by pak měly věnovat těhotné ženy. Pokud se totiž budoucí maminka v těhotenství přejídá, konzumuje stravu s vysokým obsahem cukrů a tuků, a zvláště pokud přitom trpí inzulinovou rezistencí či jinými metabolickými problémy, výrazně tím u svého dítěte zvyšuje riziko vzniku ztučnění jater v dalším životě.

Velkou roli tady přitom hraje opět střevní mikrobiom, který dítě získává od své matky během porodu: Když například vědci v rámci jedné studie odebrali mikrobiom ze stolice miminek, které se narodily obézním matkám, a implantovali ho myším, vyvinul se u zvířat zánět jater a měly zvýšené riziko vzniku ztučnění jater. U dětí samotných pak může řadu epigenetických škod napravit kojení, které je nejpřirozenější cestou k obnově rovnováhy střevního mikrobiomu.

Další pozitivní změny životního stylu

Redukce hmotnosti

Protože obezita představuje při vzniku ztučnění jater zásadní rizikový faktor, je vhodné se vedle celkového ozdravění jídelníčku také zaměřit přímo i na úpravu hmotnosti. Nemusí jít přitom o žádné razantní zásahy, velký pozitivní efekt má i snížení váhy o jednotky kilogramů. U osob, které snížily svou hmotnost o pouhých 5 % (tedy například o 5 kg při váze 100 kg) byl například zaznamenáno 10% snížení ztučnění jater. Snížení váhy o 7–10 % pak vedlo i ke snížení zánětu a podílu poškozených jaterních buněk.

Více pohybu

Pravidelný pohyb je důležitý nejen v rámci redukce hmotnosti, ale pomáhá také snížit inzulinovou rezistenci, působí protizánětlivě a má i přímý pozitivní vliv na míru ztučnění jater. Vhodná je zejména kombinace aerobního pohybu, tj. zátěže na úrovni 55–70 % maximální tepové frekvence (např. chůze, plavání, kolo, u trénovaných osob i běh) s posilováním. Aerobnímu pohybu je důležité se věnovat alespoň 150 minut týdně, posilování pak 30–60 minut týdně, a to ideálně se submaximální zátěží (tj. s takovou, s níž dokážeme udělat 8-10 opakování daného cviku).

Pohyb ve spojení s dietními omezeními přitom může pomoci zvrátit i poměrně závažné poškození jater. Jedna ze studií například zkoumala skupinu dobrovolníků, u nichž biopsie prokázala více než 30% ztučnění jater. Poté, absolvovali 10týdenní aerobní program ve spojení s omezením kalorického příjmu, došlo k výraznému zlepšení stavu u více než 85 % z nich.

Užitečné doplňky stravy

Vitaminy a minerály

U osob trpících ztučněním jater byla v rámci výzkumů zjištěna zvýšená hladina homocysteinu, a proto je vhodné dbát na příjem látek, které právě hladinu homocysteinu pomáhají snížit – zejména kyseliny listové a vitaminu B12. Jedna studie dokonce přímo prokázala i souvislost hypometylace genů u obézních osob s inzulinovou rezistencí a rizikem ztučnění jater s nízkou hladinou kyseliny listové.

Doporučováno bývá i doplňování vitaminů C a E nebo selenu.

Ostropestřec mariánský

Nejznámější „jaterní“ bylina působí na játra hned několika cestami. Kromě toho, že pomáhá zmírnit ztučnění jater, podporuje i regeneraci tohoto orgánu, což platí i pro regeneraci jaterních buněk poškozených v důsledku ztučnění. Důležitý je i fakt, že ostropestřec pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci, která je významným rizikovým faktorem ztučnění jater. Kromě toho má i silný antioxidační efekt – nejen, že obsahuje látky s antioxidačním účinkem, ale navíc pomáhá v játrech udržovat vysokou hladinu silného antioxidantu glutathionu. Účinný je i při fibróze jater.

Resveratrol

Důležitou roli při vzniku ztučnění jater hrají enzymy jménem sirtuiny, zejména SIRT-1. S přibývajícím věkem a také při obezitě klesá v játrech hladina tohoto enzymu, což je činí náchylnější k negativním epigenetickým změnám souvisejících se ztučněním jater. Právě resveratrol patří mezi nejúčinnější přírodní aktivátory sirtuinů. Omezuje také apoptózu (buněčnou smrt) jaterních buněk, chrání játra před nekrózou, působí proti jejich ztučnění a také proti fibróze neboli zmnožení vaziva v játrech, které obvykle předchází vzniku cirhózy. Snižuje také riziko rakoviny tohoto orgánu.

Pro lepší biologickou využitelnost je vhodné resveratrol kombinovat například s kurkuminem nebo quercetinem.

Kurkumin

Barvivo z kořene kurkumy patří mezi přírodní látky s nejsilnějším epigenetickým působením, kdy efektivně ovlivňuje všechny základní epigenetické reakce. Má pozitivní vliv na játra, kdy pomáhá zmírnit nejen jejich ztučnění, ale prospěšný je i při fibróze či cirhóze tohoto orgánu. Navíc podporuje regeneraci jaterních buněk a pomáhá zmírnit inzulinovou rezistenci.

Rozmarýn

Také oblíbená středomořská bylinka se vyznačuje všestranným pozitivním vlivem na játra. Pozitivně ovlivňuje metabolismus tuků v játrech a pomáhá zmírnit jejich ztučnění, fibrózu, a dokonce i cirhózu. Má také výrazný ochranný vliv na jaterní buňky.

Artyčok

Tradiční středomořská zelenina se vyznačuje všestranně pozitivním vlivem na játra a týká se to i jejich ztučnění. V rámci jedné z klinických studií například vedlo dvouměsíční užívání extraktu z listů artyčoku u osob trpících ztučněním jater ke zlepšení řady parametrů jaterních testů i ultrazvukového vyšetření. Artyčok navíc zlepšuje v játrech produkci vnitřních antioxidačních enzymů, a tím je chrání proti volným radikálům.

Olivy

Olivy obsahují hned tři látky s pozitivním vlivem při ztučnění jater. Nejúčinnější z nich je hydroxytyrosol, což je silný antioxidant s protizánětlivými účinky. Snižuje míru zánětu jaterní tkáně, zlepšuje stav při nealkoholickém ztučnění jater, přičemž zároveň brání ukládání tuků do jaterní tkáně. Zlepšuje také funkci mitochondrií (nejen) v jaterní tkáni, zmírňuje inzulinovou rezistenci a zlepšuje integritu střevní bariéry.

Dalšími zajímavými látkami z oliv jsou kyseliny maslinová a oleanová, které rovněž zlepšují stav při nealkoholickém ztučnění jater. První jmenovaná navíc dokáže zmírňovat i akutní jaterní poškození.

Butyrát

Mastné kyseliny s krátkým řetězce, mezi něž butyrát patří, snižují riziko vzniku ztučnění jater. Klíčová je přitom jejich dostatečné produkce střevními bakteriemi, zvláště při narušeném střevním mikrobiomu ale může být výhodné i užívání butyrátu ve formě doplňků stravy.

Klinické studie na toto téma zatím chybí, výzkumy na myších ukázaly, že užívání butyrátu snižuje zánět jater a zpomaluje postup jejich ztučnění. Podávání v průběhu březosti pak v rámci studií snížilo riziko ztučnění jater u potomků těchto myší.

Mýtus č. 1: Stres přijde, stres odejde

Není pravda, že stres na nás působí negativně pouze v okamžiku, kdy ho prožíváme. Naopak v našem těle působí změny na úrovni DNA, z nichž mnohé přetrvávají i poté, co stresové období pominulo. Jde o tzv. epigenetické změny, zejména o metylaci genů a modifikaci histonů, které mění aktivitu jednotlivých genů v DNA, a mohou je i zcela vypnout, nebo naopak zapnout. Právě tyto změny se pak mohou podílet na vzniku některých nemocí.

Mýtus č. 2: Bez stresu není výkon

Na jednu stranu je pravda, že stres z blížící se uzávěrky dokáže člověka vybičovat k nadlidským výkonům. Pár dnů před odevzdání práce najednou vzroste pozornost, kreativita i motivace. Jenže je rozdíl, když člověk podobné vzepjetí absolvuje maximálně jednou do měsíce, a když pracovní stres zažívá prakticky neustále. Výzkumy totiž jednoznačně ukazují, že chronický stres v práci snižuje motivaci i pracovní výkonnost a zvyšuje riziko syndromu vyhoření.

Mýtus č. 3: Když to zvládnu já, ty musíš taky

„Proboha, ty se fakt hroutíš z takové prkotiny?“ Podobné věty často slýchají lidé s nízkou odolností vůči stresu. Jenže právě odolnost vůči stresové zátěži je věc velmi individuální a její základy jsou často položeny už v ranném dětství.

Průlom ve zkoumání této problematiky přinesl tzv. lízací experiment. Badatelé při něm rozdělili čerstvé potkaní matky do dvou skupin: v té první byly samičky, které své potomky často a intenzivně olizovaly, což je u savců hlavní projev mateřské lásky a pozornosti, ve skupině druhé pak byly matky, které se této činnost věnovaly málo. Když pak později zkoumali jejich mláďata, zjistili, že ta málo olizovaná mají výrazně nižší odolnost vůči stresu. Důvod přitom ležel v jejich genech – nedostatek mateřské lásky se totiž projevil odlišnými metylačním vzorci na jejich DNA.

U nás to pochopitelně funguje podobně, což mimochodem vysvětluje, proč jsou lidé, kteří v dětství trpěli emočním strádáním, ať už z důvodu nedostatku rodičovské lásky či třeba vyloučení z kolektivu, mnohem náchylnější ke vzniku depresí, úzkostí, závislostí, ale i srdečně cévních chorob.

Mýtus č. 4: Na přístupu a motivaci nezáleží

Některé výzkumy naopak ukazují, že hodně záleží na tom, jestli jsme pasivní „obětí“ stresu, nebo ho naopak podstupujeme dobrovolně. Typickým příkladem je sportovní trénink. Vysoká intenzita zátěže je totiž na jedné straně typickou ukázkou stresujícího podnětu, pokud ji ale podstupujeme dobrovolně a s jasnou motivací, tak na rozdíl od jiných typů stresujících podnětů nezpůsobuje negativní změny v oblasti modifikace histonů.

Mýtus č. 5: Aby stres škodil, musí působit dlouho

Nemusí. Například pokusy na potkanech ukázaly, že změny v modifikaci histonů dosahují vrcholu v období 30 minut až 2 hodin po působení akutního stresu.

Mýtus č. 6: Alkohol uleví

Je pravda, že když si člověk dá pár skleniček, problémy se náhle zdají vzdálenější. Ve skutečnosti ale alkohol od stresové zátěže neulevuje vůbec. Naopak si zaděláváme na problém, protože kombinace negativních zdravotních účinků stresu a alkoholu dokáže v těle nadělat pořádnou paseku. A pokud si navíc zvykneme sahat po alkoholu při každé stresové zátěži, snižujeme svou schopnost se se stresem vyrovnávat přirozenými mechanismy.

Stejně tak nepomůže ani marihuana – bezprostředně po jejím užití sice příznaky stresu mizí, po odeznění jejího efektu se ale dostaví zvýšená úzkost. A dobrou volbou nejsou ani stimulanty, po kterých lidé často sahají v okamžiku, kdy potřebují zvládat nápor práce – kromě vysokého rizika vzniku závislosti zde opět klesá přirozená schopnost organismus stres zvládnout.

Co tedy může pomoci?

Poměrně účinným pomocníkem při zvládání stresu je pravidelný pohyb. Sice neplatí často opakované tvrzení, že se při pohybu vylučují endorfiny, zato ale dochází v mozku k produkci látky jménem norepinerfrin, která tomuto orgánu pomáhá se vypořádat se stresem. Při fyzické zátěži přiměřené intenzity dochází také k omezení produkce stresových hormonů kortizolu a adrenalinu a zlepšení mentální výkonnosti a paměti.

Velmi efektivní i je pravidelná meditace, která působí přesně opačnými mechanismy než stres: zklidňuje, navozuje relaxaci, snižuje hladiny stresových hormonů a pomáhá zmírnit negativní účinky stresu na tělo.

Přírodní pomoc při obdobích zvýšeného stresu nabízejí také tzv. adaptogeny neboli látky, které zvyšují přirozenou odolnost vůči stresu. Vhodnou volbou je například rhodiola, která kromě protistresového působení též zvyšuje mentální i fyzickou výkonnost, působí protidepresivně a harmonizuje hormonální systém (více zde: https://www.epivyziva.cz/rozchodnice-ruzova-rhodiola-rosea/). Dobrou volbou je i suma, která rovněž zvyšuje protistresovou odolnost a působí proti depresím a úzkostem. Účinným pomocníkem při stresu a úzkosti je i hořčík, který je též možno užívat v kombinaci s rhodiolou.

Studie na dvojčatech prokázaly, že dědičnost se na délce života podílí jen cca z 20-30%. Daleko větší roli tak hrají vlivy, které označujeme jako epigenetické. Jde o vlivy z oblasti životního stylu (strava, míra pohybu, kouření…) a životního prostředí, které aktivují, či naopak deaktivují jednotlivé geny v naší DNA.

Platí přitom, že míra negativních epigenetických reakcí stoupá s věkem, tedy že s postupujícím stárnutím jsou naše geny stále méně „funkční“. To je fakt, který bohužel změnit nedokážeme. Rychlost, jakou tyto negativní epigenetické změny přibývají, ovšem můžeme ovlivnit poměrně zásadně, a dokonce můžeme i zvrátit některé změny, které již proběhly.

Klíčové reakce pro proces stárnutí

Vědci zatím na buněčné úrovni identifikovali řadu procesů, které se stárnutím souvisejí. Zde jsou některé z nich:

Změny v oblasti chromatinu – DNA není v buňkách uložena volně, ale je „namotána“ na bílkovinách jménem histony a společně vytvářejí strukturu nazývanou chromatin. U všech tzv. eukaryotických buněk – od kvasinek po člověka – přitom byl v souvislosti se stárnutím popsán právě úbytek a změny struktury chromatinu, který může mít mj. za následek umlčení genů v dané oblasti.

Produkce sirtuinů – vlivem stárnutí klesá produkce proteinů jménem sirtuiny, které výrazně ovlivňují aktivitu řady důležitých genů (u savců jde zejména o sirtuin SIRT-1). Některé výzkumy naznačují, že změny v produkci sirtuinů úzce souvisejí například s úbytkem paměti.

Modifikace histonů – s věkem klesá tvorba enzymů, které se účastní reakcí jménem modifikace histonů (zejména jde o tzv. acetylaci a metylaci histonů). Tyto reakce jsou přitom klíčové pro to, aby mohl být určitý gen „přečten“, tedy aby podle něj mohlo být vytvářeny bílkoviny.

Metylace genů – jde o nejlépe prozkoumanou epigenetickou reakci související se stárnutím. Jde o reakci v oblasti tzv. promotorů genů (oblast, kde se začíná čtení příslušného genu) – pokud je promotor nadměrně metylován, aktivita genu klesá. Právě metylace se přitom hojně se uplatňuje v různých obdobích života, kdy umlčuje geny, které již v dalších obdobích nebudou potřeba. Ovšem část těchto změn prokazatelně souvisí i se stárnutím. Zajímavé přitom je, že v některých oblastech dochází vlivem stárnutí k hypometylaci (tj. snížené metylaci), zatímco v jiných naopak k metylaci nadměrné, tedy hypermetylaci.

Nekódující RNA – doposud se většina vědeckých studií zaměřovala na tzv. microRNA – krátké úseky nukleových kyselin, které nenesou žádnou genetickou informaci, ale přesto jsou důležitými hráči, protože regulují proces čtení jednotlivých genů. Kromě nich však jsou důležité i dlouhé nekódující řetězce RNA – narušení jejich tvorby se podílí na řadě negativních stavů, ať už jde o nádorová, kardiovaskulární či neurodenegerativní onemocnění, a také na procesu stárnutí. Roli zde ovšem hrají i microRNA, přičemž některé z nich procesy stárnutí urychlují, zatímco jiné naopak podporují dlouhověkost.

Délka telomerů – na koncích každého chromozomu je část řetězce DNA s určitým pořadím nukleotidů nazývaná telomer. Tato část nenese žádnou genetickou informaci, ale spolu s proteiny, které obklopuje, má za úkol chránit konce chromozomů. Při každém buněčném dělení se ale telomery zkracují, a když jejich délka dosáhne určité kritické hranice, buňka zanikne. Proces zkracování telomerů tedy úzce souvisí se stárnutím. Klíčovou roli přitom hraje enzym telomeráza, která dokáže zkracování zpomalit, ale s věkem její tvorba klesá.

A co dědičnost?

Jak už jsme popsali výše, „tvrdá dědičnost“, tedy struktura DNA získaná od rodičů, se na dlouhověkosti podílí jen zhruba ze čtvrtiny. Jak je tedy možné, že některé rodiny jsou vyloženě dlouhověké, zatímco v jiných se až příliš často umírá předčasně?

Od rodičů totiž při početí získáváme nejen jejich geny, ale i část epigenetických změn, které za svého života (do početí) na svých genech nashromáždili, popřípadě sami zdědili po svých předcích. Mnohé epigenetické změny se tak mohou předávat po řadu generací, včetně těch, které souvisejí s dlouhověkostí. Svou roli pak navíc nepochybně hraje i životní styl konkrétní rodiny – stravovací zvyklosti, míra pohybové aktivity apod.

Životní styl často rozhoduje

Jak už jsme totiž zmínili výše, jedním z nejdůležitějších epigenetických činitelů je náš životní styl a prostředí, ve kterém žijeme. To utváří řadu epigenetických změn v rámci naší DNA, a mnohé z nich, včetně těch zděděných, dokáže také zvrátit. A co tedy může pomoci?

Velice důležitá je výživa. Nebezpečná je podvýživa, zvláště v dětství, kdy může zkrátit věk dožití nejen příslušného člověka, ale i jeho vnoučat. Negativní vliv má ovšem i přejídání – v našich podmínkách má tak naopak na dobu dožití pozitivní vliv omezení přijímaných kalorií. Důležitá je i skladba stravy – obecně negativní epigenetický vliv má nadměrný příjem sacharidů a nasycených tuků, pozitivně naopak působí řada látek obsažených v rostlinné stravě (zejména v ovoci a zelenině, ale i třeba v olivovém oleji).

Velmi negativně na epigenetické změny související se stárnutím působí nadměrná konzumace alkoholu a také kouření, které výrazně ovlivňuje především metylaci genů. Pozitivní účinek má naopak pravidelná pohybová aktivita.

Zajímavé jsou ovšem i souvislosti stárnutí s naší psychikou. Výzkumy například prokázaly fakt, že některá psychiatrická onemocnění, zejména deprese a bipolární porucha, způsobují epigenetické změny, které urychlují procesy stárnutí. Když se tedy říká, že veselá mysl a pozitivní myšlení jsou předpokladem dlouhého života, je to možná pravdivější, než si připouštíme.

Užitečné doplňky stravy

Kromě změn v životním stylu mohou při snaze o prodloužení života a zvýšení jeho kvality pomoci i epigeneticky působící doplňky stravy. Ty obvykle představují látky, které se běžně vyskytují v naší stravě, ovšem ve výrazně koncentrovanější podobě.

Resveratrol – barvivo z červeného vína pomáhá regulovat úroveň metylace genů a modifikace histonů, a zároveň podporuje tvorbu sirtuinů, které pomáhají zpomalovat procesy stárnutí. Resveratrol navíc pomáhá snížit riziko řady onemocnění souvisejících s věkem a díky svému antioxidačnímu působení chrání buňky před oxidativním působením. Pozitivní vliv má navíc i na projevy stárnutí v oblasti pokožky – tedy například i na tvorbu vrásek. Pro ženy v období menopauzy a po ní je navíc důležitý fakt, že resveratrol působí jako fytoestrogen, a tudíž je schopný zmírňovat negativní dopady úbytku tvorby ženských pohlavních hormonů.

EGCG – epigalokatechin galát, obsažený hojně například v zeleném čaji, dokáže velice efektivně regulovat procesy metylace genů, acetylace histonů i regulace pomocí nekódujících RNA. Kromě toho ale také pomáhá regulovat aktivitu enzymu telomerázy, a tím omezuje zkracování telomerů v chromozomech.

Vitamin D3 – jeho deficit je jednou z příčin poklesu zejména mozkových a kognitivních funkcí ve vyšším věku (včetně paměti), zároveň ale zvyšuje riziko vzniku řady chorob souvisejících se věkem (osteoporóza, cukrovka, nemoci srdce a cév či rakovina). S věkem se navíc pravděpodobnost nedostatku vitaminu D3 výrazně zvyšuje.

Genistein – látka obsažená zejména v sójových bobech spojuje epigenetický a estrogenový efekt. Díky tomu je účinná zejména při zpomalení procesu stárnutí u žen v období menopauzy a po ní. U nich také snižuje riziko vzniku chorob, které se stárnutím souvisejí – osteoporózy, nádorových onemocnění, kardiovaskulárních nemocí či Alzheimerovy choroby (více zde: https://www.epivyziva.cz/genistein/)

Proč vlastně kouření zvyšuje riziko rakoviny plic? Důvodem není jen zanášení tohoto orgánu zplodinami, ale i fakt, že kouření epigenetickou cestou vypíná geny, které chrání buňky plicní tkáně proti mutacím.

Když vědci vystavili buňky plicní tkáně působení koncentrovaného cigaretového kouře tak, aby to odpovídalo jedné až dvou krabičkám cigaret denně, zjistili po 15 měsících výrazně zvýšené množství enzymu EZH2, který tlumí přepis genů. Na to navazovala zvýšená metylace genů, což je epigenetická reakce, jež dokáže geny zcela vypnout.

Cigarety narušují až 7 000 genů

Právě metylace genů je přitom epigenetickou reakcí, kterou kouření ovlivňuje nejvíce. Když mezinárodní tým vědců provedl srovnání celkem 16 000 osob, zjistil u těch, kteří kouří nebo v minulosti kouřili, výrazně odlišné vzorce metylace genů. U některých byly tyto epigenetické značky patrné dokonce i 30 let poté, co s kouřením přestali.

Kouření přitom ovlivnilo aktivitu okolo 7 000 genů v naší DNA, přičemž šlo například o geny, které souvisejí s různým typem nádorových onemocnění, s kardiovaskulárními chorobami, náchylností k zánětlivým procesům či dokonce s artritidou.

Opomenout nemůžeme ani fakt, že změny související s kouřením úzce ovlivňují i tzv. epigenetický věk, který je upřesněním dříve používaného pojmu „biologický věk“. S postupujícími roky totiž přibývá epigenetických změn v naší DNA (zvláště pak v oblasti metylace genů), které pak vyjadřují skutečný stav našeho organismu. Rychlost těchto změn však můžeme výrazně ovlivnit svým životním stylem. Kouření přitom patří mezi faktory, které epigenetické stárnutí urychlují a s ním i stárnutí všech buněk v organismu. S tím souvisí i zvýšený výskyt chronických nemocí, stejně jako negativní kosmetický efekt (kuřačky mají více vrásek a celkově horší kvalitu pleti než stejně staré nekuřačky).

Ovlivní erekci, plodnost i zdraví potomků

U mužů je kouření také spojeno s poruchami erekce, ale i se sníženou kvalitou spermií, což je rovněž dáno změnou metylačních vzorců DNA. Kuřáci tak mají zhoršenou šanci na početí potomka a jejich zlozvyk dokonce zvyšuje riziko potratů či poškození plodu. Negativní vliv na plodnost se projevuje i u žen.

Nejhorší dopady má ovšem kouření v těhotenství, které poškozuje nenarozené dítě hned dvěma cestami – zaprvé zhoršeným okysličováním tkání a za druhé právě zvýšenou intenzitou negativních epigenetických reakcí. Když vědci sledovali DNA u novorozenců téměř sedmi tisícovek kuřaček, zjistili u nich podobné změny DNA jako u dospělých kuřáků. Odlišnosti ve srovnání s dětmi nekuřaček autoři výzkumu nalezli u celkem 6 073 genů.

Tyto geny souvisí například s vývojem nervové soustavy a plic, což vysvětluje, proč děti kuřaček častěji trpí poruchami učení a chování či astmatem. Epigenetické změny jsou také důvodem, proč tyto děti častěji postiženy rozštěpem rtu a patra.

Cesta k nápravě

Nejdůležitější změnou v oblasti ochrany zdraví a zpomalení stárnutí je pochopitelně přestat kouřit. Tím ale práce na nápravě škod nekončí, protože léta holdování cigaretám zanechala na DNA řadu epigenetických změn, zejména v oblasti zvýšené metylace.

Naštěstí ale platí, že epigenetické změny jsou vratné, a proto je třeba udělat co nejvíce změn v životním stylu, které mají pro změnu pozitivní epigenetický vliv. Sem patří zejména zdravá strava, pravidelný ohyb, vyhýbání se škodlivinám v životním prostředí a stresu.

Účinným pomocníkem pak mohou být doplňky stravy obsahující vysoké koncentrace živin či bylin s epigenetickými účinky. Zaměřit bychom se měli zejména na ty, které ovlivňují co nejširší spektrum epigenetických reakcí – například EGCG, kurkumin nebo granátové jablko – nebo na ty, které efektivně působí na metylaci genů – sem patří třeba omega-3 nenasycené mastné kyseliny a resveratrol.